Aoi x Yuki x Uruha - Neberte mi ho. - část 3.

(hotel ve Francii)

Uruha, Yuki

Yuki se mírně pousměje, když mu Aoi nevyčte, že mají tři hodiny mezi jednotlivými lety. Chtěl sehnat něco mnohem víc navazujícího, ale takto narychlo to prostě nešlo a vážně se kvůli tomu cítil provinile. 

"Mrzí mě, že nemůžu letět s vámi. Aspoň by mi cesta lépe uběhla." Jak kdyby podvědomě tušil, co se Aoimu prohání hlavou. Chce mu dát najevo, že bere věci tak, jak jsou a nemá nikomu z nich za zlé, jak se k sobě chovají. Prostě se s tím smíří. Za prvé nemá na výběr a za druhé se mu hned lépe dýchá. Uru prostě není pro něj, tak to je. 

"Můžeme se potkat hned, jak přistanu." Slíbí mu, že se na něčem podobném domluví a doufá, že stihne být zpátky včas, aby jim byl k ruce.

"Je to dobrý vysvobozovák po ránu." Taky by bez ní jen těžko vstával a jeden hrnek už má za sebou. Přece jen je vzhůru o něco déle. Krátce se otočí, aby je nerušil, ale stejně se pro sebe usmívá. Když si to ve své hlavě správně přebere je to roztomilé, jak se Uru snaží. Uruhovi jde obočí nahoru, když mu Aoi odpoví, že ty kalhoty měl jenom včera. 

"No právě." Nechce mu připomínat, co všechno se včera dělo a kde se v nich válel. Sám na nich vidí každé smítko, které tam snad ani není. Už si zakládá ruce na hrudi, protože narazí na velikost jeho šatníku.

"To mám, ale v mém pokoji je víc k hnutí." Připomene mu, že u něj je všechno pečlivě srovnané a nenajde tam nic, co by se jen tak válelo. Uru se trochu zarazí, když se Aoi začne přímo tady převlékat. Ať už se stalo cokoliv, jeho oči stejně sklouznou po Aoiho postavě. Nechce být neuctivý vůči Takeshimu, ale snad by ho v tomto ohledu pochopil, prostě se musí podívat a vydrží mu to docela dlouho. Jakmile je Aoi hotový, snaží se rychle znovu nasadit přísný výraz. 

"No vidíš, tak hrozné to nebylo. Přemýšlím ještě o jiném triku." V očích se mu blýskne a je jasné, že ho cíleně trápí. Yuki už za jeho zády protáčí očima 

"Náhodou mu to sluší." Okomentuje to, aby Uruhovy šílené nápady radši rychle zarazil. Na krátkou chvíli se střetne s kočičím pohledem a tváří se u toho jako nevinnost sama. Aoi to s Uruhou nebude mít jednoduché, to už teď ví a vlastně mu chce trochu pomoct. Aoi už je u snídaně, Yuki taky, jen Uru trochu váhá. Prohlíží si jídlo na stole a je pro něj těžké k nic dojít, aby se taky posadil. Ví moc dobře, že něco sníst bude muset, aby šel Aoimu příkladem, ale je to pro něj hodně těžké. Když se k tomu přidá smutek, který má v hlavě, je to ještě o trochu komplikovanější. Nakonec se nenápadně nadechne a usadí se k nim. 

"Vypadá to skvěle." Prohodí, i když si to opravdu nemyslí a naloží si na talířek slaný croissant. Je maličký a může ho trhat na kousky klidně hodinu, toho si snad nikdo nevšimne. Yuki se s tím rozhodně nepárá a když vidí, že ani jeden moc chuti nemá, rozhodne se je možná trochu navnadit. Sáhne po sladkém pečivu, kterého si pořádně naloží, jenže Aoi prohodil něco, co mu dotéká o hodně pomaleji a je vidět, že i Uruhovi. Po očku vidí, jak se jeho tvář skloní ke stolu. 

"Ani já ne." Povzdechne si Uru. 

"Pořád čekám, kdy se otevřou dveře a za nimi bude on." Dloube se ve vlastním kousku pečiva. 

"Zároveň vím, že se to nikdy nestane. Udělal toho pro mě opravdu hodně a já vím, že by se mu nelíbilo, jak se tím trápíme." Mlčí o faktu, že tráví čas vedle Aoiho. Kdyby to bylo celé trochu jinak, Takeshi by jim určitě vynadal, že ho mají spíš pořádně zapít. Uru se nadechne a pak sáhne po Aoiho hrnku, který mu podsune pod nos a pak mu podsune i krabičku cigaret. 

