Yumeto x Show - Je to jen rána do hlavy. - část 2.

(Showův byt)

Show

Yumeto je vážně kouzelný. Skoro vypadá, že se všemu hrozně diví. Copak mu nedošlo, že na tom Showovi opravdu záleží? Z druhé strany, ani on v první večer, který spolu strávili, netušil, že to bude až takové. Teď, když vidí, co Yumetovi provedli, když u toho nebyl, je jeho starost a jakási posedlost ještě větší. Dá mu své nejlepší muže, aby ho chránili. Už bez nich neudělá ani krok, a jestli bude mít byť jen škrábanec, budou padat hlavy a možná doslova. S tím, jak moc ho chce u sebe a dál poznávat se pojí ještě jedna věc, teď mu na záda tak trochu namaloval terč a může jen doufat, že si na něj nikdo neposvítí. Ano, má za sebou vlivné muže japonského podsvětí, ale to neznamená, že by to někdo nezkusil. Takových bláznů bylo vždycky dost. Ne, Yumeto se bez řádného dozoru už ani nehne. Tím ho však teď strašit nebude. Jen ať klidně spinká, nechce ho připravit o hezké sny a už vůbec ne od sebe odehnat. Možná se to stane, až dodrží, co slíbil a všechno mu řekne. Hodně už asi tuší. Na jeho otázku jen přikývl. Trochu se ještě zdráhá mu potvrzovat, že opravdu moc a že je první osoba, kterou vážně potají sledoval, aby se ujistil, že je v pořádku a možná ho svými myšlenky zkoušel z povzdálí přemluvit, aby mu napsal. Ne, na to je ještě čas. Pořád si není jistý, co Yumeto řekne na to, kým vlastně je a jak moc těžké by to mohlo být. Celou dobu pozoruje doktora, jak kdyby mohl udělat něco špatně a tím že ho sleduje, by tomu šlo zabránit. Něco v jeho očích je pořád trochu ostražité a tím projevu slabost právě pro Yumeta. Jak se jindy dokázal ovládat, teď mu to moc nejde. 

"Arigato." Poděkuje lékaři s jemnou úklonou hlavou a ještě mu přidá nějaké yeny navíc, než ho odešle ke dveřím společně se svými muži. V bytě osamí a Show se konečně pohne.

"Líbí se ti tu?" Zeptá se ho na první dobrou trochu ignorujíc jeho prosbu vůči tomu zlodějíčkovi. 

"Mám rád hezké věci." Prohodí, jak kdyby si každý mohl vybrat, kde bude žít. On sám si to užíval už jen proto, že mohl. I kdyby tak nebyl vychovaný, nepochybuje o tom, že by se snažil žít stejně. Je to jeho slabost. 

"Původně jsem přemýšlel o domu, ale bylo to moc mimo dění." Myslí tím samozřejmě centrum města.

"Je tu nádherný výhled." Kývne k velkým oknům a pak se konečně pomalu usadí vedle něj. Zvedne dlaň a konečky prstů se dotkne náplasti.

"Nemůžu ho jen tak pustit Yume-chan." Prohodí tiše.

"A neříkej, že se ti nic nestalo. Kdo ví, co ti mohl udělat." Ví, co se na ulicích dělo. Neměl sice žádnou zbraň, ale taky ji mít mohl. Podle něj by se nezdráhal mu ublížit víc. 

"Je jen málo toho, na čem mi opravdu záleží." Rozhodne se být opravdu upřímný.

"Ale pokud se to stane, bráním to všemi svými prostředky a chci, aby dotyčný věděl, že udělal životní chybu. Navíc…Nemůžu si dovolit, aby mu to prošlo jen tak." Jsou zpátky u toho, kým je. Pomalu zase vstane, pohladí Yumeta po tváři a vydá se k baru, aby jim nalil.

"Máš chuť na něco speciálního, nebo to necháš na mě?" Zeptá se ho. Trochu alkoholu mu snad neuškodí. 

"Mám tu i pivo." Pousměje se přes rameno. 

"Můžeš si klidně vybrat sám, co bys chtěl zkusit." Zastaví se nakonec uprostřed cesty natáhne k němu dlaň, kdyby opravdu jít chtěl. 

"Už sis domyslel, kdo jsem?" Zeptá se ho, jakoby se dál bavil o alkoholu. 

"Měl bys mi říct, že chceš domů a už mě nechceš nikdy vidět." Pokračuje klidně dál.

