Hromadné - Jasně, my se šábneme, neměj obavy! - část 1.

(kancelář)

Uruha, Yuki

Cesta zpátky do Japonska probíhala bez větších komplikací. Uru se snažil být celou cestu, co nejpříjemnější a veselý, aby Aoimu zlepšil náladu. Jenže jakmile začali dosedat na letiště, všechno se v něm zvláštním způsobem zlomilo. Je to už několik let, kdy naposledy tuto zemi viděl a dolehlo na něj všechno, co se tu stalo. Tady to všechno začalo. Opravdu se snažil to na sobě nedávat znát, ale byl rád, když se mohl schovat do koupelny v hotelu a tam se pokoušel trochu sebrat. Možná by měl kontaktovat svou rodinu, že je zase zpátky doma, ale nebyl schopný to udělat. Nechtěl, aby někdo z jeho příbuzných věděl, do jakého stavu se dostal. Když ale viděl výraz v Aoiho tváři, bylo mu rychle jasné, že takto zůstat nemůže. Sebral se během pár vteřin a už zase Aoiho otravoval s tím, co si má obléknout, kdy něco sníst. Asi byl trochu nesnesitelný, ale byl tak nejspokojenější. Yuki za nimi nakonec opravdu dorazil a jakmile jeho letadlo dosedlo na letiště, už zvedal telefon, aby se s nimi spojil. Dokonce se jim podařilo ubytovat ho u sebe v hotelu a vyměnili pokoj za větší. Ani jednomu z nich to nepřipadlo divné a Yuki vypadal, že mu let stačil, aby to uvnitř sebe opravdu vyřešil. Za tři dny se k nim dostal Takeshiho právník a předal jim první informace ohledně dědictví. Ne tedy se vším, některé věci měli ještě projít párem úředních rukou. Jednu věc ale Takehsi zařídil přednostně. A tak se stalo, že se na druhý den probouzeli v novém bytě v centru Tokya, kde se pohodlně vešli všichni a Uru dokonce získal šatnu sám pro sebe. Měl radost a zároveň měl pocit, že bude brečet. Yuki se zdržel ještě dole, aby si s právníkem domluvil detaily. Tak trochu se stal jejich sekretářkou a ani jednoho by nenapadlo, že to dělá víc než rád. Popravdě, už nejen čistě pro pomoc.

Pak už došlo na osudný den, kdy se měli dozvědět, co si na ně Takeshi po své smrti přichystal. Dál už to nenatahují a místností se rozezní Takeshiho hlas. Stejně chraplavý jako vždycky, i když trochu pozměněný nahrávkou. 

"Moji nejmilejší." Následuje krátký povzdech. 

"Opravdu mě mrzí, že vám beru čas z vašeho odpoledne a že se tu nesetkáte s mými ostatními přáteli, kteří se dozví jisté rozsudky mnohem později, ale přišlo mi to tak lepší. Ostatně ti nejbližší jste právě vy, i když se s některými znám jen krátce. Na to to ale nemá vůbec vliv. Začneme, ať to máte rychle za sebou. Ostatně ani já nejsem fanoušek, sálo dlouhých proslovů, vždycky jsem byl radši pozorovatel." Ozve se tichý smích a cinknutí skleničky o stůl. 

"Yu-chan. Myslím že se dá jen těžko popsat vztah, který může mít hrdý alkoholik s barmanem, ale troufám si tvrdit, že ve tvém případě to zašlo ještě dál. Opravdu jsem si užil večery, kdy jsme si povídali u výborné skleničky, možná spíš lahve. Jisté zážitky z hlavy nedostanu nejspíš nikdy, ani po smrti. Nejspíš zařadím mezi jeden z nejlepších zážitků to, jak jste s Aoim přátelili." Další smích na sebe nenechá dlouho čekat.

"Kdybych nebyl sobecký, nejspíš bych dodal, že to nemělo zůstat jen pro mě, ale tento zážitek si nenechám vzít. Jsi skvělý člověk, který si zaslouží mnohem víc, než jen stát za barem, kde to spousta lidí neocení. Přece jen jsou barmani na pozici psychologů neocenitelní. Je to smutné a o to víc bych si přál, aby sis mohl splnit své sny. Ani na jeden z nich jsem nezapomněl, neměj obavy. Řekneme, že jsem trochu na poslední chvíli vložil své investice do sítě podniků v Tokyu. Je tam spousta práce a taky hodně papírování a úředničiny. Požádal jsem svého přítele, ano přesně toho, který je tu teď s vámi, aby se o některé věci postaral a držel nad tebou ochrannou ruku, dokud bude potřeba. Mám takové menší tušení, že si tu spolupráci opravdu užiješ." Yuki v tu chvíli vážně netuší, jestli se propadnout do země, protože muž kousek do nich je opravdu…No rozhodně se je na co koukat a navíc si několikrát malinko popovídali, nebo být mimo z toho, co mu Takeshiho všechno dal... Do očí se mu tlačí slzy, cítí chvění uvnitř, kterému nedokáže poručit a zároveň se červená jako už dlouho ne. +Jak to mohl vědět!!!+ 

