Hromadné - Jasně, my se šábneme, neměj obavy! - část 2.

(kancelář)

Uruha, Yuki

Ani Uruhovi není nejlépe, když vidí Takeshiho. Je to zvláštní ho sledovat a přitom vědět, že už ho nikdy na živo neuvidí. Připomínají se mu pořád dokola společné chvíle. Nejvíc si asi pamatuje večer, kdy mu začal opravdu důvěřovat. Leželi společně na velkém letišti, on sám odpočíval na jeho hrudi a snažil se přerovnat si v hlavě celý svůj život. Povídali si dlouho, skoro až do rána a dost mu to pomohlo. Teprve v tu noc si uvědomil, že ne všichni lidé jsou špatní a že se může objevit někdo, kdo za dobré slovo skutečně stojí a komu může věřit. Nikdo, vůbec nikdo o něm nevěděl tolik, jako právě Takeshi a je to znát. Ví, co říct, aby Uruhu nakopl a choval se úplně jinak. Teď už ví, že má dost síly, aby se sebral a byl Aoimu oporou, dokud o to bude stát. +Arigato, Take-san, nikdy na nic z toho nezapomenu, přísahám.+ Nahlas nic neřekne, ale podobných děkovných myšlenek má plnou hlavu. Takeshi začne rozdávat a Uru se musí nutně usmát. Sice potlačuje slzy a brzo je nedokáže zastavit, ale ví, že takový byl vždycky. Pro ostatní, kteří si to zasloužili, udělal první poslední. Yuki i Aoi si to zaslouží a nepochybuje, že jeho právník taky nebyl tratný. Yuki je velmi opatrný, aby se co nejdéle na Mackenyu nepodíval. Vážně se hodně stydí a vůbec nechápe, jak mohl Takeshi tušit, že se mu bude líbit. Vážně je to nádherný kus chlapa, na kterého je těžké se takovým způsobem nedívat. Pomalu k němu zvedne oči a potká se s jeho pohledem. Kousne se do rtu a zase rychle uhne stranou. Má mu pomáhat, to znamená spoustu společně stráveného času. Jak tohle vydrží? A co znamenal ten pohled? Rudne snad ještě víc, a když to Uruha okomentuje, nejradši by po něm něco hodil. Podívá se na něj a trochu se na něj zamračí, aby toho nechal. Uruha nakonec víc neřekne, jen se trochu culí, i když má trochu obavy, že by jim mohl Yuki odejít. Aoiho to bude taky trápit, tím si je jistý. Tak nějak to všechno společně prožívali, i když to vůči Yukimu nebylo ani trochu fér. +Měl by být šťastný.+ Přesvědčuje v duchu sám sebe. Uruhovi jde obočí nahoru, jakmile dojde na to, co mezi sebou měli Yu a Aoi, ale vlastně není naštvaný. 

"Hm, asi je mi líto, že jsem u toho nebyl. Nezdáš se." Stiskne Aoimu ruku víc, aby bylo jasné, že mu to za zlé nemá. Je toho hodně, co by mu odpustil a tak to nejspíš zůstane a zas jsou tu maličkosti, kterému rozhodně odpouštět nebude, třeba jako to oblečení na hotelu ve Francii. Jakmile se Aoi nepokrytě rozbrečí, už ho Uruha přitahuje k sobě o náruče, aby mu dal najevo, že je tu s ním. Tuší, jak moc ho to musí bolet a stejně má pocit, že si to úplně přesně nedokáže představit. Yuki je pořád trochu červený, protože Mackenyu ten odchod za dveře okomentuje a Yu se přistihne, že by mu hrozně vadilo, kdyby odešel. Jak je Aoi s Uruhou, tak on je tu trochu navíc a dochází mu, že se spíš upíná na muže před sebou, než na ty dva. Asi podvědomě hledá někoho takového, o koho by se mohl opřít a tím zařídit, aby se ti dva mohli opírat o něj. 

"Jak kdyby to celé věděl." Mumlá i pro sebe Uruha, jenže vzápětí se na Aoiho překvapeně ohlédne, když je tak jedovatý a musí se krátce uchechtnout tohle vážně sedlo. 

