Aoi x Yuki x Uruha - Neberte mi ho. - část 1.

(nemocnice)

Uruha, Yuki

Uruha toho měl ještě na jazyku dost. Chtěl by mu toho tolik říct, a přesto už se mu nedostávalo slov. Vidět Aoiho spokojeného po části noci strávené s ním, vyvážilo tisíce slov. To nedůležitější už řekl a asi víc nebyla potřeba dodávat. Překvapil ho nejvíc tím, že ho neposlal zpátky do jeho pokoje. Mohli jen chvíli poležet společně v posteli. Uru se chtěl zvednout a odejít zpátky, protože nebyli pár. Neměl by tu vůbec zůstávat a mělo to zůstat v té rovině, která by se k tomu hodila, vzhledem k jejich situaci. Jenže Aoi mu řekl, aby se trochu prospal v jedné posteli s ním. Byl by blázen, kdyby ho odmítl a tak se beze slova uvelebil a nechal víčka klesnout. Byl přesvědčený o tom, že neusne a bude si pořád dokola přehrávat chvilky, které si dnes užili. Spánek byl ale daleko silnější a nakonec se spokojeným výrazem usnul. Měl krásné sny plné růžových představ, které by si nejradši nechal zarámovat. Žil v nich společně s Aoim v domku kousek od centra Tokya. Nebyl velký, ale měli tam všechno, co by kdy mohli potřebovat hlavně sebe. Podobných představ se jen tak nezbaví, tím si je jistý. Nikdy by ho nenapadlo, jak se něco tak krásného mohlo ve vteřině otočit. 

Za to Yuki prožil tu nejhorší noc ve svém života. Všechno vypadalo skvěle. Byl s Takeshim ve městě, kde si nakoupil všechno potřebné, dokonce i něco navíc. Take byl tak hodný, že ho vzal na nákupy za věrné služby. Byl v tom trochu postranní úmysl. Věřil tomu, že když Yuki ušetří na sobě samém, koupí dárek Uruhovi a to se taky stalo. Starouš vážně věděl, jak někoho dost dobře odhadnout. Takeshi si vyřídil nějaké schůzky, Yuki ho mezitím počkal u jídla a nakonec se společně stavili ještě v baru, kde si dobře popovídali u sklenky kvalitního a drahého pití. Večer se vyvíjel skvěle a ani jednoho nejspíš nenapadlo, co se děje v jedné ložnici. No, možná Takeshiho, ale samozřejmě o svých myšlenkách mlčel. Pravdou bylo, že se Také od rána potýkal se zvláštními problémy. Ale nebyl by to on, kdyby si to připouštěl.Obhajoval sám sebe tím, že to k jeho věku nejspíš patří. Jenže postupem dne se jeho stav zhoršoval, a když nasedal s Yukim do taxíku, který je měl odvézt zpátky, už bylo jasné, že tohle není jen únava vlivem jeho věku. Roky ne příliš dobré životosprávy se projevily. Pak se Yuki ocitl v šílené noční můře. V jeden okamžik si povídali, v druhé už volal sanitku a ve třetím Takeshiho odváželi ve vážném stavu do nemocnice. Jeho srdce začalo vypovídat službu. Čekala ho náročná operace a Yuki musel zpátky, aby přivezl všechny potřebné doklady. Přece jen nebyly doma. Bylo mu jasné, že musí vzbudit oba dva a sdělit jim, co se děje a taky prognózy lékařů, které rozhodně nezněly dobře. Podle nich měl Takeshi jen velmi malou šanci, že to celé zvládne. Po Yukiho tváři nepřestávají téct slzy a jakmile je v hotelu, utíká rovnou ke dveřím do Aoiho pokoje. Sáhne automaticky po klice, ale je zamčeno. Ani ve snu by ho nenapadlo proč. Začne jako smyslu zbavený bušit na dveře a křičet, aby mu Aoi otevřel, že je to naléhavé. Jeho hlas zní opravdu zoufale. Uruha se probudí jako první, měl vždycky hrozně lehké spaní. V první vteřině, kdy se zvedne na předloktí se musí pousmát, protože kouká na Aoiho, jak spokojeně oddechuje. V další vteřině už mu dochází, že se jim někdo snaží vyrazit dveře. Je ještě v polospánku, když na sebe natáhne župan a vydá se ke dveřím. Tolik zůstal viset ve svých snech, že mu ani v nejmenším nedojde, v čí ložnici vlastně spal a jak to reálně je. Sáhne po klíči, odemkne a otevře dveře. V tu chvíli mu dojde, komu otevřel a že…Yuki zůstane stát naproti němu s pěstmi zvednutými, jak bušil a jak už nemá do čeho. Překvapení v jeho tváři by už nemohl být větší. Dojde mu, že tu Uru nejspíš spal a...Černý župan taky není jeho, to ví. Slzy se spustí znovu a je to nejspíš zlé, ale tyhle Takeshimu nepatří. Jenže je tu věc, kterou jim říct musí a tak svou bolest odsune stranou.

