Hromadné - Mám chuť ti plnit přání. - část 1.

(Matrix)

Boogie

Boogie si vlastně nebyl ani trochu jistý tím, co dělá. O tomhle nikomu neřekl. Od přírody byl plachý až hrůza, i když si myslel, že je s ním vlastně docela legrace a o tom to bylo. Byl možná ještě hodně mladý, ale katastrofálně bez zkušeností a bez šance někoho vhodného si najít. Nešlo jenom o to, že nedovedl nikoho oslovit a před ostatními v panice prchal, ale taky o to, že přede všemi skrýval, že dívky nejsou to, co by se mu líbilo pozvat na večeři. Nemohl si dovolit čelit všemu, co by mu přineslo veřejné odhalení, na to nebyl stavěný, takže neexistovalo, aby oslovil někoho v okruhu minimálně celé rozlohy Tokya a pokud jde o seznamky… stejně by nemohl přijít. Cítil se sám, byl romantik a scházela mu něčí upřímná blízkost. Toužil po někom, komu by mohl říct úplně všechno, ale byl dost opatrný na to, aby to nebyl někdo z internetu. Co kdyby přece jen v Tokyu žil nebo to byl nedej kami někdo, koho zná třeba ze školy? A pak si jednoho dne při rolování facebooku všiml jedné hry… Tedy hry… V Tokyu existoval klub, dům nebo jak to nazvat, kam mohli lidé přijít zcela anonymně a přijmout jakoukoliv roli. Hrát si na cokoliv, co je jenom napadlo a nešlo jen o to, že jste mohli lhát, že jste třeba někdo slavný nebo nesmírně bohatý, chodili sem i lidé s velmi specifickými požadavky. O nic takového neměl Boogie zájem, ale nedovedl přestat číst a fantazie se mu při tom rozebíhala naplno. Pokud vstoupíte, u recepce se vás zeptají, kým dnes jste a tu roli hrajete. Mohou vás upozornit na vhodné protějšky a lidi, kteří vyhledávají něco podobného, můžete si rovnou domluvit schůzku naslepo a co se týkalo těch konkrétních velmi soukromých her, na to byly místnosti v patrech nahoře. Některé soukromé a předem objednané a některé, kde se dělo všechno se všemi, jenom jste souhlasili… no se vším. Tam Boo vstupovat nechtěl. Byl jenom zvědavý. Když ale vymyslel, kde by na podobný večer sehnal peníze, protože to nebyla zase tak levná záležitost, uvědomil si, že vlastně netuší, na co si chtěl hrát. Ideálně vůbec na nic, v tom byl dost upřímný, ale neměl v tom jasno. Neměl žádnou jasnou vizi. Někdo tam šel už s tím, že mu něco velmi konkrétního chybí nebo ho lákala konkrétní možnost, ale kým by se měl stát on sám, navíc tak, aby svou roli hrál přesvědčivě? Nikým… bude sám sebou a věří, že když si ostatní budou myslet, že to jenom předstírá, bude dost takových, co by si chtěli hrát s někým stydlivým. Třeba si opravdu s někým padne do oka. Samozřejmě tam nepůjde v mikině nebo školní uniformě, takže se musí pečlivě připravit sérií tajných nákupů. Věci doma schovává tak, aby rodiče nic nepoznali a taky musí opatrně nakládat s kapesným, aby mu vůbec něco zbylo na autobus. Tohle všechno mu nezabere zrovna jeden den, spíš několik týdnů a taky čekání na vhodnou chvíli, až rodiče odjedou na víkend k tetě. Musí je umluvit, aby ho nechali doma, všechno svádí na školu, ale je vzorný a hodný a i když mají poznámky, že učit se může i u tety, nakonec mu byt přece jenom svěří. Boo si nemůže dovolit, aby se nečekaně vrátili domů, takže nejde spoléhat jenom na večer v opeře nebo tak něco. Nakonec jsou ale rodiče doopravdy z domu a je čas se nachystat. To samo o sobě Boogieho hodně baví a s výsledkem je nakonec spokojen, ale už vůbec si není jistý, jestli zvládne projít dveřmi toho domu. Když si sedá do taxíku, na který musel taky ušetřit, má dojem, že se propadne hanbou už jenom z toho, jak vypadá a jak se na něj taxikář dívá, natož když diktuje adresu. V duchu se proklíná za to, že si nenechal zastavit kousek dál, třeba ten muž ani neví, že podobný klub existuje. Mohl se tvářit jako divadelní herec nebo že třeba jede na školní představení… Jenže nakonec stojí před klubem, dovnitř i ven sem tam vcházejí lidé a on… Má na sobě černé lehoučké kalhoty, které ale budí dojem večerního slavnostnějšího rázu, společenské boty a černý vršek s dlouhým rukávem, který je celý z husté krajky. Nic víc… Pečlivému kouřovému líčení se věnoval opravdu dlouho a podle něj vypadá podmanivě. Dlouhé havraní vlasy má rozpuštěné, šperky raději taky šetřil, protože žádné drahé nevlastní a když stoupá po schodech, zřetelně cítí, jak se mu chvějí kolena. U recepčního pultíku bude muset říct, co chce. Má sice rezervaci, ale… aby si pamatovali to s těmi kluky…