"Budeme se hádat, kdo kde a co?" Neubrání se poznámce, i když sem nepatří. To už na ně zírá i Yuki s otevřenou pusou a na ta vajíčka se neovládne a rozesměje se. Je to trochu vzlykavé, ale jinak to nešlo. Podívá se na muže před sebou a…

"On je vážně má." Odhadne to během vteřiny. 

"Můžu vozit kočárek?" Nabídne se rovnou a podívá se na Uruhu. Ten už začíná blednout. 

"Na tohle rozhodně nejsem stavěný." Zašeptá tiše, protože tohle by znamenalo plenky, poblinkané oblečení a…Vážně se mu zvedá žaludek. Při zmínce o rodině…Vlastně by ho to taky zajímalo, jak to je. Sám věděl, že Takeshi se s vlastní rodinou nestýká, protože se ho zřekli ještě před tím, než byl úspěšný a pak, když se chtěli zase bavit a on měl peníze, poslal je k šípku. Co ale neví ani jeden je to, že Takeshi myslel v druhé části závěti i na tohle. Jeho rodina nedostane vlastně skoro nic a všechno ostatní zdědili právě oni tři. Yuki jim už podal skleničky a zdá se, že se o ně zase stará. Přejde k jejich zádům, vezme je oba dva kolem ramen a nakloní se blíž. 

"Asi nám nezbude, než se do toho pořádně obout." Pošeptá jim oběma. 

"Pane a paní Kitano." Ne, tomu nešlo odolat a trochu tím vrací Uruhovu poznámku. Pak se pomalu narovná. 

"Já bych to šel všechno někam spláchnout, znám tu pár skvělých podniků. Jinak myslím, že nebudeme spát nikdo." Povzdechne si. 

"Stejně nechápu, jak mohl všechno tak dobře odhadnout." Zarazí se, protože… Rychle se podívá na Mackenyu a opatrně se pousměje. 

"Skoro všechno." Dodá, aby bylo jasno, protože se pořád hodně stydí. S Uruhou to bylo trochu jednoduší, tam měl pocit, že má malinko navrch, ale tady je to úplně jiné. Navíc spolu mají trávit hodně pracovního času a…+Nemysli na to, vůbec na to nemysli.+ Přemlouvá se v duchu. 

"Tak půjdeme?" Zeptá se jich a pak se opatrně podívá na pana právníka. Byl by vlastně rád, kdyby šel s nimi. 

"Já jsem pro. Tohle střízlivý nedám. Přidáte se?" Zeptá se Araty Uruha a pod drcne ramenem do Aoiho.

"Tady už stejně víc nezmůžeme a Take by nám hrozně vynadal, kdyby nás tu viděl sedět a brečet, ostatně to můžeme i v baru. Já rozhodně budu, až se víc opiju. Znám se." Sám sáhne po peru a podepíše svou část dokumentů. Podívá se na Aratu. 

"Rozhodně bychom rádi tu nahrávku, mám pocit, že si to ještě párkrát budeme muset pustit." Vyloví něco, co ani neví, že se Aoimu prohánělo hlavou, ale on sám ji chce taky. Je to asi hodně ujeté, ale on si nemůže pomoct. Radši se na nikoho dalšího nedívá. 

"Vážně potřebuju dost velkou flašku." Dodá, když mu to dojde, radši zvedne telefon a objedná jim taxi. Ano pro všechny, ostatně teď je to asi jejich právník, má prostě smůlu a Uru si postavil hlavu. +Yuki bude mít radost.+ Myslí jen a jen na jeho dobro. 

"Za deset minut je tady."

