Takeru x Daichi - Moc rád bych se tím nechal provést. - část 1.

(město)

Daichi, Shinya

Daichi vážně nestačil zírat, co se za poslední dny událo. To, co prosáklo na Takeshiho ven, mělo šílené rozpětí. Sice to ten jejich úzký kroužek věděl, ale ostatní moc ne a zdálo se, že to rozebralo všechny. Vůbec nezáviděl Shinovi, protože ten občas vypadla, že se každou vteřinou sesype. Ne, do tohoto by ani někdo jako on spadnout nechtěl. Všichni se mu snažili pomáhat, dokonce i soutěžící, ale nemohli se příliš zdržovat. Museli pokračovat dál, aby to celé konečně došlo do konce. Daichi ale začínal uvažovat úplně jiným směrem. S Takeru byl v neustálém kontaktu, i když přejeli do dalšího města a čím víc si s ním psal a volal, tím víc mu tady nebylo dobře. Viděli se jen jednou, neměl by tolik šílet z někoho, koho vlastně vůbec nezná, jenže…Prostě se mu o něm skoro každou noc zdá a najednou má pocit, že mu tahle soutěž vlastně nestojí za to. Nějak to celé ztratilo kouzlo. Zye je pryč i s Hirotem, Sena tu taky není, Shin má moc práce a Taiji se snaží být co nejvíc s ním a Dai si tu připadá…Najednou prostě sám a ten pocit se mu vůbec nelíbí. Zítra to bude jiné. Takeru si opravdu vyřídil volno a má přijet. Najednou vypadá hned všechno mnohem prozářeněji a Daichi se usmívá na celé kolo. Dokonce tak moc, že se Shin zastaví, když ho míjí a vrátí se o pár kroků zpátky.

"Tak kdy?" Zeptá se ho a Daii se usměje ještě víc, skoro mu vypálí sítnici, jak září.

"Zítra." Prozradí mu. 

"Kdybys chtěl, udělám si čas a nalíčím tě." Pípne Shin. Nechce se vnucovat, ale moc rád by mu pomohl. Má sice práce až nad hlavu, ale na tohle si prostě musí najít čas, když bude Daichi chtít. Ten několikrát rychle pokývá hlavou.

"Já tě nechci zdržovat, ale byl bych hrozně rád. Jestli mě požádá o ruku, je to jen a jen tvoje zásluha." Zavtipkuje Dai a pak se rozloučí. Dneska je čeká focení a pak vyřazování. Možná by se ani nezlobil, kdyby vypadl. Zaleze do svého pokoje a sedne za notebook. Dělá to každý večer a probírá nové a nové nabídky, které dostává. Není jich málo, i když některé by radši ani chodit neměli a pak mu do očí padne jedna. Je to moc hezká kolekce, něco přesně pro něj a taky to místo. Kousne se do rtu. Má tři dny na odpověď. Otázkou je, jestli by se to líbilo i velmi konkrétní osobě. Radši zaleze do postele, aby byl na zítra vyspaný do růžova. Na druhý den, mají dopoledne malinko shon, ale odpoledne už by měli mát volno. Po obědě na Daichiho dveře zaklepe Shin s plnou výbavou. 

"Kdybys potřeboval odvoz, mám od Takeshiho auto. Bude to stylové." Uculí se a očka mu zazáří. K tomu samozřejmě patřičný make-up. Dá si opravdu záležet, hlavně se pustí do Daichiho oček, která jsou úplně neskutečná. Nepřehání to, přece jen je den a taky to ani není potřeba. Baví se spolu, dost se u toho nasmějí a pak je čas, aby Dai vyrazil. Museli se domluvit mimo hotel. Bylo tu moc kamer a hrozilo by, že by se zase něco rozkřiklo a to už by si soutěž nezasloužila. Dai vezme za vděk půjčeným autem. To ale netuší, že Take si pořídil nového mazlíčka a na tuhle příležitost mu ho půjčil. Když vyleze před hotel, je před ním přistavený velmi starý, ale dokonale nablýskaný stroj. Je hrozně hranatý, je vidět, že je z velmi staré doby, ale Daichimu stejně padne čelist. Dokonce má půjčeného i řidiče. No hvězda jako Dai si to rozhodně užije. Zapluje dozadu a sleduje nablýskaný interiér. Dozví se, že je to Lincoln Continental ze šedesátého pátého a že to auto vlastně jen vyjelo z výroby. 

