Hromadné - Já se z tebe jednou vážně zblázním. - část 1.

(plavba)

Tamaki, Toshiya

Tamaki ani nemohl uvěřit tomu, že se vážně dostane ven z paláce. Během jeho pobytu tam, se změnilo opravdu hodně. Nejdůležitější byl fakt, že se poprvé v životě opravdu zamiloval. Nikdy nevěřil, že ho nějaký pocit může tak moc ochromit a zároveň mu dodat neskutečnou sílu a odhodlání. Aqui byl…Jen těžko hledal slova, jak to celé popsat, když ho viděl ráno otevírat oči. Byl vzhůru jako první a dokonce odkládal svou ranní rutinu jen proto, aby ho mohl vidět se probouzet. Ten úsměv rozehříval jeho duši, byl jak vycházející slunce nad nekonečnou hladinou moře, kterou připomínaly jeho oči. Tamaki byl do doby, než ho potkal přesvědčený, že moře je jeho domov. Vlastně se nepletl, jen tu samou, průzračnou hladinu našel úplně někde jinde. Když spolu byli v noci a užívali si jeden druhého, čas se prostě zastavil, jak kdyby jim chtěl dopřát víc společných chvilek. Tamaki dokonce ještě v paláci navštívil obraz Seny, který mu Aqui ukázal. Vrátil se k němu sám, chvíli na něj zíral a pak se prostě a jednoduše uklonil a poděkoval mu. Na moři věřili spoustě věcem a tohle všechno…Nebylo to jen dílo náhody, je o tom přesvědčený. Jak Toshiya řekl, v danou dobu mohli vyrazit na cestu. Tamaki Aquimu radil, co si s sebou vzít, co se bude hodit a co klidně může nechat doma. Aquimu mu zase cpal věci, které by klidně nechal doma, ale prý bez nich odjet nemůže. Dost se u toho nasmáli a nakonec skončili mezi všemi těmi věcmi a málem je nachytali sloužící. V den odjezdu se Toshiya netvářil líp, než kdy jindy. Byl stejně mrzutý a všechny posílal do čerta k ďáblu. Aki se samozřejmě s Aquim rozloučil bez zbytečných očí a teď už jen celé procesí pozoroval z okna. +Dávej na sebe pozor a vraťte se mi všichni.+ Popřeje mu a zároveň myslí na Mei, o kterou se bojí úplně stejně. Tamaki jede v kočáře společně s Aquim. Bez pardonu se do něj nacpal, když vyskočil za jízdy ze svého. No co, má Auqiho hlídat, a to jinak nepůjde a on na žádné zvíře rozhodně nevleze. Cesta jim díky tomu uteče a pak už se stačí jen nalodit a vyrazit po vodě, kde je Tamaki jako doma. Hned si všechno prohlíží, samozřejmě radí, kde by se co dalo udělat líp, dokud není vykázán Toshiyou, aby se společně s Aquim zabydleli. Ne, nemá smysl jim dávat dvě kajuty, je to prostě zbytečné a před ostatními to svedou na funkci osobního strážce. Tamaki je jak pytel blech, chce Aquimu hned všechno ukazovat, takže prvních pár dní padají v noci únavou. Pak přijdou první zastávky a nová města, kde samozřejmě Aquiho provádí taky. Jednou spolu dokonce utečou, aby ho mohl vzít do hospody a malinko přiopít. Jen trošičku. Na těchto zastávkách si Toshiya řeší své obchody a dost často do nich Aquiho zapojí, aby viděl, jak se jedná a co je potřeba znát. Očividně toho není málo. Die umí to samé, jen s úplně jinou taktikou, která vlastně všem bere dech. V jistých ohledech je mnohem úspěšnější, než Totchi. Vidí toho opravdu hodně, Tamaki to bere zodpovědně, protože si uvědomuje, že Aqui se potom z paláce nejspíš dlouho nedostane. Dny ubíhají jeden za druhým a pomalu se přehupují v celé týdny. Dneska odpoledne by měli znovu kotvit, aby nabrali další zásoby. Včera v noci Tamaki nechal vyklidit záď lodi, kde rozprostře látky a polštáře a ukázal Aquimu, jak se nocuje na palubě. Dívali se spolu na západ slunce a pak i na hvězdy. Aqui se o nich učil a Tamaki doplňoval jeho znalosti o příběhy a taky se s ním podělil o detaily ohledně navigace na moři. Nakonec usnuli v objetí a probudí je až ranní paprsky. 

