Tomohisa x Daichi - Nepřístojnosti si nech na později… - část 1.

(večírek)

Tomohisa

Jako hlavní dědic otcovy firmy byl Tomohisa asi jediný, kdo nezakládal svou vlastní firmu nebo nějaký jiný způsob podnikání. Nemělo to smysl, měl u otce největší podíly a taky nejvíc práce a až se to jednou stane a všechno přejde na něho, nic dalšího by už stejně nezvládl. Kromě toho nepotřeboval dělat návrháře jako Toshiya nebo Dori, tohle mu vlastně vyhovovalo. Díky tomu byl ale taky nejvíc z domu a hodně času trávil ve firmě, kde se začal pohybovat taky Daichi. Najednou se spolu nepotkávali jenom v tom velkém domě, ale taky na chodbách rodinné firmy. Drtivou většinu času byl Daichi společně s Yusukem, ale sem tam museli na něčem pracovat společně a Tomohisa nedával nijak najevo, co si myslí o jejich posledním setkání. Musel přiznat sám sobě, že ho bavilo ho trápit. Daichi na něm visel pohledem, musel si toho už kde kdo všimnout a někdy měl Tomohisa pocit, že snad zakopne, ale jemu se líbilo to příjemné vzrušení z nejistoty a brnění v žaludku pokaždé, když vypadal, že se na něj vrhne a zoufale nemohl. Jednoho dne se přihodí, že se dostane do zasedačky těsně po poradě a nikdo v ní není. Jsou tady na stole ale všechny pomůcky, takže Daichi někam na rychlo odešel s Yusukem a pro papíry se budou vracet později. Nemělo by se to dělat, ale Tomohisa se mimoděk přimotá ke stolu, s jednou rukou v kapse tou druhou nadzvedne pevné desky menšího deníku a zjistí, že to skutečně deník je. Tohle není nic do práce. Už si všiml, že to Daichi všude nosí s sebou. Asi měl příliš velký strach zamknout to někde doma nebo prostě potřeboval psát každou volnou chvíli. Tomohisa se rychle rozhlédne, vytáhne deník z hromádky a otevře ho na posledních stránkách. Není to žádná omalovánka plná třpytivých obrázků gelovou propiskou, jsou tam jen úhledné sloupečky znaků, jeden jako druhý, pěkně vyrovnané a mezi nimi jasně pozná svoje jméno. Na chvilku se začte a ověří si tak, že ho má Daichi skutečně plnou hlavu. Pak deník zase vrátí a opustí místnost. Ten den se táhne donekonečna a už je tma, když se Tomohisa protáhne za počítačem. Budova by se mohla zdát být opuštěná, ale opak byl pravdou. Tady hodně lidí dělalo do noci, někdo taky přespával a domů se nechodilo hned, jak bylo padla. Podobné pozice prostě vyžadovaly maximální nasazení a tak tady bylo taky mnoho relaxačních místností, jídelen a dalších možností, kde si odpočinout nebo se dobře najíst. Tahle sekce budovy byla velmi soukromá, takže se tu nemohl pohybovat kde kdo. Není proto překvapením, když se s Daichim potká u obrovského akvária, kde je občerstvovací stůl, kávovary a další potřebné věci. Jsou tady sami, ale Yusuke tu někde nepochybně je, když Daichiho ještě nedovezl domů. Bylo to daleko a oni nechtěli, aby každý taxikář věděl, kde bydlí. Daichi kdo ví proč neřídil žádné vlastní vozidlo. Světla jsou už ztlumená, aby při noční práci nerušila a Tomohisa se tiše dostane skoro až k němu. 

"Nečekal jsem, že vás tady ještě uvidím." Upozorní ho na sebe a počká, až se po něm Daichi ohlédne. Trochu se usměje a přejde k jeho boku, aby si taky připravil kávu. Hlad vlastně ani nemá. Mezitím, co se káva dělá a voní vzduchem, sáhne do chladícího boxu taky pro malou lahev vody a otevře ji. Samozřejmě si nalije do skleničky. 

"Vím, že teď pracuješ primárně pro mého otce, ale pokud se nic nezměnilo, jde o stáž a nic konkrétního ti později ještě nenabídl." Začne z ničeho nic. 

