Mana x Yusuke - Mám rád adrenalin, ale nejsem blázen. - část 3.

(Yusukeho ložnice)

Yusuke, Miyavi

Yusuke se upřímně pousměje, když vidí Manův výraz a ještě mu navíc narovinu řekne, že mu opravdu chybí. Když ho člověk zná opravdu dlouho, tak si toho váží ještě o kousíček víc, protože ví, že tohle od něj jen tak někdo neslyšel. Strávili společně tolik času a navíc kvůli věcem, které nemůžete říct jen tak někomu a společnost je odmítá, že to vlastně asi jinak nejde. Znají se mnohem víc, než většina nejlepších přátel a o to je jejich pouto silnější. Mana je velmi speciální osobnost a Yusuke si to moc dobře uvědomuje. Není sám, i jeho žena má Manu opravdu ráda a váží si ho, vždycky to tak bylo. Byla velmi inteligentní a krásná, toho si Yusuke opravdu hodně cenil a proto si ji taky vybral. Nikdy jí však v ničem nelhal a jejich vztah měl jasně dané hranice, které se nikdy neposunuly a neposunou. Vyhovovalo jim to oběma. 

"Jsem velmi rád, že to tak je." Prohodí tichým hlasem, aby ho opravdu slyšel jen on. Některé věci jsou prostě čistě soukromé a nepatří jiným uším. Počká si na Manovu odpověď a je zvědavý, co se stane. Má v hlavě jistou myšlenku, kterou by rád uskutečnil a věří, že na to taky dojde, pokud bude souhlasit, ale musí velmi opatrně, aby nic nepokazil. Taky hodně záleží, jak se večer bude vyvíjet. Samozřejmě musí velmi dobře vnímat rozpoložení, v jakém budou, pak bude snazší se rozhodnout. Pozoruje ho celou tu dobu a Mana nakonec souhlasí, i s jeho podmínkou. Možná čekal nějaké protesty, i kdyby jen na oko, ale ty nepřijdou. 

"Věděl jsem, že se ti ta podmínka bude líbit." Teď je možná malinko drzý a zároveň neříká nic urážlivého. Jen je to jeho sebevědomá část, která se dere na světlo. Vždycky tam byla a nakonec se stala velmi dominantní. Yusuke se ho snaží zastavit, když Mana začne platit. Ví, že nemá smysl se s ním hádat, ale nemá s tím zase takový problém. Ostatně nevidí se naposledy, bude mít jistě spoustu možností, jak mu to vrátit až se potkají příště. Samozřejmě ho pozve na nějakou velmi drahou a chutnou večeři, ale dnes to nechá na něm.

"Arigato, Mana-sama." Poděkuje mu s úklonou, aby bylo jasné, že to nebere jako samozřejmost a sám dopije svou vlastní sklenku. Původně si myslel, že tu zůstanou déle, ale upřímně…Stejně je myšlenkami někde jinde, než v baru. Málem se utopí ve své vlastní sklence, když si Mana přečte další smsku a u toho se začne tak vztekat. Nechce se smát, ale je vážně roztomilý, prostě těm myšlenkám nedokáže zabránit.

"Myslím, že toho ví už hodně." Opraví trochu jeho tvrzení, protože s Miyavim mluvil. Obočí jde Yusukemu nahoru a nepřestává se usmívat.

"Mám pocit, že tahle smska měla úplně jiný důvod, než to jak zněla." Zkusí mu naznačit, jak to nejspíš bylo myšleno.

"A vypadá to, že se mu to podařilo." Dodá ještě, když nahlédne, co mu odepsal. Pak ho dostane Mana, když mu připomene, že bude mít Miyaviho na očích. Upřímně se rozesměje.

"Lepší náplň pracovního dne, bych si nedokázal představit." Zasměje se znovu a vytáhne telefon, aby jim sehnal, co nejrychlejší taxi. 

"Půjdeme?" Zvedne se a nabídne mu pomoc při vstávání a pak klidně i rámě, aby ho mohl provést barem. Za tohle se rozhodně stydět nehodlá. 