"Bez toho pořádné ráno není." Dojde mu najednou, že přesně tohle by udělal Takeshi. Některá gesta si chce v hlavě uchovat opravdu dlouho. Yuki mlčí a zírá do svého talíře. Vůbec neví, co by na to měl říct. 

"Také by nechtěl, abychom tu takto seděli." Prohodí nakonec něco, co si myslíš už chvíli. 

"Už jen z toho, co jsem ho stačil poznat. Je to těžké a ještě bude, ale byl by radši, kdybychom vzpomínali s úsměvem." Nechce ani zvednout oči, ale říct to prostě musel.

Aoi

Aoi zvedne najednou poměrně překvapeně obličej k Yukimu, když mu řekne, že ho to mrzí, že nemůže letět s nimi. Myslel si, že to má přesně naopak, ale Yuki nevypadá, že by to říkal jenom tak a Aoiho srdíčko se nadechne po malé naději. Jak kdyby ho zoufale potřeboval udržet ve své blízkosti, aby ho nesežralo svědomí, když už zahýbal Takeshimu v okamžicích jeho smrti. Alespoň Yuki by mu to jednou nemusel mít za zlé. Jeho oči se vřele usmějí a hned přikývne, když jim Yuki navrhne, že se mohou setkat hned při jeho návratu. Sice netuší, co tou dobou bude muset zrovna zařizovat, ale určitě to půjde nějak udělat. Aoi si stejně nemyslí, že se mu bude dařit nějak moc spát. 

"Těžko tam může být víc k hnutí, když máš tolik věcí..." Brblá si alespoň pod vousy, když už sedí vedle Yukiho a dokonce to vypadá, že to Uruha ani neslyšel, protože mu zrovna vyhrožuje s tričkem a dělá, že nějaké hledá. Jakmile Yuki prohodí, že mu to sluší, Aoi roztáhne ústa do prvního upřímného úsměvu a stočí k němu oči. Chvíli to skoro znělo, jako by se mu začal líbit víc, než se mu prve líbil Uruha a tak se honem podívá na Uruhu, jestli by alespoň trochu žárlil, ale… spíš nic. Takže mu úsměv zase opadne a skloní oči do desky stolu. Stejně neví, co si to tady přeje, když se staly všechny ty hrozné věci… Asi už doopravdy blázní. Uruha se k nim konečně připojí a nechá tričko tričkem. Když pochválí tabuli, Aoi se a něj udiveně podívá, ale pak se usměje. Nemá teď mozkovou kapacitu na to, aby poznal, že to nemyslí vážně a naopak ho potěší jeho nový postoj k jídlu, i když to pečivo už by nemohlo být menší. Aoi sám se ještě nerozhodl, co si k pečivu vzít, ale když vidí, jak si Yuki začíná nakládat, nechá se jím trochu strhnout a vezme si marmeládu, kterou ho natře. Jenže pak ho přepadne potřeba o tom všem mluvit a je znát, že tím kluky zaskočil. Možná se o tom bavit nechtěli, možná že jim zkazil celou snídani, ale vyšlo to z něj spontánně. Nahmatá v kapse cosi, co od jisté doby nosí neustále s sebou. Opatrně vytáhne krabičku, kterou otevře a jeho černé oči se zůstanou dívat na stejně černou perlu, která je tam ukrytá. Ještě se pořád nerozhodl, co přesně s ní udělá. Uruha zatím mluví o tom, že je na tom stejně, ale že by Takeshi nechtěl, aby se trápili. Aoi to ví, ale kdyby před tím neudělal, co udělal, možná by se mu to všechno snášelo lépe. Nesmysl… bylo by to stejně hrozné a našel by si jiný důvod, za který se pranýřovat, ale tenhle byl ze všech nejhorších. A přece jen má díky němu Uruhu a je si jistý, poté, co Uru říkal po jejich společné noci, že by býval odešel a už by se s ním nejspíš nikdy neviděl. Možná by mu Take občas řekl, že jestli žije a je v pořádku, ale nic víc. Už zase se zatváří překvapeně, když se před ním objeví káva a taky cigarety. Chvíli na ně zírá a ví, že tohle gesto by udělal Takeshi jako první. Neví, jestli to Uru udělal schválně, protože to ví nebo ho jen napadlo to samé, ale na okamžik má pocit, že se zase rozbrečí, jak mu věci na chvíli připadaly v pořádku. Polkne knedlík v krku, jednu cigaretu vytáhne a s omluvným pohledem si u jídla prostě připálí. Uru má pravdu, účinek se dostaví okamžitě. Alespoň se mu tolik netřesou ruce. Vyfoukne obláček dýmu, zatímco poslouchá Yukiho. Ví, že má pravdu. 