"Můžu tě však ujistit, že bych udělal všechno proto, aby sis svůj odchod rozmyslel." Chce, aby mezi nimi bylo jasno. 

"Vlastně bych byl nejradši, kdybys mi řekl, že už odtud odcházet nechceš." Yumeto po něm chtěl, aby odhodil všechny masky a přestal před ním kličkovat, tak to dělá. Je jen otázka, jestli se mu to bude líbit nebo ne. Pozoruje jeho tvář, aby odhadl, co se mu prohání hlavou. Možná ho tím prohlášením vykolejí mnohem víc, než tím, kým je.

Yumeto

"Žertuješ?" Vypadne z něj spontánně, když se ho Show zeptá, jestli se mu tady líbí. Mohlo to vyznít tak, že se mu nelíbí, že mu neodpovídá, ale Show už si asi domyslí sám, že Yumeto nejedná zrovna moc komplikovaně. Byl to čirý úžas nad tímto apartmánem. 

"Existuje někdo, kdo by ti řekl, že to není jeho šálek čaje?" Nejspíš jedině někdo nesmírně bohatý s úplně jiným vkusem, jinak tady přece musí chtít žít všichni. Znovu se okolo sebe rozhlédne a potlačuje nutkání běžet se podívat, jak vypadá jeho ložnice. Láká ho to dokonce ještě o něco víc, než ta vana nebo nádrž nebo co to je, před velkým oknem. Dovede si představit, že v ní tráví celé dny, než se celý dočista rozmočí, ale ložnice je ložnice. A to opravdu nemá postranní úmysly, ale mohlo by to tak vypadat. Udělá obličej. 

"Tak to máme společné." Řekne, i když jeho měřítko hezkých věcí je hodně specifické. Ano, domy nemívaly tolik pater. Tedy ty rodinné… Show najednou sedí vedle něj a dotýká se opatrně jeho čela a v Yumetově břiše znovu vzlétne hejno motýlků. Skoro plaše k němu stočí koutky očí a maličko nejistě se usměje. Show jeho přání samozřejmě nevyhoví a on sklopí oči v trochu zklamaném výrazu. Asi v tom vězí především to, kým je, v těchto věcech se prostě nevyzná, ale stejně si nemyslí, že by se mu bývalo stalo něco horšího. Pokusí se představit si scénář, kdy by na něj třeba chtěl vytáhnout nůž. +Každý feťák tě pobodá pro jednu dávku.+ Show má asi pravdu, ale on někoho nemůže jenom tak odsoudit k nějakému trestu. Co kdyby to byl on, kdo kradl? Ani netuší, že tak trochu utekl hrobníkovi z lopaty, protože přesně tohle se stalo. Show zase vstane a on se na chvíli lekne, že se ho nějak dotkl, ale počkat… co že to říkal? Že když mu na něčem záleží? Už zase asi vypadá, že si sedí na vedení, ale je to tak neuvěřitelné… 

"Moc speciálních věcí neznám, takže jsou obě možnosti správně." Řekne mu a konečně se trochu víc uvolní. Sice pracoval v baru, ale nebyl ten, kdo pití míchá nebo ho snad smí ochutnávat a i když jeho podnik nebyl z nejhorších, nebyl ani pro boháče. Zase tolik věcí Showovy úrovně se tam nenašlo. To se teď asi změní, když to tam Show bude vlastnit. Tiše se zasměje, když dojde na pivo a jakmile k němu Show natáhne dlaň, Yumeto zvedne oči a na chvíli zvážní. Jako kdyby to gesto znamenalo mnohem víc. O vteřinu později se rozhodne a trhne tělem v pohybu, ale nedokončí ho, protože přijde další otázka. 

"Mají to všichni na košilích." Řekne, že si všiml těch odznáčků, i když se v rodinách a klanech ani za nic nevyzná. Vážně netuší, kdo přesně Show je v tomhle světě, jenom ví, že je z něj. 

