Epilog - Mackenyu x Yuki - část 4.

(Yukiho byt)

Mackenyu

Je těžké myslet jenom na to, co zrovna dělá, protože Yuki to téma rozvinul opravdu hodně a jeho poslední slova byla o tom, že ti lidé jsou takoví amatérští psychologové. Napadne ho, že málokdo chodí k psychologovi rád, ale možná někomu ve vztahu vyhovuje, když v něm ten druhý umí doslova číst. Jemu vždycky přišlo zajímavé, když byl ten druhý trochu tajemný a to se s tímhle životním směrem moc neslučovalo. Tedy připadalo mu to tak. Jak by mohl někdo být tajemný, když v něm máte tak dobře umět číst? Jistá dezorientace ale byla vzrušující a tu s Yukim zažíval právě teď. On sám byl vlastně tak trochu psycholog, když brnkal lidem na struny v soudní síni a snažil se dohlédnout až na dno případu, ale to bylo trochu něco jiného. Třeba až bude na Yukiho mířit lampičkou, kdy se naposled viděl s tím klukem z fotky. Ideálně na vteřiny přesně. Uvědomuje si, že doopravdy žárlí a místo, aby mu to vadilo, se pro sebe usměje, protože je to jasným znamením, že Yukiho miluje a že se o něj bude rvát jako lev se všemi, kdo by proti němu mohli mávat bičíky. Jen ať si to přijdou vyzkoušet. I další Yukiho slova zněla tak, že k tomuhle inklinuje víc, než by si Mackenyu mohl myslet. Mělo by ho to vyvádět z míry, možná by toho měli nechat a vážně si to vyjasnit, ale on ho teď nemíní pustit. Ať je to jak je to, buď to s ním bude nejlepší nebo nebude. Těžko na tom něco změní, pokud to nepůjde od srdce a ze dna duše a v tom má jasno asi i Yuki. Proč by si s ním tak vážně začínal, kdyby hledal přesně tohle a neměl jediné znamení, že by do toho Mackenyu šel? +Už dost toho otravného myšlení.+ Pomyslí si a začne Yukimu i sobě vymazávat mozek z hlavy.

"Vylížu z tebe, co se ti líbí." Zavrčí tiše ze svého místa aniž by tušil, že možná že tohle je přesně to, co by Yukimu stačilo. Mackenyu stačilo jenom trochu podráždit a hned je z něj poslušný milenec. To Yuki si vodí jeho a ne že ne. Yuki se ještě pokouší děkovat a rozvíjet téma toho ateliéru, ale Mackenyu už ho příliš nenechává dělat cokoliv jiného, než sténat a když si Yuki trochu slovně uleví a on se na okamžik podívá nahoru, aby viděl výraz jeho tváře, vlčácky se pro sebe usměje a pokračuje. Jazykem už se dostává co nejdál a často ho vyměňuje za vlastní prsty a brzy má co dělat, aby Yukiho boky vůbec nějak udržel na místě. Yuki ho začne přemlouvat, aby to už konečně udělal a on sám ví, že na to začíná být ta nejvhodnější chvíle. Nechce ho předržet a chce, aby u toho byl nepříčetný, ne otrávený, že je toho moc a začíná to být nepříjemné. Začne se přesouvat nad něj a pozoruje jeho obličej, zatímco ho Yuki vybízí, aby se nebál udělat cokoliv chce. Tohle je o hodně jiná zkušenost, než v tom bazénu tehdy a Mackenyu si uvědomí, že teď je Yuki opravdu otevřený a sám sebou a už se nebojí udělat cokoliv, co sám chce, aby něco nepokazil. Taky si uvědomuje, že on sám se ještě stále bojí. Nejvíc asi toho, že by ho v něčem zklamal, že by to prostě nestačilo. Bojí se vlastního selhání, na které není ani trochu zvyklý. Bez většího otálení do něj začne vstupovat a i když je pořád dost opatrný a ohleduplný, zároveň nic neprotahuje ani si s ním nekonečně dlouho nehraje. Spíš docela rychle přidá na tempu, protože má dojem, že přesně tohle je to, co by Yuki mohl chtít – trochu se nechat zničit. Pokouší se dobývat zároveň i jeho rty a pak z něj v jednu chvíli vystoupí a prudce ho otočí pod sebe na břicho. Jestli se chce nechat ovládat tak dobře, on to zkusí a trápit ho bude tím, že na sebe neuvidí. Koneckonců on má dobrý výhled, když se podívá pod sebe a směrem dolů.

