Hromadné - Pořád mám potřebu se o tebe starat. - část 5.

(muzeum)

Dori, Tamaki

Pro Tamakiho byla chvilka s Boogiem vlastně dost zvláštní. Nebyl jako Dori, neměl potřebu se o ostatní starat. Ne, že by byl k problémům ostatních arogantní, nebo něco podobného, ale prostě by se člověk měl podle něj o sebe umět postarat. Ještě nepotkal nikoho, kdo by ho přinutil, myslet si něco jiného. Jenže teď se to děje. Měl tak dokonalou příležitost, a i když byl Boo přítel jeho nejlepšího kamaráda, stejně by ho to jindy nezastavilo, aby aspoň nezkusil, jak chutnají jeho rty. Klidně by se pak Dorimu přiznal a celé si to vyžral až do dna, ale tentokrát je to celé jiné. Nějak není schopný se ani vrátit k Boogieho otázce a předchozím slovům, kterými ho vlastně pokáral. Tak nějak to přešel jen pokrčením rameny. V hlavě už mu běhá tisíc jiných věcí a všechny se točí kolem jejich chvilky. Jediné, co ho trochu probere z jeho zamyšlení je poslední otázka, než se vrátí Dori. Usměje se na Boogieho.

"Jen to co vidím, nic víc." Ujistí ho, že svá slova myslí smrtelně vážně a vlastně všechno, co udělal. Kdyby předtím nepotkal Rukiho, kterého v hlavě pořád má, asi by byl Boo nakonec důvodem, proč by se mohli dva dlouholetí kamarádi řádně rozhádat. Tohle Dorimu nikdy neřekne, nechá si to pro sebe a Boogiemu taky ne. Asi se o něj bude starat víc, než by bylo vhodné a Dori může prskat, jak chce. Tamaki se uchechtne, když se Boo tváří hrozně přistiženě. Nic se tu vlastně nestalo a zároveň ví, že toho bylo opravdu hodně. Kdo ví, co by se stalo, kdyby tu zůstali sami o pár minut déle. Dori si je oba ještě chvíli měří pohledem, ale nakonec usoudí, že by drobné povyražení Boogiemu odpustil, i když tedy o hodně později, až bude opravdu jeho se vším, co k tomu potřebuje. Tama nevypadá zrovna šťastně, že musí čekat do druhé dne, ale Boo to vyřeší za ně za všechny. Oba dva na něj stočí překvapení pohled a Tama se znovu neudrží, když si ho radostně přitáhne k sobě a líbne na tvář.

"Jsi vážně nejlepší." Dodá, aby bylo jasné, jak moc si cení toho, že obětuje své rande kvůli němu. Dori okázale protočí očima v sloup.

"Jsi na něj až moc hodný, vůbec si to nezaslouží." Okomentuje to, ale krátce se pro sebe pousměje. Vlastně je pro něj dost důležité, když si ti dva budou rozumět. Jen to nesmí přehánět.

"Tak jdeme, máme jen půl hodiny, než zmizí." Pobídne je oba dva. Tama na sebe rychle hodí triko a převlékne si kalhoty i před Boogiem a stejně je u dveří první. Dori zase tolik nespěchá a doprovází Booigeho s dlaní na jeho bedrech. 

"Řídíš." Prohodí k Tamakimu, kterému hodí klíče a zamíří do garáží pod domem, kde na ně čeká zdánlivě nenápadně auto, ale v té nejlepší výbavě. Dokresluje to obrázek toho, že zase o sobě tolik dávat vědět nechtějí. Dori se usadí s Boogiem vzadu a automaticky si ho přitáhne k sobě. Samozřejmě je v tom jisté majetnické chování.

"Klidně s tebou pak pojedu domů a omluvím tě u rodičů." Pošeptá mu s milým úsměvem.

"Nebo jim můžu zavolat hned, aby neměli starost." Nabídne mu i druhou variantu. 

