Hromadné - Mám chuť ti plnit přání. - část 4.

(město)

Dori, Tamaki

Dori se nepostřehnutelně zarazí, když mu Boo pochválí pekařství. Na vteřinu se vážně vyděsil, protože teď opravdu nechce, aby Boo věděl, kým ve skutečnosti je. Totiž, že mu to tady patří. Jistě, má polovinu podniku, ale i tak to nemusí hned první večer vědět. Nechce si na nic hrát a zároveň…Prostě nemá tu potřebu. Je přesečený o tom, že Boo tu s ním i tak bude rád. 

"Výběrové řízení na ně trvalo prý vážně dlouho." Teď trochu mlží, ale vlastně přesně neví, jak dlouho je Tama vybíral. Věřil mu a některé věci nechával na něm. Ví, že se tu pár firem vystřídalo, než našli tuto malou, která měla skvělé zboží a zásobovala je. Všimne si, že Boogieho se slovy ohledně platby zaskočil. Jenže on vážně nepotřebuje peníze. Vybere si to s radostí po kousíčcích a trochu jinak. Už s tím pomalu začíná a nejspíš mu to bude trvat celý večer a ještě si něco nechá na ten příští. Stojí ho neskutečné sebeovládání, aby Boogieho nepolíbil. Moc by chtěl, o tom se nedá vůbec pochybovat a zároveň si je jistý, že když ho bude ještě chvíli napínat, výsledek bude mnohem lepší. Napíná i sebe a cítí, jak moc po něm touží. Samozřejmě by ho nejradši vzal do jednoho z pokojů a užil si, nebránil se, kdyby ho z toho někdo obvinil, a zároveň to nechce uspěchat. Má pocit, že kdyby to udělal, Boogieho by viděl naposledy a to by byla vážně škoda. Kdo by řekl, že dnes potká někoho takového? Pravdou je, že sem dolů zase tolik nechodil. Vlastně zase tolik lidí nevědělo, kdo tento podnik ve skutečnosti vlastní. Jejich příjemní byla dost propírána, ale tváře zase ne tolik. A ano, dělali to oba schválně. Když se od něj oddálí a uvidí, co v jeho očích způsobil, musí se spokojeně pousmát. O tohle mu přesně šlo.

"Právě jsi mi splatil víc, než si myslíš." Zamíří na svá slova o platbě, aby Boo konečně pochopil. Kdo ví, jestli mu bude platit dál s radostí, ale doufá, že ano. Nakloní hlavu trochu na stranu a pohladí ho po tváři. Je vidět, že nad svou odpovědí vážně přemýšlí. 

"Řekněme, že už jsem tady viděl opravdu hodně a aby mě někdo zaujal na první dobrou…To se jen tak nestává. Musel jsem si pro tebe přijít, jinak to prostě nešlo." Prozradí mu, že není ten, kterého si objednal. Ve výsledku tady byla dost uvolněná pravidla, takže je reálné, že by se to mohlo stát, i kdyby byl zaměstnanec. Někdy byly sympatie trochu někde jinde, a kdyby se kluci nevyměnili, mohlo by to dopadnout špatně. 

"Líbí se mi, jaký jsi. Hrozně se mi líbí, tě přivádět do rozpaků a zároveň tuším, že když se víc uvolníš, bude se mi to líbit ještě víc. To pro tebe chci vzít ven, někam mimo klub. Tohle je skvělé místo, ale venku to bude lepší." Odmlčí se na moment a vezme Boogieho dlaň, aby ji mohl zlehka sevřít mezi své.

"Doufám, že mi nedáš košem, když ti zítra zavolám a domluvíme se, kdy budeš mít čas. Vyzvednu tě." Vezme to celé na svá bedra. Jen bude muset trochu improvizovat. Ještě chvíli chce Boogieho nechat v nevědomosti, takže něco romantického a zároveň trochu obyčejnějšího.