Yuki

Macken dělá všechno proto, aby přestal myslet nad čímkoliv jiným. Je to tak osvobozující po těch starostech posledních týdnů, že se tím nechá velmi lehce pohltit. Co si budou, nechal by se totálně zblbnout, i kdyby ho mohl jen pozorovat, jak leží v posteli. To by mu klidně stačilo a měl by zase chuť do práce. Teď si však nepřeje nic jiného, než aby ho zničil takovým způsobem, že bude spát dvacet čtyři hodin v kuse. Prostě potřebuje odpadnout, aby ho taky nechal chvíli vydechnout. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl být tak vyřízený z jiné osoby, ale teď se to děje a je to děsivé a zároveň krásné. Prudce otevře oči a podívá se dolů, když zazní věta, kterou by od něj nečekal. Trochu ho tím zaskočil a zároveň...

"Nic lepšího mě potkat nemohlo. Zeptal bych se, co mi ještě provedeš, ale můj mozek už si pár minut bere dovolenou." Podaří se mu vyslovit mezi jednotlivými steny a povzdechy. Není schopný udržet své tělo na místě a ovládnout třes svalů, který napovídá, jak blízko neskutečně silnému vrcholu je. Mackenova slova to v něm jen podporují. Nemyslel si, že něco podobného uslyší rád, ale teď to jen stupňuje jeho touhu, jestli je to vůbec možné. Taky začíná tušit, že tohle není zdaleka všechno, co by s ním mohl zažít. Těší se na to, co se bude dít dál, opravdu ano. Ucítí uvnitř sebe jeho prsty, které se střídají s jazykem a jsou stejně neskutečné, jako všechno předtím. Pořád si říká, že to nemůže déle vydržet a stejně ho Macken nenechává přijít na vrchol. Dojde mu mnohem později, že to přesně to, co celou dobu chtěl a potřeboval. Nebylo to o omezování, ale kontrole a Macken to zvládá na jedničku. +Kruci podruhé.+ Prolétne mu hlavou jako blesk. Plácne dlaní vedle sebe a vzápětí sevře pevněji látku. Snaží se tím trochu kontrolovat sám sebe, ale nejde to. Všechno má pevně v rukou jeho milenec, úplně všechno. Dlaně přesune na Mackenovo tělo, když se posune nahoru za ním a nohy dává víc od sebe, aby ho pustil mezi ně celého. Boky mu bez váhání vyjde vstříc. Musí být hrozně hlasitý, ale pouští ho dovnitř bez sebemenších problémů. Sám si říkal, že tyhle začátky nikdy nejsou zrovna příjemné, ale teď na cokoliv negativního nemá ani pomyšlení. Vydechuje ve stejném intervalu, jaké je jejich tempo a občas mu vyběhne ze rtům Mackenovo jméno. Tak moc ho má plnou hlavu. Nic jiného se do ní prostě nevleze. Během vteřiny o něj přijde.

"To ne." Zaskučí snad i lítostivě a je to znovu, kdy se oddálí jeho vrchol. Trochu překvapeně vyjekne a pak se usměje do peřin, protože mu dojde, proč to tak je. Místo toho, aby si začal stěžovat, se pořád pitomě usmívá a jeho zadek se zvedne o kousek výš, aby ho ještě víc provokoval. Jak kdyby to potřebovali. Jen trochu se ohlédne přes rameno, aby na něj aspoň malinko viděl. Jen to mu stačí, aby se hlasově projevil znovu. Hrozně mu to tam sluší a ty jeho svaly jen dokonale dokreslují celou situaci. Místo, aby jen tak nečině ležel, sáhne za sebe a trochu se pozvedne, aby mohl sevřít jeho bok. 

