Takeru x Daichi - Moc rád bych se tím nechal provést. - část 4.

(byt Takeru)

Daichi

"Nemáš vůbec za co." Odpoví mu bez váhání. Opravdu se mu tu líbí, ten pocit, který se uvnitř něj objeví, je vážně opojný. Vyslechne si jeho přiznání a musí se tiše zasmát. 

"A co je na tom? Za prvé jí dáš vydělat a za druhé…Musíš toho mít nad hlavu, tak proč se ještě stresovat takovými věcmi." Pokrčí rameny. Nevidí v tom vůbec nic špatného. On sám chodil pravidelně do čistírny. Mohl si to vyprat doma, ale proč, když je to jednodušší. Pozoruje ho celou dobu, když schází ze schodů a čeká, co se v jeho očích objeví. Snaží se mu zalíbit, moc by si přál, aby na něj koukal podobně fascinovaně, jako na ten obraz. Možná toho chce najednou moc, ale nejde tomu poručit. Ví, že by ho možná měl znovu nechat domluvit, jenže je těžké se od něj držet dál. Už jenom to, jak se celé jeho tělo chvěje, když k Takeru přijde blíž je něco, co potřebuje nutně zažívat pořád. Všechno mu našeptává, že tady přesně má být a nikde jinde být nechce. Ne pro něj soutěž nemá prioritní místo v životě. Už chvíli ví, že moc chce být Takeru blíž a pořádně ho poznat. Nepotřebuje se k němu hned stěhovat, to vůbec, ale rozhodně s ním chce strávit jenom víc času. Pousměje se skoro roztomile a zvedne k němu nevinný pohled velkých očí. 

"Já vím, pořád ti kazím plány." Uvědomuje si to a u toho se nepřestává culit.

"Vážně bych ti chtěl slíbit, že tě jednou nechám domluvit, ale asi budeš muset pár let počkat." To je tak to poslední, co ve své hlavě dá souvisle dohromady. Pak už jsou na řade polibky a když mu Takeru začne odpovídat, je s ním konec. Samozřejmě v tom nejlepším smyslu slova. Spokojeně vydechne, když ucítí pevnější stisk a musí se k němu víc přitisknout. Nic by v tuhle chvíli neudělal radši. Nechává se od něj klidně vést dozadu k posteli, stejně tak se nechává malinko krotit v polibcích, ale plyne to tak přirozeně, že si to ani neuvědomuje. Sám si pohrává s jeho prameny a občas je malinko sevře, když poslechne touze, která se pomalu stupňuje. Ještě chvíli a nebude se ovládat vůbec. Věří mu, že se nepřerazí ani ho nepustí a klidně nechá víčka klesnout. Naprosto se mu oddává a je to velmi příjemný pocit. Tiché zasténání na sebe nenechá dlouho čekat. Je to v okamžiku, kdy ucítí prsty Takeru na své kůži. On sám má pocit, že brzo shoří a stejně vnímá, že se mu doteky Takeru do kůže doslova propalují. Tak moc po něm touží…Kdyby mu teď řekl dost, asi na místě umře, prostě to ví. Trochu se lekne a vzápětí zasměje, to už zadní stranou nožek narazil do postele. Nečekal, že přijde tak brzy a je to jen důkaz, jak moc mimo je. Sklouzne dlaněmi na jeho rameny a velmi opatrně ho pootočí, tak aby byl Takeru zády k posteli. Jemně do nich zatlačí, aby se mohl posadit. Shlédne do jeho očí, než se znovu skloní pro další polibky. Pak už vypne úplně. Přesune první jedno koleno na postel vedle jeho boků a pak to samé zopakuje na druhé straně. Ještě chvíli ho líbá, svírá jeho tvář ve svých dlaních a zůstává malinko výš, aby si ten pocit užil. Nakonec pomalu dosedne a dlaněmi sklouzne po jeho hrudníku až k lemu jeho svršku, aby ho začal skoro netrpělivě hrnout nahoru. Potřebuje si ho nutně pořádně prohlédnout. Je tak nedočkavý, chtěl by všechno a hned a zároveň si přeje, aby tato chvilka nikdy neskončila. Mírně se odtáhne horní polovinou těla, a očima pomalu klouže dolů. Svršek Takeru svírá pořád v ruce a nakonec si látku přiblíží k nosu a dlouze se nadechne. Ten parfém se mu hrozně líbí a asi si to ráno oblékne, pokud vstane dřív, aby si to mohl ještě užít. Nakonec ten kousek přece jen odloží a znovu se pohne víc dopředu. Mine jeho rty a zamíří ke krku. Přiblíží ke kůži špičku nosu a nechá víčka klesnout. 

