Meisa
Měla na to jenom týden a po pravdě neměla nejmenší ponětí, na co to svést, ale události v paláci nabraly vlastní spád a v podstatě jí daly odpověď samy od sebe. Aqui odjížděl z paláce z bezpečnostních důvodů, na cestu ho s sebou brali Toshiya a Die a jel s nimi i jeho nový osobní strážce, ale všichni už samozřejmě věděli, jak to mezi nimi je. Ona to uhrála na to samé. Měla strach, děly se tu divné věci, i když Uruha odjel a stejně jako její bratr by měla mít i ona stejné možnosti. Utéct někam daleko od toho všeho a na chvíli si vyčistit hlavu. Přece jenom byla druhou následnicí trůnu, Aquimu se kdykoliv mohlo něco stát a o její život šlo přece úplně stejně. A tak zatímco byl Aqui svěřen správci pokladny, ona si zase vyptala cestu po boku Tetsuyi. Její matka byla samozřejmě proti a začalo to argumenty typu Nehodí se, aby neprovdaná dívka a princezna cestovala kamkoliv o samotě s mužem, jehož pověst byla všelijaká jenom ne zrovna neposkvrněná, ale Aki na to měl očividně jiný názor. Znal Tetsuyu, věřil mu a Miesa sice nevěděla, co si mezi sebou řekli, když ho k sobě císař povolal, ale asi to mělo dost velkou váhu na to, aby pan Ogawa znal své hranice, císař mu věřil a ještě nebyl problém, aby Meisa jela. Matka nejdřív trvala na velkém doprovodu, kočáře a služebnicích a především nějaké starší dámě, co měla dohlížet na její počestnost, ale to by Tetsuyu zdrželi od jeho pracovních povinností a termínu vyjednávání a tak se to všechno muselo obejít i bez toho. Nakonec byla připravená právě včas, se vším, co mohla potřebovat, ale kromě osobních věcí a jedné blízké služebné s sebou vlastně nic neměla. Všechno ostatní totiž zařizoval přímo Tetsuya a kromě toho on sám jí slíbil, že pokud si to Meisa v paláci zařídí, pak on udělá všechno proto, aby společně mohli odjet. To bylo všechno, co se dělo navenek, před rodinou, bratrem a ostatními. Vůbec nikdo ale netušil, co se uvnitř Meisy odehrává. Totiž, že k Tetsuyovi doslova utíká a hledá u něj novou ochrannou náruč. Jen těžko mohli před Meisou utajit, co všechno se v paláci stalo. Ten tajný sedánek a vzpomínkový večer, kde byli všichni kromě ní. Ní a její matky. Možná to bylo proto, že byla dívkou a možná proto, že prostě nikdy nebyla a nebude pro nikoho ani zlomkem tak důležitá, jako byl Aqui. Všichni mluvili jenom o něm, starali se jenom o něj, dohlíželi jenom na něj a ona vedle něj pomalu přestávala existovat. To uvědomění bylo tak šokující a neskutečně dusivé, že se potřebovala za každou cenu dostat z paláce pryč a nadechnout se někde, kde ji nikdo neuvidí. Někde se vyplakat a někomu to možná i svěřit. Když toho dne odjížděla do jeho domu, rozloučila se s otcem a s rodinou podobně, jako to měl udělat Aqui, s úsměvem a s tím, že se za pár měsíců vrátí, až se vše urovná. Ale uvnitř ní plála doslova emocionální bouře. Dívat se do tváře všem, otci, Hydovi, Toshiyovi, všem těm velkým jménům, co možná znali její jméno, ale jinak nic… To bylo strašné. Přesto se jí to podařilo jako se od princezny očekává, ale jakmile její kočár zastaví u domu pana Ogawy, doslova z něj vyskočí ven. Všechny ty závoje a volánky jí nesmírně překáží a na cestu rozhodně nemá oblečené drahé kimono, ale kalhoty, dobré boty a pevný vršek, který jí ochrání. Ty jeho stráže asi přejede, i když je malá a hubená, služky odhodí jako vítr a… Příliš si nepamatuje, jak se dostala z vozu, kdo na ni mluvil nebo kde přesně se vzal Tetsuya osobně. O pár vteřin později doslova visí v jeho náručí a potlačuje pláč. Snad se nikdo nedívá a snad si on nerozmyslí svou cestu s ní, ale už to nejde dál ovládat.Tetsuya, Aki
