Aoi x Reita - Vlastně některé věci pořád tajím. - část 5.

(maják)

Reita

Už jen to, že se Aoi nebrání a ještě se na něj po jeho prohlášení pousměje, mu dává ty správné signály, které mu napovídají, že je všechno na dobré cestě. Kdyby nebylo, už dávno dostane vynadáno anebo pěstí. Vnitřně se trochu uklidní a zkrotí v sobě ten pocit žárlivosti. Prostě si nemůže pomoct, i když si ještě včera zakazoval myslet na Aoiho a měl v hlavě jenom Mei. Nebo si to aspoň namlouval. Ne, tohle není otázka jednoho dne, to už ví, jen Aoi nic netuší. Nakonec mu to stejně vyklopí, zná se. To, co se totiž stalo v baru, mělo sice původ v minulosti, ale u jiného kluka by asi tolik nevyváděl. Mohl za to hlavně fakt, že se mu líbí a nechtěl, aby to někdo poznal. Podívá se na něj s trochu pozvednutým obočím, když si to Aoi celé převrátí a některé věci svede na něj. Teď je to on, kdo se nebrání a jen nad ním lehce zavrtí hlavou, aby mu dal najevo, že mu to zase tolik nevěří. Je vlastně dost zvědavý, kam celý večer dospěje, ale už to nevypadá tak moc beznadějně, jako ve chvíli kdy ho v sálku poprvé políbil. Na Aoiho se musí pomaleji a zároveň je potřeba ho pořád provokovat, aby se dozvěděl, co chce vědět. Je to zvláštní kombinace povahy, ale čím víc ho poznává, tím víc se mu to líbí. Není to jednoduché, o to víc ho to baví. Vždycky měl rád výzvy a touto se nechal vyloženě pohltit. Krátce si povzdechne, protože tak tu poznámku Daichiho směrem rozhodně nemyslel.

"Ne, ale najdu mu takového, který by se mu mohl líbit. Ty jsi totiž jenom jeden a já se nerad dělím." Samozřejmě to musel trochu otočit, aby z toho vyšel další kompliment. I kdyby Dai dál, vzdychal po Aoim, rozhodně mu nedá prostor, aby se k němu byť jen přiblížil, dokud mu Aoi vyloženě neřekne, že chce jít za ním. Dost by ho tím potrápil a Rei doufá, že ho to ani nenapadne. Jakmile se dostanou k majáku a Aoi se začne strachovat, věnuje mu široký úsměv a pokrčí bezstarostně rameny.

"Nějak, přijedou pro nás až ráno, prostě tu přespíme." Vypadá to, že to myslí smrtelně vážně, pak se ale rozesměje.

"Pořád mi vůbec nevěříš. Všechno je zařízené, tak si to konečně pořádně užij. Myslím to, že to taky jednou někdo dělá za tebe." Krátce se dotkne jeho ramene, než dorazí na místo, které vybral. Nakonec přece jen pustí jeho ruku, i když hodně neochotně a oplatí mu pohled do očí. Má tendenci se v nich ztrácet a dělat šílené, ale taky hodně příjemné věci, třeba ho dělí asi vteřina od toho, aby ho znovu políbil.

"Já vím." Mírně se pousměje a jeho oči zahřejí.

"Když s tebou je těžké na další a další kompliment nemyslet. Teď, když vím jaké to je, je těžké myslet na výhled." Pokračuje s dalším flirtováním a pak očima klesne ke košíku.

"Podíváme se." Přidřepne si k němu.

"Myslím, že začneme tímto." Vyloví z jeho dna deku. Musí opatrně, aby to celé nerozházel. Zase tolik se mu to nepovede, ale Dai jim všechno pečlivě zabalil a nedal nic, co by nesneslo nějaké ty otřesy. Rozprostře doku na nerovnější místo, kde se můžou pohodlně posadit oba dva a ukáže na ni, aby se Aoi uvelebil. Usadí se hned vedle něj, aby se ho mohl dotýkat ramenem, a přesune košík k němu. První, co vytáhne je lahev. 

"Rozhodně tu mám něco na kuráž." Okomentuje to rovnou a pak vybalí první balíček, kde jsou drobné rolky, v dalším sušenky a taky jeden z nich obsahuje natrhané kousíčky kořeněno masa. 