"Já vím." Řekne vzápětí a znovu skloní oči, když mu Show připomene, že by se od něj měl držet dál. Ví to sám a ví to díky Aoimu. Kdyby Aoi věděl, kde pracuje, slezly by mu vlasy. Kdyby věděl, s kým je teď, možná by dostal na místě infarkt. Tolik mu pomohl a Yumeto dělá všechno proto, aby to podělal. V jeho uších zrovna teď rezonuje věta, že by odcházet už ani nemusel a on není schopný pochopit, jestli to s ním Show prostě chce táhnout, nebo jestli má snad dokonce na mysli, že by tady vážně přespával. Zčervená a maličko neví, kam s očima, ale pak si na něco vzpomene. Sáhne po své kabelce a něco v ní chvíli hledá. Pak vstane a skutečně mu podá dlaň, aby mohl přejít až k němu. Podá mu malou dárkovou krabičku z úplně obyčejného obchodu. Jsou v ní velmi strakaté boxerky. Takové mu přece sliboval. 

"To je pro tebe." Řekne mu a cuknou mu koutky. Ještě, že ten dárek nevypadl někam na chodník, málem by na to zapomněl.

Show

Show nepatrně pozvedne obočí, protože Yumetovu první reakci nepochopí. Pak to uvede na pravou míru a Show se krátce zasměje. 

"Promiň, možná ti to bude připadat divné, ale zase tolik lidí sem nevodím." Prozradí mu na sebe další věc, která by ho možná ani nenapadla.

"Většina z těch, kteří přišli s námi, tu byla poprvé a víc lidí sem nepouštím. Byl tu tak možná můj otec a ten má úplně jiný vkus. Takže je možná, že by se někteří lidé našli." Pokrčí nenuceně rameny.

"A když nepočítám rodinu, jsi první, kterého jsem sem vzal. Soukromí je v mém okolí hodně důležité věc. Lepší je, když nikdo neví, co tu mám a co ne." Samozřejmě nemyslí vybavení, které jde vidět, ale rozložení apartmánu a možná zabezpečovací systém. Dokonce ani hodně z jeho mužů nebo někteří členové rodiny neví, kde se jeho byt nachází. Nedává adresu každému na počkání. 

"Jsem rád, že se ti tu líbí, mrzelo by mě, kdyby ne." Už víceméně upouští od své chladnější masky. To s ním dokázal asi jen Yumeto, ale jeho nadšení a přirozenost je tak osvěžující, že se jí klidně nechá strhnout. 

"Vidíš, říkal jsem ti, že si přece jen budeme mít co říct. To ty jsi tvrdil, že ne." Připomene mu jejich první rozhovor, kdy se ho snažil přemluvit, že vídat se, je dobrý nápad. Pozoruje s hlavou mírně na stranu a snaží se odhadnout jeho reakci na muže, který už se někde válí v prachu ve sklepě. Asi by mu i rád vyhověl, ale prostě to nejde. Jsou jisté zásady, které nemůže porušit, i kdyby ho Yume prosil na kolenou. V tomto ohledu nemusí ukázat ani malinkatou slabost, jinak skončil dřív, než pořádně začal. 

"Netvař se tak." Napomene ho měkce.

"Je v tom mnohem víc, než že bych si to vyloženě užíval." Možná se snaží, aby to trochu pochopil. 

"Pokud by někdo zjistil, že si může kdokoliv dělat na mých ulicích cokoliv, dostal bych se do problémů. Jsou hranice, které jim nesmím dovolit překročit. Ano, jde ve velké míře o to, že si vůbec dovolil na tebe sáhnout, ale taky o to, že se motal na místech, kde neměl co dělat, rozhodně ne krást." Přiblíží mu trochu celou situaci. Kdyby tam Yume nebyl, nejspíš by na něj nepřišli a zlodějíček by dřív stačil zdrhnout. Takto se jim podařilo ho nachytat a bude po problému.

"Buduju si poslední roky své jméno, abych mohl převzít otcovu část. Nemůžu dovolit, aby o mně někdo vůbec pochyboval, hned by mě někdo zkoušel nahradit." Možná už Yumetovi dojde, že je opravdu vysoko i přes svůj věk. 

"Něco dobrého nám vyberu." Vezme to celé bez váhání na sebe. 

"Mají. Je to důležité, aby se vědělo, kdo ke komu patří. Je to složité se v tom zorientovat, ale když v tom vyrůstáš, přijde ti to normální. Od malička jsem se je všechny učil a musel jsem vědět, kdo ke komu patří a kdo byl jeho otec a děda…Trochu nuda přiznávám, ale bohužel dost podstatná." Yume nakonec přece jen vstane a Show mu podává ruku, aby ho vzal sebou k baru, kdyby se mu něco přece jen líbilo, místo toho, ale dostane dárek. Pomalu si ho přitáhne k sobě, ovine paži kolem jeho pasu a převrací krabičku v prstech.