Pro Tetsuyu nebyl poslední týden zrovna jednoduchý. Musel zařídit celou cestu a dát dohromady potřebné informace. Ty, které mu chodily z paláce, byly však velmi znepokojivé. Zatímco všichni řešili cestu prince, jeho doprovod a možné hrozby, on sám to celé viděl úplně jinýma očima. Možná taky proto, že poslední rozhovor s Meisou mu ležel v hlavě. Hlavně její odchod. Ani na vteřinu si nepřipustil možnost, že by s ním neodjela. Dokonce se přistihl při myšlence na únos, kdyby se náhodou cokoliv pokazilo. Podle něj jí hrozní stejné nebezpečí jako princi a není o nic méně důležitá. Prostě je to jeho názor a hotovo. Přípravy probíhaly podle jeho představ a stejně nebyl ani o kousíček milejší. Když si ho však nechal zavolat Aki, musel se tomu pousmát. Samozřejmě jen na pár vteřin a ve chvíli, kdy kolem něj nikdo nebyl. Cestou ze svého domu stihl seřvat několik podřízených a dva vyhodit, takže den byl zase o něco lepší. Celou dobu u císaře cítil, jak si ho prohlíží a nejspíš přemýšlí, proč by se měl zrovna on postarat o jeho dceru a cítil obavy, které o své dítě měl. Přesto bylo riziko paláce daleko větší, to věděli oba. A pak přišlo ultimátum, které nejspíš mohl čekat. Jde o zdraví a život, ale taky o čest princezny a za to v tuto chvíli ručí hlavou. +A co vám to pomůže, stejně už bude pozdě.+ Pomyslí si něco, co by rozhodně nikdy v životě neměl říkat nahlas. Ukloní se císaři až k zemi a pak je jejich rozhovor u konce. Tedy myslí si to. Dokud ho císař u dveří nedojde a položí mu ruku na rameno. Chodí jako duch, rozhodně mu to má za zlé."Tetsuya-san." Ozve se Akiho hlas.
"Meisa je to nejcennější, co mám." Tetsuya se překvapeně ohlédne a naprosto nepatřičně se podívá Akimu do očí a pak jen přikývne. Mohl mít na jazyku i v hlavě tisíc poznámek, ale ani jedna nakonec nepřišla. Pak prostě a jednoduše odejde. Při svém pochodu chodbami slyší sloužící, jak si povídají. Princ tamto, princ tohle. +Jistě, jistě, rovným dílem.+ Komentuje to v duchu a už se zase tváří jako vždycky, že jsou všichni kolem něj otravný hmyz a pod jeho úroveň. V den odjezdu je v jeho domě rozhodně živo. Sám kontroluje zásoby jídla, stejně jako oblečení a všeho, co by mohli potřebovat. Dokonce sebou vezou si dostatek zbraní, protože těch nikdy nebylo dost. Cesty pořád nebyly bezpečné a místa, kam se možná podívají taky ne. Sloužící ho upozorní, že princezna je na cestě. V očích se mu zablýskne, ale to, co se stane vzápětí, by nevymyslel snad nikdy. Mei byla podle něj velmi silná…Ano, už žena. Nepočítal s tím, že se jí chování všech v paláci tak dotkne, ale měl. Jenže on byl všeobecně málo vnímavý v složitosti lidských pocitů, ale spíš proto, že většinu z nich si před hodně dlouhou dobou zakázal. Ostatně byl k tomu vychován. Když však ucítí štíhlé tělo ve své náruči, několik dlouhých vteřin se nedokáže ani pohnout, jen překvapeně hledí před sebe.