"Nádherně voníš." Na parfémy byl většinou dost citlivý. Nejspíš by ho dokázal poznat i v davu a se zavázanýma očima.

"Promiň, nevím, kde začít. Chtěl bych všechno prozkoumat a zároveň se nechci zdržovat." Nemůže si vůbec vybrat, ale přece jen se rozhodne a přiblíží rty k jeho kůži, aby ji taky ochutnal. Ani si neuvědomí, že se na jeho klíně zlehka pohybuje. Daichiho tělo si prostě dělá, co chce.

Takeru

Daichimu tyhle roztomilé pohledy opravdu jdou. Sice jsou za nimi opravdu velké rohy, ale to neznamená, že to nemá svůj účinek, i když o tom faktu víte. Musí se tiše zasmát jeho slovům o tom, že ho nenechá nikdy domluvit. Daichi nepůsobil zrovna upovídaně. V běžném hovoru mu nijak neskákal do řeči, nemluvil jenom on ani nebyl přehnaně iniciativní, ale jakmile se Takeru snažil pronést něco vážného, měl na to svoji odpověď a nebyla úplně slovní. Když Daichi mezi polibky narazí na postel a trochu se lekne, sám honem otevře oči, aby se podíval, co se stalo, ale hned mu to dojde. Musí se znovu usmát. Daichiho dlaně skluznou na jeho ramena a začnou mu naznačovat, co by měl udělat. Překvapí ho to, ale poslechne ho a v podstatě si s ním vymění místo. Je to Daichi, kdo ho přiměje, aby se posadil jako první a Takeru nepřestává vycházet z údivu, ale zatím ho nechává dělat všechno, co jen chce a je zvědavý, jaká překvapení před sebou vlastně má. Trvá to jen malou chvilku a Daichi chce za ním na postel, ale trochu jinak, než jak si většina mužů představuje. Stačí jediný pohled nahoru, aby mu bylo jasné, že je mu to úplně jedno, protože tohle je mnohem lepší. 

"Moc ti to sluší." Řekne mu trochu chraplavě, jak se mluvení stává obtížnějším a rukama jemně přejíždí po jeho těle. Jakmile ucítí váhu jeho těla na svém klíně, tak nějak automaticky sklouzne rukama dolů a v první chvíli si ani neuvědomí, že ho chytil rovnou za zadek. Teď už není prostor pochybovat o tom, kam může sahat nebo ne. Za chvíli by se měli poznat úplně a pak už nebude nic, co by se mohlo skrývat. Daichi se ho zrovna pokouší svléknout a tak poslušně zvedne ruce nahoru, aby mohl všechno sundat jediným pohybem přes hlavu. Trochu mu to pocuchá vlasy, ale mírně s nimi potřese a okamžitě hledá pohled jeho očí. Nečekal by, že uvidí zrovna to, jak si Daichi přivoní k jeho oblečení. Bylo to ale velmi příjemné. Rozhodně chcete tomu druhému vonět a ne naopak. 

"Snad to není jenom parfém." Řekne honem. Nosil je spíš ven, doma za všechno mohlo mýdlo a on sám, takže snad bude Daichi spokojený i bez parfému. 