"Koupil jsi mi dárek?" Je vidět, že ho tím vykolejil. 

"Takže jsi mě opravdu chtěl vidět." Obrátí k němu oči a zatváří se spokojeně. Ale ne sebevědomě, jen upřímně potěšeně.

"Arigato, Yume-chan." Poděkuje mu, než se nakloní, aby ho mohl krátce líbnout na rty. Prostě si nemohl pomoci. Pak ho musí pustit, aby dárek rozbalil, a když rozklepne barevné boxerky, málem skončí smíchy na zemi. Ani neví, jak je to dlouho, kdy se naposledy takto smál, ale má pocit, že mu za chvíli potečou slzy. Zase na pár vteřin vypadá na svůj věk a jako obyčejný kluk.

"Jsou naprosto skvělé." Zavrtí nad ním hlavou a nemůže se přestat pochechtávat. 

"Slibuju ti, že když tu zůstaneš, vezmu si je na sebe a ukážu ti, jak mi sednou." Trochu si ho dobírá a je zvědavý, jestli ho tím přivede do rozpaků.

"Vážně jsem nečekal, že mi je koupíš." Nemůže tomu očividně uvěřit. Znovu ho vezme kolem pasu a odvede s sebou k baru, kde společně vyberou lahev. Sám rozlije do dvou sklenek a jednu mu podá. 

"Na tebe a na tvůj dáreček. Asi přehodnotím své tvrzení o černém prádle. Ale něco za něco, rád bych viděl i tvé kousky. Víš, ta červená mi nedá spát." Připomene mu ještě jednu část o rudém prádle. Pak se krátce napije a mírně si povzdechne.

"Není se mnou bezpečno a zároveň je, přesto bych tě rád měl u sebe a na očích. Posledních pár dní, jsem neměl ani pomyšlení na jídlo a špatně jsem spal." Zatváří se jak kdyby ho někdo vyhodil na ulici a bez jeho výstavních kouscích oblečení.

"Postarám se o tebe, když mi to dovolíš. Tento byt by mohl být i tvůj. Není to pozvánka do postele, i když bych se rozhodně nebránil, můžeš zůstat v ložnici vedle, dokud tě nepřesvědčím, že to myslím opravdu vážně." Nabízí mu jistou alternativu. Zešílí, jestli ho pošle do háje a půjde domů.

Yumeto

Tak teď vypadá Yumeto opravdu hodně překvapeně. Tak on si sem nikoho nevodí? 

"Cože?" Vypadne z něj, když se mu rty už zase roztahují do úsměvu. 

"Mít takový byt, tak v něm pořádám jednu párty za druhou a sousedi by ani nevěděli, kdo v něm vlastně bydlí, kolik lidí by v něm bylo možné potkat." Řekne mu, ale podle toho, co Show říká, je situace mnohem vážnější a on samozřejmě chápe, proč to musí být takto. Vypadalo to, že v životě je všechno něco za něco. Show má postavení, peníze, nejspíš moc, ale je tady sám. Nikomu to neukáže, nezablbne si, nedovede si sem přátele. Je to pak vůbec k něčemu? Je mu tady vůbec dobře? Nejraději by se ho zeptal, ale má strach, že by se ho tím dotkl. Show mu sice říká, že si nakonec mají co říct, ale Yumetův život byl úplně jiný, plný lidí a věcí a svobodného chození, kam jenom chce. To se o Showovi říct nedalo a on si vůbec nebyl jistý, že by takto dokázal žít. Většinou nevydržel moc dlouho na jedno místě, proto měl taky tolik známých a žádný čas zvednout telefon a ozvat se. Čas plynul prostě moc rychle. Dojde na vysvětlování ohledně udržování pořádku a jakmile Show vysloví slovo krádež, Yumeto protáhne obličej ve více, než přistiženém výrazu a uvědomí si, že mohl skončit úplně stejně. Ne, že by mu to Aoi neustále neříkal, ale jako by to nechtěl slyšet nebo si myslel, že prostě přehání. Je možné, že si Show ničeho nevšiml? Měl Yumeto takové štěstí? Raději mu předá svůj dárek a okusuje si při tom spodní ret. Je to jenom obyčejná věc, z levného krámu a v hodně obyčejné krabičce, ale vlastně ho ani nenapadlo, že tohle by mohlo být to nevhodné. Show nedá nijak najevo, že by to hodnotil, jenom mu poděkuje. 

