Sena
"Ty se přece nemůžeš jen tak ztratit, jinak by si tě nevybrali." Řekne mu a usměje se, když se mu podívá přímo do očí. Daichi nebyl jako on. Kromě pěkné tváře měl taky mozek. Sena nebyl hloupý, ale nebyl takhle geniální a tak bude do smrti jenom… pokojská. Nikdy mu to nevadilo do chvíle, než se na něj podíval Yusuke a pak svůj pohled zase rychle odvrátil. Nikdy se necítil tak moc obyčejně a vlastně odmítnutě. Ale byl jenom hrozně naivní. Takový baron už toho viděl a Sena nikomu z nich nesahal ani po kotníky, tak to prostě bylo. To Daichiho překvapení ohledně jeho vlastní osoby ho doopravdy zaskočí. Udiveně se na něj podívá a nejdřív mírně rozhodí rukama.
"Tak asi zase tak obyčejný nebudeš. Baron o tobě mluvil u večeře, že přijedeš. Myslím, že si tě vychová pro vlastní firmu. To je dobré, ne?" Usměje se. Možná se plete, ale on si to myslel.
"Já ale nejsem ten, kdo by věděl, jak podobné věci chodí, jenom bych to tak udělal." Dodá honem. Nechce vkládat baronovi svá slova do úst a do Daichiho zbytečná očekávání.
"Kdyby ses dostal do Tomohisova pokoje, vsadím se, že bys tam našel svou složku." Nehádá, ví to. Byl tam uklízet. Na Daichim je vidět, že svoje obavy nepředstírá, takže si svým místem vážně není jistý, byl roztomilý. Ohledně Toshiyi pokrčí rameny.
"Ty mu v žaludku ležet nebudeš, vadím mu já. Vadí mu moje prostořekost, jenže si strašně koleduje." Hned to na něj hodí. Už se s Daichim baví jako s nejlepší kamarádkou a možná je to chyba. Snad ne… Uchechtne se, když dojde na Toshiyův rozhovor v televizi.
"Přece si nepokazí pověst před kamerou." Nevidí v tom nic zázračného. Tomu gestu nevěnuje pozornost, protože by si nikdy nedovedl domyslet, čemu patřilo, ale poslechne si Daichiho zaujetí Tomohisou. To už dávalo smysl. Lepší bude tohoto bratra nepomlouvat, ale Sena věděl, že s Toshiyou drží basu.
"Asi máš pravdu." Řekne jemu a zamaskuje to za milý úsměv. Co mohl Sena vědět o těžkosti geniality? Chudáček Tomohisa… +To neříkej nahlas.+ A pak dojde na Doriho. Když Dai řekne, že o něm něco ví a tak se rozhlédne, Sena zvážní, poposedne, nakloní se blíž a rozhlédne se taky. Uši má teď jako satelit a vůbec by ho nenapadlo, o čem se doslechne.
"Cože?" Zašeptá, jako by i stěny poslouchaly. Ne nadarmo se říkalo, že na každém šprochu je pravdy trochu. Mohl být tohle jeden z důvodů, proč z Ameriky odešli? Jemu Dori nebezpečný nepřišel, ale bohatí lidé toho dovedli hodně ututlat, podplatit, zahladit… pokud si dal Yusuke práci, opravdu o tom mnoho zmínek nebude. Je ale rád, že to ví, bude opatrnější. Daichi chce pokračovat, ale najednou se otevřou dveře a vejde přímo baron. Sena se vnitřně tak lekne, že má chvíli strach, že má snad infarkt. Mohl je slyšet? Dostanou vynadáno? Baronova tvář je nečitelná, ale to nic neznamenalo. Sena by měl asi vstát, ale zůstává aristokraticky sedět, jako by to byl on, kdo je tady šlechtic. Pokojem se nese vůně šampónu, Sena stiskne rty a skloní pohled. Baron přišel samozřejmě za Daichim. A hned Dai-chan… Přiměje se usmát se, když mu Yusuke poděkuje za ten úklid. Je to pěkné, že to nebere jako samozřejmost. Chvíli je poslouchá a když se Yusuke otočí přímo na něj, zvedne k němu odspodu oči.
