Takeru x Daichi - Moc rád bych se tím nechal provést. - část 2.

(město)

Daichi

Dai vypadá hned o něco klidněji, když mu Takeru řekne, že se budou jen dívat a nemusí mít kvůli tomu vůbec žádné znalosti. Je z toho nadšený, opravdu rád si prohlédne díla autorů, které nezná. Věří tomu, že se mu budou líbit. 

"Taky se rád dívám, na živo to bude rozhodně lepší." Prohodí s nevinným výrazem, ale jeho slova vlastně vyzněla, jako by měl na mysli trochu něco jiného. Jemu to samozřejmě došlo a je zvědavý, jestli se chytí i Takeru. Pořád má pocit, že si drží odstup. Nediví se, je to jejich první rande, ale Dai nikdy neuměl být tak trpělivý. Na hodně věcí si prostě nedokázal počkat. Teď ho zkouší trochu provokovat, jestli se aspoň malinko chytne. Na Daichim je vidět, že se těší a zároveň se snaží prohlížet si okolí, ale spíš po očku pozoruje Takeru. Každé jeho gesto se mu vrývá do hlavy a ví, že se mu o něm bude zdát. Tomu prostě neporuší a ani nechce. Těší se na krásné sny a snad jednou budou skutečností. Pousměje se upřímně, protože to Taijimu vlastně přeje. Podle něj si to zaslouží a bude to pro něj nově otevřená cesta. A taky úvazek. Možná by z toho ve výsledku mohl mít trochu škodolibou radost.

"Doufám, že mě pak pozve na oslavu vítězství." Zavtipkuje, protože podle něj to rozhodně bude párty století a u toho přece nesmí chybět. Navíc je dost možné, že by se tam zase sešli všichni. To by se mu taky líbilo, i když Hiro asi nadšený nebude. S radostí si do něj trochu rýpne, aby mu malinko zvedl tlak. Nepochybuje o tom, že to Zye pak zakecá. 

"To dělám už od včerejšího večera." Pousměje se. Nebyl tak lehkovážný, jak se na první pohled mohlo zdát.

"Je to sice malá ale velmi známá firma. Nabaluje na sebe další podobné firmy, kterých je po Japonsku opravdu hodně. Jde i o oblečení a různé druhy doplňků. Je to vlastně dlouhodobý projekt, který tvoří kompletní projekt." Prozradí mu to, co sám zjistil a je znát, že v tomto směru má opravdu přehled.

"Myslím si, že rok u nich by mi otevřel daleko víc dveří, než právě soutěž." Je znát, že tomu vážně věří. Vždycky je to risk, to v jeho branži ani nejde jinak, ale zatím měl docela úspěch v tom, co si vybíral. Ostatně měl celkem dobře vyděláno už před soutěží. V jistých kruzích, už jméno měl, jen pro veřejnost, která se v oboru nepohybovala, zase tak známý nebyl. Dřív chodil spíš přehlídky, než aby byl vidět třeba v televizi. Dál pozoruje Takeru a doufá, že zahlédne aspoň malinkaté nadšení, že by mohli být třeba ve stejném městě, ale nevidí nic. Hned si vynadá, že s tím vůbec neměl začínat. Bylo to prostě moc brzy a stejně jeho trochu opatrná reakce dost zamrzí. Kdyby viděl, alespoň malý úsměv nebo že mu zasvítí oči, věděl by, že to mělo nějaký efekt. Jenže nic. Sklopí očka dolů a přesune je do svého klína na ruce. 

"Máš pravdu." Snaží se usmívat, jde mu to i tak, ale uvnitř se na smích vážně necítí. Myslel si, že slova o příjemném bonusu stačí, aby Takeru věděl, že to dělá hlavně pro svou kariéru a jeho blízkost bude jako prémie. Mohli by se opravdu poznat a nedělila by je zbytečná dálka. Připadá si proti němu najednou jako malý kluk a přitom už má za sebou několik kontraktů a u těch posledních už si řešil všechny smlouvy sám a uměl se v různých kličkách, které podobné společnosti používali orientovat. Taky ho to stálo desítky bezesných nocí a hromadu sedánků s jeho vzdáleným strýčkem právníkem, aby všechno pochopil. Zvedne oči a vyhlédne z okýnka, protože jsou na místě.