"Myslím, že ho předběhnu. Hledám asistenta." Jestli ho nešokuje teď, tak už nikdy. Nemluví o sekretářce ani nějaké začínající pozici, kde se Daichi vypracuje, mluví o pravé ruce. 

"Nemusíš odpovídat hned, nevím, jaké máš závazky vůči němu ani jestli by se ti se mnou dobře pracovalo, ale mohli bychom to vyzkoušet na korporátním večírku zítra večer. Můžeš mě doprovodit." Řekne mu a podívá se do jeho tváře. Šli by spolu ven. Na oficiální akci, ale později…

Daichi

Pro Daichiho byly dny po boku Yusukeho velmi náročné. Měl pořád plné ruce práce musel se na hodně věcí soustředit. Pravdou bylo, že mu to víc než vyhovovalo. Neměl tolik prostoru panikařit a kvůli nepozornosti dělat chyby. Jenže taky pak padl večer do postele a během vteřiny spal. Ani na vteřinu se mu však neprohnala myšlenka na to, že by to dělat nechtěl. Byl ze své stáže neskutečně nadšený a bylo to vidět. Samozřejmě nemohl přehlédnout situaci, které se v domě Yusukeho děla. Vlastně tam bydlel a se Senou si povídali víc než často. Tedy v době kdy měl volno anebo při jídle. Vždycky si pro sebe chvilku našli a měli toho spoustu k probírání. Brzo se k nim přidal i Hyde a Dai měl pocit, že je konečně někde, kde se cítí velmi dobře a…No jako doma, kdyby to mě přehnat. Nikdo se na něj nedíval skrze prsty a poprvé v životě měl pocit, že mu někdo opravdu věří. O to víc dřel a nestalo se jen jednou, že usnul s hlavou v papírech na stole v některém ze salónků. Jediné, co mu neustále vrtalo hlavou, byl Tomohisa. Nebylo jednoduché vedle něj fungovat, a že se vídali hodně často. V jeho přítomnosti se nemohl pořádně soustředit a vážně se snažil, aby na něj v jednom kuse nezíral. Snažil se, aby to kdyžtak nebylo vidět, ale nejspíš se mu to nepovedlo. Yusuke si toho všiml a jednou se ho na to zeptal. Dai čekal, že má po stáži a že bude jeho spokojenému, i když náročnému životu konec. Seděl v Yusukeho pracovně, svůj deník si tiskl k hrudi a uvnitř se třásl strachy. Nevěřil vlastním uším, když se mu nedostalo pokárání. Yusuke mu řekl, že o tom ví a že je to v pořádku. Jen Daichiho upozornil, aby si dával víc pozor, měl pravdu, pro tohle neměl kde kdo pochopení. V baronových očích, ale nic negativního neviděl. Držel nad ním ochrannou ruku celou tu dobu a učil ho všemu, co by mohl potřebovat. A tak Dai pokračoval dál ve svém nenápadném okukování Tomohisy, ale nikdy by ho nenapadlo, že by si ho jeho vzor všiml víc. To, co se stalo v salónku, podle něj napořád zůstane stejné a zbytek jen v jeho hlavě. Dnešní den nebyl jiný. Brzo ráno musel vstát a společně s baronem odjel do firmy. S sebou si vezli kávu a hromadu papíru. Většinu z nich už chystal Daichi sám. Zvládal všechno na jedničku a v termínu, za což ho jeho šéf vždycky pochválil. Dokonce mu přidal i nějaké yeny navíc. Ano, tuhle stáž měl velmi dobře placenou. Nikdy si nepomyslel, že by vydělával tolik, ale tohle místo by ho s klidem uživilo a nemusel by být ani moc skromný. Pak už je čekalo typické kolečko po všech možných poradách a sezeních, a když se venku začalo stmívat, Daichimu bylo jasné, že dnes brzo neodejdou. Občas se to stávalo a ke konci týdne se blížily různé uzávěrky. Teď bylo potřeba dřít nejvíc. Přesto všechno mu sedí na tváři typický úsměv, když rychle odbíhá s Yusukem, aby si od něj přebral papíry, na kterých má pracovat. Je už pozdě večer, když se rozhodne, že si zajde na svačinu a kávu. Potřebuje to, jinak usne na stole, ale vážně. Vlasy mu zlehka padají do tváře, když se natahuje pro hrnek a z uvolněného drdolu, mu trčí tužka, aby mu zbytek vlasů nepřekážel tolik. Trochu sebou trhne a prudce se ohlédne, když vedle sebe zaslechne hlas, který by poznal kdekoliv a kdykoliv. Překvapeně zamrká a jeho tváře zrudnou.