"Možná byste měl jít za dveře, aby to chudáček vůbec přežil." Ozve se Uruha, který to zrovna moc nevylepší, ale upřímně, snaží se tím maskovat své myšlenky na Takeshiho a na to, co mu provedl. Stačí mu jen, když slyší, co všechno Yukimu daroval, je to k nesnesení. Začíná mít tušení, že to je jen začátek. Takeshi pomalu pokračuje. 

"Samozřejmě k tomu přidám ještě něco malého na dovolenou. Je to takové trochu očekávatelné, ale možná ti domeček na Hawai udělá radost. Ostatně dost dobře se tam i pracuje. Většina z mých úspěšných obchodů vznikala právě tam. Jen doufám, že budeš těm dvěma na blízku a trochu je hlídat. Na některé věci je prostě nejlepší barman. Ber to jako prosbu, Yu-chan. Arigato za všechno, budeš mi scházet, opravdu ano." Takeshiho hlas se na chvíli odmlčí a je jasné, že to ani pro něj není jednoduché. 

"Uru-chan. Můj dlouholetý příteli. Kdybych to chtěl popsat mnohem přesněji, byl jsi mi víc než to. Považoval jsem tě v podstatě za syna a o to víc mě trápil to, co se ti v životě stalo. Myslím, že si nikdy nepřestanu vyčítat, že jsem tě poslechl a nechal v Americe samotného. Bylo to jedno z mých velmi špatných rozhodnutí, ale nakonec jsme s k sobě našli cestu. Nikdy bych ti však nemohl nahradit to, co jsem v tvých očích uviděl, když ses podíval na Aoiho. Já vím…Myslím, že nemá význam k tomu více říkat. Jen jedno, není důvod se cítit provinile ani na vteřinu ne. Prosím, pokus se o to. Aoi-chan. Já…Mám pocit, že je poprvé v životě, kdy se mi nedostává dostatek slov. Opravdu doufám, že se nám dostalo dostatek společného času a pokud ne…Víš, měl jsem za sebou téměř celý svůj život a to, jak jsem se cítil, když jsem se na tebe poprvé podíval, nejde k ničemu přirovnat. Zamiloval jsem se do tebe od první chvíle a nebyl nikdo, koho bych ve svém životě neměl radši, ne s takovým druhem citu. Ať už se stalo cokoliv nebo ses rozhodl jakkoliv, věř mi, že bych tě vždycky ve všem podporoval a jediné mé přání je, abys byl šťastný, a nezáleží na tom, s kým to bude. Na ničem jiném nezáleží, jen na tom, abys žil plnohodnotný život a hlavně nepřemýšlel nad tím, co by se mohlo stát. Vždycky jsem byl přesvědčený o tom, že osud si řídíme sami, ale až s tebou mi došlo, že některé věci nedokážeme ovlivnit a prostě se dějí. Arigato za chvilky strávené s tebou věř mi, že jsem si naplno užil každou z nich a díky nim byl můj život naplněný. Měl bych na tebe ještě jednu prosbu a bude hodně podobná té, kterou jsem před chvílí vyslovil a věřím tomu, že to nakonec budeš dělat rád. Nedovol už, aby Uruhovi duši někdo zlomil. Postarej se o něj a dohlédni na to, aby byl skutečně v pořádku a nevěř mu, když ti řekne, že bude. Já to udělal a nedopadlo to dobře. A teď k poslední části. Můj majetek, který po mě zůstane. Záleží na tom, jak se věci vyvinou, ani já nedokážu domyslet všechno, ale je to jen a jen na vás, jak to bude dál. Pokud se nepletu a odhadl jsem správně, co jsem viděl, budete se o něj starat dva. Je toho opravdu hodně, co je potřeba zařídit a mrzí mě, že víc v tom už nepomůžu, ale co šlo, o to jsem se postaral. Většina firem funguje samostatně a je v nich spousta mých přátel, kteří mají jasné instrukce. Budou vám k ruce a jediné, co potřebují, jsou vaše podpisy. Pokud se vám nějaký obor zalíbí, budu rád, když se budete angažovat víc. K tomu patří ještě jeden byt tady, který už nejspíš obýváte, další v Americe, ten Uruha dobře zná, ale pochopí, když ho bude chtít prodat a taky malý domek na Okinawě. Mám to místo rád, je tam klid a Aoi může surfovat. Pokud jsem se zmýlil, můj právník se o všechno postará a majetek vám rozdělí. Záleží jen na vás. Podle mých propočtů by vám to mělo do důchodu stačit, a když to půjde dobře, tak snad i další generaci. Ještě poslední věc, Aoi-chan. A teď už opravdu poslední." Zasměje se krátce. 

