Hakuei x Show - Chtěl bych jednu věc nastartovat a auto to není. - část 1.

(cesta do hor)

Hakuei

Z tohohle nápadu J doslova šílel. Hakuei si vlastně nepamatoval, kdy ho naposled viděl tak moc vyvedeného z míry a tak moc prskajícího a vyhrožujícího mu jeho vlastní smrtí. Přesto si nakonec prosadil svou. Byla to nejspíš poslední klidná noc a podle Hakueie neexistovala možnost, jak by se někdo dozvěděl, kde se Showem jsou. Nedělal si iluze, že je jeho dům sledovaný ze všech stran, ale taky měl dvojníka a svoje cestičky a tohle Showovi prostě slíbil, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá a měli ho zastřelit ještě dneska. Vyslechl si přednášku i od Lin, o tom jak je nezodpovědný, jak je mu všechno jedno, i jejich životy a J ji za to dokonce ani nezabil, protože si nejspíš myslel to samé, ale kruci, on si sem taky vodil lidi jako na prázdninovou destinaci. Aby Hakuei dokonale své sebestředné dílo, řekl Lin, že když ho zabijou dneska, už mu bude stejně jedno, co se dělo dál a tím jí donutil k odchodu, ale taky si je jistý, že ona, J i další lidé z ochranky jim budou celou noc v patách a hlídat tak, aby je Haku neviděl. Pokud to Showovi plně nedojde, nic mu neřekne, aby se pořád neohlížel přes rameno a pokud ano, bude doufat, že je exhibicionista, protože J si na tohle vezme dalekohled už jenom proto, aby to Hakueiovi trochu vrátil. Ne, nikdy to s ním nebylo jednoduché, ale to by nebyl boss, kdyby neměl tvrdou hlavu. A díky tomu je právě teď se Showem v autě a rychle míří směrem do hor v okolí Tokya na osamělé silnice uprostřed nočního lesa, kde svítí jenom měsíc a město v dálce a rozhodně žádné pouliční lampy. Kdokoliv jim mohl být v patách, policie, mafie, ten vrah, jenže on Showovi slíbil, že ho naučí řídit a zítra už by to nemusel stihnout. Taky slíbil Takeshimu, že ho udrží v bezpečí a teď to spíš vypadá, že se je chystá oba zavraždit právě teď, ale Show se nebránil. Možná si to všechno uvědomoval úplně stejně, možná s ním chtěl zažít poslední svobodný večer a možná k tomu měl úplně jiné důvody, ale kdyby Hakuei viděl, že se bojí nebo se mu do toho jinak nechce, nenutil by ho. Jejich bezpečí hlídají ti nejlepší a pokud se něco stane, tak se to peklo rozpoutá teď v noci. Zastaví uprostřed silnice jakmile se silnice v určité nadmořské výšce narovná a nemíří do kopce a prostě zhasne motor. Kolem zní doslova ohlušující řev nočního hmyzu, ale jinak je tu tma jako v pytli a vlastně ticho. 

"Tak. Vyměníme se." Řekne mu a pobaveně vystoupí z auta, aby si Show mohl sednout na místo řidiče. Zatím jim hlavy nikdo neprostřelil. Sem se nedá jen tak dostat lesem, někdo by musel za nimi po silnici. Nikoho si nevšiml a ty ostatní uvidí J. 

"Je to dobrodružství." Řekne mu a pořád tak trochu myslí na Takeshiho. O tomhle mu vyprávět nebude. 

"Jestli chceš znát můj názor, sledovali nás ve městě a J se o ně postaral. Sem už nás nikdo nenásledoval. Byla to policie, možná mafie. Vrah ne." Je o tom přesvědčený. Ale kde ten vrah byl? Kdo ví. +Jestli je s ním taky Gackt, tak můj zadek pozná polovina Tokya, ach jo.+ Pomyslí si. Samozřejmě, že by rád využil té romantiky a nebyl jen zavřený doma v posteli. V posledních dnech se toho stalo opravdu hodně. Se Showem to hodně probírali, stejně jako postavení jeho otce a nově příchozí do domu. 

