Hromadné - Je nevšední, ale moc se snaží. - část 1.

(palác)

Tamaki

Pro Tamakiho byla tahle noc vážně za trest. Naspal toho opravdu málo, a když už konečně zabral, tak to bylo jen na půl a jakékoliv šustění ho probralo. Nebyl zvyklý na pevnou zem a všechny zvuky kolem něj měly daleko k těm, které slýchával na moři. Samozřejmě, že s posádkou vždycky spali jen na půl a pořád byli ve střehu. Často se stávalo, že potkali někoho, kdo si s nimi chtěl vyřídit účty, a museli být připravení na všechno, ale pořád měl pocit, že byl odpočinutější, než dnes. Přesto mu to na náladě neubere. Vstával ještě před úsvitem, aby stihl svůj každodenní trénink, který ho udržoval ve formě. Ostatně jediné, co měl, je jeho postavení a to by mu bez patřičné fyzičky nevydrželo dlouho. Na to, jak bezstarostně většinou působil, měl pevně zakořeněné pořádky, které ho naučil jeho otec a neodpočíval ani ve chvílích, kdy byl nemocný. Když už musel jeden den vynechat, dřel ty následující a cítil se opravdu provinile. Neměl jednoduché dětství, ale ani za nic by ho nevyměnil. Má v ruce Aquiho dnešní rozvrh, když se vrátí do nitra jeho pokojů. Sám už je oblečený a pozoruje sloužící, jak kmitají, aby měl Aqui přichystanou snídani, ještě než vyleze z postele. Jeho si nikdo moc nevšímá a v nestřežený okamžik si ukradne jablko, kterým zažene největší pocit hladu, protože jeho snídaně přijde na řadu až po Aquim. Vlastně je mu ho trochu líto, když musí snídat sám. Jídlo se vždycky dobře trávilo ve větší společnosti a Tama by mu s tím samozřejmě s radostí pomohl, ale na to je tu hromada očí navíc. Aqui s objeví za pár minut a je patřičně oblečený a vypadá celkem odpočinutě. Tedy Tamakimu to tak připadá. Všichni se mu uklání a on se nakonec taky nechá strhnout davem.

"Dobré ráno, můj pane." Popřeje mu slušně, jak jen nejlépe dokáže a když se narovná, věnuje mu svůj typický úsměv, který nejspíš používá jen pro něj. Shlédne na jeho rozvrh a zjistí, že první, co je čeká je hodina s Inoranem. Vzpomíná si, že to včera věděl, ale jeho paměť zas není nejlepší. Bude si to muset nějak namlátit do hlavy, aby ten papír netahal všude sebou. Zůstane stát opodál a pozoruje, jak Aquimu nalévají a starají se o to, aby měl všeho dost. Když je vše připraveno, všichni najednou zmizí a místnost je prázdná. 

"Jak to vydržíš spát v tom hluku?" Postěžuje si bez váhání a projde se po pokoji.

"Pořád se někdo kolem hemží, něco chystají a není tu chvíli klid." Moře bylo hlučné, ale byl to zvuk, na který byl prostě zvyklý. Na lidi vlastně zase tolik ne. Jeho posádka byla něco jiného. Na lodi se poznali víc, než by se mohlo zdát. 

"Nevypadáš, že toho tolik sníš." Usměje se na něj s jiskřením v očích.

"Můžu ti pomoct. Přece bych měl zabránit tomu, aby prince nebolelo břicho." A je to tady, jak se jednu rozjede, je pro něj těžké toho nechat. Dost velký úspěch byl to, že se dokázal krotit před jeho sloužícími. Když tu byli sami, už to tak jednoduché nebylo. Zakousne se do jablka a vyhlédne krátce ven, než na něj zase stočí jedno nezakryté oko. 

"Jak ses vyspal? Kdybych měl soudit podle vzhledu, tak určitě skvěle." Zdá se, že zavřít pusu nedokáže, ani když má v ruce jídlo. Nadechne se, aby ještě něco čekal, ale to už se ozve zaklepání a jakmile přijde vyzvání, dovnitř vstoupí Aquiho sloužící a sdělí mu, že si ho žádá císař a kdy k němu má přijít. Tamakimu trochu zatrne, protože je dost možné, že je to kvůli jeho malé velké lži, kterou si dovolil. Měl za to, že s Akiho svolením to celé vyšumí, ale asi ne. No výborně, tohle bude ještě zajímavé.