Muselo stát Takeshiho vážně balík. A on se v něm veze! Neví, kam koukat dřív, jestli na auto, nebo vyhlížet, kdy už budou na místě. Nakonec se kola přece jen zastaví a on vyskočí, protože Takeru vidí. Jeho srdce se během vteřiny rozběhne závodní rychlostí a…Najednou začne mít strach, opravdový strach. Ne, snad by nepřijel, aby mu řekl, že z toho nic nebude. Snaží se uklidnit sám sebe a u toho popotahuje dlouhé rukávy, částečně kožené bundy. Tím popotahuje i černou krajku, která prosvítá do kříže vázanou stužkou na bocích jeho paží. Top je víceméně obyčejný, zbarvený do rudé, aby příliš nekřičel právě z té bundy. Kalhoty taky nic přehnaného, jen přezka pásku je zlehka zdobená. Vlasy se mu vlní kolem tváří a vlevo zakrývají jen částečně až nepřirozeně velké oči, které teď vypadají ještě větší, jak nejistý je. V malé taštičce přes rameno pro něj má dokonce dárek. Nějak nechtěl přijet s prázdnou a…Snad se mu bude líbit. Hlavně, aby se mu líbil i obsah papírů, které si Dai vytiskl. 

"Ahoj. Moc rád tě vidím. Nemohl jsem se dočkat." Prohodí tiše, když už je dostatečně blízko a pak se krátce nadechne a udělá krok blíž, aby ho mohl líbnout na tvář. Snad mu neuhne, to by do toho auta asi skočil zpátky. Je to snad poprvé, kdy se cítí tak nejistě a zároveň šťastně.

Takeru

Takeru byl vším tím shonem okolo soutěže a Takeshiho odhalením naprosto nedotčený. Samozřejmě to viděl v novinách, volal si s Taijim, co se stalo a co se bude dít dál, ale jinak pro něj byla celá soutěž natolik zdálená, že to nijak neovlivňovalo jeho dosavadní život. Snad jen kromě jedné osoby, která v té soutěži hodlala vyhrát a tohle celé se jí úzce týkalo. S Daichim si od té doby několikrát volal, hodně psal, ale všechno se drželo slušné úrovně dvou lidí, kteří v sobě sice našli zalíbení, ale vlastně se navzájem moc neznají. Nebylo to proto, že by Takeru zapomněl a všechno ho přešlo, spíš se snažil být doopravdy slušný, nikam nic nehnat a počkat, jak se věci vyvinou. I to byl důvod, proč se Daichiho vyloženě nezeptal na to, jak to s celou soutěží vypadá, jestli v ní vůbec bude pokračovat a tak dále. Zatím to vypadalo, že ano. Když nad tím Takeru uvažoval, čím víc Daichiho poznával, tím víc měl pocit, jako by mluvil s někým, koho už dlouho zná a to ho utvrzovalo v tom, že byla jeho intuice správná, když ho v tom baru nenechal jen tak odejít. Daichi možná vypadal jako malý kluk, možná dokonce spíš jako holka, ale měl to v hlavě nečekaně srovnané. Byl vážně milý. Takru by asi nesnesl někoho nevyzrálého, ale ne ve smyslu, že by musel být vážný. Spíš aby se rozhodoval rozumně a jako dospělý člověk, ne jako dítě. Ono to nevypadalo, ale Taiji byl taky takový. Na první pohled by před ním všichni utekli a mysleli si svoje, ale na ten druhý byl v podstatě moudrý. Takeru nebyl suchar, měl rád humor, jenom byl v jeho podání trochu nevinný. Konečně měl v práci dostatečně dlouhé volno, aby za ním mohl vyrazit a jako vždycky měl na sobě oblek v uvolněném stylu s černým roláčkem. Prostě něco, co vypadalo pořád dobře a trochu na úrovni a zároveň to nebylo moc utažené. Na smluvené místo dorazí ve svém černém Lexusu, vystoupí z auta a pořádně se rozhlédne po ulici, ale ještě ho nikde nevidí. Ani se ho nezeptal, jestli přijede autobusem nebo má koukat někam k parkovišti. Rozhodne se mu prostě zavolat, ale najednou ho uvidí, jak k němu přichází po ulici a telefon zase schová. Upřímně a široce se usměje. Daichi vypadá vážně skvěle, skoro jako do nějakého večerního klubu. Přitahuje hodně pozornosti a je jasné, že na běžné japonské ulici nebude úplně pozitivní, když tu chodí namalovaný kluk v krajce, ale pro něj je opravdu krásný. I Daichiho první slova jsou moc milá, prý se ho nemohl dočkat. Takeru ho mírně sevře dlaněmi za ramena, když ho Daichi chce políbit na tvář, nastaví mu ji a pak si ho znovu prohlédne, než dá ruce dolů. Lidé se dívají pořád víc. Podobné projevy na ulici prostě nebyly běžné. 

