Hromadné - Copak je tvoje erotogenní zóna mozek? - část 1.

(sídlo)

Daichi, Yusuke

Posuvné prosklené dveře se otevřou a do nich vstoupí kluk, který rozhodně nevypadá, že by sem patřil. Možná tak při exkurzi střední školy. S mírným úsměvem míří rovnou k recepci, aby mu řekli, kam má jít. Koutky mu trochu opadnou, protože Yusuke tu není. Nemohl být nadšenější, když mu přišlo rozhodnutí, ke komu na stáž půjde. Samozřejmě o něm věděl úplně všechno a pro jistotu to studoval snad měsíc dopředu, aby byl připravený úplně na všechno. Ano, všichni mu říkali, že jeho výsledky jsou naprosto dokonalé, ale stejně o sobě dokázal malinko pochybovat. Bylo to hlavně kvůli své roztržitost, kterou na nových místech jen těžko ovládal. S příjezdem Yusukeho začal ten pravý hon, který mu ani nedovolil, aby na všechno kolem zíral a stejně se mu stalo, že se zapomněl. A ne, rozhodně to nebylo kvůli tomu, že svému zaměstnavateli civěl na zadek, když se viděli jen jednou, když ho prováděl po firmě. Jeho šéf byl prostě krásný chlap a co tak slyšel, tak věcně svobodný. Vůbec nechápe, jak je to možné. Samozřejmě se nic z jeho myšlenek nedostane na světlo a zadané úkoly z předchozího dne splní bez mrknutí a na jedničku. Už od malička byl takový. Jeho rodiče nebyli zrovna bohatí a tak se musel hodně otáčet, aby se dostal, co nejdál. To znamenalo noci plné učení, i když byl dost chytrý. Jenže on nutně potřeboval převýšit všechno kolem. Ne pro názor svých rodičů, ty to zas tolik nezajímalo, ale pro svou vlastní cílevědomost. Máma s tátou si dlouho mysleli, že po nich převezme jejich obchod, taková menší večerka na okraji města, ale záhy jim došlo, že jejich synáček míří mnohem výš a to se jim ze začátku vůbec nelíbilo. Jenže Dai došel tak daleko, že díky všem skvělým výsledkům a taky účasti na soutěžích dostal stipendium na prestižní školu a oni prostě museli uznat, že do obchodu je ho škoda. To byl přesně jeho cíl. Dalším krokem k životní dokonalosti byla právě tato stáž a tak maká tisíckrát víc, než by bylo potřeba. Stejně nepřestává zářit, i když by nejradši lehl do postele a spal tak měsíc v kuse. Slečna v recepci se na něj pořád usmívá a trochu mu přijde, že hodnotí jeho vzhled. Jen ať si hodnotí, sice vypadá hodně neobvykle, ale už mu dost lidí řeklo, že mu to sluší. Samozřejmě vrstevníci, starší jeho vzezření spíš pobuřovalo. Co naplat, oni tomu nerozumí. Má jen trochu zvýrazněné oči a obléká se trochu jinak, než ostatní. To je toho. Slečna ho pošle před budovu a rovnou ho nasměruje k autu. Má jet do Yusukeho domu, kde prý všechno potřebné proberou. Ukloní se jí a jde daným směrem. Zůstane zírat na luxusní auto a oči mu září vlastními hvězdami, když jsou mu otevřeny dveře a může nastoupit.

"Páni, budete mě vozit častěji?" Věnuje řidič okouzlující úsměv a ten jen kývne hlavou. Koutky mu cukly! On to viděl! Celou cestu zírá z okýnka a sleduje, kudy pojedou. Cesta mu tak ubíhá mnohem líp. Na telefonu si přečte pár mailů, které mu poslal Yusuke, aby věděl, co se od něj čeká. Je vážně zvědavý, jak bydlí. Určitě to bude něco obrovského. Samozřejmě si představuje hotový palác. Není tak daleko od pravdy, a když auto zastaví před domem, málem zapomene vystoupit. Stejně ještě chvíli zírá na dům, než ho řidič pobídne, aby šel dál. Přikývne a brzo se ve dveřích objeví Yusuke. Vypadá hodně přísně, krásně, ale trochu se bojí. To, že je to kvůli jistému klukovi, by ho ani ve snu nenapadlo. Pozdraví se navzájem.