Tama se rozesměje.

"V tom máš asi pravdu. Možná by sis něco zlomil. Rozkrok je v tomhle případě sázka na jistotu a navíc dostatečná satisfakce." Posvětí mu to celé, i když si z něj trochu dělá legraci. Jenže on tráví cvičením dost času, aby to tak bylo. Ne kvůli tomu, jakou má ránu, i když se to občas hodí, ale hlavně kvůli tomu, aby vypadal tak, jak vypadá. Jinak by se sebou nemohl žít. Pokrčí rameny, když se rozhovor stočí na jeho strýce.

"Vlastně ani moc ne. Vždycky si vybíral malá divadla, měl to rád. Dělal to spíš pro zábavu, než aby ho to uživilo." Vlastně jeho pohnutky dost chápal a rozuměl si s ním. Některé věci podle něj nejdou dělat pro peníze. Vypadá hodně překvapeně, když Ru s návštěvou divadla souhlasí.

"No teda a já jsem si říkal, že budu muset nasadit mnohem silnější páky, abych tě mohl někam vytáhnout. Ale jsem rád, že se ti ten nápad líbí." Je znát, že to myslí upřímně a vlastně ho těší, kdyby s ním mohl den trávit zrovna takto a ještě by ho to bavilo. Všichni chtějí drahé večeře a když ne to, tak minimálně místa, která jsou na rande typická, jenže to už ho taky nebaví. Rozesměje se podruhé a protočí očima.

"Mohl, ale vězení by mi moc neslušelo. Tam se ouška zrovna nenosí." Narazí na svou oblíbenu kratochvíli, totiž před Rukim práci právě v klubu.

"Ale slibuju, že až ho tam uvidím příště, něco sympatického mu hodím do pití." Nemá s tím problém, dokáže to udělat tak, že to nikdo nepozná a Rukiho ex bude mít na zažívací potíže zaděláno. 

"Buď úplně v klidu. Já to taky dlouho nevěděl, než mi to řekli. Vlastně mě museli navést, abych si o tom něco zjistil. Teď tím dělám dojem." Usměje se a snaží se o nevinný výraz, ale popravdě mu to nikdy moc nešlo. Zasekne se v jeho očích, když se na něj tak podívá a málem se naklonil přes stůl a udělal první pitomost, co ho napadla. Pak by ten kopanec mezi nohy určitě dostal.

"Nejsem vůbec odolný." Upozorní ho, aby si dával pozor, co dělá, jinak za své chování neručí. Nasadí výraz, ale prosím tě, když mu řekne, že není nikdo zajímavý a pak to vyklopí a Tamakimu spadne čelist.

"No výborně. Pak že nic zajímavého." Dodá, aniž by ho pustil. Tu ruku mu jen tak nevrátí, to teplo, které z ní cítí je víc než příjemné.

" Co kdybys mě na oplátku pak vzal do práce?" To by bylo třetí rande. Jeho to vážně zajímá, hrozně rád objevoval nové věci a tohle je lákavé. Zatím ho ani ve snu nenapadne, že by Ru mohl být o dost starší, než je on sám. 

"Když s tebou budu trávit víc času, budu mít víc možností tě sbalit. Jestli teda nejsem pod tvou úroveň. Víš přece, kde jsi mě potkal." Vtipkuje a zároveň je k němu naprat upřímný. Vlastně je to už dost dlouho, co si naposledy dopřával obyčejné randění. Posune k němu blíž sklenici, aby se společně mohli napít. 

"Ještě mi povyprávíš, co všechno tvá práce obnáší. Budu zaujatě poslouchat, to ti můžu slíbit." Pozvedne sklenku na jeho zdraví. Tak nějak ještě nezačal vnímat, že se na pódiu zase něco děje. Jeho momentální zájem je úplně někde jinde.