"Ahoj." Broukne konečně tiše a chce ho nasměrovat ke svému autu, aby měli víc soukromí alespoň po cestě, ale pak si za Daichiho zády všimne toho Lincolnu. Zaváhá, pootevře pusu a cukne sebou, jakoby se tím směrem chtěl vydat, ale nakonec v něm zvítězí opět slušnost a taky zájem o osobu před sebou. Auto je obrovské lákadlo, jenom by si ho zvenčí prohlédl, ale ne ve chvíli, kdy jsou konečně spolu a on by se měl zajímat jenom o Daichiho. 

"Támhle je moje auto." Řekne a jako by se na chvíli nemohl rozhodnout, jestli je ten Lexus lepší, než tohle nebo ne. Na běžný život jistě ano, ale kruci… Nikdy by ho ani nenapadlo, že tím Lincolnem přijel zrovna Daichi. 

"Máme hodně času a hodně možností, co dělat. Můžeme jít na jídlo, na výlet, nakupovat nebo se jen tak procházet městem…" Vypočítává. Nepřipravil si nic speciálního, protože si nebyl jistý, co by je oba bavilo. Na všechno musí teprve přijít. A auto tím definitivně pustí z hlavy. Dneska by mohli zůstat spolu až do rána… kdyby Daichi chtěl…

Daichi

Jakmile Daichiho očka padnou na Takeru, má problém se nadechnou. Má zdánlivě jednoduchý styl oblékání, ale neskutečně mu to sluší. Přesně ví, co si vybrat, aby vynikl, i když na sobě nemá nic speciálního. A to je přesně ono. S Daichim to prostě a jednoduše mává ze strany na stranu. Málem by vlivem toho, co se mu odehrává v hlavě, ještě zčervenal. Nemůže si ho přestat prohlížet a u toho se pořád stejně usmívá. Na někoho takového se vyplatilo čekat, i když samozřejmě ještě není nic jistého. +Nesmíš to pokazit.+ Napomene se v duchu, aby náhodou nebyl třeba moc hr a něco nezkopal. Ještě chvíli cítí ruce Takeru na svých ramenou. Asi je nakonec rád za to, že je kolem nich spousta lidí, protože by nejspíš udělal něco, co by na první pořádnou schůzku rozhodně nebylo dobré. Tak moc na něj Takeru působí, když ho má tak blízko u sebe. Ještě chvíli pozoruje jeho tvář, vlastně celou dobu, kdy jeho společnost kouká na auto. Bylo mu jasné, že se mu bude líbit. Byl to výstavní kousek, který se jen tak nevidí a ne, neměl by mu za zlé, kdyby se na něj šel podívat. Takeru ale dostane asi milión plusových bodů, když se k autu nevrhá a zůstane tu s ním. 

"Páni." Zhodnotí jeho auto a ano, líbí se mu. Dokresluje to celé jeho vzezření a to, co mu o sobě říkal. Nic přehnaného, jen on sám. I tak je to na Daichiho snad až příliš. Přijdeš mu hrozně roztomilý a zároveň z něj cítí něco, co mu napovídá, že by se u něj mohl mít dobře. Cítí z něj někdo, kdo by se o něj postaral. Stočí k němu zpátky očka a chvíli přemýšlí nad výběrem. Je to těžké, nejradši by s ním zalezl někam do soukromí, ale to mu říct nemůže. Asi by byl za nějakou pochybnou rajdu a to je to poslední, co by chtěl. Je těžké se tomu bránit, když ho muž naproti němu tolik přitahuje.