"Kdybys měl hlad, mám s sebou broskvový kompot, broskvový koláč a sušenky ve tvaru vlka. Jsou to spíš kočky, ale budu si myslet, že je to vlk. Knížku s Malým Princem jsem nesehnal, J mě s tím poslal do prdele." Klábosí, zatímco se rozvalí na sedačce a koukne na něj, co dělá na té své.

Show

Show nebyl v Hakueiově sídle příliš vidět. Všichni se snažili tohle místo ochránit, spřádali plány na to, co se brzo rozhodně stane a on…Pracoval úplně jiným směrem. Každou volnou chvilku, kterou pro sebe měli, trávil s Hakueiem a utvrdil se v tom, že nikdy jinde ani být nechce. Pokud byl sám, zavíral se do své malé pracovny, kterou dostal a nevycházel z ní. Byl doslova posedlý svým vlastním studiem. Možnost být jednou právníkem, pro něj dostala úplně jiný rozměr. Ví, co je nejspíš čeká a představa, že jednou bude muset stanout u soudu a hájit někoho z Hakueoiových mužů, nebo přímo jeho, mu dodávala potřebnou motivaci, aby byl ten nejlepší i přes to, kolik mu je. Byl dostatečně sebevědomý a zároveň dost uvědomělý, aby věděl, že to nebude jen tak. Proto na sobě neskutečně dřel. Za pár dní měl do detailu nastudovaný celý právní řád jejich země a shlédnuta videa z těch největších případů nejen v Japonsku ale i v jiných zemích. Sledoval ty nejlepší právníky světa a zjišťoval, že rozhodně nemůže být dobrý, dokud se něčeho bude bát. Jenže on nebyl ten typ, který by lpěl na morálních zásadách. Rozhodně se nebojí využít úplně všeho, aby případ vyhrál. Na tom začal stavět a vydal se směrem, který většina odmítala. Seděl u svých podkladů většinou dlouho do noci, pokud byl Hakueie se svými lidmi a ráno vstával hodně brzy, aby zase začal pracovat. Dokonce zašel tak daleko, že si vyměnil pár mailů s nejlepšími právníky tady a dokonce se mu podařilo sehnat i pár kontaktů v zahraničí a získal tak další podklady k uzavřeným případům. Nebylo to všechno, taky se domluvil s pár lidmi v Hakueově počítačovém doupěti, a nechal si zjistit pár informací o mužích na stanici, kam chodíval za otcem. Nebylo toho mnoho, ale byl přesvědčený, že některé drobnosti se mu můžou hodit a tak si je pečlivě uložil do hlavy. Dnes večer byl v domě podezřele rušno, dokonce ho to i vyhnalo z pracovny. Slyšel hlas J, jak Hakueovi nadává a on vůbec netušil proč. Nemíchal se do toho, ale po chvíli mu došlo, že se to týká i jeho. Nic neřekl, jen vyčkával, co se bude dít a nakonec měl pravdu. K jeho překvapení společně opustili dům se všemi možnými opatřeními. S mírným úsměvem se rozhlíží kolem, když projíždějí kolem lesů. Samozřejmě ho napadne, že skončí někde na odpočívadle a vůbec by se tomu nebránil, jenže to není důvod, proč vyjeli ven. Hakuei mu to brzo osvětlí a Showovi zazáří oči. Vzpomněl si a opravdu ho chce učit řídit právě teď? Rychle vystoupí z auta a usadí se místo řidiče. 

"Všichni šílí a ty uděláš tohle." Napomene ho, ale už se usmívá. 

"Divím se, že tě J nezavřel do sklepa." Už mu došlo, proč bylo doma tolik povyku. 

"Máme za zadkem celý barák." Dojde mu v další vteřině, ale jemu to rozhodně nevadí, i kdyby…No co, postavu na to má, tak proč by se styděl. 

"Nebojím se, když jsem s tebou." Prohodí něco, co možná zní naivně, ale není to tak úplně. Nebojí se smrti, pokud se to jednou stane, přál by si, aby to bylo vedle něj. Ne, nechce smrt, ale nebojí se jí, jednou to stejně přijde. Když Haku začne o broskvích a sušenkách, už se pochechtává a pozoruje u toho jeho výraz. 

