Hromadné - Vůbec nechápu, že jsme příbuzní. - část 1.

(sídlo)

Kaoru, Sena

Kaoru v tomhle sídle pracoval od té doby, co vylezl z učiliště. Na japonské poměry to bylo jedno z nejhorších možných vzdělání, důkaz toho, že jste dost pitomí, vaši rodiče vás zanedbali a včas vám nedomluvili něco lepšího nebo jsou ještě pitomější, než vy. Každý tady usiloval o prestižní školy, když ne státní, tak alespoň soukromé a každý se pokoušel o nějaký typ nástavby. Kaoru nikdy. Vystudoval, co musel, u toho trávil čas v garáži, kde hrál na elektrickou kytaru a vrtal se v motorkách a autech a popíjel pivo s o hodně staršími kluky, než byl on sám a díky tomu získal docela slušnou manuální zručnost a rozhled. K tomuhle místu se dostal jako slepý k houslím. Známý jeho dědečka tady pracoval snad čtyřicet let pro jednu velmi bohatou šlechtickou rodinu, jejíž rodokmen se táhl do dob samurajů a po pádu šógunátu se jejich status změnil pouze z názvu samuraj na název baron a podobně, jako to bylo moderní. Prostě nová doba. Žili tady asi spokojeně, než přišly obě světové války a rodinu vyhnaly za moře. Do tohohle domu se později vrátili jenom prarodiče jich všech, ale starý pán zemřel a jeho žena už tady dál nechtěla být sama. Bylo to tady moc velké a moc náročné na údržbu. A tak se přihodilo, že sídlo připadlo jednomu z jejích vnuků, synů, pravnuků nebo čert ví komu a ten se sem měl z Ameriky nastěhovat. Kaoru jenom věděl, že mladý pan Baron momentálně nemá žádnou ženu – protože se podle toho všechno chystalo – za to má tři děti, syny, už vlastně velké klacky a že to je všechno. Tenhle klan byl obrovský, ale pan baron chtěl mát buď od všech klid, nebo Japonsko nikoho z nich nezajímalo nebo byl problémový a každý se těšil, až z Ameriky vypadne. Buď jak buď, zase tolik to tady neožije. Jestli jedna stará paní nebo tihle čtyři chlapi… jemu to bylo dost fuk. Jako hodně věcí. Až doposud se o tohle sídlo staral jenom on, ten jeho dědy známý, zahradník a jedna kuchařka, co dělal tak trochu i majordoma. Ta odejde se starou paní a jeho strejda učitel zase do důchodu, takže tady zůstane jenom Kaoru a ten zahradník. Sídlo nebylo vysloveně obrovské, ale nebylo ani úplně malé. Většina pokojů se vůbec nepoužívala a tudíž neudržovala. Věci tam byly přikryté a pokoje zamčené. Zahrada bujela vegetací, spíš se sekal trávník a udržovalo pár záhonů u příjezdové cesty a velká kuchyň taky stála. Užívala se malá, která byla původně jen pro personál. Tam byla i jídelnička a vypadalo to tam prostě jako doma. Stará paní tam s nimi byla víc, než ve své velké hlavní jídelně, kde by se ztratil asi i Kaoru. Slyšel, že jim přibude nějaký nový personál, určitě řidič a taky pořádná pokojská, nejspíš někdo na vaření a asi i ten majordomus, kdo ví. Díky tomu, že tady Kaoru pracoval bezmála patnáct let, uměl doopravdy všechno, od opravy aut, po opravu sekačky, údržbu komína a co jen koho mohlo napadnout, ale stejně byl trochu nervózní z toho, jestli si ho ten nový baron nechá. Přece jenom… Kaoru žil hodně po svém a jemu by to mohlo vadit. Měl malý domek za sídlem u stodoly s nářadím a vším tím bordelem a někdo by mohl chtít, aby dům sloužil jiným účelům, aby tam uklidil a takové ty věci… 

"Ahoj, ty to tady znáš? Jsem Sena, jdu na pohovor." Ozve se za jeho zády, Kaoru si málem upustí hasák na nohu a pomalu se otočí. Málem mu vypadnou oči, protože zírá na to nejpodivnější stvoření ve svém životě. Jeho hlava jede na plné otáčky, jestli je to holka nebo kluk. 