"Je toho teď hodně, ale už to nebude dlouho trvat." Zlehka se pousměje a vážně se snaží, aby se mu netřepaly ruce. Tomohisa ale pokračuje dál a ten prázdný hrnek mu ve výsledku stejně vypadne z ruky a začne se kutálet po stole. Má pocit, že snad špatně slyší. Měl by pracovat s ním? To nezvládne, vždycky všechno kvůli tomu, jak na něj působí, pokazí. Tomohisa mu přidá poslední hřebíček do rakve tím večírkem.

"Mám podepsanou jen tu stáž." Zatím po něm Yusuke víc nechtěl, i když si není jistý důvodem. 

"Měl bych pracovat pro vás? Vždyť ani nemám tolik zkušeností. Jistě by tu byl někdo kvalifikovanější." Nejde o to, že by nechtěl, ale v tomto ohledu si vůbec nevěří. Oplatí mu konečně pořádně pohled a zůstane na něm viset očima s mírně pootevřenými rty. Ten hrnek se tam s klidem válí dál.

"Opravdu rád bych šel." Odsouhlasí mu to a je znát, že by mu v tento okamžik kývl úplně na cokoliv. Zarazí se, když si to uvědomí a rychle sklopí oči ke svým dlaním. 

"Jen nevím, jestli budu mít volno." Obrní se trochu. Yusuke ho mohl potřebovat někde jinde, sám si nebyl jistý, jestli pro něj nebude mít jinou práci. Možná by to stihl, ale stejně by se měl zeptat.

Tomohisa

Tomohisa nehne ani brvou, ale moc dobře viděl, jak Daichi zčervenal a jak sebou trhl, když ho oslovil. Bylo to vlastně roztomilé. Ten deník by si někdy vážně rád důkladně prolistoval. S jeho dovolením, samozřejmě, i když se domnívá, že by mu ho Daichi nikdy neukázal, ani kdyby se vzali. Ale třeba se plete? Ozve se dutá rána, když hrneček vypadne Daichimu z ruky a Tomohisa ho chvíli následuje pohledem, ale dál se tváří celkem netečně. Nepatrně se usmívá a pozoruje každý detail Daichiho reakce. Lhal by, kdyby měl říct, že si to neužívá. Daichi mu automaticky prozradí, jak to s tou stáží zatím má a Tomohisa se usměje ještě o něco víc. Vezme svůj naplněný šálek z kávovaru a poklidně se napije, ale v duchu už oslavuje, i když mu Daichi ještě nic neslíbil. Na řadu přijdou klasické větičky o tom, jak by si Tomohisa mohl najít kohokoliv jiného, ale on mu nemínil vysvětlovat, proč se rozhodl tak, jak se rozhodl, to bylo nakonec stejně jedno. Prostě to udělal a takové věci nenabízel každý den, to Daichi jistě ví. Daichi si troufne podívat se mu do očí, Tomohisa mu ten pohled úplně klidně oplácí a okrajově vidí plné rty, jak se rozestupují. Jeden by čekal, že svůj hrnek bude zachraňovat, ale i kdyby se z něj lily proudy jako z přehrady, Daichimu to teď bylo jedno. +Roztomilé, vážně roztomilé.+ Řekne si pro sebe Tomohisa v duchu. Pozvání na zasvěcovací párty je přijato a tím Tomohisa vlastně dostal i odpověď na tu pracovní nabídku. Yusukeho rozvrh by mohl být překážkou, ale on si samozřejmě zjišťoval u Seny i jinde, jestli bude volno nebo ne. Mohlo jim do toho něco vstoupit, ale snad ne. 

