Aoi x Yuki x Uruha - Neberte mi ho. - část 2.

(hotel ve Francii)

Uruha, Yuki

Uruha je rád, že mu Yuki nakonec pomůže s Aoim, kterého by sám jen těžko zvedal ze země. Nemá na to tolik síly. Diví se, že s nimi Yu ještě zůstává. Podle něj už by měl vážně rychle utíkat někam hodně daleko a na všechno se snažit zapomenout. Cítí se ještě víc provinile, když se mu podívá do očí a vidí v ní bolest mísenou se zklamáním. Uru nakrčí obočí, když Aoi promluví a jeho slova ho vážně hodně zasáhnou. Po tvářích mu zase začnou stékat slzy, ale krotí se, aby alespoň nevzlykal. Měl by mlčet a nechat ho truchlit, ale…

"Nikdo ti ho nevezeme, bude napořád s tebou." Broukne, a i když ví, že to nebude k ničemu, prostě ho zkouší utěšit. Sám se topí ve vlastní depresi, je to však poprvé v životě, kdy se jí nenechá zlomit a ovládnout. Aoi ho léčí neustále, už jen tím, že potřebuje pomoct. Neměl by nad něčím takovým vůbec přemýšlet, ale jeho narušená psychika mu nedovoluje jinak. Na chodbě musí bohužel chvíli zůstat, než se jim dostanou všechny potřebné informace. K Uruhově překvapení a nejspíš i Yukiho samotného sedí vedle sebe, jako tři hromádky neštěstí a svírají oba dva Aoiho za dlaň. Yuki je očividně rozhodnutý jim oběma pomoct, tedy hlavně Aoimu. Uru by chápal, kdyby s ním samotným nepromluvil ani slovo. 

"To zvládneme společně." Už teď mají za sebou část papírování a měli by odtud už vážně vypadnout. Yu před nějakou půl hodinou zavolal auto, které už na ně čeká. Uruha jen němě přikývne a pomůžou oba dva Aoimu projít nemocnicí a vlézt do auta, kde jsou zase všichni odivně tišší. Jako první promluví Yuki.

"Pomůžu vám s čím jen budu moct a klidně pro vás obstarám i letenky zpátky. Mám kontakt na loď, můžu jim naznačit co se děje a že na vás spěchat nemají. Myslím, že i tam by mohli vyřešit balení věcí a odeslat je do Japonska." Začne pomalu a Uruhovi něco dojde. 

"Ty nepojedeš domů?" Zeptá se ho zvědavě, protože to upřímně nechápe. 

"Ne, nepojedu." Přizná mu Yu a krátce se na něj podívá se smutným pousmáním. 

"Chtěl bych tu chvíli zůstat, trochu změnit prostředí, ve kterém jsem do teš byl. Myslím, že mi to prospěje." Je znát, že to pořád ještě převaluje v hlavě a že se rozhodl…No Uru asi tuší kdy.

"Aha." Není schopný ze sebe dostat víc a pak už zase všichni mlčí. V hotelu už na ně čeká Takeshiho právník, ale nezdrží je dlouho. Potřebuje jen pár podpisů na připravené dokumenty, aby za ně mohl jednat a většinu věcí vyřídit. 

"Musím vám ještě oznámit, že vaše jména figurují v závěti, kterou pan Kitano sepsal před svou smrtí." Dívá se na všechny tři a ne jen na Uruhu s Aoim. 

"Ještě ji musíme projít a ověřit oficiálně její pravost, ale věřím tomu, že bude všechno v pořádku. Počítám, že jakmile dorazíte do Japonska, bude připravena u jeho právního zástupce tam." Sdělí jim muž, než se s nimi rozloučí, zaklapne kufřík a za chvíli osamí. 

"Já…no půjdu do svého pokoje." Ozve se Yuki tiše a úplně neví, co by tu dál vlastně dělal. Cítí se na rozpacích, protože Takeshi o něm mluví v závěti. Je to zvláštní, když se znali tak málo. Napadne ho, že možná něco tušil. +Je to děsivé.+ Proběhne mu hlavou. Možná si to opravdu naplánoval jako poslední cestu, jen asi netušil, že ji nedokončí. 

