Asahi x Shelle - Nakonec si můžeme zahrát společně. - část 1.

(nákupní třída)

Shelle

S ne příliš příjemným výrazem kráčí po obědě po městečku. Zase měla jeden krátký výstup s majitelem hostince a pár nocležníky. Nejspíš už by si měla zvyknout na ty poznámky, kterými ji častují denně, ale pořád se jí příčí, si to nechat líbit jen tak bez odezvy. První její myšlenka, kterou se snaží udržet, co nejdéle, patří parku, kam by se měla uchýlit a zase něco vydělat, nakonec si to ale rozmyslí a chtě nechtě zamíří do nákupní uličky, jenž navštíví snad poprvé od příchodu sem. Chtěla se sejít s Asahim, ale nezastihla ho v pokoji. Hrozně se těšila, ale určitě to zkusí znovu. Nakupování není zrovna její silnou stránkou, ale přece jenom je její šatník přímo žalostný a hlavně už jí dochází místo v milovaném notesu, který už rozhodně zažil i lepší časy. Prochází za doprovodu ozvěny svých těžkých bot uličkou, rozhlížejíc se zpoza klobouku, jež kryje sněhově bílé vlasy, tedy kromě pár pramenů přes levou tvář, kde se skrývá nehezká památka na minulost. Ne, že by se za ni styděla, ale přece jenom je pro většinu znamením, že by ji i přes zpěv měli přehlížet a to příliš obchodu nesvědčí. Ztratí se ve svých myšlenkách, ostatně jako vždy jí zaměstnávají melodie a rytmy v hlavě, kterých se nedokáže zbavit. Zarazí se, až když nepřirozeně stříbrné očka padnou na výlohu obchodu s hudebními nástroji. Očka jí zajiskří, přece jen je to její posedlost, začíná vážně uvažovat, že ke svému pianu přidá ještě nějaký z nástrojů. +Máš málo problémů? Ale víš co, klidně si pořiď další, vážně se těším, až tě budou kamenovat.+ Ozve se výsměch od té uvnitř, byl by to svátek, kdyby se k myšlenkám pro jednou nepřidala. Do očí jí padne kytara, nástroj, který příliš neovládá a možná i proto jí k sobě vábí neodolatelným hlasem. Stojí nerozhodně před obchodem s rukama v kapsách své krátké kožené bundy, s bílým srpkem měsíce na zádech, která rozhodně nebrání chladu, aby prostupoval až na holou kůži. Momentálně ale nedokáže vnímat nic kromě vábného tónu kytary, jež si sama vytváří v hlavě. Koupit kytaru či oblečení, toť otázka, pro ni rozhodně velmi podstatná.

Asahi

Vychází z obchodu se smíšeným zbožím smířený s faktem, že se tady pořádného čaje nedočká, pokud nebude na objednávku mimo ostrov. Jednou z variant je začít ho pěstovat sám, ale že by chtěl zakládat čajové plantáže a pak je do úmoru sklízet, to tedy nechce. Asahi za ty dlouhé roky, co tady žil, samozřejmě několikrát zaplatil a podnikl cestu mimo tento ostrov, aby nakoupil potřebné věci pro svůj budoucí dům i z důvodů, které měl jeho mentor. Jenže kvůli troše čaje se něco podobného dělat nedalo. Za chvíli by ho to zlikvidovalo. Přinášet sem cizí sazenice se taky nesmělo, takže musel zapomenout, co bylo v Japonsku a použít to, co rostlo tady. Ještě, že tu rostlo alespoň něco. Bez čaje by se mu těžko žilo. Bílý vlněný šál, přehozený přes ramena sněhobílého hedvábného kimona si přitáhne blíž k tělu a nemůže se ubránit výrazu tváře, který dává tušit, že není úplně spokojený. Dívá se především pod vlastní nohy, když kráčí ulicí, ale když zvedne oči před sebe, okamžitě si všimne skladatelky, kterou nedávno potkal v hostinci. Na ulici je hodně lidé, musí se jim vyhýbat, stejně jako povozům taženým koňmi nebo osamělým jezdcům. Ona ale přehlédnout nejde. Tvář se mu projasní a usadí se mu na ní lehký úsměv. 