"Dobré ráno Hvězdičko." Broukne měkce, když vidí, že Aqui už se taky probouzí. Paží, kterou ho objímá, si ho přitiskne víc k sobě a přitáhne mu víc pod bradu kožešiny, které je hřáli celou noc. Skloní se, aby ho mohl líbnout do vlasů. 

"Hm, nejradši bych tě přepadl rovnou tady, ale mám obavy, že brzo budeme mít za zadkem obecenstvo." Protočí očima v sloup. Večer sice námořníky vyhodil, ale teď už nemůže, aby mohli pracovat. 

"Ještě by to tady chtělo pořádnou snídani, ale to nejpodstatnější mám." Usměje se zamilovaně a pohladí ho konečky prstů po tváři, než mu ji stočí svým směrem a skloní se pro krátký polibek.

Aqui, Die

Aqui asi nikdy v životě neviděl nikoho pověrčivějšího, než byl Tamaki. Toshiya mu vysvětlil, že je to u námořníků normální, že jsou takoví praštění a takhle vychovaní. Aquimu to přišlo zábavné a milé a líbilo se mu poslouchat Tamakiho věčné vysvětlováno proč se něco nesmí nebo musí. Byly to takové tajemné příběhy. Jedním z nich byl i obraz Seny, jeho třetího rodiče, který mu prý dal oči. Lidé se u něj zastavovali pomalu jako u sochy nějakého boha a Aqui by se ani nedivil, kdyby jím jednou byl. Konec konců podobné bytosti kdysi bývali národními hrdiny a legendy takto všechno změnily. Nemohl si toho s sebou vzít moc, jakkoliv to byla daleká cesta. Sice sebou měli kočár, vůz, sluhy a loď nebude malá, ale nemohl cestovat, jako kdyby se stěhoval. Pro Aquiho to bylo poprvé, takže měl strach, aby mu něco nechybělo, ale Die mu později vysvětlil, že nepotřebné věci může vyhazovat nebo darovat chudým a rovnou si kupovat nové. Přece to s sebou nebude tahat všechno a neustále? Aquimu to připadalo jako šílené plýtvání a nejspíš se časem naučí vystačit si jenom s málem, ale pořád byl princ a byl na něco zvyklý. Takové věci se nedaly odnaučit hned. Všichni s ním ale měli velkou trpělivost a on se modlil jenom za jediné. Aby neonemocněl. Dávali bedlivý pozor na to, co jí nebo pije, stejně jako chodil oblečený mnohem víc a lépe, než kdokoliv jiný, ale jeho nemoci občas přicházely prostě z ničeho. Měl strach, aby ho nedohnala únava, ale už to bylo hodně dní a kromě bolestí v kloubech nebo svalech, se mu nic horšího nepřihodilo. Prosil Kami každý den, aby se kvůli němu nemuseli vracet nebo aby ho někde nemuseli nechat. S Tamakim trávil neomezené množství času, jejich láska rostla a on mu ukazoval svět, ale tenhle výlet byl zároveň i těžkou školou, kterou mu dávali Die s Toshiyou. Musel se toho hodně naučit, hodně počítat a připadalo mu, že se za pár týdnů s nimi naučil mnohem víc, než za roky ve škole. Často ho napadalo, kde je asi jeho sestra, ale neměl o ní žádné zprávy, nedostihl je žádný dopis. O nikom z paláce. Bylo to daleko a pokud by se něco posílalo, tak jenom pokud by šlo o život. Aqui si připadal odstřižený od světa, který znal, jako by už ani nebyl princ, ale nikdo z jeho doprovodu nedopustil, aby byť jenom na chvíli zapomněl. Jakmile jsou na moři a Aqui uvidí tu širou dálku, je jako u vytržení. Všechno je divně cítit, podlaha se mu houpe pod nohama, je tu moc lidí a málo místa a stejně se toho nemůže nabažit. Není si jistý, co řekne, až budou na lodi moc dlouho, ale teď mu to všechno připadalo neuvěřitelné. Sdílel Tamakiho nadšení ze všeho kolem a i když nemohl pracovat jako on, alespoň se díval. Na lodi to bylo s hygienou i zásobami horší, ale kromě toho, že mu bylo několik dní strašlivě špatně od žaludku, neonemocněl dokonce ani teď. Po čase mu připadalo, že už musí každý vědět, co mezi ním a Tamakim je a hlídal se pořád míň. Co by si povídali, vidět Toshiyou s Die bylo občas o oči. Těm bylo všechno jedno. Tak co by kdo mohl říkat jemu? Jejich tajné výlety se Toshiyovi vůbec nelíbily a Aqui se tomu vážně nedivil, ale byl si jistý, že ti dva by to na jejich místě měli stejně a tak potichu snášel všechny výtky a kárání, které dostával, jen proto, aby to příště mohli udělat zas. Byl to zázrak, ale Aqui byl zdravý. 