"Máš průšvih, můj princi? Copak jsi provedl?" Brání trochu sám sebe, protože se cítí provinile a jiným způsobem to prostě neumí. Nakonec tohle bude trest, ale pro Aquiho, že ho musí snášet vedle sebe. Napadne ho ještě jedna varianta, že už Totchi s Akim mluvil, ale to se mu zdá příliš rychlé, i když u něj asi nebylo nic nemožné.

Aqui

Když se Aqui ráno probudí, připadá mu Tamakiho přítomnost jako nějaký sen. Den začínal jako každý jiný a on v první minuty dokonce zapomněl, že získal osobního strážce, ale pak si na něj vzpomněl. Tamaki nebyl v jeho ložnici, byl nejspíš někde vedle a čekal, až Aquiho umyjí a obléknou. Aqui se necítil zrovna plný energie, nebyl moc odpočinutý, ale to on nebyl snad nikdy. Dnešní noc se mu ale spalo dobře a klidně a nejspíš to bylo tím, že jeho podvědomí cítilo ochránce poblíž. Nemá ani ponětí, že v tuto noc z paláce zmizelo cosi, co tam obvykle bývalo a to možná ulehčilo jim všem. Přistihne se, že se na Tamakiho těší a jakmile vyjde z ložnice ven v houfu svých sloužících, hned se rozhlíží, kde ho spatří. Je dost nepřehlédnutelný, už na něj čeká a dokonce se mu ukloní. 

"Dobré ráno." Řekne mu s úsměvem a pro sebe se uculí, když si Tamaki něco kontroluje podle papírku. Všechno je připraveno a oni dva zůstanou najednou sami. Aqui se automaticky vydá ke své snídani a usadí se na polštáře. Zmínka o hluku ho upřímně zaskočí. V paláci nebývalo slyšet, když chodil někdo po chodbách. V komnatách jak jsou tyto rozhodně ne. Spal tak tvrdě? 

"Něco se dělo?" Zeptá se ho zmateně a vůbec netuší, kam tím míří. Tamaki to vzápětí upřesní a on se rozesměje. 

"Ty myslíš ty lidi kolem? Vždyť tady v noci nikdo nebyl..." Řekne mu. Jestli myslel teď ráno, tak on už nějakou dobu nespí, jenom to všechno hodně trvá. Znovu se nechá vyvést z míry, když si Tamaki myslí, že by tohle všechno snědl. Jen si ho dobírá, ale Aquimu bude asi chvíli trvat, než si na to zvykne. Hledí na plné talíře a mísy. Vždycky sní jenom něco málo a zbytek odnášejí. Kde to končí, to Aqui nikdy nezjišťoval. Myslel si, že to sní někdo další. Stejně tak ho nenapadlo, že si Tamaki asi neměl kdy odskočit do nějaké strážní služebny nebo jídelny na snídani. Pokud ho měl hlídat, pak asi ani nesměl. Takže by měl jíst tady, ale rozhodně ne s ním. Ideálně sám, před tím, než Aqui vstane, ale Aqui to zapomněl zařídit a kromě toho… Gestem dlaně ho pozve k sobě ke stolu. Přece se na něj nebude dívat s kručícím žaludkem? Nadechne se, aby mu odpověděl na otázku, ale honem k němu zvedne oči a zčervená. 

"Totiž..." ten kompliment mu došel. Bylo to milé, ale nebyl na ně zvyklý. 

"Lépe, než jindy. Zrovna jsem o tom přemýšlel, čím to bylo." Řekne mu upřímně. Aqui nebyl zvyklý, že je někdo rušil během snídaně, takže ho oznámení opravdu zaskočí. Měli jít k otci a to dokonce ještě před Inoranovou lekcí. To by si měli hodně pospíšit. Podívá se na Tamakiho a na chvíli by se kvůli němu snad i začal bát. Byl to nesmysl. Jeho otec byl k němu vždycky milý a vřelý a i když se mu něco nelíbilo, neříkal to tak, aby se ho Aqui měl důvod bát. 