"Vítám tě u nás." Prohodí Yusuke a pozve ho dovnitř, společně s ním zamíří do salónku.

"Prosím, počkej na mě tady. Musím vyřídit ještě jednu konferenci, doufám, že to nebude na dlouho. Zařídím, aby ti přinesli něco k pití nebo třeba kávu, co jen chceš. Tady je zatím pár složek, zkus si toho prostudovat, co nejvíce, je to tvůj rozvrh a taky úkoly. Pak si to probereme a ujasníme, co bude potřeba." Yusuke se malinko pousměje. Nechce ho děsit, ale vážně není ve své kůži.

"Udělej si pohodlí a jako doma." Kývne hlavou na znamení, že odchází a pak skutečně odejde ze salónku. Po cestě dá ještě vědět Senovi, že návštěva právě dorazila. Dai se chvíli rozhlíží, než se usadí ke stolu a rozprostře složky. 

"Páni, je toho tolik." Posune si brýle na nose a kouzelně se usměje.

"To zvládnu." Narovná se a pustí se do čtení, brzo už má vytažený notebook a dělá si pečlivě poznámky.

Tomohisa, Sena

Nakonec to byl Sena, kdo večer seděl u Kaoru na pivu a povídali si dlouho do noci. Měli za sebou první dny se svou novou rodinou a posbírali za tu dobu hodně dojmů a poznatků. Sena si rychle všiml, jak tehdy baron odešel za Nijirem a něco se tam ten večer muselo stát, protože později byl baron nabroušený a ne zcela příjemný. Ne vůči Senovi, ale bylo to na něm vidět a ani další dny se to nezlepšilo. Nijiro s nimi nakonec noc nestrávil, ale druhý den byl zase zpátky a jakmile byli s Toshiyou spolu, bylo lepší se jim vyhnout. Naštěstí hodně pracovali na něčem společném a tak je nebylo moc vidět. Ten první večer musel za Toshiyou později zajít, aby si vyžehlil svůj hřích a prohřešek z prvního setkání s Nijirem, ale nakonec to nebylo vůbec tak hrozné, jak se obával. Myslel si, že bude zlý a jízlivý, ale on jako by byl myšlenkami spíš někde jinde. Jako by se přes den něco stalo nebo něco viděl, co ho nutilo přemýšlet místo, aby se mu mstil. Možná za to mohla baronova špatná nálada a jenom nechtěl přilévat do ohně nebo to s ním nějak přímo souviselo. Buď jak buď, u něj na stole viděl velmi dobře složku toho stážisty, který měl přijet. Toshiya k němu byl chvíli zády a koukal z okna, když s ním mluvil, Sena stál poblíž stolku a viděl přímo na nalistovanou první stranu, kde byla i fotka. Velká a barevná a bylo to přesně tak, jak to působilo. Byl to kluk jako on, tedy typově. Byl malý, nalíčený, měl dlouhé vlasy a Sena tak trochu slezl ze svého růžového obláčku, že by s Yusukem mohlo něco být, protože ten flirt z prvního dne se už nevrátil. Bylo mu to líto, připadalo mu, že byl nakonec stejný, jako jeho synové… Pohrál si a rychle ho to přestalo bavit a on si o něm vážně myslel mnohem víc. Vypovídal se u Kaoru a rozhodl se to neřešit, jinak by musel dát výpověď. Jiná cesta tu neexistovala. S Tomohisou to nebylo snadné, ale hodně pracoval a byl pryč a když už se vrátil, většinou stačilo kmitat jako nejlepší služka. Dori mu připadal jako poslední přítel na téhle planetě, často se objevoval poblíž a byl vždycky přátelský, ale stejně si Sena raději dával pozor a kromě toho sám nevěděl, kde mu hlava stojí. Ten den, co měl Daichi dorazit, dostal samozřejmě hromadu instrukcí kdy a jak se o něj postarat a jak mu nachystat pokoj, takže je u něj jako první. Na živo je opravdu okouzlující a Sena se propadne do své malé soukromé deprese ještě o něco hlouběji. 

"Dobrý den, pěkně vás u nás vítám." Řekne mu, když vstoupí do salónku a hned poblíž dveří se mu elegantně ukloní. 