"To je tím čerstvým vzduchem. V paláci se nedá dýchat." Říkal Die, jako kdyby sám nemiloval válení se v palácových zahradách.

Když se to ráno Aqui probudí, má pocit, že ho bolí úplně všechno. Lodní podlaha byla tvrdá, i když si na ni dáte deku. Nejdřív se skoro lekne, kde je a co se děje, ale pak mu dojde, jak a s kým usínal a jak krásně si povídali o hvězdách nad jejich hlavami. Zívne si a raději se ani moc nehýbá. 

"Dobré ráno." Lana vržou v ráhnoví a vítr vesele pofukuje. Zčervená, když mu Tamaki řekne, co by nejraději udělal. To byla pravda, loď žila od brzkého rána. Asi ještě nebude tolik hodin. Šťastně se usměje, když mu Tamaki řekne, že je to nejdůležitější, co potřebuje a posadí se, aby se na něj mohl pořádně podívat. Černé vlasy mu při tom trčí do všech stran. 

"Ty máš vždycky hlad." Připomene mu vesele.

Tamaki, Toshiya

Pro Tamakiho některé věci nebyly nové. Viděl toho za svůj vlastně dost krátký život hodně a hlavně toho opravdu dost procestoval. Nezdržoval se příliš na stejných místech a ani ve většině přístavů zakotvili, něco popili, dost si užili a pak zase hurá pryč. To byl jeho život do doby, než přišel do paláce. Oddaná služba, to ano, ale víc povinností vlastně neměl. Teď je to úplně jiné a místo toho, aby se podobných věcí bál, je spokojený. To všechno v něm proměnily city k Aquimu. Bude za ním stát, bude se o něj starat a strážit ho, dokud bude dýchat. Nic jiného pro něj už nemá smysl. Nezáleží na tom, kde to bude ani kdo bude kolem. Neudělá nic, co by mu mohlo ublížit. Až první večer zjistil že Toshiya je na tom úplně stejně a možná i Die taky. Pouštěl na něj hrůzu snad hodinu a skoro doslova mu vtloukal do hlavy, že nikdo Aquimu nesmí zkřivit ani vlásek. Házel to na povinnost vůči císaři, ale Tama v jeho očích viděl, že je v tom úplně něco jiného. Aqui si toho mrzouta získal, nejvíc asi svými schopnostmi a pamětí. Byl chytrý, to Tamaki věděl od první chvíle. Pro něj k tomu krásný a s naprosto roztomilou povahou. Dokonce ho napadla i myšlenka, proč je Aqui v posteli zrovna s ním. Kromě své síly a občasného odhadu, kdy má jakou poznámku říct, mu nic jiného nabídnout nemohl. Kde kdo by asi studem od Aquiho utekl, ale on ne. Bude s ním, dokud si to bude přát a podobné pocity jakési méněcennosti zakope někam hluboko. On s radostí někdy někdo vytáhne, možná to bude sám Totchi, ale teď jsou pohřbeny. Podívá se na Aquiho, když mu dobré ráno oplatí a v očích se mu objeví trochu starosti.

"Promiň, postel to zrovna není, měl jsem tě nechat spát na sobě." Ví, že pro Aquiho to asi není, ale moc chtěl, aby s ním mohl noční nebe pozorovat. Bude doufat, že Aqui z toho nemá jen příjemné pocity a díval se s ním rád. Dneska už budou spát v kajutě, a ještě Aquimu postel vypodloží, aby se mu spalo, co nejlépe. Se starostí v očích sleduje, jak se posadí, ale vypadá to, že se může hýbat.