"Shelle." Řekne hlasitě, aby na sebe upozornil a pomalu kráčí směrem k ní. Rychle se podívá do výlohy, před kterou stojí a samozřejmě… jsou to hudební nástroje. 

"Krásný podvečer!" Naznačí lehkou úklonu, zatímco si rukama stále objímá tělo. 

"Sháníte něco konkrétního?" Zeptá se zvědavě a sám hodnotí výlohu a její obsah a přemítá, co tolik zaujalo její pozornost. V hostinci měla piáno. Asahi ho nikdy neviděl. Možná by už toužila po novém? Uvnitř určitě měli pár krásných kousků, ale opustit milovaný nástroj bylo složité. Časem bohužel dosloužil každý. Na svůj původní shamizen už se taky jenom díval.

Shelle

Stále se nemůžu rozhodnout, tedy v hloubi duše tuší, co nakonec vyhraje, ale přece jenom si dává ještě spoustu prostoru k tomu, aby alespoň vypadala, že se rozmýšlí. Opravdu se snaží přesvědčit, aby si koupila spíše něco na sebe, žalostný stav jejího oděvu po tom opravdu volá, přirozenému nutkání nejspíš stejně neodolá. Už je skoro nalepená jemně řezanou tváři na výlohu, když ji vyruší hlasité volání jejího jména. Překvapeně sebou trhne, není příliš zvyklá na to, že někdo vyhledává kontakt s její osobou. Ohlédne se za tím příjemným hlasem a nedokáže ovládnut nadšení z toho, kdo se k ní blíží. Nedokáže si úplně vysvětlit důvod, proč je zrovna on tak příjemnou společností, možná je to jeho chováním, možná má bod k dobru za snídani, přes všechny myšlenky se však usměje jeho směrem. 

"Asahi." Vysloví jeho jméno a neubrání se tomu, aby mu dodala melodický nádech. 

"Krásný zimní podvečer i vám." Opětuje mu milý pozdrav a následně pokrčí rameny. Přemýšlí, zda se mu svěřit se svou volbou, kterou sice již dávno učinila, stále však snaží přesvědčit samu sebe o opaku. 

"No, snažím se rozhodnout, co potřebuju více, jestli oblečení nebo kytaru." Na alabastrové tváři se objeví zvláštní kombinace pobavení, hravosti a jakési formy nevinnosti, vlastně něco velmi přirozeného až překvapujícího. Jeho přítomnost v ní vyvolává pocit uvolnění. Dokonce se neubrání shlédnout na svou značně obnošenou bundu a potrhané jeany, no nejspíš by oblečení bylo vhodnější volbou. 

"Hádám, že vy jste tu pro čaj." Vzpomene si na jeho výraz při ranním čaji, který rozhodně nebyl podle jeho představ, opravdu netuší, co přesně by ke své spokojenost potřeboval, ovšem dokáže pochopit, že jako ona je zatížena na kávu on má podobné potřeby u čaje. Vůbec ji ale nedochází, jak složité by mohlo jeho nutkání být, vlastně se s nikým jemu podobným ještě nesetkala. Vloží nenuceně ruce do kapes bundy a přešlápne z jedné nožky na druhou. 

"Vypadal jste, že je to pro vás hodně důležité." Nadhodí nakonec. Už je to tu zase jazyk si dělá úplně, co chce poháněný osobou uvězněnou v jejím nitru, která se teď tiše pochechtává nad trapností z její nevědomosti.

Asahi

Jaké překvapení, že si zapamatovala jeho jméno. Příjemné překvapení. Stále se potěšeně usmívá, když odvrátí zrak od výlohy a mimoděk si ji prohlédne celou, aby zhodnotil, jak je to s tím oblečením. Pak ho napadne, že o její skříni, kterou má u sebe v pokoji vlastně nic neví. 

"To může být jistě dilema. Taky si raději kupuju něco čím se rozmazlím, než něco co se koupit prostě musí." Pokrčí trochu rameny a od úst mu jde pára, jaká je venku zima. Pozorně se zadívá do její tváře, která působí jako by patřila panence. Nepřestává ho to udivovat. Emoce, které je v ní možné spatřit se však zdají být kladné, a to ho hřeje na srdci. Dává mu to znamení, že neobtěžuje. Pak se zvonivě rozesměje. 

"Ooo ano, já jsem tu pro čaj. Jsem tak průhledný." Povzdechne si pobaveně, dlaně sepnuté před sebou. 

