Hromadné - Mám chuť ti plnit přání. - část 7.

(město)

Boogie, Ruki

Boogie trochu užasle vydechne. Prý jenom pro vlastní zábavu a pocit, že může… Jistě, že může, s tímhle obličejem, ale stejně… Boogie sám o sobě nikdy nepřemýšlel jako o krásném, nikdy ho nenapadlo, že by se mohl pokusit natolik osamostatnit, aby vyzkoušel podobnou cestu. Dori mu najednou připadá velmi dospělý, možná vyzrálý, proti němu určitě. Imponuje mu to, ale má strach, aby vedle něj sám nevypadal jako dítě. Když se od sebe po polibku oddálí, Dori si o něj na chvilku opře čelo a Boogie se okamžitě začne rozplývat na svém růžovém obláčku. Takhle je spokojený. Nelíbí se mu, když mu Dori připomene, že už moc času nemají a hned se mu to odrazí v očích, ale poslechne ho a společně s ním vykročí zase kousek dál. V hlavě se mu motá všechno, co se děje, stejně jako Doriho hlas, který mu řekl, že je těžké se od něj držet zpátky. Je to příjemný pocit, někoho svou přítomností takto provokovat a zároveň ví, že by hodně rychle utíkal, kdyby se na něj Dori doopravdy vrhl. Jednou se to stane, ale Boogie se musí alespoň trochu připravit. Tedy… snad se to stane!! Podívá se trochu zaskočeně na jeho profil, když po něm Dori chce, aby mu slíbil, že se doma pořádně napije. To spaní už zní normálně, rodiče mu to taky pořád říkají, ale proč se má pořádně napít? Nahlas se však nezeptá, obecně není moc zvyklý odmlouvat a tak mu to odkývá. Dokonce podvědomě ví, že to udělá, i když ho Dori neuvidí, prostě by mu svědomí nedovolilo jinak. Ospalý stejně bude, bude ho mít pořád před očima, ale místo slov se na něj jenom mile usměje, když je tak starostlivý. 

"Mám strach, že se už zítra neozveš. Že je to jenom sen. Že si to do rána rozmyslíš." Svěří se mu, ale procházka je až moc rychlá a už jsou u taxíku.

"Tenhle je skutečně náš?" Broukne jako malé dítě, ale nechá si otevřít dveře a nastoupí. Řidič je samozřejmě cizí muž a tak by Boogieho ani nenapadlo dát třeba Dorimu v autě ruku. Nadiktuje svou adresu a auto se dá do pohybu. Míří k úplně obyčejnému bytovému domu, jakých je po Tokyu stovky. V jednom z nich je i malý byt Boogieho rodiny.

Ruki se okamžitě zamračí. 

"Jestli toho nenecháš, věřit ti přestanu a pak se budeš divit." Řekne mu hned, ale jakmile dojde na Angeliku, Tamaki se na něj šokovaně podívá. Jenže to není kvůli tomu filmu. Chytl se něčeho úplně jiného. Ruki protočí očima. 

"Jako bych nic neřekl…" Odtuší. 

"Strašně si protiřečíš. V jedné větě řekneš, že se budeš dívat, abys to vzápětí popřel, protože to nedokoukáme. To žádná oběť není, vlastně ani nesplníš slovo." Nenechá se jím zase tak snadno oklamat. Na ten zbytek už se jenom tajemně usmívá a sleduje ho, jak schovává lahev. On už se z ní stejně nenapije, kdo ví, jestli neupije někdo cizí nebo do toho třeba nenamočí, Ruki byl prostě vždycky podezíravý. Nečekal by, že bude Tamaki vypadat tak nadšeně, když společně vejdou do malé restaurace, ale když vidí jeho úsměv, musí se sám upřímně usmát. Jakmile se posadí a dojde na to špičkování před Jihiro, Tamaki pronese něco, za co by ho nejraději kopl pod stolem do holeně. 