"Mám dobrou aviváž." Zamluví to honem a musí si přiznat, že je snad i nervózní. Musí zavřít oči, když má nos v podstatě v Daichiho vlasech z toho, jak se k němu naklonil. Trochu víc ho k sobě přitiskne a moc dobře si uvědomuje jeho pohyby na svém klíně, ale dokonce i on pozná, že to Daichi už vůbec neovládá. Nikdy nebyl s někým, kdo by byl tak… nažhavený? Jiné slovo na to asi neexistuje. Má pocit, že mu Daichi hoří pod rukama nebo možná hoří tahle postel. A nebo přímo on sám. Po jeho vzoru i on sáhne po spodním lemu jeho topu a opatrně ho z něj začne svlékat. Jde to mnohem pomaleji, protože je rafinovanější a taky z krajky a on mu to oblečení nechce zničit. Teď se ukáže, jak je ohleduplný a jak trpělivý umí být, protože jistě existovalo mnoho mužů, kteří by to raději servali. On byl ale jiný a věří, že jejich touha pak bude ještě intenzivnější. Možná je tím pomalým jednáním oba dva jednou zabije, ale jinak to neuměl. Tvář při tom pořád drží v ohybu Daichiho krku a přistihne se, že tu vůni inhaluje také. To bylo dobře, když si tak voněli navzájem. Nakonec se prostě položí na záda a rovnou do něčeho, co teď nechtěl vytahovat. Maličko se nadzvedne a z pod hlavy vytáhne pyžamo, které na první pohled nemůže být jeho. Je totiž o dost menší. A má ještě visačky. I když to byl dárek, prostě ho odhodí stranou. 

"Promiň, chtěl jsem ti ho dát, ale nenechal jsi mě. Potom…" Řekne mu a zase si lehne, zatímco si ho za zadek přitahuje k sobě. Rukama začne hledat zapínání jeho kalhot. Alespoň v něčem bude první, ale asi je to jen proto, že ho teď zaskočil s tím pyžamem. To totiž dost doplňuje jejich předešlou debatu o tom, jak moc Takeru doufal, že to dneska dopadne takhle, i když se tvářil… no nejspíš jinak.

Daichi

Takeru se netváří nějak odmítavě, takže se Dai vnitřně uklidní. Taky to mohlo dopadnout tak, že by mu začalo vadit chování, které mu předvádí. Rád by s ním probral spoustu věcí, ale jsou vedle sebe celý den a on ho prostě přitahuje. Nedokáže si říct, přibrzdi, na všechno je čas. Zvládne to, až se stane jedna konkrétní věc. Pak si klidně můžou povídat, než budu muset zpátky. Tedy s menšími přestávkami na jisté věci. V očkách mu zasvítí a je přesvědčený o tom, že Takeru ví, o čem přemýšlí. Měl by se nejspíš začít červenat, tváře mu opravdu hoří, ale studem to není. Za některé věci se prostě nedokázal stydět a nejspíš to nikdy umět nebude. Skoro to vypadá, že si uvědomí, jak na něm sedí, až ve chvíli kdy padne kompliment. Klesne očima do těch před sebou a snad i nevinně se uculí.

"Děkuju. Byl bych rád, kdyby sis nikdy nepomyslel nic jiného." Zvládne mu říct, i když to zní tlumeněji, než obvykle. Je to díky vzrušení, které uvnitř sebe cítí. Ovlivňuje to úplně všechno, od chvění těla, až po hlas, který dostává úplně jiný nádech. Pousměje se, ani jeho malá velká obsese není pro Takeru překážkou.

"Nemyslím si, že by to byl jen parfém." Prohodí tichým hlasem, a jakmile si přivoní i k jeho kůži, je přesvědčený o tom, že rozeznává i jeho vůni. Měl prostě citlivý nos, a pokud se neplete, voní mu mnohem víc, než kdyby to byl jen parfém nebo aviváž. 

