Boogie x Dori - Pořád mám potřebu se o tebe starat. - část 1.

(kavárna)

Boogie

Když Boogie ten večer, kdy potkal Doriho a dostal smsku, že Dori doufá, že spí, trhl sebou a musel se rozhlédnout po bytě, jako by tam Dori někde stál a zlobil se na něj, ale byl to samozřejmě nesmysl. Nemělo smysl zapírat, protože tu zprávu otevřel a dole svítilo jasné Přečteno, takže mu odpověděl, že se mu usnout nedaří a cítí se plný energie jako ve dne a pak už si psali až do chvíle, kdy Boo usnul s rukou svěšenou z postele. Telefon ležel na zemi pod ní a měl jen velmi málo nabité baterie. Naštěstí měl druhý den hodně času se trochu dospat, všechno uklidit a po návratu rodičů předstírat, že se nikdy nic nestalo. Jenže mu telefon vrněl častěji, než bylo obvyklé a on nebyl schopný vydržet si to nečíst, dokud nebude z očí. Pokaždé se na přístroj až moc vrhal a divně se nad ním usmíval a jeho rodiče si toho samozřejmě všimli, ale ještě nepojali žádné velké podezření a neptali se. To se nejspíš stane, až se to povleče víc dní. Boogie si celou neděli lámal hlavu s tím, kde se s Dorim uvidí, ale ať studoval univerzitní rozvrh jakkoliv, byly to jenom ukradené chvilky mezi kroužky a hodinami a to nejspíš nemělo žádný smysl. Sice nevěděl, kolik je Dorimu let, ale určitě sám pracoval a neměl čas a nejspíš ani chuť někam za ním takto jezdit a schovávat se s ním za zdí školních budov. Kdyby je navíc někdo viděl, Boogie si zahrával s vyhazovem ze školy. Nechtěl čekat pokaždé kolik dní, než se někde bude moci schovat alespoň na dvě hodiny, ale tohle bylo bezvýchodné a tak začal být Boogie asi poprvé v životě na rodiče maličko protivný a zavřel se ve svém pokoji, kde mohl v klidu přemýšlet o tom, jak by asi vzali, kdyby se pokusil osamostatnit. Školu mohl přece studovat i jinde, než tady pod dohledem. Byl dost svědomitý na to, aby to dokázal a neměl v plánu ji vzdát jenom proto, že se mu někdo líbí. Ještě se neodvažoval tomu říkat chození, nebyl si tím vůbec jistý, jak by to Dori vzal, ale rozhodně to byla krásná představa. Jenže nemohl přijít na žádný způsob financování, aby to utáhl a neměl ještě méně času. Kdyby tak byl Dori bohatý a žil sám, to by hned bylo jiné. Sice neví, co by rodičům napovídal… 

"Tam by se učilo hodně těžko…" Povzdechne si zamilovaně s hlavou v dlaních. Kdyby Dori tušil, že tady přemýšlí málem o stěhování, nejspíš by se během dne odstěhoval minimálně do Kanady. O tomhle mu Boogie rozhodně neřekne. Uteče víkend a pak i několik dní školy a Boo pořád ne a ne přijít na to, jak se vymluvit, ale nakonec se rozhodne pro podvod. Spát z toho nemůže už několik dní dopředu. Ve škole se koncem týdne koná jakýsi veletrh všech sportů a zájmových kroužků, budou se tam prezentovat úplně všichni a Boogie namluví rodičům, že by si chtěl něco z toho vybrat a věnovat se tomu. Poprosí nejlepší kamarádku, aby tam šla místo něj a všechno mu podrobně vyfotila a popsala, aby pak věděl, co má doma povídat nebo kam se dokonce přihlásit a nezbude mu, než se spolehnout, že to doopravdy udělá. Chce od ní haldu letáčků, které pak bude ukazovat doma. Sám ale půjde na úplně jinou schůzku, ale zatím neviděl jiné východisko. Nikdy nic podobného neudělal, ani si nemyslel, že udělá, ale jak jinak se kluk jako on mohl seznámit s jiným klukem? V tomhle světě prostě nijak, pokud tedy nejste úplně jiná povaha a to Boogie nebyl. Nejhorší na tom je, že se na schůzku s Dorim ani nemohl nijak připravit, protože kdyby šel jinak, než jako do školy, rodiče by hned všechno poznali. A tak si oblékne černé úzké džíny, delší volné bílé triko a přes ramena přehodí mikinu na zip, na záda hodí školní batoh – na ty letáčky přece - a vyrazí. Jen, co nastoupí do autobusu, nohy má okamžitě jako želé. Lhaní v tu chvíli zapomene, tady jde o něco úplně jiného. Uvidí ho… zase… za bílého dne...a nemá nejmenší ponětí, kam jdou. Sejít se mají poblíž Takeshity, kde je tolik lidí a tolik módních stylů, že nikoho ani nenapadne se po nich ohlížet.

