Tetsuya
Sám si trochu testuje, jak bude Meisa na některé jeho pohnutky reagovat. Je to taky o tom, aby si příště dal pozor, co jí říkat bude a kam ji povede. Je mu jasné, že některé věci se jí příčí, otázkou však zůstává, kam až bude ochotná zajít, kdyby to byla potřeba. Je to vlastně dost důležité, protože jeho cesty umí být nebezpečné. Věří sobě i svým mužům, že jí dokážou ochránit, přesto chce, aby si dávala pozor. Na všechno a vlastně i na něj. Chladně se pousměje na její slova o tom, že se všichni na něco těší."Možná jsem v tomto ohledu jediný na světě, který to neumí." Odpoví jí neurčitě, pořád si od ní drží trochu odstup. Má to vlastně jednoduchý důvod, Mei toho viděla z jeho nitra už hodně a zároveň ho donutil její otec slíbit, co slíbil. Musí, jinak udělá něco, kvůli čemu přijde o hlavu. Je to složité, kvůli Mei už ho moc jiné ženy nezajímají a to si toho jindy dokázal hodně užít. Opravdu upřímně se rozesměje, což slyšel jen málokdo, když ho obviní, že je jako dítě.
"Věř mi, že tě donutím, aby sis tahle slova brzo rozmyslela." V očích se mu nebezpečně blýskne. Tohle si k němu ještě nikdy nikdo nedovolil a možná proto ho to tolik baví. Jak kdyby ty obyčejné dny, kde byl jeden jako druhý někdo dokázal osvěžit něčím nezvyklým. Procestoval toho hodně a stejně mu tohle přijde podivně osvěžující. Jednou tuhle provokaci dotáhne na vážno a do konce a uvidí, jak bude reagovat. Chce ten výraz vidět znovu ale tentokrát doopravdy. Obočí mu jde malinko nahoru, kdy míří ven a na její otázku jen přikývne. Nevypadá pobaveně a vlastně je dost vážný.
"Samozřejmě, že chci vědět, kde máš hranice. Pak je můžu posouvat. Možná ti přijde, že je to klidná doba, ale sama brzo uvidíš, že není všechno takové, jak se zdá." Mei je žena, ale má trochu představy dítěte. Nemyslí to ve zlém, protože tak byla vychována, ale svět je něco úplně jiného a ona se zase tak daleko nepodívala, aby věděla o všem co se děje.
"Chci ti všechno ukázat a zároveň tě chránit." Dodá něco, co neměl úplně v plánu říkat, chvíli se na ni dívá a pak se podívá před sebe. Asi by to měla vědět, aby se ho nebála a zároveň mu přijde, že šel s kůží na trh příliš brzo. Uchechtne se chladně, jakmile dojde na koně a na to, že by ji chtěl mrtvou.
"Padáš mi do náruče, myslím, že nic horšího tě vážně nečeká. Kdybych si nemyslel, že to zvládneš, nenabízím ti to nejlepší zvíře v této zemi. Přišel bych tak o dva velmi cenné poklady. Jen jeden má mnohem větší hodnotu, než druhý." Neprozradí jí, jestli myslí jí nebo toho koně, je to vlastně další trochu svérázné dobírání. Zůstane u svého hřebce, který je u něj očividně dost spokojený a pozoruje Mei, jak sleduje divoké zvíře opodál. Sklopí hlavu a uchechtne se po té poznámce. Otočí se ke svým mužům, aby je poslal napřed. Na těchto koncích jsou schopní je nakonec dohnat, oni tak rychle zase nepojedou. Pár mužů jim tu zůstane a ti si jsou zatím po své práci. Tetsuya nechá svého hřebce stát opodál a pak vyrazí k Mei. Sebou nese větší pytel.
"Nebudeme tady tak dlouho." Předá jí pytel s krmením, díky kterému má šanci se k hřebci dostat blíž. Přece jen už na něm někdo jezdil, je divoký, ale ne nezvladatelný. Bude se snažit ji sundat v první chvíli, ale není to tak, že by na něm nikdo nikdy neseděl.
"Zkus to." Dotkne se krátce její dlaně, po které sklouzne prsty.