Dori, Tamaki

Matrix. Jméno klubu, které je za poslední měsíce skloňováno úplně nejvíc. Začali s něčím, co bylo schovávané a nevypadalo, že by něco takového vůbec mohlo fungovat, pokud jste to cíleně nehledali. Tento trh byl vyloženě neobjevený, tedy až do chvíle, než se na scéně objevili dva kluci, kteří se rozhodli, že tomu dají úplně jiný směr. Dori a Tamaki byli přátelé od základní školy. Každý z nich byl z jiné společenské vrstvy a přesto nebo možná proto si k sobě našli cestu a stala se z nich nerozlučná dvojka napříč ročníky. Nakonec oba dva nastoupili na stejnou střední a následně i na stejnou univerzitu. Nutno dodat, že nebýt Doriho, tak se Tamaki tak daleko nedostane. Nejde o to, že by byl pitomý, ale rozhodně nebyl studijní typ. Dori ho musel den co den kopat, aby prošel testy a zkouškami a taky různé domácí práce dělal za něj. Tama mu byl vděčný a na oplátku se staral o to, aby se neopakovalo to, co se dělo na základní škole, než se poznali. Starali se jeden o druhého a prožívali spolu spoustu životních milníků. Taky dost intimních, ale nikdy to nepřekročilo hranici skvělého přátelství. Doriho rodiče ze začátku nebyli nadšení, ale postupně Tamakiho přijali do rodiny. Z druhé strany to bylo daleko jednodušší a tak došlo i na společné, rodinné trávení volného času. Pak přišli poslední ročníky univerzity a oba začali přemýšlet, co budou dělat. Ani jeden z nich neměl v hlavě typický ideál jejich společnosti a rozhodně se neměli v plánu zahrabat v nějaké firmě, kde by se do měsíce zbláznili. Potřebovali nutně něco kreativního, kde budou svými vlastními pány. A pak Dori potkal klub, který byl před krachem a dělal něco, co mu vnuknulo nápad. Možná neobjevil Ameriku, ale to ani nebylo potřeba, stačilo, aby to udělali po svém. Tak se stalo, že Dori vybílil svůj účet a koupil právě toto místo. S Tamakim mají za sebou kus práce, aby se to povedlo a mohli tu stát, tak jako dnes. Zjistili však, že vypadnout z reality potřebuje snad každý a tak rozšířili služby co nejvíc, aby si tu našel svůj kousek opravdu každý. Dori se staral o marketing a dělal manažera, spravoval finance a zajišťoval chod celého podniku. Tohle na Tamakiho nebylo, ten se angažoval napřímo a vybíral obsluhu, recepčního a taky kluky a holky, kteří se starali o atmosféru kolem. Měli jen pár stálých zaměstnanců, kteří se tu procházeli kolem, když na sebe zrovna neměli rezervaci anebo se starali o náhodné hosty, kteří projevili zájem právě o ně. Pak tu bylo pár v podstatě brigádníků, kteří se tímto způsobem bavili, ale přitom třeba studovali nebo pracovali. Nakonec to vyhovovalo všem. 