"Ale asi budu do smrti pít jenom mátu nebo prostě to, co mi roste na zahradě." Zkonstatuje, že se mu nepodařilo najít uspokojivou variantu a pak trochu zvážní při její další poznámce. Chvilku na ni překvapeně hledí, znovu potěšený. Je opravdu velmi všímavá, jak podotkl Ren. 

"Pro mě je čaj velmi důležitý. V mé zemi se praktikují složité rituály věnované právě čaji a já... se jim tak trochu věnuji." Zkusí zjednodušit, co má na mysli. Asi by to musela spíš vidět. Když jste zvyklý na čajový obřad, nemůžete použít prostě jen tak nějaký čaj, to nejde. Všechno to souvisí s filozofií i náboženstvím a jeden ranní šálek v hostinci tak může dostat úplně jiný rozměr. 

"A jsem už rozmazlený." Dodá ještě a pak vystrčí drobný prst zpoza šálu. 

"Takže… jdete dovnitř nebo budeme hledat krámek s oblečením?" Řekne dřív, než myslí. Pak mu zčervenají tváře a oči se rozšíří. 

"Oh pardon, neměl jsem na mysli takhle se... um…" Hledá vhodné slovo. 

"Přidat." Řekne nakonec úplně jednoduše. O jeho další společnost by rozhodně nemusela stát. Přece se jen potkali na ulici. Přesto si posledně slíbili, že spolu zajdou na nákupy a ta chvíle by mohla být právě teď. Podívá se na výlohu a jeho to tam taky láká. Nečeká, že by tam objevil zrovna shamizen, stejně jeden má, ale nakupovat dámské oblečení… asi by počkal před obchodem.

Shelle

Chlad lehce bodá do její alabastrové kůže, ale i přes vtíravost jej nevnímá, je plně zaujatá společností mladíka, který má pro ni zvláštní kouzlo. Nejspíš za to může hudba, jejíž tóny k ní promlouvají zvláštně klidným způsobem. Jediný patrný pohyb je jen krátké pokrčení rameny doprovázené tichým zavrzáním kožené bundy. 

"Dilema pro ostatní určitě, já se jen tak snažím tvářit." Řeknu mu bez okolků pravdu s nepatrným, přesto však velmi upřímným pousmáním. 

"Průhledný ohledně čaje, ano bylo to celkem vidět, ale možná by nebylo na škodu zkontaktovat překupníka, dokáže sehnat hodně věcí." Pokusí se mu poradit, než se její měsíční očka opět upřou do výlohy, kde se na ni usmívá melodické dřevo. Dotkne se opatrně bříšky prstů výlohy a po jeho slovech o rozmazlenosti se jen tiše uchechtne. 

"Ovšem, každý se rád rozmazlujeme, nezáleží na způsobu." Vypadá to, že je zase tak trochu mimo realitu, nic neobvyklého v jejím případě. Svět, jenž se skrývá pod sněhovou záplavou, je jen její a je ráda když se jím může nechat unášet, schovávajíc se před realitou. Probere se, až k ní dolehne podtón plný rozpaků v jeho hlase. Pobaví jí to, zvlášť při pohledu na jeho nachové tváře. Je to už pár let, kdy byla taková, to už je ale příliš dávno a raději se vyhne další vlně vzpomínek, jež by mohla způsobit její další výbuch osobnosti. Usměje se zeširoka s hravými jiskřičkami ve velkých očkách, které jsou dominantou jemně řezané tváře. 

"Musíte se přidat, jste v této zemi jediný, kdo mě snese. Pojďte, zkusíme trochu rozvířit to ticho uvnitř." Aniž by si uvědomila, jestli je to přípustné nebo zdvořilé, zlehka jej zatáhne za rukáv nad loktem, vzápětí jej pustí s kývnutím hlavou a vykročí směrem ke dveřím do obchodu s neskrývaným nadšením. Počká, jestli se rozhodne jít za ní, a pak už zamíří rovnou k jedné z kytar, kterou pohladí s téměř posvátnou jemností a skousnutým spodním rtem, když na ni shlíží. Usadí se na jednu z židliček, položí kytaru na své pravé stehno, které překrývá levé a jen zkušebně brkne pár tónů s tichým zabroukáním svého hlasu do rytmu, jenž se rozezní po obchodu.

