Aki x Nao - Asi mě přivádíte do rozpaků. - část 1.

(palác)

Nao

Nao si nikdy ve svém životě nepředstavoval, že přijde do tohoto paláce. Žil v jiném císařském sídle dost daleko odtud, ale čas od času se stávalo, že si císař nebo někdo z jeho rodiny udělal výlet po zemi a pak tam nějakou dobu strávil. Většinou třeba měsíc nebo dva, protože při těch vzdálenostech bylo cokoliv menšího nesmysl. Za jeho život byl Aki ve starém paláci jenom jednou a to byl ještě celkem mladý kluk. Nepotkali se, neviděl ho. Nao byl zrovna na studiích někde úplně jinde. Pocházel ze starého samurajského rodu, který žil přímo ve starém paláci a stal se z něj skvělý učitel, ale nakonec se vydal spíš cestou písařskou. Nikdy se necítil moc dobře s mečem v ruce, byl věčný optimista a krev mu nedělala dobře, jak se smíchem sám sobě namlouval a pero v ruce nebo hudební nástroje ho těšily mnohem víc. To neznamenalo, že s mečem neuměl zacházet nebo že nejezdil na koni, to zase ne, jenom mu to nedělalo takovou radost jako jiným klukům. Že v jeho mladém věku přijde takové povýšení, to by ho nenapadlo snad ani v divokém snu, ale stalo se to. Akiho dosavadní písař zemřel na náhlou nemoc a na jeho místo měl nastoupit on. Přímo do císařského paláce. Přímo k císaři. Mohlo se to zdát jako něco velmi nudného, ale opak byl pravdou. Takový písař pracoval jenom pro císaře nebo nejužší radu a věděl vlastně všechno. A nesměl říct nic. Zapisoval zasedání rady, jezdil na tažení, psal kroniku, soukromé dopisy, prostě cokoliv jednoho napadne, takže byl osobou císaři velmi blízkou a vlastně důvěrnou. Nebylo úplně v jeho pravomoci, aby hlásil, kdyby nějaký rádce nejednal správně, ale pokud by si císař takové spisy vyžádal, samozřejmě by všechno vyšlo najevo. Bude psát velvyslancům do cizích zemí a tak dále a tak dále. Nao uměl samozřejmě hned několik jazyků, nebyl žádný pitomec a pro meč ho prostě bylo škoda. Raději všem tvrdil, že by určitě omdlel, kdyby se píchl do prstu. A tak se stalo, že se Nao objevil na svém novém místě, dostal přiděleny komnaty a měl se setkat s císařem, aby mu byly předány povinnosti oficiální cestou. Nejdřív se měli vidět jenom sami a později se to řekne i v radě, ale to už bude Nao za stolečkem a pracovat jako včelka. Byl z toho patřičně nervózní, ani nevěděl, co by si měl vzít na sebe. Císař byl o něco starší, než on sám, už se míjeli o pěkných pár let, ale Nao nebyl ani náctiletý klouček. Chvíli to trvá, než vystudujete něco takového. Nakonec si na sebe oblékl obyčejné šedé kimono a sytě modrý plášť přes něj, protože se mu v paláci zdá docela chladno a zastaví se před císařskými dveřmi s rukou zvednutou, že zaklepe. Omyl… samozřejmě je tady stráž, která hlídá dveře a sluhové, co oznámí, že je tady. Po chvilce ho pozvou dál a Nao opatrně vstoupí. Císaře není hned vidět, prostory jsou velké a skládají se z několika pokojů, ale je to tolik nádhery, až oči přecházejí. Všude samé zlato a královský šarlat, malby na stěnách, tepané obklady a lakovaný nábytek. Nao byl zvyklý vídat pěkné věci, ale tomuhle se nemohlo nic rovnat. Vedle obrazů několika slavných předků je i trochu nepřesný obraz Akiho otce, protože pořád nebylo moc zvykem kreslit portréty, takže vypadá trochu jako všichni ostatní. Pak je tady ale ještě jeden obraz, velmi přesný a vyráží dech. Je na něm postava v životní velikosti, dívá se přímo na něj a dívala by se asi kamkoliv by se postavil, je neskutečně krásná a má nezvykle růžové vlasy. Nao se zastaví s otevřenou pusou a prostě zírá. A trochu zapomene, proč je tady. Už o něm samozřejmě slyšel a i když má málem dámské oblečení, dívka to samozřejmě není. Po říši se šeptalo, že Aqui je jeho syn, jakkoliv to byl nesmysl. Když se ale na Senu díval, snad by té pohádce i věřil.