"Jistě. Nemělo by?" Pocukne nenuceně rameny. Teď, když si ho baron nevšímá, si mu tuplem nepůjde poplakat na ramínko, to ani náhodou.
"Zařídím to." Řekne ohledně té večeře a vstane, aby odtud odešel a nechal je. Neodhadne vzdálenost a málem zapíchne nos baronovi do prsou, ale předvede elegantní záklon a protáhne se okolo něj, aniž by se ho dotkl. Však ho Yusuke stejně ani nevidí… I kdyby s přetrhl a vypadal sebelíp.
Daichi, Yusuke
Mírně se pousměje, protože Senův pohled na malé město rozhodně chápe. Už jen proto, že oba dva mají jistou zálibu v rozdílné prezentaci sami sebe. To se pak v takovém městečku nežije zrovna nejlépe. Pak se tiše zasměje příjemným hlasem. "Ale to víš, že můžu." Odporuje mu trochu.
"Výsledky ze školy ti nezajistí to, že se neztratíš. Občas umím být hrozně nepozorný. Na všechno moc koukám a pak najednou zjistím, že jsem úplně někde jinde, než bych měl být." Neshazuje se, ale ví, jaký umí být. Potřebuje na nových místech trochu času, než se rozkouká. Yusuke o tom očividně věděl a dal mu dostatek času. Trochu rozpačitě se pousměje a sklopí oči.
"Byl bych rád, kdyby to tak bylo. Dostat se na takové místo je pro mě jako sen. Nevěřili mi, že to dokážu a já je můžu teď všechny poslat do háje, už jen díky stáži." Uculí se a v očích mu zajiskří. Prozradí tím na sebe, že je trochu jiné povahy, než se na první pohled může zdát. Přikývne na jeho další slova, ale když dojde na jistou složku, rychle k němu zvedne oči a překvapeně zamrká.
"Mou složku?" Samozřejmě ho to potěší, ale ani za nic by si nedokázal domyslet, proč ji tam má.
"To je stejně zvláštní. Tvářil se, že o mě vůbec nic neví." Nerozumí tomu ani trochu. Prohlédne si pomalu Senu a je vidět, že se mu líbí, jak se nebojí.
"Taky bych chtěl být takový. Víš, nenechat si vůbec nic líbit." Pochválí mu jeho povahu. Taky uměl být průbojný, ale chvíli to trvalo, než ho někdo dostal do podobného rozpoložení.
"Na tom něco bude." Je jasné, že na veřejnosti se budou všichni chovat úplně jinak. Při informací o Dorim Sena očividně nevychází z údivu. Dai na tom byl stejně, když to četl. Jenže než stačí nějak zareagovat, je tu sám baron. Taky mu trochu zatrne, protože je mohl slyšet a tím by si určitě oba dva vysloužili jasný ortel. Daichimu se uleví, když ho tak osloví a je jasné, že neví, co si tu před chvílí povídali.
"Ještě jsem si nestihl vybalit." Přizná se Yusukemu, jak daleko je se zabydlováním.
"Trochu jsme se zapovídali. Spíš Senu zdržuju." Přizná se provinile a klidně to celé vezme na sebe. Yusuke pozvedne koutky a je vidět, že mu to ani v nejmenším nevadí.
"To je řece v pořádku, klidně si povídejte." Ujistí ho i slovně, že se nic nestalo.
"Jistě to není vůbec žádný problém." Ujistí Daichi Yusukeho, že s ním klidně bude do rána, jen aby všechno stihli. Ani v jeho hlavě ty myšlenky nezní zvláštně, protože má prostě oči někde jinde. Co mu však neujde je styl, jakým Sena odpověděl Yusukemu. Přeběhne pohledem z jednoho na druhého, ale nic neřekne. Ani Yusukemu to neuniklo a černočerný pohled zůstane na Senovi, který se zvedne a chce kolem něj projít. Je opravdu hodně blízko a ještě vteřinu a asi by ho chytil kolem pasu a pomohl by mu jej obejít. Ohlédne se na něj a pak prsty pevně, ale na bolestivě chytí jeho zápěstí. Počká, až se na něj podívá a pohled mu oplatí.