Miyavi ve svém bytě tak trochu hypnotizuje telefon a přemýšlí, jestli mu ta smska vyjde. Když zprávu uvidí na displeji, zatváří se nadmíru spokojeně a hodně zaujatě. Dokonce si ho jeho kamarádi začnou i dobírat. Nic jim však neukáže. +Neboj se, nechám si to všechno jen a jen pro tebe. Už se vážně nemůžu dočkat.+ Nebude mu už psát, dostal dost jasně najevo, že by už odpovídat neměl a taky jasné instrukce. Jenže to jeho kamarádi neví a brzo se v jeho bytě objeví i nějaké slečny. Samozřejmě Miyavi jejich pozornosti neujde, ale hned jak má příležitost rozhodí rukama.

"Pardon dámy, já jsem dnes mimo hru a nejspíš na delší dobu." Možná byl lehkovážný, ale jsou věci, které porušovat nechtěl, i když ví, že by se to nikdo nedozvěděl. Prostě nechce. 

Yusuke mezitím společně s Manou nasedne do taxíku a podívá se na něj. Sáhne velmi pomalu po jeho dlani, kterou si přitáhne ke rtům a s blýsknutím v očích se o její hřbet otře rty. Jen velmi zlehka, jen ji pohladí.

"Místo nechám na tobě. Záleží, na co máš chuť." Je v tom trochu provokace, ale dobře skrývané.

Mana

Kdyby tušil, že Yusuke svou podmínku vnímá jako drzost, možná by se tomu i podivil. Ano, podle pravidel si žádné dávat neměl, ale to, co vlastně chtěl, bylo velmi přirozené a důležité pro obě strany. I on měl přece právo na svoje vyjádření ke smlouvě mezi nimi dvěma. Mana by nikdy neudělal něco, co ten druhý odmítá. Je rád, že Yusuke už jeho placení vnímá jako součást hry a jenom mu poděkuje. Přikývne mu nazpět a pak dojde na tu poslední smsku. Mana se v první chvíli musí tvářit asi trochu nechápavě, ale pak se přiměje nepochybovat nad tím, co Yusuke říká, na chvíli se zastavit a přebrat si to jinak. Neznal Miyaviho jako Yu, takže ho jiná možnost nenapadla. Takže ho tenhle Miyavi chtěl vyprovokovat k majetnictví? To se mu povedlo a Mana by nejradši dupl na telefon podpatkem, že se nechal tak snadno převézt. Nesnášel, když vypadal jako amatér a teď to tak nejspíš vypadalo. Nechal se zmást Miyaviho nezkušeností, ale tenhle Miyavi očividně nebude žádný hlupák a navíc bude velmi inteligentní. +Máš snahu být přede mnou o krok napřed a vyvádět mě z míry? Ale to není tvoje role...+ Pomyslí si. Nicméně ho skutečně zaujal. S prosťáčky to bylo snadné, ale tady bude vyšší hra. +Abys poprvé nenudil ty toho druhého.+ Pomyslí si skoro vyděšeně, ale tohle zůstane jenom v jeho hlavě. Jakmile o sobě začne jednou pochybovat, může všechno rovnou zabalit. Ono se ještě uvidí, až se potkají tváří v tvář, protože vzhled, vystupování a atmosféra dělají hrozně moc. Oba dva pobaví představa Miyaviho v práci a pak už odcházejí, protože taxi je tady. Mana se klidně zavěsí do Yusukeho rámě, tuhle roli má velmi rád a není to ani tak proto, aby na ně všichni zírali. Byl rád krásný a středem pozornosti, ale v trochu jiném slova smyslu, než je zírání na dva muže uprostřed japonské restaurace. Tahle společnost jeho cítění většinou neopětovala. Ani to estetické. Pokud šlo ale o akci, kde byli lidé jako on, třeba o módní přehlídku, dělal všechno proto, aby byl královnou večírku. Taxi čeká přistavené přímo přede dveřmi restaurace a oni do něj usednou. Jakmile se dá do pohybu, Yu se dotkne jeho dlaně. Mana k němu stočí své oči a dívá se na to, jak jeho ruku zvedá a sotva patrně se jí dotýká rty. V podbřišku mu cosi příjemně zacuká a těžko popsat, co všechno v něm tohle vyvolává. Mnoho vzpomínek, pocit sounáležitosti s blízkou osobou, které věří a která mu chyběla, provokace… Ono se to nezdálo, ale když jste sám v cizí zemi, je to velmi náročné. Je kolem vás mnoho lidé, ale nikdo blízký. Teď jako by si konečně mohl dovolit povolit a odpočinout si v Yusukeho náruči.