"Takeshi…je v nemocnici a je to hodně zlé." Vydechne jedním dechem a sleduje, jak to Uruhovi pomalu dochází a jak se jeho výraz mění. Tedy spíš úplně zkamení. 

"Ne, to není možné." Vrtí odmítavě hlavou.

Aoi

I Aoi se domníval, že s hlavou plnou myšlenek a výčitek svědomí jenom tak neusne, ale ten prožitek a všechna atmosféra kolem, stejně jako hřející Uruhovo tělo, ho nakonec odeslaly do říše snů rychleji, než by si kdy myslel. Kdyby tušil, jak roztomilé měl Uruha sny, asi by mu to vykouzlilo nejeden úsměv ve tváři. Nakonec byl tak unavený, že když někdo začne hlava nehlava bušit do dveří, dlouho má dojem, že se mu to jenom zdá. To teprve když se tělo vedle něj pohne a topeníčko zmizí, pořádně se probudí. Rozespale se posadí na posteli, zajede si dlaní do vlasů a zamžourá do tmy. Mezi dveřmi je úzký kužel světla, jak Uruha vstal, prošel jimi a rozsvítil si ve vedlejším pokoji. Aoimu dojde, že otevírá dveře a s někým velmi krátce mluví. Obsah těch slov stejně jako fakt, komu patří tenhle hlas, mu dochází jenom velmi pomalu. A jakmile mu to dojde, stojí na posteli, kašle na nějaký župan a letí rovnou ke skříní, kde na sebe zběsile nahází první oblečení, které mu přijde pod ruku. Vzápětí na to přiskočí k Takeshiho věcem. Má tady všechno, on moc dobře ví kde, co je důležité, co má přinést, je přece jeho průvodce, jak by nemohl mít v malíčku všechny doklady a další věci? 

"Tohle je trest, tohle je trest." Mumlá pořád dokola, jeho srdíčko se chvěje jako malý ptáček a má pocit, že bude Takeshiho do té nemocnice následovat vlastní sanitkou. Ruce se mu viditelně třesou, jeho emoce se smrskly do titěrné vyděšené kuličky a jediné, co vnímá, je jeho zběsilá snaha dostat se za tím, kterého miluje. Nic z těch citů nezmizelo, i když mu to už nikdy nikdo neuvěří. Yuki mu naplive do obličeje, Takeshi… pokud tohle celé přežije… to nechce ani domýšlet a pokud ne… Aoi si to nikdy nepřestane vyčítat a nejspíš ani Uruha. Spali spolu, zatímco on někde bojuje o život. 

"Tohle je trest a můžeš za to ty. Zabil jsi ho." Opakuje si pořád dokola, ale není schopný se zhroutit a nést tu tíhu hned teď. Nejdřív ho musí vidět a zjistit, jestli mu může nějak pomoct. Jakmile má všechno, proletí dveřmi do vedlejšího pokoje. Yuki čeká u dveří, vypadá zhrouceně, nehýbe se a pláče a Aoi ví, že to není zrovna jenom kvůli Takeshimu. Dostal to pěkně zleva zprava, nikdy jim neodpustí a jeho karmu má Aoi na svědomí taky. 

