Hide x Uruha - Zaslouží si to za ty roky. - část 2.

(Dům Hyda a Gackta)

Hide

Za ty roky, co Hide pracoval s různými entitami, už věděl, že ne všechno, co říkají, je pravda, jakkoliv zněly přesvědčivě. Ohledně Seny Enishiho slovům nikdy neuvěří, dokonce mu ani nedávají takovou logiku, o jaké je Enishi očividně přesvědčený. Pokud však šlo o Akiho matku... Byla vždycky taková, takže si lidé okolo ní nikdy nevšimli, že se něco dělo. Hide si nemyslí, že byla posedlá celý čas, spíš se to přisuzovali tomu, jak stárne a její povaha se zhoršuje. To, co ale byla schopná synovi udělat, by žádná milující matka dělat neměla. A každý stejně milující syn by byl zdrcený. Akiho to na kolena neposlalo a všichni věděli, že nikdy nepošle. Byl silný, ukázkový princ, takový trochu z učebnice. Nakonec tu bolest přežil a snažil se žít tak šťastně, jak to jenom šlo, i když jí sám uložil takový trest. Ohledně Die… to mohl být plán, ale Die s dynastií nijak nesouvisel. A Yukihiro taky ne. Enishi nikdy nešel po Hidem, jinak by se za ta staletí střetli vícekrát. Takže to taky nedívalo smysl, i když by to mohla být mnohem víc pravda, než Sena. Lepší bylo nenechat se zatáhnout do vzpomínek a pochybností. Nikdy nevěř ničemu, co říká démon. Nikdy! 

"Já vím." Řekne na tu Enishiho trpělivost. To byla pravda, uměl si počkat, až nazraje čas, ale jakmile ho popadl vztek, byl někým jiným. Zkřiví obličej nelibostí, když Enishi označí Yukihira za chudáčka. Byl všechno možné, jenom ne tohle. Nikdy nebyl srab, i když se neživil zrovna čestně. Když se znovu střetnou a Enishi se prolétne vzduchem, trvá to i Hidemu, než se postaví zase na nohy a trochu se zorientuje. Ta chvilka by ho mohla stát život, ale není schopný jednat rychleji a cítí, jak slábne. Už bojoval v noci u terasy a teď zas. Tohle asi vážně nevydrží. Jenže tady nebyl sám. Povedlo se mu Enishiho na chvíli omráčit a ten chytrý, statečný chlapec zaútočil svými vlastními prostředky, aniž by se před tím na něčem podobném domluvili. Měli to udělat, byl to velmi chytrý tah, ale Uruha ho vymyslel sám a dokonce měl odvahu to skutečně spáchat. Hide se zrovna narovnává v ramenou, když ho vidí, jak si bodá do rukou a způsobí si okamžitou, prudkou ztrátu krve. Jestli ho chce Hide zachránit, musí jednat extrémně rychle, protože šok se dostaví do pár minut a pak přijde smrt. Náhlá ztráta krve byla mnohem horší, než když to šlo pomalu, protože se s ní tělo nestačilo vyrovnávat. Hide nabídne svoje tělo, svůj život a všechno, co má všem Kami okolo sebe, z jeho těla vyšlehne prudká zlatá záře, rozhodí rukama a propne se v zádech jako v nějaké příšerné křeči a v ten samý okamžik ví, že kami jsou tady. Enishi tomu nevěřil, ale on za svůj život viděl zázraky, které kami umí. Sloužil jim a dělal, co chtěli, ať to bylo cokoliv. Zanechalo to na něm následky, byl celá staletí sám a teď jim vracel všechnu svou moc a oni si ji brali. Má pocit, jako by skočil do nějaké velmi příjemné náruče, která ho přijala. Jako kdyby na něj padala tíha celého světa a on chtěl už jenom spát. Nějaký hlas mu šeptá do ouška, že konečně může a taky se ho ptají, jestli má nějaké přání. Má. A kupodivu nepatří Hitomi ani jeho dítěti. Je pro Uruhu. Prosí je, aby ho zachránili a nechali ještě žít. Neví, co se stane, ale všechna ta síla se divoce točí okolo něho a pak se rozletí směrem k démonovi, kterého doslova roztříští na milión částí. Pak se všechno ponoří do tmy. Až se Hide probudí, pocítí svou smrtelnost. Pozná, co je únava, věk a bolest těla. Už neuslyší hlasy okolo sebe ani nedovede dělat zázraky pro každého, kdo si pro ně přijde. Jednou to dovede jeho dítě… ale teď si bude tenhle svět muset nějaký čas pomoci sám. Už se ani nedozví, jestli Enishi nadobro zmizel nebo je jenom slabý a jednoho dne se zase objeví, nejspíš až bude Hide dávno mrtvý. Bude obyčejný chlap, bez zázemí, peněz a schopností. Možná měl chtít raději zemřít. 