"Nechci nikam na neznámé místo, mám jich za sebou mnoho. A musím se ti omluvit, ale u mě je neútulno, chladno a mnoho nevybalených tašek a krabic. Nechci ti narušovat soukromí a zároveň hořím zvědavostí z toho, jak teď bydlíš." Usměje se skoro stydlivě, protože ho žádá o návštěvu jeho ložnice. Mohla by tam být jeho žena, i když žije v druhé polovině apartmánu. Mohl by tam být vlastně kdokoliv. Brzy jistě, pokud to Yusukemu vyjde. Teď ale nemá myšlenky na hotel a podobná místa. Je si jistý, že Yusuke mu to stejně neodmítne a tak obrátí hlavu k okénku a klidně ho nechá, aby hýčkal jeho dlaň a pohrával si s ní. Pamatuje si jeho byt dobře, kdysi v něm byl často, mnohdy i na večeři s jeho ženou společně a povídali si dlouho do noci. Ale je to vážně dlouhá doba. Co tam asi bude jinak? Nebo vůbec nic? Nočním Tokyem cesta netrvá dlouho a když zaparkují a vystoupí, Mana se rozhlédne a hned si všimne, že se změnily keře v nejbližším okolí. 

"Někdo pokácel tu malou slivoň? Pro kami proč?" Zlobí se, jako by byla patřila jemu.

Yusuke

Yusuke moc dobře viděl, jak Manovi jeho prohlášení o Miyavim vrtalo hlavou. Musel se trochu pousmát, to už prostě nedokázal ovládnout. Ne, ani někdo jako on. Bylo mu jasné, že Mana nepočítal s tím, co Miy dokáže a že by taky mohl mít chuť ho trochu vyvádět z míry. Ano, to byla další věc, která se mu na Miyavim líbila, nebyl hloupý a věděl přesně, co chce, i když si to okolí myslelo, že to tak není. Nejspíš to dělal schválně, aby měl své soukromí pečlivě hlídané. Nebyl sám i Yusuke a Mana si hlídali, co vypustí ven, jen to maskovali trochu jiným způsobem. Přesto nebyli zas tak rozdílní. 

"Přece jen vím, koho k tobě posílám." Prohodí ještě, ale až v autě. 

"Chci, abyste z toho oba měli patřičný zážitek." Dodá ještě s mírným pousmáním. Jeho provokace měla patřičný účinek, tím si je jistý, i když Mana své emoce pečlivě kontroluje a jde se v nich jen těžko vyznat. Když ho však opravdu dobře znáte, ten odlesk v očích nejde přehlédnout. Tohle si ještě vypije, ale vážně se na to těší. Vlastně tak trochu počítá s tím, jakým směrem se budou ubírat. První jen nediktuje adresu řidiči a pak se na něj zase podívá. 

"Možná tě trochu zklamu, ale bydlíme pořád stejně. Máme rádi náš byt, navíc je přesně takový, jaký potřebujeme." Ani jeden z nich nebyl na přílišné změny. Sice do toho bytu vrazili nemalé jmění, ale taky neměli tendenci ho přílišně předělávat. Mají každý své soukromí a zároveň místo, kde se budou potkávat.

"Tamae tě velmi ráda uvidí, ale podle toho, kolik je hodin se budeme spíš míjet." Nahlédne do svého telefonu a podívá se na kalendář, který sdílí, aby věděli, kde a kdy se mají potkat. Chodili do společnosti i společně, to se od nich očekávalo a Yu si to vlastně dost užíval.

"Bude odcházet na večírek její firmy. Drží se jim skvěle a vypadá to na pěknou fúzi s americkou firmou. Nové zakázky a kontakty. Vlastně jsem do toho taky zapojený, jedná se o motorky a součástky do nich." Prozradí mu, jak přesně se mu teď daří a že spolupráce s jeho ženou rozhodně nebere konce. Když vystoupí Yusuke zamíří k domu, ale Mana se zastaví. Ohlédne se na něj a pak si povzdechne.