"Jo… jenže já jsem mu zahýbal, když umíral." Řekne tvrdou pravdu konečně nahlas a vstane od stolu. Kluci si to nezaslouží, ale tohle není útok proti nim, je to útok na sebe samého. 

"Vlastně bys tu neměl sedět. Mělo by ti ze mě být špatně. Na všechny strany." Nevyhání ho, jen má potřebu to ze sebe nějak dostat. Přejde po místnosti sem a tam a mávne nad tím rukou. 

"Neposlouchej mě. Omlouvám se." Yu jim tolik pomáhá… Aoi má pocit, že je krok před propastí. Že se prostě nervově zhroutí.

Uruha, Yuki

Uruha Aoiho nakonec neslyšel a asi má taky jediné štěstí, jinak by mu to dal pěkně sežrat a může mít náladu, jakou chce. On je hrdý na své oblečení a pořád si myslí, že toho má ještě málo. Dokázal by si představit, že jednou bude mít místo pokoje šatnu. Jenže to si na to první musí pořádně vydělat. Je odhodlaný začít zase pořádně pracovat a začít budovat svou kariéru, ke které mířil předtím. Tentokrát se ale nenechá rozhodit a půjde si za svým snem, ať si říká, kdo chce, co chce. Takeshi mu ukázal, že nikdy neví, co se stane příští den. Yukimu dojde až po chvíli, jak to mohlo vyznít. Aoi se na něj podívá a je mu jasné, že jim to oběma došlo. Co si budou, Aoi je taky moc hezký kluk, takže se za to, že něco řekl nahlas, stydět vážně nebude. Místo toho, aby to začal vysvětlovat, se jen nevině uculí a zlehka pokrčí rameny ve stylu, už jsem to řekl, nevypadáš, že se ti to nelíbí. Uruha mezi nimi přeskočí očima a nafoukne tváře. Ten pohled! Co to mělo být?

"Nemám si to náhodou vzít na chodbu?" Načepýří se trochu a vzdorovitě pohodí hlavou. 

"Já si kompliment nezasloužím hm? Tak se o něj starám." Prohodí ofouknutě. Není to výčitka, to rozhodně ne, dělá to rád. Ale taky Yukiho nenechá, aby házel očima na Aoiho. To, e se něco podobného dělo předtím, to se mu do hlavy nevleze. 

"To víš, že zasloužíš." Uculí se Yuki, když trochu zamumlá s plnou pusou. 

"Máš naprosto skvělý vkus. Tobě to sluší, jemu to sluší a já mám obavy, že bych měl jít radši na samotku. Moc vám do toho konceptu nezapadám." Podle něj byl prostě obyčejný barman, nic zvláštního. Jeho kouzlo bylo hlavně v koktejlech. Když namíchal dobrý, flirtování šlo pak mnohem snáze. Málem se usměje nad svou vlastní myšlenkou a dál se tváří, že tu rozhodně neskládá komplimenty jim oběma. Uruha vypadá trochu upokojeně a dál pomalu uždibuje z jídla. Snaží se držet si podobnou náladu, jakou nastolili před chvílí, ale nemá to dlouhého trvání. Oba dva se na něj podívají s vyděšeným výrazem v očích a sledují jeho pochod k oknu. Uru z něj spustí pohled jako první a zaboří ho do stolu. Aoi má vlastně pravdu a on se cítí podobně. Jen je to trochu jiné, Takeshi ho zachránil před smrtí, staral se o něj tolik let a on…Spal mu s přítelem. Teď není zrovna ve stavu, kdy by Aoiho měl uklidňovat. Beze slova se zvedne a zamíří do koupelny, kde za sebou práskne dveřmi. Yu zůstane ještě chvíli sedět, než se pomalu zvedne. Krátce se podívá na dveře do koupelny, ale Aoi mluvil na něj, tak by měl nějak zareagovat. Pomalu k němu přejde a položí mu ruku na rameno. 