"Ještě chvíli a dodělám to klidně sám o to povlečení." Trhne jím malinko proti sobě a provokativně se pousměje přes rameno. Ano, teď je opravdu sám sebou a vystrkuje růžky, které většinou nejde vůbec vidět. Jeho představy dokonce sahají tak daleko, že mu uvězní ruce a bude si to zase řídit sám. Pak už vážně nebude mít vůbec žádnou možnost, aby se ho snažil pobízet. 

"To, že skoro nic nevidím, mi vážně vadit nebude." Odmlčí se na chvíli, aby popadl dech a klínem se pohne proti posteli. Prostě mu chce ukázat, že to myslí vážně. Nutně potřebuje dojít na vrchol, nebo se mu tady zblázní. 

"Mám skvělou představivost a tebe před očima celé dny a noci." Prozradí mu trochu neplánovaně, že se mu o něm zdálo. Ne, že by v těch snech dělali něco podobného, tohle dokonale předčí jeho představy, ale vážně to nebylo mládeží přístupno.

Mackenyu

Yuki během jejich spojení ani jednou nezaváhal a Mackenyu necítil žádný protest jeho těla proti jeho vpádu a tak v duchu ubezpečí sám sebe, že to proběhlo v pořádku a všechno udělal správně. Yuki ztrácí sám sebe, neovládá se, dokonce se zlobí, když udeří dlaní do matrace, ale Mackenyu ho nepustí ani na chvíli ani mu nedovolí, aby si sám pomohl nebo jim jinak diktoval, jak tohle celé bude probíhat. Nejen, že pochopil, že je to součást hry, on ani nechce. Není to ani tak o sobeckosti jako spíš o tom, že si teď nevládnou ani jeden a Yuki ho rozdivočil natolik, že neumí zabrzdit nebo vzít trochu zpátečku. Jak by taky mohl, když mu tady hrozil takovými věcmi a Yuki se místo čehokoliv jenom roztomile pitomě usmíval a říkal si o víc? Ta jejich opatrná romantika z bazénu je ten tam a on si musí říkat, jestli kdokoliv z těch bytů okolo někdy zažil to, co právě teď dělají oni. Protože oni opravdu schopně demolují postel a ani si neuvědomují, jak její čelo naráží o stěnu a dělá ještě větší hluk, než jejich spojené hlasy. Když se ho pak rozhodne otočit a Yuki si postěžuje nebo se spíš skoro lekne, že je konec, pro sebe se usměje a nechá ho obličejem dolů, ale nenechá ho opuštěného dlouho, sám by to nepřežil. Yuki mu vybídne svůj zadek a pro Mackenyu je to další vzrušující pohled stejně jako fakt, že se mu do něj takhle vstupuje mnohem lépe. Vezme ho oběma rukama za boky, aby mohl naplno řídit jejich pohyby, hloubku i rychlost a očima klouže po Yukiho páteři, tváři a toho, co z ní je zrovna vidět a místě jejich spojení, které teď přitahuje jeho pozornost nejvíc. Ucítí na sobě Yukiho ruku a honem se na ni přísně podívá, protože ani neví, kde se tam vzala, ale pak mu Yuki řekne, že už v podstatě nemůže a že má v plánu pomoct si sám. Mackenyu se zamračí, protože tohle nečekal a navíc si to chce sobecky užít do poslední možné chvíle, ale nemůže Yukiho bezhlavě týrat. Už toho snesl opravdu hodně, když si vzpomene, co s ním před tím dělal a že on sám má přece jenom náskok. Aby toho nebylo málo, Yuki si ještě přisadí, že mu tahle poloha vůbec nevadí a Mackenyu v tu chvíli napadne, že se těm jeho kamarádům s bičíky vlastně vůbec nediví. Yuki by si jednu zasloužil. Možná i dvě. Ne proto, že by nebyl hodný, ale proto, jaký je to provokatér, kterému stačí jen slova a pár pohybů, zatímco Mackenyu tady potí krev, aby ho dostal. 