"Nakonec budu asi zařizovat cestu i pro sebe." Pousměje se jen trochu, nic veselého v tom není. 

"Tak já půjdu." Mávne na ně a trochu se zarazí, když k němu udělá Uru krok. 

"Počkej přece." Snaží se ho zastavit. 

"To je dobrý, potřebuju být chvíli sám." Ujistí ho a pak opravdu zmizí. Když dveře klapnou, Uru se trochu ošije a pak se vydá k malému vozíku, kde je drobné občerstvení. Krátce střelí očima k lahvi, ale Aoi měl léky a před ním pít nechce. Nalije proto trochu ovocné šťávy a sám se napije, než mu druhou pomalu donese. 

"Možná bych měl taky odejít, ale nechci tě tu nechávat samotného." Prohodí a tím trochu protne tíživé ticho. Vůbec netuší, co by mu teď měl říct a jak mu pomoci, ale vážně by chtěl.

Aoi

Ta Uruhova věta je natolik definitivně pravdivá, že to Aoiho málem pošle zase do kolen. Teď už Takeshi nikdy nikomu patřit nebude, ale Aoi udělal to, co udělal. V tu samou chvíli, kdy Takeshi zemřel. Nechá se klukama odvést od jeho těla, stejně jako společně vyřídí všechno podstatné. Yuki stále zůstává s nimi a část Aoiho dušičky zadoufá, že by to tak mohlo zůstat napořád, že by přece jen mohl být jejich přítel. Ulevilo by to jeho svědomí, ale je to jenom sobecké přání a jeho touha zbavit se alespoň trochy té tíhy, kterou všem způsobil. K autu dojde podivně prázdně a je rád, že tady kluci jsou a všechno zařídili, jinak by dneska spal na sedačkách v čekárně. Možná by ho odtud odvezli někam na polici nebo do jiného ústavu, to by mu bylo asi jedno. Takhle odešli poměrně důstojně a bez dalších scén. Yuki se posadí dopředu a jakmile je pohltí tma a ticho vozu a obejme náruč okolní tmy před rozedněním, Aoi si vyčerpaně opře zátylek od opěru a tupě hledí ven. Nemyslí vlastně na nic. Po těch prášcích má hlavu podivně vymetenou a nedovede ani plakat. Skutečně fungují, protože nejvíc ze všeho se mu chce spát. Nakonec promluví Yuki a mluví hodně pragmaticky. Aoi je rád, že někdo převzal velení. 

"Nechci ti způsobovat další těžkosti, ale obojí by se velmi hodilo. Mám strach, že nebudu schopný ani promluvit." Řekne Aoi. Nedovede si představit, jak se ráno probudí, všechno se mu připomene a on bude volat na loď a letiště a všechno řešit. Už se na tu loď ani vrátit nechce. Nechce vidět kajuty, bazén ani bar. Nechce teď vidět ani Takeshiho věci. Ať je balí někdo jiný, on by se nad nimi zhroutil. Když nad tím tak přemýšlí, ani neví kde a jak bydlel. Neví o něm kruci vůbec nic. Konverzaci mezi klukama o tom, jestli Yuki pojede nebo nepojede domů a proč, vnímá jenom napůl. Byl by raději, kdyby jel s nimi, ale než je Yuki poznal, žil svůj vlastní život a nejspíš hodně cestoval. Doopravdy je nepotřebuje… Aoi si povzdechne a na chvíli zavře oči. Má před nimi tělo, bílé plátno a obrovskou krvavou louži přesně uprostřed, která se pořád zvětšuje. Zase je rychle otevře, narovná se a promne si dlaní tvář. Tohle bude ještě jízda… V recepci hotelu se Aoimu všechno připomíná ještě víc. Nejraději by se jel ubytovat někam jinam, ale všichni byli unavení. Teď půjde nahoru, do ložnice, kde před chvílí spal s Uruhou a kde nikdy nespal s Takeshim a… asi se uškrtí šňůrou od telefonu. Zaskočí ho, když jim cestu zastoupí právník. Zírají na něj všichni tři stejně uštvaně, ale je to jen pár dalších podpisů a dokonce dojde i na tu závěť. Jsou v ní… +Takže jsi to věděl… Připravil ses...+ Kdyby to bylo něco staršího, byl by tam tak maximálně Aoi nebo ani on ne. Aoi si návštěvu právníka v Tokyu připíše na seznam předlouhých úkolů na další dny, rozloučí se a chce zamířit k pokoji, ale málem zapomene, že tam už asi ve třech nepůjdou. Yuki chce odejít k sobě a ani Aoimu to nepřipadá jako nejlepší nápad. Kromě toho bude muset do Tokya s nimi, i když chtěl zůstat tady. Chvíli na něj hledí, snaží se přijít na nějaká slova, ale Uru je rychlejší a pak chce být Yuki prostě sám. Odemknou s Uruhou dveře jeho pokoje a zavřou se v něm. Uru mu podá šťávu. Nemá na nic chuť, ale něco by do sebe dostat měl. Pokusí se ji vypít a maličko ho to postaví na nohy. 