"Všichni ven, hned." Ozve se jeho ledový hlas a velmi rychle osamí. Místo toho, aby jí vynadal, nebo aspoň řekl, že tohle se opravdu nehodí a pronesl poznámku o tom, že takto může klidně zůstat doma, ji pevně sevře kolem pasu a přitiskne k sobě.
"Brzo jim dojde, jak moc tě budou postrádat." Prohodí tichým hlasem, který není o moc příjemnější, přesto však tolik neštípe jako jindy. Pomalu se odtáhne a velmi nepatřičně se dotkne její brady, aby se jí mohl podívat do očí.
"Pak už bude možná taky pozdě." Na tváři se mu objeví nevypočitatelný úsměv. Je ale znát, že nemyslí na její smrt, ale spíš na to, že si najde ve světě své vlastní místo a nebude je potřebovat.
"Žádné slzy." Bříškem palce ji pohladí.
"Oni si je nezaslouží, ne v tomto případě." Za tohle by mohl přijít o hlavu a stejně to řekl.
"Něco pro tebe mám. I když v tomto rozpoložení by to mohl odnést kdokoliv kolem, asi nechám zavolat pár neschopných sloužících." Ušklíbne se ledově a teprve teď pustí její tvář a sáhne za svůj pas, odkud vytáhne dýku v nádherně a velmi složitě zdobeném pouzdře. Na první pohled je patrné, že pochází hodně z daleka. Je na ní několik cizích znaků a samozřejmě i ona má k sobě jistý příběh.
"Mám rád praktické věci." Minule jí přivezl kimono, ale to byl oficiální dar, tohle pořídil sám. Nechá ji, aby si ji mohla prohlédnout a sám odejde kousek stranou, aby jim rozlil alkohol do dvou sklenek. Pak se vrátí k ní a kalíšek jí podá.
"Na tebe. Na hrdou a krásnou ženu, která nepotřebuje vůbec nikoho, ale oni budu potřebovat ji. A taky na tu tvou drzou pusu. Vlastně čekám nějakou peprnou poznámku." Ani neví proč má potřebu ji zvedat náladu, ale je očividně jediný, kdo to v této zemi chce dělat. Kdo možná tuší, jak by se mohla cítit. Asi to bude tím, že dělal vždycky úplný opak toho, co dělali ostatní.
Meisa
Tetsuya okamžitě vyžene všechny sloužící z dosahu a ona je mu za to vděčná. Zatím se s ním viděla jen tak málo, znala jeho pověst, ale taky věděla, jak se choval k ní, když odcházela. Snažil se být na ni mrzutý, ale zase tak moc mu to nešlo. Teď může přijít cokoliv, ale Meisa stejně doufá, že nedostane nové kázání o tom, jak by se měla chovat princezna. Totiž fungovat jako stroj a nedat na sobě nikdy nic znát. A hlavně se do ničeho nemíchat mužům. Tetsuya ji pevně obejme a jeho první slova jsou vlastně šokující. Jak mohl vědět, na co přesně Meisa myslí? Jak mohl vědět, co s ní teď lomcuje a proč je tolik mimo sebe? Jenže on to věděl a ať už za to mohl nějaký jeho artefakt nebo byl prostě jenom dobrý psycholog, jako se posledně bavili, měl pravdu. Neochotně se od něj nechá odtáhnout a když jí pozvedne bradu, v jejích očích jsou patrné stopy slz. Dívá se umanutě do strany, ale tváře má trochu flekaté od rozbouřených emocí a stejně nic nezamaskuje. "I kdyby to byla pravda, už mi to k ničemu nebude." Řekne mu. Není to uražené odseknutí, spíš konstatování faktu. Až bude pryč, bude už jejich možná náklonnost k ničemu. Už o tom nebude vědět a dny, kdy ji potřebovala, budou pryč. Pak už bude pozdě… napadlo ji to, ale Tetsuya ty myšlenky zhmotní a když se mu konečně podívá do očí, vlastně netuší, jestli to Tetsuya doopravdy chce nebo je jenom takový. Meisa nemá v plánu někomu se mstít, ale kdyby dovedla žít sama bez pomoci paláce, dýchalo by se jí lépe. Už dobře věděla, že tady k ničemu není a nikdo s ní příliš nepočítá a i když v tom Aquiho nechává samotného a hází definitivně všechno na něj, on má poradců a pomocníků dostatek. Bude to muset zvládnout. Přikývne, když jí Tetsuya zakáže slzy a upřímně se na něj usměje. V tu chvíli by jí ani nenapadlo napomínat ho, jak nevhodně mluví o její rodině. Ví, jak to myslí a podobná slova podpory snad nikdy neslyšela. Proto jsou jí nyní tolik potřebná. Oni se jí nezastali, tak se jich teď taky nebude zastávat. Měla je všechny ráda, to se nezmění, ale konečně otevřela oči a musela začít jednat sama za sebe, jinak ji tenhle svět pohltí a udusí. Napřímí se a znovu usměje, když jí Tetsuya prozradí, že má pro ni dárek. Ještě jeho slova plně nechápe, ale pak se v jeho rukou objeví ta dýka a ona se musí nejdřív tiše rozesmát.