Boogie, Ruki

"Uhmm…" Udělá jenom Boogie, zatímco ukusuje pandí sušenky a toho drobného zaražení si vůbec nevšimne. Nikdy by ho nenapadlo, že Dori je majitel tohohle podniku. Velkou pozornost začne věnovat Dorimu ve chvíli toho téměř polibku a po jeho následných slovech. Totiž, že tohle byla forma platby. V hlavě mu to jede na plné obrátky. Člověk si to tak nějak nutně spojí s lehkými dívkami a chlapci, protože ti taky platí svým tělem, ale tady nejde o stejný princip. Tady se peníze nepředávají, jenom něžnosti a jenom tehdy, kdy bude Boo chtít. Kdyby to bylo naopak a on musel dělat, co mu Dori nařídí, aby zůstal s ním, pak by to bylo jako stát se tím lehkým nebo si ho najímat a platit, ale za daných okolností… připadá mu, že ho Dori spíš chce ubezpečit, že mu dál platit nemusí. Že by s ním byl doopravdy tak rád? Musí si ho znovu důkladně prohlédnout, v duchu si zrekapitulovat, co o něm ví… a pak ho Dori naprosto vyvede z míry. Co že to právě řekl? Že si pro něj musel přijít, protože ho zaujal hned z kraje? 

"My-myslel jsem, že…" Nedořekne to. Musí vypadat vážně užasle. Myslel si, že Dori je pro něj zamluvený, rezervovaný podle toho, co jim o sobě Boogie řekl, že ho prostě vybrali na základě nějaké běžné zkušenosti. Rozhlédne se okolo sebe, jako by hledal toho, s kým měl být původně, ale není to proto, že by chtěl měnit. Je to jenom taková spontánní reakce. Znovu upře pohled do Doriho očí, když mu říká, jak moc se mu líbí jeho povaha. 

"To jsi asi jediný na světě." Zamumlá potichu, ale ještě pořád má někde vzadu v hlavě varování, že Dori možná jenom říká, co chce Boo slyšet, protože je tady v práci a očividně je v tom dobrý, jinak by si ho tady nenechali. Je z toho ze všeho hrozně zmatený, ale polije ho nová vlna horka, když mu Dori řekne, jaký bude, až se uvolní. Co mu má pro pána říct? 

"Ale ty mě ven přece vůbec brát nemusíš, tam už nebudeš pracovat." Povídá mu zmateně, protože prostě nemůže uvěřit tomu, že by to bylo rande, protože Dori doopravdy chce. To takhle zve všechny? Nebo kolik už jich pozval? A je to důležité vědět? Možná raději ne… Kousne se do rtu a konečně se podívá stranou. Dori už svírá jeho dlaň, krásně hřeje a Boogie si zoufale přeje, aby to nikdy neskončilo. Chce mu zavolat už zítra!! Srdce se mu divoce rozbuší. 

"Nedám." Hlesne a udělí mu to tak svůj souhlas, ale nejspíš bude celé odpoledne studovat venku na chodníku, jen aby to neslyšel někdo cizí.

Ruki uznale pokývá hlavou, když mu Tamaki řekne, že jeho strýc celý život dělal, co ho baví, i když za to nikdy neměl moc velký výdělek. K něčemu takovému se odvážil málokdo, ale bylo to přesně to, co jim budhismus vštěpoval. Žij s málem, tak abys byl spokojený. Nehoň se za penězi, jsou pomíjivé. Jistě, ale ty šperky se k němu domů samy nedonesou… 

"Obdivuhodné." Řekne však upřímně. Pak se však zatváří kysele, když mu Tamaki řekne o těch pákách. 

"Pro tebe je to nejspíš celoživotní rutina, ale my ostatní smrtelníci do divadla zase tak často nechodíme a přijde nám to jako druh té vytříbenější zábavy." Řekne mu. Byla to kultura trochu víc na úrovni, tak to prostě bylo. Asi jako opera a tak podobně, ale to bylo taky divadlo. Tamaki vypadá docela spokojeně, že by někdo mohl sdílet jeho nadšení pro podobný koníček, Ruki se pousměje a zase se poklidně opře do židle. Musí se zasmát poznámce s oušky. 