"Jsem vážně rád, že jsem tě nerozbil." Pousměje se a natáhne k němu ruku, aby ho mohl pohladit po tváři. Podobné gesta nedokáže ovládat, ale tady to snad není potřeba. Když vyjdou na veřejnost, má to vždycky na paměti, ale tady na to myslet nechce. Proč by měl, když ti dva málem souloží na palubě za bílého dne. To jim taky jednou řekne, nejspíš až bude chtít umřít. 

"Já vím, potřebuju dost síly, abych tě mohl na rukou nosit, můj pane." Teatrálně vyskočí na nohy a ukloní se mu až k zemi, než se rozesměje a sáhne po jeho dlaních, aby mu pomohl opatrně vstát. Samozřejmě ho pošle do své náruče a chvíli ho v ní uzamkne. 

"A taky potřebuju energii….Mám ti připomenout na co?" V očích mu hravě zajiskří, než se skloní a políbí ho.

"Tak pojď, jestli na nás ti dva budou čekat, budou nepříjemnější než obvykle." Na Aquiho samozřejmě ne, ale Tama si to pěkně slízne. No, ono se to nejspíš stane tak i tak, když se k nim donese, kde strávili noc. Vezme ho za ruku a prochází s ním po palubě, kde jim všichni uskakují z cesty. Tamaki pustí Aquiho do jídelny jako prvního. Tam už sedí Totchi a probírá se svitky, které musí nastudovat, než je předá Aquimu. Zvedne k nim pomalu pohled a pak s ním zase klesne na jejich spojené dlaně. Skoro vypadá jako otec, kterému se rozhodně nelíbí výběr společnosti jeho syna.

"Chceš ho zabít?" Osočí Tamakiho, protože už samozřejmě ví, kde se oba dva váleli. 

"Měl jsem tě přivázat k ráhnoví a nechat tě tam viset ideálně za koule." Mumlá si už spíš pro sebe a k místu Aquiho přisouvá teplý čaj. Die samozřejmě ještě spí, na jeho královnu je brzo. 

"Tohle bude zatím tvé. Čeká nás další obchod, nic složitého, překupník je hrozný idiot." Ušklíbne se podsune Aquimu svitek, zatím jen jeden. Teď je to Tamaki, kdo se zamračí.

"Nech ho aspoň nasnídat, pro kami." Protočí očima, on by další minutu umřel. Sám už strká Aquimu plné misky všeho možného.

"Jestli bude zničený, tak z té tvé práce, pořád." Očividně se Totchiho nebojí a ten už začíná pěkně soptit.

Aqui, Die

Kdyby se Aqui někdy doopravdy zamyslel, věděl by, že nad ním Toshiya drží ochranou ruku, v hloubi duše vnímal všechnu jeho nezvyklou náklonnost, ale obyčejně by si asi nevsadil na to, jak moc ho hlídá a rozhodně by ho nenapadlo, jaký rozhovor probíhal mezi jím a Tamakim. On o Tamakim nepochyboval od první chvíle, ale Toshiya své pochybnosti možná měl. Nebo z něj chtěl jenom dostat maximum. Když se ráno probudí na palubě, Tamaki se mu začne okamžitě omlouvat, ale on si nedovedl představit krásnější usínání, než vedle něho, když si povídali o hvězdách. 

"Z tebe bych stejně v noci spadl." Řekne vesele. 

"Je to jako obrovská kolébka." Řekne mu. Samozřejmě mu trvalo, než si na loď zvykl, ale dovedl si v ní najít to krásné. Měl strach, že kdyby mu to tak nepřipadalo, Tamaki by s ním nezůstal, ale nemusel se nijak přemáhat. Jenom to nebyl život pro někoho tak nemocného, jako byl on. Na malý výlet to ale nemohlo vadit. Otře se tváří o jeho dlaň, když ho Tamaki pohladí a znovu se zasměje. Dělali spolu mnohem víc věcí, při kterých by se mohl rozbít, tohle nic nebylo. Když se jeden dostane do víru vášně, trochu zapomíná, jak moc si u toho může dát do těla, jakou gymnastiku zvládne nebo jakou výdrž vlastně má. Přikývne na jeho slova o nošení na rukou a sleduje ho, jak vyskakuje na nohy. Podá mu svoje dlaně a nechá si pomoci, ale maličko se mu točí hlava. Je to jenom chvilka, jak se loď pořád kývá. Rozhlédne se okolo sebe po moři, ale není schopný poznat, kde jsou a jak moc se posunuli. Nebyl tady pro něj žádný orientační bod, i když mu námořníci vysvětlovali, čím se řídí. Nejlepší byly hvězdy v noci. Zčervená, když dojde na tu energii. 