"Už jsme tu tři roky." Prohodí Dori měkce. Stojí zrovna ve velké v podstatě klubové místnost. Je tu bar, stolečky a taky pohodlné pohovky a gauče. Na zdi se promítá anime s nádechem erotična, kousek dál běží něco podobného, ale s reálnými lidmi a po stěnách jsou kresby velmi sexy anime postaviček. Výzdoba se většinou dost mění, vzhledem k tématům, které tu mají jako hlavní. Kolem nich prochází kluci a holky navlečení do různých oblečků. Některé jsou roztomilé a někteří kluci vypadají jako anime nebo manga sen každé holky. Sem tam někdo dokonává efekt ústenkou a občas se tu objeví kočičí nebo psí ouška. Je znát, že se všichni dobře baví. Dori se opírá zadkem o jeden ze stolečků, ve svém přesně padnoucím obleku s bílou košili rozhalenou na hrudi. K tomu nádherně kontrastují bílé perly. Obličej mu částečně kryje černá, precizně vyvedená škraboška, kterou má jen kolem očí. Má na sobě vyražený vzor a místy se třpytí. Nohu mírně pokrčenou a v ruce elegantně svírá sklenku červeného vína. Podívá se na svého přítele, který právě bílá kočičí ouška má. Je to skvělý kontrast, oproti vypracovanému hrudníku, který svítí zpoza bílé, rozepnuté košile s ohrnutými rukávy nad lokty. 

"Máme výročí?" Upře na Doriho Tamaki nepřirozeně zelené oči a uchechtne se. 

"Znáš mě, nic pro tebe nemám." Zavtipkuje a znovu se rozhlédne. 

"Kde je vůbec Miyu? Přijde?" Narazí na holku, se kterou Dori chodil. 

"Už nepřijde nikdy, pravděpodobně." Uchechtne se Dori a očividně ho to netrápí. Tamaki vedle něj protáčí očima.

"Už zase? To už je asi dvacátý člověk za posledních pár měsíců." Zavrtí hlavou a dál to nekomentuje, stejně se nepřestává usmívat. Místo toho se rozhlédne a oči mu padnou na černovláska, který právě přišel. 

"Hm, to bude něco pro mě." Narovná se, aby za ním vyrazil. I když je v podstatě majitel, často spíš vypadá jako zaměstnanec. Baví se tím, že tu po večerech dělá společnost. Je to vlastně jeho oblíbený a nejspíš taky jediný koníček. Dori přeostří stejný směrem a v očích mu zasvítí. Zastaví Tamakiho rukou na jeho rameni a taky se narovná. 

"Ne, Tama-chan, tenhle je tak akorát pro mě." Zazní dost nekompromisně, ale ani podobné věci je nikdy nerozhádaly. Tama rozhodí rukama a opře se zpátky. 

"Tak si to užij a buď na něj hodný." Uchechtne se a vyšle Doriho kupředu s plácnutím přes zadek. Boogieho už se ujímá recepční, aby ho zacílil na místo, kde ho přijmou se vším všude, ale dřív je u nich Dori a pošle recepční pryč. 

"Vítej, už na tebe čekám." Prohodí svůdným hlasem a krátce si ho prohlédne. 

"Dáme si společně něco k pití? Vyberu ti s radostí drink, něco sladkého, jako ty." Trochu se nakloní k němu, zvedne k němu ruku a pohladí ho po hraně čelisti. 

"Prosím." Pokyne mu vzápětí rukou k baru na druhé straně klubu. 

"Pak se můžeme jít posadit." Kývne hlavou k jedné z pohovek umístěnou v přítmí. Tamaki je celou dobu sleduje a popíjí svůj drink.