"Není mi z tebe špatně. Je mi špatně jen špatně z toho, co se stalo s Takeshim." Ujistí ho jako první, že takto to vnímá. 

"Vlastně nevím, co bych ti mohl říct, abych tě uklidnil." Přizná se mu bez okolků. Ostatně vždycky byl dost upřímný. 

"S Takeshim jsem o tom mluvil, co by dělala, kdyby ses rozhodl pro Uruhu a řekl mi, že by ti neměl za zlé. Je hrozně smutná okolnost, že se to stalo zrovna v tu chvíli, ale nemůžeš za to, co se mu stalo. Takeshi obcházel doktory, chtěl si spíš užívat, než aby se ohlížel. To je ta příčina, ne tvé rozhodnutí být s Uruhou." Nemyslí si, že by byl zrovna obratný v uklidňování, ale říká, jak to vnímá. Nakonec ho vezme za rameno, otočí ho čelem k sobě a pak ho obejme. 

"Bude se ti po něm pořád stýskat, jen to čas trochu otupí." Pošeptá mu. 

"Jsem si jistý, že by nechtěl, abys byl sám." Dodá ještě, než se od něj trochu odtáhne a v letém gestu mu zahrne vlasy za ucho. 

"Jakmile se to všechno vyřeší, bude to zase lepší. Pomůžu vám." Uru zatím sedí celou dobu na hraně vany a trochu bezduše kouká před sebe. Musí se trochu sebrat, než se tam vrátí. Aoiho slova na něj měla větší dopad, než by si kdy představil.

Aoi

Kdyby se Aoi býval nepřestal ovládat, asi by se Uruhy zeptal, jestli mu vážně vadí to, že on žádný kompliment nedostal? Jestli by mu třeba nemělo vadit spíš to, že by Yuki mohl balit pro změnu Aoiho, když ho Uruha nechtěl? Aby toho nebylo málo, Yuki pokračoval, jako by se mu nakonec líbili oba a klidně by žil ve trojce. Aoi je ze všeho tak mimo, že se nad tím musí na chvíli snad i zamyslet, ale nemá to dlouhého trvání, protože pak mu přetečou nervy. V tu chvíli už stojí zády k nim a pronáší svoje slova. Slyší to prásknutí dveřmi a to překvapí zase jeho. Neví, proč se to stalo, jestli tím prohlášením Uruhu naštval nebo je v tom, něco dalšího, ale teď není schopný soustředit se na sebe i na něj najednou. Vůbec ho nenapadlo, že by tím v něm mohl vyvolat stejný pocit viny ze zahýbání jako má on sám. Neočernil jeho, ale sebe. To ale neznamenalo, že s tím Uruha ve své hlavě souhlasil a necítil vlastní vinu. Chvíli se nic neděje, ale pak k němu Yuki přistoupí a dotkne se jeho ramene. Aoi ho nesetřese a poslouchá jeho slova o tom, že se mu nehnusí. Zase se jich chytne jako tonoucí, kterým teď skutečně je a nechá se jimi trochu vytáhnout nad hladinu pro malý nádech.

"Ne?" Hlesne tiše. +Nemohl bys říct nejspíš vůbec nic. Na tohle není žádný lék.+ Napadne ho v duchu. Poslouchá jeho slova o tom, že tuhle diskuzi s Takeshim doopravdy vedl. Cítí, jak mu překvapením klesají ústa od sebe a jak se mu rozšiřují oči. On byl přece svědkem toho, jak ho Takeshi podsouvá Uruhovi, stejně jako se pak kvůli tomu málem pohádali a pak to Takeshi všechno vzal zpět. On o tom doopravdy uvažoval. 

"Já jsem se nerozhodl pro Uruhu na úkor jeho." Řekne Aoi skoro plačtivě a prudce se otočí čelem k Yukimu. 

"Nedovedu vysvětlit ani popsat, proč jsme to udělali a nejspíš to nedovede ani on." Kývne bradou ke dveřím do koupelny.

"Podivné volání a pocit souznění, všechno, co se mu stalo a moje urvaná touha ze řetězu..." Rozhodí rukama. 