"Takeru… Yukihiro…" Pomyslí na ně.

"Už brzy za vámi přijdu…"

Uruha

Uruha už toho moc vnímat nestihne. Všechno kolem něj podivně ztěžkne a zvuky k němu doléhají z velké dálky. Ani Enishiho hlas ve své hlavě neslyší tak zřetelně. Je mu hrozně slabo, jak krev odchází z jeho těla a ví, že umírá. Je to vlastně podivně osvobozující. V ten okamžik totiž nad ním Enishi nemá tu moc a on se konečně cítí svobodný. Nikdy to nezažil, ta entita je s ním, co pamatuje a teď si ten pocit volnosti může aspoň na chvilku užít. Na jeho tváři, která pomalu bledne, se objeví spokojený úsměv. Nejradši by Hidemu poděkoval za to, že ho osvobodil. Bez něj by to nedokázal a nenašel by v sobě tolik vnitřní síly. Má ji, ví to, díky Gacktovi a vlastně i Hydovi, podle toho, co mu vyprávěl a stejně ji dokázal plně objevit až teď. Potřeboval ukázat cestu a teď ji vlastně i vidí. Nechá víčka pomalu klesnout, aniž by se přestal usmívat. Zlatavá záře pronikne až k němu. Vidí Hideho obrys, jak září svým vlastním světlem a pak se obraz na chvíli projasní. Je to on a hrozně mu to sluší. Vypadá nadpozemsky, nikdy nikoho podobného neviděl. Cítí, jak se mu z toho pohledu chvěje celé tělo. Chce se nadechnout a něco mu říct, vlastně to vůbec nejde. Nakrčí trochu obočí, protože Hide něco říká, ale on mu nerozumí. Chce k němu natáhnout ruku, jenže to nejde. Stejně by tím akorát celou atmosféru narušil a tak se přestane snažit. +Pozdravuj táty za mě a řekni jim, že za to nemůžou. Nakonec by to ve mně ublížilo ostatním.+ Pošle mu alespoň myšlenku, ale Hide odchází. Nelíbí se mu, že ho tu nechává samotného. Chce na něj zavolat, aby počkal, ale může jen ležet. Začne se k němu blížit další vlna podivné, ale příjemně konejšivé záře. Klidně ať přijde, aspoň na konci svého života něco zažije. Vůbec by ho nenapadlo, že v realitě je jeho tělo bez známek života. Zaslechne jen hlas Enishiho, který jim slibuje pomstu a pak se rozplyne. 

"Uru-chan." Ozve se hlas, který nezná. 

"Ještě není tvůj čas. Někdo ti ho koupil mnohem víc. Užij ho dobře a nezapomeň mu řádně poděkovat. Víš, on se sice tváří, ale už se na to třese. Věř mi, znám ho." Ozve se tichý, příjemný, i když trochu odtažitý smích. 

"Pozdravuj toho potížistu, řekl bych, že mi chybí, ale on by věděl, že to není pravda. Jo a ať tolik nechlastá. Mimochodem, až uvidíš Die…." Hlas na chvíli utichne.