"Jo?" Řekne nejdřív jenom, popotáhne nosem a otře si ruce černé od oleje do utěrky za montérkami. Jsou plné děr a skvrn a jemu… je to jedno. Začne vytahovat cigáro a Sena se zamračí netrpělivostí. Co mu je?? Proč neodpoví? Ale Kaoru přece jen odpoví. 

"Tak to máš docela blbý, ještě nepřijeli. Pohovory jsou až zítra." Pobaveně se zašklebí a připaluje si. Sena vytáhne obočí až pod vlasy. 

"CO? Já jsem si spletl datum? Tak to jsem v háji." Drcne si na nejbližší možnou věc, co vypadá k sezení, nějaký kus šrotu. 

"Je to sem daleko, co? A žádný hotel v okolí." Řekne Kaoru a pořád se šklebí. Sena přikývne. 

"I kdyby byl… nemám na něj." Zamumlá a Kaoru pokývá hlavou. 

"Tak to je na hovno." Souhlasí a Sena nakrčí bradu a ohrne rty. 

"Můžeš si na nocleh vydělat u mě…" Řekne a Sena se sehne, aby po něm hodil nějaký kus nářadí. 

"Nesouložím za peníze ani neopravuju staré krámy!" Zlobí se a Kaoru se tiše rozesměje. Stará paní je uvnitř, možná by tady Senu nechala, ale každou chvíli přijede její rodina a ona na ně nebude mít čas…