"Jsem hlavní osobní asistent rodiny a budu k dispozici i vám." Řekne mu. 

"Jmenuji se Sena. Mám přinést občerstvení?" Odříkává písničku, kterou si připravil a kterou se naučil. Na sobě má elegantní kalhotový kostým v bílé barvě s lehkým růžovým lemováním a vlasy vzadu sepnuté stříbrnou sponou. Když už nemá baron zájem, hodlá být alespoň nejhezčí věcí v tomhle zpropadeném domě. Prostě pro svou radost. Není sám, kdo moc dobře ví, že je Daichi tady. Tomohisa ani na vteřinu nezapomněl na tu poznámku u stolu, že je chytřejší a šikovnější, než on sám a to prostě nikdy nedovolí. Vidí ho z okna, jak vystupuje z auta, vidí, jak k němu jde otec, ví moc dobře kde bude a v kolik hodin i to, že tam přijde Sena. Naplánuje si velice nenápadnou cestu po domě, která bude procházet přes salónek, kde je díky ještě větší náhodě najde právě ve chvíli, kdy jsou tam sami, rozhodně bez otec. Vejde a předvede výkon hodný nějaké ceny v hereckém vystoupení jménem Překvapení. Sena se po něm ohlédne a hned je představí, tak jak se sluší. 

"Těší mě." Řekne Tomohisa a udělá několik kroků k Daichimu, aby mu podal ruku. Neukloní se, to očekává od Daichiho a bude toho ještě mnohem víc. Právě dorazila konkurence k poražení. 

"Jste tady brzy. Už pracujete?" Tváří se nečitelně, na sobě má dokonale padnoucí oblek a hlavu plnou nadávek. To nikdy nespí? Jenom se učí? Nebo jak to kruci je? +Jsi mnohem chytřejší, vůbec v tom nemusíš ležet tak jako on.+

Daichi

Daichi je plně zabraný do své práce a moc nevnímá co je kolem. Stávalo se mu to dost často, když ho něco zaujalo, nebo se na ně soustředil. Občas s tím měl problémy, ale naštěstí jeho výsledky, kterých dosahoval, všechno vyvážily. Trochu sebou trhne, když ho někdo osloví. Vzhlédne a zůstane na Senu trochu zírat. Sám vypadal hodně odlišně a Senův styl se mu prostě líbí. Opatrně ho sjede od hlavy až k patě zkoumavým pohledem a vzápětí vytasí svůj nejlepší úsměv. 

"Dobrý den." Odpoví mu bez většího váhání mile. 

"Děkuju za přivítání." Dodá ještě a trochu si seskládá všechny podklady, aby se tu neválely kolem.

"Omlouvám se za ten nepořádek kolem. Budu se trochu krotit." Tváře mu jemně zčervenají, protože se tu prostě chová jako doma a to by neměl. Ukloní se mu jako další poděkování za nabízené občerstvení a pak zavrtí hlavou.

"Děkuji, ale nechci vás otravovat. Možná jen kávu?" Prohodí s nevinným výrazem, ale v očích mu toho sedí mnohem víc. Opravdu si hlídá úplně všechno, co udělá, jen proto, aby nepůsobil potíže a Yusuke o něm neměl špatné mínění. Vlastně nikdo z rodiny a těch, kteří kolem něj jsou. Znovu si ho prohlédne a pak se omluvně pousměje.

"Pardon, já se prostě nemůžu vynadívat, hrozně vám to sluší. Dlouho jsem nepotkal někoho takového." Zarazí se a kousne do rtu. Rád mu složí kompliment, nestydí se za to, ale neví, jestli to nebude pochopeno špatně. Za chvíle ale musí přesunout pohled stranou, kde se objeví další osoba a bez váhání je mu jasné, kdo to je. Za prvé se Yusukemu vlastně podobá, za druhé viděl fotky celé jeho rodiny, takže to není takový problém. Jenže to, jak vypadá, ho na chvíli donutí přestat vnímat úplně všechno. Zasekne se na jeho tváři, dokud je Sena nepřestaví. Honem vyskočí na nohy a přijme nabízenou dlaň. Sám ji má o hodně drobnější. Fascinuje ho svým způsobem, jak se v ní ztratí.