"Nosit bys je tam klidně mohl, byl bys mezi vězni jistě velmi populární. Třeba bys to tam snadněji přežil, každý by tě chránil." Rozvine svoje představy a vypadá chvíli snad i zlomyslně. Chuť dál se mstít svému ex už ho kupodivu přešla, to asi ten kopanec. Nejvyšší čas, aby na něj prostě navždycky zapomněl. Místo toho poslouchá další vyprávění o masce na Tamakiho krku. Prý dělá dojem… Svůj pohled si Ruki uvědomí až ve chvíli, kdy mu Tamaki řekne, že není vůbec odolný. Zatváří se snad i přistiženě a hned toho nechá, ale Tamakiho reakce na oznámení toho, kdo vlastně on sám je, je vážně kouzelná. Ruki se tiše zasměje. 

"Někomu to zajímavé nepřipadá…" Prohodí tiše.

"Všichni vidí módu jenom v tom, co se nosí na přehlídkách dneska. Každý chce být návrhář, model, tvořit šperky a kolekce a co bylo už nikoho netáhne, ale látky tehdy a dnes… to nejde srovnat." Nesmí o tom začít mluvit moc, jinak Tamaki do dvou minut usne. 

"To bohužel nejde. Na místa v muzeu, kde pracuju, veřejnost nesmí. Ale můžu ti ukázat, které muzeum to je a co je v oficiálních vitrínách k vidění." Řekne mu s úsměvem a upije ze svého panáka. Musí trochu zvážnět a naklonit hlavu k rameni, když mu Tamaki řekne, že by mohl být pod jeho úroveň, protože on pracuje v tom klubu. 

"Co je, říkáš to, jako bys byl nějaká šlapka." Řekne mu bez obalu. Nic proti šlapkám, i když osobně nikdy s žádnou nebyl. Předpokladem mnoha lidí bylo, že když máte něco nastudováno a dosáhnete určitého statusu, hledáte si partnery v podobné rovině. Jistě, asi si nebudete mít co říct s někým, kdo se chová jako lopata, ale někdy uměl být i docela obyčejný člověk dost na úrovni. Všechno záleželo na povaze a chování a Tamaki se jako hlupák nechoval, jakkoliv Rukimu připadalo, že se za to možná občas schovával. 

"Promiň." Omluví se vzápětí, protože on už se napil a honem si s ním přiťukne. Ani on nesleduje dění na pódiu, kvůli kterému sem hlavně šli. 

"Snažím se uchovat staré látky, drahé šaty, někdy je restaurujeme, opravujeme nebo čistíme…" Pokrčí rameny. 

"Práce v rukavičkách se smyslem pro detail." Pousměje se.

Dori, Tamaki

Pozoruje Boogieho a snaží se odhadnout, co se mu prohání hlavou. Byl by rád, kdyby mu to řekl a taky, co přesně si pod pojmem platba představil. Rozhodně by ho to zajímalo, hlavně to, kam se jeho mysl ubírala. Vypadá to, že je z něj pořád nervózní. Podle něj to dělá i to místo. Klidně ho nechá, aby si ho prohlížel. Sám se usmívá a popíjí svůj drink. Nechce ho rušit, jen ať si to pořádně užije. On sám si to užívá víc, než dost. Pomalu se na něj podívá a znovu se příjemně pousměje. 

"Ano, tak to obvykle bývá. Někdo si někoho objedná, spíš mu ho vyberou a pak se večer odehrává, tak jak by měl. Jenže jsou tu i jisté výjimky. Pokud třeba má někdo volno a příchozí klient mu padne do oka, je to jiné. Samozřejmě to funguje i obráceně, takže mě můžeš kdykoliv vyměnit." Prozradí mu jistá pravidla. 