"Víš moc dobře, proč se ptám." Prohodí vážně.
"Moje nálada na některých věcech nic nemění." Nebude se mu omlouvat ne teď. Pak Senu pustí a nechá ho odejít. Podívá se na Daichiho a pousměje se.
"Zabydli se, uvidíme se později. Doufám, že se tu budeš cítit dobře." Mírně se mu ukloní hlavou a pak vykročí ke dveřím a zmizí za nimi. Daichi za ním chvíli kouká a přemýšlí, co to mělo znamenat. Je přesvědčený o tom, že mezi nimi se děje něco víc, co by asi nikdo neměl vědět. Vypadalo to trochu jako problémy v ráji po sedmi letech manželství. Zasměje se pro sebe a začne vybalovat a chystat se na večer. Uprostřed příprav se zarazí a zůstane zírat před sebe.
"Co by dělal s mou složkou?" Ne, nedostal to z hlavy ani na chvilku. Yusuke narazí na Senu pár metrů ode dveří, tedy vidí jeho záda, jak se vzdalují.
"Sena-chan." Zavolá na něj a počká a se otočí.
"Přišli mi životopisy nových zaměstnanců." Nechce se mu bavit o práci, ale potřebuje zjistit, jak se bude Sena dál chovat.
"Můžeme je vybrat společně, anebo ti je pošlu." Nechá ho se rozhodnout a podle toho taky určí, jak moc naštvanou šlechtičnu v domě má. Ne, tohle nikdy neřekne nahlas.
Sena
Daichi měl pravdu, Japonců bylo prostě moc a dobrá škola ještě nic neznamenala, ale hodně pomohla. Matky vedly doslova války o místo ve školkách a školách, bylo to šílené. Ta Daichiho pozornost zní jako něco, co bere Daichi dost vážně, ne jen jako takové to plácání o slabůstkách. Ještě chvíli si ho prohlíží a přikyvuje a pak dojde na Tomohisu. "Tak už možná chápeš, jak jsem to myslel, když si jím nikdy nemůžeš být jistý…" Sena měl pravdu, měl na to prostě nos. A Tomohisa hraje na Daichiho pěkné divadlo. Přece u té večeře sám byl a slyšel je, jak si povídají o tom, že Daichi přijede. Tomohisa se na něj připravil a pak předstíral, že o něm málem slyší poprvé? Pročpak asi? Něco v tom bylo. On sám by si dal pozor, ale Daichi nevypadal, že by si svou idealizaci pana barona mladšího nechal vzít. Zatváří se opravdu udiveně, když mu Daichi řekne, že si on sám nenechá nic líbit, jak na to přišel? Když se nad sebou ale zamyslí, možná to byla pravda. Zatím ho nezastavilo ani to, s kým mluví nebo o co všechno by mohl přijít. Jenže on nechtěl být drzý a neuctivý pro nic za nic, jenom to nešlo ovládat, když se mu dělo příkoří. Možná se neuměl sklonit, ale to si taky nemyslel. Člověk sám sebe mohl objektivně posoudit jenom těžko. A pak jim do toho zajímavého rozhovoru vpadl Yusuke a Daichi vzal všechnu vinu na sebe. Kdyby Sena stál nebo pomáhal, nebylo by to tak divné, ale on tu doslova seděl na kafíčku. To nebylo nejlepší, ale tohle Yusukemu očividně nevadilo. Senovi se skoro podaří minutou ho a odejít, ale pak okolo svojí ruky ucítí železný stisk a musí se chtě nechtě zastavit. V ten okamžik se mu připomene jejich soukromá chvilka a vnitřně si povzdechne. Yusuke s ním pořád hrozně cvičí. Ohlédne se po něm a potká se s jeho černo černým pohledem.
