Hakuei, Gackt, Ruki, Aqui, Sena
Hakuei se doopravdy mračí. Dlouho se na nikoho takhle nemračil, jako se mračí dneska na Showa. "A co kdybych to celé přežil tak, jako teď a ty bys tam umřel, protože by tě Lin neodvedla? Co kdyby se stalo tohle? Žil bych tady s vědomím, že jsem tě poslal na smrt. Umřel by jsi spokojeně a pro co? Oh ano, pro mě… nikdo ale neříkal, že já mám dost síly se na to dívat! Je to pořád jenom Já chci, já chci…" Odsekne. Kdo se ptá jeho na to, co chce? Dělá, co musí, aby se lidi měli líp. Dlouho ho to bavilo a naplňovalo. Teď prostě došel k nějakému svému limitu, ale nikdo se ho neptá, jestli potřebuje odpočívat. Pracují za něj, ale číhají, kdy se zvedne z křesla a zase si to převezme. Nikdo tady mu ale upřímně neřekl Pochopím, když to nepůjde. Hrkne to v něm, když mu Show řekne, že ho štve tak moc, že by tady nebyl, kdyby ho nemiloval. Tak to je hodně vážné, ale o to víc se mračí, jestli to ještě jde. Show na něj křičí o tom, o čem se mu zdá i proč to tak dlouho tajil a neřekl mu o tom. Protože Hakuei je troska, která není schopná ničeho. Šetří ho z milosti. Nejspíš všichni okolo. A tohle Showovi způsobil on. Show je křehčí, než si myslel. Dnes a denně se v mafii děly mnohem horší věci, kluci jako on procházeli děsivými traumaty, ale na Showa bylo tohle prostě moc. Protože v tom bylo tolik citů. Uvědomí si, že by ho tomu všemu neměl vystavovat. Vedení klanu a všem těm věcem… Bude ho od toho muset zase nějak odtrhnout. Šetrně… ne proto, že by na to neměl, ale proto, že prostě JE citlivý. Show mu říká o tom, jak moc se bojí, že ho Hakuei vyžene. Kdyby mu nahlas řekl, co se mu teď prohnalo hlavou, vzal by to hodně špatně. To by mu nikdy neudělal, ale pravda je, že na jeho smrt se dívat nechtěl.
"Nejsem takový, protože bys ty selhal." Začne potichu.
"Jsem takový, protože jsem toho v životě hodně viděl. Zklamal jsem sám sebe a vyrovnávám se s tím. Všichni tady udělali tolik a já jsem jen obyčejný chlap s pocitem, že neudělal nic. Potřebuju svůj čas. Prošel jsem doslova ohněm, hořím každý den a v noci je to ještě horší a nemám svého terapeuta. Myslel jsem si, že to s J zvládáte a tak jsem si dovolil svou slabost. Teď vím, že to není pravda a mrzí mě, co jsem ti všechno udělal. Nikdy bych si nemyslel, že to budu já, kdo ti tak strašně ublíží, kdo tě dostane na kolena a k doktorovi… Chtěl jsem jenom, abys žil…" Sleduje ho, jak klesá k zemi. Nikdy neviděl nic žalostnějšího. Pozoruje jeho třesoucí se dlaně a poslouchá jeho tichou omluvu a když uvidí, že pro něco sahá a pochopí, co to je, klesne z vozíku na zem. Ty prášky mu sebere a zahodí je hodně daleko do křoví.
"Já jsem tvůj prášek. Chci, aby tohle všechno bylo pryč. Chci, aby ses zase smál." Přitiskne ho k sobě a pevně ho drží, zatímco mu šeptá do vlasů.
"Chci, abys byl se mnou, abys nebyl naštvaný na sebe ani na mě. Chci aby to všechno zmizelo někde v minulosti, my se z toho něco naučili a šli prostě dál." Smutně se pousměje, připravený na to, že Show řekne Ne a opustí ho. Z koutku oka mu z teče slza.
"Kurva, ani nevíš, jak tahle poloha bolí." Svede to na popáleniny.