"Jen mu řekni, že je všechno v pořádku a že na něj dávám pozor. Hm a taky že žárlím." Dokončí neznámý hlas s odfrknutím. Na vteřinu uvidí obrys jeho tváře a dlouhé vlasy vyčesané do ohonu, než se rozplyne a Uru začne někam padat. Snaží se zachytit, ale nejde to. Místo dopadu ale zalapá prudce po dechu a najednou má pocit, že může otevřít oči. Zkusí to jednou, pak podruhé a skutečně se mu to podaří.

"Hide-chan." Jeho hlas je chraplavý, jak má vyschlo v krku. Snaží se dohlédnout na své ruce, ale bolest necítí. Ne zápěstí ho něco příjemně hřeje. Konečně se mu podaří jednu ruku zvednout a podívá se na místo, kde si ublížil. Jsou tam jen slabé bílé linie, které tvoří jakýsi obrazec. Vypadá to jako hodně stará jizva. Podívá se na druhé a je tam to samé. Radši se pomalu pokusí posadit, ale jde to velmi ztěžka.

"Hide-chan, jsi v pořádku?" Zavolá znovu tentokrát zřetelněji. Ani netuší, že od Enishiho výbuchu a jeho probuzení uběhlo sotva pár vteřin. 

"Viděl jsem postavu, říkal, že tě mám pozdravovat a že nemáš chlastat." Třeba ho nebude mít za blázna. Znovu dlouze vydechne, jak kdyby najednou potřeboval víc místa pro kyslík. 

"Je pryč?" Další otázka a začne se kočičíma, projasněnýma očima rozhlížet. Jeho tvář vypadá zdravěji a dostává jasnější barvy. Na to, že před chvíli umíral, vypadá mnohem lépe, než předtím.

"Já už ho necítím." Uvědomí si, že je opravdu volný, pro tuto chvíli rozhodně a může jen doufat, že se nevrátí, že ho Hide navždy pohřbil. Určitě má tu moc. 

"Měl jsem vážně divný sen. Prý mu rozhodně nechybíš. Asi nedělals dojem jen na mě." Uchechtne se a pak se popadne za hrudník. Trochu ho bolí žebra, ale není to nic hrozného.

Hide

Hide má pocit, že leží na zádech celé hodiny. Chce se mu umřít a všechno konečně upustit, ale nějak mu to nejde. Vlastně se jeho mysl čím dál tím víc projasňuje, uvědomuje si slunce nad hlavou a zpěv ptáků a taky podivné ticho a prázdno uvnitř sebe. Je to vlastně trochu léčivý pocit, ale zároveň si uvědomí, co všechno mu bude tak strašně moc chybět. Všechny ty roky ho definitivně změnily a poznamenaly, byl zvyklý se spoléhat na hlas uvnitř sebe, přírodu a kami a teď byl najednou obyčejný jako ten list támhle nahoře. Obyčejný… Přistihne se, že se trochu usmívá. Být obyčejný, to si přece dlouho přál. Bylo na čase, aby si ten pocit začal užívat. Tohle přece není konec. Jeho tělo zůstalo ve stavu jako před odevzdáním se kami, takže je mu s bídou třicet a má toho asi ještě dost před sebou, pokud se neupije k smrti. Umí toho přece hodně. Sice přišel o své schopnosti, ale je pořád skvělý bylinkář, zná svět a jeho tajemství a to samo o sobě bude bohatě stačit na to, aby se uživil. Jen bude muset být k lidem vstřícnější a to bude bolet. Dokonce ho napadne, že by mohl přijít do paláce a nechat se zaměstnat tam. Byli tam přátelé… ale taky hodně lidí, dvůr a protokol… A někde byla taky Hitomi. Hitomi a jeho dítě. Co bude teď? Uvědomí si, že slyší hlas poblíž svého těla. Trochu se na něj začne soustředit. Je skoro neuvěřitelné slyšet Uruhu a uvědomit si, že mu kami doopravdy pomohli, že ho zachránili a že je zbavili Enishiho. Snad už nadobro. Nechtěl by, aby jeho dítě jednou muselo stát proti něčemu podobnému. 

