Aoi x Kazuki - Kdy máš narozeniny? - část 1.

(Aoiho byt)

Kazuki, Show

Pro Kazukiho byly poslední dny velmi zvláštní. Nějak se nemohl otřepat z toho, co mu řekl Aoi, když byli společně na jídle u moře. Tedy spíš těsně před tím. Pro něj byly jakési možné sny to největší, co v životě měl, opravdu začal doufat, že by na něm někomu mohlo začít záležet. Cítil se tak, ale nebylo to jen čistě o tom. Nikdy se mu nic podobného nestalo, aby se za jediný den tak zbláznil a na někom zůstal viset. Ne s takovými city, které v sobě právě teď měl. Ale ty si musí zatrhnout a to velmi rychle. Pár dní to vydrží v módu, nic se nestalo a všechno je v pořádku, jen jeho oči prozrazují, jak moc v pořádku to vážně není. Pak už konečně přijde den, kdy má jít do své práce k Showovi a tím dostane tu nejlepší výmluvu, jak se s Aoim vidět co nejméně. Dodrží všechno, co mu slíbil, takže i když by měl být v práci hodně brzo, stihne si ráno přivstat a nachystat Aoimu snídani, oběd do práce a něco na zakousnutí a večeři samozřejmě taky. Zatím ještě nemá své peníze, ale dost dobře to zvládne vykouzlit z toho, co mají doma…Totiž doma. Vydechne si, až se za ním dveře zaklapnou. Aoi měl naštěstí docela dobré spaní, asi to bylo i tou hodinou, kdy Kazuki vstával. Pak už se taky nezastavil a Show na něj valil jednu povinnost za druhou. Musel se spoustu věcí naučit, ale to by nebyl on, aby pořádně nezabral a nezvládl to. Žene ho totiž ještě další motivace, kromě lepšího života. Chce Aoimu všechno co nejdříve splatit, aby mu nevisel na krku. Rozhodně si je jistý, že se mu uleví, až se od něj odstěhuje. K Aoimu se vrací opravdu pozdě večer a pokud se v jeho oknech ještě svítí, zůstává venku na ulici a čeká, až zhasne. Měl rozhodně chodit dřív, ale už v první dny Aoimu nechal vzkaz, že se bude muset zdržet, aby nahnal všechny znalosti a o místo nepřišel. V podstatě už skládal jednu výmluvu na druhou. Za týden si ho Show zavolal k sobě, aby s ním promluvil. Samozřejmě si všiml, že Kazukiho elán na všechny ostatní věci je ten tam a tak zapojil své umění a brzo z něho část vytáhl. Tedy hlavně to, že potřebuje peníze na své vlastní bydlení. Showovi se v tu chvíli v hlavě rodí plán, díky kterému by mohl Kazukiho dostat z dohledu Aoiho a možná dokonat to, co měl původně v plánu. Yumeto mu kladl a srdce, že je má rád. Však on mu nechce fyziky ublížit, jen si z něj udělá pomocnou sílu na dlouhá leta, už jen díky vděčnosti a postupně z něj své peníze vytáhne. 

"Jsem s tebou opravdu spokojený, proto bych ti rád dal nabídku, třeba ji využiješ." Ozve se Show, když sedí v jeho kanceláři a za okny už se stmívá. 

"Měl bych pro tebe místo k bydlení. Můžu ti to strhávat z platu. Je volný hned, nemusíš na nic čekat." Usměje se na něj vlastně i mile, i když je to jen maska. Kazuki na něj vytřeští oči. Přijde mu to neuvěřitelné, ale v této chvíli je to něco, co se mu opravdu hodí. 

"Já, totiž…" Začne Kazuki a něco v hlavě ho varuje, že by to možná dělat neměl. Ale na druhou stranu…Show ho však předběhne. 

"Byt je zatím volný a ještě chvíli bude, dám ti týden na rozmyšlenou, pak ho obsadím." Dá mu ještě čas, aby ta nabídka byla co nejpříjemnější. Pak už se společně rozloučí a Kazuki zamíří k Aoimu. Je pátek, dneska už má hotovo a nakonec zvládl úplně všechno. Když před domem vidí, že se svítí, krátce si povzdechne, ale možná je na čase zjistit, jak na novou nabídku zareaguje. To bude to hlavní, co nejspíš rozhodne. Znovu se nadechne, nasadí svůj ne úplně upřímný úsměv a jde nahoru. Hned ve dveřích se rozhlédne a uvidí ho.

