Daichi
Daichi asi bude ještě víc v sedmém nebi, až zjistí, že Takeru pro něj baví nakupovat. Nepotřeboval, aby to někdo dělal, ale bylo příjemné, když se o něj chtěl někdo starat a nemuselo jít jenom o nákupy. Vážně se těší, až si to pyžamko prohlédne a vlastně i celý Takerův byt, ale k tomu se nejspíš dostane mnohem později. První si musí velmi důkladně prohlédnout jeho vlastníka a je dost možné, že na to bude potřebovat pár let, než jej projde celého a pak může začít zase od začátku. Ne, Takeru vážně neví, co si k sobě připoutal a Dai doufá, že jakmile to zjistí, nebude chtít utíkat. Pořád si sám sebou není jistý. Možná se spíš bojí uvěřit, že by to mohlo být opravdu tak krásné. Tělo Takeru příjemně hřeje a o to víc ho chce tisknout k sobě. Jakmile se ozve vydechnutí, Daichi se upřímně pousměje. Moc se mu líbí, jak zní a doufá, že ho ještě dneska uslyší. Líbí se mu, jak se na něj usmívá a zároveň u toho vrtí hlavou."Jsem pro, abychom nespěchali. Možná to bude znít divně, ale já si to trápení hrozně užívám." Broukne měkce a tiše, když mu kouká do očí. Nehty jsou zdá se skvělá věc na něžné oplácení a taky se díky tomu pohnou proti sobě a to se mu líbí ještě víc. Zkusí to znovu, o tom není pochyb, ale v první vteřině ho dokonale odrovná pohyb boků proti jeho klínu. Daichiho hlas na sebe nenechá dlouho čekat. Stačí mu dotek v klíně, který v něm dopálí nepopsatelné pocity. Zasténá do prostoru a boky se zlehka pohne proti jeho ruce. Je to jasné znamení, že nutně potřebuje víc. Takeru ho vnímá velmi dobře a o to rychleji se blíží k vrcholu. Má skoro strach, že skončí příliš brzy, ale to se naštěstí nestane.
"Takeru-chan." Broukne měkce a ozve se další zasténání, jakmile se dotkne mezi polovičkami. Moc si přeje, aby s tím nepřestával, protože je to nádherné. Má pocit, že úplně všechno s ním bude takové. Snaží se držet očka otevřená, aby viděl do tváře naproti sobě. Chce vidět, jak moc se mu to líbí a užívá si výraz Takeru, vypadá to, že jsou na tom úplně stejně. Nemohl by být spokojenější. Ani nestačí mrknout a najednou se ocitne na jeho klíně. Zapře se dlaněmi o jeho hrudník a napůl se narovná. Konečky prstů ho pohladí po odhaleném hrudníku. Nadechne se, aby mu něco řekl, nejspíš by v tom byla nějaká milá provokace, ale nestihne nic. Takeru se v tu chvíli dostane do jeho nitra a zároveň ho sevře v klíně. To je na něj skoro příliš. Lehce poklesne v loktech, ale ne až dolů. Nechá hlavu spadnout mezi ramena a znovu si zasténá. Zvedne k němu pohled a nejradši by mu to celé vrátil, ale v první chvíli toho prostě není schopný. Jeho výlet do výšin, ale očividně nebude jen fyzický. Takeru začne pronášet taková slova, která si vždycky přál slyšet a už nedoufal, že se to kdy stane. Nakrčí malinko obočí, protože se mu do očí hrnou šťastné slzy. Snaží se jim zabrání, enhce zrovna teď brečet, ale neví, jestli to zvládne.
"Take-koi, já…" Není schopný snad nic říct.
"Kdybych věděl, co mě na konci čeká, vydržel bych úplně všechno." Dostane ze sebe.
"Jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat, o tom vůbec nepochybuj. Od té doby, co tě znám, jsem nedokázal vidět nikoho jiného. Myslel jsem jen na tebe, pořád." Teď už mu může prozradit úplně všechno. Viděli se jednou a už ho měl plnou hlavu. Pohne se pozadím proti jeho prstům a nakonec s pohyby nepřestane. Skloní se k němu pro láskyplný polibek? Když se oddálí, navlhčí si provokativně prsty, a pak sáhne dlaní dozadu, aby sevřel jeho chloubu, a začne se pomalu narovnávat.