"Broskve, sušenky, knížka…Hm, tolik nás dva, možná spíš mě nemůžeš dostat z hlavy?" Nebyl by to on, kdyby to nechal jen tak. 

"Arigato, Haku-san, je to skvělý pocit vědět, že pro mě děláš takové hlouposti." Blýskne se mu v očích, trochu se natočí směrem k němu a pak se nakloní. 

"Nepotřebuju nic z toho, stačíš mi ty a zároveň mě to hrozně těší." Pošeptá mu a pak ho políbí. Trvá to jen chvíli, než se zase narovná a podívá se před sebe. 

"Tak co s tím mám dělat? Asi první tohle." Sáhne jakoby po řadící páce, ale ruka mu skončí na Hakueově stehně a dost vysoko. 

"Těsně vedle." Usměje se.

"Asi se chvíli budu muset dívat, kam sahám, abych se nepřehmátl." Samozřejmě se mu to stalo úplně omylem. Sklouzne po jeho stehně v krátkém pohlazení a konečně dá ruku na tu správnou páku.

Hakuei

Jejich cesta byla většinu času tichá, ale nebylo to proto, že by si neměli co říct. Na Hakueie padl pocit příjemného souznění a klidu před bouří a to jsou chvíle, kdy vám stačí, že vedle své lásky prostě jenom jste. Nepotřebujete si u toho vykládat jako na pavlači a věřil, že Show to bude mít stejně. V posledních dnech hodně pracoval, hodně telefonoval, učil se a i když Hakuei neměl mnoho prostoru vyptávat se ho na detaily, bylo mu jasné, že chce dodržet svoje slovo a dělá proto všechno, co dovede. Bylo to dobře, protože Hakuei sám měl hodně práce a byl rád, že se Show necítí zbytečný. On sám si taky nemusel dělat hlavu s tím, jestli se na něj nezlobí, že se mu nevěnuje. Zkrátka oba měli svoje. Až tohle skončí, a on věří, že to oba dva v pořádku přečkají, tak ho začne učit všechno ostatní a stráví s ním hodně času, ale teď to prostě nešlo. Periferním viděním vnímá ten jeho úsměv a je to jen další důkaz, že Show na svém místě netrucuje kvůli tomu, že by na něj celou cestu nepromluvil. Jakmile se zastaví a vymění si místa, Show konečně zhodnotí Hakueiův malý husarský kousek. Haku se musí pro sebe zasmát, zatímco rozbaluje pytlík se sušenkami. 

"Je to jeden z důvodů, pro který bych mohl vyhrát. Nikdo totiž nepředpokládá, že bych to udělal, dokonce ani J to nenapadlo. Je to moc na hlavu, když jeden uváží, že jsme teď asi nejsledovanější pár na světě. Možná víc, než Harry a Meghan." Prohodí a dá si několik sušenek do pusy. Znovu se zasměje na ten sklep a odloží pytlík, aby začal otevírat dózu s koláčem. Jestli si Show hned nedá, asi na něj nic nezbude. Vezme jeden do ruky a namíří mu ho k ústům, aby si alespoň kousl. 

"J ví, že bych střílel nakřivo, kdybych nesplnil svoje slovo. Moc bych na to myslel. Už tak se střílím špatně, s jedním okem..." Ignoruje fakt, že většina lidí při střílení oko zavírá. Ale dělat se to nemá! Smete si drobky z klína a moc ho netrápí, že na zem toho úžasného auta. Však on to někdo vyluxuje. Je skvělé být šéf. Pokývá hlavou na ten barák za zadkem. 

"Ani nevím, jakým směrem natočit auto..." Myslí tím, aby nebylo nic vidět. Kdo ví, jde J je. Možná opřený o nárazník a ani si ho nevšimli. Zvedne hlavu a přestane jíst, když mu Show řekne, že s ním se nebojí. Připadá si najednou jako Herkules, ale v tom to není. Podívá se na jeho profil. Vážně nerad by ho zklamal nebo mu jinak zničil iluze. Vlastně neví přesně, jak to Show myslel, ale řeč se stočí na dárky pro něj, které zrovna zdařile likviduje a on se zase usměje a pokrčí rameny. 

