Všimne si jeho výrazu, když mu řekne, že není unavený. Mělo to samozřejmě svůj důvod, ale jeho reakce je vlastně moc hezká. Domýšlí si možná něco úplně jiného, než v tom původně bylo, ale to jeho hlavě vůbec nevadí. Takeru se jednou vážně vyděsí, až mu to všechno prozradí a teprve začne utíkat. Krátce sklopí oči ,aby ovládl červenání, když mu tady všechno říká narovinu, ale vypadá to, že to konečně začíná fungovat. Žádné kličky ani náznaky, nebo se do toho znovu zamotají a pokazí si nádherný den. I on k němu zvedne oči a nepřehlédnutelně mu v nich zazáří, když dojde na kompliment."Děkuju moc." Broukne jako první.
"Víno si asi budu dávat častěji." Pousměje se s viditelnou provokací. Ano, byl by schopný si pokaždé objednat víno, jen proto, že se to Takeru líbí. V tomto ohledu to s ním bylo vlastně hrozně jednoduché. Naštěstí nepřijde žádná negativní reakce a tak mu ani mlčení Takeru nevadí. Jen to gesto s placením mu jasně dává najevo, že neřekl nic, co by se mu příčilo. Už se vážně nemůže dočkat, až tam budou, ale trochu se obává, že už se pak vážně neudrží. Zvedne se společně s ním, když za ně vyřeší platbu, dokonce se ho snažil přemlouvat, aby to tentokrát neplatil on, když už kupoval lístky. Samozřejmě mu to nevyjde, ale vrásky mu to nedělá, však on najde způsob, jak mu to vrátit. Bez otálení se zavěsí do nabídnutého rámě a celou cestu ho konečky prstů druhé ruky hladí po paži. Nechce od něj být ani o milimetr dál. Trochu se lekne, že bude park zavřený, ale naštěstí se jeho černé myšlenky nepotvrdí. Ještě mají trochu času, a kdyby věděl, že o zbylé hodině přemýšlí podobně jako Takeru, asi by se začal smát. Kdyby byl park otevřený déle, nejspíš by se vážně neudržel a pak by je zavřeli oba. Nenápadně se pro sebe uculí, ale pokračuje po jeho boku dál. Je to nádherné místo, dokonce by si tu dokázal představit večerní piknik, ale to by se sem museli nejspíš vloupat.
"To víš, že je to málo." Ujistí ho bez váhání a pak se kouzelně pousměje.
"Až moc rychle. Byl bych nejraději vzhůru až do rána, jen abych nepromarnil ani minutu." Podívá se na jeho profil a ano, naráží vlastně i na jednu velmi konkrétní věc. Pořád testuje hranice, kdy se Takeru lekne a zatím se to neděje. Konečně se dostanou až do altánku, díky tomu ví, že tu Takeru chce být, i když tuší, co se za pár vteřin stane. Vzhlédne k němu a podívá se mu rovnou do očí.
"Není, možná až moc horko." Přizná se, že jej jeho přítomnost a teď hlavně blízkost rozehřívá. Nakloní hlavu na stranu a protočí očima, když Takeru skoro vyprskne smíchy.
"Však ty mi to řekneš." Ukáže malinkaté růžky.
"Minimálně tě k tomu zkusím přesvědčit." Zvedne dlaně a položí je na jeho předloktí, po kterých mu pomalu vyjede až na ramena a pak své paže protáhne dál. Musí k němu udělat krůček blíž a bez váhání se natiskne na jeho tělo. Konečky prstů ho polechtá na zadní straně krku a pak se podmanivě pousměje.
"Varoval jsem tě, jak to tady dopadne a stejně jsi mě sem vzal. Lepší souhlas už asi nepotřebuju." Broukne, když se přiblíží skoro až k jeho rtům. Ne, nevrhne se na něj, potřebuje si to nutně pořádně užít.
"Takeru-chan." Zavrní měkce, než těkne očima k jeho rtům a zase zpátky. Pak se o ně zlehka otře těmi svými, než znovu promluví.