"No, ano, přece jsem ti to říkal." Použije jeho slova a usměje se. Je vážně zvědavý, co na to řekne, ale takovou salvu smíchu doopravdy nečekal. Není si jistý, jestli by se neměl urazit, ale oči mu pobaveně jiskří a koutky cukají. 

"Fakt?" Vypadne z něj, zatímco tam stojí s rukama založenýma na hrudi. 

"Vážně se ti líbí?" Ujišťuje se, ale Show vypadá vážně potěšeně a jeho to hřeje na srdci. Taková blbost a tolik radosti. On ví, proč má podobné věci nejraději. Show mu řekne, že si je později vyzkouší a on pokývá hlavou. Nezačervená se ani trochu. Najednou mnohem víc připomíná toho sebevědomého kluka z baru. 

"Tak jo." Řekne mu. Přece prodává pití v prádle, nestydí se. Přejdou společně k baru, kde si Yume převezme sklenku a přiťuknou si. 

"A na tebe a tvou záchranu." Řekne. Vzápětí ho napadne, že to vyznělo jako by Yume zachraňoval Showa, ale… no… snad to pochopí. Mávne nad tím rukou a napije se a… oči se mu zaskočeně rozšíří a popadne lahev, aby si prohlédl etiketu. Nic mu to samozřejmě neříká, ale je to hrozně dobré. 

"Ty vážně chceš, abych zůstal." Řekne tiše. Zasměje se zmínce o rudém prádélku. 

"Ani nevím, co mám dneska." Řekne a nacpe prsty pod lem kalhot, aby se pokusil vytáhnout alespoň cíp. Tváří se to jako fialový satén, ale popravdě byly dny, kdy chodil ve vtipných boxerkách a byly dny… no jako tyto. A pak začne Show svůj proslov a Yumeto k němu zvedne oči přes okraj skleničky. Chvíli vážně neví, jestli si z něj dělá legraci nebo ne, to je asi tím výrazem, co na něj dělá, jenže Show jde hodně daleko a nakonec mu nabídne to, nad čím před chvílí váhal, jestli správně chápe. Yumeto se rozhlédne, když mu nabízí bydlení a ještě víc nechápe, když hovoří o oddělené ložnici. 

"Tobě na tom vážně záleží..." Zašeptá spíš pro sebe a je silně na rozpacích. Vůbec neví, co by měl říct. "Vlastně… když budu opravdu upřímný… chci být s tebou, hrozně mě to k tobě táhne i přes všechno, co jsi mi vyprávěl, ale zároveň… jak by to bylo?" Vyptává se. Jak by vypadal jejich život? Směl by pak vůbec opustit tohle místo? Co se od něj očekává? Že bude poslušnou ozdobou? Změní se jeho život? Možná to moc dramatizuje, neměl by se koukat na ty akční filmy v televizi.

Show

Show se musí pousmát, když se Yume diví, že tu nikdy nepořádal večírky. Mohl by mu říct, že na to má právě své podniky, kde se tohle děje, ale to si nejspíš brzo domyslí. Show velmi rychle pochopil, že své soukromí si musí hodně chránit, aby vydržel dost dlouho a mohl se ze svého postu těšit. Nebylo to jednoduché, ale jeho to vždycky bavilo. Možná to bylo i výchovou, ale jistě v něm část byla od vždycky. 

"Přiznávám, že mě podobné myšlenky kdysi lákaly." Prozradí mu zase něco, co jen málokdo ví. Vlastně se mu hodně otevírá, ale není to nic násilného, prostě chce. Doufá taky, že se to stane i z jeho strany a prozradí mu něco, co se ještě nedozvěděl. Pozoruje ho, když dojde na krádeže a jelikož o všem ví, protože si ho všiml v tom obchůdku, je zvědavý, jak zareaguje. Nechce ho děsit a zároveň mu chce připomenout, že by si měl opravdu dávat pozor. Ne, když je s ním, ale kdykoliv jindy. Od něj mu nikdo neublíží, ale je tu spousta dalších, kteří by mohli. Má o něj opravdu obavy. Yume je kouzelný, ale očividně si občas neuvědomuje, jaké by to mohlo mít následky a to je nebezpečné. Anebo je Show možná až přehnaně opatrný. 