Dori

Pro Doriho plynuly dny jeden za druhým jako vždycky. Jediný rozdíl byl v tom, že mnohem víc času trávil na telefonu. Tamaki si toho samozřejmě všiml a neustále vyzvídal, co se děje. Sám byl jako na vážkách, protože se mu Ru od jejich prvního a zatím posledního rande neozval. Tama nebyl zrovna vrchol trpělivosti a tak si krátil chvilky tím, že provokoval Doriho, aby mu sděloval nejnovější drby. Ten si ho s radostí dobíral nazpátek, protože si samozřejmě řekli úplně všechno. Mezi nimi od začátku žádná tajemství nebyla. Klub se samozřejmě neřídil sám a tak měli dost napilno. Ani jeden nestál o to, aby se jim do vedení pletl kdokoliv navíc a tak k tomu nikoho nepouštěli. To však znamenalo dlouhé vysedávání v kanceláři a probírání rozpočtu, směn a další podobné nemysly, jak tomu s oblibou říkali. Dnešní večer nebyl jiný, papíry se na ně nahrnuly, ale nebylo to nic, co by neznali, hlavně před koncem měsíce.

"Mě to jednou zabije, no vážně." Postěžuje si Tamaki, který se válí na pohovce v jejich společné kanceláři a je nečekaně zavalený papíry. 

"Už to vidím dvakrát." Dodá ještě víc otráveně. Pak sáhne po svém telefonu a …Nic.

"Já ho snad půjdu vyšťourat." Mumlá si spíš pro sebe. Dori už ho chvíli pozoruje a baví se nad tím královsky. Na něm samotném není vůbec vidět, jak čeká na každou odpověď.

"Myslím, že ho potřebuju nutně poznat. Tak s tebou už dlouho nikdo nemával, naposledy…" Nakloní hlavu na stranu, když je umlčen gestem Tamakiho.

"To už je dlouho." Odbude to. Dori se zatváří chápavě a pak sáhne po sklenkách, aby se společně napili.

"Slibuju, že jestli se ti neozve do konce týdne, tak ti ho pomůžu najít." Nenechá nejlepšího přítele ve štychu. Zvedne se a přejde k pohovce, kde si udělá místo hned vedle něj a pak se vměstná pod jeho paži.

"Pro dnešek toho necháme, taky mě to nebaví." Postěžuje si, než si zívne.

"Co říkáš na moje vybrané rande?" Zeptá se Tamakiho na názor a ten se pousměje a pohladí ho po vlasech.

"Podle toho, co jsi mi říkal, se mu bude líbit. Ale Dori-chan, oba víme, že ty už máš vyhráno." Prohodí s tichým smíchem. 