"Povíme jim, že jsem tě vzal na exkurzi do muzea. Lhát nebudeme." Prozradí mu, kam jedou. Ru je totiž ještě pořád v práci a Dori má známé i tam. Jeho dovnitř pustí, dokonce rovnou k němu, ale ti dva musí počkat venku.

"Zajdu za ním a vy dva si zatím můžete prohlédnout výstavu." Organizuje mu program a dělá to už tak nějak automaticky. 

"Takže mě tam nepustí?" Ohledné se Tamaki ze sedadla řidiče.

"Ne, bohužel ne. Máme dost velké štěstí, že tam pustí mě. Slíbil jsem jim menší sponzorství." Prozradí mu, jakou páku použil.

"A taky pravidelnou slevu u nás." To bylo očividně to největší lákadlo.

"Nakonec jsi mě vlastně přišel dost draho." Postěžuje si na oko. To už Tama pomalu parkuje u velkého domu, kam potřebují jít. Otevře jim dveře a Boogiemu pomůže vstoupit.

"Neboj, Dori-chan, postarám se ti o něj, aby nestrádal." Zazubí se a už Boogieho vede k hlavnímu vchodu a kupuje vstupenky.

"No výborně." Ušklíbne se Dori a zamíří podobným směrem, ale brzo uhne a nechá se nasměrovat ke své známému, který mu ukáže cestu přímo za Rukim. Má na něj počkat v dané místnosti. Tam se Dori usadí do křesla a spojí bříška prstů. Navenek vypadá klidně, ale v hlavě odpočítává minuty, kdy se bude moct vrátit. Když se dveře otevřou a konečně Tamakiho objev uvidí, obočí mu jde malinko nahoru. 

"Hezký den." Nasadí svůj nejlepší výraz.

"Musím říct, že jsem byl na tohle setkání opravdu zvědavý." Dodá, než vstane a natáhne k němu ruku, aby se mohl představit. Klidně mu sdělí své jméno s pečlivě naučenou a elegantní úklonou.

Boogie, Ruki

Ani nečekal, že bude mít jeho návrh takový úspěch, ale Tamaki už si ho znovu přitahuje do náruče a dokonce i před Dorim. Boogie se musí zasmát, ale zároveň loupne po Dorim očkem, co on na to. Ani teď mu to nevadí, jenom pronáší, že je Boogie na Tamakiho moc hodný. Asi mu doopravdy věří a to zase těší Boogieho. Podle něj by každý spokojený vztah měl vypadat přesně takhle. Když jim Dori řekne, že Ruki bude do půl hodiny pryč, skoro vyděšeně se na Tamakiho podívá. To je jen maličká chvilka na to, aby se v Tokyu někam dostali, ale kde by ho napadlo, že Ruki je vlastně jenom kousek odtud? Nechá se Dorim vést k jejich autu a diví se i tomu, že nechtějí využít městkou dopravu, protože mu to připadá rychlejší, ale pokud je mezi nimi dvěma, na nic se neptá. Vypadal by jenom hloupě. Samozřejmě, že to Dori musí mít vymyšlené a naplánované. Auto je pro Boogieho nádherné i zvenku, protože jeho rodina nikdy nic podobného nevlastnila. Když se ale posadí dovnitř, je mu jasné, že se tu nešetřilo. Pohladí dlaněmi sedačky a cítí se jako v nějakém filmu. Je to takové dobrodružství a auto bude obdivovat o něco později. Chtěl se připoutat, ale Dori si ho přitáhne těsně k sobě a tak se na něj usměje a bokem se o něj opře. Je to tak příjemné být mu takhle blízko. Dori si pořád dělá starosti, co řeknou jeho rodiče a Boo se v něm ztrácí pořád víc a víc. Není si jistý, co by rodiče řekli, ale asi by to bylo lepší. Nejistě přikývne. Dori navrhne, že by jim mohl zavolat hned a on se vyděsí, jako kdyby mohli poznat, co spolu mají. 

"Ne, teď jim radši nevolej!" Vyhrkne a vezme ho za ruku, jako kdyby měl Dori telefon už v ruce. Jenže on navrhne, jaká by ta omluva mohla být a Boo ve vteřině všechno zase přehodnotí. 