"Budu na tobě asi přilepený hodně často." Přizná se k tomu, jak na něj působí a hned si prohlédne to, co odhalil. Je nádherný, opravdu ano. Zvládne si jen spokojeně povzdechnout. Mírně se odtáhne, když ucítí dotek na lemu svého oblečení a nechá se svléknout. Snaží se, aby jeho pohyby byly pořád stejně elegantní a aby se to Takeru líbilo. Podvědomě se o to snaží celou dobu. Když odhalí horní polovinu svého těla, podívá se do tváře naproti sobě a snaží se odhadnout, jestli se mu to líbí. Snad ano. Naštěstí nevydrží dlouho přemýšlet a už si užívá vůni, která se dostává do jeho hlavy a zůstává tam pečlivě vyrytý. Teď už asi tuší, jak voní a ví, že ani tohle nikdy nezapomene. Líbí se mu to mnohem víc, než parfém. Znovu si povzdechne a snaží se přinutit k trpělivosti, jinak ho do té postele povalí a skončí asi za dvě minuty. Překvapeně zamrká a pak se pousměje, když si najednou lehne. Prohlíží si ho s patrným zaujetím a touhou v očích, než zvedne oči k tomu, co zpoza polštáře vytáhne. V první vteřině ho napadlo, že tu spíš ještě někdo jiný. Naštěstí se velmi rychle přesvědčí, že to tak není. Mělo být pro něj? Jeho úsměv už by nemohl být zamilovanější.

"Už vidím, že tvůj plán byl velmi konkrétní. Vyzkouším si ho později, snad se ti malá přehlídka bude líbit." Dobírá si ho malinko a vzápětí už je nad ním. Rozhodně má v plánu se převlékat rovnou před ním a pak ty pyžamko klidně odloží. Možná nebude potřeba. Culí se u toho a zároveň místnost protne jeho hlas, když ho vezme rovnou za zadek. Je to úplně stejné, jak kdyby ho právě chytil v klíně. Opravdu moc se snaží, aby se na něj nevrhl. Tempo Takeru je sice o něco rychlejší, ale stejně mu přijde, že pořád málo. Není to špatně to vůbec ne, hrozně si to užívá a cítí, že jestli to tak půjde dál, nakonec doslova vybouchne. Jen doufá, že to nebude příliš brzo. Vydechne mu v podstatě do ouška, když se skloní a ucítí, jak jeho kalhoty povolují. Rád by udělal to samé, ale má pocit, že se mu ruce chvějí tak, že to nezvládne. Nosem se otře o jeho kůži na krku.

"Šílím z tebe." Vydechne roztouženě, aby věděl, jak moc zlé to s ním je. Svými rty pomalu míří po hraně čelisti, až k jeho rtům, které olíbá od koutku, až do středu, kde se zastaví a polibek prohloubí. Napadne ho, že mu tím stěžuje své vlastní svlékání, ale nemůže si pomoct. Boky znovu zlehka rozpohybuje proti němu, ale ne natolik, aby mu zpod jeho prstů utíkal. Jen se jemně otírá o jeho klín. Je zvědavý, jestli ho zvládne aspoň trochu vyprovokovat, nebo alespoň donutit trochu zasténat. Je vážně zvědavý, jak bude jeho hlas znít a jestli ho vůbec uslyší i trochu jinak, než jak ho zná.

Takeru

Daichi svoje přivonění zopakuje a ujistí ho, že jenom parfémem to opravdu nebude. Takeru se musí usmát a pohladit ho oběma rukama po zádech. Jenže pak dojde na to pyžamo a Daichimu to samozřejmě neunikne. Nemohlo by, bylo to moc okaté. Měl ho dát někam jinam, ale myslel si, že si tady ještě popovídají, nechá ho vysprchovat a pak mu ho dá. Někdy byl naivnější, než školák. Mírně zčervená, když si Daichi navrch přisadí, že jeho plány byly vlastně odvážnější, než jak celou dobu vystupuje. 

"Tak to není…" Pokouší se trochu chraplavě bránit, ale jde to těžko, když vám někdo tak krásný sedí na klíně.