"Ale oba jsme věděli, že je to špatné. Uruha chtěl odjet hned po tom a já se chtěl přiznat a omluvit se a počkat, co bude, ale chtěl jsem dál být s ním." +Možná s oběma.+ To nahlas rozhodně neřekne. Dost na tom, že se svěřuje právě Yukimu, který si sám na Uruhu myslel. Ne, nechce být sám. Nemůže být po tomhle sám, ale je to jen další sobecký krok. Měl by být sám a shnít sám v nejhorším pekle. Ne si přivlastnit Uruhu a zbytek života být šťastný. Yuki je k němu velmi něžný, dotýká se ho tak a konejší ho a slibuje jim další pomoc, ale Aoi si přijde jako nejhorší odpad společnosti. Zoufale si promne obličej dlaněmi. Když Uruhu pošle pryč, možná si oba pofoukají bolístku jménem provinění, ale dobře jim nebude. Budou každý jinde myslet na toho druhého a jejich život nebude stát za nic. Jenže mají právo být spolu a spokojení, když Takeshi umřel? Zatímco oni dělali tamto? Kdyby byl středověk, měl by vzít meč nebo nůž a udělat jen jednu věc. Taky může skočit pod metro. +Vážně se mi nechce...+ Kňourne v duchu jako největší zbabělec. Nakonec zvedne dlaně a na chvíli se jimi podrží Yukiho ramen, zatímco se mu dívá do očí. Už zase se mu do nich hrnou slzy. Pak přikývne, omluvně se pousměje a mine ho, aby se šel podívat do koupelny. Vezme za kliku. Není zamčeno. Uruha sedí na okraji vany a hledí před sebe a tak se prostě posadí vedle něj a povzdechne si. 

"Tohle je peklo." Řekne mu tiše. 

"Ale nechci, abys odcházel. Leda bys v něm už nechtěl být. Myslím se mnou." Řekne mu asi první otevřenou žádost o pokračující vztah.

Uruha, Yuki

Yuki opatrně vyčkává, co se bude dít. Začíná mu být jasné, že tady se emoce na uzdě dlouho neudrží. Jenže poslední, co by chtěl, bylo to, aby se Aoi cítil provinile vůči němu. Ať už to ve výsledku bylo jakkoliv, pořád prožil ztrátu osoby, na které mu záleželo. Yuki ho ve své hlavě ani na chvíli neobvinil, vlastně ani Uruhu ne, i když ho to opravdu hodně bolelo a pořád to někde uvnitř sebe cítí. Jenže je to mnohem silnější pocit, a to je touha jim pomoci. Viděl je přece spolu, cítil z nich, že si k sobě našli cestu a bude jim spolu dobře. O to snazší je pro něj samotného se od toho odprostit. 

"Ne opravdu ne." Ujistí Aoiho ještě jednou, aby zrovna nad tímto nepřemýšlel. Už tak toho má hodně. Zvedne k němu oči, když se mu začne svěřovat, jak to bylo. Nemusel by to dělat, ale Yuki ví, že některé věci dokáže přijmout, ale není v Aoiho kůži a některé pocity nejspíš nedokáže popsat. 

"Některým věcem přece poručit nejde, Aoi-chan." Prohodí tiše. 

"Už jen proto, že jsi řekl jako první něco jiného, než touha. Bylo toho mnohem víc." Vlastně tomu svým způsobem rozumí a vážně si je jistý, že by na tom byl Takeshi stejně. Ale to Aoi slyšet nejspíš nechce a tak chvíli mlčí. 

"A jak by ses cítil, kdyby Uru opravdu odešel?" Odmlčí se na pár sekund s pohledem upřeným do země. On sám se cítil mizerně, když přemýšlel nad tím, že by se s nimi rozloučil rovnou tady. Proto to celé přehodnotil, nešlo vůbec o to, že by měl být u čtení závěti, i když nechápe proč, ale bylo to přání Takeshiho, právník mu to řekl. 

"Neodpovídej, jen nad tím popřemýšlej, možná to bude odpověď na tvoje myšlenky." Usměje se na něj. 