Asahi

"Vážně?" Vyhrkne překvapeně a poněkud nadšeně při zmínce o překupníkovi a upírá při tom na ni do široka otevřené modré oči. 

"O tom jsem nevěděl. Vozí věci taky ze Země?" Zajímá se dál celý natěšený, protože tím by mohla být vyřešená spousta jeho starostí ohledně velmi specifického zboží. Jak je možné, že tady žije tak dlouho a nikdy o tom neslyšel? Možná to bylo proto, že překupník byl něco jako pašerák. Určitě to nešlo přes oficiální cesty a městskou stráž, takže byl spíš něco jako pašerák, jinak si to Asahi nedovedl vysvětlit. On jako Nefilim, se podobným věcem vyhýbal z přirozenosti, ale znal hodně Nefilimů, co sešlo na scestí a svou moc naopak zneužívali. Pak jej však Shelle lehce zatahá za široký rukáv oděvu a tím ho vyzve, aby ji následoval. Potěšeně se usměje, protože se vážně obával vlastní troufalosti. Zatím to vypadá, že by mohl mít novou kamarádku. Vykročí tedy za ní do obchodu, který na něj dýchne svoji zvláštní vůni a ihned za dveřmi se rozhlíží. Shelle si však cílevědomě razí cestu přímo ke kytaře, kterou už asi měla nějakou dobu vyhlédnutou. Jde tedy za ní a dává pozor, aby něco neshodil na zem. Vážně si myslel, že se půjde posadit za piano a nejraději by se jí zeptal, na kolik nástrojů vlastně umí hrát, ale teď ji nechce rušit. Sepne dlaně před sebou, když ji sleduje, jak si sedá a zkusmo pročísne struny. 

"Oooo!" Vydechne v údivu. Její hlas je opravdu krásný a to z něj ještě vůbec nic neslyšel. 

"Pokračuj prosím." Vybídne ji tiše, což doprovodí také gestem ruky. 

"Umíš hrát na hodně nástrojů? Já umím na shamizen." Přizná po chvíli a ani si nevšimne jak plynule přešel na tykání. Prostě to nevydržel a zeptal se. A nevydržel ani slušné vykání. Dneska se chová příšerně. Není sám, koho Shelle přilákala, protože muž z obsluhy se přiblížil a nenápadně oprašuje nástroje v jejich blízkosti. Je hrozně průhledný, ale Asahi se mu vůbec nediví. Shelle je krásná a velmi talentovaná.

Shelle

"Ano, je to tak. O pár věcech už jsem přemýšlela, ale musím první vydělat." Zasměje se nad sebou. Podobným tempem to ale dřív utratí. V obchodě jako je tento, to jde vážně samo. Pečlivě vybrnkává jednu strunu za druhou, užívá si každý příjemný zvuk, který z nástroje vyjde a doplňuje jej svým melodickým altem. Na kytaru hrála jen chvíli, před pár lety na ulici, tam to byl přece jen ten nejdostupnější nástroj. Vlastně tu teď tak trochu zkouší, co všechno zapomněla a co jí ještě v chaotické hlavě zůstalo. Jde to samo, překvapí to i ji samotnou, neubrání se tedy dalšímu úsměvu, dnes jich je víc než dost. Vzhlédne od strun teprve v okamžiku, kdy k ní dolehne jeho hlas s prosbou o pokračování. Zkusmo nahodí krátký rytmus a přidá pár slov, které dohromady dají text o dalekých krajinách. Je to jen krátká ukázka, co ji v hlavě vyvstalo v tuto chvíli, jen ona ví, že je určená jemu, jeho osudová, i když je jí zatím jen kousek. Akustika v obchodě je úžasná a nese její hlas doznívajíc s posledním slovem. 

"Ne, ne jen piano, kytara a trochu housle, no tedy s těmi houslemi to je jen velmi okrajové…" Odpoví mu upřímně, sama moc dobře ví, že k poslednímu jmenovanému nástroji si nikdy příliš vztah nevytvořila. Najednou jí ale dojde, co to řekl a mírně stáhne obočí do zmateného výrazu.