Na druhý den si Dori vzal volno. Když se probudil ve svém poměrně luxusním bytě, vyřídí jen pár emailů a pak se věnuje klidnému relaxu. Ano, mohl Boogieho kontaktovat a přijet za ním, i když je mu jasné, že toho taky nemá zrovna málo, ale nechtěl. Potřeboval delší dobu, aby mu začal skutečně chybět a mohl postoupit o kousíček dál. Nenápadně Boogieho svými zprávami směřoval tam, kde ho chtěl mít a vlastně to šlo dost hladce. Nespletl se, Boo byl akorát pro něj. Vždycky byl dochvilný a tak vyrazí tak akorát, aby na něj Boo nemusel čekat. Tentokrát sako i košili nechal doma. Pořád nechce působit moc draze, i když by tu docela dobře splynul s davem. Jenže Boo neví, kdo vlastně je a chce, aby to tak ještě chvíli zůstalo. Na sobě má obyčejné tmavé jeany, bílé upnuté triko a vlastně dost jednoduchou, lehkou, černou bundu. Nejsou to levné kousky a zároveň nebudí pozornost. Šperky nesmí chybět, ale taky toho na sobě nemá hromady. Na krku se mu houpe dlouhý řetízek, na jedné straně končí kroužkem, kterým je protažený druhý konec a všechno jistí jen drobná tyčinka kulatými konci. Drahé hodinky nesmí chybět, ale vlastně jsou jen docela nenápadné a stříbrné. Konečně ho uvidí a se svým typicky okouzlujícím úsměvem vyrazí rovnou k němu.

"Boo-chan, rád tě vidím." Ujistí ho během vteřiny a konečky prstů pohladí nenápadně po paži. Tady mezi tolika lidmi ho nechce přivádět do rozpaků. 

"Dáme si první kávu? Pak můžeme vyrazit." Nabídne mu, sám by si šálek rozhodně dal, navíc má vyhlédnuté sympatické místo.

"Koupím ti něco sladkého k zakousnutí." Dodá ještě, než se k němu nakloní.

"Pro mě není potřeba, já už své sladké mám." Pokračuje bez váhání tam, kde večer skončili.

"Jak se daří?" Zeptá se zaujatě.

"Musíš být hodně zaneprázdněný." Není v tom žádná výčitka, jen je znát, že je v jeho hlase starostlivost. Vede ho rovnou do víru davu, který proudí kolem a míří k dané kavárně. Kočičí kavárně. Podle toho, jak Boo reagoval na pandy, by se mu tam mohlo líbit.

"Nevím, jak jsi na tom s kočkami, ale…Tuším, že mi snad košem nedáš." Pozvedne obočí a pustí ho do dveří jako prvního, pokud mu to tedy nehodí na hlavu.

Boogie

Boogie moc dobře ví, na kterém místě se s Dorim má potkat, stejně jako vlastně ani na chvíli nepochybuje o tom, že by Dori nepřišel, ale když za něj z ničeho nic promluví mezi lidmi z davu, trhne sebou tak, jako by potkal ducha a tuhle reakci hned následuje nesmělý úsměv a strkání vlasů za ucho. 

"Ahoj." Vydechne Boogie. Je z něj pořád tolik nervózní, že si celou dobu našeptával, že někdo takový určitě nakonec nepřijde. Bylo by mu to líto, ale zároveň by mu nehrozilo, že každou vteřinu omdlí. Jenže on přišel a vypadá na denním světle ještě krásnější, než v ten večer na ulici. Ulice je přeplněná a vypadá to, že lidem dost překážejí, když tady jen tak postávají. Dori se ho dotkne na paži, Boogie ten dotek následuje pohledem a uvědomí si, jak moc mu podobné věci chybí. Kéž by by to mohlo být víc, než jen ukradené chvilky. 

"Dobře." Souhlasí s nabídkou té kávy, i když ji sám zase tolik nepije, spíš čaj, ale momentálně by mu neřekl ne asi vůbec na nic. Následuje ho k místům, která Dori asi dobře zná, zatímco si sám neuvědomuje ani to, že jde, natož kde je. +Měl by ses trochu vzpamatovat nebo si bude myslet, že jsi jenom nedospělé dítě.+ Napomene se v duchu. Nemůže z něj být tolik pryč. Málem vroste do země, když se k němu Dori tak skloní a řekne mu, že on sladké už má. Musí se pro sebe usmát, ale kruci… tohle bude za trest a nádherné zároveň. Povzdechne si, když přijde první otázka nevázaného rozhovoru a mírně rozhodí rukama. 