"I mě velice těší." Promne si rty o sebe, než se mu hluboce ukloní. Jakmile nenarovná, ohlédne se na stůl, který už je naštěstí uklizený.

"Hai." Prohodí možná až příliš nadšeně. 

"Chci být připravený úplně na všechno. Čeká mě ještě jedna práce na soutěž, ale tu už mám v podstatě hotovou. Chci se věnovat hlavně stáži a být co nejužitečnější." Usměje se a nějak mu uteče trochu svůdnější výraz. S Tomohisou to jde prostě samo.

"Ale nebudu překážet, klidně se můžu přesunout někam jinam." Konečně se na něj přestane dávat a odejde ke stolu, aby si začal všechny věci sbírat. 

"Nepotřebuju moc místa. Jsem celkem skladný." Měl to být trochu vtip, ale má pocit, že se asi nesetká s úspěchem. Jak srovnává papíry, na něco si vzpomene a samozřejmě se nedokáže zastavit, aby byl potichu.

"Četl jsem vaši práci ze školy, tu poslední. Hrozně mě to zaujalo." Očividně se zjišťoval co nejvíce informací o celé rodině, aby je třeba neoslovil špatně.

"Už jen postavení celé práce bylo naprosto originální." Je vidět, že to není jen nějaké pochlebování, ale zaujetí v jeho tváři je upřímné. 

"Některé by možná napadlo, že je to tím, kde jste studoval, ale já si to nemyslím. Je v tom dost osobitosti a přitom je velký důraz kladen na fakta. Snad nikdy jsem nečetl něco tak skvěle vyváženého. Bylo by skvělé, to taky umět." Rovná u toho papíry na zavřený počítač, aby se mohl rychle přesunout, pokud to bude potřeba. 

"Škoda, že jsem si ji nevytiskl. Mohl bych vás zkusit požádat o autogram." Očividně mu stačila jediná práce, aby našel jakýsi vzor. Znovu se na něj podívá. 

"Podpisy se sbírají všude možně že?" Narazí na to, že by se klidně mohl zeptat rovnou a v očích mu zajiskří něco, co trochu popírá vzorného studenta. Pak zase rychle skloní pohled ke svým poznámkám, jak kdyby přemýšlel jestli má všechno. Místo toho mu cukají koutky. Kdyby byli kdekoliv jinde, asi s ním bude vážně flirtovat. Možná by ani nemuseli být v baru, stačila by mu jen ulice.

Tomohisa, Sena

Sena si všiml toho Daichiho zaskočeného pohledu, ale v první chvíli v něm neviděl nic odmítavého nebo kritického. Myslel si, že ho tady kvůli baronovi nesnese, ale zatím to vypadalo, že baron už se na něj stejně ani nepodívá a když viděl ten Daichiho snad i upřímný úsměv, jako by v něm něco trochu roztálo. Prostě tam přeskočily sympatie, které z fotky nepoznáte. Ne snad, že by sám chtěl chodit s tipem jako Dai, ale byli si jaksi… podobní. Mimoděk ho musí napadnout, jaký by to asi byl pocit, kdyby ho vítal jako člen rodiny a ne jako asistent, ale na tyhle fantazie musí rychle zapomenout. Usměje se nazpátek a prohlédne si Daichiho věci na stole. Mírně zavrtí hlavou, že jemu tam rozhodně nepřekážejí a pak přikývne. 

"Hned to bude." Řekne mu na tu kávu. 

"Možná budete první, kdo mě s ničím neotravuje." Prohodí jen pro sebe a už zase není schopný ovládat svou povahu. Kdyby to Daichi slyšel a řekl to na něj, možná by se Baron mračil ještě o něco víc a to by jeden řekl, že už to ani nejde. Tohle měl Toshiya rozhodně po něm. Rekordmani ve sportu jménem mračení. Kdo by asi vyhrál? Už by se chtěl otočit a splnit svůj úkol, když na něj Daichi znovu promluví a on se nejdřív lekne, že je to kvůli tomu, co řekl. On mu ale jenom chce pochválit vzhled a Sena na chvíli vypadá přímo užasle. V tomhle domě bylo těžké vyniknout a oči pánů na úrovni byly zvyklé na hodně, takže si Sena většinu času připadal naprosto obyčejně, ale snažil se a Baronových příspěvků využil, co to šlo. Značka na oblečení dělala prostě svoje. Těžko budete nóbl v levných materiálech. Naprosto upřímně se na Daichiho usměje a se stejnou upřímností se mu hluboce ukloní s dlaněmi spojenými před tělem. 