"Co je to ten ša-… No jak jsi to říkal?" Prohodí s mírným zahanbením, že vůbec netuší, o čem to tady mluví. To, že jí začal tykat, nebere vůbec v potaz, je to pro ni daleko přirozenější, než to zdvořilé vykání, které ji většinu času leze spíše na nervy. +Tobě většinou leze na nervy jakákoliv slušnost.+ Slyší hlas uvnitř v hlavě, ale snaží se jej celkem úspěšně ignorovat, přeci jen by Asashiho nerada vyděsila, je pro ni jeden z mála, jehož společnost je příjemná a nenucená. Bere to trochu sobecky jako svůj vlastní úspěch, že se dokáže s někým bez trapného ticha bavit déle, než je doba jednoho setkání. Jasně, pár tvorů tu je, ale že by se dalo mluvit o sáhodlouhém seznamu, to rozhodně ne. Majitele obchodu zdárně ignoruje. Nemá pro n to pravé kouzlo, ani co nabídnout. Možná jen patřičnou slevu na právě tuhle kytaru.

Asahi

Fascinovaně naslouchá její hře i zpěvu a nespouští z ní oči. Pro umění má velikou slabost, protože se mu sám poměrně hodně věnuje, i když v mnohem odlišnějších směrech. Svoji dušičku má ale otevřenou všem variantám. Moc se mu líbí, když je někdo talentovaný a Shelle vypadá, že je víc, než hodně. Vůbec nevnímá další lidi v obchodě nebo prodavače. Pak přikývne na výčet nástrojů. 

"I to je víc, než zvládne většina." Usměje se. Každý z těch nástrojů byl úplně jiný a podle toho, co slyšel on sám, byly housle obtížné na zvládnutí a vyžadovaly hodně tréninku. Pokud si Shelle vybrala piano, nediví se tomu, že se jim už nezvládla tolik věnovat. Možná by bylo na čase takové housle koupit? 

"A dobře zpívat, to se taky musí trénovat. Asi..." Krátce se rozesměje. Ale ano, když někdo bral hodiny zpěvu, celkem se to naučil, i když třeba zase tolik talentovaný nebyl. Ale ten skutečný hlas, ten musíte mít shora. 

"Aaaa to je, jak to vysvětlit, taková loutna o třech strunách. Tradiční japonský nástroj. Působí to docela jednoduše, ale není zase tak snadné na něj zahrát něco melodického, aby to ostatním neutrhlo uši." Zasměje se a přikývne krátce, aby tím tak nějak stvrdil svoje slova. 

"Mám jeden doma. Můžu ti ho ukázat." Nabídne s dalším rostoucím horlivým nadšením, protože od jejich posledního setkání sehnal pozemek pro dům a brzy se tam začne stavět. Ten shamizen by jí mohl ukázat i v hostinci, ale byl by daleko raději, kdyby Shelle byla jeho první návštěvou. Kdo taky jiný? Asahi tady nikoho jiného neměl. Jenom se pořád bál, aby ji něčím neodradil. Někdy ho prostě bylo všude až příliš plno. Zvedne oči od Shelle a rozhlédne se po obchodě. Je tady plno zajímavých věcí a nástrojů. Dokonce i těch kytar je tady několik na výběr. 

"Jak poznáš tu správnou?" Ukáže na zbylé kytary. Samozřejmě ví, že každý zvuk bude odlišný a musí jí to ladit do uší, ale podle něj by dřevo mělo promlouvat i jinak. Zajímalo by ho, jestli to Shelle cítí stejně nebo by se mu vysmála?

Shelle

Přehodí předloktí přes tělo kytary a zvědavě jej sleduje s jistým zájmem, když mluví tak fascinovaně o umění. 

"Když to miluješ, není, co řešit." Zkonstatuje jen prostě, není příliš zvyklá, aby někdo byl tak nadšený z pár nástrojů, na které zvládne zahrát. Je pravdou, že znala i ty, kteří cokoliv dostali do ruky, byli během chvíle nepřekonatelní. 

"Zpěv se trénuje zpíváním, spíš jde o nutkání to zkoušet dál a dál a já prostě musím." Prohodí trochu neurčitě se zvláštně zamyšleným výrazem ve tváři, není si úplně jistá, jestli přesně pochopí, jak moc je pro ni hudba důležitá, je to prostě její posedlost.