"Můžeme vlastně všechno z toho. Mám volno ještě pár dní." Zarazí se, jakmile to dořekne, protože to znělo, jakoby spolu měli být celou dobu, totiž i v noci.

"Jestli teda nic jiného nemáš?" Uculí se a u toho vypadá vážně dost nevinně. Nehraje to, ten výraz se mu na tváři objevuje sám, ale pravdou je, že některých věcí se nebojí. 

"Možná bych měl nápad." Konečky prstů ho zlehka pohladí po paži. Ví, že by se měl trochu držet zpátky, ale je to těžké. 

"Můžeme se nechat dovézt víc od centra a pak se po svých vrátit zpátky. Když se nám něco bude líbit, zastavíme se tam, možná i něco koupíme a pak dojdeme až sem a můžeme si dát třeba večeři?" Ohlédne se přes rameno na auto, kterým přijel.

"Všiml jsem si, že se ti líbí, tak proč toho nevyužít? Aspoň si ho pořádně prohlédneš. Já na něm mohl oči nechat. Vůbec nevím, co to Takeshiho popadlo, možná taky Shina." Shin byl určitě první impuls a Takeshi to samozřejmě vyšperkoval. 

"Anebo se můžeme při jízdě domluvit, co by se nám líbilo nejvíc. No, já toho vlastně v tuto chvíli zas tak moc nepotřebuju." Podívá se mu upřeně do očí a je zvědavý, jestli Takeru napadne, že mu stačí jen to, že je tu s ním, i kdyby celý den byli na jednom místě a jenom si povídali. +Jen o povídání ti nejde.+ Ozve se trochu otravný hlásek v jeho hlavě. Má pravdu, ale to mu taky říct nemůže. Dai nakonec spontánně vezme Takeru za ruku a vede ho k Lincolnu, který tam chudák doteď stál trochu opuštěně.

"Já osobně o tom autě skoro nic nevím. Jen že je to vzácný a hodně starý kousek." Mluví po cestě a pak mu dojde, že ještě ruku Takeru nepustil. Pomalu vystoupá očkama od jejich spojených dlaní až k jeho tváři a vážně doufá, že to třeba nepřehnal. 

"Promiň, nevím, co mě to popadlo. Teda vím, ale nechtěl bych tě stavět do nepříjemné situace." On sám na veřejnosti s jistými věcmi rozhodně problém nemá. Už dávno si zvykl na pohledy, byl prostě jiný a vlastně na to byl hrdý. Jenže neví, jak to má Takeru a jestli mu pohledy okolí nejsou nepříjemné. Je to sice cizí město, ale i tak.

Takeru

Takeru se usměje a ohlédne se po vlastním autě, když Daichi pronese to obdivné Páni. Je to milé poslouchat. Nebylo to levné auto, stálo ho hodně úsilí, ale zároveň nebylo ani takové, jako třeba to naproti přes ulici. Pak povytáhne obočí nahoru, když mu Daichi rovnou řekne, že má volno několik dní. 

"Já mám volný jenom víkend." Zasměje se, ale to by nevadilo. Mohli by se sejít alespoň večer, jen by asi Daichi musel jet s ním. Musí se nutně krátce zamyslet nad tím, jestli dnešek a zítřek skončí tak, že by ho skutečně vzal s sebou a nechal ho nudit se ve vlastním bytě, než sám přijde z práce. Není to ani tak o důvěře vůči někomu, koho neznáte, spíš by to byl jasný posun jejich vztahu a on si není jistý, jestli by se mohl udát tak rychle. Mohl by, kdyby se jim dnešek a zítřek hodně líbil. Zatím mu neřekne nahlas, o čem přemýšlí, aby tu nedošlo k uspěchaným závěrům nebo nechtěným závazkům, ale ta možnost se mu líbí. Daichi vypadá nejistě, ale když se ho pokusí pohladit po paži, i když jsou všem na očích, připadá mu neskutečně roztomilý. Nejraději by ho sevřel v náručí hned. 