"Dobře, zavolej jim teď." Přikývne. Bude lepší, když budou vědět, kde je, že se někde nezdržuje, kde by být neměl. Tedy zdržuje, ale nepoznají to. Bude jim lhát… ach jo… nejede tam studovat, jede tam nahánět cizího kluka. +Je čas, abys začal žít sám za sebe, nemůžeš jin přece do smrti hlásit každý krok...+ Nabádá sám sebe, ale je to těžké. Jak kdyby mu mohli něco udělat nebo tak něco. Mohli… odstřihnou ho od peněz nebo vyhodí… +Ne, to by máma neudělala. A Dori tě nenechá venku...+ Ubezpečuje se. Kdyby měl víc rozumu, napadlo by ho, že by neměl věřit někomu po pár hodinách, ale on věří, opravdu ano. 

"On pracuje někde v muzeu?" Diví se. Nikoho takového nezná a k Rukiho popisu mu to vůbec nejde. Poslouchá je, jak se domlouvají, co se bude dít dál a taky co všechno musel Dori nabídnout, aby ho pustili tam, kam lidé obyčejně nesmí. Ten Ruki se bude hodně divit. Zírá ven z okýnka na muzeum, zatímco mu Tamaki pomáhá ven a slibuje, že se o něj postará. Okamžitě zrudne, protože se tím připomene všechno, co se stalo doma u baru, ale už se jenom bezmocně ohlíží za Dorim, který míří někam pryč. On sám jde s Tamakim dovnitř jako každý jiný návštěvník. Mezitím se Rukimu blíží konec pracovní doby, ale jako vždycky trochu zapomíná, kde je. Blíží se jim velká výstava na kterou vůbec nestíhá. Posledních pár dní tady dokonce i spal a jakkoliv by chtěl před tím Tamakimu napsat, tak trochu na něj zapomněl. Měl v hlavě jenom to, aby všechno stihl a zároveň z nevyspání nic neponičil a proto ho dost vykolejí, když pro něj přijdou, že má ve společném odpočinkovém pokoji hosta. Nebyl to nikdo, koho tady znali a Ruki nebyl moc ve stavu přijímat návštěvy. Na nose měl brýle, byl neučesaný a medové vlasy mu trčely do všech stran a i když měl jisté neformální sako, bylo už pomačkané z toho, jak se v něm pořád krčil a ohýbal. S obrovským zívnutím vejde do pokoje, kde sedí muž, kterého v životě neviděl. 

"Dobrý den." Pozdraví unaveně a ten úvod mu nepřijde divný. Při jeho práci se občas našel někdo, kdo jeho umění obdivoval. Takhle v uzavřeném kruhu zasvěcených. Podá mu pravici a pořád vypadá jako vyorané kuřátko. To jméno mu nic neříká.

"Promiňte…." Čeká vizitku, kde bude titul a taky muzeum, ze kterého tenhle muž přijel.

Dori, Tamaki

Pro Doriho je stejně zvláštní sledovat, jak se Tamaki s Boogiem chová přirozeně. Někde v koutku mysli vážně žárlí, z druhé strany Tamakimu dost věří a je přesvědčený o tom, že by mu takovým způsobem kudlu do zad nevrazil. Možná to bylo odvážné tvrzení, ale nikdy je nic podobného nerozhádalo. Všechno je jednou poprvé, ale snad to nebude právě tento případ. Navíc…Měl toho svého Rukiho a obavy začne mít, až ten kluk řekne, že Tamakiho nechce. Teprve potom asi začne Boogieho hlídat mnohem víc a nenechá je společně o samotě. Na Boogieho slova ohledně rodičů jen přikývne. Zavolá jim hned, jak vyřeší tohle a možná je přemluví, aby ho dnes domů vůbec nemusel vracet. Možná bude lepší video hovor z nějakého dobrého místa, aby viděli, že s ním se Boo rozhodně nebude mít špatně. Možná by stačil interiér auta. Ano, to bude dobré lákadlo. Musí si to ještě trochu promyslet, takové věci bylo dobré naplánovat dopředu. Osobní setkání by bylo mnohem lepší, ale pro tentokrát to bude muset stačit. 