"Myslíš si, že bych mohla chtít vraždit? Museli by ještě trochu přidat." Řekne mu, ale pořád je to žert. Opatrně zvedne obě ruce, aby si dýku převzala a prohlédla si ji. Už žádná dřevěná hůl. Byla s ní dobrá, ale teď se chce naučit s tímhle.
"Co je tu napsáno?" Zajímá se hned.
"Odkud to je?" Tolik otázek. Chce o své nové dýce vědět úplně všechno. Tetsuya ji zatím nechává, aby si dárek prohlédla a donese jí alkohol. Podívá se na něj, protože není zvyklá pít přes den. Vlastně obecně není moc zvyklá pít. Vezme však kalíšek do volné ruky a napije se. Je si jistá, že teď jí udělá dobře a trochu ji zahřeje i na srdci. Poslouchá slova jeho přípitku, málem by se červenala, když se dozví, jak ji vidí a jak je pro něj krásná a především si nedovede představit, že by nikoho nepotřebovala, ale ta myšlenka se jí líbí. Pokud jí to naučí on, bude to jedině dobře. Našpulí trochu rty, když si Tetsu řekne o poznámku, ale měl pravdu. Teď nebyla ve své kůži.
"Peprnou poznámku…" Převalí ta slova na jazyku.
"Když jeden uváží, že chceš, abych spadla z koně už jenom tím, co teď piju a když jeden uváží, že ještě ani nejsi převlečený, to se se mnou asi nikam netěšíš." Začne si. Zvedne k němu v podstatě nevinný pohled a několikrát mávne řasami, ale alkohol dopije.
"Nemysli si, že pojedu tím kočárem." Řekne mu a odloží kalíšek.
"Počkám na tebe v sedle. Už tu nechci být." Pohodí vlasy. Ať už jsou na cestě… někam hodně daleko.
Tetsuya
"Ale bude." Nepřesvědčuje ji, ale sám vidí mnohem dál. Už jen ten pocit, když se vrátí a uvidí, že jim opravdu chyběla a že si uvědomili, jak moc…Prostě je v tom jistá satisfakce. Ne, že by prožil něco podobného, ale stejně si to myslí. A možná se taky nevrátí…Kdo ví, co se stane, až pojedou společně a ona uvidí nová místa. Třeba to bude pro ni mnohem víc, než stěny paláce. +Chůvu jí dělat nebudu.+ Snaží se alespoň v duchu dostát své povaze a stejně mu to nějak nejde jako jindy. Ne, nechce jít dělat chůvu, ale její přítomnost mu ani trochu nevadí. Dokonce ani přes fakt, v jakém stavu přišla. Všechny ostatní by hnal na druhý konec města. Ne, nehnal, někomu by řekl, aby to udělal za něj. Na vraždění jen pokrčí lhostejně rameny."Někdy to můžeme vyzkoušet, jak málo k tomu stačí." Každý měl tu hranici někde jinde, ale podle něj každý za ni mohl vkročit. Už se několika přesvědčil, že v krajních situacích dělají lidé různé věci. Nikdy nikomu nevěřil, ne tak, aby nebyl pořád obezřetný. Když vidí úsměv Mei, taky ho na vteřinu pustí na svou tvář a dokonce vypadá i celkem příjemně. Už si ani nepamatuje, kdy ho někdo potěšil a tohle bylo docela spontánní.