"Ano?" Broukne, aby ho pobídl k přednesu svého návrhu. Nechat odvézt? Takeru se trochu zmateně podívá směrem, kterým Daichi ukazuje, totiž na to auto, na které před chvílí myslel. Byl tady svým vlastním, ale jenom blázen by odmítl svezení něčím takovým. Nadechne se, aby se ho šokovaně zeptal, jestli je tohle jeho, ale Daichi mu hned vysvětlí, čí auto to přesně je. Takže oni mu ho půjčili? 

"Chtěl jsi na mě udělat dojem?" Uculí se. 

"K tomu auto nepotřebuješ." Složí mu tichý kompliment. Daichi má očividně přátele, kterým záleželo na tom, aby jeho rande dopadlo dobře. To bylo milé, když jeden uváží, že to nebyl Taiji, ale ještě někdo další. 

"Tak já jenom rychle přeparkuju a doplatím stání." Zaplatil jen půl hodinku, než s ním chtěl odjet někam dál. Daichiho slova ho ale zarazí v kroku. On toho moc nepotřebuje? Takeru by se skoro začervenal, ale honem odběhne parkovat a když se zase vrátí, vezme ho Daichi za ruku a přede všemi ho vede k tomu autu. Takeru se mu nevysmekne, jenom už se doopravdy červená a v duchu se za to proklíná. To Daichi je ten, koho by měl uvádět do rozpaků a on by měl mít jako pravý muž všechno pevně v rukou, ale Daichi je odhodlanější, než on sám. Zblízka je to auto ještě neuvěřitelnější. Nakloní se, aby viděl okýnkem dovnitř, pohladí lak a pokývá hlavou. 

"Já taky ne, ale jenom dívat se na něj je sen každého kluka." Prohodí a narovná se. Daichi se mu začne omlouvat za ty spojené dlaně a Takeru se mu podívá pořádně do očí. Nejde o to, že by se chtěl schovávat, spíš s podobnými věcmi čekal, kdy to bude vážnější, aby mu to za všechno stálo, ale jsou tady dneska v jiném městě a on do dnešního rande vkládá hodně nadějí. Doma je to trochu horší, už jenom kvůli jeho práci. Ani tam by nic netajil, ale nemůže působit skandály nevhodným chováním. Tedy nevhodným pro ostatní. 

"To nic." Řekne jenom mile a usměje se, než oba dva nastoupí. 

"Vlastně jsem si zjistil, že je tady ve městě vernisáž jednoho mladého, talentovaného malíře a taky secesní výstava, ale nejsem si jistý, jestli jsi na podobné věci." Teď je to on, kdo se nejistě usměje. Třeba mu bude připadat moc úzkoprsý a raději by zažil nějaký pořádný adrenalin? 

"Dobrý den." Uvědomí si, že ani nepozdravil řidiče. Ten jim kývne a prozatím vyrazí směrem ke galerii, než se po cestě rozhodnou jinak. Takeru chvíli mlčí a přemýšlí, jak a co by měl Daichimu říct. Podívá se na jeho profil a vlny podél tváře. 

"Díval jsem se na skóre soutěže, vypadá to, že bys mohl vyhrát, viď? Co chceš dělat potom?"

Daichi

Daichi se na chvíli zarazí a jeho očka malinko posmutní. Ani na vteřinu ho totiž nenapadlo, že by Takeru mohl uvažovat o tom, jestli ho odveze s sebou nebo ne. Daichimu jen první proletí hlavou, že na sebe budou mít málo času a ano, mrzí ho to.

"To je škoda." Těkne koutky nahoru, aby ho podpořil v úsměv, jen je to přece jen ne moc nadšené. 

"Ale aspoň máme dva dny." Své nadšení, zase tolik ovládat nedokáže a asi ani nechce. Pořád má v hlavě, že mají jen omezenou dobu a on by vážně rád zanechal ten nejlepší dojem. Malinko se zarazí a pak upřímně pousměje. Nemá smysl před Takeru něco skrývat, stejně mu musí být vidět až do žaludku.