Aoi, Mackenyu

Co má na tohle Aoi říct? Nezdá se, ale ani netuší, jestli něco bylo nebo ne. Takeshi ho tím může jenom tak škádlit, ale to už nikdy nezjistí. Třeba by byl sám v údivu, čeho je schopen? +Jestli není lepší myslet si, že jsi spíš neschopen.+ Pomyslí si. Aoi ví, že jsou jeho reakce přemrštěné a jako na houpačce, ale nejde tomu poručit a doufá, že až bude tohle všechno za nimi, všechno se ustálí. Jinak by snad musel navštívit psychiatra a to nechce. Zvládne to sám, bez nějakých léků. Stačily ty z nemocnice. Byly fajn, ale nebyl to on. Místo toho se důkladně zadívá na Yukiho, když dojde na ten kočárek a ještě důkladněji proskenuje Aratu, ale ten má výraz profesionálního hráče pokeru a studuje něco ve svém kufříku. Na Aoiho je ještě velmi brzy, aby teď přemýšlel o dětech, ale pokud dokážou být šťastní, pokud se nezblázní z Takeshiho peněz a pokud je nepoloží všechny jeho firmy, možná dozraje do chvíle, kdy by si je přál a mít tohle jako homosexuální pár de facto vyřešené je benefit, o kterém Takeshi musí moc dobře vědět, že je ze všech největší. Větší, než všechny peníze a majetek. To je ten pravý dárek, i když o něm nahlas nepromluvil. Uruha si o tom očividně myslí něco úplně jiného a poslední Aoiho zkoumavý pohled patří jemu. Jako by se ho už teď ptal, jestli si tím je jistý. Uruha má teď sám se sebou starostí dost, ale to by taky jednoho dne mohlo skončit. Pak už je Yuki u nich a nakloní se jim přes ramena přímo mezi ně. Aoi sáhne po skleničce a když poslouchá jeho slova, má pocit, že je to takové definitivní. Jako by za tím vším měl udělat tlustou čáru a jít zase dál, do další etapy života. Jenže se necítí připravený. Přesto si s nimi přiťukne a pokusí se o normální úsměv. Oči má ještě celé červené, ale podaří se mu to. Ten dovětek ho přiměje vyprsknout smíchy. Loupne očkem po Uruhovi, protože je asi všem jasné, kdo je kdo. 

"Ještě budu muset na další úřad s občankou." Dojde mu vzápětí a protočí očima a to už se zasměje i Mackenyu. Má rád, když tragické události končí alespoň trochu optimisticky. Už je na nohou a balí do kufříku svoje věci. Yuki zatím navrhuje vhodné bary, což vzhledem k jeho profesi asi není nic divného a jakmile dojde na dobré odhadování, podívá se jeho směrem a znovu se usměje. On už ho totiž od Takeshiho zná. Zná ho z vyprávění a podle fotek a když spolu naposled mluvili, projevil přání ho někde potkat, aby se přesvědčil, jestli mu bude připadat zajímavý i na živo. Takeshi tvrdil, že ano. Měl pravdu. Uruha je podle všeho velmi vnímavý, protože si toho všiml hned, že tu má Mackenyu i jeden soukromý úkol a taky ho otevřeně pozve, asi kdyby to Yukimu bylo hloupé. Nepodezřívá Aoiho, že ho s sebou nechce, podezřívá ho, že mu ještě nic nedošlo, ale co by byl za právníka, kdyby nedovedl číst v lidech? 

"Rád se připojím." Řekne konečně. 

"Nahrávka je vaše. Máme v notářské kanceláři ještě její kopii." Ubezpečí je, že to není problém a Aoi se konečně dovtípí. Udělá velmi nápadné Ahááá a pak se udiveně podívá na Yukiho, jako by spolu s Aratou už spali. A pak hrozně podezřívavě přimhouří na Mackena oči. 

"Odkud se vlastně s Takeshim znáte, kromě práce?" Všichni s ním spali, v tom už má jasno. Mackenyu očividně i teď dobře ví, kam míří a znovu se pobaveně zasměje. 