"Nic není tak beznadějné, jak se na první pohled zdá. Pokud to opravdu chceš, zvládneš všechno. První jsi ani nevěřila, že pojedeš a vlastně už skoro vyrážíme." Podívá se na její profil a pak těkne očima k hřebci, který zastříhá očima a obezřetně hledí na pytel se žrádlem. Sám od ní pak ustoupí a zamíří pod menší stromek, který tu má. O něj se opře bokem a založí si ruce na hrudi.
"Pravdou je, že až spadneš za zadek, budu se opravdu smát." Musí se do ní trochu strefit. Možná jí to vyburcuje k tomu, aby se to nestalo.
Meisa
Tak o tom jeho prohlášení, že se na nic netěší, Meisa hodně pochybuje už jenom proto, jak moc cestoval. Byl to sběratel. Ten se vždycky těšil na nové věci do své sbírky stejně jako se těšil z toho, že o nich mohl vyprávět. Nic na to však neřekne, protože Tetsu má rád, když má navrch a tohle není nic, při čem by ho nemohla nechat. Chytrá žena nemusí být za každou cenu slyšet, hlavně že se děje to, co sama chce. Co se týkalo jeho dalších slov o tom, že si rychle rozmyslí, jestli si o něm bude myslet, že je dítě, z toho už jí tolik do smíchu nebylo, ale pořád byla trochu naivní na to, aby přesně domyslela, jak to Tetsuya myslel. I jeho slova o tom, že tohle není klidná doba a není všechno takové, jako to v paláci vypadá, jí na klidu moc nepřidávají. Chystá se jet do divočiny a doma všechno vypadalo jako idylka, ale pořád bylo moc krátce po válce, na hranicích ještě nebylo bezpečno a po zemi se potulovalo hodně loupežníků a tuláků bez domova. Nejspíš si ukousla víc, než mohla kdy sníst, ale takový byla vždycky. A Hitomi taky, proto si tak rozuměly. Jenže místo toho, aby to Tetsu nechal jenom tak, řekne jí, že jí chce všechno ukazovat a chránit jí a kdyby zrovna nešli k tomu koni, asi by se zastavila a zůstala na něj zírat celé hodiny. Její hlava si začne spojovat všechny náznaky od chvíle, kdy se poznali až do okamžiku, kdy sem přiběhla. To, jak ji objal, to jak na ni myslel s dárky, to co jí říká teď. Někdo jako on, s jeho pověstí a někdo jako ona, malá naivní holka z paláce… Skutečně mu mohla učarovat a tak moc? Možná existovali hezčí muži, vlídnější muži, ale jí se líbil on. To nevyzpytatelné nebezpečí, co měl v sobě i ten druh povýšenosti a arogance vůči jiným, ač by to kdykoliv jindy odsoudila. Kruci… Kousne se do spodního rtu. Jen těžko se od sebe budou držet dál, to ví už teď, ale stejně tak se už teď stydí, jako by jí Tetsuya řekl, ať si sundá kimono. Už se jí zase pokouší strašit, když jí říká, že nic horšího, než pád do jeho náruče jí nemůže potkat. Ona si začíná myslet něco jiného. Tam bude v největším bezpečí a nikde jinde. A jako správná princezna si ani na vteřinu nepomyslí, že ten největší poklad by snad nebyla ona. Samolibě se usměje a vykročí ke koni. Nečekala by, že jí Tetsu půjde na pomoc, ale on to nakonec udělal a donesl jí jídlo. To jednoduché řešení by jí vlastně nenapadlo už jenom proto, že se všichni dívají a ona si myslela, že by tím zklamala jeho očekávání. Dojde jí ale, že není důležité, jakou kličkou dosáhne svého cíle, ale to že se to stane. Tetsuya si na hry se ctí a hrdostí asi zase tolik nepotrpěl, pokud něco rychle potřeboval a ona by se toho příkladu měla držet. Ať si každý myslí co chce, hlavně když budou mít respekt. Jeho školu přejímá opravdu velmi rychle. "Ano." Přikývne na jeho slova a uvědomí si i jeho dotek, ale je tak rozechvělá, že se soustředí stejně jenom na koně. Sáhne do pytle, nabere hrst a natáhne ji směrem ke koňskému čumáku. Je vidět, že hřebec si zvyká na její vůni a rozhoduje se, jestli se mu líbí nebo ne. Musí vědět, že je Meisa nervózní, nemá moc důvodů jí věřit, ale jestli mu to nebude vadit, byli by na dobré cestě. +Přečti si moji duši a řekni, jestli ti to stačí.+ Pobízí ho v duchu. Nebude ho nutit. Jestli uteče a bude se vzpínat, asi touží po někom jiném. Ne, nevěřila, že pojede a jede a teď se bojí, že ne na tomto koni. Ale ona na něm pojede. Odrazí se jí to v očích a hřebec na ni zaostří.