"Už jen to místo se mi líbí." Usměje se a hned vyskočí z auta, poděkuje řidiči a konečně chudáka propustí. Potřebuje se trochu vzpamatovat, aby nebyl celé dopoledne skleslý. Ani si nemyslel, že by ho taková obyčejná reakce tak moc zasáhla.

"Vypadáme jako nějaké světoznámé celebrity." Usměje se, protože půjčené auto přitahuje pozornost.

"Ještě červený koberec." Mluví dál a ani za nic se nechce vracet k tématu své možné nové práce. 

"Podívej, obrazy jsou i venku. Rámují cestu dovnitř." Poukáže na provedení a zamíří k proskleným vitrínám, které mají očividně lákat na onu vernisáž. 

"Ty barvy jsou vážně nádherné. Hezky k sobě sedí." Okomentuje to dřív, než se stačí zarazit. Asi to vidí z úplně jiného úhlu, než by měl. Přesto se cítí zvláštně, když na obraz hledí. Vypadá to skoro jako nějaká snová realita a přesto mu to přijde podivně děsivé. Možná to zdánlivé nekonečno mu způsobuje mrazení podél páteře. Moc by chtěl dohlédnout dál, ale nejde to.

Takeru

Takeru byl někdy opravdu naivní, protože jeho ta poznámka o dívání na živo nechala naprosto v klidu. Vůbec mu to nedošlo. Nebylo to o tom, že by o podobných věcech nepřemýšlel, přece už uvažoval nad tím, zda by později Daichi jel s ním k němu domů, ale jinak byl občas jako nepolíbený. Musí se usmát, když Daichi zmíní pozvánku na oslavu. 

"Jestli Taiji nikdy nic neopomene, tak je to pozvat všechny své přátele do hospody." Podívá se na něj vlídně a pobaveně. Udělá cosi jako Aha, když mu Daichi řekne, že už si všechno pečlivě zvážil. Tak trochu pochopil, že se s ním chce poradit, co a jak, ale o tomhle Takeru věděl zoufale málo, takže vlastně netušil, co říct a nerad by mu poradil špatně. Neznal majitele téhle soutěže, znal jen její popularitu a tak by ho docela zajímalo, co by si Takeshi osobně myslel o tom, že je větší propadák, než malá firma s oblečením a šperky. Vlastně ho to pobaví. A pak jednoznačně vycítí, že se něco stalo. Neodpověděl správně, tak jak bylo očekáváno. A nejspíš i tuší, na co přesně. Ještě několik vteřin sedí v autě, zatímco Daichi už vystoupil, ale nedovede si pomoct. Neřekl by to jinak. Jejich začínající vztah byl jedna věc a tohle zase jiná. Všichni modelové hodně cestovali, kampaně byly pořád někde jinde. Rok na jednom místě je fajn, ale tak to stejně nebude napořád a nemělo smysl o tom přemýšlet, když spolu ještě nežili. Jsou přece v podstatě na úplně prvním rande. Kdyby byl Takeru kdokoliv jiný, mohl by se cítit trochu hnaný do kouta. Nechce se rozhodovat hned a o důležitých věcech, chce věci nechat příjemně plynout, ale kdo ne? Rozhodne se nechat to prozatím být a vystoupí. Daichi vypadá nadšeně a to ho přiměje se usmát. Opravdu se mu líbí, ale nebude mu dávat odpovědi jaké chce, jenom proto, že je chce, to by nebylo upřímné. Přesto mu chce udělat alespoň trochu radost a tak ho vezme kolem ramen, aby mu dal najevo, že se nestydí, když ho před tím Daichi bral za ruku. Nesmí dostat pocit, že je lovený, to by jim neudělalo dobře. Bylo příjemné cítit z Daichiho všechno jeho nadšení, ale Takeru nechtěl mít pocit, že nemůže říct Ne, kdyby se do večera přihodilo, že si třeba neporozumí. Ještě se přeci nežení. A to samé chce věnovat i Daichimu. Třeba za dvě hodiny zjistí, že se příšerně nudí a taky bude moci upřímně říci Promiň, ale odcházím. Takeru v duchu zadoufá, že jenom maluje čerty na zeď a jeho úvahy jsou liché, ale ten pohled a zamlklost tam byly zcela očividně. Téma se odvrátí k obrazům a opravdu, jsou i venku. To Takeru ani nevěděl. 