"Jak to, že ještě můžeš mluvit?" Zeptá se ho místo čehokoliv jiného. Yuki se začne pohybovat klínem proti posteli, ale Mackenyu ho pořád drží a svou silou mu v tom hravě zabrání, když ho pozvedne výš. Teď už je ta poloha na břiše možná trochu nepříjemná, ale Yuki má, co chtěl. Trochu vyměkne, ale jenom v srdci, ne na těch špatných místech, když mu Yuki řekne, jak na něj pořád myslí a že se mu o něm i zdá. Teď je to on, kdo se připitoměle usměje. Nejspíš se slituje, ale jsou to pořád jenom Yukiho šikovná slovíčka, kterými ho dostává tam, kam by chtěl. +Nesmíš se tak nechat.+ Napomene se, ale na budování odolné obrany si bude muset dát trochu víc času při dalších pokusech. Jen tak pro radost ho plácne dlaní po zadku až to pleskne a pak si konečně dovolí přijít k vrcholu a doufá, že se tam dostane Yuki společně s ním. Ten poslední příraz je prudší, než zamýšlel a pak mu na chvíli znemožní pohyb, než se sebere, povolí a nechá ho opatrně klesnout na postel. Pokračuje ve svých pohybech, dokud může, aby si byl jistý, že ho skutečně dovede k slastnému cíli a jeho prožitek protáhne co nejvíc. Pak už bude muset chvíli taky dýchat.

Yuki

Kdyby jen Yuki tušil, jak moc se snaží Macken vnímat jeho tělo a dává si pozor, aby mu neublížil, asi by se zamiloval ještě víc. Sám není schopný se jakkoliv kontrolovat, takže možné riziko ani nevnímá. Zároveň jeho podvědomí pracuje za něj a ví moc dobře, co si může dovolit a co ne. Nevnímal Mackenův vstup jako něco nepříjemného, právě naopak. A rozhodně ho chce cítit znovu, i když ho zrovna nevidí. Příště se jen tak nenechá a nedovolí mu, aby ho obracel. Moc se chce dívat a zároveň ví, že tohle si užije dost dobře taky. Už jenom to jak nekompromisně se na tom břiše ocitl, mu rozechvívá vnitřnosti. Dnes opravdu poznává sám sebe, žádné opatrné oťukávání, ale ryzí vášeň, kterou moc chtěl vidět a cítit. Nebojí se, ani na vteřinu ho nedostihne strach, že by to bylo třeba příliš. Je to přesně ta důvěra, kterou chtěl jednou zažít. Teď se to děje a je to naprosto úžasné. Usměje se pro sebe s tváří zabořenou do polštářů. Sám si není jistý, jak to, že ještě vůbec vydá nějakou hlásku a je schopný vůbec poskládat slova k sobě. Za většinu z nich by se při běžném rozhovoru rozhodně styděl, ale teď je dokáže vyslovit. Nejspíš taky proto, že nad tím vůbec nepřemýšlí a pálí je tak, jak je dokáže jeho podvědomí vytvořit. Asi taky proto, že ho chce co nejvíce vyprovokovat a tuší, že si to náramně užije. Vydechne omámeně a zároveň trochu utýraně, když se jeho boky vzdálí od postele a nemůže si dopřát pocit látky v klíně. Další slastné mučení a stejně se tomu zase culí. 