"Moc děkuji za vaše slova, je to milé." +V tomhle domě… a neříkej to nahlas!+ A pak vstoupí Tomohisa. Na Senu se ani nepodívá, zajímá ho jenom Daichi, za to Sena se dívá pozorně na oba dva. Dai na něm může od první vteřiny oči nechat, zřejmě to nejde vůbec ovládat, ale kdo by se mu divil. Tomohisa byl jako vytesaný z mramoru. Takový ideál většiny lidí na planetě. Podle Seny v něm ale bylo něco… něco, co vás nutí dávat si dobrý pozor, protože za tím jeho úsměv něco je. Toshiya byl mnohem čitelnější, v té své náladě prostě upřímný, ale tenhle ne. Bylo legrační, jak měli bratři křížem krážem různě společné vlastnosti, ale nikdy ne všechny a všichni. V tom chování byl Toshiya spíš jako otec a Dori a Tomohisa spolu měli tu příjemnou tvář, za kterou něco sedí a v tom mračení… Uvědomí si, že Toshiya bude po otci ze všech nejvíc. Šokující! 

"Přinesu něco i pro vás." Řekne Sena Tomohisovým zádům a tiše odejde. Ani Tomohisovi ten pohled neunikl, ale i když má ego dost vysoko, to Daichiho nadšení ještě zcela nepřipíše sám sobě. Je kouzelně malý, ale očividně mu to nijak nevadí. To on sám by zešílel. Daichi mu zrovna povídá o tom, jak chce být co nejlepší a on mírně pokývá hlavou. Přeskočí pohledem na jeho věci, které Daichi najednou začne balit, ale zastaví ho gestem dlaně. 

"To není potřeba, je to jen salónek. Mám dost míst, kde můžu být sám." Řekne mu a tu poznámku o skladnosti pochopí, ale ještě mu to nedává moc zadarmo a neusměje se. A pak přijde něco, co by nečekal a co by klidně mohl označit za pochlebování a snahu se mu od první chvíle vlichotit. Zatím do jeho proslovu nijak nevstupuje, ale nějak mu to nejde dohromady s výběrem jeho otce. Nikdy si nevybíral lidi podle toho a vlastně to neměl rád. Že by to bylo upřímné nadšení? To snad ani není možné… To, co Daichi popisuje, takový se cítil být. Důraz na fakta, tolik nepodléhat tomu, co na co už někdo přišel… On to snad doopravdy četl. Asi si počká, jestli bude podobně švitořit i na ostatní nebo jestli u něj z nějakého důvodu vyhrál sportku. Už by mu málem nabídl, že mu někdy může s něčím pomoct, ale vzpomene si, proč přišel. Přece musí být nejlepší on sám! 

"Autogram na práci ze školy?" Konečně se zasměje. Tak tohle slyšel opravdu poprvé. 

"Podstrčte mi k podpisu něco do práce a máte jich sto…" Pokud mu budou věřit, některé věci ani nebudou číst a podepsali by mu tak snad i šek. 

"Všude možně…?" Nenechá tu poznámku projít jenom tak.

Daichi

Daichi se na Senu podívá a vůbec nechápe, jak svá slova myslel. Přece tu jsou většinu času jen obyvatelé tohoto domu. Ti ho přece s ničím neotravují? Nerozumí tomu, ale nakonec to přisoudí faktu, že tu mají asi hodně návštěv a je mu jasné, že někteří asi příjmení nejsou a Sena si jen potřeboval ulevit.

"Musí to být asi náročné tady pracovat." Vypustí na světlo svou vlastní myšlenku. Snaží se s ním soucítit. Sám toho má až nad hlavu a vlastně by rád slyšel, že to někdo vidí a není to jedno. Yusuke taky nevypadá, že by mu to bylo jasno, jen…U něj je to trochu jiné prostě a nejspíš vždycky bude. Vypadal, jako autorita za to Sena mu přijde mnohem blíž. Obdivuje ho i po té chvilce, ale pořád k němu má o hodně blíž, než ke svému novému šéfu. 