"Já pojedu. Pojedu s tebou. To ty mě ochráníš a já za to nedovolím, aby se ti něco stalo." Řekne mu a kůň se pohne. Přijde, sežere všechno žrádlo a uteče.
"Co? To je všechno? Jde ti jenom o jídlo?!" Zvolá za ním Meisa a má pocit, jako by se ten kůň smál. Jako Tetsuya. Stane se to ještě několikrát, ale pokaždé mu je blíž, pak ho i pohladí a nakonec nechá pytel na zemi. Kůň do něj zaboří nos a ona toho využije, aby zapletla prsty do jeho hřívy a nasedla. V tu chvíli se začnou dít věci. Kůň jde okamžitě na zadní, rozeběhne se a chvíli to vypadá, že nabourá čelem do zdi. Uhne, běží podél obvodu dvora, úmyslně jí odírá nohu o stěnu nebo o kmeny stromu, zatáčky jsou prudké, odskakování nečekané, ale nevyhazuje. Zkouší ji. Meise je úplně jedno, jak sedí nebo vypadá, v podstatě má zavřené oči, visí koni na krku a čeká, až ta bouře přejde. A ona přejde. Nedochází jí to. Žíně má zařezané do prstů tak silně, že jí trochu teče krev. A kůň stojí a čeká, až si odsedne z vedení a dojde jí to.
Tetsuya
Tetsuya tuší, že svými slovy Mei děsí, ale to byl účel. Nejde o to, aby jí zbavil strachu. Ostatně nebyl proti podobnému pocitu imunní. Byl to však dobrý pohon, pokud měl člověk správnou povahu. Nejde o to se nebát, ale vědět, co se může stát a dělat věci i přes strach, který by mohl ochromit. Mei tu chce být, překonala první překážku a možná strach z jeho osoby, další krok bude den kůň, který by jí mohl klidně podupat, kdyby k němu přistoupila špatně. Po očku ji pozoruje, když řekl, že by jí rád chránil a čeká vážně jakoukoliv reakci, hlavně ty odmítavé nebo možná i popíchnutí, jak moc se od prvního setkání změnilo. Nic z toho se nestane a podle něj to hřebcem není. Neměl to vůbec říkat a zároveň nechce nechávat Mei v tomto ohledu v nejistotě. I přes svá slova ví, že se potřebuje v neznámu o někoho opřít a on tou osobou klidně bude a udělá mu to vlastně i radost. To jí samozřejmě nikdy nepřizná. Její samolibý úsměv pobaví i jeho, protože dostála své povaze a myslí v první řadě na sebe. Líbí se mu to na ní a má spoustu dalších vlastností, které ho sice jednou budou dohánět k šílenství, ale taky jim nedokáže odolat. Sice si dost často užíval s dívkami, které dělaly, co mu na očích uvidí, ale nikdy by je nesnesl delší dobu po svém boku. Za to Mei ani jedna z nich nesahá ani po kotníky. Možná právě proto se k ní chová úplně jinak, než k ostatním. Tohle je totiž ten pravý diamant a smutné je, že ji nikdy nebude moci mít. Málem by si povzdechl, ale ovládne svůj výraz. Oči zvedne k princezně, která se i se žrádlem odváží k hřebci. Pomohl jí, možná neměl, aby si na to přišla opravdu sama, ale šlo spíš o to, že na některé věci musí jít jistá hrdost trochu stranou. Účel světí prostředky a na cestě to platí dvojnásob. Kolem nich už nikdo není. Většina vyrazila na cestu a ti, kteří s nimi zůstali, stojí kousek za zdí a čekají na ně. Tetsu stojí opodál a pozoruje, co se bude dít. U toho si dopřává svačinku v podobě sušených kousků ovoce. Skoro to vypadá, že si je jistý, jak skvělá podívaná to bude. Snaží se tvářit nedotknutelně, a že ho to v podstatě nezajímá, ale zájem v očích maskuje jen velmi těžko. Nenápadně se zasměje, když jí kůň jako první uteče. Očividně má svou hlavu, ale to ona taky. +Budou si rozumět.+ Proběhne mu hlavou. Mei se nakonec dostane na hřbet hřebce a jemu to vyžene na pár vteřin koutky nahoru. Prostě si byl jistý, že to dokáže. Pak se však objeví několik vrásek, když se zamračí, protože si právě musela hrozně ublížit o zeď, kterou je obehnaný jeho pozemek. Ví, že to bylo svým způsobem potřeba a stejně mu to není po chuti. Nakonec to přece jen zvládne, i když se krku pořád ještě drží. Znovu se musí pousmát, ale vykročí k nim. Hřebec po něm cvakne zuby, jak kdyby byl nepřítel číslo jedna, ale jakmile z něj ucítí pach druhého koně, trochu se uklidní a nechá ho přijít blíž. "Výborně, Mei-san." Pochválí jí, i když to úplně říkat nechtěl. Pozdě, ale stalo se. Klesne očima z její tváře na odřenou nohu a pak vystoupá ke krvácejícím prstům.