"Vím." Odpoví mu.
"Moje odpověď se nemění." To už dodávat nemusel, ale opravdu teď nevěděl o ničem, co by jeho synové páchali a neměli. Přivře na něj oči, když dojde na tu náladu, protože si není jistý, jak to myslel. Myslel to tak, že se mu kvůli nim může svěřit i tak nebo to myslel tak, že mezi nimi pořád něco je, jen nebyla ta nálada? Kdo se v tom měl vyznat… Kupodivu se mu podaří vyklouznout ven a na chodbě si trochu oddechne a upraví oblečení. Ihned vykročí chodbou, aby zařídil večeři a přemýšlí o Daichim a o tom, že by bylo hezké mít tu takového kamaráda. Vůbec by nečekal, že za vteřinu klapnou dveře a Yusuke na něj zavolá. Zarazí se na místě a několik vteřin zůstává zády. Životopisy… Láká ho k sobě proto, že by s ním chtěl chvíli být sám nebo jde jenom o práci? On by ho skutečně nechal, aby si je vybral jenom on sám? To asi není to, co by měl odpovědět? Pomalu se k němu otočí čelem a upraví si nadýchaný pramen vlasů přes rameno. Snaží se tvářit vážně a nad věcí. Která odpověď je jenom ta správná? Bylo to tak těžké… Sena si myslel, že šel baron výhradně za Daichim, proč tam nezůstal déle?
"Můžeme je vybrat společně." Řekne mu nakonec a má to několik důvodů. Tak za prvé – nechce, aby si Yusuke myslel, že se mu bude vyhýbat jen proto, že si s ním pohrál a odhodil ho, tak snadno se Sena nevzdá. Za druhé – má dojem, že se od něj očekává, že bude vědět, že podobné věci by měli řešit společně a za třetí – třeba se věci někam pohnou. Mile k němu dojde několik kroků, protože Yusukeho pokoje nejsou v prvním patře u schodů, ruce nechává spojené před sebou a vypadá jako elegantní panenka.
"Ale nejdřív bych měl asi dohlédnout na tu večeři." Připomene mu práci, kterou mu Yusuke zadal o něco dřív. Tentokrát nemá v plánu se k nim připojit. Chce se přejíst zmrzlinou u Kaoru na gauči a dívat se na formule jedna. A ano, sleduje je, pořád je kluk.
Daichi, Yusuke, Toshiya
Yusukeho vnitřně popíchla Senova odpověď. Přišlo mu to takové…Vážně má pocit, že by se mu měl za něco omlouvat a pravda je, že se mu to stávalo málokdy. Za poslední dny toho ale bylo víc, než dost. A zase myslí na Nijira a jeho odchod. Jeden by řekl, že už má věk na to, aby podobné věci dokázal kočírovat. No, teď to tak úplně nevypadá. Pozoruje Senova záda a je mu jasné, že nad jeho nabídkou pečlivě přemýšlí. Kluci si mysleli, že něčeho podobného není schopný, ale tady je důkaz, že když dojde na věc, dokáže si to pečlivě rozmyslet. Přesný důvod Senových myšlenek ho však nenapadne. Pak přijde odpověď, ve kterou vlastně doufal a musí se pousmát.
"Skvěle." Prohodí jako první a už by k němu vykročil, ale Sena ho zase pěkně uzemní tím, že má ještě práci. Vážně doufal, že si trochu popovídají, ale on mu chce utíkat. Nakonec přece jen udělá několik rychlejšího kroků směrem k němu a znovu ho vezme za zápěstí a pak i za dlaň, kterou sevře.