Boogie, Ruki

Těsně přede dveřmi se málem otočí a zase odejde, ale mine se v nich s nějakým párem, který jde zrovna ven. Nechce před nimi vypadat hloupě a tak prostě vejde. Ocitne se v poměrně prostorné hale, kde je u protější stěny krásně vyvedený recepční pult z tmavého dřeva. Všechno se tady pohrouží do velmi intimní atmosféry, panuje tady přítmí, člověk si připadá schovaný už jenom díky těm světlům. Všechno je nečekaně luxusní a zároveň dostatečně moderní, ani sám nechápe, jak se to majitelům povedlo takhle zkombinovat. Boogie nikdy nic podobného neviděl, nevychází z údivu. Je jenom obyčejný kluk, co chodí na univerzitu a bydlí v malém, zcela obyčejném bytečku se svými rodiči. Nedávno mu bylo dvacet jedna let, jinak by sem ani nemohl, ale na vlastní nohy se ještě nepostavil a rodiče se zatím ani netvářili, že by mu to chtěli dovolit. Na vlastní bydlení během školy stejně myslet nemohl, neměli ani na dovolenou, natož na tohle. Okolo něj proplouvají lidé, někteří oblečení jako do divadla, jiní v maskách, ale všichni se drží jisté elegance. Nikdo sem nepřijde třeba jako do skateparku. Myslel si, že to bude divočejší, ale ze všeho dýchá podivný klid. +Takový ten před bouří.+ Pomyslí si v duchu a vůbec se neplete, protože než se staří opřít o recepční pult a nadechnout se, aby řekl kdo je a co tady má zarezervovaného, někdo se u něj objeví. Boogie sebou trhne leknutím a podívá se nahoru, protože i když není zase tak malý, tenhle muž je vyšší. Má škrabošku, ale ta rozhodně neskryje nádherné, čisté rysy a nevšední oči nebo spíš jejich pohled. Okamžitě zrudne, když mu ten muž řekne, že je tady kvůli němu a že je sladký. Srdce se mu divoce rozbuší. Teď už není cesty zpět. Zaplaceno je, ale na občerstvení tady moc nemyslel a při všech těch výdajích s sebou vlastně dohromady nic nemá. Pozvání by se mu hodilo. Vlastně… tenhle muž je asi objednaný pro něj, přece ho nepošle pryč? 

"Dobře." Hlesne a plaše sklopí pohled dolů. Trochu se zakloní a zároveň zachvěje, když se ho cizí ruka dotkne v tom důvěrném gestu, ale brnění cítí až někde v podbřišku. K nějakému gauči v přítmí ani nedojde, protože má kolena jako želé a co až k němu dojde? To tam jako budou sedět sami a nikdo na ně neuvidí? Co mu bude říkat? Jak se bude chovat? A co když bude chtít něco víc? Je pozdě, už do toho skočil, jen si nemyslel, že tak po hlavě… Vykročí po jeho boku a co chvíli se kradmo dívá na profil jeho tváře. Jestli tu pracuje, asi by měl zvát spíš Boogie jeho. Snad mu to dovolí nějak splatit později? Přece mu neřekne, že v kapse nic nemá? Má hlavu plnou problémů už teď. Nemá při tom ani ponětí, že je někdo pozoruje, stejně jako nemá ani ponětí, že jen pár chvil po něm sem někdo doslova vběhl. 

Ruki je rudý zlostí. Má toho pitomce tak akorát dost. Před chvílí se spolu pohádali na ulici a asi po desáté se spolu rozešli, ale má něco, co je jeho a chce to zpět. Aby se Rukiho zbavil, zaběhl do tohohle klubu. Ruki samozřejmě ví, co je tohle za místo, ale nikdy tady nebyl a později už ani nebude. Je přesvědčený, že podobné věci nemá zapotřebí a když si tady jeho už teď ex chce hrát, tak ať hraje, ale bez něho. Rovnou se vrhne k recepčnímu pultu a musí si málem stoupnout na špičky, aby vůbec viděl na druhou stranu. 

"Tak chlap, co sem teď přišel, kde je?" Vyjede jako policejní vyšetřovatel a recepční se zatváří děsně nad věcí. 

"To vám nemohu říct, pane. Má tady své rezervace a ty nemůžeme sdělovat nikomu dalšímu." Odříkává medově a Ruki se prudce nadechne nosem. 