"Nic, ale asi se stalo něco důležitého." Hlesne. Jeho zase napadne, že by to mohlo být kvůli Toshiyovi a jeho cestě. Myslel si, že s tím Toshiya počká, dokud Aqui nevypracuje svoje úlohy, ale možná se to načalo ještě včera? V žaludku se mu usadí natěšený pocit. Pořád tu byla alespoň maličká šance, že by mohl jet, že by se to konečně podařilo. Ty jiskry se mu usadí v očích a dodají jeho pohledu novou šťávu. A to ještě neví nic o příchodu jistého hosta včera během dne a o tom, že už tady aktivně pracuje na čemsi, o čem Aqui nemá ani ponětí. Stejně jako nemá ponětí o krádeži jisté slepice a dalších věcech, které se teď v paláci staly. A kdyby jen tušil, jak blízko má k návštěvníkovi Die nebo kdo je Uruha, jaký je jeho úkol a že Sena je pořád někde blízko… Nejspíš by omdlel jenom z historie vlastního rodu a všech těch otázek a to se nikdy nedostal k vyprávění o svém dědovi. Vlastně… se o něm doma nikdy moc nemluvilo. A on… Napadá ho tolik věcí. Může za to Tamaki a energie, která z něj proudí a kterou ho očividně nakazil?

Tamaki, Aki

Tama pozoruje Aquiho po celou tu dobu. Skoro to vypadá, že má problém od něj vůbec odtrhnout oči. Najednou si uvědomí, že mu v noci chyběl, jak se pořádně nevyspal a neměl skoro co dělat. Zatváří se nechápavě, když se ho Aqui zeptat, co se v noci dělo. Podle něj nic zvláštního a teprve potom mu dojde, jak se jejich názory liší. 

"Jsem zvyklý na jiný hluk. Na lodi není ticho, ale zároveň mi to nepřijde zvláštní. Tady bylo ticho a zároveň tu pořád někdo chodil. Hrozně se to tu rozléhá." Osvětlí mu celou situaci bez větších problém. Nemá problém mluvit o tom, co má v hlavě. Úsměv se mu rozšíří, když ho Aqui pozve ke stolu. Kdyby tu žil déle a měl hluboce zakořeněné pořádky, prostě si nesedne, protože se to nesluší. Jenže jemu tento aspekt v hlavě prostě chybí. Bez váhání si přisedne ke stolu a rozhlédne se po tabuli, aby si vybral, co by rád snídal. To jablko bylo hrozně málo. Za chvíli už má plně naloženo a je jasné, že oblečení na něj nestojí tolik, jako jídlo, které je schopný spořádat. To má asi taky z moře. Tam pokud máte možnost se najít, musíme toho využít. Nikdy totiž nikdo neví, co se může stát a jak dlouho bez jídla bude, když vás třeba bouře odveze daleko od břehu. Samozřejmě mu neunikne Aquiho červenání a zůstane na něj chvíli zírat se zvláštním úsměvem na tváři. Tak nějak zjihne. 

"Já bych věděl, čím to by mohlo být." Neuhlídá zase svou pusu a v odhaleném oku se mu zablýskne. Aqui v něm probouzí zvláštní pocity, které ho z jedné strany nutí, si ho přitáhnou d náruče a zabít každého, kdo se na něj špatně podívá a z druhé chce být tím, kdo ho do rozpaků bude přivádět. Neměl by si to dovolit, ale nemůže si pomoct a Aqui nevypadá, že by mu to bylo nepříjemné. 

"Sluší ti to, opravdu ano." Při svých slovech se trochu naklání blíž, jak kdyby měl potřebu si ho pořádně prohlédnout. Pak ale přijde na řadu Aquiho návštěva císaře. Tama z toho má v žaludku snad i vředy. Má opravdu obavy, že by ho císař mohl prásknout a…Vážně by ho mrzelo, kdyby se na něj Aqui naštval. Podívá se mu přímo do očí, a když vidí, co se v nich odehrává, zůstane na něj hledět rozhodně déle, než by měl. 