"Začínám mít pocit, že bychom tu měli být týden." Uchechtne se, než sáhne po kousku masa a posune ho ve svých prstech k Aoiho rtům. Očima pozoruje první je, než je zvedne k jeho očím.

"Můžu takové věci dělat každý den. U tebe mě to vážně baví. Ale musíš mě nechat. To je to jediné, na čem mi teď záleží. Do dneška jsem tu byl jen sám. Víš, když to na mě všechno spadlo. Nikdo sem nechodí, ne až na toto místo. Bude mi potěšením se o něj podělit a o spoustu dalších věcí taky." Naznačí mu, jak moc je to s ním vážně. 

"Neboj, už tě nepolíbím, dokud sám nebudeš chtít. A věř mi, že je to to jediné, co bych teď vážně chtěl." Dodá ještě, aby se Aoi mohl víc uvolnit a neřešil, s čím na něj zase za chvíli vyrukuje. Prostě se zařekl, že ho přesvědčí.

Aoi

Tak on je jenom jeden… Aoi si ten kompliment z baru sem tam přehrál ve vzpomínkách po celou cestu k majáku a zároveň přemýšlel nad tím, že Reita vzal Daichiho potencionálního partnera na sebe. Podle Aoiho si ho zvládne najít sám a ani jeden z nich nemohou za to, že Daichimu padl do oka, ale bylo hezké, že ho nechce nechat napospas. Daichi by se očividně nějakému vztahu nebránil a pokud má Reita hodně známých, tak proč tomu nepomoct? Ještě na břehu málem prodělal infarkt, když si z něj Reita vystřelil ohledně toho přespání. Ne, že by se s tím nakonec nepopral jako chlap, ale ráno oba vstávali do práce a kromě toho s sebou neměli zrovna moc věcí. U majáku není žádná písečná pláž, bylo by tam tvrdo a nakonec asi i zima a vůbec… jenže to byl jenom vtip a když ho Rei pokárá, že mu snad vůbec nevěří, Aoi se najednou cítí nějak přistiženě. Není to tím, že by mu vážně nevěřil, jenom by ho mohl mít za dostatečně zodpovědného na to, aby mu bylo jasné i bez blbého ptaní, že tohle nějak zařídil. Dá si za úkol víc se na něj spolehnout, ale je to těžké. Přece jenom je chlap, který byl zvyklý vést a spoléhat se jen sám na sebe, kvůli tomu sem přijel, aby to za něj nedělala jeho rodina a pokud si vybere vztah s jiným klukem, bude si muset zvyknout, že některé věci mají geneticky dané oba dva a budou se v nich trochu přetlačovat. Pak už jsou ale na majáku a dojde na tu chvíli s hleděním do očí. Aoi ví, že doslova utekl ze situace, ale co si měl počít? Není takový stoik, aby Reitovi suverénně pohled oplácel a pak se tvářil jakoby nic. Rei ho samozřejmě ubezpečí v tom, že mu komplimenty skládat chce a jak ani není schopný hledět jinam a on má pocit, že se z toho červenání nikdy nevyhrabe. Rei se k němu naštěstí připojí, když si začnou prohlížet obsah košíku a společně prostřou deku na zem, aby se na ni mohli posadit. Nečekal, že se od něj Rei bude držet dva metry daleko, ale stejně je mu jasné, že takhle na těsno to taky dělá schválně. Jen už chápe, že je to prostě silnější než on. Aoi by si měl vážně udělat jasno v tom, zda ho nezačít odhánět, protože to zatím nedělá a čím víc mu toho dovolí, tím spíš bude pozdě na nějaké couvání. Vážně by ho nechtěl zranit, chtěl by v téhle otázce být plně rozhodnutý, ne jenom něco testovat, ale Rei mu nedává moc prostoru to v sobě rozebírat. Co když kývne a za čas mu dojde jako Mei, že to není ono? Tohle by mu nechtěl udělat. Nebo co kdyby se teď Rei zbláznil a pak mu došlo, že to vážně bylo předčasné? Až se trochu poznají… To zas nechce zažít on sám. I tohle uvažování byl jeden z důvodů, proč vlastně nikdy neměl pořádný vážný vztah. Pořád čekal, že toho druhého bude znát věky a pak si řekne Jo, tohle je tak a už se to nezmění. Bál se do toho skočit po hlavě a neřešit budoucnost, ale pouze přítomnost. Byl ale rád, že svůj problém uměl alespoň pojmenovat a přiznat si ho. 