"Najdu si ho sám." Řekne a chce vykročit do lokálu, ale recepční obejde pultík a zastoupí mu cestu. 

"Máte svou rezervaci?" Zeptá se ho. Ruki se zarazí. 

"To máte tak plno?" To snad ani není možné… 

"Ano pane, bohužel, dnes je pátek a to je vždycky nejvíc plno, stejně jako v sobotu." Povídá stále milá a klidná recepční. Ruki zkřiví nespokojeně rty. Co teď? 

"Chci si jen něco vzít a hned budu pryč." Chce ji obejít, ale nejde to a už po nich kouká ochranka. 

"Támhle je!" Ukáže rovnou na Tamakiho, kterého má před očima. Samozřejmě lže, to není on a tohohle nikdy neviděl, ale to určitě projde!

Dori, Tamaki

Dori se málem rozesměje, když vidí trhnutí kluka před sebou, při jeho prvních slovech. To se tu zase tolik nevidělo, i když sem občas někdo zavítal a nebyl si jistý, co tu vlastně hledat. Ty první návštěvy byly vážně kouzlené. Bez obtíží udrží svůj výraz, kterému kraluje příjemný úsměv a počká si, až se neznámý trochu uklidní. Nechce ho vyplašit, i když to spíš vypadá, že už se mu to povedlo. Možná by se měl chovat jako zaměstnanec a nechat se pozvat, aby dodržel jistá nepsaná pravidla klubu, ale s černovláskem se v něm probouzí jistá stránka, která to tak rozhodně nechce. Toho bude zvát on, tedy zvát…Ve svém vlastním klubu vážně platit nemusí. Nakloní hlavu na stranu, protože ty rudé tváře jsou vážně roztomilé. Většinou na takové typy zrovna nebyl, ale tento kluk je tak přirozený a upřímný ve svém chování, že se mu to prostě a jednoduše líbí. +Máš hroznou smůlu Tama-kun. Možná ti to pak vynahradím.+ Jeho přítel si podobné typy většinou dost užíval, ale tuhle příležitost mu nehodlá nechat. Umí být sobecký, za to Tamaki skoro vůbec ne. Byli vlastně dost zvláštní dvojka. Dori jim obstará pití, sobě čistý, zlatavý alkohol a neznámému pěkně barevný a slaďoučký koktejl, ozdobený ovocem, paraplíčkem a skoro až děsivě roztomilým brčkem. Kde na to jejich barmanka chodí, to nemá ani ponětí, ale má to úspěch. On by si nic takového nikdy neobjednal. 

"Myslím, že ti to bude chutnat. Nedělej si s ničím hlavu, dnešní večer je na mě." Pozve ho, aby mezi sebou měli čistý stůl. Stejně mu černovlásek připadá spíš jako student a takového nemá v plánu zruinovat. Pokyne mu zlehka plnou rukou, ve které svírá jeho koktejl, aby se usadil na pohovku, a sám se přisune do jeho blízkosti. Postaví před něj koktejl a přes sebe nižší sklenku. 

"Jsem Dori." Představí se mu. 

"Jak se jmenuješ ty? Myslím, že bych vymyslel několik kouzelných přezdívek, ale tvé jméno by bylo úplně nejlepší." Pobízí ho, aby se mu představil.

"Můžu ti jich pár říct výměnou za něj." Přehodí paži před opěrku, vlastně spíš ramena neznámého a nakloní se k jeho oušku.

"Vsadím se, že budou takové, aby ses buď víc červenal, nebo byl nadšený." Věří si dost na to, aby pronášel podobné věty.

"A pak mi můžeš říct, co tě sem přivádí. Víš, mám chuť ti plnit přání." Vlastně skoro mluví jako jeden z kluků, kteří tu pracují, ale to zase tolik nevadí. Proto tu jeho dnešní objev je, tak mu může dopřát to nejlepší. 