"Když mi řekneš, že nebudu muset zpátky do hotelu, rozhodně se zlobit nebudu." Dá mu najevo, že se rozhodně nebrání pokračování a pak už konečně splní to, co mu v restauraci slíbil. První jen zkoumá jeho rty lehkými prolnutími a počká si na tu správnou odezvu. Pak se mu rozhodne předvést, co všechno se svými rty dokáže. Chvíli popustí o trochu víc vášně, dokonce si popotáhne jeho spodní ret. Pak zase trochu zvolní a začne si zase trochu hrát. Očima má od prvního okamžiku zavřená a to, co je kolem nich….Prostě přestalo existovat. Jakmile odsud budou muset odejít, je to jen na Takeru, co se bude dít dál. Jako se Dai rozhodl, že mu všechno upřímně řekne, má Takeru možnost se rozhodnout, jak celý večer dopadne. Ale ještě má pár chvil, aby ho přesvědčil, že ho chce vzít s sebou a ne mu popřát dobrou noc.
Takeru
Daichiho slova jsou velmi příjemná, když mu říká, že by chtěl být vzhůru až do rána, jenom aby nepřišel ani o kousíček času s ním. Takeru znal hodně lidí, kteří neměli začátky randění rádi, protože si nebyli ničím jistí, museli si dávat pozor na to, jak se chovají, aby svůj potencionální protějšek neodradili moc brzy a obecně tápali v neznámém člověku. Dlouhodobý vztah přinášel mnoho jistot, už vás nečekalo moc překvapení a ten druhý vám většinou taky ledacos odpustil. Takeru se tenhle začátek líbil. Nebyl typ dobrodruha, co by často měnil partnery, aby pořád zažíval to vzrušení z nových věcí a nepoznaných těl, na to byl od přírody příliš slušný a věrný. Ale líbilo se mu zjišťovat, jak moc příjemně mu s Daichim je. Bylo to nové a neokoukané a i když byl Daichi odvážnější, než on sám, netlačil na pilu zase tak moc. Po tom malém rozhovoru u aut už vůbec ne. Co si budou povídat, Takeru občas potřeboval trochu probrat a postrčit dopředu, jinak by se vodil za ruku ještě rok v kuse. Ukáže se to přesně v této chvíli, kdy už Daichi myslí na jisté věci, zatímco on sám je u trávení společného času v duchu toho, co dělají právě teď. Až do rána. Zvládl by to. Když se ho zeptá, jestli mu není zima, doopravdy čeká, že Daichi řekne, že ano, on mu půjčí svůj kabát a přivine ho k sobě, aby ho zahřál a pak budou společně koukat ven z altánku. Jenže on mu řekne, že je mu horko a v tu chvíli polije horko i Takeru a jeho tváře znovu trochu zčervenají. On věděl, že s těmi představami o vrhání se není vůbec daleko! Daichi mu vyhrožuje, že to z něj dostane, ale však on stejně velmi dobře tuší, co se Takeru prohnalo hlavou. Daichi neotálí a pomalu protáhne ruce okolo jeho krku. Je o hodně menší, takže se k němu musí přitisknout, aby to dokázal. Poslouchá jeho hlas a zároveň si moc dobře uvědomuje to šimrání vzadu za krkem. Ještě chvíli a bude mít problémy s chozením. Měli si sednout! Nebo raději ne! Souhlas s čím vším? Ano, Daichi má pravdu, ale stejně…! Sleduje zblízka jeho oči, pevně ho drží okolo pasu a uvědomuje si, jak krásně to zní, když Daichi vyslovuje jeho jméno. "Jak jsi přišel na to, že bych tě kdy pustil samotného do hotelu?" Zašeptá. Ani na minutu neměl v plánu poslat ho pryč, leda by to mezi nimi ochladlo.
