Hromadné - Jeden by si mohl myslet, že tě platí špatně. - část 2.

 (restaurace)

Issey, Teru

"Tomu se vůbec nedivím. Takeshi umí být z podobných věcí hodně nadšený a navíc si ho vytipoval a na to má prostě nos. Nemyslím si, že Teru-chan udělá hned tak něco špatně, proč by měl? Je umělec a pokud někdo umí ocenit umění, tak kdo může říct, co je vlastně špatné?" Trochu filozofuje, ale podle něj je to tak. To oslovení si asi mohl odpustit, ale říkat Teru san, to prostě nemohlo jít nikomu přes pusu. +Dlouho do noci...+ Pomyslí si Issey, ale nahlas neřekne nic. Jenom on se může domnívat, jestli v jedné posteli a po čemsi konkrétním nebo jestli jenom seděli za stolem u skleničky. Někomu ten parfém dá? To jako bez originálního obalu? Sice plný, ale přesto použitý? Lidé byli vážně různí a některé věci byly na vrstvách obyvatel prostě jinak. A pak mu Hyde otevřeně a do očí řekne, že je poslední dobou protivný a není to s ním lehké. Jen těžko by si někdo mohl myslet, že mluví o svém původním zaměstnavateli, se kterým se nejspíš potkal jenom, když ho nabírali. Doopravdy mu klesne brada a otočí na něj obličej, jestli to myslí vážně. Hyde se to snaží otočit na vlastní neschopnost a fakt, že s ním pak Issey není spokojený, ale i tohle Issey moc dobře chápe. Dokonce mu připomene, že mu vstoupil do bytu a to už nemůže být pochyb vůbec o ničem. 

"Myslíš si, že je takový, protože jsi ho doprovodil domů? Copak doprovod nepotřeboval?" Zeptá se, jako by ten šéf byl tedy někdo jiný, když spolu hrají tuto hru. Poslední kapka přijde, když mu Hyde řekne, že si o něm šuškají účetní a že mu to nesluší, když se mračí. 

"No dovol, mě to sluší snad pořád, ne?" Rozzlobí se. Neříká to proto, že má nějaké přehnané sebevědomí, dokonce už i zapomněl na tu hru. Prostě ho zlobí, že si to někdo dovolí, že si o něm šeptají a ještě nelichotivé věci. 

"Co si o mě mají co říkat, nebaví je jejich práce?" Otočí uraženě obličej směrem k okýnku. Naštěstí dorazí na místo, protože jinak by je asi čekala tichá hodinka. Issey ani nepočká, až mu Hyde otevře, proste vystoupí. Neuteče mu, ale do restaurace jde mlčky a jakmile se shání po jejich rezervaci, dozví se dokonce, že Takeshi bude mít zpoždění, takže tu s Hydem musí chvíli počkat sami. Výborně, teď bude grilovat sám sebe, místo naopak.

Ten Takeshiho zájem a výraz, když se před ním Teru objeví, by přehlédl snad jenom slepý, takže si Teru možná trochu domýšlivě myslí, že mu to vážně sluší, ale zároveň se toho trochu bojí. Nikdy neměl nic podobného na sobě a neudělal to proto, aby se mu líbil. Jenom mu nechce dělat ostudu. Stojí před ním s hlavou s kloněnou a rukama sepnutýma a jenom se ukloní na znamení poděkování. Takeshi vstane a dojde na módní přehlídku. Teru sebou mírně trhne a zčervená. Něco podobného by vážně nedokázal už jenom proto, jak moc se bojí podobné situace a tak znovu vsadí na mlčení, aby nemusel nic vysvětlovat ani ho na plnou pusu odmítnout. Pak dojde i na dárek a za jeden večer je to už třetí náznak. Musí si přiznat, že začíná panikařit. Pořád oči nezvedne, i když by měl být zvědavý, co to je. 