"Vážně nechci být sám." Řekne nakonec nešťastně. 

"To poslední, co zvládnu, je sedět tu o samotě a mít to před očima." Přejde k posteli a ztěžka na ni dosedne. Někdo ji ustlal. Odloží prázdnou sklenku a do očí mu vstoupí slzy, ale nic víc. Do rozednění je jen pár hodin. 

"Měli bychom trochu spát. Po těch lécích se mi chce, ale vstávat vážně nechci a žádné další platíčko nám nedali." Posteskne si. Jak to jen zvládne?

Uruha, Yuki

Pro Uruhu bylo zvláštní sledovat odchod Yukiho. Hrozně ho mrzí, co mu provedl a stejně by byl rád, kdyby tu zůstal s nimi. Jenže nechtěl a on ho nemohl nutit. Asi se s tím vším potřebovat vyrovnat sám. Uruha si nejspíš nikdy neodpustí, jak moc mu ublížil. Ví, že mu neměl dávat vůbec žádné naděje a bylo by alibistické, kdyby tvrdil, že s ním opravdu chtěl být i přes to, že Aoiho z hlavy nikdy nedostal. V tu chvíli si byl jistý, že s ním by opravdu mohl, ale to by se ta noc nesměla udát. Po ní už si je stoprocentně jistý, že s nikým to nebude takové jako s ním. Místo toho, aby si to užili a on se pak pokusil zapomenout je mu jasné, že se to nikdy nestane. Cítí, jak si to Aoi vyčítá a on na tom není o moc lépe. Zradil Takeshiho a osud jim to vrátil tisíckrát. Je mu neskutečné smutno a pořád dokola si přehrává okamžiky, které s Takeshim zažil a že jich bylo. Vždycky byl u něj, když mu bylo nejhůř, byl mu na blízku, když ho potřeboval a teď prostě není. +Vážně mě to hrozně mrzí.+ Pomyslí si a málem se rozpláče znovu. Nesmí, už jen proto, v jakém stavu je Aoi. Teď je na něm, aby byl ten silnější a pomohl mu to zvládnout. Tedy pokud bude chtít. Uru si tak trochu zamane, že chtít bude a udělá proto maximum. Nemůže ho nechat samotného, i kdyby k němu necítit to, co v sobě má. +Doufám, že bys mě za to neukamenoval.+ Asi bude s Takeshim hodně často mluvit, i když má pořád pocit, že by na něj byl neskutečně naštvaný a možná by s ním nepromluvil do konce života, ale stejně to pořád dělá, jak kdyby doufal, že mu díky tomu odpustí. Pravděpodobně ho bude každý večer před spaním prosit o odpuštění. Ještě chvíli si prohlíží Aoiho, než mu sám řekne, že nechce být sám. Koutky mu povyskočí, ale nic veselého v tom není. Je však rád, že ho odtud nevyhání. Sice by se bránil, ale stejně.