"Zeptám se otce hned, jak si pro tebe přijde, aby tě odvezl domů." Řekne mu. Přejde k velkému akváriu a chvíli si prohlíží rybičky uvnitř něj. Je opravdu krásné, přímo umělecké dílo. Nakonec se baron skutečně objeví, Tomohisa se ho hned zeptá a samotného ho překvapí, že nejen, že Daichi nic nemá, ale dokonce jak hladce je spolu pustil pryč. Musel přece tušit, že tím Tomohisa může něco sledovat a že by mu mohl jeho malý poklad chtít odvést. Jenže neměl ani ponětí o jeho rozhovoru s Daichim, o tom, že o jeho zamilovanosti všechno věděl a že mu ji dokonce posvětil. V tomhle byl Tomohisa pro jednou mimo a ještě si ničeho nevšiml. Nakonec se všichni rozloučí a domů odjedou každý svým autem. Na druhý den večer se mají s Daichim sejít kvůli večírku, ale Tomohisa si vymyslí další svůj malý šprým, když se na akci vydá jako první a pro Daichiho nechá poslat řidiče, který ho přiveze o trochu později. Je to jednak proto, aby si to tam stačil obhlédnout a pak především pro efekt. Prostě chtěl, aby se viděli vystrojení, v záři reflektorů velkého večírku a ne doma před barákem jako manželé po třiceti letech. Ano, balil ho, teď už otevřeně, jen to dělal svým stylem rozmarného boháče. Vážně moc se těšil na okamžik, kdy bude Daichi vystupovat z auta, bude mu to slušet ještě víc, než jindy a on bude čekat na schodech s rukou napřaženou jeho směrem. Ještě by mu za zády mohly vybuchovat ohňostroje, ale zatím se musí spokojit s tím, co tam skutečně bude. Tohle si může nechat na nějaké vlastní překvapení. Doma dlouho přemýšlel o tom, co si vlastně vezme na sebe, jestli tradiční černou nebo zářivě bílou a nakonec se rozhodl pro černý oblek s bílou košilí, ale doplněné o rudé doplňky jako jsou boty nebo hodinky. Na výraznější šperky nikdy nebyl, ale drahé manžetové knoflíčky měl v mnoha variantách. Zastával názor, že peníze nemusí být vidět na logu přes celá prsa, ale spíš by měly vynikat v kvalitě toho, co máte na sobě. Proto na něm žádnou drahou značku poznat nelze. Doopravdy stojí na schodech a opodál ve stínu čeká obsluha s táckem a dvěma sklenkami šampaňského. Jejich auto a řidiče samozřejmě pozná. Postoj si trénoval už dávno. Poupraví se a postaví se na pomyslnou značku. Jsou všem na očích, moc toho udělat nemůže, ale Daichi si nepochybně všimne toho, co musí jiným zůstat skryto.

Daichi

Daichi nemá ani tušení, že Tomohisa o existenci deníku ví. Asi by se hodně červenal, kdyby o tom věděl a rozhodně by se malinko ošíval, jakmile by ho chtěl ukázat. Byly tam všechny jeho myšlenky, všechno o tom, jak o něm snil a doufal, že se jednou potkají. Nepočítal s tím, že se dostane přímo do jejich rodiny. Splněný sen…Je to ta nejlepší odměna za to, jak moc dřel. Pozoruje Tomohisu, jak se mírně usmívá a jde z toho pohledu do kolen. Přesto se pořád drží a zvládne se na něj i podívat. Sice je pořád dost červený, ale to neznamená, že se růžky neobjeví, až k tomu dostane příležitost. Zatím si však neodvažuje doufat, že by se mu kdy mohl líbit. Odpověď na svou otázku nedostane, ale s tím ani nepočítal. Jednou se to třeba dozví. Jen tajně doufá, že to nebude kvůli hlavně kvůli jeho výsledkům ve škole. Už jen proto, co mu naznačil Yusuke. 