"Máš dole auto?" Zeptá se ho Aoi místo čehokoliv nebo pozdravu a je rád, že Yuki přikývne. Čeká tam taxi. Honem dohlédne na to, že na sebe Uruha taky něco hodí a pak už jsou na cestě. Aoi sedí u okýnka, na klíně drtí tašku s Takeshiho věcmi a hledí ven. V autě je nepříjemné ticho, ale nedovede nic z toho vnímat. Srdce mu pořád mlátí jako šílené, snaží se dostat z téhle divné klece, snaží se ujistit samo sebe, že Takeshimu bude zase dobře. Nalhává si cokoliv jenom aby to všechno bylo o něco únosnější. Jakmile dorazí na místo, nepustí je dál, než k sesterně. Nikdo z nich francouzsky neumí tak dobře, ale Aoi se snaží pochopit alespoň angličtinu. Sestry si vezmou potřebné věci, řeknou jim, že Takeshi je pořád na sále a že musí čekat. Nikdo z nich neví, že jejich dobrodinec svůj boj právě prohrál. Bylo to velmi rychlé, operace se nedostala ani do poloviny, ale Takeshi měl očividně problémy už dlouho a nemluvil o nich nebo se vyhýbal jejich řešení. Něco ho nutně muselo bolet už delší čas, možná o tom věděl a prostě to řešit nechtěl, to se nedozvědí, dokud se jim do ruky nedostane třeba závěť. Teď ale všichni tři stojí na chodbě nemocnice, zírají na nepříjemně tikající hodiny a čekají, až se tu objeví kdokoliv, kdo by jim snad prozradil víc.

Uruha, Yuki

Uru v prvním okamžiku není schopný slova. Nedokáže uvěřit tomu, že se to děje a že je to zrovna teď, když…Myslel si, že tahle noc zůstane jen v jejich vzpomínkách. Počítal s tím, že se ráno sbalí a zmizí jim se života, aby mohl být Aoi dál s Takeshim. Jenže to se očividně stát nemá a tohle je jeho trest za to, co si dovolil. Bere to na sebe, protože kdyby se udržel, nic z toho by se nestalo. Je o tom přesvědčený. Konečně se trochu probere a podívá se do tváře před sebou. Yukiho slzy jen dokonávají celé dílo a on už dávno ví, že to celé neskutečně pokazil. Ublížil Takeshimu, který mu zachránil život a ublížil Yukimu, který pro něj dělal první poslední. Nedokáže se mu ani omluvit, na tohle slova nestačí. Pohne se ve chvíli, kdy je u nich Aoi a popožene ho, aby se oblékl. Jakoby se teprve v tu chvíli probral z jakéhosi transu. Beze slova přikývne, oblékne se a vyrazí společně s nimi do taxíku. V autě je skoro až děsivé ticho. On sám sedí s Aoim vzadu a má pocit, že se ani na jednoho z nich nemůže podívat. Yuki sedí vepředu a je za to rád, protože není vidět, jak nepřestává brečet. Má pocit, že víc slz nemá a snaží se to nějak zastavit. Přijde mu hrozně sobecké, že ho bolí ještě něco jiného, než myšlenka na Takeshiho na sále. Uru pomalu stočí pohled na Aoiho, krátce mu položí ruku na jeho předloktí a zvládne zašeptat jen jediné slovo. 

"Promiň." Prostě měl potřebu to říct, i když to je najednou strašně málo. V nemocnici na Uruhu dopadne ještě něco. Nesnáší tato místa a je to znát, když se mu celé tělo rozechvěje. Měl by se držet, nejsou tady kvůli němu, ale stejně své fobii nedokáže zabránit. Strávil na podobných místech příliš času, než aby to dokázal vnímat jinak. Všem je ještě hůř, když se nedozví nic nového. Byli by očividně všichni rádi za jakoukoliv dobrou zprávu. Nic se dlouho neděje a Uruha už chvíli pochoduje po chodbě. Není schopný se zastavit, i když má pocit, že se každou chvíli složí k zemi. Moc by chtěl Aoiho utěšit a říct mu, že to bude dobré. Zkouší to alespoň očima, ale po tom co se stalo v noci, má strach se ho dotknout. Yuki to celé řeší úplně jinak, sedí na židli opodál s nohama od sebe, lokty zapřenými o kolena a hlavou v dlaních. Uru se na něj zkoušel podívat a něco říct, ale Yu se mu vyhýbá, jak to jen jde. Ani se mu nediví. Dveře se najednou otevřou a míří k nim doktor. Už jen jeho výraz Uruhovi našeptává, že už nic dobré nebude. Prostě to cítí, i když si to nechce připouštět. Pak přijde ta věta, která s mu rozhučí v uších. 