Aki

Akimu plynul den za dne pořád stejně. Bylo pravdou, že od doby, kdy jeho děti opustili palác, neměl chuť vylézat vůbec z postele. Přepadla ho podivná prázdnota, která zatemňovala mysl ve chvílích, kdy byl sám v zahradě. První ho opustila matka, protože ho zradila, pak přišel o Senu, z jehož odchodu se nikdy nevzpamatoval a nakonec i o otce. Pořád ale dokázal všechno zvládnout, protože tu měl své děti a Keiko. To byl jeho hlavní důvod, aby se ráno zvedl a snažil se být tím nejlepším císařem a vládnout zemi, kterou by pak s hrdostí mohl předat své krvi. O nic jiného nešlo, jen pokračovat v tom, co slíbil kdysi Senovi. Bylo to tak moc vyčerpávající, ale pořád tu pro něj byla Keiko, které vděčil za svůj život a taky Mei a Aqui. Jenže ti tu nejsou a on opravdu strádá. Dost času trávil znovu u obrazu Seny. Modlil se za zdraví svých dětí a za to, aby se mu vrátili a to brzo. Nechtěl být sobecký, nemohl jim v jejich cestách bránit a taky ví, že udělal jednu velkou chybu a rád by se za ni své dceři omluvil. Modlí se taky za to, aby měl jednou příležitost. Pak se vracel ke své ženě, u které často v jejím objetí usínal. Jinak už spát nedokázal, aniž by ho nebudily noční můry. Jenže osud si nejspíš řekl, že toho v životě ještě neměl dost. Očividně nevytrpěl tolik, aby to stačilo. Nemoc zasáhla osobu, která mu byla oporou a držela ho nad vodou, když si myslel, že už dál nedokáže jít. Keiko onemocněla a on nekonečně noci proseděl u její postele a prosil ji se slzami v očích, aby ho neopouštěla. Volal všechny léčitele z dalekých koutů, ale všichni se shodli na jediném, že Keiko už není pomoci. Mohli jí jen ulevovat od bolesti. Aki byl zničený, i když se snažil před svou ženou být velmi silný, nešlo to, jak by si přál. Umíral pomalu společně s ní. Když nadešel ten den, držel ji za ruku a byl s ní, jakmile vydechla naposledy. Pak se opravdu rozplakal a dovnitř nikdo nesměl, dokud se aspoň trochu nevzchopil. Jeho duše se roztříštila na milión kousků a poprvé Aki opustil svou zemi v roli císaře a dopřál si volno, aby mohl truchlit. Zemí kolovaly zprávy, že císař možná půjde za svou ženou a že zemi nebude mít kdo vládnout. Nemohl být v ústraní dlouho, aby o svůj trůn nepřišel. Znovu nešlo o něj, ale o děti, které tu nejsou. Nakonec se přece jen vzchopil jen díky slibu, který dal Keiko, když umírala a začal znovu vládnout. Pokud někdo říkal, že v Akiho očích byl vidět smutek dlouhé roky, teď opravdu pohasly. Byl znovu silným vládcem, ale bylo znát, že postrádá jiskru uvnitř sebe. Myslel na Keiko velmi často, často v noci vzpomínal na to, jak usínali společně a on věděl, že tam je jeho místo. Teď byl podivně ztracený. Stejně jako kdysi, když poprvé opustil palác a vydal se do své provincie. Je to tak dávno a i tak si dokáže vybavit, jaké přesně to bylo. Dnes ráno stál u svého okna a koukal na vycházející slunce. Zase nespal celou noc, znovu ho probouzely noční můry, které mu našeptávaly, že se jeho děti nevrátí. Opírá se bokem a zírá nepřítomně před sebe. Je čas se obléknout a tvářit se, že je naživu. Den ode dne měl pocit, že je to těžší. Dneska má ale přivítat nového písaře. Bylo mu líto muže, který zemřel a na jehož místo měl nastoupit, ale byl tak prázdný, že to nedokázal pořádně vnímat. Čeká ho několik porad, musí podepsat pár nařízení, ale pak už je čas vyrazit do svých komnat a počkat na Naa. Je potřeba ho přivítat a vlastně si ho trochu prohlédnout, aby věděl, s kým bude mít tu čest. Všechny své sloužící vyhnal, nepotřebuje tu nikoho z nich. Byl radši, když podobná setkání probíhala v soukromí a vlastně i trochu neformálně. Vejde tiše a uvidí ho, jak si prohlíží obraz. Chvíli ho mlčky pozoruje, než se smutně pousměje.