"Zůstaň sedět." Prohodí, než se na chvíli vzdálí a pak se vrátí s koženým vakem, odkud vytáhne lahvičku a kus čisté látky. Odloží se všechno stranou na hrazení trávníku a pak sáhne po svém noži, kterým natrhne rozedrané kalhoty.
"Pak se ještě převlékneš." Dodá, aby mu nezačala nadávat a začne jí nohu ošetřovat a převazovat. Dotýká se její kůže, vypadá zaujatě a občas i dovolí vzhlédnout. Kůň stojí už naprosto klidně, jak kdyby tušil, že je to potřeba.
"Pomůžu ti dolů, nasedláš ho, vybereš mu jméno a můžeme pomalu vyrazit." Bez váhání jí vezme kolem pasu a pomůže jí dolů. Nepustí jí hned, nějak se mu nechce, když je tak blízko.
"Věděl jsem, že to zvládneš. Už jen proto, jak moc bych se smál, kdyby ne." Blýskne se mu pobaveně v očích, krátce očima těkne na její rty a pak ji prostě pustí. Ošetří jí ještě ruce a obváže prsty, skoro to vypadá, že má látkové rukavice bez prstů. Vlastně si dost užívá další doteky, ale do očí se jí už nepodívá, vlastně až na konci.
"Nasedlej ho a běž se s ní převléknout." Kývne hlavou ke služebné, která se jako na povel objeví u nich.
"Ještě nemáš vyhráno, ale jsi na velmi dobré cestě." Nechce ji brát moment vítězství, ale ví, že vztah mezi Mei a hřebcem se bude ještě chvíli formovat. Ještě jednou si ji krátce prohlédne, než se otočí a vyrazí ke svému zvířeti, aby na ni počkal. Hlavou mu víří tisíc a jedna myšlenka a všechny se točí kolem ní.
Meisa
Pomalu odlepí svoje tělo od koňského krku a začne se narovnávat. Ve stejnou chvíli její hřebec cvakne zuby po Tetsuyovi, ale nekousne ho a ona se přistihne, že je z toho překvapená. Neví, jestli už ji chrání nebo chce jenom kousat každého, kdo se přiblíží, ale vyčaruje jí to drobný, unavený úsměv na tváři. "Díky." Řekne a usměje se o dost výrazněji a šťastněji. Narovná se v zádech úplně a teprve v tuto chvíli si uvědomí, že má ruce úplně zřízené. Pohne s nimi, silně to zabolí a musí žíně trochu vyplést z mělkých ran. Syká u toho bolestí, ale není to nic, kvůli čemu by brečela. Prvních pár dní bude hrozných, protože ji bude bolet nejen zadek, ale i ruce, kterýma bude muset otěže často silně svírat, až se kůň bude vzpírat a pak taky ta noha. Dobrý jezdec řídil spíš nohama, než rukama a nepochybuje o tom, že tohle zranění taky přijde k sobě, ale musí si vzpomenout na mistra, který je učil šermu. Každá bolest nás dělá silnějšími a odolnějšími. Ta fyzická i ta psychická. Cokoliv teď zvládne, ji později už nezaskočí nebo snáze překoná něco mnohem horšího. Přece neumírá, spíš naopak a svou krví křtí její nový vztah s tímto koněm. Pozoruje Tetsuyu, co přesně dělá a co si to chystá a zaskočeně vydechne, když ještě víc poničí její kalhoty, aby se dostal k ráně na noze. Ale asi to bylo lepší, než je rvát dolů přes ni, byly docela úzké. Tetsuya si dává záležet, kdo ví, jestli jen kvůli ráně nebo je v tom i něco jiného, ale ona ještě létá hlavou v oblacích z toho, jak se jí první jízda povedla. Přikývne, když jí říká, v jakém pořadí se teď věci budou dít. Podá mu svoje ruce, aby ji Tetsuya mohl postavit na nohy, ale když se jimi dotkne země, má je ještě celé ztuhlé. Rána se zatím moc neozývá, ale