"Ne." Ozve se konečně na otázku, jestli je v pořádku. Zaujme ho vzkaz, který mu chce Uruha předat. Otočí hlavu za jeho hlasem a ve vteřině ví, od koho je. Pro sebe se ušklíbne, ale je to takové upřímné ušklíbnutí. 

"Pořád jsi tady, co…?" Broukne do ticha, ale už ho nemůže slyšet. Yukihiro neodejde, dokud bude Die žít. Kéž by se ukázal i Takeru, ale ten mu nic nevzkázal. Byl mrtvý stovky let, dávno pryč nebo reinkarnovaný… 

"Nejspíš ano." Ozve se a pořád se odmítá hýbat. 

"Doufám, že nadobro." Dodá tiše. 

"Za tvůj život už se určitě nevrátí." Dodá ještě, aby Uruha nedostal strach. Hide poslouchá další Yukihirova slova, uvědomí si, jak strašně mu chybí a najednou se docela tiše rozpláče. Je to strašně divný pocit, protože nikdy neplakal a emoce lidí mu byly celkem cizí, ale teď to nějak nejde zastavit. Raději se otočí na bok, aby na něj Uruha neviděl, kdyby třeba seděl, ale rychle pláč přemůže a přiměje se taky posadit. Rozhlédne se okolo. Vidí ho kousek od sebe, pořád na tom samém místě. Pod ním jsou kaluže krve, ale žádná další nepřitéká a jeho ruce vypadají taky bez škrábnutí, i když Uru vypadá, jako by si dával krvavou manikúru. 

"Tak co… chce se ti do nemocnice? Je to tudy." Ukáže tím směrem a pousměje se na něj.

"Vypadáš nějak jinak. Vlastně ani nevím…" Dělá mu to schválně, ale Uruhovi to strašně sluší. Prokoukl. Před tím byl jako smrt, teď je v něm život. Hodně života. 

"Čas se strašně opít. Myslím to jako oslavu, samozřejmě." Pořád se mu do mysli tlačí, že má někde dítě a že by je měl s Hitomi hned najít, ale zároveň jako by ho něco drželo dál. Zvláštní… už nedovede pochopit proč. 

"Tenhle dům bude potřebovat pár oprav. Měli bychom se vrátit do paláce a říct tvým tátům, že jsme to s párty trochu přepískli." Vůbec se mu nechce zvedat na nohy a tak se jen předloktími opírá o kolena. 

"Nejdřív se na to ale asi vyspíme." Gackt i Hyde budou umírat starostí. 

"Nechovali jste tady holuby nebo tak něco?" Od kdy mu na tom záleží?

Uruha

Uru se trochu víc nerovná a snaží se dohlédnout na Hideho, když se ozve jeho ne. V jeho tváři se objeví jistá obava. Co když ho Enishiho zničení stálo víc, než se na první pohled zdálo. Snaží se zvednout, ale trochu se mu motá hlava a tak to jde dost obtížně.

"Co ti je?" Zeptá se ho nakonec, protože než k němu dojde, tak to prostě chvíli bude trvat. Oddechne si trochu, když mu Hide řekne, že je Enishi pryč, i když ho trochu vyděsí fakt, že nejspíš ne na dobro. Za jeho život se nevrátí? A co ostatní lidé? Ne, že by mu na nich přehnaně záleželo, jenže tohle nepřál zažít vůbec nikomu, snad ani svému největšímu nepříteli. Podaří se mu dostat na nohy a konečně se přesune k Hidemu. Prohlédne si ho, jakoby se snažil dohlédnout dál a mohl zjistit, jestli je v pořádku, nebo co mu vlastně je. Vypadá relativně dobře na to, co se tu dělo před chvíli. Přitom je na něm něco malinko jiného. Stejně jeho tvář brzo nahradí ta, co viděl ve svém snu a musí se prostě lehce pousmát. Nevšiml si, co se dělo, když byl Hide k němu bokem, ale stejně je v jeho očích něco, co tam předtím nebylo. Může za to to, co mu vzkázal? Nejspíš. Než si pořádně rozmyslí, co by měl udělat, prostě se skloní a krátce ho objeme. Je asi nakonec vážně empatický, ale kdo by nebyl po tom všem. Je v tom i jisté poděkování.