"Jasně. To už přece víš, ne?" Nebude nic zastírat ani dělat ramena. Na to má jiné položky v seznamu. 

"Hlouposti!" Vyprskne pak a rozhodí rukama. 

"Víš co to je, vymyslet něco tématického?? Má to být příště ze zlata? V tom to je?" Samozřejmě ví, jak to Show myslel, jenom ho škádlí. Show to hned uvede na pravou míru a Hakuei se znovu usměje. Posune si pásku na oku trochu výš, než se mu dostane políbení. Oplatí mu jej a znovu ho nechá, aby si kousl do koláče. Pohled mu klesne na ruku, která se ocitne na jeho stehnu. 

"Přeskakuješ. Ale nejen jednotlivé kroky, ale celý řidičák." Ohodnotí to, i když by se sám nejraději zachoval stejně. 

"Do rána máš umět řídit a ty myslíš jenom na sex. Kdo to udělá, až po mě budou na chodníku střílet a já budu potřebovat odvoz? Lin už může být pod drnem." Čeká úder kamenem do hlavy z nejbližšího křoví, ale Lin je asi dost daleko. 

"No… Nejdřív si nastartuj a nech klidně vyřazeno. Začneme citem na spojku, zapomeň na automat, je to nuda. Jakmile ho ovládneš, rozjedeš se vždycky a to ostatní je hračka."

Show

Showovo obočí jde nahoru, když vidí, že se Hakuei bez pardonu pouští do jejich občerstvení. Na to, že to mělo být pro něj, si to vlastně hezky přivlastnil. Nevadí mu to, dal by si možná později, ale hrozně ho to pobaví. 

"Promiň, nemůžu jinak, ale jsi roztomilý." Tohle by asi hlavě mafie říkat neměl, ale prostě si nemohl pomoci. V jeho očích hřeje něco vřelého, co zase tolik lidí nemělo možnost vidět. Klidně by mu dal dalších deset pytlíků, jen aby ho viděl takto. Hakueiova osoba je zvláštní kombinací povah, které v životě neviděl a pochybuje, že kdy jindy uvidí. Je krásný, chytrý a taky velmi jedinečný. Show miloval takové přednosti a proto taky miluje jeho. Už není důvod si lhát, čekají je velké věci a on by nechtěl být nikde jinde. Chce mu dokázat, že je taky speciální. Musí se upřímně zasmát, když Haku zmíní onen slavný pár. 

"Hm, to máš si pravdu. Lichotí mi, že by to tak mohlo být." Nahodí velmi povýšený výraz, který umí hodně dobře. Má však, co dělat, aby se nerozesmál znovu. 

"Jsi jedinečný, Haku-chan. Proto se ti to podaří. Já to vím už chvíli a ti co to neví, to brzo zjistí." Možná to zní, že se mu snaží vlichotit, ale výraz v jeho tváři jasně říká, že tomu opravdu věří. Jinak by tu nebyl. Poslušně se k němu nakloní, aby si mohl kousnout a spokojeně přivře oči. Je skvělý, opravdu mu chutná a navíc je v tom něco speciálního. 

"Na broskve se už nikdy nepodívám jako dřív." Blýskne se mu v očích, když si vzpomene na jejich první společné chvíle, které strávili spolu. Tam se vážně bál, že by s ním mohl být naposledy, teď už z toho nemá strach. Tedy ne v tom ohledu, že by ho Haku nechtěl. Jeho dalším slovům se musí znovu zasmát, jakmile dožvýká. Pak se rozhlédne, jak kdyby někoho mohl vidět. 

"Vlastně je mi to jedno. Stejně ve většině chvílí nemyslím na nic jiného, než na tebe." Pousměje se svůdně a čím dál méně se mu do toho řízení chce. Nakonec to bude daleko složitější s ním, než s Hakueiem. Nestačí se ani nedechnout, aby mu přitakal, že ví na co myslí, protože ho Haku odrovná tím zlatem. 