Yusuke, Toshiya, Dori

Někdy bylo prostě potřeba udělat v životě zásadní rozhodnutí. To první za Yusukeho udělali jeho předci a zmizeli z Japonska za moře. Sám nikdy neřešil, jestli by to bylo lepší, kdyby vyrůstal v zemi, odkud jeho rodina pocházela, na tom ve výsledku prostě nezáleželo. Hlavní bylo, že se jim dařilo velmi dobře. Samozřejmě na své kořeny nikdy nezapomněli a jejich dům v Americe Japonsko připomínal. Yusuke ovládal skvěle jak angličtinu, tak japonštinu. V době, kdy už byl dostatečně starý, to velmi ocenil. Začal se svou vlastní kariérou velmi brzy. První pak záštitou svého otce, i když šel úplně jiným směrem. Vždycky ho spíš táhlo oblečení a velmi brzo dosáhl na svou první kolekci. I když měl za sebou nemalá konta, stejně nic z toho nepotřeboval a velmi brzo začal vydělávat peníze sám. Rozšiřoval tak rodinným majetek a vlastně se připravoval na návrat domů. Japonsko pro něj bylo vysněnou zemí. Miloval kulturu i tradice a přesto je slepě nenásledoval. Obchod však mířil tím směrem, aby se mohl vrátit. S jeho rodinným životem to bylo ve výsledku o hodně složitější. Neměl v plánu si kohokoliv brát, ale dědice vždycky chtěl. Byl to pro něj další velmi důležitý cíl v jeho životě. Věděl to už velmi brzy a tak si to i zařídil. Chtělo spoustu papírování smluv a různých kliček, aby se nakonec dočkal tří synů. Všichni měli stejnou matku, ale nikdy ji nepoznali. Nepřál si to. Možná to bylo sobecké, ale neměl v úmyslu držet rodinu pohromadě na oko. To by nebylo fér vůči nikomu. Yusukeho preference byly totiž trochu někde jinde. Všem svým synům to v ideálním věku vysvětlil a věří tomu, že to všichni pochopili. Vždycky jim všechno říkal na rovinu a nikdy před nimi nic neskrýval. Stejně tak se snažil, aby jim jen tak něco nespadlo do klína a zároveň by jim dal první poslední. Doufá, že i oni mají pocit, že pro ně udělal maximum. Jejich stěhování jim taky vysvětlil. Nemohli tam svou příbuznou nechat jen tak samotnou a zároveň měl pocit, že kluky láká představa život a v Japonsku. Ještě tu nebyli a zároveň o této zemi věděli opravdu hodně. Došlo samozřejmě na hromadu zařizování, ale všechno klaplo na jedničku a jsou tady. Pár svých věcí si přivezli s sebou, něco málo si nechali poslat a ten největší náklad…No to bude na delší dobu. Yusuke byl totiž hrdým majitelem celkem rozsáhlé sbírky aut i motorek. Žádné obyčejné kousky. Buď jsou to typy, které jsou velmi jedinečné anebo na zakázku vytvořené. Jejich sháněním se po většinu času bavil. Jakmile dorazil se svými syny na letiště, souhlasil s tím, že se na chvíli rozdělí a sejdou až v domě. Yu sám potřeboval ještě něco vyřídit v hlavním sídle japonské pobočky jeho firmy a pak už na své motorce vyrazil k domu. Tuhle krásku si nechal přivézt přednostně. Samozřejmě nechal sehnat i několik aut, aby se měli jak dopravovat. Jenže tato motorka byla v tuto chvíli jeho závislost. Cesta mu netrvá dlouho a poruší asi tisíc předpisů, ale spíš mu to čaruje úsměv na tváři. Zpomalí, když má odbočovat a pak projede bránou na pozemky jejich nového domova. Zastaví na štěrkové cestě a sundá helmu, aby se mohl rozhlédnout. Je na něm vidět, že by nikde jinde nebyl raději. Sleze z motorky a s helmou v ruce vyrazí k domu. Musí najít někoho, kdo se tady o to stará. Samozřejmě to bude chtít pár věcí dát do pořádku, ale na to má peněz dost. Hlavně si chce někam umístit vozový park, který potřebuje speciální péči a to nepočítá požadavky, které budou mít kluci. U domu zahlédne pohyb a tak se vydá tím směrem. Po cestě si rozepne kombinézu k pasu a odhalí tak přesně padnoucí triko. 

"Krásný den." Pozdraví oba dva s příjemným výrazem, jakmile dojde až k nim. Na tváří mu hraje příjemný úsměv a oči spokojeně plápolají černou barvou. Za to rozhodně může ta motorka. Krátce si prohlédneš oba dva.

"Já myslím, že nebude problém pohovor zařídit dnes." Zaměří se na Senu.

"Přece vás nebudu hnát pryč a zítra zase zpátky." Přehodí si helmu z jedné ruky do druhé a podívá se na muže v montérkách

"Kaoru, hádám." Odtuší rovnou.

"Yusuke Isseya. Jsem ten, který vás bude nějakou dobu otravovat a dohledem nad drobnými úpravami celého domu." Prohodí s nádechem pobavení. Pak se zase podívá na Senu. 

"Nejspíš vás požádám o chvilku strpení a půjdu se převléknout. Pokud vám ovšem nevadí, že vypadám právě takto, můžeme začít rovnou." Stočí krátce oči na Kaoru. 

"Možná byste nás mohl trochu provést. Fotky domu jsem viděl, ale na živo to vypadá trochu jinak." Požádá ho a už by rád vykročil, ale zastaví ho zvuk kol auta na štěrku. Ohlédne se přes rameno a pousměje se. Z auta vystupují jeho synové. Jako první Totchi, který se typicky mračí. 

"Takovou mentalitu vážně nechápu." Dolehnou k nim první slova. 

"Co z toho mají, když si plácají čelo o zem pokaždé, když se někdo objeví?" Protočí nad tím očima a upraví si delší, lehký kabát, který částečně kryje bílou košili, jejíž lem schová v černých kalhotách. Na očích mu sedí sluneční brýle, stejně je vidět, že se mračí.