"Vlastně jsem moc chtěl udělat dojem." Má pocit, že se červená a neví, jestli je to dobře nebo špatně, ale snad zrovna touto přirozenou reakcí nic nepokazí. Vzápětí ale dojde na kompliment, po kterém se Daichimu roztřesou kolena. Chvíli má skoro pocit, že se přeslechl. Pak ale předvede Takeru svůj nejlepší úsměv.

"Nic lepšího jsem slyšet nemohl." Poděkuje mu s rozzářenýma očkama a bude rád, když Takeru udělá aspoň trochu radost tím, že se Takeshiho autem svezou. Kývne hlavou a nechá Takeru odběhnout. Tiše se zasměje, když se po něm ještě ohlédne a vypadá, že je z jeho slov na rozpacích. To ani nezamýšlel, ale je rád, že to funguje. Už jenom kvůli jeho chování a roztomilosti z něj má Dai motýlky v břiše. Když ho vezme za ruku a vede k autu, postřehne periferně, že už se jeho společnost opravdu červená. Jen doufá, že to není kvůli tomu, že jsou na veřejnosti. Naštěstí se mu vzápětí dostane ujištění, že kvůli tomu to není a viditelně si oddechne. Vážně moc chce, aby se tohle rande povedlo, ale zná se, čím víc si to přeje, tím dřív se to většinou pokazí. Snad to nebude i tento případ. Usadí se dozadu a kývnutím hlavou poděkuje řidiči, který vyrazí daným směrem. Takeru navrhne místo, kam by se mohli podívat a Dai je z toho upřímně nadšení. Měl rád umění v jakékoliv formě, ale na vernisáže ani na výstavy popravdě nechodil. Nejde o to, že by ho to nezajímalo, má to úplně jiný důvod. 

"To je skvělý nápad, jen…" Odmlčí se na moment a vypadá malinko zahanbeně.

"Vůbec tomu nerozumím, doufám, že to dokážu ocenit. Užívám si umění v jakékoliv podobě, moc rád bych to viděl. Nikdy jsem na vernisáži nebyl a výstav za sebou moc nemám. Přišlo mi, že na mě všichni poznají, že tomu nerozumím. Moc rád bych se tím nechal provést." Prozradí mu své pocity, když na podobné trávení volného času pomyslel. Ruce má prozatím v klíně a mne si konečně prstů. Takeru začne o soutěži a Dai je ještě nervóznější. Má mu prozradit, nad čím přemýšlí, nebo ještě chvíli počkat.

"No možná bych opravdu mohl." Usměje se na něj mile. Třeba tím Takeru odradí, když mu prozradí, že to chce vzdát. Kousne se do rtu a pak se na něj podívá, aby viděl, jak se bude tvářit.

"Jen přemýšlím, že v soutěži skončím. Po včerejší nabídce vlastně nemám daleko k tomu, abych to udělal." Nakonec se rozhodne jít s pravdou ven. 

"Víš, jak jsem říkal, že chci být hlavně vidět a že mi tolik nejde o výhru?" Připomene mu, o čem se bavili.

"Včera mi přišla nabídka na to, abych se stal tváří jedné kolekce šperků. V dlouhodobém hledisku by mi to dalo za rok na smlouvě mnohem víc, než tato soutěž." Vysvětlí mu to celé a je jasné, že má ještě něco na jazyku.

"A má to ještě jeden příjemný bonus. Tedy tak jak to teď vidím, tak je to rozhodně příjemné." Uculí se a pak zase zvážní.

"Tato firma má sídlo ve městě, kde jsme se potkali. Musel bych tam na rok zůstat." Teprve teď pořádně ztichne a je jasné, že se snaží odhadnout, jak moc tím Takeru zaskočí a co si o tom bude myslet. Asi by bylo lepší, kdyby ta nabídka přišla o něco později, teda vzhledem k jejich možnému vztahu, ale další možnost nemusím mít třeba rok a už vůbec ne na tom místě. Nechtěl s tím jít ven tak brzo, možná až po celém dnu, ale taky mu nechce lhát ani jakkoliv mlžit.

Takeru

Na Daichim je znát, že je doopravdy smutný, když mu Takeru řekne, že nemá tolik volna, jako on sám, ale to se nedalo nic dělat. Nemohl si vzít bohužel dovolenou, kdykoliv by se mu to líbilo, ale i tak se těší na společně strávené dva dny. Je rád, že mu svým komplimentem udělal radost. Už jsou oba dva v autě, když mu Daichi svěří, proč se trochu zdráhá jít na tu vernisáž. 