"Je to tu vedené trochu jinak. Všichni přece víme, že pokud jsou v tom i jisté sympatie, jde všechno snáze a mnohem přirozeněji." Ano, tuhle strategii zvolil. Největší problém většinou je, když vybírají nové zaměstnance, potřebují osobitý přístup. Teď jsou v době, kdy jsou tady všichni spokojení a podnik vydělává víc, než dost. Krátce se zasměje, když si Boo myslí, že tím, jaký je, není přitažlivý. 

"Nemyslím si, že jsem jediný na světě. Možná jsem spíš jeden z mála, kdo se za tebou nebojí přijít a říct ti, jak moc jsi ho zaujal. Upřímně se divím, že jsi tady a nemáš telefon plný potencionálních nápadníků. Možná bych se měl raději podívat." Trochu ho popichuje, ale všechno v rámci dobré nálady a jakéhosi vtipu. Boo reaguje přesně tak, jak si představoval a díky tomu má ještě lepší náladu. 

"Neboj se, Boo-chan, já bych se jen tak odradit nenechal." Ujistí ho, že mu za to opravdu stojí. Navíc byl ten typ, kterého se jen tak neodmítá. 

"Dneska spolu strávíme moc hezký večer, pořádně si to užijeme a zítra se domluvíme, kam a kdy tě vezmu příště." Nakloní hlavu na stranu a zůstává u něj pořád stejně blízko. Znovu si začne pohrávat s jeho prameny, očividně jim nechce dát pokoj. 

"Můžeme zajít do kina, na večeři, klidně na nákupy, pokud budeš chtít. Je jen na tobě, co by se ti líbilo." Zamyslí se nad tím, co mu tu nabízí. 

"Anebo to můžeš nechat na mě. Třeba se ti to bude tolik líbit, že v tom celém budeme pokrčovat někde v soukromí." Ne, opravdu nečeká, že se to hned na první schůzce stane, ale taky chce, aby věděl, že nad podobnou možností minimálně uvažuje. Popravdě má v hlavě hlavně to. 

Tama se upřímně pousměje a zlehka se mu ukloní hlavou.

"Arigato, Ru-chan, za něj." Poděkuje mu, když dojde na pochvalu jeho strýce. Tama neměl špatnou rodinu, to vůbec ne, ale strýce měl vždycky hodně rád, a když se cokoliv stalo, utíkal většinou za ním. I když přišel Dori, tento vztah jim vydržel, i když na to byli tři. Musí se uchechtnout, když vidí Rukiho výraz, asi to i čekal. 

"V tom máš pravdu, ale zase tak často nenarazíš na někoho, koho by to upřímně zajímalo." Má s tím samozřejmě svoje zkušenosti. Vlastně do onoho divadla ještě nikoho nezval. Ru bude jeho velká premiéra. +Pokud si to nerozmyslí.+ Napadne ho a vlastně ho ta představa malinko děsí. Na to zase tolik zvyklý není. O to víc chce, aby tam s ním šel. Pak ale protočí očima. 

"Jistě a pak bych jim za odměnu něco velmi konkrétního poskytl." Zavrtí nad tím odmítavě hlavou. 

"Ne díky, radši si společnost do postele vybírám." Ušklíbne se pobaveně. Tohle si radši ani představovat nechce, asi by z toho měl noční můry. Nakonec mu přijde líto, když se Ru přestane tvářit, jako by s ním flirtoval. Dokonce nasadí trochu posmutnělý výraz. 

"Tak jsem se spletl, klidně ho na mě můžeš používat dál. Dost se mi to líbilo. Zkusím to pak vydržet." Pobídne ho, když se k němu na chvíli nakloní, pod záminkou toho, aby ho dobře slyšel. Vyslechne si a pak pokývá hlavou.