"Ahoj. Dneska toho nebylo tolik." Vysvětlí svůj brzký příchod. 

"Neruším?" Zeptá se opatrně a naznačí, že klidně může ještě na chvíli odejít. 

"Vlastně jsem rád, že jsem tě tu chytl, mám nejspíš dobré zprávy." Začne opatrně, jakmile mu Aoi potvrdí, že neruší.

Aoi

Aoi moc dobře vnímal, že se Kazuki po jejich malé promluvě změnil a jakoby zvadl. Přikládal to jeho zaláskovanosti a faktu, že to po čase samo odezní. Snažil se být ohleduplný a milý, vymyslet mu nějakou zábavu, ale Kazuki se mu vyhýbal a on si jednoduše myslel, že chce být sám, aby to celé nějak zpracoval. Yumeta od té doby neviděli, ale několikrát si vyměnili smsku, takže o něj neměl strach. Často mizel na několik dní a zase se objevoval, někdy denně, někdy občas… Jakmile nastane Kazukiho velký den v práci, nabídne mu, že by ho tam třeba vyprovodil, ale Kazuki nechce s tím, že je to hodně brzy a z bytu odejde sám. Když se Aoi probudí, najde nachystanou snídani i další jídlo a všechno je tak, jak bylo od počátku, co Kazuki přišel do jeho bytu. Bylo to divné, najednou o něj takhle přijít na celé dny a nevidět ho málem ani v noci, ale v ty chvíle, kdy ho zahlédl, vypadal zdravý a v pořádku a tak si Aoi připomněl, že není jeho otec a že by se o něj neměl tak přehnaně bát. Tenhle Show nakonec nevypadal jako špatný zaměstnavatel, ale stejně se Aoi nemohl zbavit takového zvláštního pocitu vzadu v hlavě. To asi proto, jak se teď Kazuki změnil. To, že by to mohla vážně být intuice, to ho doopravdy nenapadne. A ani ve snu by ho nenapadlo, že Kazuki plánuje, že se od něj velmi rychle odstěhuje. Tyto věci většinou trvaly hodně dlouho a on chtěl mít jistotu, že jeho svěřenci stojí pevně na vlastních nohách. Podle něj půjde o měsíce, ale to se asi brzy přepočítá. A nejen v tom, protože to, co ho má potkat dneska, to by si nevymyslel ani v nejdivočejším snu. Když se vrátí domů, je ještě velmi brzy. Slunce už se přesto sklání k obzoru a v bytě je šero. Aoi se přesto nenamáhal rozsvítit. Světlo ho teď protivně otravuje. Kdyby se Kazuki po návratu domů rozhlédl, všiml by si, že Aoi ani nejedl a když konečně zašramotí svými klíči v zámku, je Aoi v kuchyni, zády k němu, jednou dlaní se opírá o zavřenou ledničku před sebou, hlavu má trochu skloněnou a druhou ruku volně podél těla. Vypadá, jako by o něčem hodně přemýšlel. Z toho postoje ho nevytrhne ani fakt, že Kazuki pro jednou přišel jindy, než když spí a z počátku dokonce ani jeho hlas. Teprve po chvíli rozklíčuje obsah jeho slov a mírně za ním cukne hlavou, ale přes oponu černých vlasů není z jeho tváře vůbec nic vidět. 

"Dobré zprávy?" Zopakuje po něm velmi tiše a zní to trochu dutě. Kéž by mohl říct to samé. Trochu se narovná, odlepí od lednice a s povzdechem se obrátí čelem k němu. V jeho obličeji je jasně patrná bledost, jakási strhanost a nejspíš i stopy slz, ale on se domnívá, že tohle na něm poznat není. Udělá několik kroků směrem k němu a skončí na židli u jídelního stolku. 

"Kazuki-chan, buď tak hodný a pokus se sehnat Yumeta. Potřebuju, aby tě u sebe nechal nějaký čas bydlet." Řekne mu, odmlčí se a promne si bradu dlaní. Uvědomí si, jak by to mohlo vyznít po tom všem mezi nimi, že to vypadá, že ho vyhazuje, aby spolu nebyli a dojde mu, že bude muset ven s celou pravdou. Nahlas se to říká vážně těžko. 