"Tomu se taky divím. Už jen proto, jak ses k nim choval hned od první vteřiny. Být jimi, tak tě zapíchnu hned, jak se otočíš." Ozve se druhý hlas a z místa spolujezdce vystoupí o něco mladší muž. 

"Totchi-chan, jsi horší jak osina v zadku. Jeden by řekl, že si na to zvyknu, ale ne." Odfrkne si a z auta vytáhne svou příruční tašku s logem jeho vlastní značky. 

"Já si nákupy náhodou velmi užil. Slečna byla velmi milá. Opravdu hodně milá. Jestli budou takoví všichni, tak se mi tu bude líbit." Zatváří se nadmíru spokojeně a stáhne brýle z očí, aby si celý dům prohlédl. 

"Jistě a kvůli tomu jsme na tebe museli hodinu čekat." Sekne po něm hlasem Totchi a Dori se jen pousměje. 

"Dal jsem si záležet, přece to neodbudu." Vrátí mu to, jak kdyby to nebylo nad slunce jasné. 

"Ano, to jsme slyšeli." Totchi nic takového nestihl, protože se nadmíru bavil šikanou všech kolem. Oba dva se ohlédnout k autu, kde mají posledního bratra. Yusuke se krátce zasměje a podívá se na Senu a Kaoru. 

"No tak jsme kompletní. Ještě jeden je v autě, ale víc už nás opravdu nepřijede. Co říkáte Sena-san, může to být horší? První bod našeho pohovoru, troufáte si na to?" Zavtipkuje na adresu své rodiny. Z nich vypadá asi neojbyčejněji. Tedy v případě, že by na sobě neměl velmi kvalitní a drahou kombinézu a kousek od auta nestála motorka, která hrdě nese nápis Ducati.

Kaoru, Sena, Tomohisa

Kaoru zrovna přemýšlí o tom, jestli Senovi nabízet, že s paní promluví nebo ne, když si všimne, jak k nim někdo přichází. Ani za nic by ho nenapadlo, kdo to je, protože čeká velká drahé auto nebo jich možná bude víc a k tomu malou delegaci. Nadechne se, aby na toho chlapa zavolal, že pohovory jsou až zítra, ale Yusuke je rychlejší. 

"Kruci, oni snad zveřejnili špatné datum nebo co?" Stačí si ještě Kaoru zabrumlat pod vousy, než udělá pár kroků tomu muži naproti. Sena se zvědavě otáčí na místě, ale nevstane a měří si možnou konkurenci pohledem. Ne, tenhle nepůjde do domu, to bude spíš řidič. Má v tom hned jasno. Nutno dodat, že to je opravdu krásný chlap, vysoký, se zajímavou tváří a v drahém oblečení. Je to možná jen hadr na motorku, ale to dost stojí. Senovy oči se změní na malé yeny a prohlíží si ho o to víc. Nikdy nepoznal lásku a vůbec nic mu nebrání zneužívat toho, jak vypadá, aby se měl lépe. Jestli tady spolu budou pracovat, asi se mu začne líbit v garáži. Nebude problém pohovor zařídit už dnes? Sena se zamračí ještě o trochu víc a vymění si nechápavý pohled s Kaoru, ale pozornost se přesune právě k němu a tak Kaoru podá tomu cizímu muži ruku a měří si ho trochu obezřetným pohledem. To bude nějaký jejich zaměstnanec k ruce, co má mít všechno na starost? Už to tak vypadá. 

"Jo, to jsem já." Řekne mu a v ruce mu zatím dál hoří cigáro. Sena pořád nevstává. 

"Tohle je Sena. Sena nevim, jak dál." Ukáže palcem přes rameno, jenže pak se Yusuke představí a jim oběma málem zaskočí. Cože?? Jak? Kdy? Kaoru okamžitě zahodí cigaretu, čímž by klidně mohl podpálit dům, honem na ni dupne a Sena vyskakuje na nohy a uklání se. 