"Bylo by mi ctí, kdyby můj odkaz pokračoval a s ním i mé jméno. Chci toho opravdu hodně, ale udělal bych to, kdybych byl ještě naživu. Stačí podepsat jediný papír a mé příjmení bude tvé. Tak a to je nejspíš opravdu všechno. Miloval jsem vás všechny, i když každého trochu jinak a opravdu moc vám děkuji za nádherně strávené poslední dny. Nepotřeboval jsem cestu kolem světa, abych byl šťastný, ale potřeboval jsem vás, abych si to opravdu užil. I tobě děkuji Mackenyu. Vím, že je to tvá práce, ale i tak jsem to říct chtěl. Tak tedy přeji vám hodně štěstí a co nejkrásnější zbytek života. Žádné slzy prosím. Myslím, že Yuki moc dobře ví, co bych udělal já a věřím, že to náležitě zapijete. Sbohem mí nejdražší." Hlas se malinko zlomí, než celá nahrávka zapraská a v místnosti je ticho. Uruha svírá ruku Aoiho a na ani na vteřinu ho nepustil, ať už to bylo jakkoliv nevhodné. Pomalu se podívá na papír, který je nachystaný před nimi na stole a krátce těkne očima na Aoiho. Bez váhání o papíru sáhne a přitáhne ho před něj. Yuki sedí s hlavou sklopenou a vlastně neví, co si s tím vším počít. Jakmile vzhlédne a rozhlédne se, uvidí lahev opodál na stolku. Beze slova vstane a vlastně trochu přidrzle ji otevře a nalije do čtyřech sklenek.

"Takeshiho oblíbená značka." Prohodí tiše a smírným pousmáním, než sklenku pozvedne.

