Epilog - Mackenyu x Yuki - část 1.

(kancelář)

Yuki

Od té doby, co opustili dům na Okinawě, začal ten pravý kolotoč. Yuki si nejednou pomyslel, že kdyby to věděl, tak to snad i odmítne. K jeho nečekanému dědictví totiž patřila i hromada práce, papírování a zařizování, které Yuki doteď vůbec neznal. Když to viděl poprvé, vážně si myslel, že se v tom prostě a jednoduše utopí. Tohle nebyl seznam zásob do baru, to rozhodně ne. Jeho zoufalství ze začátku nemělo konce, ale nikdo o něm nevěděl. Nechtěl vypadat jako někdo, kdo se toho bojí nebo to snad nezvládne. Přece se tím nenechá položit. Neřekl to ani Mackenyu, hrozně by se styděl, kdyby se mu k tomu přiznal. Dny pomalu plynuly a on neměl vůbec na nic čas. Pak přišla další trochu rána pod pás, když mu Mackenyu zavolal, že musí odjet. Na dlouho. Yuki zůstal v první chvíli jen tiše zírat před sebe. Teprve spolu začínali, vážně se těšil, až si ty první společné věci užijí a ono se to nestane. Na nějakou chvíli ho dokonce napadlo, že si Mackenyu uvědomil, jak obyčejný je a proto odjíždí. Třeba začal doufat, že na něj Yuki zapomene a bude vyřešeno. Ne, to se neděje. Zakáže si podobné myšlenky. On moc dobře ví, že takový není, a že kdyby na něco podobného došlo, řekne mu to narovinu. Určitě ano. Přinutí se k úsměvu a řekne mu, jak moc ho to mrzí a že se mu bude stýskat a zároveň mu popřeje, aby se mu opravdu dařilo. Je to upřímně, takový byl vždycky. Sám se snaží nemyslet na to, že bez něj je tak nějak ztracený. Nemusel být s ním, ale věděl, že je blízko, což teď vážně nebude. Rozloučí se snad až příliš rychle a jakmile se ozve typický zvuk zavěšeného telefonu, teprve teď pořádně vydechne. Dosedne pomalu na křeslo a složí obličej do dlaně. On věděl, že kdyby mu řekl, jak se věcí mají, nejspíš nikam nepojede a právě proto to neudělal. Bylo to důležité, proto mlčel. Mohl by jít za Aoim s Uruhou. Ví, že by mu chtěli pomoct, ale rychle to přehodnotí. Ani je s tím nechce zatěžovat, měli svých starostí s dědictvím dost. 

"Take-san, já si nejsem jistý, že to zvládnu." Postěžuje si s pohledem upřeným do okna a pak si vzpomene na chvilky strávené právě s tímto mužem. Podaří se mu obrnit a zvládnout všechny své úkoly. Tak to pokračuje několik dlouhých týdnů. Ani už neví, kdy se naposledy pořádně vyspal. Má pocit, že jakmile padne do postele a zavře oči, hned musí zase vstávat. Už je to vážně dlouho, kdy se dostal za bar a mohl něco namíchat. Přistihne se, že na koktejly ani nemá myšlenky. Dneska ho čeká jeden z nejhorších dní, musí zkontrolovat všechny faktury, které mu přistály v jeho malé kanceláři v baru uprostřed města. Jindy je to dost slunné místo, ale teď jeho stůl osvětluje jen světlo lampy. Na stole stojí poloprázdný hrnek se studenou kávou a skoro není vidět přes hromady papírů, které si sem nanosil. Podniky šlapou skvěle, začíná se v tom opravdu orientovat, ale je toho na něj příliš. Ty papíry ho prostě požírají zaživa a začíná si být jistý, že ještě jeden podobný den a už ho nenajdou. Na chvíli se opře do opěradla celkem pohodlné židle a promne si kořen nosu. Někde v té hromadě mu pípne telefon. Hledá ho snad deset minut, než se mu to podaří a koutky se mu zvednout v upřímném, jen už trochu unaveném pousmání. Je jedno z mála jmen na displeji, které mu spolehlivě dokáže zvednout náladu. Popravdě mu odepíše, jak se má a co dělá, totiž že je ještě v práci. Nejspíš dostane vynadáno, že ještě nešel spát, a hřeje ho to na srdci. Zároveň je mu však neskutečně smutno. Přál by si, aby tu byl, má pocit, že ho může zachránit. Ne pomocí, ale pocitem, který měl, když byl s ním. Totiž, že zvládne úplně všechno na světě. Jenže je moc daleko. A ještě dlouho bude…Cítí se opravdu sám a stejně se ani na vteřinu nepodíval na nikoho jiného stejným způsobem.