"Je to moje práce a já jsem za ni vděčný. Baví mě." Dodá honem, aby to neznělo, že to dělá jen proto, že musí. Před ním se objeví natažená ruka s krabičkou, kterou nemůže ignorovat a tak k ní zvedne oči, převezme si ji, znovu se ukloní a pomalu ji otevře. Obsah je dechberoucí. Teru nerozumí tomu, z čeho to je a kolik by to mohlo stát, ale i kdyby to byla bižuterie, je to vážně nádhera. Upřímně se usměje a přikývne, když mu chce Takeshi náramek připnout. A pak dojde znovu na sprchu a na to, že Takeshi se k pokoji ani nepřiblíží. Poznal to na něm a Teru doslova zbledne obavami, že ho urazil, ale proč by pak přišel podobný dárek? Poznal, že se mu něco přihodilo, ale neřekne mu Nedotknu se tě. Řekne Dokud sám nebudeš chtít a tím je jeho náklonnost jasná. Teru znovu skloní hlavu a netuší, co si počít. Mají spolu pracovat a on má teď v hlavě tak trochu Hyda, ale nejsou spolu. Kdyby byli, řekl by rovnou, že někoho má, ale tak to není a tak nic říct nemůže. Co má jenom dělat? Takeshi mu chce pomoct, ale co když doufá, že se nakonec něco stane a jen na něj nechce tlačit? Co když nikdy nestane? Takeshi mu potvrdí vlastní myšlenky a dokonce mluví o kanceláři. Teru by mohl chtít jiné místo k práci, protože teď zná pravdu? To by ho nikdy nenapadlo, propadl by se, kdyby měl o něco podobného žádat. 

"Měli bychom jít." Vydoluje ze sebe alespoň něco. Až budou v restauraci mezi lidmi, bude se mu dýchat volněji, ale Takeshi trvá na procházce. Teru asi shoří na místě. Co mu poví?

Hyde, Takeshi

"Nejspíš máte pravdu, asi není nic takového, co by zrovna on mohl udělat špatně. Vlastně se divím, že si ho někdo nevšiml dřív." Pokrčí Hyde rameny. Viděl jeho kresby, které si prohlížel u něj doma a musel uznat, že je velký talent. Sám uměl něco načrtnout, ale jemu se nemohl ani v nejmenším rovnat. 

"Je vlastně skvělé, že mu dal takovou příležitost, byla by ho škoda." Myslí to upřímně, podle něj si to Teru zasloužil. Jeho povaha mu prostě bránila být průbojnější. Možná se mu něco stalo v minulosti, k tomu se prostě ještě nedostali, ale Hyde by to rád věděl. Možná by mu díky tomu mohl víc pomoci. Zase se stará, ale asi už to prostě neumí jinak. Ohlédne se na Issey, když začne rozvádět téma protivný šéf. Nad jeh prví otázkou pokrčí jen rameny. 

"Nevím, rád bych to věděl, ale nic mě nenapadá. Nemám pocit, že bych udělal něco jinak, než jak dělám věci od doby, kdy jsem nastoupil. Jsem stejně drzý, oblékám se pořád stejně nevhodně, jsem to prostě já a stejně je to jinak." Mohl by mu říct, že na festivalu se věci vyvíjeli úplně jiným směrem, ale to by narazil na to, co mu na sebe prozradil. Nikdy by to proti němu nepoužil a tak dál mlčí. První se jen uchechtne, protože to vypadá, že si Issey hraje na dotčeného a vzápětí mu dojde, že to není hra. Prohlédne si část jeho profilu a pak se rozhodne mlčet. Zatím. Zastaví u restaurace, otevře mu dveře a společně s ním dojde dovnitř. Musí se prostě začít rozhlížet, vypadá to tu nádherně. 

"Páni." Vydechne skoro až překvapeně. Nechá se usadit a ještě chvíli zírá všude kolem, než mu očka padnou na Isseye. Nakloní se trochu blíž, aby ho slyšel jen on. 

"Vypadá vždycky a všude skvěle." Je zvědavý, jak na to bude reagovat. 

"Jeden by řekl, že vás podobná poznámka nerozhází." Neodpustí si menší provokaci. 

"A mimochodem, to neříkaly dámy z účetního, ale myslím si to já." V očích se mu blýskne. 