"Vlastně dobře. Snažím se vystudovat, jak nejlépe umím, ale čím dál tím víc si uvědomuju, že bych se potřeboval postavit na vlastní nohy. Už je mi doma nějak těsno, i když s rodiči vycházíme dobře." Ne, nechce mu hned v první větě říkat, jak by se nejraději odstěhoval a kam, jde jenom o to, že bydlet sám není žádná legrace ani pro pracujícího a zároveň už není dítě, co se chce s rodiči mačkat na jednom místě a poslouchat na slovo. Oni to moc nechápou, pořád mu velí a nedávají mu prostor. Málem nabourá do dveří, když jsou najednou na místě a on se věnuje spíš myšlenkám na Doriho parfém, ale zastaví se včas a nechá se pustit dovnitř. A pak se musí zasmát. Podobných kaváren bylo po městě desítky a zvířat nepřeberně, ale kočky byly obecně velmi oblíbené. Mazlily se snáz, než sovy nebo křečci. V některých kavárnách byla velmi přísná pravidla a někde to hraničilo snad i s týráním, ale bylo taky pár těch skvělých a lidé se chovali ohleduplně. Málo kdo měl doma zvíře v tomhle velkém městě a tak si to lidé vynahrazovali takto. 

"V téhle jsem ještě nebyl." Řekne Boogie honem, ale místo, aby zamířil ke stolečku, klekne si a bere do náruče jednu z koček, se kterou se okamžitě začne mazlit. Je černá jako noc a svítí na něj zelenýma očima. Mohla by být skoro děsivá, ale jemu se líbí. Kéž by ji mohl mít. Odkašle si a zase se narovná, ale míří za Dorim s kočkou v náručí. Napadne ho, jestli na ni Dori nebude žárlit, ale to by ho sem snad nebral. Posadí se a nechá si kočku na klíně. Zaujatě ji hladí a stydí se na něj snad i podívat. Cítí, jak mu červenají tváře a má pocit, že celá kavárna zírá jenom na ně a ví, že spolu něco chtějí mít.

"Co bys mi vybral?" Řekne Boogie nakonec, aby řekl vůbec něco a konečně se na něj po očku podívá. 

"Sluší ti to. Mohl ses připravit. Já používám kamufláž." Vysvětlí, aby to nevypadalo, že mu do rande bylo jedno a ani se na něj pořádně neoblékl. Musí povídat hrozné nesmysly…

Dori

Dori si bez větších průtahů připustí, že Boogieho gesta, jsou neskutečně roztomilá. Už jen to, jak se tváří, když se na něj podívá a drobný detail strkání vlasů za ucho jej nutí se víc a víc příjemně usmívat. Je tak nádherný a přitom vlastně není vůbec zkažený touto dobou. Není to podle něj výchovou, ale spíš přirozenou povahou osoby, která před ním teď stojí a pronáší nesmělé ahoj. Dotek očividně nebyl špatně, Dori by si přestavoval něco mnohem intimnějšího, ale tady to prostě nejde. On sám neřešil, kdo se na něj jak kouká, na jisté pohledy už si zvykl, ale stejně by to neudělal. Některé věci podle něj prostě patří do soukromí a ví, že by to Boogiemu nebylo příjemné. Pousměje se znovu a je to další z přehlídky příjemný úsměvů s trochu nebezpečným podtextem, když se Boo neohradí proti jeho slovům. Očividně mu nechce odporovat a líbí se mu to. +To je moc dobře.+ Pochválí ho v duchu, ale nahlas to zatím nekomentuje. Pozorně poslouchá Boogieho výčet činností. Má toho nad hlavu, v jeho věku to není nic nezvyklého, ale Dorimu to v hlavě přidává další témat na přemýšlení. Nechce čekat další měsíc, než se zase uvidí. 

"Nemusíš na své rodiče nadávat, aby sis omluvil ten pocit. Jde spíš o hranici, kterou máme každý uvnitř sebe." Snaží se ho podvědomě uklidnit a ujistit ho, že je to v pořádku.

"Máš touhu se o sebe postarat, jen je to vždycky složité hm." Při škole jde jen velmi těžko stíhat plno hodnotnou práci a uživit se tak, aby člověk mohl financovat vlastní bydlení. Zatím tohle téma nechá spát, ale v hlavě už mu krystalizuje nový nápad. Vyřešil by tím spoustu věcí a Boo by se od něj nemohl jen tak dotrhnout. Jenže to znamená, že by mu některé věci musel prozradit. +A vadí to? + Přemýšlí nad tím ve všech směrech. 