"Stýská se mi, víš." Promluví na telefon.

"Hrozně moc." Povzdechne si, než si položí bradu na složené paže na hromadě na stole.

Mackenyu

Bylo to velké překvapení a Mackenyu jel na jistotu. Yuki se mu sice nesvěřil s tím, kolik práce má ve smyslu, že by si na ni stěžoval, ale kdykoliv s ním mluvil, byl uprostřed jednání nebo trčel v nějaké kanceláři a Mackenyu byl dost inteligentní na to, aby si všechno domyslel. Když poslal svou poslední smsku, chvilku trvalo, než mu na ni Yuki odpověděl. Ono když stojíte na ulici před vchodem a hledíte na displej, než se rozsvítí, připadá vám i deset minut jako dvě hodiny, ale nakonec se mu jeho domněnky potvrdily. Mackenyu se pro sebe usměje a vykročí rovnou do kanceláře. Yuki je tu sám a není ani zamčený, což mu vyčaruje vrásky na čele. Japonsko bylo bezpečným místem, kriminalita tu byla nízká, ale stejně byste neměli zůstávat sami v noci v nezamčené budově, obzvlášť, když šlo o bar. Co kdyby se tady objevil někdo, kdo by ho chtěl zařadit do sítě svého výpalného? To se mohlo kdykoliv stát. Mackenyu vstoupí přesně v okamžiku, kdy zaslechne Yukiho slova, opře se ramenem o rám dveří a usměje se. 

"To je dobře. Nerad bych zjistil, že tě hrozně ruším, mám se sebrat a zase odjet." Řekne mu a čeká na údiv v jeho tváři. Neměli se vidět ještě hodně dlouho. Mackenyu neměl v plánu vracet se teď, ale případ se pohnul nečekaným směrem, soudce ho na dlouho odročil, než se nastřádají všechny potřebné důkazy a pro něj nemělo smysl zůstávat ve městě déle a tak se tajně vypravil za Yukim, aby ho překvapil a potěšil. Ani neví, proč mu o tom prostě neřekl, připadalo mu, že překvapení bude zajímavější. Tak nějak očekává, že když bude všechno tak, jak má, Yuki zpoza stolu vyskočí, až ho převrátí, všechny papíry se mu rozsypou po podlaze a on tak bude v práci ještě o sto let déle, než by musel a tak se honem pohne z místa, stůl obejde a skloní se nad ním pro polibek. Pak si před něj přidřepne, vezme jeho dlaně do svých a usměje se do tváře nad sebou. 

"Případ je odročen a vypadá to, že minimálně na několik týdnů, takže teď budu pracovat zase v Tokyu." Sklouzne černýma očima na papíry okolo sebe. 

"Aoi s Uruhou mi dali na čas volno a najednou mám docela volné ruce. Prý něco chystají a brzy se dozvíme, co to je, vypadá to, že sami teď práci na chvíli posunuli na druhou kolej, tak jsem si myslel, že bych ti tady mohl s něčím pomoct." Postaví se a přerovná komínek papírů. 

"Nevypadáš moc jako barman." Rýpne si do toho, že stát by měl Yuki za úplně jiným stolem, ale nakonec tu kopu zase odloží. 