"Dneska mě vyhodili z práce. Je sotva polovina měsíce, nebudu mít z čeho zaplatit. Nejdřív se musím postarat o tvojí střechu nad hlavou." Řekne mu na vysvětlenou. Důvod by si raději nechal pro sebe. 

"Promiň, měl jsi dobré zprávy, měl jsem tě nechat mluvit jako prvního." Přinutí se k úsměvu, ale jeho oči jsou unavené. Pokývne mu dlaní, aby povídal. Je to po několika dnech poprvé, co s ním vůbec chce jakkoliv mluvit.

Kazuki

Kazuki si po celou dobu, kdy stál v bytě, přebíral v hlavě, jak to Aoimu podá. Chtěl, aby to vyznělo, že se ho nic z toho, co mu předtím řekl, nedotklo. Samozřejmě by to nebyla pravda a on nikdy moc lhát neuměl, ale teď to udělá a Aoi mu to uvěří. Vážně je o tom přesvědčený. Zatím si myslí, že mu Show vytrhl trn z paty. Je si jistý, že už Aoiho svou přítomností spíš otravuje. Ne proto, že by tu byl, ale spíš proto, co mu tehdy řekl. Pro oba bude lepší, když se odstěhuje a Kazuki se bude trápit kousek dál od něj. Ne, nepřešlo ho to ani trochu, spíš je to s každým dnem horší a podle toho, co uvnitř sebe cítí, to jen tak nepřejde. Tohle prostě ještě nezažil. Aoi ani netuší, co s ním provedl. Za své dny v nové práci potkal tolik krásných kluků, už dokonce dostal číslo, ale to s omluvou vrátil zpátky. Ne, nikdo se mu nemohl rovnat. Nemůže to ani nikomu říct, protože jediný, komu by mohl je vlastně Aoiho přítel. To nejde. Krátce zvedne oči a rozhlédne se kolem. Je tu už světlo a hned mu oči padnou na jídlo, které zůstalo nedotčené. Znovu sklopí hlavu a zatím se na Aoiho ještě ani nepodíval. Už ani nejí to, co mu připravil. Rozhodl se vážně správně, musí odejít nebo to bude ještě horší. Cítí, jak se mu chvějí ruce a podvědomě prsty zatíná v pěst, aby to přestalo. Nefunguje to. Konečně k němu zvedne oči a to co uvidí, ho málem odešle na kolena. Co se stalo? To je to první, co mu proběhne hlavou. Tohle přece není jen taky. Nakrčí obočí a v očích se mu objeví nefalšovaná starost. Chce se k němu rozejít, ale zarazí se uprostřed pohybu, protože Aoi o jeho starost nemusí stát. Připomene mu dobré zprávy, ale teď je to to poslední, na co by myslel. Pohne se dopředu, když se k němu Aoiho otočí a tváří se ještě hůř. +Stalo se něco Yumetovi? Proč se tak tváříš?+ Pobízí ho očima, aby konečně začal mluvit, jinak se asi zblázní. Nadechne se, aby konečně něco řekl, ale když ho Aoi rovnou pošle za Yumetem, kolena se mu zlehka podlomí. Naštěstí to ustojí. Takže je to kvůli němu. Honem sklopí hlavu a do očí se mu nahrnou slzy. Už to očividně nemůže vydržet. Nadechuje se podruhé, aby mu řekl, že nemusí, protože místo k bydlení už má. Jenže Aoi to dokončí a je to úplně o něčem jiném. Rychle k němu zvedne velká očka a zírá na něj nevěřícně.

"Vyhodili tě?" Zašeptá pořád stejně nevěřícně. Proč proboha? Zavrtí první jen hlavou. Už si je jistý, že Yumetovi určitě volat nebude. Teď je přece čas, aby Aoimu všechnu jeho starost vrátil. Zavrtí hlavou podruhé, když ho vybídne, aby mluvil. 

"Jen…Měl jsem radost z práce." Lže a jde to poznat na tom, že si mne konečky prstů za zády. Několikrát se kousne do rtu a pak už to nevydrží. Udělá několik rychlých kroků k němu, klesne na kolena a prostě ho objeme kolem pasu a přitiskne spánek na jeho rameno.