to jistě přijde. Jeho ruce ji nepustí hned a tak k němu vzhlédne, ale přijde nová pochvala a i když za to Tetsu dodá, že by se jí býval smál, ona se usměje, vytáhne se na špičky a vtiskne mu rychlý polibek na tvář. Musí se na chvíli posadit na stoličku, ze které někteří lidé nasedají na koně, zatímco ho nechá, aby jí ošetřil ruce. Ty jí dělají mnohem větší starosti, protože je bude neustále potřebovat a nepochybuje o tom, že to bude složité hojení, když tomu nedá klid. Podívá se na služku opodál, když ji na ni Tetsuya upozorní a pak přikývne. Nejdřív se musí postarat o koně, takže vstane a přejde k nachystanému postroji. Všechno je nové a drahé, přesně na míru tomuhle koni. Hřebec se už kupodivu nebrání, jenom se mu nelíbí utahování podbřišníku a jí tedy taky ne. Ruce jí neskutečně bolí, kůň není v klidu a není šance, že by jí někdo pomohl. Není to možné. Z koutků očí jí steče několik slz, než je hotovo, ale nakonec zvládne i tohle a odejde se služkou, aby toho Tetsuya viděl co nejméně. Začíná jí pořádně drsný život, ale tohle si vybrala. Všechno vyřídí tak rychle, jak to jenom jde a když se vrátí, Tetsuya už je v sedle. Se třmeny a vším ostatním si je o dost jistější, ale i když ji kůň nechá přijít a vysednout, rozhodne se dát jí další lekci v podobě nezvladatelného tančení po dvoře a odmítání projití bránou ven. Trvá to dlouho, ruce se ozývají a protestují a i když Meisa nespadne ani teď, ví moc dobře, že tenhle kolotoč v sedle až do večera nevydrží. Zatím si ale nezačne stěžovat a venku se všechno trochu srovná. Vypadá to, že na otevřeném prostranství je hřebci lépe a navíc je po boku svého koňského kamaráda. Horší to asi bude, až přijedou mezi lidi nebo ostatní koně. Meisa se ještě naposledy ohlédne za sebe na usedlost a směrem k paláci a pak už mu nevěnuje ani jedinou myšlenku.
Tetsuya
Koutky mu cuknou nahoru, když mu Mei poděkuje a ještě periferně vidí její úsměv. Tuhle reakci prostě nedokázal ovládnout, stejně jako to, že k ní hned přišel a začal jí ošetřovat. Mohl to udělat kdokoliv za něj a stejně přišel, aby se toho ujal sám. Stará se až moc a zároveň chce, aby se Mei odporostila od všech lidí a věřila jen sama sobě. Když k ní znovu vzhlédne, je mu jasné, nad čím přemýšlí a co přesně se jí prohání hlavou. Zatím se jí všechno podařilo a snad to tak bude pokračovat dál. Jenže on ví, že se najde něco, co jí zase vyškolí. Tak to bylo vždycky, člověk musí počítat, že se něco pokazí. Na jejich cestě bude ještě spousta možností, aby se to stalo. Když ji drží u sebe, vůbec by nečekal, co se stane vzápětí. Ucítí rty na své tváři, věděl asi vteřinu předtím, že se to stane a stejně se na to nedokázal ve své hlavě připravit. Zůstane zírat kamsi za ni a je jasné, jak ho jedna pusa vyvedl z míry. Vlastně už v posteli zkusil opravdu hodně a teď stojí jak úplně pitomec bez hnutí a z míry ho vyvedla jen obyčejná pusa na tvář a ještě je to vidět. Rychle zavrtí hlavou, protože Mei už sedí a radši se věnuje dlaním, aby mohli co nejdříve vyrazit. Ne, není to proto, že se před chvíli úplně přestal kontrolovat a ona to viděla, což by si potřeboval ujasnit sám se