"Koukej toho nechat." Sykne po něm a mračí se. Ani neví, jestli mu víc vadí, že se Tamaki pasoval do role někoho, s kým randí nebo to, že ze sebe dělá známost, která není vážná. Jihiro na tu nakládačku užasle vydechne, přitiskne k sobě tác a vypadá to, že si asi přisedne k nim, ale Ruki ji požádá o objednávku a tak jí nezbude nic jiného, než to splnit a odejít. Objednal takový mix všeho možného, velké společné jídlo, kde je od každého trochu. Trochu polévky, trochu ryby, zeleniny nebo smažených hub. Rád uzobával a ochutnával a protože Tamakiho ještě moc neznal, připadalo mu to nejbezpečnější. 

"To je milé, že bereš ohled na svůj doprovod. Samozřejmě se budu tvářit, že je to tak a jenom se nechceš dívat do ošklivého obličeje, když zrovna nikoho lepšího neseženeš." Dál pokračuje ve své břitké konverzaci, ale dívání do obličeje ho obecně překvapí. Takže ho nezajímá jenom on sám, ale rád má kontrolu nad tím, co se děje pod ním? To neznělo špatně… 

"Co povídáš… když máš někoho na klíně tak se prostě poflakuješ a oddře to ten nahoře." Řekne mu a pokuřuje, ale jemu se ta poloha taky líbí. Je to pro něj milejší, než kdyby ho někdo opřel o stěnu, protože nesnáší pocit, že je nějak podmaňován. Jídlo jim brzy přistane na stole, Ruki típne cigaretu a pobídne Tamakiho k jídlu. 

"Jen jez, zvu tě. I když to nebude levné. Nebylo by ani v závodní jídelně, s tím kolik toho určitě sníš." Nemyslí to zle, prostě jenom rýpe, protože ho to baví. Jen aby se to nezajedlo Tamakimu.

Dori, Tamaki

Doriho ani na vteřinu nenapadne, s čím se teď Boogie potýká ve své hlavě. Sám podobné problémy nikdy neřešil. Do věcí šel vlastně tak nějak po hlavě, ale z druhé strany věděl vždycky, co dělá. Nebyl to šílenosti, jen věci, na které si spousta lidí netrouflo. Jako třeba jejich klub. Tama byl podobný typ člověka, jen by dal klidně větší šílenosti a v těch, se kterými Dori přišel, ho vždycky podporoval. S Tamakim bylo všechno tak nějak jednodušší. Ta chvilka je i na jeho vkus opravdu kouzelná a vidí, že Boogie to vnímá mnohem intenzivněji. Toho přesně chtěl dosáhnout a už v klubu věděl, že bude potřeba si počkat na správný okamžik. Ne, Boogieho neutáhne na peníze, ale spíš na zážitky. Možná trochu obyčejné, ale mají svou atmosféru. Usměje se na něj a ještě chvíli ho jistí, než můžou vyrazit směrem k taxíku. Všimne si Boogieho pohled, když mu dal takový neškodný rozkaz a krátce se pousměje.

"Ten drink." Připomene mu, že přece jen něco vypil.

"Je lepší se napít, tím je jistější, že tě ráno třeba nebude bolet hlava." Vysvětlí to úplně jednoduše.

"Záleží mi na to, aby ti bylo dobře." Namotává ho dál svými slovy a vůbec nezaváhá.

"Je to jen maličkost, ale možná ti ušetří trápení." Zvedne krátce jeho dlaň, kterou má položenou na jeho předloktí a líbne jí na hřbet. Boo mu to ve výsledku odkývá a tuší, že by to udělal, i když mu to nevysvětlil, jen s argumenty mu to přijde mnohem pochopitelnější. Pozvedne koutky a jemně zavrtí hlavou. Chtěl mu říct, že to se nestane, ale už jsou v autě a zrovna tady před neznámým řidičem nechce Boogieho zase tolik přivádět do rozpaků. Tak prozatím mlčí. Za ruku ho ale vezme, dává si však dobrý pozor, aby nebyli ve zpětném zrcátku spatřeni. V klubu to bylo jiné, tam si jich nikdo v podstatě nevšímal, nepochybuje o tom, že tady by to bylo jiné. Placem ho hladí po kůži ze strany palce a mlčí, dokud nevystoupí. Zaplatí řidiči nemalou sumu a požádá ho, aby ho počkal o kousek dál za rohem. Chce být s Boogiem ještě chvíli sám.