"Drobnými…" Vypadne z Kaoru jako první a pokradmu se podívá za sebe na dům. Pravda byla taková, že chátral. Staří páni už na to neměli sílu ani náladu a žili si spokojeně. Nechtěli, aby je rušily vrtačky a dělníci. A Kaoru píchne na hrudi, když si uvědomí, že se mu sem nejspíš nastěhují stavební firmy a už všechno nebude dělat sám. Sena je tak vykolejený, že vůbec neví, co říct. Chvíli vrtí hlavou, na znamení, že ano, pak zase že ne a zírá na Yusukeho jako na zjevení. Kdyby věděl, jak o něm před chvílí přemýšlel! Červená se a neví, kam s očima, je samá úklona a nejspíš se propadne do země. Kaoru by to bavilo, ale sám má taky respekt. 

"Jistě." Řekne Kaoru na to provedení. Teď by se měl jít umýt a převléct on, ale to by docela trvalo. Už jenom najít čisté oblečení… +Oni mají módní značku.+ Směje se sám sobě. Bylo mu to vlastně jedno, jen před nimi musel vypadat… no jako vidlák. Udělají sotva pár kroků, když se tady objeví to auto. Sena se drží za zády Kaoru i Yusukeho, ale vykukuje trochu stranou, aby o nic nepřišel. Podoba bratrů mu přijde nepřehlédnutelná a podle toho auta ví, kdo to je. I Kaoru už to ví, ale jeho oči víc, než hádajícím se klukům patří té motorce. 

"Krucinál." Vypadne z něj a udělá k ní několik kroků, než mu to dojde a s těžkým srdcem ji okukuje alespoň z dálky. +Nevyhazuj mě prosím.+ Začne škemrat u pana barona alespoň v duchu. +Jsem hodný kluk.+ Už jenom z toho, jak kluci mluví o zdejších zvycích je všem jasné, že tohle bude ještě zábava. Mají úplně jinou výchovu. Sena se zatváří skoro vyděšeně, když na něj Yusuke promluví, ale jeho pusa je o trochu rychlejší. 

"Ne, to jenom těžko." Vypadne z něj a Kaoru se po dlouhé době opravdu upřímně a hlasitě rozesměje. 

"Totiž!" Sena má pocit, že umře na místě, doopravdy uteče za záda Kaoru a pokouší se schovat. 

"Tak jsem to nemyslel." Špitá. Jen si nedovede představit, že slouží někomu, kdo si libuje v grilování ostatních nebo někomu, kdo očividně obsouloží i strom. A to si před chvílí myslel, že to klidně udělá taky, ale ti kluci působili jinak. Cize. Sebevědomě. Možná nebezpečně? Neví. Jede prostě domů! Konečně z auta vystoupí i poslední syn, o nic méně krásný, než ti předešlí a jako první si prohlédne dům, než se pousměje nad hašteřením svých bratrů. 

"Tohle bude stát polovinu rodinného jmění." Řekne rovnou otci a vykročí k němu, protože už si všiml i Kaoru a čehosi za jeho zády. Vypadá zvědavě a Sena se snaží dělat šroubovák nebo co by tak Kaoru mohl držet.

Yusuke, Toshiya, Dori

"Dobře, zbytek se snad dozvím." Prohodí Yusuke a usměje se na Senu, aby bylo jasné, že ho to zajímá. Jeho vzhled je vlastně příjemné osvěžení po tom, co viděl ve svých firmách. Vůbec by podle něj nebylo na škodu, mít někoho takového doma. Rozhodně se mu líbí a je pravda, že Yusukeho vkus byl…Málokdo mu padl do oka. Krátce se podívá na Kaoru a nakonec přikývne.