"Rád říkám, že ten obraz má duši." Ozve se jeho hlas.

"Hyde-san dokázal přesně vystihnout sebemenší detail. Dokonce i přesný odlesk v jeho očích." Rozejde se pomalu jeho směrem. Formální oblečení si dnes odpustil, na sobě má na císaře dost obyčejné kimono. Samozřejmě je z velmi drahé látky, ale na první pohled ta nepůsobí. 

"Vítám tě, Nao-san." Pozdraví ho, když se zastaví kousek od něj. První jen kouká na obraz a pak se podívá přímo na něj. Je moc hezký, sálá z něj dobrá nálada. Hodně lidí Akimu říkalo, že nestárne, jenže on měl při pohledu do zrcadla pocit, že za poslední dny mu přibylo tak padesát let. Připadal si tak unavený. 

"Nechtěl jsem do našeho prvního setkání tahat cokoliv formálního, na to bude čas později. Rád bych si s tebou první promluvil bez dohledu kohokoliv jiného. Přijmi prosím mé pozvání na čaj, možná i něco ostřejšího." Pokyne mu paží na velký balkón, kde je připraveno pohoštění.

Nao

Nao sebou prudce trhne, udělá krok dozadu a zády málem srazí vázu. Honem se otočí a oběma rukama ji chytí a vrátí na místo, zatímco jeho tvář už zdobí snad všudy přítomný úsměv s dolíčky ve tvářích. Občas slýchával, že by se smál, i kdyby mu někdo za živa amputoval nohu, ale pravdou bylo, že uměl být velmi vážný. Jenom to byla spíš jeho soukromá stránka a okolí rád klamal tímhle. Nebylo nic lepšího, než když si nepřítel myslel, že se má Nao pořád skvěle. Lidi to dohánělo k šílenství a záviděli mu, aniž by vlastně věděli co a proč. A pak bylo pár upřímných, kteří mu to doopravdy přáli, ale neexistoval snad nikdo, kdo by za tímhle vším dovedl poznat, že je smutný. Tak blízkého člověka Nao neměl.

"Promiňte." Omluví se honem a těch důvodu je vlastně víc. Nevšiml si ho, nemístně tady zírá a ještě mu shazuje vázy! Bude si myslet, že ani neudrží štětec, ale když se jeden podívá do těch smutných císařských očí, vlastně by se ani nedivil, že bude dělat kaňky. Ukloní se mu a je to možná trochu uspěchané, ale upřímné a hluboké. Neměl by si myslet nic o tom, že to císaři i v jeho věku, po dětech a po tolika tragédiích sluší, ale ty oči zraněné laně bude těžké vyhnat z hlavy. 

"Moc jste na mě zapůsobil." Řekne popravdě a už se zase řehní, ale nikdo nemůže vědět, jak to myslel, že ano? 