"Ty tu máš něco na kuráž? Není to spíš pro mě?" Řekne a lahev mu bere z ruky, ale popravdě… raději by už nic pít neměl! Pohledem si prohlíží všechno, co Rei vytahuje, osobně by začal asi těmi rolkami, ale Rei si samozřejmě vybere to trhané maso a v tu chvíli Aoi ví, že tohle Daichi udělal schválně. Něco, co se musí jíst pomalu rukou, všude to padá a je obtížné si to vkládat do úst… +Ty jsi s ním spolčený, i když by to mělo být spíš naopak? A mně tě bylo líto.+ Pomyslí si pobaveně a podívá se na Reitu jestli vážně, když ho chce začít krmit. Jenže Rei začne se svým proslovem o tom, jak sem chodil jenom sám a jak by mu chtěl ukazovat podobná místa. Aoimu se na jazyk tlačí otázka, proč sem nikdy nevzal Mei, ale už se o ní nechce bavit a tak vyměkne a otevře pusu. Dokonce přijde ujištění, že žádný neplánovaný polibek nepřijde a tak se Aoi přiměje trochu uvolnit. 

"No dobře, ale najím se sám." Řekne mu, ale usměje se. Musí sklonit pohled, protože vůbec netuší, jak reagovat na to, že by ho Rei líbat chtěl. On to ví, jenom… potřebuje ještě nějaký čas.

Reita

Málem by se rozesmál, když si všimne Aoiho výrazu po jeho vtipu. Nechtěl ho tak dostat, ale z druhé strany mu chce připomenout, že se o něj zatím vždycky staral, co nejlépe to šlo. Rozhodně by ho bez pořádné výbavy nenechal spát venku, to by ani on sám nechtěl. Je pravdou, že tady prosedával dlouhé chvíle a někdy se opravdu vracel ráno, ale to už je dávno. Hlavně v době, kdy sem přišel a začal tu žít. Nebylo to lehké období, chvíli mu trvalo, než našel práci a měl kde spát. Pryč jsou doby, kdy spával v boudě kousek od baru, kde teď pracuje, než si první měsíc vydělal na nájem. Něco málo měl našetřeno, ale ze začátku to rozhodně nestačilo. Teprve potom se zajel a už vydělával dost i na dýškách. Přece jen se musel naučit, co mají lidi tady rádi a jak se jim dostatečně zavděčit, aby chtěli platit víc. Prostě to bylo zase o trochu jiné, než na místech, kde byl předtím, nejspíš i díky prostředí. Aoi dlouho mlčí, dokonce z toho začne být i trochu nervózní a po očku si prohlíží jeho tvář. Snaží se odhadnout, co se mu prohání hlavou a začne o sobě malinko pochybovat. Možná, že to na Aoiho už přece jen bylo příliš a měli po baru vyrazit domů, aby se na to vyspal. Druhá stránka jeho hlavy mu našeptává, že kdyby ho nechal spát, přemýšlel by o tom i ve snu a pak by si to třeba rozmyslel. To se ale může stát tak i tak. Sám se na chvíli stáhne do svých vlastních myšlenek a polemizuje nad tím, proč se zakoukal zrovna do Aoiho. Byl krásný, o tom nemůže být vůbec pochyb, jenže cítí, že tohle je jiné, než jen vědomí, že potkal nádherného kluka a navrch s ním bydlí. Je v tom zvláštní pocit, který mu napovídá, že se o něj chce starat, pomáhat mu a být mu na blízku, když to bude potřeba. Koutky mu cuknou nahoru, když se do jeho hlavy probojuje Aoiho hlas. 