"Podle toho, co vím, je to dlouho, co se tu cokoliv opravovalo. Myslím rozsáhlejší opravy, než které zvládnete vy. Rád bych ten dům zachoval se vším všudy. Nechci tu zase tolik měnit, ale některé věci budou potřeba přidat." Líbí se mu ten styl a to kouzlo, které jejich nový domov má, proto přizpůsobil nové plány tomu, co právě teď vidí. 

"Asi jsem vás oba trochu zaskočil. Vím, že jste čekali někoho jiného a popravdě, většinu času tak opravdu vypadám, ale ne, když mám volno." Prozradí jim něco na sebe. Pak už je čas věnovat se těm, kteří právě přijeli. Yusukemu je jasné, že mají pozornost obou. Nevadí mu to, sám má tak čas víc si prohlédnout, jak Senu, tak Kaoru. Musí se spokojeně pousmát, protože to vypadá, že s někým tu má rozhodně společné téma. Už jen to by byl opravdu pádný důvod, aby si ho nechal. 

"Je to kráska hm." Mluví o motorce, na kterou teď chvíli koukají oba dva. 

"Klidně se běžte podívat. Mám jich víc, ale tohle je moje momentální největší závislost. Nádherných dvě stě patnáct koní a k tomu jisté odlehčení, díky karbonovým ráfkům." Rozplývá se. 

"Pokud rozumíte autům a motorkám, rozhodně se vám bude líbit můj nápad na garáž. Asi jediné, co sem přidám. K tomu určitě dílnu. Mám slušný vozový park, potřebuje jistou péči." Pozoruje ho ještě chvíli, aby se ujistil, že tam zájem bude. Klidně by si dokázal představit, že se chvíli vyblbnou v dílně a pak si před ní dají pivo. Podobný člověk mu vážně chyběl. Ostatně v jeho postavení bylo těžké najít někoho takového. V tom pravém slova smyslu. Rozhodně nesnášel přetvářky. Možná by mohl pod garáže přidat ještě sklep, který by mohl být ve stylu pánského doupěte. No plánů by bylo dost a dost. To už si jeho pozornost získá Sena, který mu odpoví na otázku a ještě tak napřímo, že se musí zasmát taky. 

"Nedivil bych se, kdybyste to tak opravdu myslel. Ale nemějte obavy, pokud bychom se dohodli, budete u mě mít plnou podporu. Rozhodně občas potřebují malinko usměrnit. Tedy někteří z nich." Ujistí Senu, že kdyby jim zůstal, nenechá ho rozhodně nikým zlobit. Trochu se vykloní, aby na něj za záda Kaoru viděl. 

"Není to tak zlé, jak to vypadá. Umí se občas i slušně chovat." Mrkne na něj, než se narovná a podívá se na svého nejstaršího syna. Pokývá souhlasně hlavou.

"Bude to nákladné, ale ne nemožné. Můj vedlejší fond by to mohl všechno pokrýt." Plánoval se jednou do Japonska vrátit a dobře investoval, aby to jejich rozpočet neohrozilo. 

"Je to krásné místo nemyslíš? Když se dá dohromady, bude to ještě lepší." Podívá se na Kaoru, jeho pomoc by velmi rád využil. Jistě zná dům dobře a bude vědět, co a jak. 

"Představím vás. Tohle je Tomohisha, můj nejstarší syn. Sena, přijel k nám na pohovor, ale po příjezdu těch dvou to spíš vypadá, že brzo uteče." Zavtipkuje znovu.

"A tady Kaoru. Správce domu a tak trochu doufám, že aspoň malinko stejný blázen jako já." Pokračuje dost uvolněně a vlastně mu naznačí, jak by jejich spolupráce mohla vypadat. Je znát, že nehledá nikoho, kdo mu všechno odsouhlasí jen proto, že ho platí. Na tuhle práci rozhodně chce někoho s vlastním názorem a rozhodností. Mezitím se k nim pomalu přiblíží i Toshiya s Dorim. 