"Stojí tam Oko Hel." Prozradí jí co je tam napsáno a taky to, že to přečíst umí.
"Tento kousek pochází z dalekého severu. Je to drsný kraj, kde oplatí jen jediný zákon a to je ten o přežití. Jen ti nejsilnější to zvládnou. Je to z míst, kde je několikaměsíční noc, kdy slunce nevyjde. Je to zvláštní místo, ale ta záře, která je občas vidět je opravdu magická." Chce jí povyprávět celý příběh, ale její popichování má prostě přednost. Ušklíbne se a bez ostychu jí hledí do očí.
"A kde jsi přišla na to, že bych se někdo jako já mohl na něco těšit?" Vrací jí její poznámku a sáhne po lemu svého kimona. Povolí pásek a skoro to vypadá, že se začne svlékat. Je to mnohem jednodušší kus látky, než která obvykle nosí, ale mát o svůj důvod. Pod ním totiž schovává oblečení na cestu.
"Doufám, že jsem tě nezklamal tím, že tam nějaká látka je." Je potřeba jí to vrátit i s úroky, ale sám si připouští, že je opravdu rád, jak se její nálada změnila. Vykročí společně s ní domem a cestou ještě sbírá několik věcí.
"A ne kočárem nepojedeme. Tam, kam tě chci vzít, by nám byl k ničemu. Mám pro tebe speciální prostředek." Zatím jí neprozradí, o co jde.
"Říká se, že dýka patřila velké válečnici ze severu. Byla jedinou ženou, která kdy vládla mužům z těch končin. Hrdá a neporazitelná žena, které se všichni báli. Dokonce prý držela otěže až nezvykle dlouho. Slyšel jsem i pověry, že byla potomkem jejich bohyně Hel, vládkyně říše mrtvých." Pokračují dál domem a on ji vede s sebou s rukou na jejích bedrech.
"Legenda vypráví, že Hilda touto dýkou trestala zradu vůči její osobě. Rozřezávala těla svých nepřátel kousíček po kousku. Z obrazů na stěnách bys neměla klidné spaní. Zrada její rodiny se jí však stala osudnou. Nakonec je to vlastně příhodnější dárek, než jsem si původně myslel." Je to trochu černý humor, ale on podobné zábrany prostě nemá.
"V dýce je prý ukrytá krev padlých zrádců a každého, kdo jím je a okusí, její čepel otráví." Podívá se na Mei a ještě přede dveřmi se zastaví.
"Odteď až do doby, než se vrátíme, jsi jen Meisa. Ani já ani nikdo z mých podřízených, kteří nás budou doprovázet, ti jinak neřekne. Už žádná princezna." Zvedne ruku k její tváři a nakonec se jí přece jen dotkne konečky prstů. Jeho pohled je tvrdý, ale gestem dává znát, že mu na tom záleží.
"Pro tvoje bezpečí." Nakonec vytasí i pravý důvod.
"Je čas." V očích se mu blýskne a nasadí svůj obvyklý výraz. Míří přes malé nádvoří, kde už jsou všichni nachystáni. Uprostřed chumlu lidí a koní stojí dva jezdecké klenoty. Jejich srst je písková, skoro až zlatá, rozhodně přitahují pozornost. Z jedné strany to není dobře a z druhé…Má k tomu samozřejmě své důvody.
"Na ten zadek možná opravdu spadneš." Pošeptá jí škodolibě, když se k ní nakloní.