"Chtěl jsem ti jen říct, že to zatím zvládáš opravdu skvěle. Možná jsem posledních pár dní neměl nejlepší náladu, ale to neznamená, že to nevidím." Je pravdou, že mu to chtěl říct a snad ho i trochu povzbudit. Zatím nezaznamenal nic velkého, co by bylo špatně a že by mu to klidně řekl, kdyby se to stalo. Samozřejmě se teprve zabydlují a větší akce teprve přijdou ale stejně. Čekal, že tu bude zmateně pobíhat po domě, možná se pořád na něco ptát, jenže to se neděje a podle něj mají všechno. I když je pravdou, že on je ten nenáročnější. Nepustí ho ani po svých slovech, jen zvedne druhou dlaň a pohladí jeho tvář hřbetem, jen zlehka, skoro se ho nedotýká.
"A k tomu musím konstatovat, že ti to přitom opravdu moc sluší. Nedokážu si představit, kdy to všechno stíháš, ale jsi okouzlující." Hledí mu svýma černočernýma očima do těch jeho a trochu víc se k němu nakloní. Nějak si v jeho přítomnosti, a když kolem nich nikdo není, nemůže pomoct. Jenže neví, že jejich chvilka rozhodně není soukromá. Opodál stojí Toshiya, opírajíc se o ramenem o stěnu. Stojí v linii za Yusukem, takže ho Sena přes něj nemůže vidět. Když mu na ně poprvé padl pohled, uvnitř něj se strhla hotová bouře. Něco mu na tom pohledu prostě vadí, a že je to žárlivost, to by si nepřipustil ani za nic. V myšlenkách si to obhájí tím, že Senu hledal a nebyl k nalezení a on si tu zatím vrká.
"Vidím, že bude lepší, když přijdu později." Šlehne svým hlasem, a i když mluví tiše, nepříjemně ledově štípe. Yusuke se dlouze nadechne, nechá na vteřinu víčka klesnout, než se pomalu narovná a otočí čelem ke svému synovi.
"Hledáš mě nebo Senu?" Zeptá se ho a v očích je znát, že by ho nejradši vyhodil. Jsou věci, které v povaze prostě má a je velmi obtížné je krotit, i když jde o jeho syna.
"Senu. Vidím ale, že má úplně jiné povinnosti. Musím si přečíst jeho smlouvu, ať vím, co po něm vlastně můžu chtít. Zdá se, že je to mnohem širší zaměření." V očích, tolik podobným jeho otci se zablýskne. Yusuke se ještě víc narovná a začíná mít zase velmi špatnou náladu. Ty drzosti už začínají překračovat jistou hranici.
"Nemáš doufám v plánu mě přesvědčit o tom, že překračuješ jisté hranice, které netoleruju ani já." Je jasné, že ještě chvíli a Sena poprvé uvidí, jak to vypadá, když se Yusuke opravdu naštve. Toshiya trochu zpozorní, protože vidí, že není daleko k bouři, která by jen tak neskončila.
"Ne samozřejmě, že ne." Je to on, kdo malinko vycouvá.
"Jen jsem se právě dozvěděl, že za pár dní přijede pár mých sponzorů. Chtěl jsem dát Senovi instrukce a připravit program." Vysvětlí důvod, proč ho hledal. Je to pravda a zároveň to jejich novému zaměstnanci chtěl hodit na hlavu, co nejpozději, aby neměl šanci se připravit.
"Půjčil bych si ho na dnešní večer, pokud ti to nevadí." Ledově se pousměje. Yusuke přikývne.
"Jistě, to je důležité." Zdá se, že se trochu uklidnil.