"Hrozně lžu, jsem tady spíš proto, abych tě rozptyloval a obtěžoval a vyřešil několik otázek. Třeba to, že každý bydlíme někde jinde a scházíme se u toho druhého… Máš od Takeshiho krásný být a já mám zase rád ten svůj, je taky dost luxusní. Myslím, že si nevybereme a tak jsem nám na zítra objednal nějaké prohlídky, ale nevím..." Znovu rýpne do komínku. 

"Neměl by sis najmout asistentku nebo tak něco?" Zamračí se a pak se zasměje. 

"No a teď..." Ještě jednou se rozhlédne okolo sebe. 

"Můžeme vyrazit do víru velkoměsta a dát si nějakou dobrou večeři nebo… se necháš rozmazlit v soukromém onsenu nějakého drahého ryokanu, buď jak buď, tady už nebudeš ani vteřinu." Rozhodne a znovu mu podá svou dlaň, tentokrát, aby ho vytáhl na nohy. Jakmile mu však Yuki přistane v náručí, je hrozně těžké sebrat a se a opustit tuto místnost. Sklouzne dlaněmi po jeho ramenou a těle, pevněji ho sevře v pase, prohlédne si ještě jednou jeho tvář a rty a pak se nakloní pro dlouhý a velmi důkladný polibek. 

"Nebo bys mi chtěl ještě jednou vyčinit za to, že jsem o tobě věděl tak dlouho dopředu, zatímco ty jsi nic netušil? To mě taky bavilo." Zaduní možná až moc hlubokým hlasem a jestli hned neodejdou, sbírat komínky budou tak jako tak.

Yuki

Yuki si je v první chvíli jistý, že se mu ten hlas jenom zdá. Když nechápavě zvedne oči ad hromady papírů a skutečně ho vidí, myslí si zase, že na stole usnul. Má vážně krásné sny, jeden by se nechtěl ani probouzet. Rozhodně ne do té reality, v jaké právě teď přebýval. Nakrčí trochu obočí a rychle zavrtí hlavou. Poslední, co by chtěl je, aby Macken někam odjel, i když jenom ve snu. Má pocit, že se rozbrečí štěstím a možná ten stůl šipkou přeskočí. Nic z toho se nestane. Není schopný se jakkoliv pohnout, ani cokoliv říct. Musí první přijít na to, jak se to dělá. Kouká na něj s doširoka otevřenýma očima, když míří k němu a obchází stůl. Teprve až se k němu skloní, ucítí jeho parfém a vzápětí i rty, ví, že se mu nezdá. Trvá to až příliš krátce, ale to zoufalství z toho, jak ho teď vidí a zároveň radost v těch pár prolnutích musel stihnout. 

"Budeš tady?" Teď si o něm bude myslet, jak tady za těch pár týdnů úplně zblbnul. Pokud si nemyslel o jeho inteligenci to samé, ještě než odjížděl. Ne, pořád se jeho sebevědomí nedostalo příliš vysoko a tím časem, kdy tu byl sám, snad ještě kleslo. Velmi neochotně ho pouští, když vstává, ale pořád tak trochu vypadá, že neumí do pěti napočítat. Samozřejmě o Aoim s Uruhou věděl, i když netušil, co se za tím skrývá. 

"Já…" Chtěl říct, že nepotřebuje pomoct, ale ty papíry jsou dost usvědčující, aby nelhal. Mírně se pousměje, i když je to trochu smutné. Jak on by rád stál za úplně jiným stolem. Trochu stočí tvář stranou, aby se na něj nemusel podívat. Pořád to bere jako své selhání, že to nedokázal zvládnout. No možná zvládal, ale taky s jakým dopadem. Rychle a nevěřícně se na něj podívá a v první chvíli si je jistý, že mu řekne, jak musí zítra zase odjet, ale naštěstí je to úplně o něčem jiném. Koutky mu po opravdu dlouhé době vyskočí upřímně nahoru a veselé jiskřičky se vrátí do jeho očí. Přesně tohle potřebuje a rozhodně chce poslouchat. 