"Nebylo by lepší přijet, až to bude hotové?" Prohlíží si to pořád kriticky Toshiya a pak stočí pohled ke Kaoru. Trvá to sotva vteřinu, než vyhodnotí, že s ním se rozhodně nemá o čem bavit, už jenom podle toho, jak vypadá a pak jeho černočerný a skoro trvale podmračený pohled padne na Senu. 

"To je Toshiya a ten poslední Dori." Představí Yusuke i zbytek. Počítá, že ostatní jména už slyšeli i oni. Toshiya ze Seny zatím nespouští pohled a krátce si ho prohlédne od hlavy až k patě. Je znát, že ho rozhodně zaujal. Nadechne se, aby něco řekl, ale Dori ho předběhne.

"Těší mě." Usměje se na Senu snad i svůdně.

"Vážně bych nečekal, že v té záplavě nažehlených obleků uvidím něco tak oslňujícího." Začne hned s komplimenty a Toshiya už protáčí očima. 

"Já už to dneska poslouchat vážně nechci." Zamručí si pro sebe a krátce si odfrkne. Když udělá Dori krok blíž k Senovi Totchi ho popadne za rameno a stáhne dozadu.

"Má pracovat pro nás ne pro tebe." Sykne po něm a očividně si nic nedělá z jeho ublíženého pohledu.

"Chtěl jsem být jenom milý." Brání se hned a stočí oči na svého nejstaršího bratra. 

"Vůbec nechápu, že jsme příbuzní." Protočí očima. Yusuke se dlouze nadechne a zavrtí nad nimi hlavou. 

"No myslím, že je nejlepší čas přesunou se dovnitř." Podívá se na Kaoru, aby je odvedl do nějakého použitelného salónku, kde by se mohli klidně posadit. Nataženou paží pobídne Senu, aby šel s ním a zároveň mu tím nabízí jakousi ochranu před dalšími poznámkami. Totchi pokračuje vedle Tomohishi dál do domu. 

"Budeme mít problém sehnat kohokoliv, jestli se bude chovat pořád takto. Pokud všichni nebudou mít minimálně přes čtyřicet." Mluví, jak kdyby on sám neproháněl personál. Jen v trochu jiném smyslu. Yusuke se za ním ohlédne a pozvedne obočí. 

"Výborně, rád slyším, že věk přes čtyřicet už není v kurzu." Vypadá pořád stejně pobaveně. 

"Co vás vlastně přivedlo zrovna k nám?" Zeptá se Seny. Dori mezitím srovná krok s Kaoru, když ho táta k Senovi nepustí. Bez optání ho vezme na ruku a začne si prohlížet jeho tetování. Líbí se mu, ale na sebe by si to nedal. Musí však uznat, že Kaoru to sluší. Prostě je ten typ.

"Páni, je toho hodně. Vypadá to jako slušná práce." Je znát, že je mu jedno jaký druh umění to je, hlavně, že mu to padne do oka.

"Muselo to trvat dlouho hm?" Je zvědavý a vůbec se nestydí. Počká si na odpověď, ještě chvíli zkoumá obrázky, než dojdou do salónku a ten ho zaujme. Rozhlédne se a na tváři se mu objeví úsměv.

"Nevypadá to vůbec špatně." Zkonstatuje a jde vyzkoušet první křeslo.

"Ještě nějakou sklenku, možná párty. Nebo pivo?" Podívá se Kaoru s jiskřičkami v očích a pak zase zabrousí na Senu. Nadechne se, aby přidal nějakou narážku, ale vyfasuje náznak pohlavku od Toshiyi, který mu tím rozcuchá vlasy. 

"Šoupej nohama, když se baví dospělí." Uzemní ho rovnou a sám zamíří k něčemu, co vypadá jako malý bar. Některé věci je potřeba zapít. Jen trochu, táta jim to nikdy nezakázal a oni nikdy neměli potřebu přijít pod obraz.