"Brzy budu mít takovou pověst, že když jim to řekneš, nikdo tě nebude podezírat, že si z něj děláš srandu, odloží zbraně a nechají tě jen tak projít." Slibuje Ruki J, zatímco se k němu tiskne a když ho J přivítá zpět, kousne se do rtu. Muselo to na něm být vidět mnohem víc, než si kdy myslel. Věděl to o sobě, cítil, že nedovede ovládat svoje nálady a smutek a přesto si myslel, že jde hodně z těch věcí hodit na práci a vyčerpání. Teď byl rád, že to tak nebylo a že mu J dneska tolik pomohl. Takhle je to správně. Nikdo jiný by to být ani neměl. Pak se z jeho objetí vymaní, opře se o loket a podívá se do jeho obličeje.
"Tak jen co se mi trochu uleví, ty mi začneš vyhrožovat svojí motorkou? To snad není možné." Protočí nad ním očima. Nakonec se však usměje a začne se pomalu zvedat.
"Tak dobře. Potřebuju trochu provětrat hlavu a na všechno zapomenout. A to se nestane jinak, než že mě bude jímat panická hrůza, co mi ani nic jiného nedovolí, než myslet jenom na to, že za chvíli spadnu z motorky a umřu nebo mi v zatáčce odřeš koleno." Pohladí rozčarovanou kočku, které se nelíbí, že vstávají a podá J ruku, aby spolu odešli ven. Vstříc nové budoucnosti a všemu, co je čeká, ale taky malému, soukromému dobrodružství…
"Já se taky těším." Řekne Aqui spokojeně, protože oba dva myslí na to samé. Totiž, že je to trochu výstřední, ale tohle sídlo potřebuje trochu víc smíchu. V poslední době kolem sebe cítí hodně smutku a špatných pocitů a proto před nimi o to víc utíká. Zatváří se skutečně udiveně, když mu Ju-ken řekne, že by se za doktorem mohl vydat společně s ním. Jeho automatická reakce je odmítání, ale odehraje se uvnitř něj. Podvědomě se stáhne a chce se mu říct Ne, to není potřeba, ale Ju-ken se tolik snažil… zvedne k němu oči a dlouze si ho prohlíží. Pokud si myslí, že by to bylo dobré, možná by mu měl naslouchat. Komu taky jinému?
"Můžeme… to… zkusit…" Vyleze z něj postupně a uhne pohledem. Půjde tam jednou a když tak už se nevrátí.
"Ale Bezzubka půjde s námi." Řekne rychle. Chce toho psa objímat. Není to plyšová hračka, ale nemůže si pomoct. Ju- ken začne mluvit o soustředění a on ví, že s tím má největší problémy, protože jeho mozek produkoval příliš mnoho dopaminu. Přikládal váhu věcem, které se ho vůbec netýkaly, ale díky tomu viděl taky hodně věcí, které ostatní přehlíželi. Jestli na něj ten doktor vyrukuje s nějakými léky, které by tuhle jeho schopnost otupily, nic si nevezme, ale Ju-ken o ničem takovém nemluvil. Aqui lékařům nevěřil a bál se jich. Jediný, kterému by se svěřil, byl Ruki. Pořád drbe hemžícího se psa a přemýšlí o tom a pak se rozesměje, když se k němu Ju přirovná.
"Nemyslím si, že to bude zase tak těžké." Řekne mu když Ju-ken bere do prstů jeho bradu a pak se nechá políbit. Víčka mu klesnou dolů, ale vydrží to jen do chvíle, kdy na bradě ucítí hbitý jazýček a asi není sám. Okamžitě se znovu hlasitě rozesměje. Takhle to asi nepůjde.
"Nejdřív budeme muset unavit štěně." Řekne mu. To Ju-ken si zavařil, očividně.