"Zlaté broskve. Zajímavé." Tváří se, že by si takový dárek vážně užil, ale pak zavrtí hlavou. 

"Není, zlato je krásné. Zlaté hodinky si rozhodně nechám líbit a divím se, že to vůbec vyslovím, ale některé obyčejné věci jsou prostě nejlepší." Naznačí mu, že si váží, jak se snažil. 

"Školu jsem taky v podstatě přeskočil." Zatváří se hodně nad věcí. 

"Mám k tomu sklony od přírody. Víš, být nejlepší." Jeho ego je dost vysoko, ale ani tohle nemyslí tak úplně vážně. Vydře si první příčky, o to se nebojí, ale už nemá takovou chuť dostávat věci zadarmo. 

"Já bych to do rána stihnul." Brání se ještě trochu, ale pak rezignovaně rozhodí rukama. 

"No dobře, první řízení, pak odměna." Je drzý, ale tady v soukromí snad už může. Sáhne po klíči a nastartuje, tohle ještě zvládne. 

"Já bych klidně zkusil i ten automat." Chce to urychlit a taky ulehčit, ale pak nad tím mávne rukou a zkontroluje si, jestli je opravdu vyřazeno. 

"Fajn, to by bylo." Podívá se na něj spokojeně. 

"Jak to bylo? Spojka, plyn, brzda?" Trochu ho trápí, tohle ví, ale tím to tak nějak končí. Snaží se tvářit vážně a vlastně i trochu nechápavě. 

"No dobře, už jsem za volantem seděl. Ale jen jednou." Povzdechne si. 

"Co kdybych ti zavolal taxi?" Napadne ho spíš jako vtip. 

"Teoreticky vím, jak by to mělo fungovat, ale věřím tomu, že mi to chcípne. Už jenom proto, abych se znemožnil." Protočím sám nad sebou očima. 

"Tak co teda s tím?" Podívá se na něj rezignovaně a zároveň dost odhodlaně.

"Jsi druhý, který mě donutil za to sednout. Tátovi jsem to omlátil o hlavu hned po prvním pokusu. Vážně mi to nic moc neříká." Byl kluk, měl rád luxusní auta, o tom nemohl být pochyb, ale mnohem radši se v nich vozil, než aby je řídil. Ne, tentokrát se necítí vůbec jistě.

Hakuei

Hakuei se na chvíli zastaví ve své činnosti a pak se usměje. 

"Já vím." Řekne mu na tu roztomilost. On sám se tak moc nevidí, ale už mu to sem tam někdo řekl. Většina lidí na to dojela, ale Show se ho nikdy nebude muset bát. Existovala pravidla, která by mohl porušit a pro která by mu Hakuei musel ublížit, ale po pravdě… neměl žádné děti, žádnou dynastii a tohle dělal jenom sám pro sebe a pro to, o čem si myslel, že je správné. Zkrátka by dovedl jmenovat svého nástupce a raději zastřelit sám sebe, než aby to pro cokoliv schytal Show. Většina hlav podsvětí to takhle rozhodne neměla a on to nikdy neřekne nahlas, aby toho nikdy nikdo nemohl zneužít ani ve slabé chvilce, ale tak to prostě bylo. Když mu Show řekne, že je opravdu jedinečný, znovu se usměje a vymění si s ním pohled. Možná i proto by mohl mít šanci vyhrát. Protože mu svým podivným způsobem, co se jeho vlastní osoby týká, zase o tolik moc nejde. Nehysterčí tady kvůli rodině a zradě deseti generací, je v klidu a to je vidět i teď. Je rád, že Showovi příliš nepřekáží, že jejich soukromá chvilka nemůže být zase tolik soukromá. Lépe to zařídit nedovede, ale stejně všichni vědí, že spolu souloží a ti dva, co jsou nejblíž, před těmi se prostě nestydí. Pokud dovede zařídit, že Show vypne hlavu, nebude jim překážet vůbec nic. Tiše se rozesměje té jeho nevinné žádosti o zlaté hodinky, ale jeho mysl nakonec opravdu utkví u těch zlatých broskví. Zlatá jablka byla známá ve světe, v mytologii, ale takovou broskev doma nikdo nemá. A bude pěkně na váhu! Nakonec se ale dostanou i k tomu řízení a když si Hakuei všimne, jak bezradně u toho Show vypadá, musí sám sobě přiznat, že si myslel, že to bude jednodušší. Myslel si, že si sedne za volant, proste se rozjede a tím to skončí a ono ne? 