"Dobře, počkám, jak to dopadne." Odpoví mu a sám moc dobře ví, že ho Yusuke pustí. Na tento večírek určitě. Už se nemůže dočkat a na velkých očí je to prostě vidět. Některé věci vůbec maskovat neumí a nadšení je jedna z nich. Pak už jde všechno jednoduše. Měl pravdu a Yusuke vše dovolí. Daichi pak ještě před spaním sedí a píše si do deníčku, jak úžasný dnešní den byl a co si vezme na sebe. Měl to vymyšlené, ale Yusuke mu do toho znovu hodil vidle tak, jak uměl jen on. Hned ráno si ho pozval k sobě a dal mu na celý den volno. Zařídil mu velkolepé nákupy, vybral potřebné obchody, kde mu otevřel účet a nařídil jim, aby mu cenovky vůbec neříkali. Dokonce mu zařídil i další služby. Ne, že by to potřeboval, ale jistě nebude mít nic proti, aby ho někdo učesal a namaloval. Prostě se o něj zase jednou chtěl postarat. Má to i vedlejší důvod a tím je, aby Tomohisa nestačil zírat. Už začínal tušit, že na Daichiho chce udělat dojem, tak ať je to alespoň vzájemné. Daichi nestačil zírat a vůbec netušil, jak je možné, že se ocitl v pohádce. Tak si celý den připadal. Tomohisa o ničem nevěděl, Yusuke mu klidně lhal, že Daichiho poslal ještě do firmy, ale slíbil mu, že večer bude na místě. A tak Dai v připravenou hodinu sedá do auta a připadá mu, že vypadá jak ještě nikdy v životě. Vždycky si potrpěl na styl a na to, aby vypadal, co nejlépe, ale tohle je úplně jiné. Je nervózní a celou cestu bubnuje prsty do opěrky na dveřích. Snaží se tvářit nezaujatě, ale Yusukeho řidiče neoblafne a tak mu pustí příjemnou hudbu, díky které se alespoň trochu uvolní. Když spatří světla z budovy, kde se večírek odehrává, začne mít obrovský knedlík v krku. Tohle nemůže dopadnout dobře. Má sto chutí to otočit, ale z druhé strany by to nikdy neudělal. Moc se těší, jen je hrozně nervózní. Auto zastaví a jemu úplně zdřevění nohy. Připravoval si oslnivý nástup, ale má pocit, že nezvládne ani vylézt z auta. Řidič mu otevře dveře a pomůže mu ven, jak kdyby byl nějaká dáma. Nevadí mu, je mu vděčný. Pak pomalu zvedne oči, kolem kterých se vlní dlouhé vlasy, které se nádherně lesknou. Drží přesně tvar a přesto vypadají úplně přirozeně. Když ho uvidí, svět kolem něj se na pár vteřin skutečně zastaví a srdce se mu rozběhne jako splašené. Je nádherný a čeká tu jen na něj. Je to k neuvěření. První kroky k němu jsou váhavé. U každého z nich se vlní lem splývavého sáčka, které se jen velmi lehce leskne. Spíš hezky odráží světlo. Top, který si nakonec vybral, ve výsledku ladí s Tomohisou. Je dost tmavý, přesto nese odlesky rudé, stejně jako jeho rty. Možná to trochu přehnal, ale tohle bylo jeho velmi oblíbené já, a pokud se mu nebude líbit…Byl by problém. Tomohisa mu nabízí ruku a on už nezvládne koukat jinam, než do jeho očí.

"Vypadáte dokonale." Vyjde z jeho rtů rychleji, než to vůbec stačí promyslet. Vloží drobnou dlaň s větším prstenem do té jeho a roztomile se pousměje. Kde kdo by si ho snad i mohl splést s dívkou, i když na sobě má kalhoty. Jsou však tak široké, že spíš připomínají sukni. 

"Můžu jen doufat, že dnes ani v nejmenším nezklamu vaše očekávání." Prohodí tiše a v očích s emu blýskne. 

"A že nevyvedu žádnou…" Na moment se odmlčí a i přes naprosto nevinný výraz zkouší provokovat. 

"Nepřístojnost." Ano, jediné, nad čím zvládá přemýšlet je to, že by po něm rovnou skočil. Je v háji.