To si Gackt mohl myslet, že se Hyde o ten nápoj nenechá připravit. Natáhne k němu na oko neochotně ruku a podá mu ho, ale Hyde toho využije a rovnou si ho přitáhne k sobě na zem. Gackt podvědomě zkontroluje trávník, jestli je suchý a jestli si neklekl zrovna do nějaké hroudy hlíny, ale vypadá to dobře. Ještě, že nemá bílé kalhoty, jinak by z nich tu zeleň už nikdy nedostal! Hyde mu poděkuje za péči, dokonce ho políbí na tvář a on se uvnitř zase trochu uklidní. Někdy měl strach, jako by to mezi nimi bylo trochu nahnuté ani nevěděl proč. Asi proto, že Hyde zjevně nebyl sám sebou a on netušil, jak by mu pomohl. A pak se mu Hyde omluví za to, že mu nic neřekl a jemu se uleví úplně. Asi by ho hodně trápilo, kdyby mezi nimi existovala podobná tajemství, měl by strach, že pro něj není naprosto důvěryhodný, ale sám dovede pochopit, že chlap potřebuje svůj čas na některé věci. Pokývá hlavou, když Hyde souhlasí s jeho návrhem. Ani nečekal, že by mu přišel dobrý, když o otcovství nic nevěděl, ale byl synem a věděl, co by chtěl od svého otce on sám.
"Co se s tebou děje?" Zopakuje po něm Gackt tiše, protože Hyde začíná maličko od konce, ale pak mu řekne, že je tím nejbližším a znovu se pousměje.
"Na terapii…" Zopakuje i tohle a vypadá vážně. Nevidí na tom nic špatného a taky vnímal, že Hyde na tom není dobře. Možná bylo dobře, že si chtěl nechat pomoct někým, kdo tomu rozumí, než se v tom plácat sám a zjistit, že to nejde.
"Ju-ken si to zasloužil." Řekne mu, ale je to jen další vtípek. To jejich kočkování kvůli bývalému vztahu s Hydem asi nikdy neskončí, ale Gackt už ho měl upřímně rád. Ale pak dojde na jeho práci, o kterou přišel a taky o to, že najednou nemůže dělat to, v čem byl nejlepší. To Gackt dovedl velice dobře pochopit, muselo to být hrozné.
"Mrzí mě to, už jen proto, že za to můžu. Kdybych neodešel, nevím, jak by to všechno dopadlo, ale možná bych tě nezatáhl do podobné kaše. A přes to jsem největší sobec na světě, protože kdybys tu nebyl, nebyli bychom spolu. Já se nemám kam jinam vrátit. A nechci o tebe přijít. A tak teď podstupuješ tohle." Je vážně pitomec, ale je to prostě tak. Pozvedne obočí, když dojde na Showa. Všiml si, že to není jako dřív, ale taky ho moc neznal a kromě toho si vedl vážně dobře. Očividně jenom na oko. Nic na to však neřekne, protože jeho prioritní zájem je teď Hyde.
"Mohl bych tam jít třeba s tebou. Třeba by to pomohlo." Navrhne.
Sena spokojeně pokývá hlavou. To dávalo smysl. Kdyby si Take jen na chvíli myslel, že to nedovede, proč by kupoval tolik učebnic? A ne ani na chvíli ho nenapadne, že třeba proto, aby si přihlášku za rok zopakoval, až se toho naučí víc. Cosi příjemného ho zatahá dole v podbřišku, když mu Takeshi otevřeně řekne, že si s ním chce hrát. Zatváří se maličko samolibě, ale co by pro něj neudělal?
"Tak to se musíš dneska postarat o jídlo, protože jen s oblečením se nespokojím. Musím si udělat vlasy a trochu make-up." Tuhle hru už jednou hráli. Hodil na Takeshiho večeři a sám se šel chystat, ale pak si to náramně užili! Take se z dopisu dozví, jak moc úspěšný Sena byl, ale on sám to ještě netuší. Nad tím bude žasnout později, protože se nikdy nepovažoval za inteligentního nebo nějak vzdělaného. To se ale změní! Nebude vedle Takeshiho za nějakého blbce! Ať si Shirase nemyslí, že byl jenom Kenzoova ozdoba. Shirase… tak toho se nezbavili. Hakuei má před sebou ještě dost práce. Na to teď ale myslet nechce. Takeshi začne popisovat, jaké to v Amrice bude a on se okamžitě zasní. Už se na to doopravdy těší. Takeshi mu taky slíbí, že jakmile to půjde, začnou se chovat i tady v Japonsku jako normální pár a on spokojeně přikývne.
"Umím být trpělivý, když je to potřeba." Řekne mu a oči mu upřímně zazáří dojetím, když mu Take poděkuje za to, co se od něj naučil. Kdo by byl řekl, že něco takového lze, od kluka jako je Sena. Opětuje mu procítěný polibek a když se od sebe oddálí a on obdrží ten návrh, rozesměje se.
"Tak dobře. Jdi pěkně vařit!" Zašvitoří, popadne uniformu a zmizí v koupelně. Čeká je velmi delikátní večer. Je toho hodně, co oslavovat a za co Takeshimu poděkovat a spát rozhodně nebudou!
Show, J, Ju-ken, Takeshi, Hyde
Je vidět, že Show to nechce poslouchat. Ne, že by šlo o to, jaký tónem a co říká. Ví moc dobře, že má Hakueie pravdu a že je to skutečně tak. Kdyby se to celé otočilo...Vždyť přece ví, jak by se cítil. Neposlouchá se to snadno a na jeho stavu mu to rozhodně nepřidává. Jenže je tu taky pocit, že si to zaslouží. Haku má pravdu, nikdo se nezamyslel nad tím, jaké to bude pro něj. Všichni si byli jistí, že se uzdraví a celé to převezme, ale ani jeden z nich se ho nezeptal, jestli to skutečně chce. Nehorší na tom byl fakt, že v celém Tokyu nebyl vhodnější člověk, než on, který by mafii tady vedl a zároveň toho tím nejhorším způsobem nezneužíval. Haku byl sice mafián a zároveň...Nedělal zbytečné věci, ve kterých se někteří vyžívali. Proto do toho šli všichni, protože to v něm viděli. Ale co když to Haku už nedokáže vidět a nechce? Neměl v plánu se tak nechat rozebrat, jen už to není schopný zastavit. Příliš dlouho to držel v sobě a to bylo taky špatně. Ublížili si tak moc, i když vlastně nechtěli a pořád se milují. Nakonec bude největší utrpení to, co si způsobují sami a ne to, co jim chtějí udělat ostatní. "Máš pravdu." Zavládne jen vydechnout.
"Úplně ve všem." Víc ze sebe zatím není schopný dostat. Cítí, jak se celé jeho tělo chvěje a nejde to zastavit. Musí si něco vzít, nevidí jiné řešení.
"Neudělal jsi mi nic. Jediné, co jsi udělal je to, že konečně vím, jaké je to opravdu milovat. Milovat někoho víc, než svůj vlastní život, než sebe samého." Mluví velmi tiše a hlas mu zlehka přeskakuje a chvěje se. Ano, proto, že ho tolik miluje, se stalo to všechno. Možná selhali, ale oba dva díky neschopnosti společně mluvit.
"J to zvládá." Broukne Show. Pak k němu prudce vzhlédne, když přijde o prášek. Hakueiovo objetí je jako trhavina na hrázi. Všechno se najednou s jedním výbuchem roztrhne a on se ještě víc rozechvěje a rozbrečí. S každou slzou se cítí o malinko lépe. Nebrečel, za celou dobu nedokázal pořádně projevit své emoce a teď to všechno muselo ven. Objímá ho velmi opatrně, aby mu ještě neublížil, ale stejně se k němu tiskne a boří tvář do jeho krku a ramene.
"Promiň." Omluví se znovu, protože nechce, aby ho to bolelo a zároveň není schopný ho pustit.
"Necháme to za sebou, slibuju. Udělám pro to úplně všechno. Budu tě poslouchat a budu chtít vědět všechno, co si myslíš. Řeknu ti všechno, co si myslím já. odteď a už navždy, Haku-chan." Vzlyká dál. Prášek je pro tuto chvíli zapomenut, ale už ví, že mu jeho naštěstí jen krátká závislost způsobí nemalé problémy.
"Pomůžu ti zpátky a do postele. Jediné, co teď vážně potřebuju je si s tebou lehnout, dívat se do zahrady a být ti blízko, jak jen to půjde." Odtáhne se velmi pomalu. Musí vypadat příšerně a snad poprvé, je mu to jedno. Vezme opatrně jeho tvář do svých dlaní a podívá se mu upřeně do očí.
"Zase to budeme my dva. Opravdu ano." Šeptá skoro do jeho rtů.
"Uzdravíme se jen díky tomu, že jsem spolu. Jinak to být nemůže, jinak to nechci." Dokončí svou myšlenku, než se přitiskne na jeho rty v dlouhé, procítěném a trochu uslzeném polibku.
J se musí rozesmát a zároveň ví, že se to klidně může stát. Stačí, aby jednoho z těch chlapů, který na něj vystřelí, potkal vážně zábavný osud a ta pověst se velmi rychle rozšíří. V hlavě se mu samozřejmě zrodí ten nejlepší plán, jak toho dosáhnout. Všichni se budou divit a on si to náramně užije.
"Hm, myslím, že vím, co dostaneš k narozeninám." Datum si samozřejmě nepamatuje, to by nebyl on. Dá to někomu za úkol, aby mu to každou chvilku připomínal a pokud na to dotyčný zapomene, udělá s ním krátký proces. Dost bylo vytahování ze tmy, teď už můžou být oba tím, kým ve skutečnosti jsou a jak se mají nejraději. Podívá se na něj s pozvednutým obočím, když se začne zvedat. Nejradši by si k tomu zapálil, jak skvělý teď Ru je. Zvedne se za ním a vykročí společně z pokoje. Musí se znovu rozesmát a nechá ho jít o pár kroků napřed. Zastaví se a chvíli pozoruje jeho odcházející pozadí.
"No, tak to se můžeš těšit na to, co tě venku čeká." Prohodí tiše a následuje ho. Nová budoucnost? No to rozhodně hlavně pro něj, protože venku na Rukiho čeká malé, velké překvapení. Jeho nová motorka. Velmi podobný peklo stroj jako je ten J, jen ne tak mohutný, prostě na míru přesně pro něj. Ví, že dostane neskutečně vynadáno a že mu bude pořád dokola tvrdit, jak si na něj v životě nesedne a stejně ví, že se to jednou stane a že pojedou na prázdné silnici mimo Tokyo spolu. Jedna velká dovolená, kde nebude existovat nic, kromě jich dvou. Možná zdánlivá svoboda, ale ten pocit vyváží úplně všechno. Jakmile se na ni naučí, tak bude ten nejlepší čas, aby si ho nakonec vzal a ukázal tak prostředníček všem, kteří vždycky tvrdili, že něčeho takového není schopný.
"To je dobře, nesnesl bych, kdybys byl smutný." Prohodí Ju s úsměvem. Miluje Aquiho bezprostřednost, která je v posledních dnech velmi osvěžující. Jen díky němu má pocit, že to celé nedopadne zas tak špatně. Haku se z toho vyhrabe, Show bude taky v pohodě a J…Ten je v pohodě vždycky. Má vážně obavy, co mu na jeho návrh odpoví a taky vidí, že to není zrovna to, co by chtěl dělat. Vlna ochranitelských pocitů se v něm ještě víc zvedne a málem by mu řekl, že nemusí. Jenže si taky uvědomuje, jak důležité by to pro oba mohlo být. Ju některé věci prostě potřebuje pochopit a Aqui mu je prostě nevysvětlí, protože to sám neví.
"Neměj strach, budu tam celou dobu s tebou. Budeme si jen povídat, doktor mi slíbil, že o nic jiného nejde. Řekl jsem mu, že nechci, abys cokoliv bral nebo na tobě zkoušel čert ví jaké terapie. Chci tě jen pochopit. Jsi plnoletý, nic ti nemůže nařídit, a pak máš mě, klidně ho zavřu do šuplíku do stolu, když se ti nebude líbit." Pokusí se ho rozveselit a myslí to vážně. Aqui je ten, kvůli kterému klidně bude vraždit. Už není tím, kým byl, ale jeho miláček za to vážně nemůže. Jde o to, jaký je svět a jak se chová k těm, kteří jsou Aquimu podobní. Nenechá nikoho, aby ho znovu využíval. Hakuei se s Aquim domluvil, to bylo prostě jiné. Jen práce…Pro rodinu.