"Ano, má docela dobré jméno. Nakonec mě vlastně Tamakiho výběr překvapil." Odpoví Boogiemu a Tama se po nich ohlédne.

"Co tím jako chceš říct?" Samozřejmě to nenechá jen tak. Copak nemá vkus? Nakonec se ještě urazí nebo co? 

"Vím, koho si vybírám přece." Dodá ještě a radši už to dál nekomentuje. Pak už je čas se v muzeu rozloučit, tedy na chvíli. Tama dělá stráž Boogiemu,a by po něm nikdo moc nekoukal. On sám přece může, však se jenom podívá no ne? 

"Stejně bych si to nejraději vyřešil sám. Vážně by mě zajímalo, co bylo tak špatně, že už se neozval." Ani ve snu by ho nenapadlo, že by na něj mohl Ru třeba i zapomenout. Je pravdou, že Rukiho nezájem malinko naboural jeho sebevědomí. Nic katastrofálního to nebylo, ale stejně to i někým jako je on malinko otřese. Prostě na to nebyl zvyklý. O to víc Rukiho chce. 

"Páni, tady je věcí." Nestačí se rozhlížet kolem.

"Popravdě jsem tu poprvé. Ve škole jsme se z podobných exkurzí vždycky nějak vykroutili." Ne, nebyli s Dorim zrovna vzorní žáci, ale známky měli ve výsledku výborné. Nakonec jim ta škola byla ale k ničemu. Dokázali se o sebe postarat sami. 

"Mohl bys mít doma problémy?" Zeptá se zničehonic, protože jejich rozhovor samozřejmě postřehl.

"Jaké máš vůbec rodiče?" Přidá i další otázku a u toho stíhá obdivovat díla kolem. 

Dori sedí naprosto klidně v křesle a obdivuje jejich kuráž, že ho tu nechali sedět samotného. On mít plný barák drahých věcí, tohle rozhodně neudělá. Vždycky byl ten opatrnější a taky proto potřeboval někoho, jako je Tamaki, který se některých věcí prostě nebál. Kdyby mohl tak sem osobně nakráčí a Rukiho si vyšťourá sám. Jenže to nešlo. Měl co dělat, aby sem vůbec pustili jeho. Taky jim za to dobře zaplatí, tak by si ho měli vážit. Zvedne oči k příchozímu, jakmile se dveře otevřou a kritickým okem si ho prohlédne od hlavy až k patě. Vypadá, že tu tráví dny i noci. +Workoholik, no výborně. To budeme mít Tamakiho věčně na krku.+ Neodpustí si poznámku ve své vlastní hlavě. Tama byl vlastně taky, jen trochu v jiném smyslu. Byl v práci pečený, vařený a bylo vidět, že ho to baví. Jenže nikdy nevypadal tak unaveně jako právě teď Ruki a stejně mu to vlastně celkem sluší. Co si budou, oba měli dobrý vkus. 

"Není za co se omlouvat, nejsem někdo, koho bys měl znát." Prohodí jen tak, když popojde blíž k němu a znovu si ho prohlédne.

"Ale asi si mě už budeš pamatovat. Tví nadřízení rozhodně. Nejsem tu ale kvůli tvé práci, i když jsem právě dost zasponzoroval chod této budovy." Málem by nad tím protočil očima v sloup. 

"Netrvalo mi dlouho tě najít, za to ty jsi na jednu osobu pravděpodobně zapomněl. K tvé smůle je to můj velmi dobrý přítel a já se rozhodl, že zjistím, proč to tak je." Tváří se pořád stejně neutrálně, spíš příjemně a vlastně i nezaujatě. Nespouští z něj svůj zvláštní pohled. 

"Vlastně jsem chtěl vidět, kdo poslal Tamakiho k vodě a ještě takovým způsobem." Nakloní hlavu mírně na stranu, pak vykročí po obvodu místnosti a začne se rozhlížet. 