"Dlužím ti život." Pošeptá mu něco, co si uvnitř sebe ponese do konce toho svého. Snad mu to jednou bude moci oplatit. Pomalu se odtáhne a podívá se mu do očí, než se zase narovná a rozhlédne se kolem sebe. Střelí po něm očima a ušklíbne se.

"Vypadám, že bych to potřeboval?" Pohodí hlavou. Fakte je, že nechce, aby na něj kdokoliv z cizích v nemocnici sahal. Cítí se velmi dobře, je to dost neznámé, ale o to příjemnější. Střelí po něm očima a mírně je přivře, protože vůbec neví, jak to myslí. 

"Samozřejmě jsi chtěl říct, že vypadám skvěle. Právě jsem se znovu narodil, jinak to ani být nemůže." Postaví si hlavu a přehnaně sladce se usměje. 

"Nevypadáš, že bys zvedl kalíšek." I přes svá slova mu podá ruku a pomůže mu vstát. 

"Tohle ale zapít rozhodně chce." Nakonec s ním souhlasí. 

"My tu nic takového nemáme, ale ve vesnici kousek je člověk, který je má. Můžeme poslat zprávu od něj. Zároveň je tam i podnik, kde se můžeme napít a pak i vyspat. Tady spát nebudu ani náhodou." Už je zase trochu umanutý, ale v troskách se mu vážně ležet nechce. Je tu prach a navíc by se mu o tom všem, co se stalo, mohlo zdát. 

"Zvládneš jít, nebo tě mám nést?" Prohodí provokativně, aby mu zase něco vrátil. Prozatím bez dalších slov ho vezme za ruku, protáhne ji kolem svého pasu a to samé udělá se svou paží, kterou protáhne kolem Hideho boků, aby ho mohl trochu podepřít. Podívá se na jeho profil a usměje se, tentokrát upřímně a vlastně mile. Pak se trochu nakloní a líbne ho na tvář.

"Vím, co jsi udělal." Osvětlí mu, za co to bylo. Možná by neměl, protože už ví, že Hide rodinu a stejně si nemohl pomoct. Pak společně s ním vykročí, aniž by se staral o to, jestli Hide bude protestovat nebo ne. Když vyjdou na cestu, Uru se rozhlédne a jeho tvář se rozzáří. 

"Všechno mi najednou přijde úplně jiné. Mnohem lepší." Jak kdyby byl celý svět krásnější a měl mnohem zářivější barvy.

"Kdo to byl?" Zeptá se ho na muže, kterého viděl a od nějž mu předával vzkaz.

"To byl ten, o kterém jsi mi vyprávěl? Jak to že je tu pořád?" Tak trochu se přestane hlídat a pálí na něj otázky.

"A proč Die?" Nechápe v tomto ohledu vůbec nic. 

"Toshiya bude skákat radostí." Dodá ještě a krátce se zasměje. Úplně ho vidí, jak se bude vztekat, až se to dozví. Možná by mu to Die mohli říct, až u toho Totchi nebude, ale z druhé strany…Trochu škodolibě si pomyslí, že by to byla zábava.

Hide

Co ti je? Ta otázka mu trochu rezonuje v hlavě. Jak by na ni jenom odpověděl? Všechno a nic. Slyší, jak se k němu Uruha snaží dostat, možná po kolenou, možná se postavil, ale ještě není schopný se na něj pořádně podívat. To až když ho Uruhovy paže obejmou. Pomalu k němu otočí obličej a když se Uruha maličko oddálí, prohlédne si ho opravdu důkladně. 

"Ne, nedlužíš mi vůbec nic. Dlužíš ho jenom sám sobě a užiješ si ho, protože ti do teď byl odpírán. Zasloužíš si to a mě by se to stalo tak jako tak." Bez toho by Enishiho neporazil a sám nečekal, že by mu kami chtěli něco dávat. Tiše se zasměje, když Uruha trochu vystrčí drápky a sám o sobě řekne, že vypadá skvěle. To byla pravda. 