"Je čas, abych ti ty příjemné věci pořádně vrátil." Zablýskne se mu roztouženě v očích, mírně se pozvedne, nepochybuje, že Takeru pochopí a o své prsty ho připraví. Pak už mu nic nebrání v tom, aby ho začal přijímat do svého nitra. Zůstává pořád narovnaný, aby měl jeho milenec ten nejlepší výhled, a sám se snaží dávat do jeho tváře, ale víčka mu příchozí slastí sami od sebe padají dolů. Když ho přijme celého, krátce se zapře dlaněmi o jeho boky, které silněji sevře. Je to tak nádherné a intenzivní, nic podobného nezažil. Dá si pár chvil, aby se mohl ještě víc uvolnit a pak jemně a velmi pomalu roztančí své boky. Pohodí zlehka hlavou a hříšně se pousměje.
"Promiň, ale některé věci nejdou uspěchat." Použije jeho slova a vypadá to, že to bude malinko zlobit, ale jen proto, aby to bylo ještě lepší.
Takeru
Takeru se musí tiše zasmát. To bylo dobře, protože on asi hned tak jiný nebude a měl trochu strach, aby Daichiho moc nebrzdil, aby se s ním třeba nenudil. Nebude ho zastavovat, když bude sám chtít zrychlit, ale dokud je to na něm, tak ho tedy bude dál trápit. Hlavně, když se to jeho protějšku líbí. Daichi nezaváhá ani na chviličku, když se ocitne na jeho klíně a rovnou ho pohladí. V jeho tváři je jenom vzrušení a žádné odmítání a jakmile se Takeru definitivně postará o vymazání jeho myšlenek, už by tam jen stěží našel cokoliv jiného. Nikdo neodolá tomu, když mu saháte do klína a ještě jinam, tedy pokud jste zamilovaní. Mnoho mužů neodolá i bez toho… Daichi se o něj v tu chvíli málem nevydrží ani opírat a Takeru by ho za normálních okolností chytil, dokonce sebou i škubne, ale teď má bohužel doslova plné ruce práce. Daichi by stejně nespadl nikam jinam, než přímo na něj nebo maximálně vedle něj na postel. Když se spolu střetnou pohledem, Takeru musí trochu vytáhnout obočí, protože Daichi v tu chvíli vypadá, jako by mu sliboval pomstu. S jeho podbřiškem to cukne a musí si přiznat, že se na ni hodně těší, ale ještě chvíli nemá v plánu ho k něčemu podobnému pustit. A pak Takeru najednou popadne ta potřeba vyznat se mu ze všeho, co k němu cítí a chvíli ho nepustí ke slovu ani k jiné reakci, než jsou ony slzy. Stejně nečekal, že je v jeho obličeji uvidí a i když ví, že to jsou šťastné slzy a ne naopak, stejně je mu podivně líto, že ho život dovedl do takové situace, že se mu chce brečet z podobných slov. Je rád, že mají účinek, že to nejsou jenom tak obyčejná slůvka do větru a stejně se mu chce všeho nechat a pořádně k sobě Daichiho přitisknout, aby už nikdy neplakal. Prostě vůbec nikdy! Přesto se Daichi pokusí promluvit a to, co řekne, přiměje Takeru kouzelně se usmát. Nakloní hlavu mírně k rameni a na chvíli ho pustí alespoň v klíně, aby ho mohl pohladit po tváři. Ruku vzadu ponechat musí, protože tohle už nechce přerušovat a zase začínat od začátku. Vědomí, že Daichi měl před očima jenom jeho, je velmi příjemné. Jenom si Takeru říká, proč zrovna on, někdo tak obyčejný v