"Slyšel jsem, že Hyde-sama opravdu nádherně maluje, i když jsem ještě neměl možnost nic vidět. Tohle hraničí s uměním za hranicemi, tady se nic podobného nedělá." Řekne a projeví svoje znalosti. Hodně studoval. Bylo to odvážné a nesmírně realistické. Neuvěřitelné. Hyde nedodržoval nic z tradic, ale takový byl prý i v osobním životě. Na oko byl samá tradice, měl prý chování vytříbené jako gejša, ale jinak? +To by nežil s generálem.+ Zasměje se tomu v duchu. Císař ho přivítá a řekne mu, že netoužil po ničem formálním a Naova pusa je rychlejší, než bič. 

"To vidím." Poukáže s úsměvem na jeho kimono, ale hned mu to dojde, zvážní a zatváří se ve stylu Opravdu jsem nechtěl říct to, co jsem řekl. Ještě tak bude chvíli pokračovat a přijde o hlavu! 

"Myslel jsem jenom, že… že vypadá dost… klasicky… Jeden by čekal, že bude… ehm… bohatší… ne že byste vypadal chudě totiž..." Dělá gesta rukama, ale už to asi nic nezachrání. 

"Samozřejmě." Znovu se rychle ukloní, když mu Aki řekne, že s ním chce mluvit nejdřív osobně. 

"Slibuju, že před lidmi podobné věci nedělám." Nechce, aby si Aki myslel, že ho někde bude ztrapňovat. 

"Asi mě přivádíte do rozpaků." Tak to znělo, jako kdyby s ním flirtoval. Nao naznačí dvěma prsty zamykání pusy a zůstane tak. Radši! I přes to všechno ho císař pozve na čaj a Nao se zatváří udiveně. U toho by asi měl mluvit, ale… zatím zůstane potichu a následuje ho na balkón, kde je na několika stolcích na zemi připraveno všechno, na co si jen člověk může vzpomenout. Na jednu osobu to je opravdu hodně jídla, ale nepředpokládá se, že to Aki všechno sní. Má jenom ochutnávat z bohaté nabídky toho nejlepšího. Nao nikdy nic podobného neviděl a je si jistý, že ani nejedl. Počká až se posadí císař a pak zaujme místo naproti němu v tureckém sedu. Má to být neformální, ale stejně si zase rychle přesedne na paty, jak se očekává. 

"Já z toho údivu nevyjdu." Zasměje se a poruší slib mlčenlivosti, když si prohrábne dlaní vlasy, ale oči už zase tvoří dvě škvírky, jak se culí. 

"Když mi dáte do ruky inkoust, dám pokoj." +Pak ty blbiny budu psát a malovat...+ Opravdu si musí přiznat, že je z něj šíleně nervózní. Kdyby tady někdo byl, alespoň by se ovládal, ale takhle je jak zvíře moc dlouho držené na řetězu.

Aki

Akimu vyjede obočí nahoru, když uvidí, co svými slovy způsobil. Jindy by mu asi vázy bylo i líto, ale když vidí Naa a to jak se vzápětí zatváří, musí své koutky hodně ovládat, aby se nerozesmál na celé kolo. To se mu opravdu dlouho nestalo. Ten úsměv…Zarazí se na pár vteřin, kdy si prohlíží jeho tvář, i když v té jeho není vidět zaujetí. Maska sedí naprosto přesně. Za ty roky se jí naučil nosit víc než dobře. 

"V pořádku, vázu jsi chytil, nic se přece nestalo." Ujistí ho, že není ten, kdo by ho trestal za cokoliv, co vlastně neudělal. Je mu jasné, že podobnou komnatu, ani věci Nao ještě neviděl a obraz Seny je třešničkou na dortu toho všeho. +Jen ty už sem moc nezapadáš.+ Proběhne mu hlavou a musí svým myšlenkám dát za pravdu. Vlastně se tu celý život cítil trochu nepatřičně. Další věc, kterou si rozhodně nechá pro sebe, možná se mu jen malinko odrazí v očích, ale jinak nic. Jak rád by mu řekl, že úklony jsou zbytečné, vždycky byl radši, když to jeho blízcí dělat nemuseli, ale…Nařízení příkazy, zákazy. Možná už opravdu na své místo nepatří. Jen velmi neznatelně se pousměje, když mu Nao složí kompliment a mírně se mu ukloní hlavou.