"Páni." Vydechne obdivně a je jasné, že se toho obrazu dlouho nezbaví. 

"To bude asi něco důležitého, ale pro tebe." V tu chvíli mu cvakne na místo a vzpomene si na rozhovor s Toshiyou.

"Byl bys hodně rád, kdyby to vyšlo hm." Zkonstatuje jen a znovu se trochu nakloní, zapírajíc se dlaněmi o desku stolu. 

"Toshiya vypadal jako někdo, kdo zařídí úplně všechno. Podle mě je velká pravděpodobnost, že by to mohlo dopadnout." Zhodnotí to rovnou. Když si vzpomene na císaře a to jak se choval zrovna k němu…

"Kéž by to vyšlo, mám pocit, že by se ti to líbilo. Na lodi rozhodně. Není nad to ráno vstát, vylézt na palubu a pozorovat východ slunce na hladině. Sedneš si pěkně na přídi, vytáhneš listí a lahev něčeho dobrého. Vlastně ještě rozdáš rozkazy a pak si to jen užíváš." Zlehčuje to a hodně. Na lodi bylo vždycky dost práce, ale i na podobné chvilky si našel čas. Jenže teď ho nemají. Je potřeba Aquiho doprovodit. Tama ještě v posledních pár vteřinách si cpe do pusy kousek, aby ještě doplnil žaludek, a u toho se málem udusí, ale vidí ho jen Aqui. Musí vypadat hrozně vtipně, a jestli ho pobaví, tak to bude jen dobře. Možná jen díky tomu vydrží celou cestu potichu a zůstane stát způsobně opodál u dveří. Když se na něj podívá, ukáže mu zvednutý palec, aby mu popřál štěstí. Aki mezitím vyřizuje několik potřebných dokumentů. Hned však všechno doloží, když dovnitř vejde jeho syn. Vyžene všechny ven, aby měli dostatek soukromí, a pak se konečně upřímně usměje.

"Krásné ráno že?" Pozdraví ho, vstane a pobídne ho, aby se šli posadit kousek dál. Nechce, aby je dělil stůl.

"Jak si vede tvůj nový strážce?" Zeptá se jako první a oči mu zvláštně zazáří, i přes obavy, které kvůli Uruhovi a všem v paláci má. Je očividně opravdu zvědavý, co mu na něj Aqui řekne. 

"Tušíš, proč jsem tě zavolal?" Vynese na světlo ještě druhou otázku.

Aqui

S jistým klidem a zvědavostí v očích sleduje Tamakiho vrchovatý talíř a přemýšlí, jak se to do něj jenom vejde. Už viděl lidi hodně jíst, ale tolik asi ne. On sám vlivem všech nemocí jedl jenom málo a navíc měl úplně jinou postavu a energetický výdej, ale stejně by ho nikdy nedohnal, tím si je jistý. Za chvíli určitě uvidí na vlastní oči, jak to v něm všechno mizí. 

"Vážně?" Chytne se jeho slov, když mu řekne, že ví, čím by to mohlo být, ale místo odpovědi mu Tamaki řekne, že mu to sluší. Aqui skloní oči a pousměje se, ale zároveň se u toho začervená. 

"To je dobře, moji sloužící odvedli dobrou práci a nebudu snad dělat ostudu." Svede to na skvělé schopnosti lidí kolem sebe. Kromě toho od svých vrstevníků často slýchal, že nevypadá tak, jak by měl. Šlo hlavně o nezdravou barvu v obličeji, kterou všichni maskovali make-upem a pak o jeho fyzickou kondici. Na tom nebylo nic, co by lidí obvykle obdivovali. Chtěli silného a statného prince, schopného všeho. O Aquim se prostě pochybovalo, jakkoliv se otec s ostatními snažili, aby to nepoznal. Když po tom dojde na audienci u otce, Aqui ani trochu nepochopí to Tamakiho páni, ale mnohem víc, než vysvětlení, ho zajímá jeho domněnka, že by to mohlo být něco důležitého pro něj. On v to totiž taky doufá a když v to budou doufat dva, má pocit, jako by to bylo mnohem víc na dosah. Jako by přání dvou bylo prostě silnější. 