Sena
Yusuke jde přímo k němu, Senovy oči se stanou podezřívavějšími a najednou je přímo u něj a drží ho za ruku. Teď se jeho oči naopak udiveně rozšíří, hledí bez mrknutí nahoru na svého barona a uvědomí si, jak prudce mu buší srdce. Yusukeho slova ho opravdu udiví. Tiše vydechne a skloní hlavu, aby se tím nějak probral. Přiznává mu svoje pocity a taky oceňuje jeho úsilí, jakkoliv si někteří ostatní mohou myslet, že za nic nestojí. I když se na něj Sena ještě před chvílí zlobil a nedovedl si poručit ani před Daichim, teď se usměje a když oči zase zvedne, vřele zahřejí. Yusuke zvedá druhou ruku, je to jako ve snu, a nakonec ho doopravdy pohladí po tváři. Sena se dlouze nadechne a nesměle se na něj podívá, jako by to nebyl on, kdo má jinak pusu prořízlou až k uším. Musí si přiznat, že cítí rozpaky a zároveň jisté zadostiučinění, protože on chtěl, aby mu to slušelo a aby si toho baron všiml. "Děkuji, můj pane." Řekne mu a to můj pane podá tak, jako by spolu byli někde trochu jinde a ne na chodbě. Možná by si chvílemi nechal poroučet a možná, že to Yusuke z tónu jeho hlasu pochopí. Třeba pak bude mít tu náladu o hodně lepší, když bude mít takové hezké myšlenky a představy? Baron se k němu začne sklánět jako tehdy, když spolu byli sami, opravdu to vypadá, že ho políbí a Sena nechá víčka klesnout, protože to chce. A pak se kousek od nich ozve Toshiyův hlas, on sebou znatelně cukne a o kousek od Yusukeho odstoupí. Hledí do strany a dolů, tváře mu doopravdy hoří a ani neví, proč se cítí tak přistiženě. Baron se otočí čelem ke svému synovi, takže teď stojí skoro vedle sebe a když se Sena podívá před sebe, dobře na Toshyiu vidí. Drží hlavu trochu skloněnou, ale nebojí se mu oplatit pohled do očí. Toshiyova slova jsou velmi nepříjemná a to, co by se mohlo dít mezi jím a baronem neznamená, že by dal komukoliv. Zkřiví rty, jak se musí kousat do jazyka, aby mu hned něco neřekl, ale ještě mnohem raději by přišel přímo k němu a dal mu pár facek, za tu jeho drzost. V podstatě mu řekl do očí, že je coura. Baron to naštěstí nenechá jenom tak a pohrozí Toshiyovi, že tohle už je moc a tak on sám mlčí, aby nepřiléval do ohníčku a dostalo se mu potřebného zastání. Příjezd sponzorů je velice vážná věc, kterou nesmí ani za nic pokazit a už vůbec ne zrovna Toshiyovi, jinak si je jistý, že zmizí naporcovaný na kusy v nějaké bažině a nikdo se o tom nikdy nedozví. Ale taky to znamená, že s ním bude muset strávit opravdu hodně času a všechno udělat podle jeho představ. +Kruci, přišlo to moc brzy.+ Pomyslí si. Toshiya s ním chce mluvit už dneska večer a neexistuje možnost, jak by to Sena mohl oddálit a tak se na barona ani nepodívá, když s tím samozřejmě souhlasí. Z románku tedy nebude nic, minimálně dneska ne, ale to nevadí. Teď musí přežít Toshiyou. Přikývne, ukloní se mu, jak se sluší a pak se podívá na Yusukeho.
"Když dovolíte, teď už opravdu odejdu připravit tu večeři." Řekne a vykročí ke schodišti. Musí při tom projít těsně vedle Toshiyi a když se s ním míjí, dá si záležet, aby k němu v pravý okamžik zvedl oči. Podívá se přímo do černého pekla, tolik podobného jeho otci. Byl by tak krásný, kdyby nebyl tak pitomý. Pak je zase skloní, jen látkou svého saka se otře o jeho ruku a vyrazí po schodišti dolů. Teprve tam si dlouze vydechne a jakmile se za rohem objeví Nijiro a míří k východu z domu, po zádech zapadne do spižírny, jenom aby se nemusel potkat ještě s ním. Nijiro je v mžiku pryč.
"Tady jeden nemá klid ani vteřinku…" Večer u Kaoru je taky ten tam, ale pořád je tady Nany a spousta jejích sladkostí!! Hned si je dá!
Yusuke, Toshiya
"Tak já půjdu taky." Prohodí, odlepí se od stěny a chce odejít.