Tomohisa

Tomohisa už viděl některé Daichiho variace na oblečení, znal jeho styl a tušil, co by si dovedl obléknout večer, i když to byl velmi formální večírek, ale co nakonec uvidí na vlastní oči, vypadá spíš jako nějaký sen. Nemá ani ponětí, kde k těm věcem přišel, jen žije v tomto světě dost dlouho na to, aby pochopil, že to bylo drahé a ze stejných butiků, v jakých nakupuje on. Stejně tak je mu jasné, že i když se Daichi dovede skvěle nalíčit nebo učesat, tohle jsou ruce placeného profesionála. Jistě, jeho otec ho platil velice dobře, ale že by Daichi utratil tolik ze svého výdělku jenom proto, aby na něj dneska udělal dojem? Nejspíš to tak bylo. Tomohisa měl pronikavou mysl, ale dokonce ani jeho by nenapadlo nic o tom, že jeho otec tomuto vztahu vší silou napomáhá. Tím spíš, že sám musel podstoupit smlouvy, které mu to zakazovaly a tím spíš, že Tomihisa byl jeho určený dědic a ostatní bratři o jeho místo nijak nestáli. Nejspíš dobře věděli proč, ale Tomohisa se necítil lapený do pasti dědictví. Tohle ho bavilo, v tomhle byl po otci a neměl touhu začínat vlastní projekty jako Toshiya nebo Dori. Proto nyní zírá na Daichiho, jako kdyby ho dneska viděl poprvé v životě, zapomíná na to, kde stojí a že se všichni ostatní mohou dívat a že by to mohlo být skoro nevhodné a hned by se o tom mohlo začít šuškat. Kde kdo by si mohl myslet, že je Daichi dívka a asi by bylo nejbezpečnější to předstírat, ale bylo tady dost lidí z firmy, kteří už Daichiho viděli a nejspíš by ho taky poznali. Večer sice každý vypadá trochu jinak, ale to neznamená, že vám někdo vyměnil obličej. Tomohisa se pořád musí fascinovaně dívat na jeho make-up, o kterém by někdo mohl říct, že je to moc, ale Daichimu prostě slušel. Měl na to obličej i postavu. Daichi ho předběhne a složí mu kompliment jako první a Tomohisa musí několikrát zamrkat, aby se probral, trochu se usmál a uvědomil si, co že mu to říká. 

"A to říkáš ty?" Nějak si nevzpomíná, kdy si tykali a kdy vykali, ale dneska to vykání nezvládne. 

"To ty vypadáš nádherně." Pospíší si honem s vlastními slovy a dodá. 

"Ne, to se určitě nestane." Samozřejmě šlo o důležitý večírek, kde se nemohou vodit za ruku a kde se navazují obchody, ale on se najednou nedovede rozhodnout, jestli chce Daichiho představovat jako svého kolegu nebo lhát, že je to někdo úplně jiný. To kdyby spolu přece jenom něco měli… Jemně se kousne do rtu, jak nad tím přemýšlí, ale nahlas zatím nic neřekne. Pomůže mu po schodech k sobě a pak musí jeho ruku bohužel pustit. 

"Nepřístojnosti si nech na později…" Prohodí tiše, zatímco se s ním po boku vydá dovnitř domu, kde se večírek odehrává. Moc si při tom neuvědomuje, jak to vyznělo. Totiž, že později bude a že se očekává něco divočejšího. Nejspíš už stejně nemělo smysl zapírat. A to ani netuší, co přesně se Daichimu honí hlavou. Uvnitř domu musí obejít všechny důležité osobnosti večera a na hodně místech se s Daichim zaseknou až moc dlouho. Všude se probírá burza a další obchodní záležitosti a skoro to vypadá jako pracovní jednání a ne jako něco, co byste si měli užít, ale i proto sem Daichiho vzal. V akci ho viděl spíš jeho otec a on chce vidět, jak dobrý by byl společník. Spíš poslouchal, moc nemluvil, ale později s ním chce rozebrat všechno, co pochytil a jak by na to reagoval on. Je už docela pozdě, když se bok po boku zastaví u občerstvení. Jde to docela dobře, nikdo si ničeho nevšiml, nikdo se neptá na barona v souvislosti s Daichim. 

"Možná bychom si mohli dovolit odejít…" Odtuší tiše. Pořád je rád, že moc neprasklo, kdo Daichi je. Někteří ho vážně mají za děvče a jedna starší dáma si dokonce myslela, že má Tomohisa konečně snoubenku.