"Jenom jsem se…" Nedořekne to, protože Daichiho rty se přitisknou na jeho a v Takeruově nitru se odehraje malé zemětřesení. Okamžitě nechá víčka klesnout a prožije ten polibek naplno. Je to Daichi, kdo celý ten polibek vede a řídí a přesto se nedá říct, že by si Takeru nedovedl držet svou mužnost. Odpovídá mu rozvážně a něžně, přesně tak, jaký sám je a zároveň se nebrání jeho hravosti a smyslnosti. Mají si toho očividně hodně co předat. Nakonec se od sebe přece jen oddálí a Takeru se znovu podívá do Daichiho očí. Myslel si, že se tady posadí, ale stejně by nedělali nic jiného a tak ho vezme za ruku a vede ho z altánku ven. Užijí si ho někdy jindy. Z parku nespěchá, procházkovým tempem míří k bráně a po cestě zavolá řidiče, aby je vyzvedl. Jakmile dosednou do auta, nadiktuje mu svou vlastní adresu. Pak se na Daichiho znovu podívá.
"Uklízel jsem." Přizná se, že s podobným koncem trochu počítal.
"Vážně hodně. Je nakupeno." Dodá ještě a nasadí nečekaně klukovský úsměv. Očekával ho a chtěl, aby bylo všechno perfektní. Nesnesl by, kdyby Daichi našel jediný flíček na vaně nebo by mu něco chybělo. Chce, aby se u něj cítil dobře a nemyslel si o něm něco špatného.
Daichi
Dai je vážně zvědavý, jestli to náhodou nepřehání. Nebyl si jistý, jak by Takeru mohl reagovat, ale zase kdo nic nezkusí, nic nezíská. Prostě to chtěl malinko posunout o krok dál a možná se i ujistit, že je ta přitažlivost vzájemná. Když k němu zvedne oči a snaží se odhadnout reakci, tváře Takeru už červenají. Neposílá ho pryč, ani mu nenadává a tak se zase maličko uklidní. Začíná tušit, jaká je povaha muže před ním a že občas neuškodí, když ho trochu popostrčí kupředu. Možná má strach stejný, jako Daichi. Ani on to nechce spěchat a zároveň cítí, že od něj nechce být dál. Teď už ani o půl krůčku. Už jenom to, jako ho Takeru svírá, mu způsobuje chvění celého těla a ano, vzrušuje ho. Stojí ho velké přemáhání, aby to nebylo na první dobrou cítit. Zatím se zvládá krotit, ale dává tomu asi tak minutu, než bude jeho snažení marné. Asi to nevadí a stejně se bude malinko stydět. Oplatí mu pohled do očí a čeká, co mu na to řekne. Tak nějak věří tomu, že mu nepopřeje dobrou noc a nepošle ho zpátky do hotelu. Po jeho otázce mu koutky vyskočí nahoru a věnuje mu svůj nejlepší úsměv. V tuto chvíli už malinko podbarvený touhou. Tak moc ho chce a najednou je každé místo hrozně daleko. Musí se vážně držet, aby nezkoušel něco víc přímo tady. "Chtěl jsem se ujistit, že jsi to neměl ani na vteřinu v plánu." Odpoví mu tichým hlasem. Možná ho měl nechat domluvit, ale už to nešlo ovládnout. V tento okamžik jsou asi slova zbytečná a víc se uvidí, až budou konečně opravdu sami. Dai už teď ví, že bude mít problém i v autě, kde bude vedle něj sedět a nebude moc udělat zase tolik navíc. Jistě, byl to Takeshiho řidič, ale…Některé věci si chce na poprvé vážně nechávat pro sebe. Zkoumá ho při polibcích, nepolevuje ve své osobitosti a přitom nechává Takeru, aby se projevil. Není to souboj, sladí se vlastně poměrně rychle a o to víc ho to dráždí, aby jen tak nepřestával. Klidně se nechá hýčkat a zároveň není ten typ, co by neudělal vůbec nic a nechal to jen na protějšku. Tváře mu hoří, když se od sebe oddálí a pak jen kývne hlavou na souhlas s tím, že můžou vyrazit. Usadí se na zadní sedačku auta a ve vteřině má problém. Takeru to svými slovy nevylepší. Překvapeně se na něj podívá a pak se tiše zasměje s dlaní před rty.