"Chtěl jsem jenom, aby ses tu cítil dobře, kdybys vůbec přišel. Určitě bys s sebou hned neměl pyžamo…" A ty náhradní kartáčky a podobně, tak ty tady má samozřejmě pořád, kdyby náhodou! Takeru vždycky myslel hodně dopředu, ale vážně to nebylo proto, že by si plánoval, jak ho tady ohne. Ne, že by si na to vůbec nevzpomněl, ale bylo těžké něco podobného vysvětlovat, Daichi mu stejně věřit nechce, protože tahle verze je mnohem dráždivější. Ten dotek jeho dlaní na Daichiho pozadí vyvolal mnohem intenzivnější reakci, než by předpokládal a on se přistihne, že to chce okamžitě zkusit zas. Daichi se k němu skloní, zatímco mu Takeru rozepíná kalhoty, aby to příště mohlo být už na holou pokožku a pošeptá mu, jak z něj šílí. Takeru se spokojeně usměje. Je to poznat i bez jeho slov, ale když to řekne nahlas, je to o hodně lepší. 

"Doufal jsem, že ti to dovedu alespoň maličko vrátit." Pošeptá mu zpátky. Daichi ho trápí celou dobu, kdy ho uvádí do rozpaků a ničeho se nebojí a jeden by měl skoro strach, že mu nebude stačit, ale nakonec je všechno tak, jak má být. Když ho Daichi takto podmanivě políbí, jeho ruce se na chvíli zastaví a přestanou ho svlékat, protože se prostě není schopný soustředit na oboje najednou, ale pak jimi zase pohne, konečně rozepne zip a začne je hrnout dolů pod boky. Moc daleko ho nepustí, to by musel dát Daichi nohy k sobě. Tiše si povzdechne, protože Dai už jeho klín pravidelně dráždí a on sám má co dělat, aby ty kalhoty snesl. Nakonec ho musí dlaněmi dostat vedle sebe a sám se posadit, aby z něj všechno mohl konečně svléknout. Nakonec je to Daichi, kdo je nahý jako první a on si ho chvíli prohlíží. Najednou jako by nemohl uvěřit, že by tohle krásné a křehké tělo mohlo být doopravdy jeho. Už zase zdržuje, ale nemůže si pomoct. Jakmile mu to dojde, sám se dostane z kalhoty a ukáže se mu v celé kráse. Daichi doufal, že z něj uvidí alespoň malý kousek a nakonec nepřijde vůbec o nic. Přilehne si zpět k němu a jemně ho pohladí po boku a skončí skoro na tom pěkném zadku. Ještě opatrněji se skloní, jako by se bál, že ho rozbije a znovu políbí na rty a když se jejich polibek znovu prohloubí, přisune se co nejtěsněji k němu. Nevydrží to dlouho a prostě ho dostane pod sebe na záda. Nezalehne ho úplně, jenom trochu koleno vtěsná mezi jeho stehna. Teď už nepřemýšlí a jedná instinktivně a instinkt velí zahřívat to tělo pod sebou a starat se o něj, tak jako celou dobu. Nosem se otře o jeho, podívá se ještě jednou do jeho očí a pak se rty skloní k jeho krku. Všechno je snad až mučivě pomalé, ale on není schopný přeskakovat. Takové jednání by si Daichi nezasloužil. Vůbec mu nevadí, že ho nepouští k jeho iniciativě. Je si jistý, že v budoucnu jí dostane opravdu hodně a sám se má na co těšit, ale Daichi zmínil, že se k němu vždycky všichni otočili zády a chovali zle. A on by mu to teď chtěl všechno moc vynahradit.

Daichi

Dai si spokojeně zavrní, když ucítí pohlazení na zádech. Má pocit, že dlaně Takeru vnímá tisíckrát intenzivněji, než jakékoliv jiné předtím. Jeho celé tělo je neskutečně citlivé na jakýkoliv dotek a hlavně na jeho blízkost. Zvedne k němu dlaně a pohladí ho konečky prstů po tváři, když se začervená. Hrozně se mu líbí, že to umí a stává se mu to v Daichiho přítomnosti. Je to kouzlené, pro něj hrozně přitažlivé. Je příjemné vědět, že ho dokáže přivést do rozpaků. 

"Máš pravdu, vůbec nic jsem si s sebou nezval, i když jsem si hrozně přál, aby to tak skončilo." Prozradí mu, co si myslel, než za ním šel.