"Já ani ne, ale můj otec ano. Dělá kaskadéra, ani nevím, kde narazil zrovna na pana Kitana." Osvětlí celou rodinnou situaci a Aoi zbledne. Takeshi spal s tátou tohohle kluka? No… věk by asi měli podobný… a teď tomu klukovi dává nebo spíš dával pracovní příležitosti. A podle toho, čím to zakončí Uruha, možná Takeshi i Mackenyu doopravdy doufali, že si u nich najde trvalou práci. Jeden právník pro všechny ty firmy snad ani nemůže stačit. Mackenyu ale zase tak mladý být nemohl, musel přece svoje schopnosti už někde dokázat, když mu Takeshi věřil? Pořád na něj podezřívavě zírá a Mackenyu se pořád nenechává vyhodit ze sedla. Nakonec se Aoi pohne, dojde si pro nahrávku a majetnicky ji přitiskne k sobě. Mackenyu už se přemisťuje ke dveřím, které otevírá a chce je nechat všechny projít. 

"Můžeme jít do baru nebo se podívat, co jste ještě zdědili. Pan Kitano mluvil o nemovitostech a práci, protože jsou stěžejní, ale patří k tomu ještě nějaké dopravní prostředky, celé kolekce šperků a podobně. Máte dům na Okinawě. Je to daleko, ale ne, když máte malé letadlo. Pilot ještě výpověď nedal, čeká, jak se vyjádříte." Řekne, Aoi zakopne a proletí dveřmi a vážně se zastaví až na chodbě na kolenou s rukama opřenýma o podlahu. +Takeshi, já tě snad nějak dorazím!+

Uruha, Yuki

Yuki se jen culí, protože vidí, jak se Aoi tváří a taky vlastně Uruha. Vůbec mu najednou nevadí, že je svým prohlášením v podstatě nahnal do rodičovství. Jenže v tomhle má jasno, on ten kočárek klidně bude vozit a rád. Jakmile si připustil, že Uru patří k Aoimu, jde mu ta představa hodně snadno a svá slova, že jim bude na blízku, myslel vážně, ani teď svůj názor nezměnil. Mohl klidně odmítnout dědictví, ale to by odmítl i pana právníka, což se mu ani v nejmenším nechce a zmizet někam v nenávratnu nebo s nimi mohl zpřetrhat veškeré kontakty, ale to taky nemá v plánu. Tak nějak má pocit, že je společné trávení času a tyto hořké chvilky dostatečně spojily, aby to nechtěl ani jeden. Uru vypadá malinko zaskočeně, když mu to celé dojde a podívá se na Aoiho ve chvíli, kdy to samé udělá i on. 

"No co, přece nám to bude slušet. Obojí." Pokrčí malinko rameny, aby bylo jasné, že jemu to rozhodně vrásky nedělá a jakmile se rozhodnout, tak bude jen a jen pro, ale na tohle je asi vážně ještě brzy. Těkne očima k Aratovi, jak kdyby se chtěl ujistit, že po tomto prohlášení na ně nebude koukat skrze prsty, ale asi už byl připravený úplně na všechno. Vážně ho začíná zajímat, co mu Takeshi všechno povyprávěl. No možná to nechce vědět. Uru sám si velmi rychle přihne, ale všichni jsou očividně rádi, že se Aoiho podařilo rozesmát. 

"Adoptujeme Yukiho a můžeme tam všichni." Doplní ještě Uru a podívá se na Yukiho takovým způsobem, že není jasné, jestli je to vtip nebo to myslí vážně. Ten se trochu zarazí, ale už s prázdnou sklenkou ho plácne. 

"Já už k vám přece patřím i tak." Ujistí je oba dva o tom, nad čím před chvílí přemýšlel a tím stvrdí to, co jim řekl, totiž, že je nenechá jenom tak na pokoji. Oči mu stejně pořád těkají k Mackenovi, prostě si nemůže pomoct. I ta pitomá aktovka, kterou balí, mu sluší. +Ty jsi taky pěkná potvora.+ Věnuje na adresu Takeshiho, ale myslí to rozhodně v dobrém. Začíná mu být jasné, že tohle celé prostě není náhoda. Uru se rozsvítí, když dojde na nahrávku a to, že jim už patří. Zdá se, že to nebude jen Aoi, kdo na ní bude chvíli závislí a je to dobře. Zase v tom budou společně. Yuki neovládne spokojený úsměv, když jim Macken odsouhlasí společně strávený čas. Tak nějak doufá, že se Aoi a Uru budou utěšovat navzájem a on bude mít čas si s ním trochu popovídat. 