"Jsi laskav Nao-san. Možní jsi ale spíš chtěl říct, že jsem tě trochu vyděsil a přišel příliš potichu. Neměl bych ti to za zlé." Ujistí ho, že není zase tolik věcí, které by mohl říct špatně. Obecně měl vždycky radši upřímnost. Aki vypadá překvapeně, protože Nao mu ukáže, že toho ví mnohem víc, než by mohl očekávat.

"Máš pravdu." Souhlasí s ním potěšeně.

"Já dokonce slyšel pověru, že takové obrazy kradou duše." Pousměje se přívětivě a je jasné, že tomu nevěří.

"Osobně si myslím, že je spíš zachraňuje. Tu mou rozhodně." Přejde kousek blíž. 

"Mám od něj schované obrázky svých dětí a i několik velmi…" Odmlčí se a neví, jak by to kulantně popsal.

"Velmi osobitých obrázků mého otce. Všechny jsou velmi reálné." +Některé až moc.+ Málem si odkašlal. Taky Keiko, ale ta rána je příliš čerstvá, než aby o ní mluvil. Ohlédne se na něj s překvapeným výrazem a pak se podívá na své kimono. Nao pokračuje dál a teď už Aki koutky ovládnout nedokáže. Zatím mlčí, ale ke smíchu nemá daleko. Nakonec se neovládne a krátce se zasměje. Oči se na chvíli rozzáří a pobaveně mu v nich zajiskří. 

"Popravdě mám raději obyčejnější věci." Počká si, až domluví a vezme jeho ruce svých dlaní.

"Mělo by mi být líto, že tě přivádím do rozpaků. Ale není to tak. Před lidmi podobné věci nedělej prosím, nebylo by to pochopeno dobře, ale není za co se omlouvat. Jsi jen upřímný, za to jsem rád." Pak ho pustí, ještě chvíli mu kouká do očí a pak zamíří k onomu balkonu. Aki se usadí způsobně ke stolu a podívá se na Naův posed. Nemůže si pomoct, ale má chuť se smát. Je vážně roztomilý. Jenže vzhledem k tomu, co se dělo poslední dobou, by se smát neměl. Nezapomněl na nic z toho, jen…V jeho společnosti se cítí zase trochu naživu. Je to tak špatné? Mělo by. Nakloní hlavu trochu na stranu, než jim oběma nalije čaj, i když by neměl a pak zlehka zavrtí hlavou. 

"Ne, nechci ti dávat do ruky inkoust ani papír. Ani po tobě nechci, abys zamykal pusu." Pak k němu posune šálek a znovu se mu podívá do očí.

"Mám rád upřímné chování, i když se v paláci nenosí. Mám rád lidi, kteří jsou stejně spontánní jako ty. Nemusíš mít strach, nemám v plánu tě za to trestat." Ujistí ho ještě jednou, než vezme svůj šálek do dlaní.

"Jen pij a jez, vezmi si, na co máš chuť nebo co se ti líbí." Pobídne ho, aby se neostýchal. 

"A pokud tě něčím přivedu do rozpaků, tak mi to klidně řekni." Odmlčí se na moment, když si vzpomene na něco, co mu rozhodně utkvělo v hlavě.

"Je až k podivu, že to ještě dokážu i v mém věku, mohl bych to použít znovu." Uvědomí si, že s ním klidně flirtuje nazpátek. Teď je v rozpacích zase on, protože tu potřebu od smrti Seny prostě neměl. Jeho výraz zůstává pořád stejně přívětivý, ale v hlavě teď probíhá totální nejistota. +To jsi udělal ty?+ Má pocit, jakoby mu někoho zkoušel poslat. +Dožít můžu i sám.+ Trochu se na něj ve svých myšlenkách zlobí. 

