Aqui
Aqui moc dobře ví, kam tím otec míří, když mluví o Tamakim. Ví, co se sluší a patří a jaký je protokol, stejně jako ví, že Tamaki tady byl především za trest, jinak by byl na lodi. Jenže jemu nepřipadalo, že by jeho chování bylo tak nesnesitelné. Za hranicemi všeho předepsaného jistě, ale byl hodný. Nebyl to špatný člověk ani nikdo, kdo by se vám posmíval, což se nedalo zdaleka říct o všech skvěle vychovaných lidech tady. Stačilo se podívat do jeho třídy. A vypadalo to, že na Aquiho bezpečí mu doopravdy záleží. Chápal, proč se ho všichni bojí pustit ven. Nikdo nechtěl, aby zase onemocněl. Když se ale Aqui podíval na Tamakiho, měl pocit, že svým mečem přepere i bacily. Tohle všechno ale otci nesvěří. Stejně má pocit, že si to v jeho očích přečte sám. Kromě toho má pravdu. To, že Tamaki nesplňoval všechno do puntíku, neznamenalo, že nebyl schopný. Koho si vyberete? Toho schopného s puntíky nebo neschopného, ale se skvělým chováním? V tom měli oba podobně jasno. Aqui se pochybovačně nadechne. Byl by rád, kdyby mohl Tamakiho něco naučit i on sám, ale když se podívá na sebe a na svého strážce, nedovede si představit, že by mu kdy mohl být jakýmkoliv vzorem. On? Vždyť je to k smíchu. Jenže se má stát císařem a být vzorem celé zemi. Někdy mu připadalo, jako by to už klepalo na dveře a při tom byl jeho otec stále vlastně mladý. Jenže i jeho dědeček zemřel nepředvídatelně a brzy… Aqui na to nechce myslet, jinak by se tu rozesmutnil. Když z úst svého otce zaslechne vzpomínku na vlastní dětství, najednou si ten okamžik dovede do detailu vybavit. Bolestně ho při tom píchne u srdce. Nechce, aby kvůli tomu byl otec smutný, stejně jako nechtěl zradit vlastní slova a přání. "Bylo by to jen na chvíli. Ne na pořád, jako jsi musel odjet ty." Řekne, proč je to pro něj rozdíl. Kromě toho moc dobře ví, že jeho otec žil v Aquiho věku trochu jinak. Nebáli se ho poslat na lov nebo kamkoliv. Jeho otec totiž příliš nestonal a fyzicky byl schopný. Raději o tom mlčí. Táta to stejně sám ví. Když císař začne mluvit o tom, že všechno se Aqui v paláci naučit nemůže, začne v něm svítit majáček naděje. Málem by se ohlédl ke dveřím, u kterých hlídá Tamaki, ale ovládne se. A pak to táta skutečně řekne. Toshiya se za něj přimluvil a když Aqui splní úkol a bude chtít, smí odjet. Jen těžko by šlo popsat, co se mu v tu chvíli rozsvítí v očích a jak se mu rozšíří nastupujícím uvědoměním a nadšením. A teď můžou spolužáci mluvit. Ti nikdy na žádnou loď nevkročí. Ano, i tahle satisfakce se konečně ozve. Sleduje otce, jak nalévá a ty kalíšky jsou dva. A do obou patří to samé. Tohle se ještě nikdy nestalo a skoro mu to připadá jako nějaký rituál dospělosti. Opatrně si ho převezme. Otec má pro něj ještě úkoly, ale s každým dalším se Aqui cítí hrdější a důležitější, nikoliv naloženější. Toshiya i Die pojedou s ním. Oba jsou zkušení obchodníci. Stejně tak ale Aqui ví, že ho v tom klidně nechají vykoupat a obchod neuzavřou. Neudělají to za něj. Když se ale bude připravovat už na lodi, jistě mu poradí, co udělat, jen s tím musí přijít sám. Otec také mluví o radách. O kom jiném by mohl mluvit? Také pozvedne svůj kalíšek, připije si s ním a vypije ho. Když ho odloží, hluboce se ukloní, až se čelem málem dotkne lakované desky stolku.