"Musíš pomalu sešlápnout spojku, u toho stát na brzdě, a přeřadit si na jedničku. Jakmile zařadíš, pusť brzdu a pomaličku dávej spojku a plyn. Auto začne cukat, tahat dopředu a to je moment, kdy vyjedeš. Ten záběr je pokaždé jiný u různých aut, v kopci a podobně, ale jak dostaneš do nohy tenhle cit, rozjedeš se vždycky a všude. Nemusíš se bát, pojede opravdu pomalu a jenom rovně, pokud nepošleš volant dolů z kopce, protože se ti nechce válčit o Tokyo." Zasměje se. 

"Někdo učí rozjíždění s ručkou dolů, ale já si většinou prostě jen stoupnu na pedály, pokud jsem neparkoval. Ještě by ses měl samozřejmě přesvědčit, jestli nic nejede a takové ty opičárny..." To teď není důležité. 

"I kdyby ti to chcíplo, jsou momenty, kopečky, stres, kdy se ti to ze začátku bude stávat. Mě to někdy chcípne i dneska. Třeba když klábosím a nedávám pozor. Každé auto se nerozjede samo na dvojku. Některé hajtry tě nepodrží a chcípnou, i když jedeš kruháč jak mátoha, tak to je." Nesnáší slabé nafťáky, tam se mu to děje nejvíc. 

"Nemusíš ve svém životě řídit, pořídím ti řidiče, ale chci, abys to uměl, kdyby došlo na nejhorší. Musíš to umět, je to základ." Najednou zní jeho hlas docela přísně a je jasné, že tak snadné jako s jeho tátou, to teď Show mít nebude. Tak jako bude řidič, tak bude mít vlastní pistoli bez ohledu na to, že daleko ostřejší bude mít jazyk. Auto se dá pomalu do pohybu a míří rovně kupředu šnečím tempem. Je rád, že se to Showovi povedlo napoprvé, povzbudí ho to, ale on mu sem vážně nevzal žádné zrádné auto, které by mu bralo sebevědomí hned na začátku. 

"Nemá to zapnuté žádné asistenty, děláš to sám." Usměje se na něj. 

"Zastavuj si a rozjížděje se tak dlouho, dokud nebudeš mít jistotu. Pak připadáme rychlost. Tam je kopec. V něm to bude horší, ale už ti to půjde. A za ním bude odbočka. Vyzkoušíme si zastavení tak, aby ti nikdo jiný nesestřelil čenich."

Show

Jen se pousměje, když mu Hakueie na roztomilost přitaká. Je rád, že ho tím třeba neurazil, to vážně nechtěl. Není ten typ, co by musel pokoušet svůj osud a zjišťovat, co všechno mu Hakuei dovolí. Proč by to měl dělat? Tím by ho tak maximálně naštval a ne, nejde o to, že by třeba přišel o život, spíš o to, že by ho zklamal. Tím se celou dobu, kdy k němu odešel, řídí. Byl by opravdu rád, kdyby na něj jednou byl Haku hrdý. Dokáže to, je si tím jistý. Tuší, že zlaté hodinky rozhodně nedostane a bude to úplně něco jiného. Když si však prohlíží Hakueovu tvář, je mu jasné, že vymyslí něco naprosto originálního. Ne, s ním ho nic obyčejného nečeká, to ví. Přikyvuje na jeho instrukce a ukládá si do hlavy úplně všechno. Taky si myslel, že to celé bude jednoduší. Ostatně vždycky to vypadalo, že na tom nic není, jenže tak snadné to nebude. Trochu promne volant mezi prsty a pak to vyzkouší poprvé. Snaží se opravdu dobře odhadnout ten moment, kdy začne auto reagovat, jenže pak Haku vysloví něco, po čem se rozesměje a samozřejmě mu to chcípne. 