sebou, ale proto že už dávno měli být na cestě. Tuší, jak moc jí to musí bolet, když sedlá koně a chystá ho na odjezd a přesto si princezna, která by měla být spíš rozmazlována ani nepostěžuje. Na jeho hodnotícím žebříku zase vystoupá výš a Tetsuya se přistihne při myšlence, že už víc nahoru jít nemůže. Asi si nakonec bude muset přiznat, že se mu opravdu líbí úplně ve všem a že ji obdivuje. Ne, nahlas to neřekne, možná až jejich cesta skončí a oni se budou muset rozloučit. Jinak to být nemůže, je sice vysoko postavený, ale to na věci nic nemění. Vysedne na svého hřebce, který jen přešlápne, jinak vypadá v tento okamžik spíš znuděně a počká na Mei. Ohlédne se, když vysedne na koně a chvíli se mu v očích objeví jistá starost, která ale vzápětí zmizí. "Po vesnici pojedeme krokem, pak musíme trochu přidat, abychom je včas dohnali." Dá jí instrukce, ale jde hlavně o to, aby jí kůň mezi vším tím hlukem neshodil. Jeho myšlenky se potvrdí vzápětí, kdy má problém vyjed z brány. Mohl mít tisíc poznámek, ale nepřijde ani jediná. Nechá Mei, aby se srovnala s jeho koněm, když se jí podaří dostat za hranici jeho pozemku a znovu si ji prohlédne.
"K nejbližšímu městu je to tři dny cesty. Tam se zastavíme a přenocujeme, do té doby budeme spát venku." Prozradí jí jejich nebližší cíl a přitáhne trochu otěže, když vjedou na cestu po vesnici. Svým hřebce dělá prozatímní bariéru mezi lidmi a Meisou, aby kůň nebyl příliš nervózní. Do té doby, než překročí hranice vesnice je to nejspíš trochu za trest, pak už se její kůň zase trochu uklidní. Tetsu celou dobu zkoumá její výraz a ví, že nevydrží celý den cesty.
"Budeš mě proklínat, je mi to jasné." Utrousí, než pobídne hřebce a vyrazí cvalem, aby dohnali ostatní. Asi za hodinu se jim to skutečně podaří a Tesuya za celou dobu nepromluvil ani slovo. V hlavě totiž řeší jenom to, jak dlouho s bolestí vydrží a co už bude neúnosné. Tentokrát mu z toho vážně není dobře. Tetsu se dostane víc dopředu a dojede muže na statném hnědákovi, aby s ním promluvil. Ušklíbne se, když se mu na jedinou větu dostane pohledu s obočím hodně vysoko. Nikdo si však nedovolí protestovat. Skoro to vypadá, že někteří pochybují, že Mei tak dlouho vydrží. Pak přitáhne otěže, aby se vrátil po boku Mei.
"Vydrž ještě dvě hodiny, dojede k jezeru, tam si dáme menší přestávku. Zchladíš si ruce i nohu a já ti to znovu ošetřím." Zarazí se a dlouze si povzdechne.
"Samozřejmě jen proto, abys vydržela až do večera." Dodá rychle a pomalu se na ní podívá. Nakloní se v sedle trochu blíž k ní.
"Nedej jim záminku, aby o tobě pochybovali." Myslí samozřejmě své lidi. Sice si nedovolí nic říct, ale stejně ji chvíli budou vidět jako slabý článek. To je jak s tím koněm, prostě to potrvá.
"Já vím, že to zvládneš, oni to zjistí taky." Ještě chvíli si podrží pohled v jejich očích, než se zase narovná. Chvíli s ní řeší, kudy pojedou a kam dál budou směřovat, než se před nimi konečně zaperlí hladina vody. Jeho muži dávají koním napít a sami se jdou opláchnout. Tetsu společně s Mei jedou trochu stranou, gestem jí nabídne pomoc a vlastně tak trochu doufá, že se zopakuje situace z jeho dvora.