"Nikoho tam neznám, budeme se jenom procházet a prohlížet si obrazy. Nejsem žádný znalec ani jsem to nestudoval, jenom se rád dívám na umění." Řekne mu, že se před ním nemusí zase tak stydět. Není to tak, že by Takeru ve svém volnu ležel v encyklopediích dějin umění, jenom už toho prochodil tolik, že začíná poznávat autory a jejich styl. Spíš se rád nechává unášet atmosférou obrazů. Je ten typ, co si před nimi může sednout a za hodinu si uvědomit, že tam stále sedí. Až na tohle Daichi přijde, nejspíš se toho lekne. Takeru byl vlastně velmi klidná a vyrovnaná osoba. Nikdo tak divoký a šílená jako Taiji. S Tajim všichni chtěli něco podnikat. A co se té secese týkalo, to byla úplně normální výstava pro veřejnost, jenom bylo otázkou, jestli se podobný styl Daichimu líbil. On měl doby Titaniku moc rád, ta móda mu připadala nádherná. Jejich rozhovor se přesune k soutěži a Daichi souhlasí s tím, že má slušné ambice na vítěze. Pak ho ale zaskočí sdělením, že by to mohl vzdát. Není to kvůli tomu, co se teď v soutěží děje, ale už na sebe očividně přitáhl dost pozornosti na to, aby mu chodily lákavé nabídky. Znovu se usměje. To znamenalo jediné – Daichi má pro ostatní dost zajímavý obličej a styl, aby ho oslovili. Konkurence byla v Tokyu obrovská, málo kdo to dokázal. Kde kdo se tady uměl nádherně nalíčit a změnit se tak k nepoznání, ale taky šlo o jistou chemii a ta se jen tak nalíčit nedala. Pro sebe se usměje. Očividně si vybral dobře. Nikdo tuctový to není. Přikývne. Opravdu si vybavuje jeho slova, když mu je Daichi připomene. Překvapeně vytáhne obočí, když Daichi řekne, že by mu jediný kontrakt vydělal tolik, co Takeshi, protože soutěž byla populární a ceny z ní byly obrovské. Pravdou bylo, že jste pak dostali smlouvu na pět let, abyste pro soutěž dělali to, co vám zadají a to mohlo být svazující, i když jste měli kariéru jistou. 

"Takže by Taiji opravdu vyhrál? To bude v hospodě veselo." Prohodí. Sena se už diskvalifikoval a Daichi to chce udělat teď. Žádnou větší konkurenci Taiji v soutěži neměl. Nakonec by mu štěstí zase přálo, ale otázkou zůstávalo, jestli o to teď stojí. Ten kontrakt je zavazující a on byl dost svobodomyslný… 

"Musíš zvážit, kolik by ti soutěž mohla přinést proti jisté svobodě, kterou bys tím odstupem získal. Ale riskuješ, že další nabídky třeba nebudou tak příjemné." Řekne mu. Pokud jde o něj, ať dělá Daichi to, co chce nejraději. Překvapí ho, když mu Dai řekne ještě jeden důvod toho všeho. Je vidět, že myslí opravdu daleko a trochu už plánuje, co by mohlo být, kdyby byli spolu. Jistě, žádnému mladému vztahu nesvědčí, když je dlouhodobě odloučen, ale oni byli teprve na první schůzce. Ani jeden z nich si nemohl být jistý, že se něco nepokazí. 

"Nesmíš to přijmout, jenom kvůli tomu. Měl bys o těch nabídkách přemýšlet, jako bys mě nikdy nepoznal. Abys zbytečně nepřišel o to, co by mohlo být. Všechno ostatní jde vždycky nějak zařídit." Řekne mu nakonec. Nechce, aby kvůli němu zůstal sedět v jeho městě a zbytečně zapadl, když by ho mohla čekat zářivá budoucnost. 

"Jsme tady." Prohodí ještě chvilku před tím, než řidič zaparkuje na okraji chodníku a oba dva mohou vystoupit. Už teď se po nich díky tomu autu lidé otáčejí.