"Neboj, nikam nepůjdu, dokud sám nebudeš chtít." Slíbí mu. Pořád ještě stojí u postele a pak kývne hlavou. Aoi má pravdu, měli by se oba prospat, i když jemu to asi půjde hůř, on sám si žádné prášky nezval. Nebyl si totiž jistý, jak by to jeho tělo sneslo. 

"Půjdeme si lehnout." Souhlasí s ním nakonec i slovně, když si je jistý, že ho jeho hlas nezradí. Vezme mu sklenici, kterou odloží stranou. Pomůže mu svléknout triko a počká, než si stáhne kalhoty. On sám udělá to samé a pak ho vezme za ruku a potáhne k sobě do postele. Sám se napůl opře zády o čelo a přitáhne si Aoiho na svou hruď. Natáhne se pro pokrývku, aby je oba dva přikryl. Možná je to divné, že tu společně leží v posteli, ale asi ani jeden z nich není ve stavu, kdy by kamkoliv odcházeli. Po tom co se stalo v noci je to stejně jedno. Větší výčitky už stejně mít nemůže.

"Jen zavři oči a odpočívej. Pohlídám tvůj spánek, slibuju." Pošeptá mu do vlasů. 

"Ráno nás toho čeká hodně. Pomůžu ti úplně se vším, abys toho měl co nejméně." Ujistí ho, že bude sám dost pevně stát na nohou, aby se o něj Aoi mohl opřít. Nemá ani pomyšlení na to, že by se vracel ke svým depresím, teď opravdu nemůže a jeho láska k Aoimu ho nutí, aby v tom pokračoval. Nakonec přijde na to, že je silnější, než by si kdy pomyslel. +Ty jsi to věděl, vždycky jsi mi to říkal.+ Podívá se na chvíli do stropu a aniž by přestal hladit Aoiho, sám ještě chvíli hledí před sebe, než se mu podaří usnout, ale to spíš vyčerpáním. Ráno spí oba dva dlouho a ani jeden neslyší Yukiho, který vešel do pokoje a začal ji pomáhat balit Takeshiho věci. Přišlo mu totiž, že to je to nejlepší, co by pro ně mohl udělat. Vlastně asi to jediné, s čím by jim mohl opravdu pomoct a vypadá dost smířený se vším, co se tu noc stalo. Jen s Takeshiho smrtí to bude o hodně složitější.