"Tak dobře, tohle jsem si zasloužil." Vydechne a skládá paže pod sebe, aby se líp udržel a nebyl pro něj zase taková zátěž. Klidně mu vystaví svůj vlastní zadek, aby si to Macken pořádně užil, nějaký pocit studu, už tady nemá místo. Co přijde vzápětí, to absolutně nečekal. To plácnutí přes zadek mu způsobí zatmění před očima a vystřelí ho těšně pod vrchol. Ne, nenechal by se mlátit od rána do večera, ale v tuto chvíli to snad ještě víc nakoplo jeho touhu. 

"Ano." Vydechne omámeně a pak už vážně neví, co se stalo. Vrchol ho smete společně s Mackenem a přijde nové zatmění. Paže, stejně jako nohy se mu rozechvějí a je vážně k podivu, že se na nich vůbec udržel. Ani si není vědomý toho, jak moc hlasitý byl a co všechno díky pohybu postele způsobili. Asi pak bude týden sedět a obdivovat obouchanou zeď u čela a zároveň bude chodit ven s papírovým pytlíkem na hlavě. Měl by se začít těšit na setkání se sousedy, kteří ho znají už několik let. Konec představě o slušně vychovaném barmanovi. Klesne do peřin a prudčeji vydechne, protože za prvé jeho klín je pořád dost citlivý a za druhé je pod ním vážně trochu mokro. 

"Myslím, že teď by vedle mě mohl spadnout dům a vůbec si toho nevšimnu." Podaří se mu nějakým způsobem promluvit, ale hlas mu zvláštně přeskakuje. Přetočí se pod Mackenovým tělem a stáhne ho k sobě do peřin kousek stranou, aby se mohl posunout blíž k němu a hezky se přitulit. 

"Myslím. Že začínám tušit, kam se budeme stěhovat." Otře se tváří o jeho dokonale vypracovaný hrudník a pak ho na něj i několikrát políbí. 

"Na samotu u lesa." Vypadne z něj, než si uvědomí, jak to zní a tiše se rozesměje. 

"Hodně rychle." Dodá ještě, aby to celé podpořil, než se pomalu podívá nahoru. Je krásný, nikdy si nebude myslet nic jiného, to prostě ví. 

"Ono je vlastně jedno, kde budeme bydlet. Půjdu s tebou, kam jenom budeš chtít. Opravdu moc tě miluju." Kousne se do rtu a nakonec stydlivě pousměje. Zase to trochu vypadá, že je v posteli s ním malinko někdo jiný, než kdo byl před chvíli. Macken ale pomalu otevírá jeho skrytou stránku, kterou nejspíš pořádně ještě nikdo neviděl. Zveden oči kousek výš a uvidí, co společnou chvilkou způsobili. 

"Ale budeme potřebovat větší ložnici, kde bude moct být postel dál od stěny. Nevím, kdo by to pořád opravoval." Musí se začít tiše smát.

Mackenyu

Celou dobu vnímal všechno, co se s nimi oběma dělo, ale nebylo to vědomě jako jindy v normálních denních činnostech. Byl to druh jakéhosi podprahového vnímání, kdy si dáváte pozor a nasloucháte a zároveň jste natolik pohlceni, že nedovede vnímat normálně. Teprve, když se jeho mozek začne vracet na zem po prožitém orgasmu a jeho tělo trochu popadne dech, uvědomí si naplno Yukiho reakci, když ho plácl. To roztoužené Ano by nemohl přeslechnout ani kdyby tisíckrát chtěl. Všechno to směřuje zase k tamtomu jedinému tématu, ale ještě pořád si nepřipouští, že by mu Yuki mohl odejít, protože Mackenyu tuhle hru nebude hrát naplno, jako by možná mohl čekat. Tohle byl on, ale víc nejspíš ne. Hodí to dokonale za hlavu, protože si nemíní kazit krásné chvilky podivnými myšlenkami, stejně jako si je jistý, že Yuki je spokojený, opatrně z něj vystoupí a položí se vedle něj. Náruč rozpřáhne skoro automaticky, Yuki se k němu přisune a on sáhne po okraji peřiny. Dneska se dokonale zničili, on má za sebou dlouhou cestu a Yuki zase pracoval do noci a je si jistý, že do rána je několikrát vzbudí kočka, protože v noci bývaly aktivní, takže nemá v plánu mučit ho dál. Na to budou mít mnoho dalších dní a sousedi si pro dnešek asi taky rádi oddechnout. Mackenyu byl normálně dost ohleduplný člověk a dal by si na tyto věci pozor už jen kvůli jejich reputaci, ale stejně se budou stěhovat a on se těší, až si v nejbližších dnech prohlédnou všechna možná místa. Díky Takeshimu si mohou opravdu dobře vybírat a nemusí se spokojit s kdejakou nabídkou, což bylo dobře, protože ceny ve městě byly šílené. Yuki má úplně stejné myšlenky, protože promluví o stěhování, Mackenyu vytáhne obočí nahoru a tázavě otočí tvář, aby se mu mohl podívat do očí. Rozesměje se, když mu to Yuki osvětlí a pokusí se představit si, kde by to asi tak bylo. Nic pro dojíždění do jejich práce, ale Tokyo mělo klidné čtvrti, kde byly velké domy a méně sousedů. Něco podobného by to asi být mělo. 