"Já vím, že ano, jen mě to stejně překvapilo." Ujistí Yumeta, že to vůbec nečekal. Hlavně to, že by si na něj opravdu vzpomněl a něco mu koupil. Vlastně už dobře chápe jeho oblibu v obyčejných věcech. Důležité je, že si na něj vůbec vzpomněl.

"Nakonec naučíš spoustu věci ty mě. Nejsi obyčejný, to ani v nejmenším." Pozvedne koutek a pak přikývne, když se dostatečně zasměje.

"Opravdu ano. Myslíš, že mi budou slušet?" Zeptá se ho a je dost zvědavý na jeho reakci. Líbí se mu to změna, která se před jeho očima odehraje a je rád, že se to stalo. Chtěl by ho zase vidět stejně, jako na ulici a v parku, kde si dopřávali polévku. Byl uvolněný, bezstarostný a přenášel to i na něj. Už dlouho mu v ničí společnosti nebylo tak dobře. Pozvedne skleničku a přiťukne si s ním.

"Vlastně jsi to trefil úplně přesně." Okomentuje jeho přípitek s pohledem upřeným do Yumetových očí. Nakonec to asi z dlouhodobého hlediska bude obráceně a Yume bude zachraňovat jeho, aby nezestárl dřív, než na to bude mít věk. Nadechne se, aby mu odpověděl, že si to opravdu přeje, ale jeho oči sklouznou automaticky k Yumetovým prstům a zasekne se na nich. Chtěl něco říct, ale nějak přišel o slova.

"Já bych to rád věděl úplně přesně." Musí se pousmát sám nad sebou.

"Jestli po mě budeš chtít smysluplné odpovědi, tohle asi nedělej. Z druhé strany rád budu za pitomce, když to bude z takového důvodu." Je to vlastně další z komplimentů. Pokračoval by rád v dalších provokacích, ale konverzace se vrátí zpátky k vážným věcem.

"Záleží, Yume-chan. Je to pro mě trochu matoucí, ale vlastně…Je to příjemné. Zatím se mi podobné pocity vyhýbaly, pokud to nebylo ohledně mého postavení." Nemá cenu zkoušet něco předstírat nebo mu lhát. K čemu taky, když ho u sebe opravdu moc chce. Musí se opravdu zamyslet, když padne konkrétní otázka. Pohrává si se sklenkou mezi svými prsty, pak se i napije a nakonec dlouze vydechne.

"Popravdě, nejradši bych tě zavřel u sebe doma. Jen pro svůj pocit, že se ti nic nemůže stát, ale je to bláhová myšlenka. Jsou věci, které nikdy neovlivním. Když tu zůstaneš, vždycky bude jisté riziko, že se ti něco stane. Zároveň bych byl radši, kdybys zůstal od toho, co dělám stranou. Jelikož o tomto bytě skoro nikdo neví, mohlo by se nám to podařit. Nechci tě omezovat ani tě prosit, abys nechodil do práce. Líbíš se mi takový, jaký jsi, neměnil bych ani kousíček." Zvedne svou dlaň a pohraje si s konečky jeho vlasů.

"Ale asi bych nemohl klidně fungovat, kdybych ti nedál pár svých mužů. Budou tě hlídat, můžeš jim říct o cokoliv a zároveň nepůjdou vidět, tak jako dneska a pár dní zpátky." Podívá se mu do očí, co on na to, že ho nechával hlídat. 

"Nejsem si úplně jistý, že by to mohlo fungovat a jestli tě ohrozím, budu si to vyčítat opravdu dlouho, ale nechci nic jiného, než tě mít poblíž. Co já vím, večer se válet na pohovce, sledovat filmy, přiťuknout si dobrým pitím. Jen obyčejné věci, které uděláš neobyčejnými, víš." Je znát, že je to možná to, co mu podvědomě chybělo, anebo spíš mu to začalo chybět, až poznal jeho. 

"Pokud mě odmítneš, pochopím to a slibuju ti, že už o mně nikdy neuslyšíš. To umím zařídit, jen…Je to asi první věc, o kterou bych prosil. Víš, abys to nedělal." Tváří se naprosto vážně, než se trochu ironicky uchechtne.

"Myslím, že kdybych tohle ukázal svému já pár týdnů zpátky, tak tomu neuvěřím." Během chvilky však zase zvážní a už mu vlastně nezbývá nic jiného, než jen čekat na jeho odpověď.