"Nikdo nemá zůstat sám." Chce, aby věděl, že když s Uruhou zůstane, jeho postoj se nezmění. Ohlédne se na Aoiho, když míří do koupelny. Teď je ten pravý čas je nechat chvíli o samotě a pak jim kdyžtak být na blízku, kdyby ho náhodou potřebovali. Napíše rychlý vzkaz, že je u sebe v pokoji a pak tam skutečně zamíří. Uru zatím tráví čas se svou hlavou v koupelně. Uvnitř se celý chvěje, i když to navenek není vidět. Jeho hlava vymýšlí různé věci, kterým se nedokáže bránit, ale ty hlavní impulsy vede do žaludku, který se mu začíná nebezpečně zvedat. Jeho nejistota a psychická nevyrovnanost, společně s provinilými myšlenkami, které právě má, mu napovídají, že toho na snídani snědl příliš. Jak by mohl cokoliv jíst, když měl svými pocity mít stažený žaludek. Tak to přece bývá, když se člověk cítí špatně. Jen krátce se chytne za břicho, jak kdyby přemlouval sám sebe, aby to v sobě udržel. Vlastně se ani nediví, že se mu chce zvracet, po tom co udělal. Byl to on, kdo Aoiho poprvé políbil, on sám by to jistě neudělal. Vede si svou a víc sevře okraje vany. Už ni brečet nemůže a to je taky něco, co si dává za vinu. Dveře do koupelny se otevřou a on k nim střelí očima. Vypadá hodně překvapeně, když v nich uvidí Aoiho. Za vteřinu po tom, radši rychle uhne pohledem a podívá se do země. Najednou nemá odvahu se na něj ani podívat. Sevře znovu víc okraje vany a tiše vydechne. Jen krátce přikývne na jeho slova o peklu, protože se tak skutečně cítí. Věčné mučení, které nemá konce. Prudce se na něj ohlédne, když mu Aoi řekne, že nechce, aby odcházel. Podívá se mu do černočerných očí a není schopný se zase podívat jinam. 

"Nechci odcházet a zároveň má pocit, že si nezasloužím být vedle tebe. Skoro celý život někomu visím na krku. Někoho takového nepotřebuješ." Nakrčí trochu obočí a pak se nadechne. 

"Neměl bych to říkat a neměl bych na to vůbec myslet, ale vím, že nechci být nikde jinde, než vedle tebe." Promne si rty o sebe a rozhodne se během vteřiny. Aoiho přítomnost na něj má vždycky dost velký vliv. 

"Slibuju, že se budu snažit, abych ti nebyl na obtíž. Udělám proto cokoliv, záleží mi na tom." Zvedne pomalu dlaň, kterou ho pohladí po předloktí, než s ní vystoupá až k jeho tváři. Palcem ji několikrát pohladí a smutně se pousměje. 

"Prostě si to peklo vyžereme až do dna. Nenechám tě v tom samotného ani na chvíli." Znovu se utopí v podmanivé tmě jeho očí a pak se trochu nakloní, aby ho zlehka líbl na rty. Měl by se cítit nepatřičně, ale neděje se to.

"Každý den budu prosit Takeshiho o odpuštění a zároveň mu každý den budu slibovat, že se o tebe budu starat." Vezme to celé z úplně jiného konce. 

"Třeba o to, že se převlékneš a nevezmeš si něco s dírou." Koutky mu zacukají a pak se prostě trochu poposune a objem ho. Zaboří tvář do jeho ramene, než nechá víčka klesnout.

Aoi

Yukiho postřeh, že jako první slovo neřekl Touha, Aoiho dokonale zaskočí. Opravdu ne? Musí se na pár vteřin zastavit a vzpomenout si, co vlastně říkal a v jakém pořadí, aby mu došlo, že to tak skutečně bylo. Yuki byl vnímavější, než by si kde kdo mohl myslet. Ale měl pravdu, že něčemu poručit prostě nešlo. Yuki mu položí otázku, kterou už si před chvílí položil sám. Ví moc dobře, jak by mu bylo, jenom se nemůže vyrovnat se svou sobeckostí. Skloní oči v nové provinilosti, ale mlčí. V tu chvíli poprvé si uvědomí, jak asi bylo Yukimu, když mu Uruha naznačil, že to prostě nejde. Je mu to opravdu líto, tím spíš, že on svou lásku přece měl, když to prováděli. A strašně rychle ji vyměnil za jinou. Jenže on nepřestal Takeshiho milovat a s Uruhou všechno teprve začíná. Je to vážně těžké se v tom nějak zorientovat a nějak to popsat. Yuki je velkorysejší, než by měl, když mu všechno schválí a ještě mu řekne, že by sám zůstávat neměl. Dál jim nabízí svou pomoc, jako by si ji snad zasloužili… Aoi děkovně přikývne, zamumlá podobná slůvka v tom duchu a dotkne se jeho ramene, než ho nechá odejít a sám se vrátí k Uruhovi. Slyšel ještě tiše klapnout dveře. Do cesty na letiště mají ještě pár hodin čas, ale nejspíš to uteče jako voda a oni toho moc nesbalili ani nezařídili. Nemůže všechno nechat na Yukim, takže je čas pohnout se dál, pokud si společně nechtějí podřezat žíly. Je rád, že to ze sebe všechno dostal, teď opravdu ano. Možná ty dva vyděsil, ale dýchá se mu volněji a není tak napjatý. Ve chvíli, kdy už sedí na vaně vedle Uruhy a kdy mu Uruha řekne, že má pocit, že si ho nezaslouží, se prudce nadechne, aby mu oponoval a něco mu k tomu řekl, ale Uruha ještě neskončil. Nejde o stejné emoce, jako má Aoi. Uruha se cítí být na obtíž. Musí se na něj dlouze podívat. Teď, po tom, co už spolu prožili, moc dobře chápe, jak to myslí. 