"Nebral jsem si nic proto, abych to tím nezkazil. Víš, většinou když něco opravdu moc chci, tak se to pokazí." Málem se to vlastně stalo hned na začátku v tom autě. 

"Je moc hezké, že jsi na to myslel. Cítím se tu moc dobře." Ujistí ho, že rozhodně není potřeba, aby byl v takovém směru nesvůj. Očividně mu na tom záleželo a Daichiho to uvědomění příjemně hřeje. Při dalších polibcích si skoro ani nevšimne, že přichází o kalhoty i prádlo. Tak moc s ním vypíná hlavu a vnímá jen jeho rty. Samozřejmě látku daleko nedostane a Daichi se přistihne, že se trochu nazvedává, aby mu pomohl. Takto to ale dál nepůjde. S tichým smíchem se nechá přesunout vedle. Pozoruje celou dobu výraz Takeru, když ho svléká a doufá, že se mu líbí, co vidí. Nestydí se, klidně se trochu líp nastaví, aby vypadal co nejlépe. Klidně by se tu před ním takto prošel, kdyby mu řekl, že si to užije. Nemá zábrany, v tomto ohledu vůbec žádné. Takeru na nic nečeká a vzápětí se začne svlékat. Daichiho z jedné strany mrzí, že si to nemohl užít sám, ale z druhé si pohled na něj neskutečně užívá. Ani na chvíli od něj neodvrací pohled a hltá celou jeho postavu pohledem, který jasně značí, jak moc po něm touží. Musí vypadat, že tohle roky s nikým nedělal, jak moc se nechá unášet svými pocity uvnitř. Když se Takeru začne blížit k němu, natáhne po něm ruce, aby ho měl co nejdřív zpátky u sebe. Pořád si ho prohlíží a není schopný s tím přestat.

"Jsi nádherný." Vydechne trochu ochraptěle. Bere mu dech a rozhodně mu nepomáhá, aby poskládal myšlenky k sobě. Natáhne se pro další polibek, když ho vidí, jak se k němu blíží a bez váhání ho pustí částečně mezi svá stehna. Paže protáhne kolem jeho boků a začne ho nedočkavě hladit po zádech a pak se neovládne a sklouzne jimi na zadek. Potřebuje si ho pořádně užít. V kalhotách byl skvělý a teď je to ještě lepší. Podvědomě se do něj nechá krotit a dává mu potřebný prostor, aby dělal, co jen chce. Odkloní tvář stranou, aby ho pustil na svůj krk, a u toho už pravidelně hlouběji oddechuje a občas mu unikne tiché zasténání. Za zadek ho tiskne k sobě a sem tam ho sevře víc, když se hladině jeho touhy zhoupne výš. Nechává se od něj hýčkat a ani na vteřinu ho nenapadne, že by měl převzít iniciativu. Tak moc chce Takeru poznat, aby věděl, co se mu líbí. Hrudník se mu zvedá velmi výrazně a dokonce si nožka jde malinko nahoru. Přitiskne své stehno k jeho a nechá chodidlo, aby se probíhalo po lýtku tam a zpátky. Jen ho jemně hladí a užívá si tření, které vnímá pod kůží. Nejradši by se na něj vrhl a zároveň ho Takeru nevědomky krotí, aby to nedělal. 

"Trochu mě trápíš." Prozradí mu trhaným hlasem.

"Ale pokračuj, je to skvělé." Na pár vteřin zakloní hlavu, když Takeru trefí místečko, které je velmi chtivé a ozve se další tlumené zasténání. Jeho ruce na chvíli opustí dokonalý zadek a znovu ho pohladí podél páteře. Nemůže s doteky přestat. Pak ho ale něco napadne. Na tváři se mu objeví zvláštní úsměv, než ho po cestě zpátky dolů zlehka potrápí nehty. Ne příliš, jen malinko, jak kdyby se ho chytal škrabkat na zádech.