Meisa
Tedy tři dny… Meisa si v duchu povzdechne, ale nahlas si nepostěžuje. Pravděpodobně to budou tři dny pekla, nejhorší v jejím dosavadním životě. Pak už by se jí rány mohly trochu zahojit a kůň by si mohl trochu zvyknout. Odpočine si ve městě a všechno už bude jednodušší, ale teď bude muset zatnout zuby a prostě to vydržet. Když na ni Tetsu za vesnicí promluví, musí se na něj pousmát."To asi budu, ale stejně ti za to všechno děkuji." Řekne mu a přitahuje otěže pevně k sobě.
"Mysli na to, až ti budu nadávat a spílat." Nebýt jeho, byla navždy zapomenutou a opuštěnou princeznou v paláci. Cval je nakonec milosrdnější, protože kůň se žene za svým kamarádem a ona se může postavit do třmenů, takže se jí nohy o nic nederou. Fyzičku měla vždycky dobrou, takže to vydrží prozatím bez problémů. Jakmile ale dojedou ostatní a ona musí dosednout, bolest na ni udeří plnou silou. Ruce při cvalu zatínala a nedávala na ně tolik pozor, ale teď se drtivě přihlásí o pozornost. Tetsuya si toho samozřejmě všimne, šeptem jí slibuje, že brzy zastaví a on ji zase ošetří a ona mlčky přikývne. Nechce, aby na ní ostatní viděli, že je tak brzy na pokraji sil a tak si přitáhne do čela typický široký klobouk, který schová její výraz a případně i slzy. Musí se pro sebe pousmát, když se Tetsuya snaží lhát sám sobě, ale ona už ho prokoukla a sama sebe taky. Budou spolu celé dny, týdny a možná taky napořád. Nechce se tomu bránit. Žádná žena jejího věku nechce, když jí srdce zaplane a mozek nikdy moc neposlouchá. Tetsuya se nakloní blíž, ale jemu se honí hlavou něco trochu jiného, než jí. Nakonec z nich dvou bude ta nestydatější spíš ona. Přikývne na jeho nabádání. Opravdu to tak chce, ale není si jistá, že to dokáže. +Já nechci zpátky domů.+ Pomyslí si zoufale. Jakmile dojde na kýženou zastávku, Tetsu ji vezme stranou, jak jen to jde, aby nikdo nic nepoznal, ale pořád jsou dost na očích, takže žádné milostné chvilky nejsou možné a tak to jde i další den. Město se blíží, ale poblíž na venkově stojí taky velká rezidence. Má patřit Gacktovi a Hydovi a Meisa tady kdysi jako dítě párkrát byla. Když k ní ale dojedou, nikdo je nevítá. Vědí o tom, že tady ti dva nejsou, ale dům by měl být plný služebnictva, měl by tu být správce a tak podobně. K Meisině zděšení ho najednou doslova rozbouraný. Stejně jako většina lidí neměla Meisa ani ponětí o tom, že Hide odvedl Uruhu pryč, že tady proběhlo vymítání a že ti dva jsou vlastně poblíž. Seskočí z koní, všichni se snaží někoho najít a prohledat zbytky domu, ale nenajdou nic. Ani žádní těla, jenom krev. Na jednom místě je jí opravdu hodně. Je to to místo, kde Uruha proťal svoje žíly. Koně se tu plaší a celkově je tady cítit velké zlo. Když se Meisa k tomu místu přiblíží, má pocit, jako by se jí začaly podlamovat nohy a točit hlava. Jako kdyby přicházela mimo svoje tělo, do nějakého podivného stavu. V jednu chvíli začne vnímat úplně jinými smysly, zvuk i světlo se kolem ní zhustí a jako kdyby se proti ní něco rozeběhlo a vší silou jí to nabouralo do hrudi. Zapotácí se a padne na kolena. Popadne se dlaněmi za hlavu a v tu chvíli je to pryč. Prudce dýchá, je celá zpocená a bez sebe a netuší, že tady zůstalo něco, co celý život baží po životě jejího otce, bratra a taky jejím. Že kdyby to Hide neporazil, přišla tomu přímo naproti.
"Hide…" Splyne jí ze rtů a podívá se směrem k vesnici, ale vůbec neví, že něco řekla. Všichni na ní zírají, kdo ví, co si myslí, asi že už zase nemá sílu a ona se pokusí sebrat na nohy, ale je jako omráčená.
"Kousek je vesnice, že ano?" Hlesne.
Žádné komentáře:
Okomentovat