"Úsměv byl prostě lepší, váš obličej se potom úplně rozzáří a vypadáte víc…Klukovsky, uvolněně. Líbí se mi to." Dovoluje si až příliš, ale přece jen nejsou v práci a on mu jen říká to, co si myslí. 

"Vlastně nebylo ani špatné, když jste byl ospalý, to bylo roztomilé." Konečně se narovná a znovu se rozhlédne kolem. 

"Mají tu nádherné dekorace. U mě doma by to vypadalo divně, vlastně bydlím tak trochu ve skladišti." Vtipkuje na své vlastní bydlení. 

"Ale sem se to hodí." Očividně ho vůbec netrápí, že změnil téma.

Takeshi z Teru celou dobu nespouští oči a uvnitř své hlavy rozebírá každou jeho reakci, aby zjistil, co se mu vlastně přihodil a nestavěl ho do příliš nepříjemné situace. Náramek mu opatrně připne a je rád, že se mu líbí. Podobné věci rozdával rád, proč by taky ne, když si to podle něj někdo zaslouží? Teru rozhodně.

"Jsem opravdu rád, že tě baví a doufám, že ještě dlouho bavit bude. Nepočítám s tebou jen na jediný projekt." Ujistí ho, že to není jen přechodná stanice a byl by rád, kdyby jejich spolupráce pokračovala. Samozřejmě pro tuto chvíli zcela pomíjí soukromé pohnutky. Některé věci dokázal dost dobře oddělit, i když v jistých případech do nešlo zase tak snadno. Teru dlouho mlčí a Takeshi ví, že by ho dál neměl trápit. Proto jen s pokřiveným úsměvem přikývne a vyjdou společně s ním z obchodu. Zamíří ulicí směrem k hotelu. 

"Mám tohle město vážně rád. Byl jsem na víc místech, ale tady je to stejně nejlepší. Je zvláštní, jak ti po letech v zahraničí, začne tento organizovaný shon chybět." Zapřede konverzaci. 

"Pro tebe to asi není zrovna jednoduché hm?" Zjišťuje něco málo o něm a sem tam si ho prohlédne. Opravdu mu to sluší, vzít ho na večeři byl skvělý nápad. 

"Už tam skoro budeme a pak bude čas na další překvapení, ale to až v restauraci. A neboj, bude se ti to líbit, vím to." Pousměje se na něj. Pak už dojdou do hotelu a Takeshi převezme kartu od pokoje. Očividně pro něj mají pokoj vždycky. Vtiskne kartu Teru do dlaně. 

"Tak utíkej, je to v prvním patře, nebude to tolik schodů." Myslel i na tohle. 

"Pak mě vyzvedni tam." Ukáže mu malou kavárnu s pohodlnými křesílky. 

"Utíkej." Pobídne ho a čeká. Za dvacet minut už je před hotelem přistavené auto. Takeshi si vychutnává svou kávu a mezitím čte dnešní noviny. Přece jen je potřeba sledovat pohyby na burze. Ostatně ho to taky částečně živý. Jakmile se u něj Teru objeví, hned je odloží a vstane. 

"Auto už je připravené, pane. Prosím." Jemně se mu ukloní s chraplavým zasmáním. 

"Mají tu vážně výbornou kávu. Dal bych si klidně ještě jednu. Neměl bych, ale dal bych si." Vtipkuje na svou vlastní adresu a vlastně i věk. Otevře Teru dveře a sám obejde auto a usadí se. Po řidiči to nikdy nechtěl, tohle ještě zvládne. 

"Počítám, že za dvacet minut jsme tam." Sdělí mu, jak dlouho pojedou, a doufá, že auto nebude pro Teru příliš nepříjemné.