"Jen chvíli počkej, zase tolik jistě nespěcháš." Ozve se Yusukeho přísný hlas, které dává najevo, že jakákoliv námitka je nepřípustná.
"Nevím, o co se snažíš, ale přestaň s tím." Nařídí mu s pažemi založenými na hrudi. Toshiya nechá obočí vyletět trochu nahoru a svým netečným výrazem se ho ptá, jestli vážně myslí jeho.
"Já se jen snažím, aby tu všechno klapalo a Sena dělal to, co má." Je zase trochu drzý, ale většinou některá slova jen stěží ovládá.
"Zatím to spíš vypadá, že se ho snažíš šikanovat." Nazve to Yusuke pravým jménem.
"Varuju tě, jestli se dozvím něco, co se mi nebude líbit, zařídím, aby se to víckrát neopakovalo. Je to mé rozhodnutí, že tady bude pracovat a právě na tomto místě, tak už se s tím smiřte všichni a ne, to není prosba." Je jasné, že teď není prostor na diskuzi. Toshiya se narovná a pak jen beze slova kývne hlavou. Pak se prostě otočí na patě a odejde do svého pokoje, kde ho čeká ještě práce. Samozřejmě, že večer udělá všechno proto, aby se věci posunuli tím správným směrem. Tím správným pro něj.
Yusuke má prozatím zase náladu pod psa. Tyto boje v rodině mu nikdy nesvědčily a teď se to projevuje. Do večere se zvládne zahrabat do práce a pak je čas, aby se sešel s Daichim a dali dohromady rozvrh na zítřejší den. K tomu malému chudáčkovi přibude ještě hromada úkolů. Yusuke se trochu bál, jestli to na něj náhodou nebude moc, ale Dai vypadá, že se na to spíš těší, než že by si chtěl stěžovat. Je to moc hezký a sympatický kluk a kupodivu se mu povede Yusukemu zlepšit náladu. Když od něj před půlnocí odchází, pořád má hromadu energie a je to vidět na jiskrném pohledu. Domluvil si, že se staví ještě do kuchyně a vezme si něco na zub a možná i něco dobrého na pití. Vlastně to jen zmínil a Yusuke ho poslal, aby si vybral úplně, co chce, prý jako doma. Bylo to od něj hezké, a kdyby Dai neměl oči trochu někde jinde, asi by to na něj působilo. S sebou si nese pár věcí, hlavně hromadu poznámek a taky svůj deníček. Někde se dočetl, že to pomáhá soustředit se na konkrétní věci a tak si ho začal psát. Brzo ho to tolik pohltilo, že už s tím nepřestal. Dneska byl náročný den, vůbec se k tomu nedostal a tak začne právě teď a tady. V lednici si vezme jahodovou limonádu a dokonce se mu podaří najít brčko. Tak trochu ho pobaví, že se něco podobného tady vůbec nachází. Do misky si naaranžuje pár kousků ovoce a usadí se na barovou židličku. Jakmile začne psát, brzo se ztratí ve svém vlastním světě. Možná i proto to má rád, připomene si tak všechno okamžiky dne a dneska…Je rozhodně o čem psát. Když se dostane k Tomohisovi, na chvíli se zahledí před sebe a konec propisky si opře do koutku. Nějak se nemůže přestat usmívat. Nějak si nemůže pomoct a celou dobu vymýšlí místa, kam by se mu mohl Tomohisa podepsat. Nakonec si je začne si psát do deníčku a pak se tiše rozesměje.
"Tam ne, tam to lechtá." Ozve se jeho hlas a rozesměje se znovu. Je jak malý, ale vůbec mu to nevadí. Když zaslechne nějaké kroky na chodbě, trochu se lekne a rychle všechno sbalí, uklidí po sobě a zamíří do svého pokoje, aby se mohl co nejlépe vyspat na zítřejší den. Kdo ví, co nový den přinese, ale ani na vteřinu se nepřestane těšit.
Žádné komentáře:
Okomentovat