"Říká se o nich, že jsou zvířetem jednoho pána. Jejich výcvik k prodeji je opravdu nákladný. Jsou to koně, kteří jsou věrní jenom jednomu člověku. Bude to ze začátku těžké, ale ne nemožné. Mnozí o nich kvůli tomu říkají, že jsou nezvladatelní, ale pokud ho zkrotíš a on ti začne věřit, už tě nikdy nezradí. Pobídneš ho na skok do propasti, udělá to. Spadneš…Zastaví se a nepojede dál. Někdo ti bude chtít ublížit, bude tě bránit. Má to ale jednu podmínku, musíš se o něj starat výhradně ty a nikdo jiný. Budeš ho krmit, sedlat, čistit. Nesmí se k němu přiblížit nikdo jiný. Později už k sobě nikoho jiného nepustí. Do míst kam pojedeme, jiného koně nechceš. Jsou silní, vytrvalí a houževnatí." Dá jí najevo, že to nebude jen diplomatická cesta. Sleduje sloužící, jak se perou s jeho hřebcem, který se snaží osvobodit. Přejde pomalu k němu a převezme si otěže. Hřebec pohodí hlavou a vzápětí zkrotne, když pozná svého pána. Sháněl je opravdu dlouho a druhého měl čistě pro pocit, že ho má. Dával si dobrý pozor, aby si na nikoho nezvykl, a teď má své využití. Ohlédne se na Mei s pozvednutým obočím a pak se podívá na hřebce opodál, který za chvíli potahá úplně všechny. V očích se mu blýskne, když jí rty naznačí otázkou, pokud si troufáš. Ví, že to někde v ní je a chce to vytáhnout na světlo. Všichni mají oči sklopené dolů, tak proč by ne.
Meisa
Byly okamžiky, kdy doopravdy nevěděla, jak Tetsuya některé své výroky myslel a tohle byl jeden z nich. On by ji chtěl dohnat k vraždě? Tohle nebyly jednoduché časy, hodně se válčilo a určitě existovaly situace, kdy je vám váš život cennější, než cokoliv jiného nebo jiné zoufalé momenty, ale sama v sobě doufá, že se nikdy nestane bestií, která by zabíjela jen tak a ještě z toho měla radost. Má pocit, že by se s tím dlouho psychicky vyrovnávala, i kdyby k tomu měla oprávnění, ale… raději na to nemyslet. "Oko Hel." Zopakuje po něm, aby to nezapomněla a pak už poslouchá fascinující legendu nejen o téhle dýce, ale z krajů, které jsou tak vzdálené, že o nich nikdy neslyšela dokonce ani jako vzdělaná princezna. Užasle vydechne, když se doslechne to o té noci. To si vůbec nedovede představit, už jenom proto, že sama vyrostla v zemi, kde slunce vychází a točí se okolo něj opravdu hodně. Díky slunci a světlu je hojnost, mnoho plodin, ale taky zdraví a dobrá nálada. Nedovedla si představit, že někdo může žít na místě, kde je pořád tma a zima. Asi může, ale jací jsou to lidé? Určitě to není místo, kde by chtěl někdo dobrovolně žít, pokud by měl na výběr. Tu záři, o které Tetsuya mluví si nedovede představit a chtěla by ji vidět, ale to by se tam musela odvážit a sama v sobě ví, že teď na to prostě nemá. Možná za čas, až se něco naučí a trochu se zocelí… Tetsuya chtěl, aby jej popichovala, asi ho to baví a taky ji dlouho nenechá čekat na odpověď.
"Všichni se na něco těší." Řekne mu umanutě, ale on sáhne po tom pásku a doopravdy za něj trhne. Meisa strne, zírá na něj, nebo spíš na pásek a všechno na ni křičí, aby se otočila, ale zároveň… tohle by přece neudělal! Ne před ní! Kimono se rozestoupí a pod ním je další oděv, ona vydechne snad i úlevou, protočí očima a obrátí se k němu zády. Musí zavrtět hlavou.