"Vůbec netuším, jednou tu prostě nebyla. Asi se jim zdálo, že je tu příliš zeleně." Protočí nad tím očima.

"Ale dej mi tak měsíc a bude tu znovu." V očích se mu dravě blýskne, některé věci má v plánu, ale není to hned.

"Tak prosím." Otevře mu dveře do budovy, pozdraví se s vrátným a pak nastoupí do výtahu. Vystoupají až do jejich patra a dveře se jim otevřou díky kartě. Uvnitř tak trochu pobíhá Tamae, už je nejspíš na odchodu. Na sobě má rudo černé šaty, které obepínají její postavu a dole se rozbíhají v širší sukni. Nemají rukávy a vršek se sbíhá ke krku. Rudá je na nich výšivka větších květů, které zdobí celý vršek a zasahují do středu sukně tak do poloviny. U jejího konce jsou taky a kryjí vysoké podpatky. 

"Mana-san." Rozzáří se, když ho uvidí.

"Tak ráda tě vidím." Rozejde se k němu a u toho si ještě dopíná náušnice. 

"Ah je mi tak líto, že už vážně musím jít. Doufám, že se zdržíš?" Velmi zlehka a úsměvem na rudých rtech ho obejme.

"Nádherný parfém." Pochválí mu hned. 

"A vůbec, zase vypadáš lépe než já, není to vůbec fér. Chystala jsem se hodiny." Protočí očkama s tichým smíchem. 

"Ahoj." Podívá se ještě na Yusukeho, který si ji prohlédne.

"To už jsem si říkal, že jsem viděl všechno, ale pořád ne. Sluší ti to." Pochválí ji bez váhání. 

"To je hlavně ten náramek od tebe. Ta nová kolekce je úžasná." Tamae zvedne zápěstí, kde se houpe očividně velmi drahý šperk. Yusuke jí úklonou poděkuje. 

"Potřebuji reklamu, kdo jiný by to měl nosit." Vtipkuje trochu a dostane zlehka psaníčkem.

"Konečně tě tu někdo taky trochu zkrotí." Povzdechne si ale hraně.

Mana

Manovy oči se zalesknou a dají tak jasně najevo, že v jeho myšlenkách proběhla kousavá provokativní poznámka, ale rozhodl se ji nevypustit na světlo. Pomyslel si něco o tom, jak se podobný byt bude líbit mladému objevu, až ho uvidí, zjistí, že v něm Yusuke žije se svou ženou a tak dále a tak dále. Jestli je tak výbušný, bude ochotný tajit, s kým chodí a na veřejnosti se tvářit, že je Yusuke spořádaný, ženatý muž? Má o tom svoje pochybnosti, ale to byla trochu vzdálenější budoucnost. Yusukemu se ten jeho adrenalin může nepříjemně vymknout z rukou, ale tak to chodilo u jakéhokoliv hazardu. Ať už šlo o sázky nebo o ty jeho nebezpečné sporty. Usměje se, když dojde na Tamae. Taky ji rád uvidí a nejspíš Yusukeho požádá o trochu víc společného času, aby si s ní mohl pořádně popovídat, ale zároveň se neubrání myšlence, že teď bude raději, že jsou v celém apartmánu sami. Tamae by tam nepřišla a Yusukeho herna je samozřejmě vybavená a odhlučněná, ale stejně je to takový lepší pocit. Pozvedne obočí, když mu Yusuke vypráví o tom, jak se daří Tamae a pak se na něj konečně podívá, když dojde na ty motorky. 