"Je mi líto. Srdce pana Kitana zákrok bohužel nevydrželo." Uru stačil vnímat jen první část, která jen potvrdila jeho myšlenky. Jak se snažil držet, už to nedokáže a rozbrečí se. Jenže je tu ještě někdo, kdo na tom musí být mnohem hůř, to prostě ví. Udělá podvědomě několik kroků k Aoimu a natáhne k němu ruce. Chce ho jistit, kdyby se mu náhodou podlomila kolena a pokud se to nestane, položí mu je na ramena, aby s ním byl, ať už je reakce jakákoliv. Yuki to nezvládne a dosedne zpátky na židli. Má toho za sebou tolik a je jasné, že to nedokáže ustát. Viděl, jak Takeshiho odváží a má to pořád před očima. Není schopný vidět cokoliv jiného. Uru odněkud z povzdálí slyší doktora slova, že za ním za pár minut můžou jít se rozloučit. Díra v jeho hrudi se stává čím dál větší a neskutečně to bolí. Nic horšího snad ještě nezažil. Počítá s tím, že Aoi tam bude chtít jít, ale on sám si není jistý, že toho bude schopný. Výčitky ho sžírají až do nejhlubšího nitra a vůbec netuší, jak bude schopný se na něj vůbec podívat po tom, co se mezi ním a Aoim stalo. Zlomil mu srdce tím, že si vůbec dovolil na Aoiho sáhnout.

Aoi

Hlavou by se mu mělo prohánět hodně věcí, ale má v ní podivně vymeteno. Ví, v jakém jsou kluci stavu, něco mu našeptává, že by měl možná být ten nejsilnější, kdo se sebere a nějak je podpoří a postará se o ně, ale tam na operačním sále je Takeshi, jeho Takeshi a tak si dovolí být naprosto sobecký, zavřít se do sebe a řešit jenom sebe a nikoho jiného. Díky tomu zůstal netečný k té Uruhově omluvě, protože stejně nemá ponětí, co by mu na ni měl říct. Neviní ho z toho, viní jenom sám sebe, ale nemá žádnou sílu na to, ho o tom zrovna teď ujišťovat. Stejně tak je slepý k tomu, jak nemocnice na Uruhu působí. Po tom, co viděl, by ho asi za normálních okolností napadlo samotného, že mu tady musí být šíleně a že hrozí, že to jeho psychika neunese, ale je to stejné jako v tom prvním bodě. Teď ho prostě příliš nevnímá. Byl tady ještě Yuki, sice zrazený, ale Take byl jenom jeho zaměstnavatel, možná trochu přítel. Pokud chce, může mu pomoci on. Měl by… To, co se stalo, nebylo fér, ale zároveň se to v životě stávalo. Nešlo o život… na rozdíl od toho Takeshiho. Uruha pořád chodí sem a tam, ale jemu to je jedno. Nijak ho to neruší. Stojí před velkým oknem, za kterým se rozednívá a město ožívá, zírá ven, ale doopravdy ten výhled nevnímá. Nikdy by nečekal, že se tohle stane a zrovna tady. Hlavou mu běží tak pitomé myšlenky jako třeba na to, jak dostane Takeshiho tělo do Japonska, kdo zařídí všechny ty věci a jak se podívá jeho rodině do očí… Pokud ho vůbec kdy pozvou na jeho pohřeb. +Nejspíš se ani nedozvíš, kde ho pochovali.+ Neměl by o něm přemýšlet jako o mrtvém, ale nějak ho baví mučit tím sám sebe. Zatíná nehty do vlastních dlaní, dokud se ty zatracené dveře neotevřou. Prudce se ohlédne, na dvě vteřiny pocítí ostrý závan čerstvého vzduchu naděje a pak vyhasne stejně jako ta pověstná svíčka. Podobně vyhasnou i Aoiho oči. Jenom mlčky přikývne a hluboce se lékaři ukloní, i když se to tady tak nedělá. Co víc může říct nebo udělat? Za chvíli se sem slétne hejno sester a administrativních pracovníků, ale teď asi není moc co dodat. Začne mu hučet v uších, ale pořád je podivně klidný. Je mu jasné, že je to šokem z celé události a že to všechno přijde později. Možná za hodinku, za dvě… Někdo vedle něj se rozbrečí a pak na ramenou ucítí ruce. Prázdně se podívá do Uruhovy spanilé tváře a když zaslechne, že se má jít rozloučit na pár minut, nepatřičně mu cuknou koutky. Pár minut? Má se zvládnou rozloučit teď hned a za pár minut? Začne se trochu pitomě smát, zajede si dlaní do vlasů a lékař se zamračí. Odněkud se objeví sestra, něco si šeptají, sestra přikývne a na chvíli zmizí. Vrátí se za pár minut, na tácku nese léky na uklidnění a míří rovnou k Aoimu. Aoi má několik vteřin pocit, že na něj jde se svěrací kazajkou a zvažuje možnost útěku, ale pak se uklidní a tu tabletku si doopravdy vezme. Nakonec Uruhovy ruce ze svých ramen něžně stáhne. Postará se o něj, ale potřebuje být ještě chvíli sobecký. Zamíří za lékařem do místnosti v blízkosti operačních sálů, kde leží na pojízdném lehátku tělo. Je přikryté bílým prostěradlem, čisté a nehybné. Vypadá to jako nějaká nastrčená figurína. Aoi odvážně zamíří k hlavě, třesoucí se rukou vezme za lem prostěradla a stáhne ho stranou. Takeshiho tvář vypadá… jinak. Jako z vosku. Je to divný pohled. Je to prostě jenom tělo, které působí jako by v něm nikdy nikdo nebyl. Nádoba… Tohle s vámi udělá smrt. Na té strašné ráně, kterou nikdo nemohl zavřít jsou snad tuny nějakých látek a obinadel, asi aby to nekrvácelo a Aoi nezíral Takeshimu do hrudníku. Honem ho zase zakryje a těžce si povzdechne. Při budhistickém obřadu, až bude oblečený, bude vypadat zase trochu víc jako dřív a on doufá, že bude mít celou noc na to, aby si s ním naposled popovídal. Má mu toho hodně co říct. 