"Děkuju." Řekne, když se zase narovná a oči mu září. Alkoholem to není. Pak prostě vstane, stolek oběhne a padne otci kolem krku. Kdo ví, třeba je to naposled, co si to ještě jako dítě může dovolit. Protože zítra z něj už bude muž. Těší se a zároveň je mu to trochu líto. A to se ani nechce potkat s matkou, protože si nedovede představit, že by ji otec přesvědčil a ona mu tuto cestu posvětila tak jako on.
Tamaki, Aki
Prohlíží si Aquiho a snaží se odhadnout, co si o tom všem myslí. Tedy hlavně o Tamakim. Je to zvláštní, ale Aki se vždycky snažil znát své děti, jak jen nejlépe to šlo. Bohužel měl na to neskutečně málo času i za ten dostával nenápadná upozornění, že to přehání. Spíš se mu donášelo tak nějak stranou a jeho to opravdu zlobilo. Proč by se jim nemohl věnovat? Pořád jsou to jeho děti a on jim chtěl dát dětství, které sám nezažil. Miloval svého otce a ví, že by byl vděčný, kdyby to bylo tak, jak to právě nastavil on sám. Jenže tehdy byla úplně jiná doba. I jeho otec se snažil být mu blízko a i přes to, že se to úplně nehodilo a měl synů mnohem víc. Mírně se pousměje, když vidí Aquiho výraz, jakmile mu prozradí, že se o něj bude bát. "Nedělej si z toho těžkou hlavu, Aqui-chan. Tak to rodiče prostě mývají. Je to tak správně a nikdy nedovolím, aby mi podobné pocity vládly a nic bych ti nedovolil. Je pomalu čas, aby ses začal rozhodovat sám, a já ti budu na blízku, dokud jen budeš potřebovat." Ujistí ho, že bude vždycky na jeho straně. Podívá se mu krátce do jeho modrých očí a uvnitř srdce, na místě, kde zůstalo trvale prázdno, ho cosi zahřeje. Samozřejmě, že vzpomíná, myšlenky na Senu nikdy nevybledly, to prostě nedovolí. Už jen proto, jaké nadšení se v Aquiho tváři objeví, ví, že udělala správně. Je logické, že chce poznat kus světa a teď má možnost vyjet o něco svobodnější, než až bude císařem. Může si cestu pořádně užít a zároveň s sebou bude mít dozor, kterému Aki věří. Ano, i Tamakimu. Už jen proto, jak se k Aquimu přimotal a co viděl v jeho tváři, když s ním mluvil, ví, že je v těch nejlepších rukách. Nejspíš ne v rámci zdvořilosti a slušného vychování, ale v bezpečí určitě. +Vzpomeň si na Ricka a jak jste blbli.+ Málem se rozesměje, když si na podobné chvíle vzpomene. Čím je starší, tím raději na tyto chvilky vzpomíná. Už jsou oba dospělý, mají hromadu povinností a musí se správně chovat za každé situace. Vážně by se na pár hodin vrátil rád v čase. Nejspíš je čas zase trochu popít a zavzpomínat. Je rád, že Aqui nabízený alkohol neodmítne. Věří, že by mu jeho žena pěkně vyčinila, ale zase se projevuje stránka, která ne vždycky dělá, co by měla. Sám svůj kalíšek vypije a bez váhání mu nalije ještě jeden. Usměje se vřele, jakmile mu Aqui poděkuje a ještě se takovým způsobem ukloní. Na vteřinu se vážně ovládl, ale v té další už ho má kolem krku. Měl by ho odehnat, připomenout mu, kým jsou, jenže to se nikdy nestane. Dokud ho jeho děti budou chtít objímat, prostě je nechá. Ostatně jsou to ty nejlepší chvíle, které od smrti Seny zažíval.
"Nemáš vůbec za co děkovat. Je to přece tvůj život. Nikdo by neměl mít právo ti cokoliv zakazovat. Já vím, není to tak snadné, jako když o tom pouze mluvím, ale tohle ti dát můžu. Nedělej si s ničím jiným starosti, jen se připrav na cestu." Pošeptá mu ještě, protože tuší, že by mohl přemýšlet nad tím, co na to řekne okolí, hlavně jeho matka. S tou už to vyřeší sám, ale nejspíš to nebude úplně klidná debata. Mírně se odtáhne, aby ho mohl líbnout do vlasů.