"Hm, tak to zas vím já." Ozve se Yuki, protože má pocit, že takový příběh od Takeshiho slyšel.

"Teda myslím si, že je to ono." Malinko zčervená, ale na to jistě bude čas později. Všem třeba však klesne brada, když se dozví, co všechno k tomu ještě patří. Yuki mlčí, protože mu přijde nepatřičné to všechno vyzkoušet najednou a měli by nejspíš někde v baru pořádně truchlit. Aoi asi vypadá podobně, obzvlášť když se válí na zemi, jak proletí dveřmi. Oba s Uruhou na to zůstanou zírat, ale hned mu pomáhají na nohy, každý ho bere pod jednou paží.

"Já myslím, že nemůžeme udělat nic lepšího než to vyzkoušet." Ozve se Uru jako první. 

"Aoi bude aspoň víc vykolejený z výšky, než z toho, co se děje. Já potřebuju nutně pláž a drink a nepochybuju o tom, že je tam dost místa i na pořádný bar pro Yukiho. Ložnice navíc se taky najde, když budou jen dvě o to lépe." Vyřeší to za všechny.

"Navíc nikdo z nás nepotřebuje hromadu čumilů kolem sebe." Dodá ještě ten hlavní důvod a už vede Aoiho ven a do přistaveného auta, aby se podle Mackenových instrukcí dopravili na letiště a odtud do jejich domečku na Okinawě. +Takeshi, víš, že tě miluju, ale tohle není fér.+ Pomyslí si Uru, když nasedají všichni do letadla a to se s nimi pomalu zvedne. Yuki se mačká na sedačce vedle Mackena a připadá mu, že se mu trochu chvějí ruce.

"Vážně se malinko bojím." Přizná se, protože už sice létal, ale velké dopravní letadlo je něco jiného, tohle mu přijde… Ne moc stabilní. 

"Jen doufám, že to nebyl špatný nápad." Dodá ještě do mikrofonu a vzápětí s sebou letadlo silněji škubne. Yuki sebou trhne a chce se něčeho chytit, jenže jediné co nahmatá je ruka pana právníka, kterou silněji sevře. Uru se krátce zasměje, když to uvidí. 

"Takeshiho pletichy." Zahlásí rovnou, protože tohle si odpustit nemohl.