"Hrozně mě rozptyluješ." Nařkne ho a snaží se potlačit smích. 

"S tebou je to těžké, vždycky řekneš něco takového a rozhodíš mě." Uměl to už od začátku. Nikdo to u něj nedokázal tak rychle jako Hakuei. Show se dokázal dost dobře obrnit před ostatními, ale s Hakueiem to nešlo. Ani to vlastně nechtěl. 

"Vážně se to chci naučit." Ujistí ho znovu, že to nebere na lehkou váhu a je mu jasné, že se to někdy může opravdu hodit. Pak už se skutečně rozjedou a Show se musí pousmát. Celkem se mu to povedlo a a tak to s chutí zkouší pořád znovu. Zjišťuje, že na tom nic složitého není, když si opravdu dává pozor a soustředí se. Když se rozjede už asi po tisící, začne mít pocit, že už by to mohlo jít. 

"Tak popojedeme." Nechá si poradit, kdy přeřadit a pokračuje do kopečka, kde by měl pokračovat v trénování. Do koce je to samozřejmě horší. Několikrát mu to chcípne a pak se dokonce rozjede dozadu. Trochu zpanikaří, ale Hakuei vůbec. Trvá mu to podobně dlouho, než natrénuje rozjezd i do kopce. Vyjedou pomalu až nahoru, kde pokračují chvíli po horizontu a pak Showovi utkví pohled na malém odpočívadle opodál. Neřekne nic, jen na něj prostě a jednoduše odbočí. 

"Já vím, já vím, měl bych trénovat ale…" Otočí se na něj, nechá motor utichnout a bez červenání mu položí dlaň na stehno. 

"Problém je v tom, že už nějakou chvíli myslím na úplně jiné věci, než je řízení. A ano, můžeš za to zase ty." Obviní ho podruhé. Je si jistý, že Hakuei se takovému obvinění rozhodně bránit nebude. Nakloní se k němu blíž a krátce ho líbne na rty, než se odtáhne, odpásá se a pak vystoupí z auta. Přejde k zadním dveřím k místu za Hakuieim, usadí se a protáhne ruce kolem opěrky a svěsí je taky, aby se ho mohl dotknout na hrudníku. Rty vyhledá jeho ouško a krátce ho pod něj líbne. 

"Chtěl bych jednu věc nastartovat a auto to není." Pošeptá mu s tichým smíchem. 

"Tady vzadu je vážně dost místa, trochu se tu sám bojím." Pokračuje ve svých provokacích. Byl by rád, kdyby šel za ním. Je mu úplně jedno, že je nejspíš někdo pozoruje. Dokáže myslet jen na Hakueie a na to, že za stěnou není plný dům lidí. Potřebují taky chvilku soukromí, i když je to jen zdánlivé. Dlaněmi mezitím hladí jeho hrudník a snaží se najít všechno, co by mohl rozepnout. Ne, že by potřeboval svléknout svršek, aby to mohli udělat, ale prostě ho chce vidět. Něco málo po tátovi přece jen má, i když to vůbec netuší. 

"Stejně je úsměvné, že máš obří dům a ložnici a budeme se tu mačkat v autě." Zasměje se tiše.

"Ale já se chci mačkat." Dodá ještě, aby bylo jasné, že si to ani v nejmenším nerozmyslel.