"Nechci, abys byl vedle mě kvůli tomu, že bys mohl potřebovat pomoc." Řekne tiše, ale Uru neskončil dokonce ani teď. Aoi mu nechce dělat chůvu, chce ho vnímat jako rovnocenného partnera. Ale než mu stačí všechno vysvětlit, stejně jako vlastní obavy proč by s ním zase neměl být on, Uru mu začne slibovat věčnou lásku a věrnost a doslova ho tím připraví o dech. Cítí, jak se mu slzy znovu tlačí do očí, ale tentokrát ne kvůli Takeshimu, ale spíš dojetím a tím, co všechno je schopný Uru tak rychle obětovat. +Ty nemáš strach, že bych mohl zahnout i tobě?+ Kousne se do rtu. On ho vážně moc chtěl, tak moc, že se kvůli tomu stalo tohle a Aoi ví, že i když miloval Takeshiho, něco ho k Uruhovi táhlo a bude ho milovat úplně stejně. Jinak, ale vlastně stejně. Stejně silně. Říká se, že dvakrát milovat nejde. Jde. Osud byl zvláštní. 

"Nedovedeš si ani představit, jak moc tě potřebuju. Když pominu všechny sobecké pocity, vím, že jinak zemřu. Nechci tě vydírat, ale… Udělali jsme to, má to následky a já už si dál vybírat nechci. Už nikdy." Šeptá mu. Usměje se, když ho Uruha pohladí a řekne mu, že ho v tom nenechá, že se v tom pekle budou dusit spolu. A oni budou. Nikdy nezapomenou. Pokusí se být šťastní, ale to neznamená, že to někdy hodí za hlavu a vina z nich spadne. Tím spíš jsou pro sebe stvořeni. Vrátí mu jemné políbení a přikývne. 

"Postavíme mu oltář a každou neděli zajdeme do chrámu mluvit s ním a něco mu tam dát." Rozvíjí jejich plán. Tiše se zasměje jeho slovům o oblečení, ale jakmile ho Uruha obejme, pevně ho k sobě přitiskne. Drží jej dlouho. Možná celé hodiny. Tak dlouho, dokud to oba dva potřebují a čas tiše plyne. Stíny se plazí po stěnách, jak postupuje, dokud s tichým výdechem oba neuznají, že se mohou zvednout a koupelnu opustit. 

"Musíme se připravit na let. Vůbec nevím, co udělat pro Yukiho. Je mi líto, že tu zůstane sám. Snad by bylo lepší, kdyby letěl spíš dřív." Přemýšlí nad nějakým dárkem, ale věci mu přijdou málo a zbytečné… Nakonec oba dva všechno zabalí a ubezpečí se, že v pokojích nic nezůstalo a pak se společně s Yukim vypraví na letiště. Doprovází je, kam až může, než mu musí zamávat a nechat ho samotnému. Aoi netuší, co se v něm asi odehrává, ale podivně mu to trhá srdce. Moc by chtěl, aby letěl s nimi. Let do Japonska bude dlouhý, ale není na to sám. Už nikdy nebude, i když to mělo být přesně naopak. Když se letadlo odlepí od země, zavře oči a pere se s další vlnou pláče. Je tu moc lidí. Drtí Uruhovu ruku a hledí ven do mraků a paprsků slunce. Nebe… +Doufám, že jsi jen malý kousek od nás, když jsme přiletěli až sem nahoru.+ Řekne Takeshimu.