Aoi, Mackenyu

Dokud se nedostali na letiště v Japonsku, Uruha dovedl držet Aoiho černé myšlenky dost daleko a společnými silami vypadali skoro jako normální dvojice na cestách, ale jakmile se dostali do hotelu a Uruha se zlomil, bylo všechno najednou stejně špatné, jako to bylo v hotelu ve Francii. Trvalo to dlouho, než Uruha vylezl z koupelny a pak ještě déle, než si popovídali o tom, co se přesně stalo a proč to na něj má tak zásadní vliv. Ani Aoimu nepřipadalo jako nejlepší nápad ihned kontaktovat jeho rodinu, když se tak dlouho neviděli a nic o sobě nevěděli. Na to podle něj bude plno času, až se tohle všechno trochu přežene. Stejně tak nedal domů vědět ani on. Měl být ještě pár týdnů na cestách a hodlá toho využít, aby toho zařídil co nejvíc a sám se psychicky sebral. Aoi měl ve městě vlastní pronájem, ale stejně byl s rodinou v kontaktu, jenom zatím vůbec neví, jestli jim kdy o Takeshim řekne nebo to všechno zůstane navždy zamčené jenom v jeho srdci. Byl to jeden z důvodů, proč se Aoi s Uruhou ubytovali v hotelu a ne u něj v bytě, protože se Aoi bál, že by je tam někdo mohl vidět a moc se vyptávat. Jakmile se jim ozval Yuki, spadl mu velký kámen ze srdce. Pořád se tak trochu bál, že si všechno rozmyslí a vzdálí se jim, ale to se nakonec nestalo a dokonce se na chvíli nastěhoval přímo k nim. Ty tři dny utíkaly podivně rychle a zároveň neskutečně pomalu a oni nemohli v podstatě nic, než počkat na právníka. Alespoň se procházeli po městě a Aoi si připadal zase jednou jako v práci. Uvědomil si, že mu to dost pomáhá a přichází u toho na jiné myšlenky. Z Takeshiho rodiny je nikdo nekontaktoval, což možná znamenalo, že o nich ani nevědí. Aoi byl velmi nervózní z převozu těla a z pohřbu, protože ani o jednom zatím neměli žádné informace. Nechce o to přijít, ale nejspíš se to stane. +Je už tady nebo pořád někde na cestě?+ To netušili. Když se právník konečně objevil, čekal od něj Aoi všechno možné, jenom ne to, že jim přišel předat byt. Přišlo mu to skoro jako nejapný vtip a nejradši by vylezl někam na kopec a pěkně Takeshimu do nebe vynadal, ale když už měli klíče v ruce, jeli se na byt podívat. Na Tokyské poměry byl opravdu velký a prakticky v centru. Neskutečné místo. Musel stát milióny. A Aoi z toho už zase kdo ví proč neměl radost a spíš se mračil. Kdyby tady Takeshi byl, pěkně by si to s ním vyřídil, ale při pohledu na Uruhu, který strávil půl dne v šatně, ho zlost pomalu přecházela. Uběhlo dalších pár dní a objevilo se u nich několik právníků v čele s panem Aratou, ale ani oni tady nebyli kvůli pohřbu. Přinesli jim závěť, kterou si pod jejich dohledem měli za pár minut pustit všichni tři společně. Aoi na to není ani trochu připravený. Myslel si, že to bude papír a místo toho má vidět Takeshiho tvář. Kouří při tom jednu cigaretu za druhou a vypadá to, že asi projde zdí. Nakonec ho usadí na místo právě pan Arata, který celou dobu vystupuje příjemně a sympaticky a Aoi pevně stiskne Uruhovu ruku. Nejspíš mu ji asi i rozdrtí. Když na televizi naskočí Takeshiho obraz a on uslyší jeho hlas, má pocit, že se prostě sebere a odejde. Začne nervózně klepat nohou a už zase má na krajíčku, ale hledí na něj, protože to je možná naposled v životě, když nepočítá fotky a videa z dovolené. Nejspíš si tuhle nahrávku vyžádá a bude na ni tajně koukat po nocích. Chudák Uruha… Takeshi začne jako první mluvit k Yukimu a Aoi se po něm na chvíli ohlédne. Pohled zase vrátí. Ani jemu není líto, že tady nejsou všichni ti cizí lidé. Není na to ani trochu připravený. Když Take pronese ten vtip o alkoholikovi, podívá se někam do kolen a cuknou mu koutky, ale je to smutný a nešťastný úsměv. Neví ani zlomek toho, co Yuki s Takeshim zažil, ale když dojde na to, co spolu s Aoim asi měli a ani jeden si to nepamatují, znovu se na něj podívá a nepokrytě zrudne. Takeshi jim to neřekl a už ani neřekne. Pan Arata se usměje pod vousy, ale neřekne nic a dál tiše sleduje nahrávku. Aoi se raději ani nepodívá na Uruhu vedle sebe a možný výraz, který by mohl mít. Aoi je najednou na všechny ty Yukiho sny zvědavý, ale teď má smůlu a nemůže se ptát. Takeshi je velmi velkorysý a nabídne mu doslova jmění. Aoi vytáhne obočí a znovu se na Yukiho podívá. Pak dojde na Aratu a všichni se zase pro změnu podívají na něj. Pořád se tak divně vědoucně usmívá a dělá, že je nevidí. Aoi si nedovede domyslet, kam přesně Takeshi míří, ale Yuki očividně ano a Arata taky. V ten moment se totiž konečně ohlédne a potká s pohledem Yukiho. Má mu pomáhat a to do posledního puntíku splní. Uruha je mnohem bystřejší, než Aoi a rýpne si tak, že Aoi konečně pochopí, otevře pusu a zase se podívá na Aratu. Ten se tiše zasměje. 