"Jak bys mohl stát stranou, hm?" Broukne, než oba dva vystoupí a on se zastaví u té slivoně. Hledí na to místo ještě chvíli. Yusuke mu slibuje, že se postará o to, aby tam zase byla, ale… 

"To už nebude ta stejná." Řekne trochu smutně. Když spolu chodili, něco málo si pod ní užili. Roztomilé polibky a dovádění, kdy ani všetečné oči nepoznaly, že Mana není dívka a že mezi nimi rozhodně nevelí Yu… Teď má ty vzpomínky před očima a je mu to vážně líto. Jako kdyby byl starší, než tohle město a díval se na něco křehkého, co bylo nenávratně pryč. Jednou budou takto nenávratně pryč i oni a nikdo si ani nevzpomene, ale to snad bude ještě daleko. Mana byl vždycky filozof, podobné momenty nepřecházel jako mnoho dalších lidí. Pak se však pohne a následuje Yusukeho výtahem až k němu domů. Tamae je opravdu uvnitř, vypadá, jako by šla na ples a nesmírně jí to sluší. Mana někdy žasl, že si nenašla někoho, s kým by měla spořádanější vztah, ale ona asi ani nebyla ten typ. Měla svou svobodu a to jí bylo vším. Teprve když jí vidí na vlastní oči, uvědomí si, jak mu také chyběla. Ihned opětuje její objetí a jeho oči viditelně pookřejí. Mírně se jí ukloní na znamení vděku za pochvalu parfému a pak znovu přikývne. 

"Ano, mám v plánu zůstat minimálně celý rok." Řekne jí s úsměvem a vymění si pohled s Yusukem. Musí se rozesmát, když mu Tamae na oko spílá, že vypadá lépe. 

"Kéž by to byla pravda!" On se taky dovedl chystat hodiny, ale věk ho začíná dohánět a kromě toho… ona byla opravdu nádherná. Zaujme ho náramek na její ruce. 

"Žádný jsem nedostal." Postěžuje si šeptem, ale jeho oči se usmívají. Netrvá to dlouho, oba dva Tamae vyprovodí ze dveří a už zůstanou doopravdy sami. 

"Tak ty potřebuješ někoho, kdo tě zkrotí? Tvoje žena říkala..." Nasadí tišší tón hlasu, pár kroky k němu přejde a vezme ho za kravatu pod krkem, za kterou si ho přitáhne blíž k sobě. Mírně se prohne v zádech a pokračuje s tím pohybem, dokud se jejich rty nepotkají. Kabát odložil už před tím a boty taky, aby jim tady nenašlapal, takže je teď proti němu o hodně menší a skoro se u něj ztrácí. Nechává na světlo proniknout spíš svou ženskou polovinu, protože malého ďábla v pánském těle má Yusuke někde jinde. Mírně se oddálí a několikrát kmitne pohledem mezi jeho očima a jeho rty. Pak se vytáhne až na špičky a přiblíží svá ústa k jeho oušku. 

"Tak mi pojď ukázat svoje nové hračky. Určitě je ti líto, že na ně sedá prach a já jsem zvědavý, co nového se ti v poslední době líbilo." Trochu vydechne horoucí dech.

Yusuke

Na jeho poznámku ohledně jeho nového byznysu se jen mírně pousměje a pokrčí rameny. Je v tom jasná odpověď ohledně jeho předvídatelnosti. Šperky, které vlastní byly to, co by u něj čekal jen málokdo, ale přišlo mu to jako dobrá a vítaná změna. Když vidí, jak se Mana tváří ohledně stromu, najednou mu to přijde mnohem víc líto. Ano, jejich chvilky pod ní jsou rozhodně nezapomenutelné.

"Tvůj výraz mě nutí sednout do auta, sehnat tu úplně samou a znovu ji zasadit." Prozradí mu bez váhání, jak na něj pořád působí. Možná zrealizuje něco jiného a tam by si možná mohli udělat nové vzpomínky, třeba se jim to zase jednou poštěstí. Pro Manu bude mít vždycky jistou slabost, to se ani s léty nezměnilo. Nahoře v apartmánu jeho žena jen září. Je opravdu rád, když ji vidí v podobném rozpoložení. Měl v plánu společnou večeři, nakonec to však dopadlo jinak a zdá se, že to ani jednomu z nich nevadí. Jak by taky mohlo, znají se všichni už tak dlouho. 

"To je skvělá zpráva." Rozzáří se Tamae, když jí Mana řekne, jak dlouho se zdrží.

"Doufám, že to bude déle jak rok." Doplní ještě, aby věděl, co se jí prohání hlavou.