"Všichni muži jsou jako děti, dokonce i ty." Mrmlá pro sebe. Prý, jestli jí nezklamal. Přistihne se, že má červené tváře, ale naštěstí je k němu zády. Teď, když o tom mluvil, nemůže dostat z hlavy představy, jak asi vypadá bez oblečení, ale nahlas samozřejmě nic neřekne a kráčí s ním domem, dokud se Tetsu nerozhodne pokračovat ve vyprávění o dýce. Musí se podívat na jeho profil. Mluví o ženě válečnici, takové, která dokázala vést i všechny muže a má takový dojem, že jí to neříká pro nic za nic. Znovu se podívá na dýku, když se dozví, že Hel je bohyně smrti a po zádech jí přejede mrazení. A to ještě nic není. Znovu se na dýku podívá, když Tetsuya mluví o tom, že s ní někdo řezal těla na kusy. Pro pána… nemůže být ta dýka zlá a prokletá? A aby to vyšperkoval, završí to zradou rodiny, kvůli které královna zemřela. Zastaví se a zapíchne pohled do jeho profilu, protože tohle prohlášení bylo na setnutí hlavy.
"Ty vážně testuješ, kam až tě nechám zajít, že?" Zeptá se ho tiše. A ne, nemyslí si, že by ji kdokoliv v paláci chtěl zabít, ale jeden nikdy nemohl vědět, kde se skrývá zrádce. Ne otec, matka nebo bratr, ale třeba někdo jiný. Jestli je ta dýka otrávená, musí sama dávat velký pozor, aby se neřízla. A pak jí Tetsuya oznámí, že tady její princeznovství končí. To proto si to dovolil. Budou to vědět jenom oni dva a nikdo jiný. Meisa nebude moci uplatňovat svá práva ani autoritu, nebude si smět postěžovat nebo cokoliv prozradit, ale jinak to nejde. Jinak ji s sebou nevezme a ona chce pryč za každou cenu. Chvíli se mu vzdorovitě dívá přímo do očí, ale když řekne, že jde zejména o její bezpečí, povolí a přikývne.
"Dobře." Hlesne. Společně vyjdou ven do davu před domem a vážně se už nikdo neukloní. Vlastně se na ni skoro nikdo ani nepodívá, za to ona valí oči na dva koně, kteří svou srstí prostě přitahují oči. Zatím nemá ponětí, co jsou zač, ale Tetsuya jí to rychle vysvětlí. To proto má padat na zadek a ne jednou. Meisa si najednou není jistá, jak chce vyjet ještě dnes. Jezdila dobře, ale nebyla žádný zaříkávač koní. Muži od stáje říkali, že viděli koně, kteří se krotili celé dny. Museli sedět nehybně vedle nich v ohradě nebo je pod sebou lámat, zatímco koně úmyslně naráželi hlavami do ohradníku. Jak by takové zvíře měla ovládnout během chvíle? Takový vztah přece musí trvat… Neměla strach z toho, že by se o něj nedovedla starat, i když to po celém náročném dni asi bude strašné, ale Tetsuya to očividně bude dělat taky. Měla strach, že není reálné, aby na tom koni mohla teď jet. Rozechvěle se nadechne. Je fascinující, co by mohlo být, kdyby byli jednou duší, stejně jako je fascinující, že jí Tetsuya sehnal a daroval něco takového, jenom…
"Ty mě prostě chceš mrtvou." Zašeptá. Pomalu předstoupí před svého snad budoucího koně a podívá se na něj.
"Pusťte ho." Řekne sloužícím, ti váhají a teprve po Tetsuyově svolení to udělají. A kůň vyrazí a začne běhat po dvoře jako divý, hledajíc cestu ven. A trvá to, neskutečně to trvá, protože to vypadá, že nejde unavit. Teprve když se zastaví u jedné zdi, boky se mu zvedají a roztaženými nozdrami nasává vzduch, Meisa se odváží pomalu k němu vykročit.
"Rozdělejte si stan, budeme tady dlouho. Asi tak měsíc." Vzkáže všem čumilům za sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat