Hakuei, Gackt, Ruki, Aqui, Sena
Hakuei sebou mírně trhne a natočí tvář do strany za Showovým hlasem, ale za sebe nevidí a tak musí počkat, až k němu Show dojde a skloní se pro polibek. Show mu oznamuje radostné zprávy, rozhodně takové, které chtěl slyšet před tím, než se stalo tohle všechno, ale upřímně, pokud měl za týden přebírat celé město, znamená to obřad. Jeho přítomnost a zdání velké síly. Bude tam muset jít nebo spíš jet, se všemi se vidět, nechat je, aby se mu uklonili a všechny ty další věci. Ale on měl stále bolesti, vypadal žalostně, což by na vlastní oči neměl nikdo vidět a především se necítil jako někdo, kdo by měl přebírat celé Tokyo. A pokud něco necítíte uvnitř a ta síla z vás nevyzařuje, ostatní predátoři to okamžitě poznají. Uvědomí si to, začnou zvažovat svou sílu a možnosti a tajně na tom pracovat a bude to cesta do nového pekla. Potřeboval by to celé oddálit, o hodně oddálit, ale to nešlo, protože by si to domysleli i tak. A proto na to nic neřekne, jenom se usměje a kývne hlavou, aby Show viděl, že jeho slova vnímá a že je hrdý na jeho práci a pak upře jediné oko zase před sebe. Nejhorší je ten pocit, že zklamal sám sebe. Daleko horší je pocit, že zklamal Showa, J a ostatní. Po pravdě ho nejednou napadlo, že by vybral někoho, kdo by to vzal za něj, ale J na to byl příliš jiný a Gackt zase příliš mladý a nezkušený. Měl tady hodně dobrých chlapů, ale nikoho speciálního, o kom by si nemyslel, že časem nezapadne v davu. Chvíli by se to drželo a pak…? Konec… "Já vím." Broukne jenom na jeho slova o tom, že je tu hodně těch, co by mu místo rádi sebrali.
"Nemůžu se ubránit pocitu říct jim Tak si ho vemte. Nemůžu se ubránit pocitu, že mi něco tajíš." Řekne z ničeho nic. Neví o tom, o jeho lécích a terapiích, nehlídá jeho kroky, ale Show se trochu změnil a přijde mu trochu chladnější.
"Možná nějaké informace, možná emoce… jsem idiot v mnoha ohledech, ale pořád mám ještě jedno oko." Natočí hlavu tak, aby ho na něj mohl upřít.
Ruki kráčí nic netušíc po chodbách, když ho J najednou zezadu popadne za ruku, až si málem leknutím načůrá do kalhot a vleče ho na opačnou stranu. Tohle někdy dělal, ale po tom řádění vraha si na to Ruki ještě nezvykl.
"Co to děláš, mám teď práci!" Snaží se zarývat podrážky do podlahy, ale je to k ničemu. I on si myslí, že J prostě popadla chuť.
"Neměl jsi být někde se Showem?" Brání se, když projíždí jejich pokojem a diví se, že má ještě nějaké boty. J ho dovleče k posteli, obličejem napřed ho do ní hodí a když se Ruki opře o dlaně a odlepí tvář od peřiny, J ho svou otázkou donutí otevřít pusu dokořán. Konsternovaně se za ním otočí a chvíli si ho prohlíží. +To ti někdo poradil?+ Napadne ho kousavě, ale vzápětí se musí pousmát. J… záleží mu na něm tak moc, že si toho doopravdy všiml? Láska v něm silně zaplápolá. Pomalu se vyhrabe do sedu, sáhne po menším polštáři a přitáhne si ho do klína. Vypadá skoro nevinně, ale… no skoro.
"Víš… ten den, kdy se to všechno stalo, dokud jsme byli spolu, všechno klapalo." Rozhodne se k němu být upřímný.
"Potom jsme se museli rozdělit a já jsem běžel ošetřovat Ju-kena. Byli jsme tam se Senou navíc a nechtěli jsme jen tak sedět s rukama v klíně a tak jsem si myslel, že budu užitečný alespoň tím, že pomůžu zraněným, když tam záchranka nemohla. Jenže jsme se Senou okamžitě dostali do přestřelky a kdyby nás nezhlédl Show, nejspíš by bylo po nás." Řekne mu něco, co J nejspíš vůbec neví, pokud mu to Show sám neřekl. Totiž, že Rukimu tam šlo o život.
"V tu chvíli klečel nad Hakueiem a asi ho chtěli odnést, ale nechtěl nás tam nechat a tak pro nás běžel. A pak to celé spadlo. Hakuei musel Lin vydat nějaké rozkazy, protože ho tam nechala, šla pro nás a Showa doslova odvlekla do auta a já si uvědomil, že kdybychom tam se Senou nešli, nic z toho by se nestalo. Pak jste se Hakueie pokusili zachránit vy a kdybyste tam zůstali…" Musí se na chvíli odmlčet, než k němu zvedne oči.
"Je strašně těžké vyrovnat se s tím, že polovina toho všeho je moje vina. Vaše zranění, ti mrtví, podělané vztahy…" V tomhle není zase slepý on a i když se Showem nemluvil, vidí na něm hodně.
Aqui se v nově nastavených vztazích v sídle orientoval jen hodně těžko. Vycítil, že málokdo je ve své kůži a taky viděl, kolik mají všichni práce. Jeho role po tom všem tak nějak skončila, i když jeho bystré oči pořád využívali, zejména kluci dole u počítačů a u kamer. Věřil, že na něj dojde řada, až se všechno uklidní a Hakuei mu najde nějakou pořádnou práci, aby se nenudil, ale teď se snažil nepřekážet, užíval si dovolenou a jejich líbánky, jak teď svůj vztah s Ju-kenem nazval. Oni dva na tom nebyli nijak špatně, zdravotně se dali rychle do kupy a zažívali jedno z nejkrásnějších období jejich vztahu. Aqui byl příliš jiný na to, aby stíhal bolesti a tajné problémy svého okolí a tak se zdržoval v jejich pokojích, kde před vším v podstatě utekl. Chyběl mu Sena. Měl teď hodně práce a učení a on doufal, že bude žít s nimi, ale to se nestalo. Jakmile zaslechne Ju-kenův hlas, nadšeně vyskočí od své rozdělané činnosti a běží mu naproti. Košík by přehlédl jen stěží, zastaví se a vrhne po Ju-kenovi tázavým pohledem, ale ten ho popožene, aby se do něj podíval a tak k němu přejde a skutečně vršek odklopí. Udiveně vytáhne obočí, když tam uvidí spícího pejska. Skoro na něj nechce ani sahat, aby ho neprobudil. Jeho tvář zjihne během chvíle, pak se neovládne a stejně to nebohé zvíře vytáhne ven. Přitiskne ho k sobě, do očí se mu nahrnou slzy a vzápětí na to se vmáčkne do Ju-kenovy náruče.
"Ten je nádherný, děkuju." Broukne a zůstává tak velmi dlouho, než se v něm přelijí všechny emoce. Pejsek se začne probouzet, vrtět se a olizovat jim obličeje a Aquiho zvonivý smích se roznese po pokoji. A to netuší nic o jeho terapeutických možnostech!
Gacktovi tohle nic nedělání už vážně přerůstalo přes hlavu. Potřeboval by nějaký elixír regenerace, aby mohl zase vyskočit na nohy a být jako dřív. Chybělo mu cvičení, posilování, střelnice, prostě všechno. I když byl teď obecně klid, J byl v jednom kole i přes bolest a on by byl rád s ním, ale J ho vždycky usadil, ať si užívá klidu, že ho potom sedře z kůže a odjel bez něj. Co se jeho vztahu s Hydem týkalo, byl v pořádku a vzkvétal, ale Gackt na něm samozřejmě poznal, jak moc ho trápí odchod od policie a taky jeho nový handicap. Hydova ruka byla k nepoužití v tom, co dříve uměl nejlépe. Potřeboval čas, aby se s tím vyrovnal a zřejmě se necítil moc dobře vedle chlapů jako on a J, kteří mohli dál dělat cokoliv. Gackt si z něj tropil žerty, že už je stejně hrozně starý, ale neměl ani ponětí o tom, že Hyde chodí na terapie. Býval by si myslel, že by se mu s tím svěřil a řešili by to společně. Ale co oči neviděly, srdce nebolelo a dál žil na svém obláčku s tím, že se všechno spraví časem, až si Hyde víc zvykne na nový domov i situaci. Jakmile to půjde, požádá Hakueie o nějakou pořádnou práci pro něj nebo se zeptá rovnou J. Hyde potřebuje něco, co ho rozptýlí a on sám to zatím moc nezvládal. No dobře, tak ho ta zranění štvou přesně kvůli tomuhle! Když dorazí domů, Hyde uvnitř není, ale často býval na zahradě a tak jde rovnou tam, aby se po něm podíval. V ruce si nese energy drink, který upíjí a druhý nese i jemu.
"Ahoj." Zašvitoří, ale přes Hydovo rameno si všimne, že si čte nějaký dopis.
"Co to je? Rozjíždíš svou novou špionážní síť? Něco z oddělení? To můžeš dělat i z vozíku." Už si z něj zase dělá legraci a to nemluví o tom, že ten nápad není úplně pitomý, ale nenapadlo by ho, že jde o Hydova syna. Mluvili o něm tak málo, že mu někdy přišlo, že snad ani žádný není. O jeho návštěvě v nemocnici taky nevěděl.
Sena by jen těžko slovy vyjádřil, jak moc byl na Takeshiho pyšný. Dokázal toho tolik. Upřímně, kdyby tam s nimi nebyl, nepřiměl by je k rozhovoru, kdyby tam nebyla policie, kdyby nezařídil to auto, které pak Hyde použil… bylo to asi tisíc kdyby a Sena rozhodně nesouhlasil s tvrzením svého staříka, že tam neudělal skoro nic. To on sám tam neudělal nic a to nemluvil o tom, že Kenzo byl jeho bývalý. Mohl se zasadit mnohem víc, udělat věci jinak, ale nebyl z těch, kdo by truchlili nad rozlitým mlékem. Stalo se, co se stalo, nešlo to vrátit a dopadlo to dobře. Nic jiného ho nezajímalo, takže netrpěl žádnými depresemi z vlastní neschopnosti ani výčitkami svědomí, že měl něco udělat jinak. Neměl tušení, že Ruki vnímal svět přesně obráceně a nejen on. Kdyby tušil, co se dělo se Showem…! Rád by si s ním býval promluvil, ale on to nevěděl a Takeshi mu samozřejmě nic neprozradil. Šlo o zdravotní záznamy jeho vlastního syna a Show Senovi nikdy neřekl, že jsou rodina. Vlastně se moc neznali. Byla to škoda, ale třeba se to někdy změní. Třeba na sebe budou mít nějaký čas? Viděl na Takeshim, jak moc je teď unavený z práce, že je toho hodně a že to nemůže dlouho zvládat sám, ale tohle bylo období, které museli nějak překlenut. Sena se snažil, aby se nemusel o nic starat alespoň doma, všechno zařizoval, nakupoval a uklízel, chystal mu věci a někdy i proslovy a sám se bavil studiem, aby Take neměl výčitky, že na něj nemá čas. A dneska se měl dozvědět, jak to dopadlo. Obálka leží jen kousek od něj a stojí ho to úplně všechno, aby ji neotevřel. Čekání na Takeshiho je prostě šílené. Pak ale dveře cvaknou a on ho přece jen uslyší. Rozeběhne se mu naproti, div si neukopne palec bosé nohy o práh a ve dveřích se zastaví. Takeshi už si odložil a nese k němu skleničky.
"Doufám, že je co slavit." Řekne mu silně nervózním hlasem, když k němu míří, sklenku převezme a políbí ho na tvář. Zhluboka se nadechne, když se na obálku podívá.
Show, J, Ju-ken, Takeshi, Hyde
Show dlouho jen kouká před sebe. Ví, že by se měl chovat jinak a být Hakueiovi mnohem větší oporou. Ostatně on tu byl ten zraněný, ale je pro něj pořád dost těžké vypořádat se s vlastní psychikou. Hodně věcí se od toho dne změnilo, a kdyby se s tím měl vypořádat sám, asi to nezvládne. Určitě ne. Nechce mu o tom říkat, aby ho ještě víc nesrážel na kolena a zároveň má pocit, že by mu o tom měl říct, aby mezi sebou měli čistý stůl. Usměje se na něj zpátky, aby bylo jasné, že ho vnímá, ale pořád je hodně ve své hlavě a trochu mimo realitu. Naučil se za pár dní nosit masku, která ho kryla před celým světem i před Hakueiem. Pak se na něj znovu podívá a nakrčí obočí. Je jasné, že se mu vůbec nelíbí, co slyší. Vážně doufal, že se z toho Haku otřepe a nakonec bude všechno jako dřív. Jenže to vypadá, že má mnohem víc jizev, než by se na první pohled mohlo zdát. Rozhodně těch ve svém nitru. Pak se trochu zarazí a vypadá opravdu překvapeně, když Haku narazí na to, co skrývá uvnitř sebe. Podívá se znovu před sebe a trochu zatne čelist. Jeho terapeut mu několikrát říkal, že mu to musí říct, aby se s tím konečně sám dokázal vypořádat, bez toho to prý nepůjde. Jenže je to hrozně těžké. "Máš pravdu, něco skutečně tajím." Začne jako první.
"Hrozně mě totiž štveš." Pomalu se na něj podívá a maska na jeho tváři pořád zůstává.
"Oba víme, že si sice zraněný, ale to neznamená, že to nezvládneš. Když jsem tě potkal, byl sis tak jistý. Město bylo skutečně tvoje, ale teď to nějak nevidím." Ušklíbne se. Možná je zlý, ale už neví, jak jinak by ho přiměl, aby se dal dohromady.
"Jestli se na to chceš vykašlat, tak to udělej. Nemá smysl na nic čekat. Oba ale víme, že ty a Takeshi jste jediní, kdo tohle město ubrání předtím, aby se situace opakovala. Všichni kolem jsme makali na tom, abys to mohl převzít. Věříme ti, jinak bychom tu nebyli ani jeden. J se překonal a dokonce i jednal za tebe. Víš, jak to nesnáší. Je tu tvůj bratr, Gackt a Hyde, který opustil svou práci. Jasně, šel sem kvůli němu, ale taky proto, že i jako bývalý policajt ti věří." Stoupne si proti němu a znovu se mu podívá do tváře.
"Nechci se dívat na to, jak se tady utápíš a hroutíš sám do sebe. To prostě nesnesu. Měl jsi dost velké ego na to, rozhodovat za mě, i když jsem to nechtěl." Rozjíždí se a zdá se, že to konečně půjde ven.
"Slíbil jsem ti, že budu s tebou, ať se stane cokoliv. Možná jsem mladý, ale nejsem dítě a za svým rozhodnutím si stojím a vždycky stát budu." Možná to vůči Hakueiovi není fér, ale Show už nedokáže zastavit.
"Už se chci vykašlat na všechny doktory a terapie, ale to jde jenom jediným způsobem a to je to, abys zase byl sám sebou. Tohle nejsi ty. Ta akce se zrovna nepovedla hm." Ušklíbne se podruhé.
"Ale dotáhli jsme to dokonce a nezáleží na tom jak. Všichni jsme do toho šli s tím, že můžeme umřít, ale necukli jsme ani na chvilku. Jestli to teď všechno chceš zahodit, tak to udělej. Je to jen na tobě. Jen popřemýšlej nad tím, jak ti pak bude, až uvidíš, že někdo ničí město, tvoje město, které si za ty roky zasloužíš. Ne za tu akci, ale to co jsi dělala předtím. Já to vidím, můj táta to vidí. Je jen otázka, jestli to dokážeš vidět taky. A ne, to, že máš jedno oko, to není výmluva." V očích se mu blýskne.
"Byl jsem na tebe naštvaný, žes to udělal. Poslals mě pryč jako dítě, které je tam navíc." Vmete mu to do obličeje.
"A stejně jsem tu zůstal a nic se nezměnilo na tom, že tě miluju. Jenže už vážně nemůžu. Nedokážu se dívat, jak se ničíš tím, že o sobě pochybuješ. Máš pocit, že jsi udělal chybu, žes toho udělal málo? Tak to krucinál změn!" Vlastně na něj zvedne hlas a pak se prudce otočí a musí se dlouze nadechnout. Když je k němu zády dovolí si pustit slzu. Má tendenci sáhnout do kapsy a poslal si do krku další prášek, aby své emoce utlumil.
"Oni počkají." Prohodí J, aniž by se zastavil. No co, zas si jednou taky může udělat, co chce. Však on si to klidně zodpoví, když na to přijde
"Show je u Hakueie." Dodá ještě, aby bylo jasné, že je právě tam, kde má teď být. Potřebuje nutně vědět, co se děje. Možná to není k pochopení, ale jeho hlava funguje prostě jinak. Trochu se uchechtne, když Ru tak hezky zahučí do postele, ale nic neřekne, jen prostě čeká. U některých jeho vět krčí obočí a očividně to nechce poslouchat a možná to chvíli vypadá, že ho úplně nevnímá. Opak je však pravdou a v hlavě si přebírá každé jeho slovo. Nechá ho domluvit a pak se na něj pomalu podívá.
"Tak tvoje vina hm?" Obočí mu jde nahoru.
"A víš co, možná taky je. Kdo ví." Pokrčí rameny. +Empatie? Co to je?+ Pomyslí si na svou vlastní adresu. To od něj prostě nemůže nikdo čekat.
"A možná je to vina Takeshiho, že tam šel a možná je to celé vina Ju-kena, který nebyl na svém místě a šel mu pomoc. Možná je to vina Aquiho, který se nechal chytit, protože my pak šli pro něj. A možná je to taky celé moje vina, když jsem tě nenechal jít a přišel za tebou na pitevnu znovu." Pálí to na něj bez pardonu.
"A teď mi řekni, k čemu ti to je?" Odmlčí se na chvilku.
"A víš co je taky tvoje vina, Ru-chan? Že si pomáhal ošetřovat všechny tady a polovina z nich je naživu jen díky tobě. Taky to, že jsi pokaždé udělal, co říkám a díky tomu jsem se na tebe mohl spolehnout a neměl pozornost úplně někde jinde. Jo abych nezapomněl, to že Sena půjde studovat je taky tvoje vina. A taky to že žiju, za to vlastně můžeš." Připomene mu ještě to, co se stalo na pitevně.
"Každý na světě se rozhoduje a ne vždycky dobře. Buď se s tím smíříš nebo ne. Jenže to nikdo neudělá za tebe, jen ty sám. Možná že když v tomhle obviňování budeš pokračovat, budeš jako já. Není to zlý, většinou je ti všechno jedno." Pokrčí rameny.
"Ale taky ne vždycky. Málem jsem to celé posral tím, že jsem se staral prioritně o Hakueie. Celé to mohlo být v háji, kvůli mně." Vytáhne z kapsy krabičku a připálí si.
"Ale prostě jsem se rozhodl. Kdo ti zaručí, že kdybys to udělal jinak, dopadne to líp? Co kdybyste tam zůstali všichni a do toho auta bychom se ani nenacpali? Co kdyby ses díval, že někdo jiný zůstal venku? Bylo by to lepší? Nebo si zůstal někde jinde a oni ho zkusili odnést. Vybouchlo by to stejně a je jen malá pravděpodobnost, že by se to stihlo. Už se na to vykašli a dělej to, co ti jde nejlíp. Potřebuju, aby mě někdo neskutečně štval a já tě mohl tahat do postele kvůli něčemu úplně jinému." Jeho výraz výrazně změkne. Pak se natáhne na postel a přitáhne si ho k sobě. Políbí ho do vlasů.
"Nevrátíš nic z toho, co se stalo. Ale ovlivníš to, co se bude dít dál. Máme hromadu práce, víš. Spolu až do té doby, než mě někdo neodstřelí." Zavtipkuje po svém a podívá se na kočku, která už je u nich v posteli.
"A taky to zvíře konečně naučit, že do postele se neleze." Zamručí, ale stejně ji nevyhodí.
Ju se musí pousmát, když Aquiho slyší, jak hned běží k němu. Jsou to jen drobnosti, ale jeho chování mu každou minutu dne kouzlí úsměv na tváři. Jistě, bude tu pro Hakueie pořád, nikam už nepůjde a zároveň je pro něj úplně nejdůležitější žít s Aquim a užívat si každý den. Už moc dobře věděl, že nikdy neví, co se na druhý den může stát. Dokud byl sám a nebyl zamilovaný, podobné pocity ho netrápily, ale teď už ví, jaké to je. Je mu jasné, že košík bude mít v tuto chvíli přednost, i když by si nejradši Aquiho přitáhl k sobě a pořádně ho schoval ve svém objetí. Stejně tak se však těší na jeho reakci. Přijde přesně taková, v jakou doufal. Rozpřáhne paže, aby je mohl obejmout oba i s tou chlupatou kuličkou.
"Nemáš vůbec za co. Myslím, že se navzájem budete předhánět, kdo bude rychlejší." Pošeptá mu do vlasů.
"Chci, aby sis konečně užíval život a nepřemýšlel nad tím, proč jsi takový, jaký jsi. Nezměnil bych na tobě ani kousíček, ale to už víš." Mírně se odtáhne, aby se na něj podíval, a pak shlédne na pejska, který se probouzí.
"Potřebuje jméno." Připomene mu, že ještě žádné nemá.
"Můžete pak spolu chodit běhat nebo ho můžeš brát na překážky, cokoliv budeš chtít. Bude hodně aktivní a hravý, budete se k sobě hodit. Jen doufám, že mě přiberete k sobě. Už jsem sice starší, ale pokusím se vám stačit." Vtipkuje na svou adresu.
"Mohl by ti pomoct na spoustu způsobů. Trochu jsem to konzultoval s jedním doktorem. Promiň, neřekl jsem ti o tom, abych ti nezkazil překvapení, ale snažím se o tobě dozvědět co nejvíce, abych neudělal něco, co ti ublíží." Prozradí mu i něco navíc. Začal se učit, aby aspoň tušil, co by se Aquimu mohlo odehrávat v hlavě. Moc by to chtěl vědět, aby mu mohl pomoc, jak nejlépe umí.
Hyde byl ze začátku z Gacktových vtípků trochu nesvůj. První ho to spíš bolelo, než aby mu to pomáhalo a možná taky proto o svém terapii mlčel. Ne, nestyděl se za to, jen…Asi se některými věcmi potřeboval vyrovnat sám. Ga byl v pořádku, i když trochu pochroumaný a na tom jediném záleželo. Na jeho poznámky o stáří, ale už reagovat musel a většinou se hrozně nafoukl. Tohle si opravdu nezasloužil, navíc vypadla o deset let mladší, než skutečně byl. Všichni to říkali! Hyde taky často přemýšlel nad Showem a tím, jak se potkali. Věděli o sobě navzájem asi nejvíc, možná proto, že je spojovala jistá slabost, kterou mohli sdílet, i když každý z trochu jiného důvodu. Věděl moc dobře, že je na tom Show hůř, on sám žádné léky nepotřeboval, jen se s tím musel prostě smířit. Dopis od syna je ale něco, co mu zvedne koutky nahoru. Jsou tam jen hezké věci. Zahřeje ho to u srdce a zatím nechce přemýšlet nad tím, že až se jeho bývalá dozví, kde teď je, nejspíš mu s ním zakáže kontakt. Nejradši by to tutlal, co nejdéle to půjde. Možná ji po nějaké době umluví a budou se moct vidět.
"Ahoj." Pousměje se přes rameno, když ho z myšlenek vytrhne Gacktův hlas.
"Odkdy tohle piješ, je v tom hromada nechutností." Vrátí mu všechny jeho narážky na jídlo, kterým se dokázal život.
"Asi už jsem tě zkazil." Dobírá si ho ještě trochu. Pak na něj vyplázne špičku jazyka.
"Ne, začal jsem podnikat, už jsem bohatší, než ty. To víš, dědit už nebudeš." Nenechá na něm nit suchou a pak shlédne k dopisu.
"Píše mi syn." Jde rovnou k věci.
"Je mu smutno a má o mě strach." Promne si rty o sebe.
"Byl za mnou v nemocnici a nechtěl odejít. Musel být hrozně vyděšený." Povzdechne si.
"Víš, mám strach, že až se to moje ex dozví, už ho neuvidím. Vůbec si nedokážu představit, jak bude reagovat, až se to k ní donese. Bohužel je velká pravděpodobnost, že se to stane. Má pár známých na oddělení." Vzhlédne k němu a je znát, že ho to trápí. Rozhodně víc, než nějaké napůl nefunkční ruka.
"Vlastně bych si ho nejradši vzal k sobě teď, když nemůžu…No víš. Vynahradit mu ty dny, kdy jsem nemohl být s ním a měl práci, ale to není reálné bohužel." Další povzdech na sebe nenechá dlouho čekat.
Takeshi by bez Senova optimismu nejspíš dlouho nevydržel. Staral se dokonale o jeho pohodlí, i když ho o nic podobného nežádal. Neskutečně ho to těšilo a hlavně, když viděl, že to baví. Ví, že by raději dělal něco jiného a to se nejspíš brzo stane, ale počítal s tím a bude rád, když nebude muset být zavřený jen doma. Než projde školou, bude to ještě trvat a čeká ho hodně praxe, ale Takeshi ho v tom rád bude podporovat ve všech ohledech. Tuší, že mu chybí Aqui a nejspíš taky Ru, ale jakmile se situace uklidní, nebude zas takový problém vymyslet, jak by se mohli vídat víc. On sám by rád viděl Showa, Hakueie Hyda, no vlastně úplně všechny. Nikdy by se nebál říct, že je považuje za své přátele, to asi jen tak něco nezmění.
"Vlastně se trochu divím, že jsi počkal." Zavtipkuje trochu a prohlédne si ho od hlavy až k patě. Je zvědavý, jak dopadl, ale taky ho teď napadají úplně jiné myšlenky.
"Vůbec o tom nepochybuju. Ty tašky v chodbě jsou toho důkazem." Pokřiveně se pousměje a pak se k němu natáhne pro ještě jeden polibek tentokrát na rty.
"Tak jdeme na to." Podá mu obálku, aby ji konečně mohl otevřít. Sám mezitím dojde pro tašky a odloží je vedle na pohovku, aby je měli po ruce. Trpělivě vyčkává, až ji otevře a řeknu mu výsledek, sám ještě sáhne nenápadně do tašky a vytáhne část uniformy pro sestřičku, kterou mu koupil. Tohle si prostě nemohl odpustit. Jakmile si to dá na hlavu, bude to nádherně zářit na těch růžových vlasech. V těch taškách je toho samozřejmě spousta od potřebných věcí na školu, až po různé učebnice a skripta, samozřejmě nechybí ani nový notebook, který se mu rozhodně taky bude hodit. Na dně jedné z tašek je poslední a velmi speciální dárek. Koupil jim letenky do Ameriky, rád by si s ním užil dovolenou, aby se konečně nemuseli ohlížet. Ano, na všechno bez obtíží má, za prvé ze svých investic a jeho nové místo taky nese jisté ovoce. Přece jen je to jedna z těch světlejších stránek toho všeho.
Žádné komentáře:
Okomentovat