moři těch, které Daichi ve svém světe modelingu musí potkávat. Nevyniká ani vzezřením, vlasy či oblečením ani jinými kvalitami. Je vlastně takový ten prototyp slušného japonského mladíka, kdyby jen býval chodil s dívkami. Matka se s tím nikdy nesmířila a proto ji taky dlouho neviděl. Takeru byl pro ni dokonalý a vzdělaný a tímhle pokazil úplně všechno. Pořád si myslela, že se nějak vyléčí a ono se to nestalo. To jsou ale věci, o kterých se nebude chtít bavit ještě dlouho. Nakonec je to Daichi, kdo se pohne proti jeho ruce a připomene tak jim oběma, co tady vlastně chtěli dělat. Takeru si povzdechne, jako by to byl on, v kom někdo je a sleduje ho při tom snad bez mrkání. Vymění si spolu ten polibek, ale jakmile si Daichi začne slinit prsty, Takeru zatají dech. Prudce se napne, když ho vezme v klíně a nedýchá ještě ve chvíli, kdy mu Daichi řekne, že mu chce vrátit jeho starost. Teprve tehdy už vážně musí, jinak by zčervenal a praskl. Opustí jeho nitro, vezme ho opatrně za boky a pak už se v něm začne naprosto ztrácet. Nechce zavřít oči, ale nakonec to nejde jinak. Nechává se pohltit jeho horoucí úzkostí, tiše při tom sténá a už si ani neuvědomuje, co přesně dělá. Otevře oči, když na něj Daichi promluví, protože teď je to on, kdo všechno protahuje, ale co by mu na tohle mohl Takeru říct? Ano, opravdu si přeje, aby přidal, aby ho netrápil, ale před chvílí to měli opačně a upřímně… Takeru zároveň chce, aby tohle celé trvalo věčnost. Ne, že by si to nemohli do rána zopakovat ještě několikrát, ale tohle bylo přece jejich poprvé a on nechce, aby bylo hned po všem. A tak jej jen přidržuje dlaněmi na svém klíně a snaží se neomdlít slastí.Daichi
Daichi v první chvíli není schopný vůbec ničeho, jen si to sobecky užívat. Všechno v něm hraje naprosto správně a není nic, co by jim jejich okamžik mohlo zkazit. Nevidí nic jiného, než obličej Takeru, který je proti němu. Podvědomě vnímá každičký detail a ví, že ho z hlavy už nikdy nedostane. Jestli to tentokrát nedopadne, už se vážně zařekne, že bude radši sám. Tolik mu propadl a má pocit, že svět by jinak přestal existovat. Vidí, že ho trochu překvapil svými sliby, ale nemohl si pomoct. Umí být hodně iniciativní, když mu to protějšek dovolí a zároveň si dokáže naplno užít starost, která mu je dávána. Vždycky v sobě měl obě stránky, ale nikdy ne s přehnanými ambicemi. Prostě se nebál. Vážně by rád nebyl tak citlivý, ale když na něco opravdu dlouho čekáte, je těžké se tomu bránit. Slova Takeru jsou přesně to, co si přál ve svém životě slyšet. Možná by někdo mohl říct, že je to málo ale s tím pocitem, který se uvnitř něj rozhoří, když to Takeru říká, nedokáže bojovat. Vážně se zamiloval a nejspíš na první pohled. Vidí úsměv Takeru, který mu jen potvrzuje, že vřelé pocity jsou vzájemné a nic víc nepotřebuje. Žádné sliby do budoucna, stejně ani jeden neví, co se může přihodit za dva dny. Jde hlavně o to, co prožívají teď a že v tom oba