"Tak nakonec to nebude apartmán v mrakodrapu..." Odtuší. Vždycky si myslel, že v nějakém bude bydlet, když se mu bude dařit, ale nakonec to bude dům a když si představí Yukiho romantickou duši, nejspíš by to ani jinak nešlo. Zasměje se znovu, když Yuki dodá, jak moc rychle to musí být a přikývne, protože tohle mu je naprosto jasné. 

"Zítra můžeme spát u mě, vyhneme se sousedům a tu další noc… kdo ví…?" Třeba vážně najdou něco strašně rychle anebo si pronajmou hotelový pokoj, jemu to bylo jedno, když tam bude s ním. Znovu se musí usmát po Yukiho dalších slovech. 

"Zrovna jsem myslel na to samé. Měl jsem nějaké představy, ale s tebou se hrozně rychle změnily." Řekne mu měkce a mile.

"Taky tě miluju." Podívá se mu do očí a něžně ho políbí. Nový smích na sebe nenechá dlouho čekat, když mu Yuki připomene, co dneska provedli se stěnou. 

"Aranžmá uprostřed nebo futony to jistí." Řekne a z pod postele se ozve nečekané a zoufale znějící kočičí mňoukání. Mackenyu se skoro lekne, vážně na chvilku zapomněl, že tady nejsou sami. To Yukimu raději říkat nebude. Počká, až se Yuki pro kotě natáhne, protože je mu jasné, že na zemi by ho nenechal a když se oba dva uvelebí, natáhne se po vypínači lampičky a zhasne. Pokoj se ponoří do zvláštního ticha a on si uvědomí, jak moc je nepříjemné usínat, když je někde sám. Nikdy mu to nevadilo, ale teď se hodně věcí mění. 

"Neopouštěj mě pro něco jiného, prosím." Řekne Yukimu nakonec naprosto upřímně, ale už není schopný počkat na odpověď. Jeho víčka prostě klesnou a pohrouží se do dokonale spokojeného spánku, ve kterém se snad ani nepřetočí, aby Yukiho nemusel pustit.

Yuki

Yuki se na Mackena podívá s mírně pozvednutým obočí, protože první jeho poznámku o mrakodrapu úplně nepochopí, ale vzápětí mu to dojde a trochu mu opadnou koutky. Nechtěl, aby měnil svůj názor na to, kde by chtěl žít. Musí si to nechat projít trochu hlavou, jen teď moc není ve stavu, kdy by dokázal přemýšlet. Pořád je plný předchozího zážitku a tak se zase pousměje. Prostě projde zítra nabídky a vybere od každého něco. Pak se můžou jít podívat, a kde se jim bude líbit, tam taky budou bydlet. Nakonec to bude vlastně celkem jednoduché. Musí hlavně pořádně vnímat, jak se Macken tváří a jak bude na prohlídku reagovat. To přece zvládne, je barman. Znovu k němu malinko zvedne a přikývne.