"Celou dobu se tváříš, že tě to ani na vteřinu nenapadlo a teď mi řekneš tohle?" Tiše se směje dál a přijde mu to neskutečné.
"Nemůžu uvěřit, že jsem na tebe udělal na pravé takový dojem." Trochu si ho dobírá, ale jeho příjemně hřejí, když se na něj dívá.
"Možná ti tvou snahu zkazím." Dodá, když se k němu nakloní a přiblíží rty k jeho oušku.
"Mám totiž pocit, že se nezvládnu dívat na nic jiného, než na tebe. A počítám, že když se svlékneš, bude to ještě lepší." Pošeptá mu. Nechce, aby pocit z altánku opadl ani na vteřinu. On sám cítí neskutečně příjemné napětí a vážně se těší, až z toho auta vystoupí a zavřou se za nimi dveře. U svých slov mu položí drobnější dlaň na stehno a pomalu s ní vyjede o kousek výš v letmém pohlazení. Nechce ho trápit moc a tak svůj dotek neprodlužuje, jen víc sevře jeho dlaň, kterou zatím nepustil. Je vlastně rád, když auto zastaví a oni můžou vystoupit. Jet o něco déle, asi mu nakonec skončí na klíně a pak řidič nejspíš nabourá. Své myšlenky Takeru ve výsledku klidně prozradí, ale ne teď.
"Ukážeš mi tedy, kde teď bydlíš?" Broukne svůdně, když se na něj podívá a stojí ho vážně hodně přemlouvání, aby se podíval na dům, kde by měl strávit dnešní noc. Měl by zkoumat, hodnotit, ale nejde to tak, jak by si přál. Jeho očka vždycky nakonec skončí na muži vedle.
"Myslím, že mi to budeš muset nafotit a já se podívám, až nebudeš vedle mě. To je reálná šance, že něco uvidím." Přizná se ke svému rozpoložení. Čím blíže jsou, tím víc mu buší srdce, ale je to neskutečně příjemný pocit.
Takeru
Takeru se zatváří trochu přistiženě a klukovsky se usměje. Najednou nevypadá tak vážně a na úrovni jako vždycky. Dívá se před sebe a převaluje Daichiho slova v hlavě. "No… ano. Mám rád, když jsem připravený na všechno. Když jsme se viděli poprvé, vážně jsme si rozuměli a říkal jsem si, že jestli to takové bude i znovu, jde přece o celý víkend a možná by bylo divné, kdybys mezitím jezdil do hotelu. Nechci, aby to vypadalo, že jsem měl od začátku postranní úmysly." Podívá se na něj a vypadá vážně, i když pořád příjemně naladěně.
"Teď konečně dokončím, co jsem ti před chvílí nestihl říct, protože jsi mě políbil." Připomene mu s lehkým úsměvem.
"Celý večer přemýšlím o tom, jestli chci tohle všechno brát tak vážně, že tě vezmu k sobě domů. Je to moje soukromí, řekl bych, že si ho hlídám dobře. A to, že tam jedeme neznamená, že to musí skončit tak, jak by si kde kdo mohl myslet. Přenechám ti svou postel, políbím tě na čelo a půjdu na pohovku." Úmyslně mu neřekne, jak malou má pohovku. Zase tolik času na ní netráví, nikdy ji nepotřeboval. Buď studuje nebo je v práci a pak taky hodně venku a věnuje se umění, jako právě dneska. Povzdechne si.
"Ale… to neznamená, že to nemůže být i jinak." Dodá, aby bylo jasné, že Daichi není jediný, na koho dnešek udělal velký dojem. Takeru by řekl, že z něj náklonnost cítí velice dobře a že se od sebe stejně nebudou držet dál. Když mu Daichi řekne, že mu jeho snahu asi pokazí, na chvíli pootevře pusu, protože si není jistý, jak to chápat, ale Daichi mu to hned vysvětlí a on se musí tiše zasmát a snad i protočit očima.