chtějí pokračovat bez jakýchkoliv podmínek. Ne, nemůže pokračovat v soutěži, potřebuje mu být na blízku, aby mohli dál rozvíjet to, co se mezi nimi začíná utvářet. Stejně by se nedokázal soustředit, kdyby věděl, že jsou spoustu kilometrů od sebe. Přivře spokojeně očka, jakmile ho Takeru pohladí a vyjde mu svou tváří vstříc, aby byl dotek ještě intenzivnější. Kdyby jen tušil, jak o sobě Takeru přemýšlí, hned by ho vyvedl z omylu. Není vůbec obyčejný a tu auru, kterou kolem něj Daichi vnímá...Nic krásnějšího nikdy neviděl. Jak kdyby díky němu měly barvy sytější nádech a celkově byl celý svět mnohem krásnější, než dosud. Usmívá se naprosto pohlceně, je to ještě spokojenější úsměv, když uslyší hlas Takeru, který mu prozrazuje, že jsou na tom oba dva dost podobně. V očkách se mu zablýskne, protože Takeru vypadá, že tomu pořád nemůže uvěřit. Ale on se o něj bude starat rád, ať už teď nebo při běžných věcech. Sám se musí hodně kontrolovat, aby neskončili už jen přitom, když Takeru naplní jeho nitro svou chloubou, je to dokonalý pocit, který posouvá jeho vzrušený až k hranici únosnosti. Přesto se dokázal ovládnout, aby nic nespěchal. Dopřává oběma velmi pomalá pohyby, které je snad pomalu dostanou k těm nejlepším pocitům. Sám se zapírá o jeho hrudník, který hladí a přejíždí po něm nehty. Jeho boky se zlehka pohybují a postupně přidávají na rychlosti. Zatím pořád jen v krouživých pohybech, žádná divočina. Pak pomalu klesne na předloktí, aby mu byl blíž, a natáhne se pro jeho rty. Jeho polibky jsou velmi něžné a zároveň nepostrádají nic z touhy, kterou cítí uvnitř sebe. Mírně nazvedne boky, víc se dostane na kolena a teď už mu nic nebrání, aby došlo na přímočařejší pohyby nahoru a dolů. Už žádné ovládání, nechá se poltit čirou touhou, který vede jeho mysl. Poposune předloktí trochu dál a nechá prsty zaplout do vlasů Takeru, kterými se probírá a občas velmi zlehka zatáhá. Začíná se nebezpečně blížit k vrcholu a chce si ho užít v jeho objetí. Nechává své nitro, aby se začalo stahovat kolem chlouby Takeru a snaží se docílit toho, aby se do nebe podívali oba dva společně. Tempo už začíná být pomalu neúnosné. Vydrží do chvíle, než ucítí naplněnost uvnitř sebe. Jeho hlas se ozve mnohem víc, i když je tlumený rty Takeru, které ještě neopustil. Podvědomě ho uvnitř sebe ještě trochu sevře, aby vystupňoval společný prožitek. Trvá to pár vteřin, než se Daichi donutí otevřít oči a klesne na tělo Takeru, které příjemně hřeje. Opře si bradu o předloktí a podívá se na něj. Má pocit, že vypadá snad ještě dokonaleji, než předtím a to si myslel, že to není možné. "Jsi nádherný. Nikoho krásnějšího jsem snad neviděl." Broukne tiše a udýchaně.
"Mohl bych se na tebe dívat hodiny v kuse a stejně by to nestačilo." Ví, že to možná zní přehnaně, ale nemůže si pomoc.
"Děkuju za všechno, hlavně za tebe." Konečky prstů ho pohladí po tváři a pak sklouzne na rty, než se k nim přiblíží a procítěně ho políbí.