"Jen mi slib, že na sebe dáš pozor. Vrať se nám v pořádku." Požádá ho se starostí v hlase. Počká až se Aqui usadí zpátky a sám pozvedne druhý kalíšek, aby to celé řádně zapil. Ano, Aqui už je v podstatě dospělý a jemu...Nemohl by být šťastnější a zároveň ví, že už nic nebude stejné. Tolik času už uběhlo, až ho z toho mrazí.
"Tolik jsi vyrostl. Sena by na tebe byl pyšný, opravdu ano." Vážně je o tom přesvědčený. Aqui neměl jednoduché dětství a i před svůj zdravotní stav se pořád snažil. Aki ví, že to ani se svou povahou neměl jednoduché, ale stejně je přesvědčený, že až na to přijde, bude mnohem silnější, než se na první pohled zdá. Vidí v něm hodně ze sebe, tak potřeboval ten správný okamžik, aby se jeho vnímání změnilo.
"Jsem rád, že jsi spíš po mě, těším mě to a zároveň vím, že bys to měl jednoduší, kdybys byl víc jako tvá matka…Dal jsem ti hromadu strachu a nejistoty, kterou jsem měl i já sám." Zasměje se krátce.
"Není to úplně na škodu a zároveň je to vlastně hrozně složité. Takže, promiň." Pokrčí rameny a v očích mu zasvítí.
"Chceš pozvat Tamakiho dál, nebo mu dobré zprávy řekneš později?" Nabídne mu jistou možnost a taky ho propustí kdyby chtěl. I když trochu doufá, že chtít nebude.
Aqui
Císařova slova znějí stejně moudře jako obvykle a i když si Aqui neumí představit, jaké to je, cítit podobné pocity a mít děti, je za to rád. Možná, že jeho třeba takové emoce jednou ovládat budou? Co si počne? Nebudou ho pak mít děti rády? Vzpomene si při tom i na matku, která ho taky miluje, ale zároveň ví, že jí by strach bránil, ale říká se, že ženy si podobnou slabost mohou dovolit a od toho jsou muži, aby to rozhodli. Kdo ví… Vděčně se na otce podívá. Vždycky u něj cítil bezpečný přístav a tak to je i teď. Nepřijde o něj jenom proto, že bude daleko. Poslouchá všechno, co mu chce otec ještě říct, když se objímají, než se musí oddálit. Věnuje mu při tom ještě jeden dlouhý pohled. Přikývne. Bude na sebe dávat pozor. Je k tomu vedený celý život a ví, co dělat, když se mu přitíží. Nechce se ohrozit jenom proto, že vystrčí nos z paláce. V tomhle nebyl jako jeho sestra. Nemohl být, jinak už by nedýchal. Ona si mohla dovolit skákat do všeho po hlavě, ale Aqui vnímal jako svou přednost, že byl rozvážný. Kromě toho mu něco říká, že občas bude muset být rozvážný za dva. Mimoděk se zase ohlédne ke dveřím. Vrátí se na své místo a vypije spolu s otcem druhý kalíšek, když Aki promluví o Senovi. Aqui se vždycky zarazí a pokradmu se na něj podívá. Jako by to bylo něco tajemného a trochu zakázaného. Neexistující třetí rodič, kterého nikdy neviděl. Císař neřekl, že by na něj byla pyšná i matka. Řekl Sena. A on z toho měl vždycky zvláštní mrazení podél páteře. Jednou by o něm chtěl zjistit mnohem víc, ale bylo to jako odkrývat dávnou civilizaci. Co po něm mohlo zůstat? Údajně byl podobného věku, když přišel o život. Vlastně jenom kluk. Kluk, kterého znali Aki a Hyde. Kde se vzal? A měl by se Hyda ptát? Po Akim byl druhou osobou na světě, která měla tu divnou bolest v očích, když se zmínilo tohle jméno. Pak ale na matku dojde. Jak by taky ne, ze Seny přece nic zdědit nemohl. A stejně měl prý jeho oči… Těší ho, že si otec myslí, že je po něm. Aqui se tak necítil, ale rád by působil tak silný a rozhodný. Kéž by to tak bylo. Otec samozřejmě upřesní, co přesně tím myslí a docela se do Aquiho pocitů trefí, ale teď, když mu Tamaki, Toshiya a Die slíbili tenhle výlet, se cítí mnohem sebevědoměji."Nechci, aby ses mi za cokoliv omlouval." Řekne a maličko našpulí rty. To, co mu otec nabídne vzápětí, je opravdu nelehká volba. Něco ho za Tamakim podivně táhne. Rád by utíkal někam do soukromí, kde ho vezme na ruce a bez cizích očí mu všechno nadšeně řekne. +Spíš to na něj vychrlíš. Ještě, že není lekavý.+ Pomyslí si. Zároveň by tady ale s tátou rád zůstal a užil si ještě jeden obyčejný večer, kdy je maličko kluk a mají mezi sebou tuto atmosféru. Kouše se nerozhodně do rtu. Co by chtěl Tamaki? A proč se chce rozhodnout podle něj? Pak mu ale v očích zasvítí něco trochu škodolibého. Aki je jeho táta, jeho rodina a on by chtěl vidět, jak si s Tamakim sednou a o čem se budou bavit. Jak a jestli uvolněně. Je to pro něj důležité, i když nedovede vysvětlit proč.