"Ano." Přizná, na Tamakiho otázku a kousne se do rtu, až se mu zamyšleně zkřiví stranou. 

"Toshiya-san možná zařídí všechno, ale věř, že když to spočítám špatně, nic nebude." Nejen, že ho osloví pořádně, na rozdíl od Tamakiho, ale zároveň dá najevo, že co Toshiya řekne, to platí tak železně, že to nejde zlomit. V podstatě všechno závisí vážně jenom na Aquim samotném. Ach jo… Když Tamaki začne vyprávět, jaké je to na lodi, Aqui se na chvíli ztratí v představách, ale rychle se probere, když dojde na alkohol a listí a trochu pohoršeně se na Tamakiho podívá. Je mu jasné, že vojáci a námořníci žijí úplně jiný a mnohem tvrdší život, ale listí… to kazilo úsudek a Toshiya ho neměl rád. V tomhle byl trochu puritán a muselo ho přivádět k šílenství, koho má v rodině. Nakonec prostě elegantně vstane a vykročí směrem ke dveřím. Musí se pro sebe pousmát, když Tamakiho vidí, jak si jídlo cpe málem i do kapes, ale udělá to tak, aby to neviděl a pak už nasadí vážnou tvář, skrz kterou není snadné prohlédnout. Pečlivě ji trénoval, podobně jako jeho otec. Tamaki by mu měl otevřít dveře, což se samozřejmě nestane, ale jakmile jsou za nimi, připojí se k nim obvyklý houf služebnictva a zastaví se opět až před komnatami císaře. Dovnitř jdou jenom on a Tamaki, ale i ten musí zůstat u dveří. Aqui se znovu usměje, když uvidí ten palec, ale pak už se klaní svému otci a cítí, jak nervozita v jeho žaludku rychle narůstá. Otec se ale tváří vlídně, dokonce jsou o samotě - téměř - a vyzve ho, aby se šli posadit na lepší místo. Aqui ho následuje a usadí se. První otázka patří Tamakimu a on se na něj ohlédne. 

"Je nevšední, ale moc se snaží." Řekne upřímně. Tamaki nedělá mnoho z toho, co by měl, co se protokolu týkalo, ale naopak dělal mnoho z toho, aby byl Aqui v bezpečí. Neřekl by proti němu nic špatného. A to nemá ani tušení, že je jediný v místnosti, kdo vůbec netuší, kam přesně tahle otázka míří. Jakmile se ho otec zeptá, jestli tuší, proč ho zavolal, zavrtí hlavou, ale v očích se mu jasně mihne jiskra očekávání. Mohl by mít sto a jeden důvod, o kterém Aqui nikdy ani neslyšel, ale jenom jeden, který na něj s Toshiyou maličko upekl. 

"Možná to tuším." Přizná tiše a když k otci zvedne velké oči, září v nich podobná dětská touha jako když čekáte dárek k narozeninám a jste přesvědčeni, že to bude poník.