"Teď to nestihneme a ty nemáš čas. Podívej se, jak vypadáš." Řekne mu šeptem, než to konečně všechno pustí, zajede si oběma dlaněmi do vlasů a rozpláče se. Sveze se do podřepu vedle lehátka a jestli ho odtud někdo neodnese, nejspíš bude plakat napořád.

Uruha, Yuki

Uruha ani nečekal, že by se Aoi snažil jim jakkoliv pomáhat. V tomhle byli prostě každý za sebe. Museli se s tím poprat všichni. Vzpomíná na Takeshiho a dobu strávenou s ním. Byli to vlastně dost děsivé a zároveň skvělé roky. Nikdo se o něj nestaral takovým způsobem jako právě on. O to víc ho ničí svědomí, které mu připomíná, co se v noci dělo. Neměl to dělat, měl se prostě sbalit a jít, ale nedokázal to. Zase byl příliš sobecký a pokazil všechno, co se dalo. Netuší, jak se kdy Takeshimu podívá do očí a co víc…Nejspíš to nedokáže ani s Aoim. V hlavě převaluje možnost, že by odešel rovnou a nechal je, ať žijí život společně. Z druhé strany…Zvedne kočičí oči k Aoimu u okna a ví, že teď odejít nemůže. Nechce ho tu v takové chvíli nechávat samotného. Je tu ještě Yuki, který by tu s ním mohl zůstat, jenže to není to samé. Cítí v sobě nedobytný pocit, že se o něj musí postarat tak, jak se o něj do včerejška staral Aoi. Uruhovy oči krátce těknou k Yukimu, který pořád ještě sedí s hlavou v dlaních. Ten jak kdyby na sobě cítil Uruhův pohled a tvář zvedne. Uru vidí v Yukiho očích bolest, kterou mu způsobil a zároveň strach z toho, co bude s Takeshim. Tohle opravdu nechtěl. Neměl mu dávat žádnou naději. Pak však vyjde doktor a donutí je všechny se na něj podívat. Uru se snaží být oporou Aoimu, ale ten o to očividně nestojí. Nemůže se mu divit. Uru se drží do chvíle, než za Aoim zavřou dveře a pak mu kolena povolí a on málem skončí na zemi. Úplně se mu zatmělo před očima, přesto však na zemi neskončil. Něčí ruce ho zachytily a podepřely, než se posunul kousek dál, aby mohl dosednout na židličku. Jakmile se mu podaří zaostřit, vidí Yukiho tvář před sebou, jak u něj dřepí. Brečí, ale to Uru taky, aniž by to zvládl vnímat. Kočičí oči se stočí ke dveřím, kde zmizel Aoi, ale nikde ho nevidí. Nebyl mimo tak dlouho. 