Tamaki je z dálky pozoruje a pro sebe se usmívá. Podle něj ten kluk nemá vůbec žádnou šanci. Jak si Dori někoho vzal do hlavy, tak podle něj nebylo možné, aby mu někdo odolal. Vlastně se diví, že to mezi nimi zůstalo právě v této rovině, ale prostě to nezapadlo do sebe. Každý z nich potřeboval trochu něco jiného a tak si jen dopřávali to, co zrovna potřebovali. I když od jisté doby si podobné věci řešili dost samostatně. +Až by to jednomu začalo chybět.+ Vtipkuje ve své vlastní hlavě a dál se baví jejich pozorováním. Na té pohovce je nejde skoro vidět, spíš jen siluety, ale je jasné, že Dori se do toho pustil s plnou parádou. Najednou ho zaujme dění u recepce. Je tam poměrně rušno a periferně zahlédne, jak se ochranka pohne. On sám je v pozoru, aby mohl případně pomoct. Stávalo se to málo, aby jejich strážci museli něco řešit, ale občas vážně byli potřeba. Víc pozvedne hlavu, když na něj kluk, který působí rozruch, ukáže. Dobře, tak on se na to teda podívá, když si to přeje. V očích mu zasvítí, odloží sklenku a vykročí k očividně nezvanému hostovi. Jakmile je u nich, prohlédne si neznámého od hlavy až k patě a recepční mu sděluje, že tady jeho známý ho přišel hledat.

"Hm, opravdu? To je mi příjemné překvapení, tak půjdeme." Vezme výtržníka kolem ramen. Sice to vypadá přátelsky, ale drží ho pevně, aby se mu nemohl vysmeknout.

"Když jsme tak dobří známí, vezmu tě do speciálního salonku." Usměje se na něj široce a vede ho středem klubu k zadním místnostem. Nenechá ho se mu vysmeknout a pak ho poposune dveřmi, které za nimi zabouchne a vzápětí zamkne. Klíč si vloží do kapsy u kalhot. Zastaví se těsně u něj a nakloní se k němu.

"Většinou nemám špatnou paměť. Odkud se přesně známe?" Zeptá se ho s trochu hraným pobavením. 

"Druhá otázka bude možná o trochu komplikovanější. Co za to, že tě nepošlu přímo do chládku?" Dojde až k malému baru, kde rozlije do dvou sklenek a zamíří zpátky k němu. Podá mu jednu z nich.

"Jak se jmenuješ a proč si sem tak vpadl? Nemáš na vstup?" Zní o něco přátelštěji. Nebyl zrovna konfliktní typ a ten naproti němu sice vypadá jako potížista, ale ne takový, aby sem vtrhl bezdůvodně. Asi.

Boogie, Ruki

Boogie následuje Doriho k baru, kde s rukama spojenýma před sebou počká, co mu objedná. Dori se ho nezeptal, co by chtěl, takže se v duchu pomodlí, že to nebude něco ostrého, po čem by se před ním zakuckal nebo moc silného, po čem by zase za chvíli nebyl sám sebou a mohl by se chovat nevhodně. Boogie nemá ani ponětí, jak by se choval, protože nikdy opilý nebyl, ale nechtěl by neznámému třeba pozvracet boty a to by se mohlo snadno stát. Kluci ve škole o podobně trapných situacích vyprávěli už několikrát. Někdo na takové věci zkrátka neměl žaludek a on by byl určitě někým z nich. Když se na baru objeví pěkný barevný koktejl, na jeho tváři se objeví v podstatě šťastný a spokojený úsměv a prsty si hned pohraje se všemi ozdobami. Ani nic takového zatím nikdy neměl, protože nikdy nebyl v podniku, kde by něco takového prodávali. Chodili s klukama jenom výjimečně na pivo. Málem by u toho zapomněl, že vůbec neplatil a honem zvedne k Dorimu oči, když ho otevřeně pozve. Přestává si být jistý, že je to zaměstnanec, který na něj možná měl čekat v recepci, protože tohle by se přece nedělo. Možná oslovili nějakého dalšího zákazníka, který chtěl potkat zase někoho, jako je on? Odtud už není těžké začít se vznášet na obláčku představ, že tento krásný muž touží po někom jako Boo a mohli by se sobě navzájem líbit. Připomínat si, že tohle všechno je jenom hra, je těžké už teď a to je tady pět minut.