"Ještě to nejde, musím být přítomen jako svědek, že si všechno poslechnete řádně a jasně." Zůstává profesionální. Když dojde ještě na domeček na Hawaii, Aoi má pocit, že je z Yukiho pan král, ale Takeshi ho zároveň nabádá, aby se nezavřel jenom tam a byl i s nimi. To od něj bylo hezké… Řeč se pomalu stočí na Uruhu a Aoi ještě o něco víc sevře jeho ruku. Teď poslouchá, jaký vztah spolu skutečně měli a jednu dobu se hodně mýlil. Trochu se za to stydí. Jakmile dojde na Uruhův výraz, když mu oči padly na Aoiho, Aoi nepokrytě zrudne. Víc se zarazí do židle. On to v tu dobu vůbec neviděl a ještě dlouho po tom. Jenže Takeshi to viděl a taky to okamžitě vzal jako cosi… no přece všichni vědí, jak to bylo. Aoi si je čím dál jistější, že v tu dobu už měl tušení, jak tohle skončí a zlobí se, že mu nic neřekl. Musí zatlačit další slzy, ale zazní jeho jméno a on se honem podívá na obraz, jako by to byl Takeshi osobně a před ním se prostě neutíkalo. Jenže pak Takeshi řekne něco, co zní, jako by netušil, kolik toho spolu prožili. Tu nahrávku pořídil až po té, co se poznali, ale zároveň si asi myslel, že umře mnohem déle. Protože spolu byli jen velmi krátce a ne, opravdu to nestačilo. V tu chvíli už se po Aoiho tvářích kutálejí krokodýlí slzy. Je rád, že Aratu má spíš za zády a nevidí na něj. Když mu Takeshi začne vyznávat lásku, přitiskne si volnou dlaň na ústa a už prostě brečí. Přes slzy na něj ani nevidí a má pocit, že to nevydrží. Rozhodl jakkoliv… myslel si, že by ho opustil a ono se to stalo… nestalo… co se to vlastně stalo…? Takeshi začne mluvit o Uruhovi, moc dobře věděl, že s ním Aoi skončí a jeho to trhá na kusy. Tohle nechtěl. 

"Promiň." Zašeptá tiše. Na majetku mu nezáleží ani trochu a chvíli to vypadá, že prostě vstane a odejde. Mackenyu dokonce sáhne po ovladači, aby záznam přerušil, ale nakonec to Aoi rozdýchá a zůstane sedět. +Odhadl jsem správně, co jsem viděl...+ Hrozné. Připadá si, že ho zradil ještě za života. +Ale vždyť jsi přesně tohle udělal. Ještě dýchal, když se to dělo...+ Šeptá mu krutý hlásek v hlavě. Takeshi mluví o firmách a lidech v nich. Aoi to poslouchá jenom na půl. Někteří mu asi budou loajální navždy, někteří chvíli a někteří vůbec ne. A pořád se nikde nemluví o jeho rodině a jejich podílech na tom všem. Aoi podepíše klidně cokoliv, teď si nedovede představit, že by ho cokoliv bavilo a naplňovalo, ale pak dojde na byt v Americe a dům na Okinawě. Zvedne k nahrávce vyčítavý pohled a zase se zamračí. 

"Jasně, my se šábneme, neměj obavy!" Štěkne po něm a nejradši by po něm něco hodil, alespoň polštář. Jenže je to jenom nahrávka. Takeshi je mrtvý. Další generaci? No on se snad zbláznil? To jako počítá i s tím, že budou mít s Uruhou děti? 

"Doufám, že jsi nám dal zmrazit perfektní vajíčka." Pohoršuje se a Mackenyu se hodně kouše do rtu, aby se nerozesmál. Chápe Aoiho nestabilní reakce a tohle bylo prostě vtipné. Ony totiž doopravdy existují. A pak se Takeshi dostane k té pomyslné svatbě a jeho jméně. Udělal by to, kdyby byl na živu. Tak co to s tím Uruhou má celou dobu být??? +Jsi schizofrenní nebo co?+ Zlobí se na něj dál, ale už zase brečí. Musí se podívat na Uruhu. Jestli on nebude Shiroyama, ale Kitano, pak by mohl být i Uruha… 

"Kde je kruci ta jeho famílie?" Vyletí Aoi pro změnu na Aratu a ten se znovu usměje. 

"Všechno se dozvíte. Ještě hovoří." Pokyne mu k obrazovce a Aoi chce hodit polštář i po něm. Mackenyu se místo toho ukloní nahrávce, protože Takeshi se již loučí a najednou je po všem. Nastane neskutečné ticho. Kdyby se nepohnul Uruha a nerozhodl to všechno, Aoi by se nepohnul nejspíš nikdy. Stočí pohled na papír. Nedůvěřivý pohled. Ozve se Yukiho hlas, když se rozhodne vrátit do práce a nalévá, ale Aoimu hrozně hučí v uších. Popadne pero a všechno podepíše. I to jméno. +Hrozně jsem tě miloval. Miluju tě pořád. A jeho taky.+ Myslí na Uruhu. Miluje kruci asi i trošku Yukiho a najednou si přijde, jak když je v něm kus Takeshiho. +Jen to ne.+ Zamne si tvář a zároveň se pousměje. Už musí vypadat vážně jako blázen.