"Myslíš, že to nepotřebuju? Jsem z tebe nervózní víc, než si myslíš." Prozradí mu něco, co si možná mě nechat pro sebe, ale už to řekl. Aoi si první kousek od něj vezme a Rei cítí, jak se mu rychleji rozbuší srdce. Mohl by to dělat vážně celou noc a stejně by mu to přišlo málo. Krátce sklopí pohled dolů na své nohy a pak jen přikývne. Jeho reakci měl nejspíš očekávat.

"Tak dobře, ale radost mi to nedělá." Doplní, aby věděl, že s tím úplně nesouhlasí. Sám se podívá před sebe na moře. 

"Je tu nádherně. Kupodivu je kolem spousta míst, která taková jsou a ostatní tam málo chodí." Začne si s ním obyčejně povídat. A snaží se z něj vytáhnout, který místa má nejradši a kde všude už byl. Sám se později rozpovídá, protože toho projezdil vážně hodně. Čas plyne až příliš rychle a Rei po pár hodinách smutně pokývá hlavou.

"Je čas se pomalu zvednout. Za chvíli nám přijede odvoz." Připomene mu hodinu, i když oba dva na čas trochu zapomněli. On rozhodně. Z košíku toho zase tolik nezbylo a alkohol vypili všechen. Rei se opatrně zvedne a trochu zavrávorá, ale stabilitu udrží, i když střízlivý rozhodně není.

"Pomůžu ti." Nabídne mu ruku a s prudším trhnutím ho dostane na nohy. Samozřejmě je to víc, než by oba dokázali snést a tak mu Aoi znovu přistane v náruči. 

"Tobě se tu nějak líbí." Zasměje se tiše, ale ještě pořád trochu balancují, aby to vůbec ustáli. Nepustí ho hned, jen mu kouká do očí a pak ho hřbetem dlaně pohladí po tváři. Jen to a nic víc, něco mu přece slíbil a tentokrát to chce dodržet, i když ho to stojí veškeré sebeovládání. Pak ho přece jen pustí a znovu vezme za ruku. Do druhé popadne košík, protože ho musí Daichimu vrátit a zamíří k místu, kde vystoupili z lodi. Ta už se k nim v tmě pomalu blíží.

"Máme tu taxi." Pomůže mu na palubu, kde se usadí a nechá hlavu spadnout trochu dozadu, aby viděl na noční nebe. Slaný mořský vzduch je vážně příjemný. 

"Už se vážně těším do postele." Prohodí a vzápětí se zarazí, než se rozesměje. 

"Neboj, chci jít neškodně spát." Neodpustí si poznámku a znovu si na něj podívá.

"Ráno tě asi ani budit nebudu, budu rád, když vstanu sám. Možná mě poprvé budeš budit ty." Odmlčí se na moment.

"Hm, asi to udělám schválně a ty budeš tak hodný a nenecháš mě zaspat." Široce se na něj usměje.

Aoi

Čekal by toho hodně, obzvlášť po Reitově dávce sebevědomého vystupování, ale rozhodně by nečekal přiznání, jak nervózní se teď cítí. To skoro znělo, jako když mu na tom doopravdy hodně záleží. Jeden se v něm prostě nemohl vyznat. Sice jednal dost přímočaře, ale stejně bylo pochopení jeho hlavy pro Aoiho chvílemi dost obtížné. Chápal všechno, co mu řekl, ale pořád tady ještě před chvílí byla Mei. Raději na to nic neřekne. Sousto od něj přijal, ale na podobné věci je pro něj vážně ještě brzy a tak si ujasní jisté hranice, se kterými Rei souhlasí. Prý radost mi to nedělá… musí odvrátit tvář a sotva znatelně se zasmát. Rei byl hrozný nezmar. 

"Jsme na Okinawě, je tím vyhlášená. Jiný svět…" Prohodí, ale sám si prohlíží obzor okolo i třpytivou hladinu moře v noci. Japonci byli vyhlášení tím, že si uměli užívat kouzlo okamžiku a pomíjivosti a oni očividně nebudou jiní. Něco z jejich předků v nich přece jenom bylo. 