Hakuei

Hakuei se musí rozesmát, když ho Show obviní, že ho rozptyluje. On věděl, že je to pravda, ale zároveň to bylo součástí jeho přirozenosti a už nad tím vlastně ani nepřemýšlel, aby se tak choval. Vždycky byl rád, když lidi kolem sebe dovedl bavit, tím spíš, když to byl někdo, na kom vám záleží. Nakonec to dopadlo tak, jak předpokládal. Jakmile měl Show za sebou první úspěšný pokus, už mu to šlo víceméně samo. Tady nebylo nic, kvůli čemu by musel být ve stresu. Žádná další auta, semafory, chodci ani pohled otce, kterého nechcete zklamat, jakkoliv si můžete říkat, že vás jeho názor nezajímá. Kromě toho Hakuei byl skvělý v bloumání pohledem po okolí, cpaní se vším, co bylo po ruce a obecné nepozornosti, která byla sice jen předstíraná, ale očividně úspěšná. Občas bylo pár okamžiků, kdy na něj všechno uvnitř hlavy křičelo, aby Showovi poradil nebo mu říkal vlastní zkušenosti, ale on chtěl, aby si na ty věci přišel sám a tak se udržel a nechal ho, ať si to dělá po svém. Jeho taky vždycky vytáčelo, když na něj někdo chytračil, jak je to lepší, obzvlášť, když to ten někdo dělal dnes a denně. Jistě, bylo moudré poslouchat rady a zkušenosti starších, ale ne ve všem. Na něco si prostě musíte přijít sami. Když se v jeden okamžik rozjedou dozadu, nechá ho to ledově klidným, jenom cukne rukou k ruční brzdě, ale jemu se tohle taky stalo. Vlastně se občas zapomene i teď, když stojí třeba v kopci a zapovídá se. No a co, dokud neťuknete toho za vámi… Když Show odbočí na odpočívadlo, koutky mu samy od sebe vyskočí nahoru, ale nebrání mu. 

"Ne, ne vlastně máš pravdu. Už jsem k smrti utahanej. Tohle houpání sem a tam by jednoho vážně uspalo. Vidíš, jak plynule ti to jde? A teď jsi ještě líp zaparkoval. Můžeš si klidně zkusit couvat mezi stromy, co?" Trápí ho, ale motor zhasne a najednou je všude kolem omračující ticho. Hakuei nasadí skoro nervózní pohled jako středoškolačka, co je se svým klukem sama pozdě večer venku a rozhlédne se, jako by netušil, co má dělat, ale je to jen další z jeho her. Showova ruka se ocitne na jeho stehnu a Hakuei se zatváří trochu udiveně, ale ten pravý údiv přijde, když Show prostě vystoupí z auta a nechá ho tam. Vykloní se k jeho sedadlu, aby viděl okýnkem ven, ale Show už nastupuje dozadu a dá mu jasně najevo, co a jak by si přál. On myslel na naprosto klasický styl na kapotě, pěkně pod hvězdami a s výhledem, ale pravdou bylo, že tady mají publikum a Show ještě pořád nebyl takový blázen jako on sám. Show se ocitne na sedačce přímo za ním a obejme ho zezadu kolem krku a Hakuei si musí přiznat, že je na tom něco hrozně rajcovního. Asi kvůli tomu, že takhle k sobě pořádně nemůžou. Jeho vzrušené je přítomné okamžitě, ještě když mu Show šeptá do ouška takové věci a jakmile mu řekne, že se vzadu sám bojí, prudce se po něm ohlédne. Jediným okem zmapuje místo a možnosti zadní sedačky. Nejsou zas tak malí, i když jsou dost hubení. Pak se ale vymrští z místa, bouchne za sebou dveřmi a už nastupuje do volných dveří vzadu. Jenom ne normálně, ale rovnou po hlavě, opře se o dlaně a kolenem o sedačku a přesouvá se rovnou nad Showa. Jednu nohu musí nechat nějak na podlaze ale tu druhou vecpe na sedačku a hříšně se usměje. Knoflíky jeho košile jsou už povolené od Showova předchozího jednání. 

"Já vím, to jsou ty moje rozmary, ale na tohle budeš vzpomínat mnohem víc, než na postel. V posteli to dělají všichni." Má na to hned argument, než ho umlčí svými rty a klínem se otře o jeho. Ani to není takový kalkul, o moc víc místa tady není. 

"Já snad vylezu, svlíknu se tam a vrátím se až pak." Brumlá do jeho rtů.