Aoi, Mackenyu

Ten souhlas Aoi rozhodně nečekal. Ne tak rychle. Slušet jim to ale bude a až bude mít chvilku, zasní se a pokusí se představit si to, možná mu na rtech vyskočí spokojený úsměv. Vždycky chtěl normální, spokojenou rodinu, jenom si nemyslel, že to nebude s dívkou. Pak přišel Takeshi a otočil celý jeho život vzhůru nohama a už to tak zůstane. Usměje se, když Uru navrhne adopci Yukiho, ale dokonce i jemu už začíná být jasné, že ten by možná mnohem raději nosil úplně jiné jméno. Ještě chvíli bude takhle na Mackenyua koukat a možná by mu měli s Uruhou skočit pro prstýnek, když teď mají tolik peněz. Zahřeje ho u srdce, když jim Yuki řekne, že k nim patří. Jestli si vážně něco začne s panem právníkem, tak asi i ten. Vypadal sympaticky. Tedy… vypadal jako někdo, kdo se musí líbit prostě každému, ale ne takovým tím protivným způsobem. Byl to hezounek, pan katalog, o tom žádná, ale tak nějak mile. Když bude takový i v každodenním životě, Yuki to s ním bude mít lepší, než s nimi dvěma. Oni s Uruhou uměli být velmi náladoví a měli své mouchy, jak o sobě navzájem vědí. Takový Yuki působil, že nemá jedinou vadu a Mackenyu mu bude slušet. Mackenyu se trochu zarazí, když Yuki prohlásí, že ví o vztahu jeho otce a pana Kitana možná docela hodně. Zkoumavě se zadívá do jeho tváře a Yuki vypadá, že tak přímý pohled možná ani nepřežije, ale Macken nemůže ovládnout zvědavost. Věděl o nich, ale samozřejmě nezná detaily. Kdo by se ptal na milostné pletky svých rodičů? Očividně ale zanechaly dojem, když o tom pan Kitano vyprávěl na baru, zatímco popíjel. Nakonec nic neřekne a vydá se ke dveřím, ale nečekal, že jeho slova zapůsobí tak moc, že Aoi skončí na zemi. Bude na něj muset trochu opatrněji. Zavře za nimi dveře, zatímco mu ostatní pomáhají na nohy a pak už míří k autu a na letiště. Je rád, že se rozhodli pro tuto možnost, rád se na Okinawu podívá. Je trochu jako opice a Takeshiho sídla vypadají zajímavě a luxusně. Kdo ví, jestli by se tam ještě někdy dostal? Aoi je pořád podivně zakřiknutý, ale to neznamená, že neslyšel všechna ta Uruhova slova o tom, jak se bude bát výšek a o výhodě jenom dvou ložnic. +Budeme je celou noc poslouchat?+ Napadne ho kousavě, ale mlčí. Momentálně vzpomíná na let s Takeshim a na to, jak nechtěl nastoupit. Trochu se to vrátilo, ale ty nádherné zážitky všechno vyvažují. Je většinu cesty duchem u Takeshiho, než u kluků. Možná to není fér, ale nemůže si pomoct. Jedním uchem zaznamená Yukiho stížnost, že se taky bojí. +Kdo by si pomyslel, že nejodvážnější tady bude Uruha?+ Pomyslí si, ale pořád není schopný mluvit nahlas. Ještě by prozradil vlastní strach. Letadlo se zhoupne a on málem vyryje Uruhovi díru nehty do stehna. Těžce polkne, loupne po něm očkem, ale snaží se vypadat, že je hrozně v pohodě. Oproti tomu Yuki skočí Mackenovi málem na hlavu. Aoi se škodolibě usměje té Uruhově poznámce o pletichách, protože vidí, jak Mackenyu otáčí dlaň a pevně sevře tu Yukiho. Yuki musí být jako blecha, i když počůraná strachy, protože Mackenyu je dost rozložitý a málem se tam spolu nevejdou. To znamená hodně mačkání. To jim dvěma s Uruhou vážně nehrozí. Těch pár hodin uteče nečekaně rychle a letadlo brzy dosedne na malé letiště pro soukromá letadla. Moře je na dohled a jakmile všichni vystoupí a Aoi natáhne slaný vzduch do nosu, najednou ho opanuje nečekaný klid. Ano, měli sem jet. Měli sem jet hned. 

"Když dovolíte." Ukazuje Mackenyu na přistavené auto. Zná adresu domu a brzy budou tam. S pilotem se tiše domluví, že jeho smlouvu proberou, jakmile bude příležitost se pánů zeptat, ale kdo by si chtěl nechat ujít létání, když má na to peníze? Podle něj to nebude problém a pilot odchází se spokojeně nadějným úsměvem v obličeji.