"Jsi opravdu velmi mladý na písaře a teď to prosím neber jako zpochybňování tvých schopností. Věřím, že to zvládneš bez mrknutí." Rychle objasní svá slova, aby nedošlo k omylu.

"Říkám to proto, že mě zajímá tvá cesta až sem." Rád by o něm slyšel víc.

Nao

Vázu sice chytil, ale málem se to nestalo! Zatváří se překvapeně, když mu císař vloží do úst slova, která jsou podle něj vhodnější, asi je tak zvyklý od ostatních lidí. A Nao, místo aby mlčel a vyžehlil si reputaci, zase říká to, co co má na jazyku. 

"Ne, chtěl jsem říct přesně to, co jsem řekl." Brání se a začne trochu červenat. Nemyslel to sice tak, jako kdyby se s ním snažil flirtovat, prostě císař nutně dojem dělat musí, že ano, ale teď to tak vyznělo nebo mu to tak připadá a možná… Možná za chvíli dostane vyhazov. To bude doma teprve veselo. To už smích přejde asi i jeho. Řeč se naštěstí stočí na obraz a Nao se na něj ještě jednou podívá. +Kdyby obraz existoval dřív, než jeho předloha, jeden by mohl říct, že je to pravda.+ Pomyslí si, ale tohle nahlas neřekne. O císaři kolovaly drby mnohem víc, než o komkoliv jiném a jeho věčná láska k Senovi je jedním z hlavních témat. O tom ví prostě každý. A to i přes to, že měl svou ženu. 

"Taky jsem o tom slyšel." Řekne místo toho a maličko zvážní, ale jeho oči se pořád usmívají. Sena musel krást duše na potkání, vypadal jako nějaké božstvo. Kdyby se takhle navlékl Nao, všichni by se strhli smíchy. A pak se málem na prázdno zakucká, když mu císař z ničeho nic svěří, že má od Hyda mnohem víc obrázků a navrch práskne svého otce. Zní to, jako by si povídali dva velmi staří přátelé, jako by tady stál spíš Ricko, než on sám a Nao se na něj nevěřícně podívá. 

"Chápete, co jste teď provedl mojí zvědavosti?" Zeptá se ho. Když dojde na to kimono, Aki se zatváří opravdu překvapeně a Nao má najednou strach, že to přehnal, ale vidí ty cukající koutky a v duchu se zase trochu uklidní. Někdy má prostě víc štěstí, než rozumu. Vážně se lekne, když ho císař najednou vezme za ruce, možná sebou i cukl, ale… proč to udělal? Na císaře nikdo sahat nesměl a navíc je to docela důvěrné gesto a k tomu ta slova a… Nao je v koncích. Zírá na něj jako na zjevení, cítí, jak mu hoří tváře a taky ví, že nemá zavřenou pusu, ale nejde to ovládnout. 

"Ano." Vypadne z něj na úrovni totální demence, když ho Aki nabádá, aby to nedělal před lidmi a pak už ho následuje k jídlu. Aki ve svém zvláštním chování pokračuje, když jim nalije čaj. Nejen, že tu není žádné služebnictvo, dokonce to měl udělat Nao a ne naopak. Pořádně se mu ukloní a poslouchá jeho ujištění, že si skutečně cení upřímnosti a věcí, kterých se lidé v paláci bojí nebo je na sebe žalují. Nao nezažil mnoho intrik a příkoří, život k němu byl milý a neuměl si na podobné věci moc dávat pozor. Očima si prohlédne tabuli a málem by mu nahlas zakručelo v břiše. Jestli Naovi něco dělalo problém, tak to byl apetit. Byly dny, kdy měl trochu nadváhu a snažil se s tím něco dělat, ale bylo to zatraceně těžké odříkání. A tady u toho stolu? Nemožné. 