"Neboj, Boo-chan. Jen tak si to nerozmyslím. Na to mě to k tobě příliš táhne. Jsi první, koho doprovázím až domů." Nelže, většinu poslal domů, ale tady ví, že nemůže spěchat, vlastně ani nechce.

"Doufám ale, že se ti bude zdát krásný sen o mně." Blýskne se mu v očích, krátce se rozhlédne po okolí a nakonec ho přece jen pohladí po tváři.

"Možná to bude maličkost, ale dám ti svou masku. Takhle je má oblíbená. Byl bych rád, kdybys na dnešní večer jen tak nezapomněl." Vtiskne mu ji do dlaně.

"Ani nevíš, kolik mě stojí přemáhání, abych tě nepolíbil i tady. Poslední co bych chtěl, je ti dělat problémy." Kdyby je někdo viděl, Boo by se z toho nevyhrabal nikdy.

Tama nasadí výraz naprosté zničenosti, a že mu to jde skvěle.

"Ale no ták, to bys mi neudělal. Říkal jsi, že ti je se mnou dobře. Jsme hodný, ani nekoušu." Snaží se tvářit vážně, ale zase tolik se mu to nedaří. 

"Vlastně zase tolik ne, já se budu dívat, ale na tebe, jak si to užíváš." Zkusí to nějak zamluvit, ale vzápětí rozhodí rukama.

"No dobře, s tebou to jde těžko. Vím, že bych nezvládl vedle tebe jen tak sedět a koukat se na film. To většinou totiž znamená pohodlné válení a zhasnutá světla. Prostě romantika." Koutky mu cukají.

"Už jen když na to myslím, mám problém. Ale já vím, že tě baví mě trápit." Ne, očividně mu to zase tolik nevadí a je schopný vydržet, co jen bude potřeba. 

"Budu se snažit všechno dodržet." Tentokrát už ale mluví opravdu vážně a je jasné, že chce dodržet, co slíbil.

"Já jen, abys věděl, jak těžké to pro mě je." Ruki ho s tím podle něj pošle do háje, ale stejně to říct chtěl. Nevinně pokrčí rameny, když na něj Ru prskne, aby toho nechal.

"Nechám, nevidím v tom problém, jen si sám nejsem jistý, co vlastně jsem. No, když budu příjemná večerní společnost a možná i budoucí, zlobit se nebudu." Samozřejmě se brání, ale říká jen to, co si myslí. Nic z toho si nevyjasnili a vlastně to ani nepotřebuje. 

"Ale ve výsledku nelžu, dneska jsem ho rozhodně nahradil. Beru to jako plus, jsem rozhodně lepší a zábavnější společnost." Klidně dá na odiv znovu své ego a snad to Ru nepopře. Přece mu přiznal, že se dobře baví, tak by teď nemusel dělat ofuky. Na první větu ohledně ošklivého obličeje, jen protočí očima a pobaveně zavrtí hlavou. Oba ví, že tak to není. Jenže další věta ho dostane. 

"Tsech, by mě zajímalo, s kým jsi prozatím spal. Hanba by mě fackovala, kdybych se jenom válel a nic nedělal. To mě nebaví." Vyvede ho rovnou z omylu. Znovu se nakloní trochu blíž, nad všechno to jídlo, které rozhodně přitahuje jeho pozornost. 

"A i kdybych se v tu chvíli jen válel, předtím a potom rozhodně nebudu. Můžu ti to klidně popsat od první do poslední chvíle." Nabídne mu a vůbec mu nevadí, že jsou v restauraci.

"Byl bych nerad, aby sis myslel něco podobného, to bys mě snad i urazil." Brání svou osobu. V tomhle ohledu narážky zase tolik rád neměl. Konečně se pořádně podívá na jídlo a pokývá hlavou.

"To nebude, ale když mě hezky nakrmíš, příště se o tebe postarám já." Nebrání se Rukiho pozvání a je jasné, že s dalším setkáním prostě počítá.

"Hm, tak co tady máme." Začne projíždět očima celý stůl a vybere si to, co se mu líbí nejvíc. Sáhne po hůlkách a nabere nějaké houby. Hned je ochutná a podle výrazu je jasné, jak moc spokojený je.