Aoi

Aoimu se vnitřně velmi uleví, když mu Uruha slíbí, že nikam nepůjde, dokud on sám nebude chtít. Sám od sebe by vlastně čekal, že bude chtít být sám a snášet své utrpení někde v ústraní, ale najednou cítí, že Uruhu potřebuje a že ho s ním každou vteřinu pojí víc a víc. Neví, jestli je to správné, ale teď už to všechno opravdu bylo jedno. Teď už nikomu nezahýbal. Už se na něj lidé mohli zlobit jenom proto, že nedrží smutek, ale kdo ho vlastně znal? Kdo bude kdy tušit, že se měli s Takeshim rádi? Až se dostane do Japonska, všechno si převezme rodina a nejspíš se nikdo nikdy nedozví, že Aoi není jenom bezejmenný najatý průvodce a převažeč osobních věcí. Nevěří tomu, že by to mělo být jinak a možná to tak nakonec bude nejlepší. Kdyby se teď měl Uruhy vzdát, utopí se, to prostě ví. A tak se pokouší zachránit sebe i jeho a to, co z nich po dnešku zbylo. Neví, co je fér a co ne, ale už nad tím nemá sílu přemýšlet, dokud se alespoň nevyspí. Podívá se nahoru do Uruhovy tváře, když mu začne pomáhat se svlékáním trička a najednou je to úplně v jiném duchu, než naposledy. A při tom mu to připadá mnohem důvěrnější. Sám si v sedě stáhne kalhoty a nechá je prostě jenom tak na podlaze pod postelí, zatímco Uruha dělá totéž a když si spolu zalezou do postele a on je tím, kdo si o něj může opřít hlavu a obejmout ho paží, místo aby to bylo naopak, uleví se mu ještě víc. Potřebuje cítit teplo jeho těla, jinak se dočista zblázní. Uruha ani neví, že je tím, kdo ho teď drží naživu, jinak by určitě vyvedl nějaký nesmysl. Takhle jenom poslouchá tlukot jeho srdce a když ho v duchu popíchne, že si o něj pěkně otlačí ucho, když je tak hubený, trochu ho to uklidní. Ještě se nezbláznil a je maličko sám sebou. Dlouze si zívne, když mu Uruha řekne, že ho bude v noci hlídat. Chce naléhat, aby taky spal, ale prášky jsou silnější a dokonce zařídí i to, že za zavřenými víčky nevidí Takeshiho krvavou mrtvolu. Je to milosrdná noc. Ty další budou zřejmě mnohem horší. Těsně před usnutím mu jenom skanulo pár tichých a osamělých slz, ale pak se do rána už ani nepohne. Léky ho nechají spát opravdu dlouho, ale ani jeden z nich si nenařídili budík. Byl to nakonec Yuki, kdo jim slíbil, že zavolá na loď a pošle odtud jejich věci domů a taky to byl on, kdo měl zařídit letenky, takže dokud nepřijde, že je čas, nic vlastně řešit nemuseli. Taky se mohlo stát, že let hned druhý den nebude, ale Aoi doufal, že bude. Že tohle celé bude vyřešené co nejdřív, dokud na to má nějakou sílu. Čím déle se nebude dít nic a on bude jenom sedět, přemýšlet a truchlit, tím bude všechno horší. Tohle ho udrží v akci a při jiných myšlenkách. Když nakonec otevře oči, je to proto, že v pokoji někdo je a šramotí. Cítí se trochu omámeně a taky dost přeležele, protože se za celou noc ani nepohnul a když se posadí, trochu se mu točí hlava, ale pak mu dojde, že se dívá právě na Yukiho. Chodí kolem nich, vidí je takto, nic neříká a prostě balí. 

"Dobré ráno." Řekne mu tiše, ale už nemá ani sílu cítit se provinile. Myšlenky na Takeshiho se vrátí v plné síle. Asi by se před Yukim rozbrečel a tak shodí nohy z postele a pod záminkou ranní potřeby se na chvíli zavře v koupelně. Mimo ni ale není schopen ničeho, než několika ukradených minut pláče. Když z koupelny nakonec zase vyjde, snaží se vypadat jako jindy, ale oči ho prozrazují. 

"Děkuju." Řekne Yukimu na jeho snažení. 

"Víme něco o odletu?" Broukne ochraptěle. Měl by všechno zase vzít pevně do rukou. Ani se nenamáhá hledat čisté kalhoty, však těmto nic není…

Uruha, Yuki

Uruha nakonec usnul o dost později, než Aoi. Měl plnou hlavu myšlenek na Takeshiho a taky vzpomínek. Bylo toho vážně hodně a než se tím vším stihl probrat, už bylo víceméně nad ránem. Možná proto ho šramot nevzbudí, ale to že Aoi vstává už ano. Chvíli mu trvá, než začne vnímat realitu, ale stejně se mu z vyhřáté postele nechce. S novým dnem je ale všechno zase o trošičku horší. To je další důvod, proč hned nevstává. Má pocit, že když zaboří hlavu do polštářů, nic z toho se nestalo. Bohužel tady nemůže zůstat věčně a připomene si, že Aoi ho potřebuje. To je asi jeho jediný pohon, který ho donutí se zvednout. Yuki se mezitím snaží nedívat ani na jednoho. Připadá si trochu jako robot, který má nějaký úkol a žádné důvody ho nesplnit. Ohlédne se na Aoiho, když jej pozdraví a mírně se pousměje. 