Issey, Teru

Issey musí nutně nad Hydovými slovy přemýšlet. Hyde podle sebe nic nedělá jinak, kromě všech těch jinak nevhodných věcí. A přesto Issey chodil podmračený a proč? No, to mělo poměrně jednoduchou odpověď, ale musel by to sám sobě přiznat a pak tu bylo o něco složitější řešení. Přiznat si to a přežít to, nebo si to přiznat a ulovit ho. Až do restaurace je v podstatě ticho, ale jakmile jsou tam a on uvidí Hydovo upřímné nadšení, musí se stejně upřímně usmát. Některé věci už mu zevšedněly a tohle byla jedna z nich, ale když se podívá na někoho, pro koho to není normální a vidí jeho okouzlení, je to jako by snědl tabulku čokolády. Prostě mu to dodalo náladu a energii. Oba dva se usadí ke stolu, Hyda má teď po své pravici a druhá dvě prostřená místa zatím zůstávají neobsazená. Hyde se k němu nakloní, protože mu chce něco říct a on udělá totéž, aby ho lépe slyšel, ale nečekal by, jaký bude obsah jeho slov. Najednou zvážní, chvíli hledí před sebe a probírá se tím, co řekl. Mohl to myslet jenom jako kompliment, prostý fakt a mohl to myslet úplně jinak. Nakonec si povzdechne a lehce zavrtí hlavou. Musí si přiznat, že se v té hře mezi nimi začíná ztrácet, ale může za to v podstatě jenom Teru a nejistota okolo něho. 

"To jsem si myslel taky…" Přizná upřímně a raději se dívá do nápojového lístku. Rozhodne se objednat jim oběma trochu bublinek na první přípitek a samozřejmě vodu. Nakonec se na něj konečně zase podívá a vypadá uvolněněji. Dokonce se usměje. 

"Kdyby jen existoval důvod, proč by mělo záležet na tom, aby se ti to líbilo…" Řekne nevyzpytatelně a trochu v tom vymáchá zase on jeho. Jen ať Hyde trochu něco přizná. A nebo ne a Issey zase ochladne, ale už bude trochu vědět. Tak roztomilé, když byl ospalý…Pokývá hlavou. Hyde toho nikdy nenechá a jeho dekorace ale vůbec nezajímají. 

"Jsi na roztomilost?" Pokračuje, zatímco jim obsluha nalévá a pozvedne svou sklenku. 

"Na dobré… hmm… vztahy." Připije si s ním.

Teru se krátce podívá na Takeshiho profil, když po cestě mluví o tom, že viděl hodně měst a toto je podle něj nejlepší. On neviděl žádné, ale může být zřejmě rád, že když zná jen jedno, je to přesně tohle. Bohužel se k jeho slovům nemůže nijak vyjádřit, protože on žádnou zkušenost s dlouhým životem v zahraničí nemá. Zatím si zvyká na to, že se po nich lidé otáčejí a prohlížejí si jeho oblečení. Doteď docela úspěšně zapadal, i když ho prozrazovala barva vlasů, ale v tom oblečení je to naprosto nemožné. Pousměje se a lehce pokrčí rameny. 

"Tady na ulici to docela jde. Skoro nikdy nejsou prázdné, takže jsem si zvykl, ale pořád to nejsou uzavřené prostory a ten pocit, že člověk nemůže ani dýchat." Řekne mu. 

"Kdyby ten dav zůstal stát a nehýbal se, rychle by se to zhoršilo, ale dokud všichni jdou, zvládnu to." Nejistě se usměje, když se na něj znovu krátce podívá. Brzy jsou v hotelu, Teru počká trochu stranou, než Takeshi vyřídí pronájem pokoje a pak ho doopravdy pošle samotného nahoru, zatímco on sám míří do kavárny. Teru se mu hluboce se ukloní a když vybíhá schody, hodně spěchá. Má na paměti, že Takeshi mluvil o nedostatku času a taky ho tak nechce nechat sedět prostě jenom tak, takže chce do té sprchy vletět hodně rychle. Jen smýt pot, použít kosmetiku, která je tady k dispozici a zase vyběhnout ven. Dohromady mu to zabere asi deset minut a když se z pokoje chystá odejít, trochu lítostivě se po něm ohlédne. Je krásný, nijak luxusní, ale krásný a čistý a on by tady klidně strávil víc času, ale to nejde. Za chvíli už běží zase dolů a Takeshi vstane hned, jakmile ho uvidí přicházet. Teru na kávu zase tolik nebyl, ale když ji ucítí, dal by si snad taky. To přání by ale nahlas nikdy nevyslovil a tak se nechá odvést do auta a o dost spokojeněji se usadí. Jeden se cítí o hodně lépe, když je čistý. Zlepší to náladu. 