"To jsem rád, nerad bych tě vodil na místa, která jsi už viděl." Sám se rozhlédne kolem a pak stočí oči na kočku, kterou si přivlastnil Boo. On sám by si ji taky vybral. 

"Máme velmi podobný vkus, Boo-chan." Podívá se mu do očí a pak se pousměje. 

"Na kočky." Dodá vzápětí, než se natáhne po nabídce. 

"Snad se ti trefím znovu i do chuti." Je pro něj hodně příjemné mu vybrat, co by rád, přesně to odpovídá jeho povaze a tomu, čeho chce dosáhnout. Zvedne k němu oči, když mu Boo složí kompliment. Věnuje mu další ze svých dokonalých úsměvů a pak si ho velmi pomalu a důkladně prohlédne. 

"Kamufláž?" Nakloní hlavu mírně na stranu. 

"A já měl za to, že jsi chtěl jen dosáhnout vyššího stupně roztomilosti. Myslím, že se ti to povedlo dokonale." Oplatí mu kompliment, i když trochu jiným způsobem. 

"Děkuji, za tvá slova, Boo-chan." Podrží si ještě chvíli pohled v jeho očích, než se znovu vrátí na nabídce. 

"Myslím, že vím, co to bude." Dodá, než pohledem vyhledá obsluhu a tím ji přivolá k nim. Sobě opravdu objedná latté s příchutí oříšků a pro Boogieho.

"Horkou čokoládu, kočičí sen. K tomu poprosím i o tyto sušenky." Obsluha přikývne, ukloní se a zmizí. 

"Napadlo mě, že možná káva nebude to pravé pro tebe a čaj mi přišel málo sladký." Vrátí se oklikou ke svému komentáři ohledně Boogieho osoby. Pak konečně odloží nabídku a nasadí zamyšlený výraz. 

"Víš, pořád přemýšlím nad tvými slovy a možná bych měl malý nápad." Dělá s tím trochu drahoty, aby to nevypadalo příliš nápadně. 

"Mám pokoj navíc a bydlím blíž ke tvé škole. Kdybys chtěl zkusit, jaké to je žít sám, mohla by to pro tebe být příležitost." Neprozradí mu hned, že má místa opravdu dost a není to žádný malý byteček v centru. 

"Nepotřebuju pomoct s nájmem, o tom to není. Spíš bych ti chtěl dát příležitost zjistit, jestli je to to, co skutečně chceš. Sám vím, že představa je velmi často jiná, než realita a možná ti to utříbí myšlenky, kam by ses chtěl posunout." Pokrčí zlehka rameny, než se natáhne přes stůl a pohladí kočku, kterou má Boo v náruči. 

"Nemusíš odpovídat hned, jen o tom popřemýšlej. Tato nabídka nemá omezenou platnost. Mě osobně by přišlo skvělé nebydlet sám a to, že by můj spolubydlící byl velmi roztomilý a krásný…Velmi příjemný bonus." Nakonec zvedne dlaň a pohladí ho po tváři. Zase tolik lidí tu není a třeba si jich ani nikdo nevšimne. 

"A ne, nečekám do toho nic navíc, prostě ti chci pomoct. Pořád mám potřebu se o tebe starat." Pousměje se svůdně, než se pomalu odtáhne.

Boogie

Boogie se snaží pochopit Doriho názor ohledně rodičů, jak nejlépe dovede. V podstatě se mu snaží říct, že tyto pocity jsou asi normální a že to nutně neznamená, že je nemá rád nebo je dostatečně nerespektuje. 