"Já děkuju, za milé přivítání. Ne všude se s tím setkávám." Oplatí Senovi jeho slova a stejně tak i úklonu. Na chvíli tak přestane uklízet své věci. Moc rád by si s ním popovídal víc a doufá, že k tomu bude mít příležitost. Ostatně počítá s tím, že bude pracovat dlouho do noci, třeba Sena taky a potkají se tu, aby si mohli pořádně popovídat. Prostě ho zajímá, kde se tu vzal a jaká tato rodina je a na co by si možná měl dát pozor. Ale ne, není to jen o vyzvídání, taky o upřímném zájmu o jeho osobu. Není očividně jediný, kdo ho podobným způsobem bude zajímat. Už jen to jak se nedokáže přestat dívat na Tomohisu je…Kruci, kam jen to vlezl? Jak se má pak soustředit na práci. Samozřejmě viděl fotky, jen na živo to má tisíckrát silnější efekt. Tomu se prostě nedá vzdorovat. Něco ve výrazu nově příchozího ho nutí se trochu krotit. A to uměl jen málokdo a už vůbec ne beze slov. Nechce před ním udělat cokoliv špatně, což se mu dost často stávalo, když se na něco zakoukal. Nesmí, prostě ne. 

"Dobře." Přikývne na jeho slova o tom, že tu může zůstat a potvrdí mu tak ta Senova. Skoro to vypadá, že stydlivě sklopí pohled dolů. U toho se trochu kouše do rtu, protože ta poznámka neměla úspěch. Měl by si je odpustit, jenže to šlo taky velmi těžko. Některé věci moc ovládat nedokázal a měl by! Pokud si chce udržet místo tak ano. Když oči zvedne, zkoumá Tomohisovu tvář a snaží se odhadnout, co si o něm myslí. Je pro něj vážně nečitelný, ale to se mu stávalo často, neměl tolik zkušeností, aby si spousty věcí všiml. Možná neměl být tak hr, ale jeho práce vážně četl a měl ho jako svůj vzor. Pak to bylo neskutečně těžké tohle nedělat. Jenže taková trochu nějaká reakce, ho zase trochu nutí spadnout z toho obláčku dolů. Možná ho to i trochu zamrzí. Doufal, že ho tím aspoň trochu potěší, ale to se nejspíš nestalo. Nebo ano? Tomohisův smích mu zní v uších a možná taky konečně něco udělal dobře. Minimálně ho pobavil. Přikývne, aby mu potvrdit, že to myslel vážně a vzápětí zavrtí hlavou.

"Ale já bych to nemohl udělat tajně. Je to sice možnost, ale radši si o něj řeknu narovinu a budu vědět, že s tím souhlasíte nebo ne. Pro někoho to může být otravné nebo může být proti. Co bych z toho měl, kdybych ho takovým způsobem získal? Navíc bych nemohl říct, jak moc mě to zaujalo, i když to asi slyšíte dnes a denně." Krátce si povzdechne a pak se znovu pousměje. Dobře, tuhle poznámku možná přeslechnout mohl, ale očividně se jí chytil. Dai rozhodně není svatý, aby se toho zalekl, ale stejně jeho tváře zrůžoví. 

"Někdo má rád zpěváky a skupiny a nechá si podepisovat kůži. Pro mě je to v tuto chvíli úplně stejné. Na obyčejný papír mi to přijde málo, vaši práci s sebou nemám a pořád ještě nejsem dost starý na to, abych se taky jednou mohl chovat jako poblázněná fanynka." Dobře, asi vážně měl mlčet, ale jak jednou začne je pro něj těžké se ovládnout. Dojde mu to, to bez pochyby, ale stejně se mu to nechce brát úplně zpátky, když už to řekl nahlas, i když Tomohisa nevypadá jako někdo, koho by to třeba mohlo potěšit.

"Omlouvám se, když jsem nadšený, jen těžko to ovládám. Musíte mít podobných lidí plné zuby." Přizná se ke své slabosti, i když si úplně nemyslí, že se to setká s úspěchem.

"Vrátím se nejspíš raději ke své práci." Ukloní se mu se svým nejlepším úsměvem, jaký jen svede a díky omluvě v pohledu jsou jeho oči za skly brýlí snad ještě větší.