"To zvládnu." Ujistí ho znovu na tu cestu, ale už teď se modlí, aby auto neuvízlo v koloně, jinak půjde dýchat na obrubník.

Hyde, Takeshi

Hyde si periferně všimne, jak se Issey tváří, když si sám užívá interiér. Přijde mu to prostě zvláštní. Z jedné strany jsou tu náznaky, které mu napovídají, že Isseyovi není jedno, jak se má. Tedy v tom smyslu, že mu záleží na tom, aby byl spokojený a s prací to nemá nic společného. Z druhé se posledních pár dní choval vážně divně. Vůbec se v něm nevyzná a má pocit, že je to jediná osoba na světě, u které mu to nejde tak snadno. Trochu ho to zlobí, ale zvládneš to rychle hodit za hlavu. Asi Isseyovi zvedl náladu a to se počítá. Ne, nebyl rád, když se tvářil pochmurně a byl protivný. Pozoruje ho i u stolu, když pronesl svou větu a tak trochu si tím testuje terén a snaží se zjistit, jak to ve skutečnosti je. Issey znovu zvážní a jemu to skoro vyžene vrásky. To to bylo vážně tak špatné? Asi ano. Oni dva si nejspíš nikdy nebudou rozumět. Jsou příliš odlišní. Hydovi je to opravdu líto. Upřímně, kdyby nebyl jeho šéf, už při prvním setkání se ho rozhodně pokusí sbalit i za cenu neúspěchu, ale teď je to jiné. Je pravda, že by si neměl dovolit ani polovinu z toho, co už dávno řekl a jak se choval. Sklopí pohled, když mu řekne, že si to myslel taky. Takže ho tím opravdu rozhodil, ale ne v tom pozitivní slova smyslu. Je asi vteřinu od toho, aby se zvedl, omluvil se, že mu kazí večer a pak prostě odešel. Teď má spíš pocit, že ho jeho přítomnost otravuje, i když ho vzal s sebou na večeři. Vůbec, ale vůbec nechápe motivaci svého šéfa. Obočí mu jde nahoru, jakmile se před nimi na stole objeví bublinky a pak se zase podívá na Isseye a zase vypadá úplně jinak. Vlastně uvolněně. Ne, tohle nemá vůbec šanci pochopit. 

"I kdyby záleželo na tom, že se mi to líbí, ať už jde o vás…" Zdůrazní to slovo a dokonce se malinko nakloní.

"Nebo o mě. Stejně by nám to oběma bylo vlastně dost k ničemu." Nakloní hlavu na stranu a krátce očima těkne od těch jeho ke rtům a zase zpátky. Láká ho to prostě vyzkoušet a zároveň má jistou hranici, za kterou by nejspíš nešel. To co se děje mezi ním a Teru…Musí první vyřešit jedno a pak druhé, jinak se z toho zkázní, ale vážně. 

"Hm, jak se to vezme. Ale vlastně ano, co jsem měl zatím možnost vidět, tak na roztomilost rozhodně jsem." Je to zase on, kdo ho v tom trochu koupe a není jasné, jestli myslí přímo jeho výraz nebo všeobecné měřítko. 

"Ale když jsme u té upřímnosti a možná vám tím udělám radost, ale kdybych vás potkal kdekoliv jinde, třeba někde v baru…Místo je vlastně dost jedno. Pravděpodobně bych vás zkoušel sbalit a nejspíš zatáhl někam za roh. Takže ano, líbíte se mi a hodně. Nejspíš bych po nocích zmučeně vzdychal do polštáře a modlil se, jestli vás zase někdy uvidím. A ne, nelíbí se mi, když se tváříte, jako posledních pár dní." Řekne mu na plnou pusu to, co si myslí od samého začátku. Nebojí se, při nejhorším ho vyhodí. Ostatně vlastně neřekl nic špatného. Pravděpodobně to Issey chtěl slyšet. 

"Jenže jste můj šéf. I když jen dočasně a taky šéf mého strýce." Odůvodní to rovnou. Pak pozvedne sklenku a přiťukne si s ním. 