"Mě to zajímavé přijde. Všechno se vyvíjí hrozně rychle a u některých věcí, to podle mě dobře není. Chci o tom vědět víc." Ujistí ho o svém zájmu. 

"A vystačím si s tím, že mi o tom budeš povídat." Dodá ještě. Rád by se podíval za oponu toho všeho, ale pokud to nejde, zlobit se nebude. 

"Zbytek uvidím hodně rád. Pořád ale nemám tvé číslo." Řekne si o něj narovinu, aby se později mohli spojit. Pak se ale rozesměje a dost nahlas. 

"Vlastně tak trochu jsem, nemyslíš? Jen neprodávám sex, ale svou společnost. Zas takový rozdíl v tom není. Anebo se to může brát tak, že prodávám zážitky. Asi to zní i trochu líp. Mě na tom zase tolik nezáleží. Baví mě to. Někdy můžeš člověku hodně zlepšit náladu a večer. U tebe se mi to taky povedlo." Nebyl by to on, kdyby to neotočil ve svůj prospěch. Vyslechne si i zbytek a zkoumavě si ho prohlíží. 

"Smysl pro detail…Hm tak to tě k sobě domů nevezmu, zbláznil by ses z prvního metru. Vlastně obdivuju lidi, co jsou jako ty. Mají většinou dost utříben myšlenky a ve všem ideální pořádek. To já neumím, ani v hlavě kolikrát. Dělám věci, které mě jako první napadnou." Pak na chvíli ztichne, ale ne, nepřemýšlí, jestli to říct, prostě to udělá. 

"A popravdě mám teď myšlenku na jedinou věc a to je trochu soukromí s tebou nebo minimálně vyzkoušet, jak chutnají tvoje rty. Už je dobrých dvacet minut pozoruju. Bod pro mě v rámci trpělivosti za to, že jsem to ještě neudělal." Je zvědavý, co mu na to řekne, ale asi to i tuší. Stejně to vyzkouší, minimálně ve chvíli, kdy se budou loučit.

Boogie, Ruki

Boogie poslouchá Doriho vysvětlení a pro sebe se pousměje, když mu řekne, že ho Boogie může vyměnit. Mimoděk se podívá znovu okolo sebe. Chodí tady hodně krásných lidí, mnoho z nich má nějakou formu masky a mnoho vůbec ne, ale kdo ví proč, se mu nikdo nelíbí tak jako Dori a to ho pořádně nevidí. I tak je jasné, jak moc jiný má pohled, jak krásný má úsměv a čisté rysy. Bez ní bude ještě mnohem krásnější, ale zároveň je v něm cosi nebezpečného, co se snaží Boogieho varovat. Nemá to smysl, vůbec neposlouchá. Je moc mladý a nezkušený, líbí se mu, že by jenom kvůli němu někdo mohl být takový a tolik mu nadbíhat a taky Dori dělá psí kusy, aby se tu s ním Boogiemu líbilo. Copak je někdo schopný něčemu takovému odolávat? Kdyby znal Rukiho, hned by měl odpověď, jenže on ho nezná. Ne, Boogie bohužel opravdu neměl telefon plný čísel. Není si vůbec jistý, že je to jenom proto, že by se ho ostatní báli oslovit. Tak v první řadě v jeho věku si zase tolik kluků svou podivnou orientací jistých nebylo a ještě pořád se pokoušeli radit s dívkami nebo plnit přání rodiny. Mnoho z nich to tak bude mít celý život. Za další, těch homosexuálů taky nebyla plná škola a za třetí by musel Boo dát alespoň trochu najevo, jak to má. Jenže on se moc styděl a bylo by to tak, i kdyby se snažil oslovovat dívky. Možná by to bylo všechno ještě horší, protože by to bylo vyloženě na něm. No a pak tady byl samozřejmě ten nejdůležitější fakt a to je to, že se nemusel vůbec nikomu líbit. Už jen ty dlouhé vlasy byly takovou revoltou, ale naštěstí ho učitelé ani rodiče nenutili je ostříhat. Boo vlastně nebyl tak hodný, jak vypadal, když dělal takové věci, ne? Podle měřítek společnosti určitě… Znovu se usměje, když mu Dori řekne, že se nenechá odehnat snadno a podívá se na svůj telefon. Je samozřejmě zamčený. Dneska si to užijí a Boo vlastně moc nespěchá, protože rodiče přijedou až zítra. Podívá se mu do očí, když mu navrhuje, kam všude by mohli jít. 