"Je mi to hrozně líto." Vydechne do látky jeho trika. Je mu úplně jedno, jak to teď vypadá, ale musel to udělat. Mírně se odtáhne a svěsí ruce podél těla, jen dosedne na paty. 

"Proč tě vyhodili?" Zeptá se ho, i když si není jistý, jestli o tom chce Aoi mluvit. U toho mu krátce sáhne na triko a trochu mu ho poopraví. 

"Aoi-…" Odmlčí se, protože se málem přeřekl. Zvedne k němu oči a palcem mu setře pozůstatek slz.

"Aoi-san. Postaráme o střechu nad hlavou, ale pro oba. Nenechám tě v tom." Nakrčí obočí. 

"Nemůžu, už jenom proto, co jsi pro mě udělal." Teď vůbec nejde o to, co k němu cítí, ale jak by mohl odejít, když ho vytáhl z ulice? 

"Něco určitě vymyslíme. Show je se mnou spokojený. Ví, jak na tom jsem a nabídl mi zálohu na výplatu. Budu ji mít za týden. Něco málo mám z dýšek na place. Musím se učit i tam." Sklopí krátce hlavu a možná se dočká spíš odmítnutí, protože Aoi s ním být nechce, ale…Stejně to řekne.

"A pokud to nevyjde, možná bychom měli kde bydlet." Opatrně k němu zvedne oči. Bylo by to pravděpodobně malé nula plus nic, ale lepší než ulice no ne?

Aoi

Je mu jasné, že tím oznámením Kazukimu asi vyrazil dech. Ani on nečekal, že by se tohle stalo, ale měl. Přece věděl, jak se k němu ostatní chovali a že využili úplně všeho, co na něm našli. To, že by mu Kazuki lhal, toho si vůbec není schopný všimnout. Nedívá se na jeho ruce, spíš někam před sebe a hlavu má plnou starostí. A pak je Kazuki najednou u něj, klečí před ním, objímá ho kolem pasu a snaží se ho konejšit. Aoimu asi tři vteřiny trvá, než se pohne, ale pak ruce zvedne, mimoděk s nimi jednou nerozhodně trhne a pomalu obejme Kazukiho tělo. Byl zvyklý žít sám a všechno si řešit za sebe i za druhé, ale jakmile má jednou možnost vyplakat se někomu na rameni, slzy se blíží nezadržitelně rychle. Ještě pořád se ovládá, ale je to složité. Starý chlap bude brečet před klukem, co přišel o všechno, vážně skvělé. Nerozpojí jejich objetí, dokud to Kazuki neudělá sám, protože ho jednoduše potřebuje, ale jakmile se Kazuki oddálí, pomalu položí dlaně do klína a podívá se do jeho mladičké tváře. Aoiho oči jsou trochu naplněné stojícími slzami, ale nepustí je dál. Nadechne se a mírně rozhodí rukama do strany, když se ho Kazuki zeptá, proč ho vyhodili. Podívá se při tom jinam, ale než stačí vysvětlit i tohle, Kazuki už mu rovná tričko a to přeřeknutí mu taky neujde. Je mu úplně jasné, jak ho chtěl oslovit a je vidět, že to má i v podvědomí. Kazuki nechce, aby bylo postaráno jenom o něj a Aoi tady zůstal, ale jinak to nepůjde. K Yumetovi se všichni tři nevejdou. Kazuki naznačí, že by možná o nějakém bydlení věděl a Aoi se na něj důkladně podívá. Ještě se ho neptá na podrobnosti, ale vzhledem k situace, ve které před pár dny Kazuki byl, mu to mohl nabídnout jenom jediný člověk a těch velkorysostí je podle Aoiho podezřele moc. Vůbec se mu to nelíbí. Neví proč, ale nelíbí. 

"Potřebuju, abys šel nejdřív k Yumetovi. Musím co nejrychleji prodat všechny věci, co tady jsou, postel i pohovku a neměl bys ani kde spát. Zaplatím z toho zbytek nájmu na tento měsíc, abych nic nedlužil. Mezitím musím sehnat jinou práci. Yumetovi to zaplatím, toho se neboj. Já…" Na chvíli se odmlčí. 