"Budu doufat, že si ten přípitek nerozmyslíte." V očích se blýskne něco, co napovídá, že čeká vážně jakoukoliv reakci. Snad to nebude výpověď.

Takeshi ještě dlouho rozvažuje nad tím, jak Teru trochu zpříjemnit každodenní život. Po tom, co mu řekl ohledně lidí na ulici, je to asi i logické. Očividně se mu nežilo snadno, i když se dokázal skvěle přizpůsobit. Možná ho může trochu těšit, že si snad trochu zvykl na to, že v kanceláři není sám. Nebyl by rád, kdyby chtěl být někde stranou a soukromí. Jenže neměl pocit, že by Teru nějak vadilo být s ním v jedné místnosti, i když se tam často objevovali cizí lidé. No, možná by se ho na to měl vyptat a zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají. Ale s tím ještě chvilku počká, než si vybudují o kousíček víc důvěry a Teru mu nebude mít strach odpovědět. Usměje se na něj pokřiveně v autě, když mu prozradí, že to zvládne.

"Věřím, že ano. Zvládl jsi toho už opravdu hodně." Pochválí ho bez menšího zaváhání. 

"Rád bych ti to celé usnadnil, ale musím první přijít na způsob. Nabídl bych ti tvé vlastní auto i s řidičem, jen nevím, jestli by ti ten uzavřený prostor tolik pomohl. Záleží, co je pro tebe lepší." Podívá se na něj zkoumavě. 

"Záleží mi na tvé dobré náladě. Podle mě by to pak bylo ideální pro tvou tvorbu. Samozřejmě nejde jen o to. Nejsem si jistý, čím vším sis musel projít Teru-chan a možná mi pořád nevěříš, ale to je vlastně v pořádku a chápu to." Odmlčí se na chvilku.

"Jen bych byl rád, abys věděl, že nemám v plánu udělat nic, co by se ti příčilo." Snaží se ho přesvědčit, že to myslí opravdu vážně.

"I když to teď tak nepadá, protože jsem ti nevzal ani kávu." Povzdechne si sám nad sebou.

"Asi už vážně stárnu. Nicméně v restauraci budou samé skvělé věci a jistě i výborná káva, tak ti to třeba vynahradím." Krátce se podívá z okna, aby zjistil, jak jsou daleko. Už jsou skoro na místě. Jakmile auto zastaví, vystoupí jako první a počká na Teru. Přesto zatím nevykročí dovnitř. Jen velmi zlehka mu položí ruku na rameno, aby ho chvíli pozdržel, než ji zase rychle stáhne. 

"Počkej chvíli." Prohodí ještě a počká, až jeho řidič zmizí v autě.

"Chtěl jsem ti jen říct, že ať už jsem v obchodě řekl cokoliv…Ne, nechci to brát zpátky, je to pravda. Zároveň tě chci ujistit, že nepřekročím hranici, pokud sám nebudeš chtít. Jsem tu hlavně proto, abych ti pomohl ve tvém životě. To je to hlavní, na čem záleží. Tuším, jak ses musel protloukat a ne, nedokážu si to ani náznakem představit. Ale vím, že bych rád zařídil, aby se to už nikdy nestalo. Máš opravdový talent, který se jen tak nevidí. Pokud to budu já, kdo ti pomůže ho rozvinout a zajistí ti to život bez dalších problémů, bude to pro mě ta nejlepší odměna. Nic víc. Kdybys cokoliv kdykoliv potřeboval, budu opravdu rád, když přijdeš za mnou, ať už to bude něco vážného nebo jen maličkost. Udělám si na tebe čas kdykoliv i o půlnoci." Už zase kouří, ale dlouho mu ta cigareta stejně nevydrží. Pravděpodobně to bude tak akorát, aby mu stihl říct, co právě považuje za nutné. 

"Poslední, co bych si přál, je to, aby ses mě třeba bál." Už je čas, aby vstoupili dovnitř, tak cigaretu típne.

"Je čas na další překvapení a taky trochu dobrého jídla. Ostatně už jsem tě zdržel dost a dost." Nechá mu ještě chvilku prostoru, než ho pobídne dovnitř.