"Ano, Bezzubka půjde s námi." Ujistí ho, že něco podobného by mu nikdy nezakázal. Ostatně dal mu ho, aby se cítil líp, byl by sám proti svému dárku. Po polibku byl v nejlepším rozpoložení ho popadnout a odnést do postele nebo kamkoliv jinam, kde by měli dostatek soukromí, ale to se nemá stát. Štěně se jim připomene a on si povzdechne.
"Ano, unavit a hodně rychle. Já totiž unavený vůbec nejsem. Takže to vidím na psí park, pak tři kolečka kolem domu." Naordinuje jim všem.
"Nakonec bych si lepší den nedokázal představit." Hodí Aquimu ruku kolem ramen, cestu ze dveří vezme ještě vodítko.
"Víš Aqui, proto se to všechno muselo stát." Prohodí, když opouštějí jejich nový domov.
"Abychom získali rodinu a svůj opravdový život. Budeme nakonec šťastní úplně všichni a nejvíc já, protože jsem s tebou a už tě neopustím." Slíbí mu a nic ho nedonutí, aby svůj slib porušil.
Hyde se musí trochu pousmát, když Ga kontroluje trávník. Měl tahle jeho gesta prostě rád, i když si kde kdo mohl myslet, že je třeba nemyšlený. Klidně být může, má na to taky právo, ale k němu se vždycky choval skvěle a vlastně ho dost rozmazloval, i když by ani nemusel. Je to těžké začít o tom vůbec mluvit, ale vlastně mu to hrozně chce říct a ví, že se mu uleví. Na jeho otázku přikývne, ale nic zatím neřekne, chystá se to vyklopit rovnou a jen doufá, že se na něj Gackt nezačne dívat jinak, to by byl asi poslední hřebíček tomu všemu. Naoko se na něj zamračí při poznámce na Ju-kena.
"Nemáš ho rád jen proto, že tu byl dřív jak ty." Vrátí mu to, protože Ju za nic nemůže navíc má pořád velké mínus a to je to, že ho postřelil. Zvedne k němu oči a hned vrtí hlavou, protože podle něj za tohle Ga nemůže. Má pravdu, nikdo neví, co by se stalo, kdyby to celé bylo jinak.
"Není to tvoje chyba. Mohl jsem tam být stejně, třeba bych šel s Takeshim. Vybral jsem si já, nikdo mě do toho nenutil." Připomene mu jasný fakt a taky dá najevo, že mu to nedává za vinu.
"V tom případě jsem sobecký i já, protože bych vyměnil úplně všechno za to být s tebou. Nemáme si co vyčítat." Pousměje se, možná to nezní moc logicky, ale je to tak. Překvapeně se na něj podívá, protože mu nabídne, že by příště šel s ním. Podle Hyda by vůbec nemusel, ale jen jeho slova v něm způsobí neskutečný výbuch emocí. Zas a znovu mu dochází, jak moc mu na něm záleží.
"Ga-chan." Broukne měkce a pak ho ve vteřině povalí se smíchem do trávy.
"Budu hrozně rád, když půjdeš se mnou, ale stačí, že jsi to vůbec řekl. Miluješ mě, i když se rád najím v bistru nebo u stánku. Miluješ mě, i když rád piju pochybné značky a taky mě miluješ, i když si klidně obléknu deset let staré tričko, protože ho mám prostě rád." Culí se na něj, ale slézat z něj vážně nehodlá.
"A já tě miluju, protože se sice tváříš, že ti to vadí, ale stejně mě to necháš dělat." Kousne se rtu, než se k němu sloní a políbí ho.
"Myslím, že na terapie už chodit nemusím, právě jsi mě dokonale vyléčil." Pousměje se rozverně.
"A myslím, že mám chuť slavit přímo tady a teď. Mám totiž obavy, že druhá polovina tohohle baráku ještě neviděla můj zadek. Ta první už asi jo, nedávno mi upadl ručník, když jsem šel z lázně." Je jen těžko poznat, jestli si z něj dělá legraci nebo to myslí vážně. Jeho ruce už hledají lem trika a snaží se pod něj dostat.