Takeru
Kdyby měl Takeru čas přemýšlet nad podobnými věcmi, cítil by se snad i nepatřičně proto, že tady jenom leží a v podstatě nic nedělá, jen fascinovaně hledí nahoru do tváře svého krásného milence. Daichi ale nevypadá, že by mu vadilo, že musí oddřít všechnu práci. Dává si záležet, vychutnává si každý pocit a nechává Takeru, aby si to mohl užít úplně stejně. Takeru ho jen lehce drží za boky, pohrává si jemně s jeho chloubou na svém břiše a přejíždí palcem po její špičce, ale jinak je příliš pohlcený, než aby svedl cokoliv dalšího. Daichi se skloní až k němu a on ho může konečně pořádně obejmout a přitisknout k sobě. I tak mu nechává dost prostoru na to, aby se mohl začít pohybovat mnohem rychleji, ale Takeru už ho nechce propustit ze svého sevření. Oplácí mu polibky, tiše sténá do jeho rtů a cítí, že vrchol se začíná zvolna blížit. Brání se mu, ale jde to velmi těžko, protože Daichi na něj začne působit stahy svého nitra. Neví, jestli to na něj už taky přichází nebo to dělá úmyslně, aby ještě vystupňoval slast Takeru, ale rozhodně to funguje. Jsou věci, kterým zdravý, mladý muž prostě nemůže vzdorovat a tohle je jedna z nich. A tak nakonec dojde na vrchol a naplní jeho nitro a v první chvíli si ani neuvědomuje horkou tekutinu na svém vlastním břiše. Pamatuje si jenom to, jak pevně k sobě Daichiho tiskl a jak se přes něj přelévaly vlny orgasmu pořád znovu a znovu podle toho, jak ho Daichi opakovaně tiskl uvnitř sebe. Nakonec přece jenom otevře oči a podívá se do těch jeho. Po čele mu stéká pár zpocených kapiček, i když toho vlastně tolik neudělal a na tváři se mu usadí spokojený úsměv. Musí se znovu začervenat, když mu Daichi složí ten kompliment, ale je teď tak rozhicovaný, že to asi není moc poznat. "To mi říkáš ty?" Broukne místo toho a ještě ho nechce pustit ani na chvíli. Líbí se mu v něm a dokud Daichiho nezačnou bolet kyčle, asi ho nenechá slézt dolů. Znovu se usměje, když mu Daichi poděkuje za něj samotného. Oplatí mu ten velmi romantický polibek a pak ho konečně propustí, aby se mohl posadit nebo položit vedle něj. Sám má ale kupodivu hodně energie a rozhlédne se kolem sebe, když se zvedne na předloktí. Nikdy by se na něj nevrhl hned, to by mu neudělal, stejně si oba potřebují odpočinout. Možná by pak mohli společně spíš navštívit koupelnu. Rozhlédne se okolo postele a najde to pyžamko, které mu koupil. Je ve velikosti XS a pochybuje, že se plete. Daichi byl hubený a malý a cokoliv jiného by na něm plavalo. Vybral si smaragdově zelenou barvu, ale hodně váhal, jestli nevzít rubínově rudé. Slušet mu budou obě dvě královské barvy, asi se tam později vrátí. Tu červenou si vynahradí jinak. Podá mu pyžamko, které je z velmi kvalitní egyptské bavlny a je zdobené krajkou. Střih má podobný yukatě, jsou to dva díly, kalhoty a vršek a prostě… tak. Nedal by mu nic hanbatého. Sám se zvedne z postele a i když se jen tak nahý cítí trochu nepatřičně, přejde ke kuchyni, kde najde dvě sklenky a dobru lahev červeného vína. S nimi se vrátí zpět k posteli a chvíli ho pozoruje, jak si dárek prohlíží, než mu sklenku podá.
"Asi to bude znít divně, ale dostal jsem hlad." Rozpačitě se podrbe v rozházených vlasech, než se skloní a přiťukne si s ním. Najednou ho napadne, že by takhle mohli žít každý den, že by to byl prostě jejich život. Třeba by pak neměl pocit, že by si měl oblékat kalhoty? Jemně se kousne do rtu a nahlas raději nic neřekne.