"Pozveme ho sem." Řekne mu a snaží se u toho vypadat nenuceně a ne zas tak zaujatě, ale tohle mu opravdu nevychází. Aby svoje pocity nějak zamaskoval, rovnou pokyne sloužící, aby pro Tamakiho došla a jiné, aby mu připravila jeho kalíšek. Teprve potom se podívá na Akiho a pokouší se zabránit tomu, aby se mu červeň hrnula do krku a tváří. Bohužel je to při jeho bledosti hrozně vidět.
Tamaki, Aki, Hyde
"Já vím, že ne a stejně jsem to udělal." Prohodí na tu omluvu, protože prostě cítil nutkání to udělat. Přesto si myslí, že Aqui má tu správně vyváženou povahu na to, aby této zemi vládl. Jen potřebuje najít poslední dílek skládačky, ale to se podle něj děje jen v ten nejneočekávatelnější okamžik. Pozoruje ho celou dobu, kdy se ohlédne ke dveřím a koutky mu na chvíli vyběhnou nahoru. Zdá se, že to není lehká volba. Měl by se o svého syna bát, ale strach necítí. Je to jen na něm, kam bude směřovat jeho pozornost, ostatně jemu taky všichni Senu vymlouvali a bylo to to nejlepší, co ho v tu dobu mohlo potkat. Nikdy svůj názor nezmění. Kdyby Aqui cítil něco podobného, je přesvědčený o tom, že mu to při vládnutí jen pomůže. Klidně vyčkává, jak se Aqui rozmyslí, ale má pocit, že ví vteřinu před tím, jak to celé dopadne. Nedává to na sobě znát, a když konečně promluví, přikývne.
"Samozřejmě, to není problém." Zacinká zvonečkem, aby přišla jeho sloužící, a sdělí jí, aby Tamakiho pozvala dál. Ten zatím kupodivu stojí na svém místě, jen si krátí čas tím, jak hodnotí všechno kolem a nad některými v duchu vtipkuje. Dokonce se mu myšlenky zatoulají k tomu, co bude k jídlu a kdy se dostane ke svému tréninku, protože nic vážně zanedbávat nechce. Málem skončí zadkem na zemi, když za ním přijdou, že má jít dál. Krve by se v něm nedořezalo, protože ho napadá jen jediná věc, proč by měl jít dovnitř. Teď se Aqui dozvěděl pravdu a chce si to s ním vyřídit, to je jasné. Aki se mezitím usmívá pod nos, protože moc dobře vidí, jak se Aqui červená.
"To je přece v pořádku." Ujistí ho ještě rychle, než se dveře otevřou a v nich se s úklonou až k zemi objeví Tamaki. Akimu to vyžene obočí trochu výš, ale víc na sobě nedá znát.
"Jen pojď dál a posaď se k nám." Pozve ho klidně. Tamaki se jen velmi neochotně narovná a pomalu přesune k nim, aby se usadil na určené místo.
"Můj pane." Ukloní se znovu Akimu a pak ještě Aquimu.
"Ten je tvůj." Posune k němu kalíšek Aki a vyžene sloužící.
"Víš, proč jsi tady?" Trápí ho podobně jako Aquiho, ale je mu jasné, že to se jeho synovi bude líbit. "Nejsem si jistý." Ozve se Tamakiho hlas opatrně.
"Opravdu ne?" Naléhá na něj Aki, ale Tamakimu očividně uvázl hlas v krku.