"Nevím, co říct." Hlesne na to pozvání. Je mu to trochu trapné, ale jinak by to stejně nešlo, to by odtud musel asi utéct. Dori vezme i jeho pití a odvede ho k pohovce, u které Boogie zaváhá. Ví, jaká je tu tma a má trochu strach, ale… nakonec se posadí a Dori je samozřejmě hned těsně vedle něj. Boogieho tváře pokryje nová červeň, dlaně vrazí mezi kolena a neví, kam s očima po lokále. Všimne si výtržníka u recepce, ale než stačí říct Hele a Doriho na něj upozornit, už mu Dori dává ruku kolem ramen a výtržník je zapomenut. Boo se plaše podívá vedle sebe a nahoru. 

"Dori-san? To je hezké." Řekne a uhne pohledem, když dojde na přezdívky. Ale chtěl by je slyšet! 

"Jsem Boogie." Řekne svoje nevšední jméno a doufá, že se Dori nenechá pobízet a ty přezdívky mu řekne. Když však na uchu ucítí jeho dech, málem se vsákne do pohovky. Hned vzápětí skoro omdlí, protože Dori mu prý chce plnit přání a jemu to přijde naprosto neuvěřitelné. To se mu tolik líbí?? On??? 

"Já jenom… jen jsem… chtěl poznat někoho nového…" Hlesne a nervózně si začne pohrávat s pramenem dlouhých vlasů.

Ruki nečekal, že si ho Tamaki všimne a půjde rovnou k němu, myslel si jenom, že ho ti otrapové pustí dál a on samozřejmě zahne za nejbližší roh, jenže osud mu dneska nepřeje. Příchozí bude k jeho smůle někdo známý a důležitý, to pozná podle toho, jak s ním mluví. Ale místo toho, aby Tamaki popřel, že ho zná, sehraje to divadlo společně s ním, vezme ho kolem ramen a vede dovnitř, jako by tady na něj dávno čekal. Ruki se pro sebe nevěřícně usměje, ale když jsou dost daleko, chce se mu samozřejmě vysmeknout, poděkovat a zmizet. A to se mu nepovede. Tamakiho stisk je železný a i když se snaží, aby nepoutali pozornost, Ruki se ho očividně už nezbaví. To mu ale nebrání, aby se celou cestu nerozhlížel po lokále, kde je ten blbeček jeho ex. Je to marné, tenhle dům je moc velký a má víc pater. Tady dole ho nevidí, i když je hodně míst mezi stíny. Maličko mu zatrne, když ho chce ten cizinec brát do nějakého speciálního salónku, ale on se přece jen tak nelekne! 

"To není potřeba, jen si tu něco vyřeším a půjdu." Málem by dodal, že nebude dělat problémy, ale už s tím trochu začal a taky… až ho uvidí, zabije ho! Tamaki ho protlačí dveřmi, okamžitě zavře a zamkne a když se na sebe podívají, už si strká klíč do kapsy. Skvěle… Ruki stáhne obočí a bojovně zvedne bradu, když mu Tamaki naruší osobní prostor, ale jeho oči jsou nebojácné.

"Proč hned do chládku? Za pokus o nepovolený vstup je kriminál?" Nepřehání to tenhle kluk trochu? Tamaki nezůstane na místě. Jde k baru a kupodivu nalévá dvě skleničky, takže to s tím chládkem nebude tak hrozné. 

"Ty jsi manažer nebo provozní?" Ruki mu klidně tyká. Povzdechne si a vlastně s vděkem si převezme sklenku. Na chvíli zůstane potichu a rovná si myšlenky a pak ležérně zasune dlaň do kapsy kalhot. 

"Hledám tady někoho, s kým jsem se před chvílí pohádal na ulici. Je to otázka života a smrti, jinak mě trefí mrtvice a bude… už to tak dál nemůžu nechat." Začíná trochu od konce. Pak zvedne oči nahoru. 

"Jsem Ruki. Proč to chceš vědět?" Jeho hlas trochu změkne.