"Je to vážně skvělé. Poklona." Zahlásí směrem k obsluze a věnuje tím směrem svůj nejlepší úsměv. 

"A taky tobě, za výborný výběr." Nabere další sousto a netáhne hůlky směrem k Rukimu.

"Za odměnu tě můžu nakrmit." Uculí se a pobízí ho, aby si vzal. U toho vypadá jako malý kluk, který dostal pod stromeček o pět dárků víc, než si vlastně přál. Prý to umí být nakažlivé, tak třeba to zabere i tentokrát.

Boogie, Ruki

Dori měl pravdu, po alkoholu všechny kluky, co znal, bolela hrozně hlava a zítra přijedou jeho rodiče. Nechce, aby něco poznali, takže se pořádně napije. Vlastně je Dorimu vděčný. Když taxík zastaví, přijde mu, že cesta trvala moc krátkou dobu. Nevadilo, že se jeden druhého nemohli pořádně dotknout a skoro se na sebe ani podívat, ale byli spolu. Teď se ještě víc přiblížila chvíle, kdy mu bude muset říct dobrou noc a kromě toho od sebe budou stát daleko, protože v domě je samozřejmě velké množství sousedů, kteří ho znají a znají taky rodiče. Dost na tom, že by jim mohli říct, v kolik hodin přišel domů. Vystoupí z auta a počká, až odjede pryč, než se na Doriho teď už doopravdy smutně podívá. Když se někdo někomu líbí, tak by prostě neměl být držen daleko jenom proto, že si rodiče myslí něco jiného. Ti dva by prostě měli být spolu, tak to vidí. Usměje se o poznání víc, když mu Dori řekne, že je první, koho doprovází domů. Vážně mu to všechno věří a ani ho nenapadne, že by to pravda být nemusela. 

"To bude." Řekne tiše, ale oči klopí stydlivě dolů. Rychle otře tvář o jeho ruku, když se ho Dori dotkne a pak na něj užasle pohlédne. Chce mu dát svou masku? Prostě něco svého? Honem zapřemýšlí, co by mu mohl dát on sám, ale moc toho u sebe nemá. Nakonec ho napadne něco takového… možná dětského nebo zastaralého, ale najde svou malou peněženku a vytáhne z ní malou fotku, jaké se používají na pas nebo na průkazku do autobusu. Honem mu ji podá, aby od něj taky něco měl. Pak si převezme jeho masku a prohlédne si ji. Ani neví, jestli si ji doma pokusí vyzkoušet nebo ne. Musí se na něj znovu podívat a se začervenáním se usmát, když mu Dori řekne, jak moc by ho chtěl znovu políbit. Taky by chtěl. 

"Tak dobrou noc." Řekne mu místo toho a ukloní se mu na znamení, že si ho váží. Pak se otočí na patě a odběhne ke vchodovým dveřím. U nich se po něm ještě ohlédne a zamává mu, než zmizí uvnitř domu. Musí ze sebe všechno sundat, všechno smýt a všechny věci hodně pečlivě schovat, ale spát… spát nebude určitě. Dori má jeho číslo. Budou si psát. A uvidí se. Když sebou později plácne na záda do postele, zkontroluje displej a hodně pitomě se usměje. Na tohle si před rodiči bude muset dávat velký pozor.

Ten zničený pohled s Rukim nepohne ani o centimetr, ale když nakonec donutí Tamakiho přiznat, že by prostě bylo složité vedle něj sedět jenom tak a ani se ho nedotknou, spokojeně se usměje. Měli by k sobě přece být upřímní a je to skvělá satisfakce. 

"Ano to baví." Řekne mu a nejraději by se podíval pod stůl, jestli Tamaki ten problém doopravdy má, ale neudělá to. A pak Tamaki zvážní a začne mu slibovat, že všechno dodrží. Je to milé a jeden by se zároveň lekl toho, jak vážně to myslí. 