"Dobře, tohle musí být sen. Jinak si vážně nedokážu vysvětlit, jak je možné, že za mnou přijel ten nejkrásnější chlap na světě a ještě mi k tomu navrhuje společné bydlení. Řekl bych ti, ať mě štípneš, jestli se mi to nezdá, ale vím, že bys to klidně udělal." Napadne ho samozřejmě jen jediné místo, kam by ho štípnout vážně mohl, ale teď sedí, to nepůjde. Už zase se trochu červená, ale už není schopný do něj odtrhnout oči. Nadechne se, aby mu řekl, že doufal, že to zvládne sám. Byl naivní, ostatně jako vždycky. Jenže během vteřiny už stojí na nohách a tiskne se k Mackenovu dokonalému a vypracovanému tělu. Vydechne hlasitěji, jakmile ho sevře. Ani neví, jak se mu to stalo a už protahuje ruce kolem jeho krku a tiskne se k němu. 

"K tomu se ještě dostanu. Později." Stihne jen říct, než se konečně začnou líbat. Je v tom tolik vášně a zároveň lásky, kterou by mu chtěl dát. Když se musí odtáhnout, aby vůbec popadl dech, prudce se mu zvedá hrudník.

"Ještě mě jenom na vteřinu pustíš, přísahám, že konečně zjistíš, jak umím být nepříjemný." Nechtěl mu vyhrožovat, vypadlo to z něj naprosto spontánně. Později se za sebe bude stydět, ale teď to nějak nestíhá.

"Nepřeju si nic jiného, než abychom tu ještě chvíli zůstali." Ne, rozhodně nemá v plánu pokračovat v práci. Jediné, co chce, je dát těm papírům co proto. Už zase pomalu rudne, ale stejně se znovu přitiskne na Mackenovy rty. Dlaněmi sklouzne dolů a začne se dobývat po jeho oblečení. Vůbec neví, co ho to popadlo, ale hrozně se mu to líbí. 

"A ano, jsem to pořád já." Dodá v další menší pauze. Víc však nestihne. Vezme ho prsty za lem kalhot, kam se dostane a táhne ho k sobě, dokud zadkem nenarazí na desku stolu. Povzdechne si roztouženě do jeho rtů a ví, že mu ani nemusí říkat, co by měl právě teď udělat a co si teď opravdu přeje.

Mackenyu

Yukiho slovům se musí doopravdy zasmát. Pokaždé, když jsou spolu, je na něm vidět, že tomu pořád nemůže uvěřit a že se na Mackenyu doopravdy dívá jako na toho nejkrásnějšího na světě. Mackenyu ještě nepřišel na to, proč si o sobě Yuki myslí tak málo, když je taky velmi krásný, ale bude mu to rád vyvracet pokaždé, když se potkají. Něco na něm pro něj mělo neskutečné kouzlo, ale možná to bylo v tom, jak vystupoval, jak se díval nebo jak se usmál. Jeho krásné schránce to dodávalo zvláštní jiskru, kterou mu nikdo nemohl sebrat ani ji jinak napodobit. Ano, klidně by ho štípl a samozřejmě existovalo místo, které mělo pro ten účel zvláštní přednost, ale zároveň by našel i dost jiných a tak ho na chvíli přestane objímat, aby ho mohl symbolicky štípnout alespoň do tváří. 

"Ano, budu teď tady a vypadá to, že na dost dlouho, abychom ten byt mohli vybrat a trochu se v něm zabydlet a až se budu vracet příště, už to bude k tobě domů. K nám domů." Dodá a usměje se. 

"Už se mi nechce myslet na to, ve kterém bytě mám košili, ani jestli to bude lepší u mě nebo u tebe. Byl bych rád, kdyby to bylo jasné, kde se potkáme." Říká mu tiše a měkce a doplní svoje slova odhodlaným kývnutím. 