"Myslím, že nemusíš." Hlesne. 

"Nemáš ani ponětí, co mi před chvílí běželo hlavou, když jsi mluvil o rozbíjení…" V Tamakiho náručí se občas přestával chovat jako svatoušek. Nešlo to ovládat. Podobné myšlenky prostě přicházely samy. Oplatí mu polibek a dočista by zapomněl, že na ně někdo čeká. Skoro se vyděsí, protože naštvat ty dva nechtěl dokonce ani on jako nástupce císaře a honem jde ruku v ruce s Tamakim do zmíněné kajuty. Tu poznámku na jejich příjemnost přejde. Měl je rád, ale… Tama měl pravdu. Někdy to bylo maličko složité. Jako třeba teď, kdy Toshiya vyčiní Tamakimu hned při vstupu do jídelny. Stejně se nepustí, jenom se po sobě provinile podívají. 

"Naučit se navigaci podle hvězd jsem považoval za důležité." Řekne Aqui spěšně, i když všichni vědí, jak to bylo a kdyby tady byl Die, pobaveně by se uchechtl. Jenže ten byl ještě v říši snů nebo se nechával masírovat, kdo mohl vědět? Jen Toshiya. Zatváří se pohoršeně, když dojde na ty koule. Je přece princ a před ním by se takhle nikdo vyjadřovat neměl. To, že jde navíc o jeho vyvoleného, to jenom zhoršuje. Stejně si ale nedovolí Toshiyu napomenout. Na to si ho až moc váží. Jenom díky němu jsou tady a společně. Posadí se a vezme do obou dlaní teplý čaj. Už se na něj moc těší. Hned ochutná. Je úžasný jako všechno, co Toshiya koupí. Aqui se natáhne pro papíry a honem se do nich začte. Když Toshiya o někom říkal, že byl idiot, nikdy to tak jednoduché nebylo. Pro něj možná byl, ale Aqui se vždycky pěkně zapotil. Už teď je mu jasné, že to nebude jinak ani tentokrát. Zvedne oči k Tamakimu, když se ho z ničeho nic zastane. Ani si neuvědomil, že ještě ani nesnídali a už pracují. Toshiya některé věci neodpustil ani princi a jeho už ani nenapadlo o tom nějak zvlášť přemýšlet, ale Tamaki se o něj staral stejně jako Toshiya, jenom zase o trochu jiné věci. 

"Ještě, že váš mám oba." Řekne a myslí to naprosto vážně. Není to žádná kousavá poznámka, i když by tak mohla vyznít. Objeví se před ním misky, které mu Tamaki servíruje a on se pokouší rozvinout svitek tak, aby držel a on zároveň mohl jíst. Vůbec mu to nejde.

Tamaki, Toshiya

Tama se tiše zasměje. Možná by spadl, ale spíš si je jistý, že by ho noci tisknul k sobě a nepustil, takže by se nakonec rozlámaný vzbudil on sám, ale to by mu vůbec nevadilo. Pak spokojeně přikývne, Aquimu se tu očividně líbí a to je dobře. Tamaki ví, že na loď se pak dostane jen velmi málo, ale to nevadí. Důležité pro něj je, že si budou mít, zase co vyprávět a na co vzpomínat. Až se zase poštěstí a někam pojedou, tak si to užijí úplně stejně, i když možná tajně, jakmile se Aqui stane císařem. 

"To je, hrozně se mi líbí, že to tak bereš." Ujistí ho, že to pro něj opravdu hodně znamená. Jeho oči výrazně zněžní, jakmile se Aquiho tvář otře o jeho dlaň. Tyhle něžnější gesta a hlavně Aquiho reakci na ně prostě miluje. Sám už ví, jak umí řádit, když se zapomene a i proto ho miluje čím dál víc. Ani neví, kam to celé může zajít. Obočí mu jde hodně nahoru, protože asi tuší, na co Aqui naráží a stejně by to chtěl slyšet. Přimotá se k němu ještě na pár vteřin blíž a rty najde jeho ouško.