"Dobré ráno. Omlouvám se, že ruším, ale přišlo mi, že by se pomoc hodila." Pokrčí zlehka rameny. Krátce přeostří na Uruhu, který už se zvedá taky, ale jde se první převléknout do koupelny. Samozřejmě kočičí oči měly pořád dobrý postřeh a všiml si, že Aoi zůstal v těch samých kalhotách. To je něco, co se mu rozhodně nelíbí a za pár minut mu to dá patřičně najevo. Může se kolem dít, co chce, jenže on slíbil, že se o něj prostě postará. Yukimu samozřejmě neušlo, v jakém stavu se Aoi vrátil z koupelny, než do ní Uruha zaplul, ale nějak to nekomentuje. Asi všichni ví, jak se kdo cítí a nemá smysl to dál připomínat. On sám si pobrečel a to znal Takeshiho jen krátce a rozhodně ne tak důvěrně jako Aoi.

"Nemáš vůbec za co." Usměje se na něj podruhé a pak krátce pokývá hlavou. 

"Snažil jsem se sehnat co nejrychlejší let zpátky domů. Pro vás dva jsou místa v nočním letu v devět hodin večer. Já poletím až zítra ráno." Když se baví o praktických věcech, je to celé o malinko snadnější. 

"Bohužel budete muset na přestupu čekat asi tři hodiny. Nic lepšího jsem nesehnal. Já to mám podobně." Dovysvětlí mu to ještě, než se natáhne po konvici na stolku a poukáže na ni. 

"Kávu? Za chvíli přivezou snídani." Zařídil i tohle, aby ani jeden z nich nemusel do hotelové restaurace. Když dveře od koupelny klapnou, objeví se Uruha. Oblečený je v čistém, obličej má umytý a malinko vylepšený, aby nebylo vidět, že toho moc nenaspal. Zamíří rovnou k Aoiho věcem a popadne čisté kalhoty. 

"Dobré ráno." Popřeje Yukimu a pak se otočí k Aoimu a natáhne k němu ruku s kalhotami. 

"Je mi úplně jedno, jak se tváříš, ale ty kalhoty si převlečeš nebo ti s tím pomůžu." Tváří se neoblomně a taky si trochu panovačně opře dlaň o pas. 

"Jakmile si oblékneš tohle, přinesu ti ještě triko. To jsem v tom bordelu nenašel." Mlaskne a celým svým chováním maskuje rozpoložení, které uvnitř sebe má. Yuki se za ním dost nepatřičně uchechtne.

"Já myslím zase půjdu, než se rozhodne, že mám špatnou barvu trika." Snaží se držet podobnou náladu, se kterou přišel Uru. Všechno je asi lepší, než myslet na to, co se stalo. Má to ještě jeden zajímavý pohled na věc. Dochází mu, že ti dva k sobě prostě patří. Bolí to pořád stejně a zároveň je v tom uvědomění jakási úleva. Možná se mu bude o trochu lépe dýchat. 

"Věř mi, že dokud se neoblékneš, ke kávě se přes mně nedostaneš." Je na čase, aby se začal pořádně starat. To Aoi ještě netuší, že má v plánu do něj nacpat ještě něco na snídani. Samotný sice nemá na jídlo ani pomyšlení, ale to je vedlejší. Pokud tím zajistí, že do sebe Aoi něco nacpe, klidně to do sebe nasouká taky. Yuki nestačí zírat, ale taky mu začíná docházet, že by mohli vyléčit sebe navzájem. V hlavě se mu ozve Takeshiho hlas a připomene mu rozhovor, který společně vedli. Přejede mu mrazík podél páteře, protože ho napadne, že se to stát muselo, aby se věci pohnuly tím správným směrem.

Aoi

Yukiho úsměv ho ukonejší. Přišlo mu, že na úsměvy nejen že nemají nikdo sílu, ale že si teď od něj Aoi ani žádný nezaslouží. Bylo to milé. Yuki si mohl přes noc všechno rozmyslet nebo sem přijít s úplně jiným výrazem. Tohle Aoiho nutí trochu se sebrat. Pak v něm ale podivně hrkne, když se od Yukiho dozví, že nepoletí s nimi. Zastaví se uprostřed činnosti a chvíli na něj hledí s pootevřenou pusou asi jako Uruha včera večer u dveří, když chtěl jít do svého pokoje sám. Kdo ví proč se upnul na myšlenku, že dál pokračují ve třech, ať se stalo, co se stalo, ale tak to být nemá. Pak chápavě pokývá hlavou a sklopí oči. Je mu to podivně líto. Nemyslí si, že to Yuki udělal naschvál, aby se na ně nemusel dívat a mohl odletět sám, ale klidně to tak být mohlo. Raději se ho na to nebude ptát. 