"Dobře." Řekne trochu opatrně, ale už natahuje ruce po prvních miskách. Má docela plnou pusu, když mu Aki z ničeho nic naprosto na férovku řekne, že uvádět do rozpaků ještě nezapomněl a že to možná použije zas. Kruci ale teď už opravdu neví, co to bylo a zakucká se. Má pocit, že mu to jídlo vyleze i nosem, ale ovládá se a rovnou vypije svůj čaj. Ano, Aki míval Senu. Míval taky Keiko, ale všichni tušili, že na kluky je víc, takže tohle… +Vážně si o něm všichni mysleli, že od té doby nesouložil? Těžko… má svoje potřeby.+ Zkouší to na něj? Ano nebo ne? Přece neřekne sluhovi Pojď, jdeme… Asi na to jde vždycky nějak takhle… +Kdyby tušil, co si myslíš, tak tě rovnou rozpůlí některým z těch mečů tam vedle.+ Napomene se v duchu. 

"Moje cesta…" Ještě pořád se trochu kucká a aspoň není tak poznat, z čeho je červený, ale nakonec se ovládne a zase usměje. Něco jako by táhlo jeho pohled do místnosti, kde je obraz. Musí se trochu zamračit a několikrát se tam roztržitě podívat, ale pak to zase přejde. 

"Je hodně jednoduchá. Studovat víc a lépe, hodně cvičit krasopis a kaligrafii a pořád myslet na to, že meč a kůň není pro mě a jestli se jim chci vyhnout, nic jiného mi nezbývá. Hotovo." Nebylo to ani zdaleka tak snadné, Nao měl stovky konkurentů. Byl na svou práci prostě nadaný. 

"No vážně. Když se bojíte koní, radši budete psát, dokud máte ještě nějaké prsty." Klidně se shodí a maskuje tak svoje strachy za humor. Jako vždycky.

Aki

Aki se mírně pousměje a pak přikývne, když ho Nao ujistí, že to skutečně tak myslel. 

"Dobře, v tom případě ti velice děkuji." Dodá, aby bylo jasno, že i někdo jako on si toho váží. Nakloní hlavu mírně na stranu, když spatří, že se červená. Tolik let neměl pocit, že by se o někoho rád staral. To, co prožíval třeba se Shinyou nebo s Rukim, se už neopakovalo, ale teď je to jiné. Pocit, že by teď měl je najednou dost intenzivní a on se mu snaží bránit. Aki si ani pořádně neuvědomil, že by mohl prozradit něco, co se rozhodně nesluší. Cítil se příliš uvolněně a některé věci z jeho rtů prostě plynuly sami. A to by jeden řekl, že má na některé věci trénink. Asi ani roky v jeho pozici na tom nic nezměnili. Taky hodně záleželo na společnosti. Podívá se na něj a vzápětí se krátce rozesměje. Ano, teď už asi chápe, ale v prvním okamžiku ho to vůbec nenapadlo. 

"Promiň, to jsem neměl v plánu a mrzí mě, jestli jsem ti způsobil neklidné spaní." Zamyslí se, jestli by mu některé obrázky mohl jednou ukázat. Bylo to soukromí jeho otce, ale pokud Naovi opravdu důvěřuje, neměl by to být problém. Samozřejmě ty nejpikantnější, nechává stranou, to by ani jednomu z nich neudělal. 

"Možná některé z nich skutečně jednou uvidíš." Nechá si něco v rukávu, jak kdyby měl potřebu ho láka na víc společných chvilek. I to mu nedojde hned a nebýt let plných přetvářek, asi se začne červenat tentokrát on. Měl pocit, že už se mu to nemůže nikdy stát, jenže se mýlil. Nao boří jednu hradbu za druhou. Jakmile se ho dotkl a viděl ten výraz, pocit uvnitř Akiho nitra ještě zesílil. Je dospělý, určitě žádnou starost nepotřebuje a stejně to cítí a vnímá. Zvláštní. 