"Pak mi to celé povíš, až budeme sami." S radostí ho bude svádět a užije si, až se bude červenat. Tama už se pak připravuje na setkání s Toshiyou. Jeden se vždycky musí pořádně obrnit a navíc jeho povaha mu to jen a jen stěžuje. Nejradši by mu od plic řekl, že je možná chytrý na věci, které Aquiho učí, ale jinak je hrozný idiot. Zase to celé polkne, když už hledí na nepříjemný výraz. Toshiyovo obočí se zvedne hodně vysoko. Aqui si to samozřejmě odůvodní a on…Na to asi nemůže nic říct. Mrzuté.

"Samozřejmě." Neodporuje mu a tím je jasné, že se pro tuto chvíli zachránil.

"Pak tedy můžeme na konci plavby vyzkoušet tvoje znalosti." Pravý koutek se mu pozvedne ve zlověstném pousmání a Tamaki už se zase mračí. 

"Bude vědět úplně všechno." Dá si za úkol, že to Aquiho všechno neučí, jen aby viděl Toshiyův otrávený výraz, že to celé zvládli. Toshiya vypadá o chlup příjemnější, když se mladý pán pustí hned do práce. Tak to má být, jídlo se dá odložit, tohle ne. Jediný, kdo může první jíst a déle spát a vlastně všechno ostatní je prostě Die. A ano Shin s Hitomi. Taiji…Ten nesmí pro změnu podle něj nic a stejně dělá úplně všechno. +Pitomý kněz.+ Vzpomene si i na něj, ale stejně se v duchu pousměje. Sice potřebuje hromadu alkoholu, ale ty večery jsou nakonec zvláštně snesitelné. Tamaki samozřejmě nenechá narážky jen tak a bude se o Aquiho starat. Toshiya by ho sedral z kůže, to je mu jasné a podle něj to není potřeba. Krátce se střetnou pohledy a Tama neuhne ani o milimetr. Tuší, že by byl silný soupeř, ale stejně se nebojí. Pud sebezáchovy zrovna nevlastní a je to patrné. Oba dva sebou prudce trhnou, když to Aqui celé rozsekne.

"Cože?" Podiví se oba zároveň. Tama se nakonec pousměje a pohladí ho po paži.

"Vždycky tu budu." Nestydí se před Toshiyou, stejně to ví, tak proč by měl.

"Pomůžu ti." Nabídne mu a podrží svitek, aby se u toho mohl najíst. Sám to pak zvládne během pár vteřin a trhne rekord, kdy do sebe narve co nejvíc jídla, za co nejkratší dobu. Toshiya si po Aquiho prohlášení jen tiše povzdechne. Namůže mu na to ani nic říct, protože moc dobře ví, že kdyby cokoliv tak se za Aquiho postaví, stejně jako celou dobu stál za Akim. Putuje z generace na generaci, kdo by to byl řekl. 

"Já se z tebe jednou vážně zblázním." Odfrkne si a nakonec vytrhne Tamakiho svitek z ruky a odloží ho stranou.

"První se najez." Sykne a jeden by řekl, že je to spíš nadávka, když pomine obsah jeho slov. 

"Ani slovo." Upozorní Tamakiho, který se začíná nebezpečně culit. 

"Nic jsem neřekl." Ozve se Tama a podívá se na Aquiho.

"Dobrou chuť." Popřeje mu a sám si naloží porci tak pro čtyři. 

"Tentokrát půjde o dovoz látek." Začne Toshiya místo toho, aby v tom Aquiho nechal plácat samotného. 

"Chceme snížit cenu na minimum. Ten pitomec bude chtít něco na oplátku. Co myslíš, že mu můžeme dát jako úplatek?" Zkouší ho, jakou hodnotu by vymyslel on.

"Bude výhodnější dlouhodobé uplácení nebo to vyřešit jednorázově?" Pokládá mu otázky a sám jen popíjí. Tamaki už se zase nadechuje.

"K jídlu mozek nepotřebuje." Odpálkuje ho Totchi,a by bylo jasné, že svou dnešní hranici právě překročil.