"Než budu zase muset odjet, chtěl bych ti s tím nějak pomoct, abys konečně mohl dělat i to, co tě baví. Vím, že je to těžké, ale tohle jednou skončí, vyhrabeš se z toho a pak už to bude jenom vydělávat. Takeshi to věděl, zažil to, to proto tě pohřbil pod papíry. Aby sis pak mohl do smrti užívat." Řekne mu, protože ví, jak je tím vším zavalený, i když se moc snaží, aby to nebylo poznat. Ostatně ti dva o pár bloků jinde na tom nebyli jinak. Zatím vypadali z toho dědictví spíš nešťastní, ale Mackenyu se rád díval mnohem dál. Tohle byla jenom chvíle v jejich životě a odměna bude trvalejší. Zadarmo ani kuře nehrabe! Jakmile se od sebe odtrhnou a Yuki mu začne hrozit, Mackenyu se zatváří úmyslně naprosto zaskočeně a koutky mu cuknou nahoru. 

"No já..." Začne, ale Yuki mu skočí do řeči a řekne mu, že teď hned ještě nikam chodit nechce. Stejně by mu ještě něco potřeboval říct, ale je to těžké, když se Yuki vrhá na jeho rty a začne se dlaněmi dostávat pod košili. Musí ji tahat z kalhot a všelijak se při tom snažit uvolnit pevně upravenou fazónu, ale moc dlouho mu to netrvá. Mackenyu stihne jenom znovu pokývat hlavou na znamení, že ho vážně nepoznává, ale je to jenom vtip. Takhle vypadali pokaždé, když se dlouho neviděli a to bylo neustále. Moc si toho spolu neužili, skoro nic. Nechá se jím za kalhoty přitáhnout těsně k tělu, udělá dva kroky, dokud není Yuki u stolu a už stačí jenom jediné – prostě ho na něj vysadit a všechno to shodit dolů, ale… 

"Něco jsem ti přivezl." Řekne konečně. Má takový dojem, že ani kdo ví jaký dárek teď Yukiho nezastaví a bude to chtít nechat na později, ale on má vážně strach, že by to na té chodbě nemuselo vydržet. 

"Musíš mi dát ještě vteřinku!" Zvedne prst a s klukovským culením zacouvá, aby se po dvou krocích otočil a rozeběhl ke dveřím. 

"Není to úplně běžná věc, co by si dva kluci mohli dát nebo snad přát, ale snad se ti bude líbit." Stačí ještě říct, než na chviličku zmizí za dveřmi. Zpátky je snad za třicet vteřin a v dlaních drží docela maličké kotě s obrovskou červenou mašlí okolo krku. Je chlupaté, smetanově bílé a má neskutečné modré oči. Rozhlíží se na všechny strany a Mackenyu se zatváří jako nevinnost sama, když ho k Yukimu nese. 

"Abys nebyl tak sám, když budu pryč." Řekne mu a je zvědavý, jak se teď vrátí k tomu stolu, ale… věří ve své schopnosti!

Yuki

Chvíli na něj kouká ještě trochu nevěřícně a upřímně se zasměje, když ho Macken štípne do tváře. Není schopný být už ani smutný a mračit se. Najednou má pocit, že ty papíry nejsou vůbec žádná práce a že nad nimi klidně může sedět týden v kuse a nebude mu to vadit. Ano, to je přesně ten důvod proč ho potřeboval u sebe. Možná taky proto, že když tu nebyl jeho hlava začala vymýšlet vše možné scénáře, jak si to rozmyslel a podobně. Jenže teď už to začíná být opravdu vážné, když ho znovu ujišťuje, že to společné bydlení není jen výplod jeho fantazie. 

"Zní to vážně moc hezky." Usměje se s rozzářenýma očima. +K nám domů.+ Ještě chvíli to bude převalovat v hlavě a pak si to snad nechá vytetovat. Macken z něj vážně dělá tak trochu blázna, ale jemu se to neskutečně líbí. Už dávno ví, že tak jako s ním se ještě necítil. 

"A já pak budu mít nepřeberné množství tvého oblečení, ve kterém budu moct spát. Hm, taky se mi to líbí." Uculí se podruhé a trochu se ošije. Už je to tady zase, říká to, co ho jako první napadne. No, tohle už asi Macken tuší, protože už ho nachytal s jeho trikem pod polštářem, ve kterém spal, když byl naposledy pryč. 