"Jsou věci, které vážně bytostně nesnáším. Hlavně v okamžicích, kdy se dějí lidem, kteří jsou kolem mě." Něco v jeho hlase napovídá, že by ho v tuto chvíli nikdo štvát neměl.

Boogie, Ruki

Ruki má dobré jméno a vzhledem k tomu, že jsou u muzea, Boogiemu konečně začne docházet, že tady asi pracuje a nebude to zrovna noční hlídač. Pokud tu pracoval někdo další, s velkou pravděpodobností měl vysokou školu nebo ještě mnohem víc. Nemá ponětí, jak starý by tenhle kluk měl být, ale možná to neví ani Tamaki. Vlastně… Boogie netuší ani kolik je jemu nebo Dorimu. Společně s Tamakim vstoupí do muzea a poslouchá jeho hlas, když mu prozrazuje, jak moc ho trápí, že se už Ruki neozval. 

"To nevím." Hlesne tiše. 

"Možná… si prostě není jistý, možná jenom přemýšlí." Už to bylo hodně dní, ale pokud se k Tamakimu vyloženě neotočil zády, co takového by to mohlo být? Kdyby byl v nemocnici nebo někdo umřel, byl by dneska v práci? Neví… Když se od Tamakiho ozve ten užaslý povzdech, musí se Boogie zastavit a důkladně se na něj podívat. Tohle myslel vážně? Dělá si z něj legraci a je to jeden z těch jeho osobitých vtípků nebo to myslel doopravdy a málem netuší, jak takové muzeum vypadá? On sám ho samozřejmě navštívil mnohokrát, dokonce byl asi i v tomhle, jenom to bylo se základní školou. Nebyl si moc jistý. Nakonec se nemusí ani zeptat nahlas a Tamaki mu to na sebe prozradí sám. 

"Nikdy jsi tady nebyl? Vážně? Tak to tady uvidíš plno zajímavých věcí." Popadne ho za ruku a vede za sebou. Nejraději má přírodovědnou část, takže jde hned tam. Minerály si mohou nechat na později. Ani mu nedojde, že takhle by se s ním vodit neměl. Trochu ho zaskočí Tamakiho další otázka. 

"Mám hodné rodiče, ale poněkud tradiční. Snaží se mě dobře vychovat, platí školu a očekávají, že budu vzorný. Někdy mi připadá, že nechtějí přijmout, že je mi víc jak deset." Trochu nervózně se zasměje, ale vtip to není. Takhle nějak to u nich doma bylo. 

"Nemají ani ponětí, že by se mi mohl líbit kluk, to by mohl být největší problém. To proto jsem navštívil klub. Prostě nebylo kde jinde." Špitá, aby je nikdo nemohl slyšet. Rukiho v prvním okamžiku opravdu zarazí, když mu Dori ihned začne tykat. To bylo v japonské společnosti něco velmi neslušného a vzhledem k tomu, že se setkávají poprvé, na akademické půdě a dokonce Dori mluví s titulovaným doktorem, je to hodně zvláštní. Rukimu se to samozřejmě nelíbí, ale zatím se to promítne jenom v jeho očích. Jeho kolegové sem tohohle muže pustili, takže ho musí dobře znát a asi mu i věřit. Dori mu okamžitě sdělí, jak moc jeho nadřízeným finančně pomohl. Tohle lidé dělali, když něco chtěli a rádi by vás měli v šachu, ale Ruki se ještě pořád vůbec nechytá. Nemá ani ponětí, co se děje, ale tohle jednání bylo velmi nepříjemné. Dori navíc vypadal asi tak o dvacet let mladší, než on sám, ale Ruki si už zvykl, že mu jeho věk nikdo nehádal. A pak se začne ukazovat, že má jít o někoho konkrétního. Ruki měl výbornou paměť, v historii to ani nešlo jinak, ale potkával tolik lidí, že neměl šanci přijít na to, komu nezavolal. A už vůbec ne, proč je to tak důležité. A pak na to konečně dojde. Tamaki… Ruki zkřiví tvář a nasadí velice nepříjemný výraz, zatímco zamyšleně špulí rty. 