"No je na Aquim, aby ti to prozradil." Nechá je v tom vykoupat oba. Tama se velmi pomalu ohlédne na Aquiho, i když by asi neměl a v jediném oku se objeví jakási nejistota. Ta tam už nebyla opravdu dlouho. Vlastně jim to společně sluší, co si budou povídat. Jenže to není poslední osoba, která má překročit práh této místnosti. Ozve se velmi opatrné vyrušení, a když Aki pobídne sloužící, aby mluvila, sdělí mu, že prosí o jeho čas Hyde. Je to další z osob, kterou by nikdy neodmítl a hvězdy na nebi ví moc dobře proč.
"Jen ať jde dál." Hyde by si nikdy nedovolil rušit Akiho jen z malicherných důvodů. Teď jde o Uruhu, protože slyšel, že v paláci už je i Hide. Všichni věděli, o koho jde a Hydovi to přidělalo několik vrásek navíc. Ne, že by si cokoliv domýšlel, ale spíš se bál hádat. Vejde dovnitř a předvede jim léty naučenou poklonu. Od Akiho se mu dostane poklony také, čímž mu dává najevo, jak moc si ho váží.
"Máme tu trochu větší společnost, Haido-san. Pokud potřebuješ, abych tě vyslechl v soukromí, můžeme jít vedle." Vidí mu na očích, že by z jedné strany byl rád.
"Není nutné to řešit hned." Ujistí Akiho.
"V tom případě se k nám přijde a já ti slibuju, že si promluvíme hned, jak tady skončíme." Dodá, aby bylo jasné, že si na něj čas udělá vždycky. Hyde přijme nabízené místo a pak se ohlédne na Tamakiho.
"Páni, ty jsi tu taky." Neovládne své nadšení.
"Tedy vím, že jsi tady, ale nenapadlo by mě, že tě najdu zrovna tady." Neskrývá své překvapení. Ptáčci cvrlikali, ale ne zas tak přesně.
"Tamaki dělá Aquimu osobní stráž." Vysvětlí mu to Aki bez váhání a v očích se mu blýskne. To jen koutkem oka postřehne Hyda.
"Vážně?" Neubrání se jemnému uculení.
"Nedivím se." Je to neurčitá poznámka, ale mohla by kde komu připadat usvědčující.
"Myslím si, že jdeš v tu správnou chvíli Hyde-san. Mám takové malé tušení, že by Aqui měl možná pár otázek." Hyde se krátce podívá do Akiho tváře, i když by neměl a vzápětí pochopí. Některé věci se s roky nemění.
"Půjde o Senu, že ano?" Odhadne to během vteřiny. Ostatně byl dlouho v harému a pohyboval se na místech, kde byl podobný odhad potřeba. Usměje se, jak nejlépe dokáže. Tuto bolest už v sobě dokázali oba nosit bez mrknutí. Cítil to, a přesto o tom mohl mluvit.
"Hai, samozřejmě, bude mi potěšením vyprávět ti všechno." Ukloní se Aquimu. V jeho očích se ale objeví ještě něco, něco co nikdo neví a Aqui si to nepamatuje. Má té bolesti v srdci mnohem víc, i když je hluboko schovaná. Issey. Jeho první a svým způsobem jediná láska, kterou si před dávnou dobou zakázal. Ne, nedokázal by je s Gacktem srovnávat, to nikdy nešlo. Jeho miluje z celého zbytku srdce, ale o část kdysi opravdu přišel. Na jeho tváři se nepohne ani jediný sval, jen někdy na okraji zorniček se mihne jemné zablýsknutí minulosti.
"Jen se ptej." Pobídne ještě Aquiho a je znát, že i Tama zvědavě poposedne.