"Mořský vzduch a vítr ve vlasech mě vždycky uklidňovaly. Potřebuju kolem sebe vidět otevřený prostor. Myslím, že někde ve vnitrozemí bych zešílel. Hory jsou krásné, ale není to tohle" Pronese něco ze svých vlastních myšlenek. Někdo se cítil svobodný na osamělých vrcholcích a on zase tady. A pak se o tom všem prostě zapovídají, popíjejí a jedí jako dlouholetí přátelé a Aoi konečně zapomene, že by něco mohlo být v pozadí, že je to třeba rande. Asi to potřebuje, aby se necítil pod tlakem a že se to všechno děje jenom kvůli tomu. Potřebuje vědět, že takové by byly všechny jejich dny, že by si rozuměli i po letech, že si prostě mají co říct. Rei ani jednou neporuší svůj slib, dokonce se ho přehnaně nedotýká ani se nepokouší například nahmatat jeho ruku a Aoi je mu za to opravdu vděčný. Aoi se zatváří překvapeně, když ho Reita upozorní, že je čas, aby se vydali domů. Podívá se na hodinky a opravdu, nebudou mít moc prostoru trochu se vyspat. Vypadá pořád stejně vykolejeně, což jasně svědčí o tom, že se dobře bavil, ale začne pomalu ukládat všechny věci. Alkohol trochu cítí v hlavě, není to nic hrozného, ale jeden by mohl šlápnout vedle… Rei má očividně stejný problém, protože když vstane, trochu vrávorá. Podává mu ruku a možná že bude mít spíš co dělat sám se sebou, ale stejně mu ji Aoi podá a taky vstane. A celá scéna z nastupování na loď se zopakuje. Tohle mu snad ani nemůže vyčíst jako naschvál. Přistihne se, že se červená, když to Rei okomentuje a tak trochu neví, kam s očima, ale jakmile se ho Rei dotkne na tváři, zvedne je k těm jeho a dlouze se do nich zadívá. Nic víc se nestane a Aoi si tiše vydechne, ale ne proto, že by tak moc nechtěl. Spíš se atmosféra obecně dala hodně krájet a zajiskřilo to. Nechá se vzít za ruku a trochu zmatený a navíc bez pořádné dávky rovnováhy se nechá dovést až k lodi, na kterou oba zase nastoupí. Jejich kamarád se jich ptá, jak bylo a oni oba kývají a Aoiho by zajímalo, jestli si o nich už něco myslí nebo ještě ne. I on se posadí na palubu a opře se zády o bok lodi, ale on spíš hledí dolů na podlahu mezi vlastní kolena. Ještě chvíli toho houpání a bude zvracet, i když je jinak mořský vlk. To je prostě ten alkohol. Ten dvojsmysl by ani nezaznamenal, kdyby na něj Rei neupozornil. Podívá se na jeho tvář vedle sebe a poslouchá, jaké ráno si Rei maluje. Přivře na něj trochu zlomyslně oči. 

"A co bys chtěl, kávičku do postele a polibek na čelo? Buď tě hodím dolů na zem nebo odejdu do práce a nechám tě tak." Mávne rukou. Ani jedno z toho by mu neudělal. Loď je brzy u břehu a oni se rozloučí. Domů musí po svých, teď už jim nic nepojede a taxi byl zbytečný luxus. K domečku na pláži se Aoi doslova připlazí. 

"Mám dojem, že usnu tady přede dveřmi. Nech mě tak." Opírá se oběma rukama o stěnu vedle dveří.