Daichi
Takeru svými doteky přímo v Daichiho klíně jen stupňuje vzrušení, které už je i tak neúnosné. Daichi nebyl vůbec nezkušený, ale cítí, že jejich chvilka je naprosto jedinečná. Kdyby se chtěl zamýšlet nad tím, pro to tak je, nejspíš je to hlavně proto, že je Takeru velmi pozorný a nikam nespěchá. Taky proto, že cítí stejné pocity jako má on sám i z jeho strany. Možná je naivní a zase příliš důvěřivý, ale nemůže si pomoct. Věří tomu, že teď je to ta správná osoba, které může dát svou duši a která ho nezklame. Je spokojený s tím, že se jim podařilo na vrchol dojít společně, nebo aspoň v podobnou chvíli. Přesnější čas si nedokáže uvědomit, tak moc mimo byl. Bylo to nádherné, už jen to, jak ho Takeru přitiskl k sobě a vypadalo to, že ho nikdy nepustí. V jeho náruči by zůstal klidně celý život a nikdy by mu to nepřišlo dost. Tak moc mu propadl. Když s jejich oči střetnou a Takeru mu vrátí kompliment otázkou, jeho očka se rozzáří a tiše se rozesměje."Říkám jen to, co vidím." Odpoví mu a vnímá horkost ve svých tvářích, které zlehka zrudnou. Je hezké, když se tak vidí navzájem. Přeje si, aby ho tak viděl ještě dlouho a nic se na tom nezměnilo. Povzdechne si, protože je propuštěn. Kdyby necítil své nožky, jak mají dost, asi by se jen tak neodlepil, ale jestli má ještě dneska fungovat, musí si na chvíli přelehnout, jinak už nedá nohy nikdy k sobě. Posune se vedle Takeru a spokojeně se natáhne, aby se všechny jeho svaly mohly uvolnit. Je mu nádherně, podle toho se i tváří. Konečky prstů hledí kůži Takeru na hrudníku a zblízka si ho prohlíží. Pozvedne obočí, když se Takeru zvedá a něco hledá. Pak mu oči znovu padnou na jeho nové pyžamo a s díky si ho převezme.
"Je to nádherný materiál." Prohodí, když ho promne mezi prsty a pak látku přiloží ke svému nosu a nadechne se vůně nového oblečení.
"Mám skoro strach si ho obléknout." +Popravdě bych měl úplně nejradši tvé triko.+ Proběhne mu hlavou, ale nahlas nic neřekne. Ostatně dneska budou spát vedle sebe. Vůni Takeru může inhalovat zbytek noci, co jim zbude, až se uvolí spát. Pomalu se začne oblékat a u toho pozoruje Takeru, jak vstává. Oči mu samozřejmě sklouznou na jeho pozadí a na chvíli přestane dělat úplně všechno, tohle si musí vychutnat. Schválně si horní díl pyžama nechává splývat podél boků, přece jen ho ta provokace jen tak neopustila. Pohodlně se položí do postele a zároveň tak, aby to vypadalo, co nejlépe. Převezme si od něj sklenku s kývnutím hlavou a sjede ho očima od hlavy až k patě.
"Hm, tak hlad." Přiťukne si s ním a napije se.
"Víš, když tě tak pozoruju, mám sto chutí tě znovu poslat přes celý byt." Prozradí mu, na co myslel.
"Mohl bych ještě chvíli pozorovat úplně všechno." Trochu se červená.
"Být to na mě, tak se nemusíš ani oblékat. Tedy tady." Uculí se a znovu se napije.
"Výborné víno. Mám rád červené." Být to na něm vybral by si rozhodně podobnou značku, rozhodně podle chuti.
"Můžeme si něco k jídlu objednat, pak si třeba dát společnou chvilku v koupelně." Prozrazuje mu všechno, co se mu prohání hlavou.
"A pak třeba…" Odmlčí se na chvilku a natáhne ruku, aby mohl konečky prstů pohladit bok Takeru.
"Znovu postel." Kousne se do rtu, než pomalu očima vystoupá po celém jeho těle až ke tváři.
"Jenom se neoblékej, to jídlo klidně přeberu já." Chová se jako náctiletý, ale nemůže si pomoct. Tak dlouho mu podobné chování nikdo nedovolil a začal pracovat příliš brzy, než, aby si ho mohl dovolit. Teď by si to chtěl užívat aspoň za zavřenými dveřmi.
"Se mnou to teď bude těžké. Hlady tě nenechám a zároveň myslím jen na jedinou věc." Přizná mu i tohle. Samozřejmě si bude naplno užívat i to, jak se k němu v noci přitulí, ale jejich milování mu zůstává až příliš v hlavě, než aby dokázal uvažovat nad čímkoliv jiným
Takeru
"Je to egyptská bavlna." Řekne Takeru od linky, když si Daichi prohlíží pyžamo a chválí materiál. "Podobné věci se většinou kupují ze saténu nebo tak, ale přišlo mi, že se v tom nemůže pohodlně spát. Nikdy jsem na to nebyl, připadám si pak zpoceně." Pokrčí rameny, když trochu stydlivě obhajuje svůj výběr. I tak je to velmi luxusní látka a v krásném provedení.