"Musí to být zajímavý nástroj, ještě nikdy jsem ho neviděla." Ještě zkusí trochu zapátrat ve své hlavě, jestli opravdu nic podobného aspoň nezahlédla. Nakonec ale jen zatřese hlavou, čímž jej ujistí, že opravdu neví, co má na mysli. 

"Ráda bych tě viděla hrát, musí to být okouzlující." Zavře na moment očka a představí si, jak by mohl tento nástroj asi znít. Daří se jí to jen napůl, přece jen si tón může jen domýšlet. 

"Nakonec si můžeme zahrát společně." Nabídne mu rovnou. Uvidí, jak ten Asahiho nástroj bude znít, a podle toho vybere ten svůj, aby jej doplnila. 

"Jsou odlišné, některé více jiné méně. Mají různou velikost, šířku krku a taky je podstatný druh dřeva a strun, každá je vhodnější na jiný styl hudby. Toto je třeba klasická španělka." Kývne hlavou směrem k nástroji na svém klíně a koutek rtů jí samovolně vystřelí vzhůru. Jakýkoliv náznak hudby v ní dokáže vyvolat spokojené rozpoložení a na chvíli dokáže přestat myslet na realitu, která není vždy příjemná. 

"Má výraznější a ostřejší tóny. Jde o to, co zrovna potřebuješ a taky o to co se tobě líbí, to je podle mě důležité, ten pocit, když brkneš." Doplní ještě svou strohou přednášku. Ví toho tolik jen díky jedné osobě z minulosti, která ji zasvětila do všech tajů a naučila jí víc, než by kdy mohla potřebovat k běžnému hraní. Přesto mu ale zůstává neskonale vděčná. Tento nástroj se stal jedním z jejich oblíbených, tady hned po pianu, které si ale niky nemohla sama dovolit.

Asahi

Horlivě přikývne na její slova o milování něčeho - v jejich případě umění a následně s úsměvem naslouchá slovům o zpěvu. 

"Ale vždyť to je úžasné! Všechno vyjádříš hudbou? Když nevíš, jak dál, máš po ruce noty? To je tak zajímavé!" Pokračuje, když s ním cloumá jeho nadšení a v duchu se napomene, že by měl možná trochu ubrat. Mohl by vypadat, že nemá všech pět pohromadě nebo, že je snad moc vlezlý. 

"U nás doma se považovalo za umění na něj pořádně hrát, protože s těmi třemi strunami to není úplně snadné. Ne každý se to mohl naučit, ale…" Najednou hrozně zčervená. Obrátí na ní obrovské oči a pomalu na sebe ukáže.

"Já mám hrát? Před tebou? Já?" Vysouká ze sebe pomalu a pootevře rty. Najednou se kdo ví proč hrozně stydí. Kdyby hudbě nerozuměla, bylo by to mnohem snazší, ale takhle? Navíc na něj sice hraje, ale mistr v tom tedy rozhodně není. Možná si myslel, že by si ho prostě prohlédla a možná dokonce dokázala sama hrát, ale on? Už to nabídl... pozdě. Možná by mu překonání trochy toho studu vůbec neuškodilo. 

"Jestli to bude okouzlující, to nevím..." Řekne tiše nakonec, když oči sklopí, ale usmívá se. Pak přikývne. 

"Tak dobře. Řekni mi jen, až budeš mít chuť." Pozve ji tedy na návštěvu. Nikdy se nenechal přemlouvat moc dlouho. Pak začne dychtivě naslouchat nové látce o kytaře. Očima přeskakuje přesně na ta místa, která mu Shelle ukazuje a přikyvuje na znamení, že si to ukládá do hlavy. 

"Takže tebe láká klasika?" Zeptá se neznale. Sáhla přeci jen právě po ní. On ji měl koneckonců taky nejraději. V některých věcech zůstával v době před proměnou. Na moderní hudbu si nikdy tolik nezvykl, příliš ho vyrušovala a duněla mu v hlavě. Opatrně natáhne ruku před sebe a dotkne se dřeva kytary, jako by nikdy neměl možnost na ni sahat. Pak opatrně brnkne a ruku zase honem stáhne. Při tom se rozesměje. Líbilo se mu, jak to zní a zároveň si není jistý, jestli by se z ní nesnažil vydolovat spíš zvuk živoucího dřeva, než tón strun. Shelle toho věděla hodně a mohl by se toho od ní hodně naučit.