"Takže Tamaki má mocné přátele, které je potřeba poslat za někým, s kým byl jednou venku… Navíc to jednání, sponzorské dary… očividně vám to stálo za hodně." Uvažuje nahlas. Sám si zachová dekorum a slušnost a tykat mu určitě nezačne. 

"Nevím, jak se posílá k vodě někdo, s kým jsem si vlastně nic nezačal, to je jedna věc… ta druhá je, že on i já jsme dospělí, nevím proč to za něj řeší někdo jako vy a uplácí lidi v mé práci…" Začíná se vážně zlobit. 

"Za třetí tady pracuju na důležitém projektu, o kterém lidé jako vy nemají ani ponětí a i kdyby měli, stejně by je to nezajímalo, vy budete spíš… nějaký podnikatel." Tipne si. +Hospody? Bary? Něco takového...+ 

"Mám svoje povinnosti a termíny a vám nemusím nic vysvětlovat." Vsune ruku do kapsy a skoro líně vytáhne krabičku cigaret. Tady je jediné místo, kde se to smí, aniž by se spustil alarm a evakuaci celého muzea. Jednu cigaretu si vloží mezi rty. K tomuhle řekl všechno. Zakouří si a zase půjde. +Co blbneš, Tamaki...+ Pomyslí si v duchu. +To jsi na mě poslal mafii, nebo co?+

Dori, Tamaki

Tama si prohlédne Boogieho, když mu řekne, že si to Ru možná chce jen rozmyslet. Není naivní, nikdy nebyl a tak trochu tuší, že nakonec úspěch asi neměl. Jeh ego to kouše dost těžko. Nechce to vzdávat, z druhé strany, kdyby Ru chtěl, tak mu napíše. Trápil by ho s radostí, to je mu jasné, ale…Možná by bylo na čase začít uvažovat trochu o jiných typech. Nepřišlo mu to na mysl, ale teď, když se dívá na Boogieho, tak Doriho chápe. Je roztomilý, neskutečně hodný a pro ostatní by se rozkrájel. Rozhodně se mu líbí víc, než by měl.

"A možná jsem to prostě a jednoduše měl nechat být." Pousměje se trochu posmutněle. Vážně ho to mrzí, i když často vypadá, že si z ničeho kolem sebe nic nedělá. Sám si ani nevšimne, když si jeho úžas Boo prohlíží. 

"Nebyl." Odsouhlasí mu to. 

"Ve škole to vždycky znělo jako hrozná nuda, tak jsme se z toho vyvlékli." Práskne mu, že s Dorim zase tak vzorní nebyli. No Dori by možná byl, ale na takové záškoláctví se nechal snadno ukecat. Obočí mu jde nahoru, jakmile ho Boo popadne za ruku a vede s sebou. Klidně se nechá a nad spojenými dlaněmi se jen pousměje. Rozhodně mu to nevadí a pohledy okolí jsou mu ukradené. Prohlíží si společně s ním zajímavé kousky a u toho poslouchá výklad o rodičích.

"Víš, že se jim vlastně ani nevidím. Jsi tak hodný, že bych měl vážně strach, by ti někdo neublížil." Odmlčí se na chvilku a přemýšlí, jestli to vyznělo tak, jak chtěl.

"Tím jsem nechtěl říct nic negativního, ale lidi kolem tebe hodní být nemusí." Asi jeho rodiče i chápe a zároveň rozumí tomu, že chce být samostatný.

"Jenže musí přijmout to, že si občas odřeš koleno." Uchechtne se.

"To se nevyhne nikomu, věř mi. Ale pokud tě mají opravdu rádi, tak přijmou i to, kdo se ti líbí. Obzvlášť, když to bude skvělá partie." Trochu ho vnitřně vyděsí, že si představí spíš sebe, než Doriho. No nic, tohle by si měl nechat pro sebe. 