"Nápadité…" Zhodnotí to, když k nim přejdou, aby si je prohlédli. Pokývá hlavou na Daichiho názor o barvách a jejich ladění. Dlouho si obraz prohlíží společně s ním a pak přejde k dalšímu. 

"Koupím lístky." Řekne a odejde k pokladně, aby mohli jít dovnitř. Samozřejmě, že dnes všechno platí on! Když se k Daichimu vrátí, ten ještě pořád stojí před obrazem a zírá na něj. 

"Pojď." Vezme ho za ruku a vede dovnitř. Lidé se po nich hodně otáčejí, ale Takeru je více méně nevnímá. Dokud nedělá něco pohoršujícího, je docela obrněný. Pomalu projdou kolem prvních kousků a on si očima čte jejich názvy. 

"Vypadalo to, že tě ten obraz nepříjemně zaskočil, ten ti asi nebude viset v obýváku?" Řekne mu, zatímco společně hodnotí další dílo. Občas mu prozradí něco, co se už dozvěděl o kompozici nebo použití barev, jindy si zase vzpomene, že něco četl v nějakém časopise a pak to přijde. Velké plátno, jediné na celé stěně a před ním lavička. Barvy jsou ohromující, i když je obraz velmi surrealistický. Takeru dojde s pootevřenou pusou k lavičce a dosedne na ni. A zůstane tak. Musí si založit ruce na prsou a trochu se zaklonit. +Mít ty peníze...+ Napadne ho.

Daichi

Dai se tiše zasměje. Ano, to je přesně Taiji a je mu už teď jasné, že Shin mu to odkývá s nadšením a ještě to všechno zorganizuje a připraví. Ano, Shin je přesně ten typ, který bude řešit občerstvení do hospody. Vážně by u toho chtěl být. Pro tento okamžik nechá všechno ohledně možné nové práce a stěhovaní na rok být. Bylo to prostě příliš brzy a on musí vypnout hlavu, aby nevymýšlel nesmysly. Vlastně Takeru chápe. Bylo to příliš rychlé a měl si to ještě chvíli nechat pro sebe. Kdo by se toho nebál? Dai se taky bojí, ale ne nové příležitosti, ale spíš možného odmítnutí. To v něm bylo už delší dobu a nesnášel ten pocit. Naštěstí je tu spousta věcí, na které může koukat, a to jsou teprve venku. Je tak nedočkavý a Takeru se vedle něj naštěstí objeví hodně brzy. Krátce se na něj podívá a pak překvapeně zamrká, když ho Takeru vezme kolem ramen. Na pár vteřin se napne, protože to prostě nečekal a pak povolí a lehce se k němu přitiskne. Když si myslí, že ho nevidí, nechá víčka na chvíli klesnout, aby si mohl dosyta užít jeho parfém, který ho k němu přitahuje ještě víc.

"Hm, nejsem si jistý, že se dokážu soustředit." Prohodí tichým hlasem, aby ho mohl slyšet jen on a trochu opatrně se pousměje. Rychle však konečky prstů najde látku jeho svršku a mírně ji sevře, aby mu dal jasně najevo, že to byl kompliment a rozhodně ne poznámka, aby ho do sebe odehnal. Lidi kolem sebe nevnímá už vůbec. Prohlédnou si společně obrazy venku a pak zlehka přikývne a pustí ho, aby mohl koupit lístky. O placení se s ním pohádá třeba až u jídla, pokud se na něj dostanou. Teď to s radostí nechá na něm a užívá si ten pocit, že to někdo zařídí za něj. 