"Hodně jsi prokoukl. Před tím jsi vypadal, že sám budeš někoho obětovat, měl jsi docela nepříjemnou pověst. Slušela ti černá na oblečení a bílá v obličeji a teď? Hleďme, barvy života…" Pochválí ho ještě jednou. Většinou komplimenty dost šetřil, ale Uruha si je po tom souboji doopravdy zasloužil. 

"Nakonec jsi to byl ty, kdo nad ním vyhrál. To tebe to napadlo a to ty jsi měl dost odvahy na to obětovat sám sebe. Na ničem z toho jsme se nedohodli." Ani na tom, že Hide složí stejně velkou oběť, ale oba jsou ještě tady a mají novou šanci. 

"Kami nám oběma věnovali jeden obyčejný život. Měl by nám stačit. Jenom si nepamatuju, kolik mi to vlastně je." Zamne si čelo a těmi slovy vlastně Uruhovi prozradil, co se mu to tady stalo. Podá Uruhovi svou dlaň, když mu pomůže na nohy. Tou druhou se opře do svého kříže a prohne se v zádech. 

"Mám pocit, jako by mě přejela kavalérie." Postěžuje si, protože s ním cloumaly všechny ty energie. Ale Uru na tom bude dost podobně. Jeho tělo létalo vzduchem a skrze stěny a to bude asi dost cítit, i když ho kami jinak zahojili. 

"Vedle ve vesnici…" Protočí očima. Vypadá, že tam dojde? Jak daleko může být taková vesnice? Jenže tady koně nemají. Všechny poslal pryč a nedovolil jim, aby se vraceli, kdyby se dělo cokoliv neplánovaného. Povzdechne si. Stejně se ještě pokusí vrátit do domu, jestli tam nebudou zásoby něčeho k pití a možná i k zakousnutí. Kuchyň je pobořená, ale něco se mu podaří ukořistit. 

"Vodu bych tady raději nepil, ale tohle je slabé víno." Zamává měchem. 

"A tady, něco naloženého, možná buřty nebo tak." Usmívá se na sklenici s masem a zeleninou. Ušklíbne se na něj, když si do něj Uru rýpne s tím nošením. 

"Nedám ti napít." Hrozí mu, ale společně se vydají na cestu směrem k vesnici. Nechá se od Uruhy podepřít a těžce si povzdechne. Do jedné ruky mu vrazí ten měch, sám nese sklenici a svou druhou rukou se ho drží za látku na rameni. Málem zakopne a tu sklenici rozbije, když ho Uruha políbí na tvář. Chtěl by se ho zeptat, co to má znamenat, ale Uru mu řekne, že ví, co udělal. A tak mlčí. Očima pátrá okolo sebe, když Uruha mluví o okolí. Ano, všechno se zdá jiné. Jako by už nepobýval někde nad tím vším a nerozuměl ani polovině z toho. Bylo to trochu cizí, možná trochu děsivé, ale taky si víc uvědomoval krásu a pomíjivost věcí okolo sebe. 

"Je tady pořád, protože je jeho osud svázaný s někým, kdo ještě žije. Kdysi pro něj obětoval kus své duše a teď čeká, až se spolu zase potkají na onom světě. Jenom si nejsme jistý, co tam budou dělat ve třech." Kmitne obočím a ušklíbne se. Vzpomene si na dýchánek u císaře. 

"Já myslím, že už o tom ví. A pomalu se s tou trojicí smiřuje. Ani jeden se Die nevzdá, nikdy. Jmenoval se Yukihiro. Syn vážené rodiny, šlechtic, pěkný hajzl a můj… možná jediný přítel. Umřel už dávno, popravili ho za krádež císařské konkubíny…" Uruha už si jistě domyslí, které. 

"Je to smutný příběh." +Moje minulost.+ Byl toho všeho součástí. 

"Těším se, že ho zase jednou uvidím." Řekne upřímně s pohledem upřeným před sebe.