"Čekám na chvíli, kdy ti dojde, že jsem vážně trochu šílený." Promne si obličej. Zvedne k němu oči a znovu se usměje, protože mu chce pomoct. Tentokrát vrtí hlavou on sám. 

"Já vím, že to půjde. Když si zase tady, budu mít energie na rozdávání, vážně to zvládnu. Chci, abys na mě mohl být hrdý. Nejen ty ale i Takeshi. Máš pravdu." Odsouhlasí mu to, že to jednou bude takové, jak si v první chvíli vysnil. Půjde to, ale chce to čas. Pak už vážně nepřemýšlí nad tím, co dělá. Jakmile se jeho polibky prohloubili, začal krásně ztrácet sám sebe. Musí vypadat hrozně nadrženě, ale tomu prostě nejde poručit. Cítí Mackenovu kůži, jak se napíná přes svaly a už ví, že mu nestačí jen jediný pohled, aby měl dost. Potřebuje ho mít pořádně u sebe a aspoň pár okamžiků nepouštět. Moc chce cítit jeho stisk, tak jak to umí jen on a jak se mu to líbí. Ta deska stolu za ním, mu na pár vteřin přijde hrozně usvědčující, ale jeho příteli to zdá se nevadí. Tedy vypadalo to tak, dokud ho nezastaví. Vypadá trochu zmateně a malinko stahuje obočí k sobě. Přemýšlí, jestli to náhodou nepřehnal, ale to asi nebude ono.

"Něco jsi mi přivezl?" Zeptá se ho pořád stejně udýchaně. Pozoruje ho s pootevřenými rty a už se zase trochu červená. Má totiž prostor se začít zase stydět. Pozoruje Mackena, jak odbíhá ke dveřím a musí se jeho výrazu i tomu popoběhnutí zasmát. Dobře, tak on ještě chvilku vydrží. Trochu vytahuje krk, a když uvidí tu kuličku, kterou přivezl, málem se rozpustí na místě.

"Koupil jsi mi kotě?" Nevěří vlastním očím, ale okamžitě se zamiluje. Do kotěte a do Mackena ještě víc. Měl hrozně rád tahle stvoření, ale bál se, že by jim doma bylo smutno. Ostatně doteď celkem cestoval. 

"Je úžasné. Vážně moc moc moc děkuju." Hned se po kotěti natáhne, ještě mu rychle poděkuje pusou a k sobě tiskne to malé stvoření.

"Jak mu jen budu říkat?" Potřebuje samozřejmě hned jméno.

"A bude potřebovat spoustu věcí, ale teď už je všude zavřeno." Ne, že by na svého milého zapomněl, ale...To kotě! Očividně se u něj drobečkovi líbí, protože se k němu lísá a spokojeně přede. 

"Mohlo by se jmenovat jako ty." Zvedne k Mackenovi oči a trochu si ho dobírá. 

"Když mi nemá být smutno." Pak hned zase pozoruje kotě a škrabká ho za oušky. Během vteřiny je zadkem na stole a je mu jedno, kolik papírů zasedne. V tureckém sedu si pokládá kotě do klína.

"Nemá hlas nebo žízeň?" Má obavy, aby se u něj nemělo špatně. Začíná to vypadat tak, že už bez něj neudělá ani krok. Nejspíš mu pořídí nějaký pěkný baťůžek a bude chodit všude s ním.

"Podívej, jak se na tebe kouká." Řekne Meckenovi.

"Určitě se mu líbíš. Ani se mu nedivím." Uculí se na něj.

Mackenyu

Pousměje se, když mu Yuki řekne, že má v plánu hrabat se mu ve skříni a zkoušet spát ve všem jeho oblečení. Do postele se chodilo v čistém, ale jemu něco říká, že nejraději sáhne stejně po tom, co měl alespoň chvíli před tím na sobě. Bylo to roztomilé, jemu se to líbilo. Pokrčí rameny.