"Jeden se snaží, hýčká si svůj byt a ty se ani nepodíváš…" Na oko si ho dobírá. Nepovažuje se za moc vtipného, ale snad bude mít pro Daichiho i jiné přednosti. Málem se zakucká, když Daichi dodá, že bude nahý. Nejspíš už za chvíli. Tedy… ten se vážně nestydí a tváře Takeru už zase hoří. A nejen proto, že Daichiho dlaň nebezpečně stoupá po jeho stehnu nahoru. Auto zastaví tak nečekaně, že se Takeru snad i lekne, že to řidiči a vadí a chce je požádat, aby vystoupili. Když se ale trochu zmateně podívá z okýnka, hledí přímo na vlastní bytový dům. Poděkuje řidiči, rozloučí se s ním a popřeje mu dobrou noc a otevře dveře, aby mohl vystoupit. Ani teď se jejich ruce nerozpojí a Daichi si musí přelézt přes jeho sedačku, aby vystoupil stejnými dveřmi. Takeru se zasměje jeho poznámce o focení.
"Promiň, ještě to není to, co bych si jednou představoval, ale snažil jsem se tomu vtisknout trochu originální koncept, abys mi věřil, že vážně budu architekt." Řekne. Jsou to byty vyšší střední třídy. Není to vyloženě čtvrť pro boháče, ale chudáka by tu jeden jen těžko hledal. Všichni tady jsou přesně tak slušně vychovaní jako Takeru. Nakonec projdou vchodovými dveřmi a dostanou se až k jeho bytu, který Takeru odemkne a pustí Daichiho dovnitř. Hned rozsvítí, zuje si boty a pomůže mu ven z bundy, aby ji mohl pověsit na věšák. Sám odloží svršek a popojde dál. Stojí na ochozu a hledí dolů do nitra celého bytu, kam vede schodiště. Nahoře je jenom vchod a police s knihami. Je to hodně netypické, ale lidem tady se prý líbí chodit nahoru a dolů, je to prostě zvláštnost, takže jsou všechny byty takové. Někdo jiný na druhé straně zdi chodí zase ode dveří do schodů. Celý byt je jedna velká místnost, oddělená designovou průhlednou stěnou a na druhé straně je obrovské rustikální okno přes celou zeď. Byt je tak velmi světlý. I z toho důvodu je postel schovaná přímo pod nimi pod ochozem, aby do ní nešlo tolik světla. S tichým klapáním sejde schody a klíče odloží až v kuchyni na stole.
"Mám fotit, nebo se ti to alespoň trochu líbí?" Zeptá se a podívá se přímo na Daichiho.
"Má to výhodu, nesmíš domů chodit opilý, jinak spadneš ze schodů a bude po všem."
Daichi
Úsměv Takeru, který mu předvede je naprosto kouzelný. Daichi na něj zůstane zírat a přistihne se, že se usmívá taky. Připravený na všechno…A Dai si myslel, že to vážně zůstane jen u oťukávání a že si tím není jistý. Jenže tím, co mu právě prozradil, dává najevo, že si to taky dost přál a doufal, že to tak dopadne. To už jsou dva a víc jich ve vztahu ani být nemusí. Daichi začíná mít strach, že jakmile se za nimi zavřou dveře, už ho nic nezastaví. Nechce být hr, to vůbec ne, jenže jak si má pomoct? "Já bych vlastně rád doufal, že nějaký ty postranní úmysly máš." Ne, nemohl mu říct nic jiného, to prostě nešlo. Pak ho nechá mluvit, aby dokončil svou myšlenku z altánku. Dokonce se i trochu začervená. Má pravdu, že ho nenechal domluvit, ale některé věci se prostě špatně ovládaly. Jeho pohled jihne v závislosti na tom, jak Takeru pokračuje a…jen těžko by hledal někoho dokonalejšího. Ne, že by si o sob tolik myslel, ale málokdo by tohle dokázal udělat. Dai by to nesvedl a minimálně se o to pokusil. Tady vážně bude ten zkaženější on. Ještě chvíli mlčí, a když Takeru ještě přidá dodatek, sklopí oči do sedačky a uculí se.