"Jistý si není ani jeden z nás." Broukne a honem se chopí hůlek, aby to téma nemusel dál rozebírat. Když si něčím nejste jistí, je lepší se tomu prostě vyhnout. Musí se upřímně pousmát, když Tamaki označí sám sebe za lepší společnost, než byl jeho ex. Nepodívá se na něj, ale v tom má rozhodně pravdu. Nechce se o něm bavit, přijde mu to celé jenom jako jeho vlastní selhání, že se s ním vůbec zahazoval. Zvedne zkoumavý pohled až ve chvíli, kdy se Tamaki začne čertit ohledně té postele. Prý s kým jsi prozatím spal. Zase tak málo jich nebylo, vzhledem k tomu, kolik mu je a že v jejich malé komunitě spolu nikdo nevydrží dlouho. Vypadá to ale jako téma, o kterém se nevtipkuje a cosi zlomyslného se Rukimu blýskne v očích, i když zatím stále mlčí. 

"Slova jsou k ničemu, pravdu řeknou až činy." Řekne mu a chvilku jí. Je rád, že Tamakimu jídlo chutná a ještě raději je, když se tak hezky zachová k Jihiro. Ta se zastaví v poklusu, oči i tvář jí nadšeně zazáří, poděkuje úklonou a zase pokračuje. Ruki se jenom pro sebe usmívá, ale když se proti němu objeví to sousto, jen mlčky zavrtí hlavou. Tohle moc nedělá ani v soukromí. Nakonec si otře koutky do ubrousku. 

"Budu muset jít, brzo vstávám." Řekne mu. Zatím nechce, aby ho Tamaki doprovázel. Zatím ani neví, jestli se mu sám ozve. Ale asi ozve. 

"Pomohl jsi mi, děkuji." Řekne mu upřímně, když se mu podívá do očí. Ve všem… od toho pitomce, ve zlepšení nálady, v tom, že se neplácal v depresi… Nakonec se jen tak usměje. Nechce mu nic slíbit, aby ho trochu napínal. Očima najde Jihiro, aby mohl zaplatit.

Dori, Tamaki

Dori po očku pozoruje Boogieho, aby se ujistil, že jeho slova dopadla na úrodnou půdu. Potřebuje, aby mu důvěřoval, na tom už se dá stavět. Tedy to, co má v plánu vybudovat. Ještě nejsou v ideálním stádiu, ale Boo je na podobné věci vážně dokonalý. Svým, velmi osobitým způsobem mu propadá a zjišťuje, že u něj nachází něco, co potřebuje. Už dlouhou dobu ví přesně, co hledá, ale zatím ho nikdy nebavil příliš dlouho. Tady hned od začátku cítí něco mnohem silnějšího. Už jen to, jak se Boo otře o jeho dlaň, mu vyžene koutky nahoru. Je to příjemné, velmi příjemné.

"To mě těší. Rád ti budu obsazovat sny." Nakloní hlavu mírně na stranu a znovu si prohlíží jeho výraz. Byl by rád, kdyby na sebe měli víc času, ale tento večer se velmi povedl a Dori si je jistý, že až se uvidí podruhé, bude to ještě intenzivnější. Pozvedne nepatrně obočí a pozoruje ho, když začne něco hledat. Nakonec mu oči padnou na malou fotku, kterou si od něj prsty obou dlaní převezme a mírně se ukloní.

"Děkuji. Můžu si jí dát na noční stolek?" Podporuje ho v romantických představách a nejspíš to opravdu udělá. Už jen proto, aby mohl dál přemýšlet, jak k sobě Boogieho ještě víc připoutat. 

"Krásnou dobrou noc, Boo-chan." Popřeje mu na oplátku a otočí se za ním, aby ho mohl pozorovat, dokud nezajde do vchodu domu. Pak vykročí po ulici a míří rovnou k taxíku, který na něj čeká. Má nutkání mu napsat rovnou, ale dá si na čas, aby Boogieho ještě chvíli napínal. Je to taková malá zkouška, jestli na něj počká a on si bude pak moci zkontrolovat, že splnil jeho přání do nejmenšího detailu.

I Tama boduje. Je to znát, když se Ru nakonec usměje. Ví, že ho bude dál trápit, ale ve výsledku si to užívají oba. Tama ze strany toho, že to nemá úplně jednoduché. Vždycky hledal složitější věci, tak trochu výzvy a tohle byla ta nejlepší, jakou za svůj život zatím potkal. 