"Prodám auto a všechno se vyřeší." Má pocit, že omdlí, už jenom když to říká. To jediné, co měl. To jediné opravdu luxusní na čem mu záleželo. 

"Kromě toho můžu chvíli spát i v něm." Pokusí se o úsměv a pak se sveze na podlahu ke Kazukimu, opře se zády o stěnu a nechá dlaně volně přes kolena. To, že by spolu třeba neměli dál bydlet, to ho vlastně vůbec nenapadlo. Nikdy by Kazukiho nevyhodil jenom proto, že mu padl do oka vážil si toho, že to Kazuki vnímá, že jsou v tom spolu. 

"Chtěl jsem ti pomoc a znova tě topím, jako ti přede mnou..." Uchechtne se, ale je to hořké pousmání nad sebou samým. 

"Myslím si, že můžu zachraňovat lidi a nejsem schopný postarat se ani sám o sebe." Nejraději by s něčím hodil a nemá k tomu daleko. Po chvíli se za se uklidní. 

"Někdo z kanclu nás spolu viděl. Pořídili fotku, na které nic dohromady není a poslali ji šéfovi s nařčením, že jsem gay. Stačilo to na to, abych morálně ohrožoval fungování firmy a dostal přednášku o tom, za jakých podmínek mi vůbec nabídli práci." Co na tom, že ho tam celou dobu šikanovali a zneužívali. 

"Nechci, aby sis myslel, že je to tvoje vina. Musíš pochopit, že jenom čekali na příležitost. Mohlo se to stát s Yumetem kdykoliv před tím, vždyť tady bydlel..." Najednou mluví už zase klidně a vyrovnaně. Na tohle bylo Japonsko šílenou zemí. Aoi nikdy nebyl odsouzený, ale ta kauza stačila na to, aby ho odsoudili za ty soudy všichni ostatní. Prostě se do toho namočil, byl divný a pro dobro všech by ho možná měli trestat preventivně nebo tak nějak se to tady bralo.

Kazuki

Kazukiho naprosto vykolejí to, že ho Aoi objal nazpátek. Už jen díky tomu se mu srdce rozběhne asi tisíckrát rychleji a má pocit, že na chvíli prostě přestane dýchat. Nechá víčka klesnout a koutky se mu mimoděk zvednou nahoru. Neměl by se usmívat, ale nemůže si pomoct. Vážně do poslední chvíle čekal, že ho Aoi odstrčí a vyjede po něm, co blbne. Jenže to se nestalo. Když se odtáhne a podívá se do Aoiho očí, je mu hrozně. Vidí ty slzy, i když je nepustí ven a trhá mu to srdce. Prostě musí udělat maximum, aby se z toho dostali a ne, nenechá ho tady, to se prostě nestane. Neuhne před ním pohledem, když si ho takovým způsobem prohlíží. I jemu to přišlo trochu šílené, že mu Show nabídl bydlení. Z druhé strany, pokud byl tak dobrý, jak mu tvrdil, nejspíš mu chce pomoct, aby si ho udržel. Službička za službičku, tahle to bylo všude. Ostatně jeho výplata nebyla nějak extrémně vysoká a na jeho pozici by měl dostat minimálně dvakrát tolik. Ne, nebyl úplně naivní, ale zase dokázal věřit, že by třeba mohl mít šanci. Ostatně nedělal to zadarmo a dřel jak kůň. Aoi zase začne s tím, aby šel k Yumetovi a to už se Kazuki začíná celkem nebezpečně mračit. Pokračuje dál s prodáváním věcí a podle něj by to nemuselo být nutné. Několikrát odmítavě vrtí hlavou a je jasné, že s tím ani v nejmenším nesouhlasí. Nějak to zvládnou, i kdyby si měl vzít směny navíc na place a pár dní nespat. Ostatně nebylo by to poprvé. Pozoruje Aoiho a zatím mlčí, je ale jasné, že to dlouho trvat nebude a bude upřímnější, než kdy předtím. Aoi ještě vůbec netuší, čeho je schopný, když si postaví hlavu. Ostatně není tu jen jeden paličák, jen Kazukimu trvá, než s tím vyjde na světlo. Už už se nadechuje, protože to o topení ho vyloženě štve a začíná malinko bublat jako sopka. Trochu se uklidní, jakmile zjistí důvod jeho vyhazovu. Může za to to, že je viděli spolu. Cítí se provinile o tom žádné, ale z druhé strany má pravdu. Yumetu tu bydlel a ne krátce, takže to mohlo přijít kdykoliv předtím. Asi byla vážně smůla, že to bylo zrovna s ním.