"Dobrou chuť." Popřeje mu, jakmile uvidí, že si skutečně nabírá jídlo. On sám si vezme pár kousků do misky, ale není toho moc. V jeho věku už je vážně čas, aby se ohlížel na to, co jí a trochu se krotil. Pohybu měl pořád dost, i teď nezanedbával trénink, ani jízdu na koni, kterou miloval odjakživa. Ve stáji stojí dost nádherných zvířat, které mu patří. Sám však sedá jen na jediné zvíře a do dneška lituje, že jeho první kůň padl v první bitvě. Obočí mu jde malinko nahoru, ale okázale se tváří, že si Naova zakuckání nevšiml. Jsou věci, které by rozhodně dělat neměl a tak se k tomu radši nevrací. I přesto kým byl, byl někde v hloubi pořád trochu nejistý. V těchto věcech určitě a navíc celou dobu sám sebe přesvědčoval, že nikoho nechce, ani nepotřebuje. Od smrti Seny s žádným klukem nic neměl, prostě to nedokázal. S Keiko spolu sdíleli mnohé a i podobné radosti. Tam mu to přišlo v pořádku. Zvědavě vzhlédne, jakmile se Nao rozpovídá o sobě. 

"Proč mám pocit, že to hrozně zjednodušuješ?" Zeptá se ho napřímo. Podle něj je za tím hromada práce a úsilí a taky obrovská konkurence. Jistě, hodně mladých kluků chtělo bojovat za svou zemi, ale byla tu spousta těch, kteří nechtěli nebo nemohl z různých důvodů. 

"Mám pocit, že jsi až zbytečně skromný, Nao-san. Pár lidí mi o tobě vyprávělo a nešetřili chválou, i když jsou jinak velmi skoupí na slovo." Pochválí ho znovu a je přesvědčený o tom, že měli pravdu. Sám dává na svou intuici a ta mu to celé potvrzuje. 

"Bojíš se koní?" Ujistí se, že se nepřeslechl a u toho se mu mírně zablýskne v očích. 

"Hm, půjdeme se projít, Nao-chan." Uteče mu oslovení, které by rozhodně používat neměl. 

"Něco mě napadlo a rád bych to vyzkoušel. Po cestě ti alespoň ukážu, kde co najdeš." Samozřejmě by to mohl svěřit někomu jinému, ale má potřebu to celé obstarat sám. 

"Jídlo tu na tebe počká a nechám ti něco připravit i do pokoje, abys ochutnal co nejvíce." Slíbí mu, než se začne pomalu zvedat a pak zamíří ke dveřím, které mu otevře a nechá ho projít jako prvního, aniž by nad tím přemýšlel. Na chodbě ho nechá kráčet vedle sebe. V paláci už byli lidé zvyklý, že se ne vždycky držel daný pravidel a hodně jich změnil. Nejdou potichu, Aki u ukazuje a vysvětluje, co se kde nachází a kde kdo bydlí. 

"Tyto komnaty patří nevyššímu správci pokladny. Toshiya-san je opravdu mužem na svém místě a pokud jde o čísla, jdi rozhodně za ním." Odmlčí se a pak se krátce uchechtne. 

"Ale před tím si dej kalíšek, jeho povaha je hodně svérázná. Teď se tu ale pár týdnů nenachází, odjel na diplomatickou cestu s mým synem." Vtipkuje na téma svých podřízených, ale nemyslí to zle. Je to jen dobrá rada a věří tomu, že všichni kolem by mu řekli to samé. Kráčí po chodbách sami, a když se někdo objeví, s úklonami jim jde z cesty. A pak dojdou až k chodbě, která vede k odlehlém křídlu paláce. Za posledními dveřmi se zastaví, otočí se na něj a pousměje se. 

"Věříš svému císaři Nao-chan? Můžeš věřit mě?" Podívá se mu upřímně do očí a pak ho vezme za ruku a společně s ním vejde. Jsou ve stájích, jak jinak. 

"Vlastně pro tebe mám dárek." Možná je trochu škodolibý a zároveň…Je něco, co by mu nejspíš mohl dát a není to jen o dýchající bytosti.