"Všiml jsem si. Mě taky." Klidně se mu přizná, aniž by v tom viděl jakýkoliv problém. Přemýšlí chvíli nad jeho slovy o jistotě a nakonec přikývne.

"To máš pravdu a vlastně je to dobře. Nemám rád předvídatelné a na první pohled jasné věci." To by si Ru mohl přebrat i na sebe, když se nad tím víc zamyslí. Od něj totiž jeden vůbec nevěděl, co by měl čekat. Obočí mu jde malinko nahoru, když čeká dopověď. Nepotřebuje nutně slovní ujištění, že lepší je, ale klidně se spokojí jen s úsměvem. Ten se mu za chvíli dostane. Jenže pak dojde na provokaci, kterou kdyby Ru prohodil kdekoliv jinde, asi ho o ten stůl opře a ukáže mu, jak to taky může vypadat. 

"Máš, co jsi chtěl. Nedám si pokoj, dokud ti to nedokážu." I jemu se blýskne v očích a je v nich vidět i jistý tvrdohlavost. Ru by se mu sice nemusel ozvat, ale nikdo neříká, že ho nemůže zkusit najít. Přece ví, kde pracuje. Sám si dopřeje několik soust a ne, jeho poděkování ohledně jídla nebylo nic na efekt. Měl vážně podobná místa rád, a když k tomu přidá skvělé jídlo, je jasné, že tu není naposledy. Ani nečekal, že by si od něj sousto vzal, ale je vidět, že ho opravdu mrzí, když mu řekne, že už musí jít. Prostě mu to až příliš rychle uteklo.

"Jasně." Přikývne a pak na něj zůstane překvapeně zírat. To poděkování prostě nečekal. Předvede mu velmi milý a spokojený úsměv.

"To byla jen maličkost. Bylo mi potěšením ti vylepšit večer. Pro mě byl skvělý." Není to oplácení milých slov, myslí to vážně. Pak ale natáhne ruku a dotkne se jeho předloktí.

"Nech mě to prosím zaplatit. To já tě vzal na rande. Chci to dotáhnout do konce se vším všudy." Požádá ho upřímně a bez přehnaných gest nebo výrazů. Počká až k nim Jihiro dorazí a ujme se placení. Počká, až odejde a i když ví, že se to nedělá, prostě nechá pod tácem slušné dýško, ale tak, aby to Ru neviděl. Pak se společně s ním zvedne a vyjde před restauraci. 

"Dobrou, Ru –chan." Popřeje mu, vezme ho za zápěstí, aby mu nemohl utéct, a dá mu pusu na tvář.

"Díky za skvělý večer." Pak ho pustí a zamíří zpátky ke klubu. Po pár krocích se ohlédne s rukama v kapsách.

"A nezapomeň, že jestli mi nenapíšeš, tak se za pár dní utrápím k smrti. Někoho tak sexy na svědomí mít nechceš." Nebyl by to on, kdyby s něčím podobným nepřišel. Pak se smíchem pokračuje v cestě.

V klubu je pořád poměrně živo a Tamakiho překvapení, když se kousek od vchodu potká s Dorim.

"Hm, tys přišel domů?" Tváří se překvapeně.

"A nemáš masku. No tak to byl teda večer." Dodá se smíchem a sleduje, jak Dori sahá za recepční pultík a za chvíli už je jeho tvář krytá.

"A ještě neskončil Tama-chan, ještě ne." Sáhne po svém telefonu. Je nejlepší čas, napsat Boogiemu.

Doufám, že už spíš, Boo-chan. Něco jsi mi slíbil.

 Začne první zprávou.

Žertuji, už teď mi chybí tvůj úsměv. Opravdu moc se těším, až ho uvidím znovu.

Napíše druhou. Pak se podívá na Tamakiho a kývne hlavou k baru opodál. 

"Ještě máme čas na pár drinků." Pozve ho a zbytek večera společně tlachají a Tama vyzvídá, protože těch smsek, které jeho přítel poslal, nebylo zrovna málo.