"Děkuju moc." Prohodí, když se Takeru vrátí i s lístky, aby věděl, že to pro Daichiho není vůbec samozřejmost a že si toho opravdu cení. Sevře zlehka jeho ruku a nechá se dovést dovnitř. Teď je zase pěkně na svém obláčku a nehodlá se ho jen tak vzdát. Aspoň pro jediný den věřit, že může být všechno v pořádku. Chvíli po otázce Takeru mlčí, rozmýšlí si, co mu má odpovědět.

"Asi mě trochu vyděsila ta možnost ničeho. Vlastně rád vidím na věci, které mě čekají, a dost věcí si plánuju. Podobné neznámé možnosti mě trochu děsí." Přizná se ke svým vlastním myšlenkám. Často vypadal, že si s ničím nelámal hlavu, ale tak to vůbec nebylo. Musel plánovat a dost rozmýšlet, aby byl tam, kde je teď a měl maličkaté jistoty na svém účtu. Rodiče ho život nemohli, tak to udělal sám. Pak už čas na další obrazy a Dai na Takeru vlastně celou dobu visí očima a bedlivě ho poslouchá. Mohl by všechny jeho poznámky zopakovat slovo od slova.

"Páni, víš toho tolik." Není to nadnesené, jemu to tak vážně připadá. 

"Rozhodně potřebuju další výstavy." Dodá a tiše se zasměje. Ne, s Daichim to prostě nikdy nebyl jednoduché. Pak se zastaví u jednoho z obrazů, který se líbí jemu. Chvíli ho zkoumá, a když se otočí, vidí Takeru sedět na lavičce pře jedním velkým. Pár vteřin ho jen pozoruje, než vykročí k jeho zádům. Nechce ho rušit a zároveň si nemůže pomoct. První jen zlehka položí dlaně na jeho ramena a pak jimi sklouzne níž a už se o něj opírá předloktími. Mírně se skloní, aby měl tvář skoro vedle té jeho. 

"Je moc krásný. Hodíte se k sobě." Pošeptá mu a pak očima přeskočí k jeho tváři a pozoruje ji. Nějak se nemůže přimět, aby se od něj odtáhl. 

"Jednou ti bude viset v obýváku, až budeš slavný pan architekt." Je znát, že tomu opravdu věří a myslí to vážně. 

"Budeme tu ještě chvíli." Broukne tiše.

"Chci si užít ten výraz, když na něj koukáš." +A budu doufat, že se tak jednou budeš dívat na mě.+ Doplní si v duchu. Možná by si měl sednout vedle něj, už tak mají hromadu pozornosti, ale tady je mu dobře a jestli ho Takeru nevyžene zůstane tak. 

"Co se ti na něm líbí nejvíc?" Šeptá mu pořád tak trochu do ouška.

Takeru

Podle Daichiho slov to vypadalo, že Daichi má rád jistotu a určitý pocit bezpečí. To souhlasilo i v tom, co mu tehdy naznačil v baru, totiž že zklamání nese asi hůř, než ostatní lidé. Takeru připadalo, že jich asi nebylo málo a možná si to Daichi přál tak moc, že tím ostatní odháněl. Ono se vždycky říkalo, že ten, kdo je zadaný, má nápadníku na každém prstě pět a ten, kdo je sám a hledá, nemůže nikoho potkat. Když se jeden na Daichiho podíval, vypadal vlastně přesně obráceně, spíš jako dobrodruh, co si s ničím neláme moc hlavu, ale tohle zdání klamalo. Někdo miloval pohled do nekonečné dálky, připadal mu osvobozující, ale Daichimu se to nelíbilo. Zajímavé, kolik toho o vás může prozradit pohled na jediný obraz, ale Takeru naštěstí nebyl žádný psycholog. Když si Daichi povzdechne, kolik toho Takeru ví, musí se tomu usmát, ale je rád, že se mu výstava líbí a že by rád navštívil zase nějakou jinou. Takeru takhle trávil čas rád. Byl mezi lidmi a zároveň se po něm nechtělo, aby si s kýmkoliv z nich povídal. Zvláštní kombinace, ale jemu to vyhovovalo. Když se posadí na lavičku a zadívá na ten obraz, trochu si přestane uvědomovat tok času a proberou ho až Daichiho ruce na ramenou. Nezůstane jenom u toho, Daichi se k němu velmi důvěrně skloní a v tu chvíli je Takeru jasné, že mají pozornost všech v téhle místnosti. Daichi odhadl, na co myslí a je hezké slyšet, že se k němu podobný obraz hodí, ale ani nechce hledat jeho cenovku. Pro sebe si povzdechne. Musí se tiše zasmát. 