"Víš…" Broukne tiše a po očku se na něj podívá.
"Já ale dneska nechci spát sám." Prohodí neurčitě, aby nebylo dopředu dané, co se stane. Taky můžou vedle sebe jen tak spát, ale vlastně doufá, že to ani jeden z nich nevydrží. Zasměje se tiše a pak zavrtí hlavou.
"Budu dělat všechno proto, abych aspoň kousek viděl, když sis dal tak moc záležet." Nenechá se jeho poznámkou vyvést z míry. Líbí se mu, jak se Takeru červená, o to víc, když za to může. Asi mu to bude dělat vážně často. Dai dodrží, co slíbil a pořádně si prohlédne dům. Je krásný, líbí se mu ten styl a začíná tušit, že se mu bude neskutečně líbit i uvnitř.
"Myslím, že i kdybych ti nevěřil, což se nedělo, tak teď už není pochyb. Je to jiné, moc hezké a vypadá to útulně." Pochválí mu jeho snahu. Když však poprvé spatří interiér, uvědomí si, že se nemusí zase tolik soustředit, aby se rozhlédl. Málem i zapomene na to, že mu Takeru chce pomoct ze svršku. Kdyby si měl vybírat, tak bude mít přesně něco takového. Příjemné, útulné, světlé a celý interiér příjemně hřeje. Prostě jako doma.
"Páni, to je..." Jen těžko hledá vhodná slova. Zůstane stát nahoře s dlaněmi položenými na zábradlí. Když se do jeho zorného pole dostane i Takeru, obraz je konečně dokonalý.
"Víš, je to nádhera. Je to místo, kde si v první vteřině řekneš, že se ti tu bude krásně odpočívat a budeš se tu cítit dobře. Prostě že necháváš celý zmatek venku a sem nesmí." Odmlčí se na moment.
"Jakmile se k tomu přidáš ty…" Znovu si dá krátkou přestávku a není si jistý, že to nebude moc. U toho zamíří ke schodům a začne pomalu mířit dolů. Je znát, že umí chodit tak, aby to dobře vypadalo, a to platí i o schodech. Oči má upřené na Takeru.
"Možná to bude moc, ale mám pocit, že jsem doma. Pořád se stěhuju z místa na místo. Nevadí mi to, ale i já tajně sním o místě, kam bych se mohl vracet." Prozradí mu další střípek svých myšlenek a zastaví se až u něj. Ohlédne se na postel a pak zase zpátky na něj. Dlaně mu položí na hrudník a krátce ho pohladí.
"Měl jsi mě z těch schodů chytat. Jsem opilý, ale alkohol za to nemůže." Pousměje se, než se vytáhne na špičky a zopakuje si polibek v altánku. Vzrušení na sebe nenechá dlouho čekat a je mnohem citelnější, než venku. Tady jsou sami, kousek za nimi je postel a Daichimu asi přeskočí, pokud tam neskončí. Při té lepší variantě si odskočí a bude si muset pomoct sám. Ani jedna z těch dvou variant se mu vůbec nelíbí a tak může jen doufat, že to všechno, co se mezi nimi stalo, bude stačit a bude to dostatečně působit.
Takeru
Takeru se ohlédne od stolu nahoru ke dveřím, kde ještě pořád stojí Daichi. Vypadá užasle, všechno si prohlíží a jeho napadne, jak asi žije on. Byl to člověk se vkusem, líčil se, nosil pěkné oblečení a podle jeho slov tohle ani zdaleka nebyla jeho první práce, takže tady byla pravděpodobnost, že si už vydělal hodně peněz. Nejspíš měl zařízené podobné bydlení nebo ještě lepší a stylovější a Takeru si vlastně není jistý, jestli je tohle potom tak ohromující, ale je rád, že mu to tady padlo do oka. Pokud tady na něj bude čekat, než se v pondělí vrátí z práce, tak by se mu tady mělo alespoň trochu líbit. "Děkuji." Řekne mu na jeho slova a usměje se. Dal si záležet, aby to tu bylo uspořádané a nikde se neválelo něco, co by nemělo. Takeru nebyl nijak velký bordelář, vlastně ten nepořádek ani moc nestíhal vytvářet, ale to neznamenalo, že to tady vypadalo pokaždé jako ze škatulky.