Tamaki, Aki

Tamakiho by ani v nejmenším nenapadlo zpochybňovat Aquiho úsudek. Byl sice trochu ignorantský k autoritám, ale u Aquiho to bylo prostě jiné. Tady si ale dovolí pochybovat alespoň ve vlastních myšlenkách. Viděl Toshiyu, jak se k Aquimu chová a i kdyby to nespočítal tak, jak chtěl, asi by mu nenápadně vynadal, ale stejně by se pokusil to zařídit. Ten morous pro něj měl jistou slabost a bylo to znát. Tedy pro toho, kdo ho trochu znal a dokázal dohlédnout dál, než nad jeho arogantní chování. Tama se tím v duch náramně bavil. Všiml si, že se Aquimu jeho povídání o lodi líbilo a tím víc by chtěl, aby mu to jednou mohl ukázat. Jeho starost najednou sahá mnohem dál, než by ho v první chvíli napadlo. Pořád to ale maskuje za to, že je mu ho líto. Ještě nic neviděl, nikde nebyl a za nějakou dobu by měl všemu vládnout? Vždyť si nic neužije. Kdyby se na tu loď dostali, ukáže mu od každého kousek a věří, že se mu to bude líbit, i když tam nebude mít takové pohodlí jako doma. Zasekne se ve chvíli, kdy si uvědomí, že mu hlavou létají představy, jak spokojeně odpočívají na přídi a pozorují klidné moře, nebo když se ráno s prvním ptačím řevem probouzí a vedle sebe. I jemu dochází, že takové myšlenky by rozhodně mít neměl, jenže mu nedají spát, ani když čeká přede dveřmi. Po chvíli si začne krátit čas tím, že pozoruje kolemjdoucí a odhaduje, jak dlouho tady jsou a jestli je to baví. V duchu si doplňuje několik poznámek na jejich adresu a přitom se náramně baví. Stejně některé obrazy z hlavy dostat nedokáže, až je z toho celý nesvůj. Za to Aki vypadá dost vyrovnaně. Za ty roky už se naučil nedávat na sobě jisté obavy znát. Teď jich má plnou hlavu a doufá, že se Hidemu podaří všechno vyřešit. Dokud to však není nutné, nechce Aquiho zatěžovat víc, než by potřeboval. Už tak na jeho bedra naložil až příliš. Ovšem, když za ním přišel Toshiya s návrhem na cestu, Aki o tom uvažoval z jednoho prostého důvodu. Ono jich bylo víc, ale jeden byl ten nejhlavnější. Aqui by byl od paláce daleko a nehrozilo by mu nebezpečí, do té doby, než se vrátí, snad všechno vyřeší. Krátce se zasměje, když Tamakiho označí za nevšedního. 

"Řekl jsi to moc hezky, i když kde kdo by s tebou nesouhlasil. Musím ale říct, že za roky kdy jsem na tomto světe, jsem zjistil, že schopní lidé mají nějaké ty mouchy." Dodá pobaveně.

"Ne vždycky, ale většinou to tak bývá. Tamaki je hodně schopný, ale jeho chování…No, budeme doufat, že se tady něco naučit a věřím, že ho hodně naučíš hlavně ty." Ukáže mu, jak moc mu důvěřuje. Usměje se znovu, jakmile se mu Aqui nesnaží lhát, že nic netuší. Aquiho oči a hlavně to, co v nich vidí…Bylo tak složité mu na cokoliv říct ne.

"Víš, pamatuju si jako dneska, když jsi byl ještě malý. Tehdy jsem ti povídal o tom, jak jsem musel odjet z domu. Měl jsi takový strach, že by se to mohlo stát. Časy se změnily a ty chceš stejně odjet." Povzdechne si krátce, ale úsměv z jeho tváře nemizí. 

"Přiznávám, že se o tebe pořád bojím, Aqui-chan. Vždycky budu, ale zároveň vím, že některé zkušenosti nenasbíráš tady a nemůžu pořád stát za tebou." Trochu se nakloní, aby mu mohl položit ruku na rameno.

"Toshiya za mnou byl a požádal mě, abych tě pustil s ním. Vím, že máš jisté podmínky, které musíš splnit a je na tobě, jestli se ti to podaří. Pokud to zvládneš, je jen na tobě, jestli budeš chtít odjet nebo ne." Znovu se narovná a sáhne po kalíšcích. Jeden nalije sobě a druhý Aquimu. Není to nic silného, ale alkohol v tom je. Ostatně pojede pryč, jistě ochutná i daleko horší věci. On v jeho věku…Ne, bude mlčet, však on mu to Ricko jistě jednou rád všechno prozradí. 

"Rád bych tě pověřil ještě několik úkoly. Povezeš s sebou důležité listiny o možném obchodování. Bude na tobě, abys domluvil její podpis. Věř sám sobě, Aqui-chan, vím že to zvládneš. Zároveň přijmi s otevřenou myslí dobré rady. V naší zemi se to nikdy příliš nenosilo. Císař by měl být nedotknutelný, ale bez toho bych daleko nedošel." Sáhne po kalíšku a pozvedne ho. 

"Ale některé věci můžou klidně zůstat mezi námi." Narazí s blýsknutím v očích a hravým pousmáním na ten alkohol, protože by doktoři ani Aquiho matka neskákala radostí.