"To jsou teda pěkní pitomci." Vezme ho úplně od konce a lehce se plácne dlaní do stehna. 

"Dobře, nebudu si myslet, že je to moje vina. Zkusím to." Ujistí ho, že tohle se pokusí z hlavy zatlačit někam do pozadí.

"A teď poslouchej ty mě." Narovná se a už si zakládá ruce na hrudi. Asi vypadá spíš k smíchu, ale jeho výraz napovídá, že se začíná vážně zlobit.

"Jako první, vážně nikam nepůjdu a ty taky ne. Zatím to není potřeba." Jeho hlas je rozhodný. Aoi se mu možná bude smát, ale to je mu jedno. 

"Je mi úplně fuk, že si myslíš, že mě topíš, ale tak to není. Uvědom si, co by se mi stalo, kdybys mě ten večer nezachránil, i když jsem si myslel, že je to spíš z bláta do louže." Připomene mu jeho skoro útěk a koutek mu malinko trhne nahoru. Hned to zase z hlavy dostane.

"Zachránil jsi mě a to je první bod, kvůli kterému rozhodně nikam odcházet nebudu. Co tím vyřešíš, když půjdu k Yumetovi? Budu dlužit ještě jemu." Pohodí vzdorovitě hlavou. Začne se zvedat na nohy a mírně se k němu skloní. Ten pocit, že je vyšší, je celkem příjemný, když se snaží být rázný. Dost se to hodí. 

"Zaplatím druhou půlku nájmu a pak se uvidí. Jídla je tu dost, s tím vydržíme, umím vařit z mála." Začne s tím praktickým.

"Auto můžeš prodat vždycky a bydlení pro jistotu máme." Začne být ten, kdo to všechno řeší. 

"Nenechám tě spát ani na ulici, ani v autě, na to rovnou zapomeň. Vím, jak vypadáš po ránu. Když bys spal na lavičce, nebude s tebou k vydržení." Trochu si do něj rýpne. Pak se předkloní a opře se dlaněmi o Aoiho ramena.

"Doteď jsem tě poslouchal, ale teď už máš smůlu. Věřím totiž, že to zvládneme a vůbec…" Nakloní hlavu trochu na stranu.

"Mám tě rád, mám tě hodně rád, a ne není to z vděčnosti, to už znám, je to úplně jiné." Nakloní se trochu blíž.

"A i když se ti to nelíbí, je to další důvod, proč chci zůstat. Kdybych odešel, nemohl bych žít s pocitem, že jsem v tom nechal někoho, na kom mi záleží." Odsouvá úplně stranou své předchozí přesečení, že se odstěhuje. Byl by stejně k ničemu, teď už to ví. Pak už to prostě nevydrží a krátce se přitiskne na jeho rty. 

"Poprvé a naposledy. Víckrát už to neudělám, slibuju." Vydechne s trochu rudými tvářemi a pak ho pustí a zamíří k lince.

"Navíc, když na tebe nedám pozor, ani jíst nebudeš." Povzdechne si, když vidí to jídlo. Nandá mu na talíř z lednice, nechá to ohřát a z lednice vytáhne vychlazené pivo. To mu v podstatě vrazí do ruky.

"Je to studený a je to dobrý. Panáka ti dám až po jídle." Usměje se široce a vlastně rozzářeně i přes to všechno, co se děje. Ono někdy to rozhodnutí stačí, aby se člověk cítil lépe.