"Tak dobře, asi to bude lepší. Nejspíš bych se hanbou propadl." To, že se to možná stane i u Mackena doma, nad tím zatím uvažovat nedokáže. Naštěstí, jinak by nejspíš strávili každou noc v jiném hotelu a nakonec by na to vlastní hnízdečko snad ani neměli. Konečky prstů pořád konejší kůži na hrudníku pod sebou, když zaslechne jeho slova o tom, jak mění jeho pohled na věc.

"Ale já přece nechce nic měnit." Ujistí ho, že je naprosto spokojený s tím, jak to právě teď je a hlavně je se vším na něm nadmíru spokojený. Zvedne k němu pomalu oči a pousměje se velmi spokojeně, protože to vyznání prostě zní nádherně. Mohl by to poslouchat hodiny pořád dokola a neměl by toho dost. Nechá víčka klesnout, když se jejich rty dotknou a tiše si povzdechne. Ten polibek konejší jeho duši i mysl a zase je ve stádiu, kdy nechce přemýšlet vůbec nad ničím. Zasměje se Mackenově poznámce o futonech a posteli uprostřed. Nakonec to tak dopadne, ale pak se ozve mňoukání a v Yukiho očích se objeví starost. Kotě se probudilo a jemu to hned vyžene vrásky, jestli náhodou něco nepotřebuje. Tak snadno na něj zapomněl. Ne, k tomu se nepřizná. Nakloní se z postele a vytáhne kotě k nim. To se okamžitě spokojeně zavrtá pod kousek pokrývky k Mackenovi. Má pocit, že je to typické a kočky jsou vždycky za mužem, totiž…No na tom stejně zase tolik nezáleží. Jejich nový člen rodiny v tom má očividně jasno. Yuki se uvelebí zpátky k nim a trochu upraví přikrývku na kotěti, aby se do ní třeba nezamotalo. Nechá víčka klesnout a už by chtěl spát, kdy Macken řekne něco, co ho donutí prudce otevřít oči. Vážně se tolik bojí, že by mohl odejít? Yuki není schopný vymyslet situaci, kdy by to skutečně chtěl. 

"Neopustím tě nikdy. Nikdo na světě mi nemůže dát víc, než ty. Třeba ti jednou dokážu pořádně ukázat, jak v mých očích a v hlavě vypadáš a jak dokonalý pro mě jsi. Úplně ve všem." Pošeptá mu a doufá, že tím vymýtil všechny obavy. Nesnesl by pomyšlení, že by se Macken trápil. Když se podívá znovu do tváře svého milého, už spí. Musí se tomu jen zlehka pousmát. 

Sám usne velmi brzo po něm, ale uprostřed noci ho vzbudí žízeň. Dojde se napít velmi potichu, aby nikoho nevzbudil a pak se posadí do křesla kousek do postele. Přitáhne si kolena pod bradu a hledí na ty dva, kteří se k sobě tulí. 

"Nepotřebuju projet svět, abych věděl, že jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat. Nepotřebuju chodit na rande a poznávat nové lidi, abych věděl, že ty jsi ten, se kterým chci žít." Šeptá do ticha a nepřestává se usmívat.

"Mám jedno velké soukromé rande se světem a to je život s tebou. Ty jsi totiž můj svět, Macken-koi a vždycky budeš. Jednou ti to povím a možná se mi budeš smát, ale to nevadí." Uchechtne se tiše sám sobě, než se vrátí k nim do postele. Zlehka políbí rozehřátou tvář, pohladí kočku a pak usne znovu. Jeho sny jsou krásné a je v nich vlastně jistá budoucnost pro ně. Jejich život bude jeden velký sen. Nezáleží na tom, co je potká, nejdůležitější je, že to zvládnout společně.