"A jakmile budeš bydlet sám, už se můžou chvíli zlobit, ale nakonec to přijmou. Jen Boo-chan. Nebude to hned. Naši to vlastně taky chvíli trávili. Pár týdnů to trvalo." Pokrčí rameny.

"Není to jednoduché bohužel." Pousměje se a pak si ho za pak přitáhne zády k sobě a obejme ho, než si odloží bradu na jeho rameno.

"Podívej ty kytky, to je skvělý." Poukáže na pár obrázků. 

"Tam pojedeme na dovolenou hm. Trochu džungle, ale stálo by to za to. Žádné hotely jen čistá příroda. Dori na to není, ale já bych jel." Zasní se trochu. On na podobný adrenalin klidně byl. 

Dori se na Rukiho v prvním okamžiku ani nepodívá, když mu sepne proč a kvůli komu tady vlastně je tváří se, že ho zaujal interiér, i tady je pár kousků, které by stáli za to. Jenže on byl na mnohem dražší kousky. Vždycky měl rád luxusní věci a umění…Kdo by nechtěl mít doma drahý obraz, který by mu kde kdo záviděl, ale taky nešlo jenom o to. 

"Tamaki má velmi vlivné přátele." Odtuší jako první. 

"Ale nejsem, tu na jeho žádost. Jsem tu proto, že i někomu jako jsem já, na někom záleží." Tváří se pořád stejně přívětivě, ale oči jsem dost nečitelné. 

"Takže ano, stojí mi opravdu za hodně. Ale lhal bych, kdybych řekl, že se mi to nehodí." Znovu se pomalu rozhlédne kolem dokola a pořád je dost klidný. Rukiho slova nejsou to, co by ho vytočilo, tedy ne takovým způsobem, aby ukázal svou skrytou tvář. Vlastně ho pobavení, když se Ru začne zlobit. Taková malá vichřice. Sám si domů přivedl pravý opak. Je to zábavné, to nemůže popřít. 

"Jste dospělí? Ano, tak to skutečně vypadá." Ušklíbne se s nádechem ironie. 

"Dospělí lidé řeší věci na rovinu, nemyslíš?" Ne, ani ho nenapadne, aby mu začal vykat. 

"Když nemám zájem, řeknu to rovnou. Nejsem natolik arogantní, abych okrádal ostatní o čas, když o něj nestojím." Baví se čím dál víc a pak dojde i na smích. 

"Tak nemám ponětí. Dobře." Mlaskne si.

"Na zrealizování toho to projektu, čeká muzeum necelých pět let. Schválení přišlo na poslední chvíli a termíny máš šibeniční hm? Jde o kousky se soukromé sbírky. Jméno nemusím dodávat, že ne?" Nakloní hlavu mírně na stranu, než začne přecházet po místnosti. Dokonce objeví i malý bar, tady se očividně taky občas něco domlouvá. Sáhne po jedné lahvi, zkontroluje etiketu a nakonec ji otevře. Není to to, co by si dal, ale přežije to. Rozleje do dvou skleniček a pak pokračuje. 

"Nic tak velkého zatím nepřišlo. Ale tvá práce je daleko za pověstí muzea. Ano, vím, kdo jsi a co všechno jsi za svůj život dokázal. Až na tu povahu. Stačilo mi vidět záběry z mého klubu. Popravdě, byl jsi zábavný, ale moc nechápu, co někoho jako je Tamaki na tom přitahuje." Pravý koutek mu vyběhne nahoru a prohlédne si do hlavy až k patě, jak kdyby ho hodnotil. 

"No, i když… Nicméně si vážím tvé práce, takže si jisté záběry nechám pro sebe. Má to jen jedinou podmínku. Vezmi telefon a napiš mu, že nemáš zájem. Na rovinu, mám rád čistý stůl. Pak tě s radostí vezmu na večeři, abys věděl, že umím být vděčný. Můžeme si popovídat o tvé práci a možném financování na další roky. Tvém možném soukromém financování." Možná si nemůže koupit všechny, ale rozhodně to zkusí. Ostatně muzeum nevydělává, bez sponzorů by fungovat nemohlo a Dori na tom má i osobní zájem.