Tomohisa, Sena

+Ani nevíš, jak moc.+ Pomyslel si ještě Sena v duchu na tu poslední Daichiho poznámku o tom, jak těžké je tady pracovat. Jenom to asi každý mysleli jinak. Daichi toužil po kariéře v baronově firmě a podle toho, jak se díval na Tomohisu, by se asi nebránil i jiným kontaktům. Sena do toho spadl stejně rychle, jenom ho pánové stíhají se stejnou rychlostí i léčit. Zajímalo by ho, jestli na tom Dai bude stejně nebo se mu naopak podaří roztopit led okolo Tomohisy a udělat jej tak příjemnějším. Kdyby to dovedl s ním, třeba by to někdo dovedl i s Toshiyou a co se barona týká… na toho bude muset prostě zapomenout. Bude si muset najít někoho jiného, aby mu to celé nebylo líto, třeba se zamiluje a bude mít příjemnou kariéru tady a ještě příjemnější život někde jinde, jenom hold bez noblesního titulu. Mezitím si Tomohisa vyslechne Daichiho vysvětlení ohledně toho autogramu. Je vlastně takové mile upřímné a správné a zároveň – když něco chcete a je to navíc podle něj taková hloupost, proč si to prostě nevzít klidně i tajně? Ten pocit, že máte něco, co sbíráte a dotyčnému to přece nijak neublíží… Ta druhá část mu už dává větší smysl. 

"Nebudu lhát, že mi to už pár lidí neřeklo, ale divil by ses, kolik jich je taky proti." Mnohem víc, obzvlášť když jde o starší muže, co si myslí, že by se od nich měl Tomohisa učit a ne přicházet s vlastními teoriemi, zatímco chodí ještě do školy. Označení neuctivý pak bylo v podobné případě to nejmenší. A pak přijde něco, co by vůbec nečekal a co se slušností nemá zrovna mnoho společného. Daichi mu totiž v podstatě na přímo řekne, že by se mu měl podepsat na kůži jako nějaký slavný zpěvák, protože on může být ve svém věku klidně poblázněný jak chce a Tomohisa na několik vteřin zvážní, když se po dlouhé době cítí vyvedený z míry. Měří si výraz jeho obličeje a nemá z něj pocit, že by Daichi vtipkoval. Ne, on to myslí naprosto vážně. A Tomohisa může mít jen těžko podobných lidé plné zuby, když nikoho takového ještě nepotkal. 

"Nikdo není takový fanoušek do podobných prací jako je fanoušek do svých krásných idolů." Mohlo by to souviset, je si vědom svých fyzických kvalit, ale stejně. 

"Copak je tvoje erotogenní zóna mozek?" Teď trochu skládá komplimenty sám sobě, ale copak není chytrý? Pokývá hlavou, když mu Daichi řekne, že se vrátí ke své práci, ale pak se natáhne na stůl, kde jsou jeho pomůcky, prsty zaloví v otevřeném pouzdře a dokonce najde tenký fix. 

"Dobře, je to ale tvoje vina, že se ti to do večera smyje." Řekne mu a už se nadechuje, aby se ho zeptal, kam to přesně bude, když se vrátí Sena s Daichiho kávou a něčím malým na zub. Tomohisa mu přijde nějak blízko Daichiho, naklání se nad stolem a celkově vypadá trochu podezřele za tu chvilku. Sena chvíli stojí ani se nehne, podezřívavě na Tomohisu mhouří oči jako by chtěl Daichiho bránit a pak se k nim vydá s tácem, který odloží na stůl. 

"To je všechno, můžeš jít." Řekne hned Tomohisa, aby se ho zbavil a Sena maličko našpulí rty. Nejraději by se jich zeptal, o čem tady mluvili. Místo toho udělá pukrle jako královská služebná a otočí se na patě, aby zase zmizel. Tomohisa musí na chvíli zadržet dech, protože tahle úklona rozhodně nepatří k protokolu, Sena je prostě zase jenom po svém drzý. Kde vězí Toshiya a jeho strategie, neříkal, že ho řádně pokáral? Dveře klapnou a on vrátí svou pozornost k Daichimu. Fix ještě pořád svírá schovaný v dlani. Protočí ho mezi prsty. 

"Udělám to. A pak můžeš zase v klidu pracovat." Řekne s nevypočitatelným úsměvem.