"Myslím, že moje hranice jsou velmi tolerantní proti hranicím jiných spolužáků, jenom mi někdy připadá, že si odmítají připustit, že mi každý rok přibude věk a nezůstávám pořád na základní škole." Řekne. Tohle byl častý problém mnoha rodičů v Japonsku. Snažili se kontrolovat životy svých dětí, tím spíš, že Boogie byl jedináček. Jenže Boo nebyl dost průbojný na to, aby jim jasně nastavil hranice a nebo se dokonce trhl a odstěhoval někam daleko. Myslel si, že prostě jen bude mlčet a dělat, co chtějí, dokud nedostuduje a nebude mít tu sílu s tím něco udělat. Jenže pak se o slovo začaly hlásit hormony a touha s někým být a ty na něj křičely, že už není dítě a navíc to všechno komplikoval fakt, že se mu prostě nelíbily dívky. Najednou měl pocit, že několik dlouhých let nemusí přežít a navíc se bude muset pořád schovávat a to bylo k zešílení. Teď poznal Doriho a má pocit, že nejen, že nevydrží roky, spíš už ani dny nebo minuty. Naštěstí jsou už v kavárně a jeho rozbouřené pocity uklidní ta kočka, kterou zrovna drbe. Musí se podívat nahoru na Doriho, který stojí, když mu řekne, že mají velmi podobný vkus a zářivě se usměje. To je jediné, co teď chce. Aby měli co nejvíc společného a on Doriho nenudil. Aby si neřekl, že to s ním nemá cenu, protože by spolu nezařídili ani byt nebo tak něco. Dori sice dodá, že na kočky, ale Boo sklopí oči a stejně se pro sebe usmívá. Pak už se posadí ke stolku. Musí okamžitě zrudnout, když mu Dori řekne, že je velmi roztomilý v tom, co má zrovna teď na sobě. Je to jeho běžné oblečení, obyčejnější už ani být nemůže a on si vážně myslel, že se tak Boo oblékl úmyslně? Podle něj mu jen chce složit kompliment, ale buď jak buď, je to nádherné. 

"Děkuji." Hlesne a neví, kam s očima. Je trochu překvapený, když si Dori objedná zrovna latté, pro něj je to spíš mléko s kávou, i když je asi jediná, kterou by vypil, ale tipoval ho na něco intenzivnějšího. Možná jenom nemá chuť. Jeho ale čokoláda potěší. 

"Vybral jsi to skvěle, děkuji." Mírně se mu ukloní, aby ho ujistil, že neudělal nic špatně a po očku se po něm podívá. Ani ve snu by ho nenapadlo, co dalšího bude chtít Dori řešit. Boogie stačil říct jedinou pořádnou větu a on doopravdy celou dobu přemýšlí nad tím, co to bylo? Ještě chvíli a bude ho milovat tak moc, že Dori dobrovolně uteče. Jenže on mu nabízí pokoj. Pokoj u sebe v bytě. A Boogie na něj musí nepokrytě zůstat zírat s pusou otevřenou dokořán. Dori sice mluví o tom, že by to bylo jenom tak, aby si Boogie vyzkoušel, jaké by to bylo takto žít, ale takhle moc naivní nebyl dokonce ani on. Oba dva moc dobře věděli, jak je to k sobě táhne a že když budou pohromadě v soukromí, ten byt ani nemusí mít stěny. Cítí, jak znovu rudne, najednou dostane hrozný strach do něčeho takového jít, už jenom proto, že ani neví, jestli by se dovedl o byt starat, natož, co by Dori řekl na to, jaký je v každodenním životě, nebo jak vypadají jeho obyčejné věci. A zároveň má pocit, že otevřel knihu z nějaké červené, přeslazené, romantické edice a zrovna ji čte. Dějí se tam zázraky, potkávají krásní milenci a všechno je neskutečně růžové. Usrkne ze své čokolády, aby to celé ještě podtrhl. Jenže… rodiče by něco takového nikdy nedovolili, nemají ani ponětí, že nějaký Dori existuje, natož, aby s ním Boogie směl být. Z obláčku padá rychle a nepříjemně. Pořádně kvůli tomu ani neslyší slovo nájem. Hanba by ho fackovala a zároveň na něj vážně nemá. +Vydržovaná milenka…+ Napadne ho. Vyzkoušet, jistě… Zírá někam před sebe, přemýšlí a ani neví, že Dori hladí tu kočku, probere ho, až když se dotkne jeho tváře. 

"Naši to nikdy nedovolí." Hlesne a hned sevře víčka. V podstatě mu řekl Ano.