Aoi

Aoi se hořce usměje a pokývá hlavou, když Kazuki označí jeho bývalé kolegy za pitomce. Rebelující mládí bylo vždycky velmi rychle ochotné někoho odsoudit, ale teď měl tedy vážně pravdu. Vyhodit někoho z práce, protože je gay nedávalo žádný smysl, ale to by asi musel žít někde jinde a ne v Japonsku. Vlastně… na světě bylo jen málo zemí, kde by se měl lépe a naopak velmi mnoho těch, ve kterých by dopadl mnohem hůř, takže asi mohl být osudu spíš vděčný. Kazuki s ním souhlasí nějak podezřele snadno a rychle a Aoi po něm vrhne podezřívavým pohledem. Neplete se, protože Kazuki má svoje podmínky a není jich zrovna málo. Vlastně najednou vypadá jako někdo úplně jiný. Celou dobu vypadal submisivně, jako hodný kluk, co moc neodmlouvá a dělá všechno proto, aby nepřekážel a vy se vedle něj měli dobře, ale najednou si diktoval podmínky jako by se nechumelilo a dokonce u toho vypadá docela dospěle. Aoi ho sleduje ze svého místa na podlaze, když si tak zakládá ruce na prsou a nařizuje mu, že se z tohoto bytu ani jeden nehnou. Rozhodí rukama, když mu Kazuki připomene, jak se ho tu první noc bál a utíkal před ním, jako by byl Aoi nějaký mafián, který ho ohrožuje. Pokusí se připustit si, že má možná pravdu, ale to se mu vždycky přiznávalo těžko a tak spíš uhne tváří do strany a povzdechne si. 

"Nebudeš mu dlužit, to já..." Nedořekne to, protože ho Kazuki nenechá a on se uraženě podívá do strany, ale mlčí. Ostatně to mu šlo vždycky docela dobře. +Necháváš se pérovat malým klukem?+ Pomyslí si. Ale Kazuki zase taky malý není… Pomalu k němu černé oči zase vrátí, když Kazuki vezme nájem na sebe. Měl si za ušetřené peníze pořídit vlastní věci a začít žít normálně, ne živit Aoiho. Před pár dny mu sháněli práci a teď bude podobně běhat Aoi. A bude to podobně nereálné, kvůli záznamu v jeho trestním rejstříku. Jenže Kazuki je oba živit nemůže. Kazuki se musí postavit na vlastní nohy a žít svůj život. A Aoi si pořád odmítá připustit, že by mohl být společný. Že Kazuki možná nic hledat nemusí. Píchne ho u srdce, když mu Kazuki řekne, že auto může prodat kdykoliv. Je to pragmatické a logické. Když vám na tom autě nezáleží… Protočí očima a protáhne obličej, když mu Kazuki připomene, jak vypadá ráno. Tohle začíná připomínat manžele po letech. 

"Když budeš u Yumeta, bude ti jedno, jak vypadám po ránu." Brblá, ale Kazuki se mu opře o ramena a on se na něj znovu musí podívat. +Teď máš smůlu???+ Zopakuje po něm v duchu. Oni to zvládnou společně??? Kazuki mu znovu připomene, jak moc ho má rád a Aoi v tu chvíli neví, kam s očima. Nejspíš by mu měl říct, že přesně proto, by odejít měl, ale to by ho Kazuki nesměl políbit a odpálit v něm emoce, které samozřejmě svede na své citové vyhoření, ale cítí je. Když se Kazuki oddálí, řekne mu, že tohle bylo naposledy. Nejspíš ve víru náhlého odhodlání, kdy Aoimu nasypal všechno, co chtěl říct. Tohle byla jenom třešnička na dortu. Mělo to vyznít ironicky, ale jeho hlava si pomyslí něco o tom, že jeho rty jsou opravdu velmi sladké. Znovu protočí očima, protože teď dojde pro změnu na jídlo. Kazuki začne razantně ohřívat, co mu připravil, dokonce mu vrazí do ruky pivo a slíbí mu panáka, když všechno pěkně sní. Aoi na něj ještě chvíli kouká, pak pivo odloží, vyhrabe se na nohy a když to Kazuki čeká nejméně, pravou rukou se natáhne, za pas si ho přitáhne k sobě a znovu přitiskne svoje rty na jeho. Nejspíš ve víru náhlého odhodlání, jak ubezpečí sám sebe. Lítají v tom oba po uši, v celé té komedii jménem život a jestli mají Aoiho za něco zavřít, tak bude lepší styk s nezletilým, než vražda. Asi… 

"Kdy máš narozeniny?" Ne, že by sám nepřišel o panictví před touto pomyslnou hranicí, ale přece jenom právě páchá trestnou činnost, vzhledem ke svému věku.