"Do té doby bude dávno patřit někomu jinému, ale najdu si jiný obraz." Řekne tiše. Líbí se mu sny, které mu Daichi nastínil, stejně jako se mu líbí myšlenka, že by jednou mohl být doopravdy úspěšný. Rozhodně to jen tak nevzdá. Trochu se začervená, když mu Daichi řekne, že tady chce zůstat, ale ne proto, aby se díval na obrazy, ale jenom na něj. Kradmo se porozhlédne. Lidé div nezakopávají. Není si jistý, jestli mu to vadí nebo ne, ale ta chvilka je kouzelná. Jenom japonská společnost by neměla pochopení, ani kdyby byl Daichi dívka, natož takhle. Poklepe dlaní na místo vedle sebe, to bude vhodnější. Nestydí se za něj, jenom chce mít prostě klid. Nikomu do nich dvou nic není. 

"Já ani nevím." Založí si zamyšleně ruce na prsou. 

"Jako kdybych se mohl projít po louce plné květin, kde není vůbec nikdo. Divné, od někoho, kdo chce stavět domy a města, ne?" Zasměje se, ale společně před obrazem stráví ještě dlouhou dobu. Pak si prohlédnou zbytek výstavy a popojedou ještě k té secesní. Je opravdu krásná, i když je tu mnohem víc lidí. Je tu móda, dobové auto, nádobí a nějaké další obrazy nebo staré fotografie. Tady zapadnou o něco lépe. Nakonec si zajdou i na tu večeři, i když jen do obyčejné, rušné restaurace, ale tam si popovídají úplně nejlíp a Takeru si uvědomí, že i přes počáteční rozpaky prožili opravdu krásný den. Hodně si toho řekli, ani jednou se nenudili a všechno šlo opravdu přirozeně. Teď přišla ta chvíle, kdy by ho mohl pozvat k sobě domů. Kam taky jinam? Do hotelu? To bylo laciné, i kdyby ten hotel laciný nebyl. Oběma by bylo asi všechno jasné, i když Takeru by se uměl držet dál a nechat ho jenom spát. Talíře už jim odnesli a on protáčí v prstech skleničku s ginem a tonikem. Hledá vhodná slova a ví, že kdyby to bylo na Daichim, vypálil by to na něj asi prostě napřímo, natolik už ho stačil poznat, ale on pořád neví, jak to podat, aby to bylo… vhodně romantické? Třeba ještě ani nechce jít domů? Trochu si odkašle a najde na stole jeho dlaň, kterou sevře. 

"Jsi už unavený?" Začne maličko od lesa.

Daichi

Daichi má trochu strach, jestli na sebe neprozradil příliš. Ne, že by chtěl Takeru něco tajit, ale má obavy, že by na něj třeba mohl změnit názor. Většinou si všichni mysleli, že je někdo, který podobné jistoty neřeší. Opak byl ale pravdou a on vlastně moc toužil po někom, s kým bude tu jistotu mít. Stejně tak i při práci. Proto měl raději dlouhodobější zakázky, ze kterých podle něj získal daleko víc. Soutěž byla skvělá a kontrakt pak byl na delší dobu, ale stejně by mu moc diktovali, co má dělat a on by si to nemohl rozhodnout dál. Není si úplně jistý, že s takovou blízkostí zrovna tady bude Takeru v pohodě. Jenže jsou věci, které si prostě nedokázal odpustit a jeho podvědomí jednalo za ně. Nemůže ani na vteřinu spustit pohled z tváře Takeru a ne, žádné odmítání tam nevidí. Vnitřně se dost uklidní. 