Takeru

Takeru přikývne, protože tomu opravdu rozumí. Popravdě, kdyby Daichi přišel na jejich schůzku se zabalenou taškou, vážně by se lekl a honem z toho vycouval. Kromě toho ho bavilo pro něj nakupovat. Ten pocit, že mu to může vybírat sám. Těší se, co na to později vlastně řekne a ani moc nemá strach, že by se mu to třeba nelíbilo. Není to o sebevědomí, spíš doufá, že se do něj dovede trochu vcítit už takhle od začátku. Usměje se na jeho kompliment o tom, že je nádherný. Víc už nestihne, protože se zase líbají a pevně se svírají v objetí. Je to nepopsatelný pocit, když se k sobě přitisknou nahými těly. Cítí Daichiho ruce, jak kloužou po jeho těle a skončí až na zadku. Nediví se mu, taky ho za něj chytal, ale je to ten moment, kdy si poprvé tiše povzdechne do jeho rtů. Stisky Daichiho dlaní se stávají intenzivnějšími a častějšími a Takeru díky tomu ví, že ho začíná opravdu rozpalovat. Snaží se rukama poznat co nejvíc z jeho těla a zároveň na jedné z nich musí trochu držet svou váhu. Cítí, jak jde Daichiho nožka automaticky nahoru a když mu Dai řekne, že ho trochu trápí, skoro provinile se usměje. 

"Promiň, ale některé věci nejdou uspěchat." Samozřejmě že jdou, ale to by si neodpustil a navíc ho ještě nezná. Chtěl by to všechno poznat v jednu noc a co by si zapamatoval, kdyby na to šel moc rychle? Znal typy lidé, které si užily rychlovku a byly tak spokojení, ale on to měl maličko jinak. Jakmile se mu podaří najít místo, které Daichiho podráždí, dostane se mu odpovědi v podobě jeho nehtů. Propne se proti němu, narazí klínem o jeho mnohem intenzivněji, než doposud a jeho hlas se ozve důrazněji. Jednou dlaní zabloudí mezi jejich těla do Daichiho klína a jemně ho sevře v dlani. Začne si s ním hrát podle toho, co sám rád a při tom přichází na to, jak to má naopak Daichi. Na ta místa se vrací a věnuje se jim mnohem důkladněji, zatímco ho střídavě líbá na rty i všude tam, kam dosáhne. Pokouší se rukou dosáhnout pořád dál a dál a nakonec strany vystřídá a zezadu se konečně podívá do těch nejtajnějších míst. Trochu utrápeně si povzdechne, jako by tam Daichi sahal jemu a ne naopak, ale prostě ho vzrušuje se ho tam dotýkat. Nakonec se přece jenom rozhodne udělat to, s čím Daichi začal, když se dostali k posteli. Klesne na záda a bere ho s sebou, aby si ho mohl vysadit na klín. Stejně by ho nebavilo dál čekat a jenom tak ležet a Taleru má teď obě ruce volné, aby se mohl věnovat jeho klínu i jeho pozadí najednou. Jedním prstem se konečně dostane dovnitř, zatímco se dívá upřeně nahoru do Daichiho očí a palcem přejíždí po jeho odhalené špičce. Líbí se mu jeho nespoutanost i to, jak mu vlasy padají do obličeje, byla by nakonec škoda o to přijít. 

"Je snadné se do tebe zamilovat, ale jsem rád, že to ti druzí neviděli. Teď bychom tady spolu nebyli. Jsem rád, že jim Kami nadělili slepotu, aby tě nemohli mít. Není to tebou, je to osudem, který mi tě schoval jenom pro mě." Řekne mu a otočí tak vzhůru nohama všechno, co si o sobě Daichi dodnes myslel. Ostatní se na něj vykašlali prostě proto, že by ho Takeru nikdy nemohl mít. 

"Možná to bylo moje přání, které mi plnili. Promiň, že jsem ti nachystal nepříjemné chvíle, ale všechno ti to vynahradím." Řekne mu. 

"Teď už určitě procitnou a já se budu bát, aby ses neotočil za někým jiným…" Pousměje se a v jeho očích už je hvězdná mlha. Moc by ho už chtěl. Dá mu to najevo, když do něj vstoupí dalšími prsty a zároveň začne jednou rukou opouštět jeho klín, aby ho mohl pevněji chytit za boky.