"Abych byl upřímný, jednou za dva týdny sem přijde paní a uklidí to, co se mi nechce. Hlavně koupelnu a taky vyžehlí." Zasměje se znovu. Záchod nebo luxování zvládal sám, ale jinak byl vlastně typický muž. Neměl na to čas ani chuť, nechtěl se tím prostě zabývat, takže pokud na to měl, raději za úklid zaplatil. Pak měl mnohem víc času na všechny ty výstavy… Už by se ho skoro zeptal, jestli by si něco nedal, i když právě přijeli z té večeře, ale Daichi mu složí nový kompliment a začne scházet dolů, čímž přiláká jeho pohled. Takeru na něm zůstane trochu viset očima, protože mu to na schodech moc sluší, ale za chvíli už je Daichi až u něho a mluví o tom, že se tady cítí jako doma. To bylo vlastně to nejhezčí, co by jeden mohl slyšet, i kdyby se kdokoliv mohl vyděsit, že se sem Daichi hned stěhuje. Tuhle malou pochybnost už Takeru zažil, když to vypadalo, že se Dai na jejich setkání upnul až moc a možná by ani nechtěl slyšet o možném Ne, ale Takeru už ho stačil poznat. On takhle prostě mluvil, byl takový, ale to neznamenalo, že od něj něco podobného hrozilo. Ne, to by nezažil tolik zklamání a ti druzí by se ho jen těžko zbavovali. Tedy, Takeru si to upřímně myslí. Takeru si trochu odkašle a znovu se pokusí a slušnost.
"Myslel jsem, jestli jsi…" Chtěl se ho konečně zeptat, jestli by si něco nedal, jenže Daichi se ohlédne na postel a on má najednou pocit, že asi shoří na místě. Kdyby nechtěl, aby ho viděl, musel by se podívat někam na strop a zkoncentrovat se. Cítí pohlazení na svých prsou, i na něj působí, že jsou sami a doma a navíc na místě, které tak dobře zná.
"Snažím se něco říct, ale pořád mě předbíháš a teď už nemyslím zrovna to, jestli nechceš něco k pití. Myslel jsem spíš ty komplimenty…" Řekne trochu chraplavě.
"V takovém případě tě budu chytat moc rád. Napořád." Řekne. Tak a teď zní jako šílenec pro změnu on. Pak kdo tady začíná s nepřiměřenými závazky? Naštěstí už o tom nemůže moc dlouze přemýšlet, protože Daichi ho znovu políbí a on ho k sobě přitiskne co nejpevněji. Cítí jeho drobnější tělo na svém stejně jako jeho vzrušení. To už nejde s ničím splést a sám na tom není o moc lépe. Vypadá to, že mu nestihne ani ukázat koupelnu, ani pyžamo, které mu nachystal, ani vůbec nic. Jenom sebe. Takeru ho nepřestává líbat, dlaněmi zajíždí opatrně do jeho vlasů v jemných pohlazeních přes jeho lícní kosti a zase ruce spouští, aby se tam mohl o chvíli později vrátit. Je to on, kdo udělá první krok směrem k posteli a začne ho k ní pozpátku tlačit, ale teď už přestává sám o čemkoliv přemýšlet. Daichi mu dává dlouho najevo, že tohle si přeje, jsou oba dospělí a těšili se na sebe. Jsou už skoro u postele, když se dlaněmi dostane pod jeho top a poprvé se dotkne jeho rozpálené kůže.
Žádné komentáře:
Okomentovat