"Vlastně bych to rád nechal na tobě. Myslím, že budeš mít hodně nápadů, které by mě ani nenapadly." Dá mu svou plnou důvěru, že to nebude něco, co by ho jakkoliv ohrozilo byť jenom na reputaci a kouzelně se na něj usměje. Tak oni spolu doopravdy někam půjdou… Srdce se mu spokojeně rozbuší.

"To je pravda." Řekne Ruki jednoduše na ten zájem o divadlo a napije se ze své sklenky. Usměje se, když mu Tamaki řekne, že si společnost do postele chce vybrat a ne chodit s každým. To bylo dobře. Nakloní hlavu trochu stranou, když mu Tamaki řekne, že ten svůj pohled vlastně uplatňovat může.

"A já myslel, že máš docela srovnané, co vlastně chceš… ale chápu, tobě šlo především o můj komfort a bezpečí. Nechceš mě znásilnit. Nebo se tak moc bojíš té věznice, to taky chápu." Dává mu ochutnat, jak kořeněný je život s ním, co se týká konverzace. 

"Ano, dneska je všechno samý aušus." Ruki si skoro rozčarovaně odfrkne a dojde mu, že si lidé okolo nich smějí. To proto, že chlapec u tyče tam dávno není a je tam nějaký komik. Očividně je docela dobrý, oni dva sedí skoro vpředu a ještě si ho ani nevšimli. Chudáček… Nakonec se trochu nevypočitatelně usměje a vezme do ruky telefon. 

"Co kdybys mi nadiktoval tvoje a počkal si na to, jestli jsi udělal tak velký dojem, abych se sám ozval, máš na to nervy?" Zeptá se ho. Porozhlédne se okolo nich, když se Tamaki začne tak smát, ale v představení komika se to dost ztratí. 

"Není to to samé, s někým být a s někým spát je prostě rozdíl." Stojí si Ruki paličatě na svém a na ten zážitek protočí očima.

"Jo, to rozhodně jo." Musí ohrnout rty a nedobrovolně přiznat, že má Tamaki pravdu, když mu řekne, že mu zlepšil večer. Ani neví, co by dělal, kdyby se nepotkali. Už věděl, co je jeho ex zač a stejně by ho to asi hodně mrzelo. Místo toho se vlastně dobře baví a ani si na něj nevzpomene. 

"Musím ti přiznat, že máš pravdu." Nebude lhát. Prohlédne si ho víc, když mu řekne, jak to u něj doma vypadá. Tamaki vypadal hodně upraveně, dbal o svůj vzhled i kondici, vážně je to u něj doma takové? Pravdou ale bylo, že Ruki uklízel hodně. Přátelé si z toho skoro dělali legraci. Jeho dům vypadal trochu jako svatyně. Jako umělec ale jeho impulsivnímu chování rozumí. Když měl myšlenku, potřeboval ji dát na papír, tak to prostě bylo a bylo jedno, kde jste a co děláte. Zarazí se, když mu Tamaki prozradí, na co přesně myslí a jak dlouho pozoruje jeho rty. Skoro by je i schoval za dlaň, ale není žádné mimino! Na jednu stranu bylo hezké, co mu Tamaki říkal a na druhou před chvílí někoho pustil k vodě… no a co… chtěl to udělat už dávno...a taky mu není sedmnáct… může si dělat, co chce. 

"Ještě si počkej." Broukne tiše.