"Rozhodně bych si tě ráda ukradla aspoň na jedno odpoledne. Napiš mi prosím, až budeš mít chvilku, přizpůsobím se." Je jasné, že jí na Manovi opravdu záleží, protože na tom byla dost podobně jako Yusuke a hledat volnou hodinu byl velký problém, natož tak celé odpoledne. Zatváří se dotčeně, když jí Mana malinko odporuje a založí si ruce v bok.

"Chceš mi snad tvrdit, že co říkám není pravda?" Naoko se na něj rozzlobí, pak ho ale s úsměvem znovu obejme a s přáním hezkého večera zmizí Yusukemu jde obočí nahoru, protože tu poznámku o náramku rozhodně nepřeslechl.

"Ty šperky nebyly tvůj styl, Mana-sama. Pro tebe mám něco úplně jiného." Odpověď má samozřejmě hned připravenou. Dárek pro něj má nachystaný, i když nepředpokládal, že by mu ho dal zrovna dnes. Nakloní hlavu mírně na stranu a sebevědomě se pousměje.

"Říkala." Vydechne a jeho oči zaplanou.

"Problém je v tom, že to umíš jen ty." V podstatě mu složí kompliment a klidně se k němu nechá přitáhnout. Nebrání se a podvoluje se mu opravdu snadno. Jakmile se dotkne Manových rtů, nechá se jimi úplně pohltit. Ruce mu automaticky ovine kolem pasu a pak si ho na vteřinu vytáhne k sobě nahoru, aby mohl polibek jen na chvíli prohloubit a zase ho postaví na zem. Byla v tom další provokace a zároveň ho chtěl cítit u sebe v náručí, aby věděl, že mu opravdu chyběl. Taky zkouší, jak se mu to bude líbit. 

"Bude mi potěšením, ti to ukázat." Vezme ho za ruku a vede s sebou do své části apartmánu. Projdou menším obývákem a pak projdou pracovnou, která taky není největší. Má to svůj důvod, potřebuje prostor na jiné věci. Vezme ho ke knihovně, kterou v podstatě otevře a za skrytými dveřmi je poměrně prostorná místnost. Rozhodně není tmavá, jedna její strana je prosklená, ale zbytek je laděný do tmavého masivního dřeva. Nepůsobí to děsivě, ani ponuře, spíš elegantně. 

"Malinko jsem to tady přestěhoval, jinak se zas tolik nezměnilo. Ne na první pohled." Vysvětlí mu a nechá sako na jednom z křesílek, i ta mají svou funkci, ale na první pohled to není znát. Přejde ke skříni, která je opravdu velká a uvnitř je pro něj celkem obstojný poklad. Přesto všechno zatím nechá být a sáhne po černém, koženém kufříku, na kterém je vyraženo Manovo jméno.

"Tvá nová, soukromá kolekce. Snad se ti bude líbit." Podívá se na něj, když kufřík otevře. Navrhoval to on sám a zadal firmě, kterou teď nově vlastní, ale ne pod svým vlastním jménem. Specializují se na podobné věci. Je tam několik různých obojků s různým stylem prošívání i odlišně zdobenými kroužky. Všechno v černo stříbrné, k domu pouta v podobném stylu, aby se to k sobě hodilo a nakonec i několik druhů bičů. Jen malá kolekce, základní potřeby, ale s Manovým jménem a snad i v jeho stylu. Všechno z těch nejlepších materiálů a pečlivě opracované. 

"Plánuju podobnou luxusní kolekci rozšířit, ale tohle patří jen a jen tobě, stejné na trhu nebudou." Pousměje se

"A mimochodem, ještě tady jeden kousek." Odklopí přepážku od vrchního víka a kufr tím rozdělí na dvě poloviny. V druhé půlce jsou elegantní a jemné rukavičky s monogramem a k tomu i korzet v černo-modré barvě. 

"To už není má práce, ale věřím, že přední francouzský návrhář by mohl být dost. Víc by byly tvé kousky, ale…" Je jasné, že by mu to nepřipadalo ono, kdyby mu pořídil jeho vlastní věci. 

"Pořád stojíš o náramek?" Blýskne se mu v očích a snaží se tvářit vážně, moc mu to nejde.