"Mnohem lepší obraz." Doplní jeho větu. Ví, že to nebude hned a stejně je rád, že ho nemá za blázna, který staví vzdušné zámky. Rád snil o věcech, které prozatím nemůže mít. Byla to velmi dobrá motivace a možná to bude takové i pro něj. Ještě chvíli se nechá opíjet jeho vůní, než je mu jasně naznačeno, kde má být. Je mu to líto a zároveň se necítí nějak špatně. Ví, že takové věci by tady neměl dělat. Oddálí se od něj tedy a posadí způsobně vedle něj. Měl by koukat na obraz a stejně se k tomu nedokáže přinutit. Takeru se rozmluví a Dai se přistihne, že má jeho představu přímo před očima. Jen s tím rozdílem, že je tam s ním. V ten okamžik chce ten obraz prostě mít. Minimálně si jeho obrázek najde na internetu a bude na něj pořád koukat. 

"Je to krásné, rozhodně ne divné." Zavrtí nad tím lehce hlavu a sklopí oči na své dlaně, které má v klíně. Užívá si každou chvilku společně s ním výstava je nádherná, ale stejně má spíš oči jen pro něj. S každou další minutou je pro něj pořád těžší držet se od Takeru dál a tak využívá každé příležitosti, kde se ho může dotknout. Když sedí společně u stolu v restauraci, přemýšlí nad tím, jak krásný den společně prožili. Smáli se, povídali si opravdu hodně, a jak chtěl předtím spěchat, uvědomí si, že tohle celé mělo mnohem větší kouzlo. Může se jen modlit, že to opravdu nebylo. Už jsou po jídle a Dai si vychutnává svou sklenku vína, když ucítí dotek na své dlani. Hned k Takeru zvedne pohled a upřímně se pousměje. Očka mu září a má pocit, že se mu jen z toho doteku chvěje celé tělo. A je zase v rozpoložení, kdy by se na něj vrhl nejradši tady a teď. Tohle mu nemůže dělat a zároveň si nepřeje nic jiného. Otázka ho překvapí, jen si není jistý, jestli nemá náhodou i skrytý význam. Trochu se bojí, že si to tak moc přeje a ono je to jinak. Nakloní hlavu mírně na stranu a rozhodne se, že to bude on, kdo zkusí být zase odvážnější. 

"Ne, unavený ne." Řekne jako první. Mezitím přesune druhou dlaň k jejich spojeným dlaním a začne konečky prstů lehce hladit hřbet dlaně Takeru. Kousne se do rtu. 

"Ale upřímně…" Odmlčí se znovu a podívá se mu přímo do očí. 

"Chtěl bych být někde, kde nikdo jiný není, jenom my dva." Je možná až příliš upřímný, ale nejde to jinak. 

"Mám totiž pocit, že už nevydržím ani minutu a udělám něco, co by rozhodně nikdo jiný vidět neměl. Měl jsem namále už před tím obrazem." Přece jen jsou dospělí a Daichi cítí, jak moc ho Takeru přitahuje ve všech směrech. Nechce to uspěchat a zároveň není schopný své myšlenky nechat v hlavě. 

"Možná ještě zvládnu malinkou procházku. Po cestě je nádherný park. Bavili jsme se o představách hm?" Nadhodí a ví, že kolem nich nikdo není, ne tak, aby jej mohl kdokoliv slyšet. 

"Zahlédl jsem moc hezké altánky. Vlastně mi od té chvíle běhá hlavou jen myšlenka na to, že se tam zastavíme a já tě konečně budu moct políbit." Trochu se červená a přesto mu to všechno vyklopil. Po celém dnu už mu to snad říct může, už jen proto, že se s ním cítí opravdu šťastný. 

"Mám malý problém." Pokračuje dál.

"Jeden den s tebou i přijde hrozně málo. Nejsem si vůbec jistý, že by mi stačila celá noc." Odhaluje mu část své povahy, která se ve výsledku nebojí a klidně si řekne o to, co chce i přes obavy, že by to mohlo být příliš.