"A jestli si myslíš, že tě nechám nám přesunout do ložnice, tak tě upozorňuju, že se po cestě asi tak pětkrát zastavím a s někým se zakecám, takže si to být tebou velmi rychle rozmyslím." Jiní už asi nebudou a tohle snad nebude mít konce, ale kdyby to bylo jinak, neužívali by si to tolik.
Takeshi pozoruje Senu a začíná tušit, co přijde. Jednou už podobný večer měli a on na to vážně vzpomíná s radostí. Tohle je to nejmenší, co by mohl udělat.
"Kdybych to tušil, něco přinesu s sebou." Svými slovy mu naznačí, jak netrpělivý může být. S ním to prostě nejde jinak. Nakonec však přikývne na souhlas.
"Už teď se neskutečně těším, jak moc ti to bude slušet." Ví, že bude hříšně sexy, jinak to ani být nemůže.
"To je dobře, nerad bych tě trápil." Teď mluví opravdu vážně. Kdyby Sena nesouhlasil, asi by hned teď vyšel s pravdou ven. Nebylo by to dobré a možná by tím hodně zkazili, ale jeho Kvítek je pro něj na prvním místě. Po tom, čím vším si prošli je vlastně i logické.
"Jdu něco připravit a ty si pospěš, možná jsem měl vážně hlad, ale teď mám spíš chuť." Pobídne ho, a jak se k němu otočí zády, zlehka ho plácne přes zadek. Skoro to vypadá, že je mu zase dvacet, ale…No, kde jsou ty časy. Přejde ke kuchyni a pustí si televizi. Chvíli přepíná kanály, než zakotví na večerních zprávách. U toho začne připravovat lehkou večeři. Doufá, že zase tolik času mít nebude a tak zvolí něco jednoduššího. Sklenka u toho nesmí chybět. Při jednom ze vstupů z centra Tokya na chvíli přestane z přípravou a zadívá se. U toho už pokuřuje. Moderátorka hlásí o oslavách v centru, nic velkého, ale děje se to. Nějaké v celku bezvýznamné znovuotevření podniku. Takeshi se opře zadkem o linku a musí se pousmát.
"Tohle stálo za to, nemyslíš Haku-san?" Prohodí tiše.
"Je to zodpovědnost a zároveň výhra něco podobného dokázat, ale kde bychom byli, kdyby to bylo jednoduché? Nikdo z nich neví, co jsi dokázal, ale budou zase chvíli trochu v klidu žít. Vlastně je to dost nevděčná práce a pěkně na hovno." Uchechtne se chraplavě.
"Ty jsi ale dost velký blázen, aby tě to zase bavilo. Vážně tomu věřím." Vypne zprávy a apartmánem se rozezní hudba.
"A já jsem asi ještě mnohem větší. Kam se na nás hrabe J." Ušklíbne se pobaveně sám nad sebou.
"Sena-chan, máš prostě smůlu, já už jsem dovařil a nehodlám čekat ani minutu." Ozve se jeho hlas tak, aby ho slyšel i přes hudbu a dveře.
"Mám vlastně velké štěstí, že mi z té koupelny nemáš kam utéct." Dodá ještě a vykročí tím směrem.
Jsou prostě obyčejné věci, které dělají člověka šťastným a nemusí ani vědět, kdo za tím vším stojí. Už pár týdnů všichni o něco klidněji spí, v ulicích se nestřílí, ani nevraždí mafie mezi sebou. Celé Tokyo půjde za chvíli klidně spát a je jen jediný člověk, který bude nakonec přemýšlet o tom, jak docítili, aby to tak zůstalo. Vypadá to hrozně jednoduše stát v čele něčeho tak velkého, ale vstávat každé ráno s pocitem, že jediná chyba může mít fatální následky?
Povinnost vůči celému městu, ve kterém nikdo neví, kolik úsilí a krve to stojí. Čest…Kéž by ji polovina světa měla tolik, jako pár bláznů, které mají za vyvrhele společnost. Až to jednou pochopí, možná už bude pozdě anebo to přijde mnohem dřív, než si všichni myslí. Jak málo stačí, aby se něco pokazilo a jak dlouho to bude trvat? Kdo ví, jak dlouho budou hodiny poklidně tikat, než dojde k výbuchu…
Žádné komentáře:
Okomentovat