"Ale měl by sis ho vyzkoušet, kdybychom museli měnit velikost." Prohodí. Ono vlastně není za co, pak už tady bylo jenom dětské a to Daichimu raději říkat nebude. I když obrázek na prsou by mu taky slušel. Jakmile je zpět a přiťuknou si, musí zvednout obočí hodně nahoru, protože Daichi ho chce poslat přes celý byt zpět. Nejdřív to nepochopí, ale pak mu pomalu začnou hořet tváře. On věděl, že by se měl obléknout, ale ne kvůli němu, ale spíš kvůli sobě, aby se neudusil ve vlastních rozpacích. Daichi sice zrovna chválí víno, ale Takeru před ním stojí jenom tak, s úrovní pasu někde u jeho obličeje a… přikyvuje na jeho slova ani vlastně neví, na co přesně, je tam hlavně něco o posteli, s čímž by nesouhlasil jenom blázen a jakmile mu to celé dojde, napije se tak zhluboka, že zmizí skoro celý obsah sklenice. To asi neměl dělat, ale nešlo to jinak.
"Promiň, slibuju, že nebudu opilý." Řekne mu honem a sáhne po telefonu, aby zavolal do restaurace. Je toho hodně, co by jim sem přivezli a on najednou nemá chuť na nic tradičního.
"Moc ti to sluší, nevypadáš vůbec japonsky, pijeme červené víno, objednám francouzskou kuchyni." Rozhodne za ně za oba, ale je si jistý, že to Daichimu bude chutnat. Nevezme žádné žáby ani šneky, jenom to, o čem si bude jistý, že by to snědl. Vlastně ani neví, jaký má apetit? Je toho tolik, co o sobě musí navzájem zjistit… Daichi mu klidně otevřeně přizná, jak se s ním teď věci mají a Takeru se musí upřímně usmát.
"To je dobře, jsem rád, že se ti to se mnou líbilo. Horší by bylo, kdyby sis řekl, že tohle není pro tebe." Je si moc dobře vědom toho, jaký je, kde kdo by nejspíš řekl, že nudný. Dokonce i v posteli… Ale Daichi to neřekl a chce tady zůstat.
"Připravím tu koupelnu." Řekne mu a znovu jenom tak vyrazí k vaně. Ohlédne se přes rameno, aby se ujistil, že se Daichi dívá a kupodivu v sobě najde dost odvahy na laškovné mrknutí a pohození pozadím. Trvá mu to asi tak dlouho, co Daichimu čekání na jídlo a jeho převzetí. Sníst si to mohou ve vaně. Zajímalo by ho, co Daichi vedle dělal, jestli jenom odpočíval nebo si prohlížel nějaké jeho věci, místo, kde by mohl bydlet… Nakonec za ním přijde do koupelny, to pyžamko už nemá a Takeru dokonce vydržel počkat vedle vany a neschovat se pod hromadu bublinek. V koupelně panuje přítmí, je tu teplo a samozřejmě hromada rozsvícených svíček.
"Je to asi trochu kýč, ale jinak to neumím." Řekne Takeru, než ho gestem dlaně pozve do vany. Všechno jídlo dají na malou stoličku, kam se jinak odkládají ručníky a posadí se naproti sobě. To víno v kombinaci s teplou vodou asi zařídí, že na druhé kolo bude Takeru mnohem rozjařenější, ale to by se Daichimu mohlo spíš líbit.
"Vítej doma." Řekne mu nakonec s novým přípitkem. Už zase je to on, kdo je nepřiměřeně rychlý, ale už se rozhodl, takhle to chce a Daichi naznačoval, že žádný pořádný domov nemá.
"Už nechci, aby ses vracel někam jinam, tedy pokud nebudeš chtít sám. Ráno, než půjdu do práce, ti koupím koláče a udělám místo ve skříni." Slíbí mu, než se nakloní dopředu, aby ho mohl pořádně políbit. Dole ve schránce se zatím objeví pozvánka k jistému obřadu a až ji najde, bude vědět, že další bude ten jejich.
Žádné komentáře:
Okomentovat