Takeru

Takeru maličko poklesnou rty, když mu Daichi řekne, že unavený není. Ne snad, že by si chtěl připadat nudný a uspat ho tady, ale teď bude muset vymyslet nějaký jiný způsob, jak se společně s ním dostat domů, aniž by mu napřímo řekl něco nevhodného. Podívá se na jejich ruce, když ho Daichi začne konejšivě hladit. Jeho věta začíná slovy Ale upřímně… nelíbí se mu tady? Takeru si uvědomí, že panikaří víc, než kdy jindy. Kdyby ho viděl Taiji, od srdce by se mu smál. Nakonec se však pousměje, protože Daichi mu chce jen říct, že touží po soukromí. To na něm bylo konec konců vidět už v té galerii odpoledne. Skloní na chvíli oči a začne formulovat novou větu, ale Daichi ho předběhne s tím, že to už nevydrží ani minutku a něco spáchá. I on sám připomene galerii. 

"Hmm, a při tom ti to s tím vínem tolik sluší." Řekne mu Takeru a upřímně se na něj usměje, ale zároveň mávne na číšníka, aby mu naznačil, že si přeje účet. Netrvá to moc dlouho, číšník se skutečně objeví a Takeru zaplatí. Pak už jim nic nebrání, aby se vydali na cestu domů. Takeru by klidně zamířil k tomu přistavenému autu, ale nevyjde mu to ani tentokrát, protože Daichi by si přál ještě procházku parkem. Dobře, mohou řidiči zavolat kdykoliv, kde zrovna jsou a kam má pro ně přijet, jenom se zítra ráno musí vrátit pro Lexus, ale to nevadí. Pomalu vstanou, když Daichi mluví o altáncích a Takeru si uvědomí, že se červená. Pokaždé, když si něco začne představovat on, je to úplně mimo. Žádné za ruku po cestičce a pak domů… ale do altánku. Dobře… neřekne Ne, není malý kluk, co by před čímkoliv utíkal, ale má snad i trému a to tam ještě ani nejsou. Uvědomí si, že na nic z toho ještě pořádně ani nic neřekl, ale copak to jde? Vyjdou ven na ulici a Takeru se nadechne čerstvého vzduchu. Podívá se na Daichiho profil a pak mu nabídne rámě, aby se do něj mohl zavěsit. Není to tak provokativní jako ruka a navíc Dai má ty dlouhé vlasy a líčení, kde kdo si ho splete, když jde jen tak rychle kolem. Vážně se za nimi teď večer v podstatě nikdo neohlíží. 

"Tak jeden den se mnou je moc málo?" Naváže konečně na jejich konverzaci. 

"To je pravda, je to málo." Vydechne a krátce se podívá nahoru na hvězdy. 

"Utekl jako voda…" Nemyslí tím den se sebou, ale prostě jejich společný. Vchod do parku není daleko, ale na noc se zamyká, jako téměř všude. Takeru zkontroluje hodinky, ale mají ještě skoro hodinu čas. Klukovsky ho napadne, že tam alespoň nestihnou nic velmi konkrétního, přece jen je to veřejnost a oni se neznají a tak vůbec… +Na tohle Daichi ani nepomyslel, chtěl tě jen políbit na soukromém místě a ty??+ Hned si v duchu vynadá. Ty altánky jsou ještě kousek cesty, ale vede stromovou alejí, podél rybníčku s kapry, kteří teď ale nejsou vidět a pak okolo nasvícené zenové zahrádky. Klikatí se mezi zelenými udržovanými trávníky a dál mezi stromy až docela dozadu. K jednomu z nich společně zamíří. Některé jsou obsazené, aby taky ne. Nejsou jediní, kdo měl tento nápad a mnoho soukromí v Japonsku nikdy nebylo. Všechny ty papírové domky a bydlení s rodiči… Vystoupají tři dřevěné schody, které tiše zavržou a Takeru zamíří rovnou k lavičce u prostější stěny. Je odtud celkem slušný výhled ven, ale v podstatě málo kdo by viděl pořádně dovnitř, pokud by se nesnažil nahlédnout do vchodu. Žádná lampa tady nesvítí. 

"Není ti chladno?" Zeptá se jako první a prohlédne si zblízka jeho tvář. Daichi mluvil o polibcích. Tak co, vrhne se na něj hned? Mimoděk trochu vyprskne, ale hned se ovládne. 

"Neptej se mě, prostě se vůbec neptej." Nechce mu ani říkat, co se mu prohnalo hlavou. Ta představa mu přišla prostě roztomilá.