Uruha, Yuki

Uru by možná měl trochu přemýšlet nad tím, co tam vlastně Aoimu sliboval, jenže tohle byla zcela spontánní reakce, která bude nejspíš pravdivá. Kdo ví, co bude za pár let. Ne, nepochybuje o tom, že spolu vydrží, z jeho strany to už prostě jiné nebude. Věří tomu, že pokud si to Aoi nerozmyslí, zůstanou spolu až do důchodu. Uru malinko vyděsí představa jeho s hůlkou nebo něčím podobným a tak to raději rychle zaplaší. Yuki se málem propadl do země, když se na něj Macken takovým způsobem zadíval. Je mu jasné, že tento příběh rozhodně bude muset vyprávět. Nepřekáží mu to, klidně mu ho poví, jen ať na něj takovým způsobem nekouká nebo udělá něco neuváženého. Bude to hodně podobné, jako když v pokoji zničehonic políbil Uruhu. No a jak to dopadlo? Teď by to měl i se svědky a to nechce. Právníkovy oči ho však jen tak nepustily a přistihl se, že vydechne, až z něj pohled stáhl. Ještě pár vteřin a asi by zmodral. Další podobná situace se zopakuje v letadle. Yukiho tvář nabírá pomalu velmi nezdravou barvu. Jen to nevypadá, že by zvracel, ale spíš tady brzo omdlí. Ne, na takové létání rozhodně není a...Podívá se na Aoiho, no nejspíš nebude jediný, ale ten vypadá, že to zvládá mnohem lépe. Uruha by asi mluvil o opaku, protože nejspíš za pár chvil, bude mít Aoiho prsty na dobro vytlačené do stehna. Chvilkami už to vážně hodně bolí, ani slůvkem si však nepostěžuje. Spíš jen přesune svou vlastní dlaň na tu jeho a jemně ji sevře, aby bylo jasné, že je tu s ním a že si z něj v tuto chvíli rozhodně nebude dělat legraci. Je přece jasné, že se něčeho bojí. Za to Yuki to je jiná. Ten zůstane s vytřeštěnýma očima zírat na Mackenovu dlaň, která se pohne, otočí a sevře tu jeho. Uleví se mu a do dost, přesto nedokáže věřit tomu, že se to opravdu děje. Pomalu očima stoupá od zápěstí přes paži jeho nového právníka, dokud se nezastaví až v jeho očích. Sevře dlaň zpátky a koutky se mu zvednou nahoru s upřímným pousmáním. Tak a teď můžou klidně létat hodiny, je mu to jedno.

"Arigato." Poděkuje mu, aniž by si uvědomil, že to všichni kolem slyší. 

"Můžeme klidně naplánovat další společný výlet. Létání už není problém." Ozve se nakonec Uru ale Yukiho od propadnutí studem zachrání přistávání, což je další šílená zkušenost. Naštěstí to všichni ve zdraví přežijí. 

"Čekal jsem taxi." Broukne nadšeně Uru, protože tohle vypadá jako jejich soukromé auto a ano, líbí se mu to. Takové věci si uměl vždycky užít. Všichni poslušně nastoupí a nechají se odvézt k domu, který je očividně nedaleko moře. +Aoi bude nadšený.+ Proběhne Uruhovi hlavou. Nepochybuje o tom, že mu bude stačit jen výhled, i kdyby byli trochu dál. To, co jim však Takeshi nachystal je neskutečné. Yuki zůstává zírat, Uru zůstává zírat a dělí ho jen vteřiny od toho, aby nadšeně nevypískl a nevběhl do domu jako malý kluk. Tohle je vážně Aoiho? Jejich? Kupodivu počká, až dům Macken otevře a projde dovnitř, aby se konečně pořádně rozhlédl. Trvá jen pár vteřin, než dojde až do obýváku, kde je výhled přímo na moře a taky terasa s bazénem. Velká okna jim dávají možnost si to všechno pořádně užít.

"Páni." Vydechne konečně Yuki a když se znovu rozhlédne, padne mu pohled na bar na druhé straně místnost. Některé věci prostě nikdy nemění a tak je nechá, aby se kochali a sám zapluje za bar, kde je jako doma úplně všude. Taková jeho jistota. Na baru najde malý ovladač a když se rozhlédne podruhé, zjistí bez problémů, k čemu patří. Chvíli mu to trvá, ale nakonec se domem rozezní příjemná hudba a on už si na bar chystá všechno, co bude potřeba.

"Co to bude?" Zahlásí zvesela. Uru už stojí u Aoiho zad, objímá ho kolem pasu s bradou na jeho rameni, ale místo na výhled kouká do jeho tváře.

"Tady budeme doma hm?" Pošeptá mu, protože jinak to prostě nejde. 

"Takeshiho oblíbené, Yu-chan." Prohodí ještě a na chvíli stočí kočičí očka na Yukiho s nepatrným pousmáním. 

"Rozhodně tím začneme." Doplní a nechává jejich milého barmana, aby se o to postaral.