Aqui
Když se Tamaki konečně objeví, Aqui na jeho hlubokou úklonu hledí stejně udiveně jako jeho otec, ale je to především proto, že ho tím potěšil. Že by mu začalo na protokolu alespoň malinko záležet, když se pohybuje v jeho a otcově přítomnosti? Bylo by to skvělé ne kvůli Aquimu, ale spíš kvůli veřejnému mínění, které je v paláci bohužel důležité. Pak si ale dokonce i on všimne Tamakiho nervozity, když si má sednout k Akimu a popravdě jí vůbec nerozumí. Myslel si, že si Tamaki s otcem rozumí, že se s nimi bude cítit dobře, ale tohle skoro vypadá, jako kdyby se ho kvůli něčemu bál. Ale kvůli čemu? Aqui o ničem neví. A nemá ani ponětí, jak správný je jeho instinkt a jak blízko je momentálně pravdě. Mělo by ho uklidnit, že mu otec podává sake, ale Tamaki vypadá pořád stejně a Aqui se přistihne, že si o něj dělá starost. Nejraději by se ho zeptal, jestli je v pořádku, ale otec ho předběhne a položí mu stejnou otázku jako prve Aquimu. Jenže Tamaki neodpoví stejně. Aqui maličko přivře oči, ale pořád tápe. Otec to nechá na něm, aby Tamakimu všechno pověděl a když se na něj Tamaki podívá, uvidí v jeho oku něco, co ho naprosto vyvede z míry. Teď už je přesvědčený o tom, že mu tady něco zásadního uniká, na chvíli stáhne obočí a nejradši by na něj vyhrkl, aby to vyklopil, ale… nechá si to na později. Ozve se malé vyrušení od sloužící a zatímco s ní otec hovoří, Aqui toho využije a nakloní se ramenem blíž k Tamakimu. "Můžeme jet. Když to vypočítám dobře, máme svolení. Dokonce to vypadalo, že je táta rád, že se něco naučím." Řekne mu nadšeným polohlasem a hned se zase narovná, když táta někoho zve dál. Aqui úplně přeslechl, kdo to je, ale za chvíli už k nim přichází Hyde a předvádí úklonu, jakou Aqui nikdy neviděl a už snad ani neuvidí. Některé věci nebyly fér… Když uvidí, že se otec uklání zpět, udělá to také a důkladně. Je zvědavý na to, co si chtějí později říct, ale neodváží se zeptat. Někdy ho trápila zvědavost až moc, ale naštěstí se dovedl ovládat. Málem by se nadechl, že mohou odejít oni s Tamakim, ale to už si Hyde sedá k nim. Když se Hyde tak okatě podiví Tamakiho přítomnosti, Aqui málem vyprskne do dlaně. Vypadá to ale, že to není jen jedno z Hydových popíchnutí, ale opravdová radost. Ale ano, asi bylo zvláštní, že zrovna stráž a námořník sedí u jednoho stolu s císařem a následníkem trůnu. Snad každý tady měl donašeče, ale bylo těžké orientovat se v tom, kdo to je a pro koho pracuje. Když Aki vysvětlí, jakou funkci tady Tamaki má, vypadá to, že to Hyde slyší poprvé. To ho udiví a znovu přivře oči. Že by se to nedoslechl zrovna on? Příjemně ho však uklidní, že si Hyde myslí, že je to dobrý nápad a že Tamaki je ten povolaný. Na okamžik vypadá spokojeně, dokud otec neprohlásí, že zrovna on má na Hyda nějaké otázky. Hrkne to v něm, prudce zvedne oči jako vyplašená srna, kmitne jimi mezi nimi a chvíli nechápe, která bije. Jakmile zazní Senovo jméno, honem se podívá na Hyda a chce mu očima říct, že on se ale na nic ptát nechtěl. Jenže Hyde už zdvořile odpovídá, že mu bude rád všechno vyprávět. Aqui se dlouze nadechne. Tomuhle tématu se pečlivě vyhýbal, protože mu připadalo zapovězené a při tom… to touží vědět. A otec to poznal. Najednou neví, kam s očima. A Tamaki u toho smí být? Jak to? Má se ptát? Je vyvedený z míry podruhé, protože nemá nachystané žádné otázky.
"Můžeš..." Řekne opatrně a váhavě.
"Můžeš začít prostě od začátku?" Je mu jasné, že tohle bude dlouhý příběh a k čemu mu bude začínat od náramku nebo od chvíle, kdy bylo nemožné, aby dědil jeho oči? I když…
"Nemám oči po nikom z naší rodové linie. Ani po matce, ani po otci, po dědovi ani nikom, kam až záznamy sahají. Ani Meisa je nemá. Jak je tohle možné?" Tohle není otázka tak úplně pro Hyda. Spíš pro jiného návštěvníka paláce. Ale to Aqui neví.
Žádné komentáře:
Okomentovat