"Šílení lidé jsou zábavní. Nikdy nevíš, co čekat a s někým normálním bych se mohl nudit." Řekne mu, ale nemyslí to tak docela vážně. Samozřejmě, že Yuki nebyl žádný šílenec. Byl jenom spontánní ve věcech, které se v Japonsku rády zametaly pod kobereček. Mackenyu ale doma nechtěl žádnou dokonale trénovanou tvář, chtěl tam jeho. Někdy mu Amerika vyhovovala mnohem víc, ale Aoi s Uruhou tam zatím moc času netrávili a tak pro něj bylo nemyslitelné tam víc pobývat, pokud by u nich nechtěl dát výpověď. Možná se to někdy stane, ale ne v dohledné době. Už to není jenom o práci, jsou rodina. Usměje se ještě víc, když se v Yukiho očích objeví nové odhodlání. Je kouzelné sledovat, že ten nakopávač je pro něj on sám, ale bylo to vážně dobře. Bez motivace nešlo nic dobře. Pak už ale Yukimu předává jeho nové kotě a když vidí ty oči, je mu jasné, že se trefil. Nebál se, že by kočka nakonec skončila v útulku, spíš si nebyl jistý, jestli by nebyla víc jeho, než Yukiho a jestli by nebyla doma pořád sama. Ale na první pohled vidí, že Yuki ji rád bude nosit všude s sebou a když to půjde a budou u Aoiho s Uruhou, bude ji moci mít v práci jistě i on sám. Bude to cestovní domácí kočka, bude zvyklá na kanceláře. Nebude nikomu překážet. Tady s Yukim klidně být mohla a až bude jednou v podniku, může ji mít v soukromé šatně nebo té malé kanceláři co tam vždycky někde je, aby nebyl kolem hluk. +Možná bude ještě nakonec ráda alespoň někdy sama doma.+ Pomyslí si s úsměvem a sleduje ho, jak se s ní mazlí. 

"Není za co." Opětuje mu rychlý polibek a sám kotě ještě pohladí po hlavě, než se o tu desku stolu opře sám, aby se na ně mohl dívat. Pokrčí rameny na to jméno. 

"To je na tobě." Od toho dává ruce pryč. Nikdy by si nevybral a navíc je to Yukiho kotě. Zaloví v kapse a vytáhne očkovací průkaz. Všechno potřebné je zařízené a jako majitel je vážně uvedený Yuki. 

"Další prohlídku má až za rok, když mu nic nebude. Jméno si máme dopsat. Něco k jídlu pro ni mám a to ostatní počká do rána." Asi by někde měli rychle zřídit bedýnku, nějaký kartón, ale když se rozhlíží kolem sebe, zrovna mu nic do oka nepadne. No… maximálně si pak vytře nehodu, to už se mu po cestě stalo. Překvapeně vytáhne obočí nahoru, když Yuki chce, aby se kotě jmenovalo po něm. Až na ně bude volat, nikdy nebude jasné, kdo je kdo, ale neřekne mu ne. Jak by mohl? +Třeba si to ještě rozmyslí.+ Vrhá po Yukim nejistým úsměvem. Yuki se opře pozadím vedle něj, ale dál se věnuje kotěti, což bylo samozřejmě od začátku jasné. Rozesměje se, když mu Yuki řekne, že se na něj kotě dívá, protože se mu líbí a pak to rozhodne.

"Dobře. Ani večeře ani procházky, prostě půjdeme k tobě, protože u mě není nic k jídlu ani další věci, tam se o kotě postaráš, dáš ho spát a pak hodně dlouho nedáš spát mě." Řekne. Tady by jim stejně bylo nepohodlno. V návalu vášně by jim to sice nevadilo, ale šance, že dá Yuki kočku na podlahu a nechá ji, aby se jen tak dívala, je nulová. Na chvíli si kotě půjčí, než Yuki vypne počítač a sbalí si všechno potřebné. Zatím zavolá taxi a objedná něco teplého k jídlu k němu do bytu. Pak už jsou na cestě a brzy i u Yukiho doma. Vždycky, když sem Mackenyu přijde, cítí tu jeho zvláštní vůni, co sám doma nemá. 

"Vůně domova." Prohodí tiše a rozhlíží se, co je tu nového.