Reita

Je pravda, že tady to bylo jiné, než ve větších městech. Jezdilo sem hodně mladých lidí, prostě takový ráj. Aspoň tak mu to připadalo. Z druhé strany hodně jeho přátel, kteří se tu narodili, utíkali do větších měst. Tak to asi bylo vždycky, že člověk nechtěl to, co mu jeho domov nabízel. Neplatilo to u všech samozřejmě, ale u většiny ano. Pro něj samotného bylo velké město vlastně příjemné, ale tohle měl raději. Přece jen si radši zaběháte s mořem za zády, než v přeplněných ulicích, kde měl pocit, že na něj každý zírá. Pokývá hlavou, protože moc dobře chápe, jak se tady Aoi cítí. On sám to měl stejně. Je pravda, že se na Okinawě hodně uklidnil. Asi na něj vždycky něco ze stresu ve městě dopadlo taky a pak byl o něco málo výbušnější. Ne moc, vždycky to mělo konkrétní důvod a nevystřelil jen tak bez řádného motivu, ale stejně byl tady mnohem víc nad věcí. Tedy dokud se tady neobjevil Aoi. Už jen proto, co se stalo v baru. Nevytáhne to, ale stejně mu to na vteřinu vyžene koutky nahoru. Je rád za celou atmosféru, kterou se mu u majáku podařilo vytvořit. Aoimu to moc sluší, když je volněný a navíc mu přišlo, že tohle by prostě nezahrál. Hezky si popovídali a Rei měl pocit, že jsou si zase o kousek blíž. Ne, na něj musí vážně pomalu a s rozvahou, což bude zrovna v jeho případě asi trochu problém. Jenže s hladinou alkoholu je všechno trochu jiné a je to znát na jeho chování. Když i na lodi zavře oči, vidí před nimi ty Aoiho, když tam společně stáli a dlouze mu pohled oplácel. I když byl sebevědomý, možná občas až příliš, stejně se odvažoval jen doufat, že je to dobré znamení. Ne, nepřestane to zkoušet, ale to neznamená, že si je něčím jistý. Z Aoiho bude asi ještě chvíli nervózní a taky možná proto, že mu na tom opravdu záleží. Podívá se na něj s pozvednutým obočím, když mu Aoi začne napovídat, co by si klidně mohl přát. 

"To druhé by byl dobrý začátek." Vybere si to, co se mu líbí nejvíc a pak mu koutky opadnou. 

"Ty jsi teda. A to jsem chtěl říct, že by tě stáhl do postele a donutil tě si vzít jeden den volno. Taky ho potřebuješ." To stažení do postele…No toho by asi využil, ale Aoi vážně dřel, zasloužil by si trochu oddech. Pokrčí jen rameny a naoko se tváří smutně, ale nic si z toho nedělá. Však on ví, že je to jen popíchnutí. Aoi byl možná škodolibý, ale tohle mu prostě nevěří. Už má upřímně taky dost, když konečně dorazí k domku, kde je čekají postele. Odemkne dveře, a jakmile se podívá na Aoiho musí se pousmát. 

"Ty mě možná chceš shodit z postele, ale já tě tu spát nenechám." Vrátí mu to i s úroky a bez ptaní ho vezme kolem pasu a trochu nadzvedne, aby mu ulehčit. 

"Chtěl jsem tě vzít do náruče, ale vím, že bys mě zabil." Dojde na pobavenu poznámku. Napůl ho nese k posteli, kde ho chce položit. Ne, asi by si netroufl pomoct Aoimu se svlékáním, protože ví, že by se neudržel. Takto to prostě bude bezpečnější. Neodhadne ale míru svých sil a vlastně i pořád toho alkoholu a skončí na té posteli oba. Rei se na poslední chvíli zapře o dlaně, aby ho nezalehl. 

"Co jsi říkal o té puse na čelo?" Pousměje se, než se skloní poprvé. Dotkne se rty jeho čela, než se malinko oddálí a pokračuje po linii nosu. 

"Dobrou noc, Aoi-chan." Broukne tiše, když se mu podívá do očí a pak to prostě nevydrží a znovu ho políbí. Slíbil, že to neudělá, ale už toho na něj bylo moc. Bez přemýšlení klesne na levé předloktí a konečky prstů pravé ruky ho pohladí po tváři a pohrává si se sametovými prameny. Nemůže se v první chvíli odtrhnout, ale nakonec se mu to přece jen podaří, i když vypadá, že ho to snad i bolí.

"Promiň. To už vážně nešlo. Ber to jako trochu lepší dobrou noc." Uchechtne se tiše, než ho líbne na špičku nosu a pak se zvedne.

"Jdu radši spát, kdyby něco, ráno mě vzbuď a mohl bys taky hezky." Mrkne na něj a konečně zapluje do svého pokoje. Musel vyloženě utéct, nebo by udělal něco, co by to celé pokazilo. Stejně nemůže usnout a leží tam s rukou pod hlavu a zírá do stropu s pitomým úsměvem. Zabrat se mu podaří až nad a stejně má pocit, že bude mít energie na rozdávání. A může za to kdo? Nespí tak daleko.