"Tři hodiny jsou jako nic." Hlesne jenom tiše, než se dá zase do pohybu kvůli balení. Jestli bude mít let zpoždění nebo přijde špatné počasí, všechno se může ještě protáhnout, tak to prostě při cestování bylo a soukromý tryskáč i s pilotem opravdu neměli. +Možná, kdyby Take žil...+ Napadne ho hořce, ale Yuki odvede jeho pozornost ke kávě a snídani a Aoi maličko ožije. 

"Kávu nutně potřebuju." Řekne mu vděčně. Se snídaní si není tak jistý. Ví, že jíst se musí, aby náhodou za pár dní neumřel, ale vůbec necítí tu potřebu a o chuti nemůže být řeč už vůbec. Asi si s Uruhou vymění role nebo co. Naštěstí to neřekne nahlas. Vždycky to tak měl. Zatímco někdo se v depresi přejídal, on jíst přestával a docela rychle hubnul. Bez deprese neshodil ani gram, i kdyby nejedl rok. To bylo k vzteku… Jenže pak se objeví Uruha a během chvíle stojí před Aoim a podává mu nějaké kalhoty. Aoi si v tu chvíli sedí na vedení, protože je snad ani nepozná a netuší, proč mu je Uruha vnucuje, ale podle jeho slov pochopí záhy. 

"Měl jsem je jenom včera!" Rozhodí rukama jako typický chlap, bez ohledu na to, že se v nich válel po zemi pod Takeshiho lůžkem na nemocniční podlaze a bůh ví, kde ještě. Tu Uruhovu výhrůžku slyšel, ale sází na to, že by to neudělal. Prý ještě triko… 

"Bordel? Mám setinu věcí, co ty." Zamračí se, ale jakmile mu Uruha pohrozí, že mu nedovolí dát si kávu, zamračí se ještě víc, kalhoty popadne a prostě se začne na místě převlékat. +U všech kami...+ Nadává, ale nahlas nic neřekne. Ohlédne se po Yukim, když prohodí svou poznámku a udělá obličej, kterým s ním plně souhlasí. Uruha vichřice! +Jestli ti s Takeshim nebylo líp, tomu bylo úplně jedno, co máš za kalhoty!+ Pomyslí si a ani ho nenapadne, že o Uruhovi přemýšlí trochu jinak, než by asi měl. Posléze drapne i jiné tričko a jakmile to na sebe nasouká, rozhodí znovu rukama, jestli je to takhle v pořádku nebo bude mít Uruha ještě jiné přání. Jestli na něj přijde s make-upem, vlasy a parfémy, donutí ho sníst pět koblih. Snídaně je tady a jakmile se Yuki usadí ke stolku, Aoi si hned sedne k němu a výmluvně se natáhne po konvici s kávou, jako by měl v plánu vypít všechno a přímo z ní. Na vozíku je toho hodně, ale jakmile ho v nose polechtají míchaná vajíčka, má pocit, že půjde zvracet a na několik děsivých vteřin Uruhovi hrozně porozumí. Neochotně natáhne prsty po suchém pečivu, ale ví, že jde špatným příkladem a tak chvíli hledá misku s rýží. Není tady. Tohle není Japonsko. 

"Kruci..." Šeptne a pokukuje, co bude jíst Yuki. Nakonec se ohlédne po Uruhovi, protože se k nim ještě nepřipojil. 

"Pořád tomu nemůžu uvěřit." Řekne nakonec. 

"Přijde mi, jako by si jenom odskočil. Moje hlava to nechce přijmout."