"Teď za ním nemůžeš." Upozorní ho Yuki tichým hlasem s bolestí v něm. 

"Já vím." Šeptne sotva slyšitelně Uru a pak se ocitne v jeho objetí. Nechápe vůbec, co se děje a ví, že by mu to neměl dovolit. Neměl by od něj přijímat pomoc, když mu tolik ublížil a přece mu objetí opětuje a na chvíli zaboří tvář do jeho ramene. 

"Je mi to hrozně líto, ale…" Větší pitomost teď říct vážně nemohl. 

"To nic, já vím, že ho miluješ." Ozve se Yukiho hlas a i když nezní nejlépe, je vlastně spíš konejšivý. On přece moc dobře viděl, jak se Uru na Aoiho dívá, to nešlo přehlédnout. Bavili se o tom s Takeshim několikrát a stejně pořád doufal.

"Teď mu musíš pomoct. Možná jsi jediný, kdo to opravdu dokáže." Snaží se Uruhu poslat na místo, kde by podle něj teď měl být. Uru ale vrtí hlavou. Jak by mu mohl pomoct, když udělal to, co udělal. Když se však dveře otevřou a vyjde sestřička, která je prosí, aby jí šli pomoct, vytrhne se Yukimu z náruče, i když to vůbec není hezké. Je první, kdo se objeví v pokoji, kde odpočívá Takeshi a vidí Aoiho, jak pláče. Musí toho ještě tolik zařídit, ale ani jeden nevypadá, že by toho byl schopný. Jenže Takeshi stihl ještě něco předtím, než ho přijali do nemocnice. Napsal svému příteli ve Francii, který sehnal právníka a ten toho hodně obstará. Uru pomalu přejde k Aoimu a oči mu padnou na Takeshiho, který…Nevypadá jako on, vůbec ne. V duchu se mu asi tisíckrát omluví a popřeje mu šťastnou cestu společně s přáním, aby se zase jednou potkali, i když s tím, co provedl, o tom dost pochybuje. Pak se skloní a vezme Aoiho za ramena. 

"Musíme jít." Broukne velmi tiše. 

"Pomůžu ti vstát, jen pojď." Snaží se ho zvednout. Ví, že by tu neměl být zrovna on, ale nemohl jen tak zůstat vedle. 

"Musí ho připravit a převézt." Venku už čeká personál jen na to, až oni odejdou. Uru sebere veškeré své síly a vezme ho pod paží. Je hrozně slabý, ale snad to bude stačit.

Aoi

Aoi by se potřeboval někam zavřít. Někam, kde bude sám a bude moct plakat celé týdny a měsíce. Nezvládne toho teď nechat, aby mohl vyjít ven na ulici nebo zařizovat nějaké věci. Nechce se mu zvládat vůbec nic. Doopravdy Takeshiho miloval, ať už se s Uruhou stalo cokoliv, ale už nikdy mu o tom neřekne, nezeptá se ho na jeho názor, neomluví se za svoje chování. Jak byste mohli někomu, koho milujete, udělat něco takového? Protože vás přepadl chtíč po mladším těle? Nejraději by si nafackoval, vzal něco těžkého nebo ostrého a skončil tady vedle něj a na chvíli se doopravdy několikrát rozhlédne, ale skrz závoj slz toho zase tolik nevidí. Bylo dobře, že si před tím vzal ten prášek, protože cítí, že díky němu se stavidla nezvedla naplno a on nedělá nic neuváženého. Dokonce mu to nějak brání prožívat to neštěstí naplno a spíš by si lehl do postele a zkusil to nějak zaspat. Jde na něj obrovská únava, čím víc na to myslí. Mohl by si lehnout na podlahu vedle lehátka a doufat, že bude moci odejít za ním, ale tak to být nemá. +Nechci čelit realitě, nechci dělat nic.+ Pomyslí si a podle zvuků okolo ví, že přišly sestřičky, ale odmítá se na ně byť jenom podívat. Něco mu říkají, ale nerozumí jejich jazyku ani se o to nijak nesnaží. To teprve, když přijde Uruha a dotkne se ho, pozná známý hlas a podívá se na něj, jako by jiného člověka, podobného jemu, viděl poprvé v životě. Neví, proč po něm chce, aby odešli. Chce zůstat tady s Takeshim, možná taky navždy. Vyhazuje je personál, ale kdo byli oni, aby tady zůstali a nakládali s jeho tělem, zatímco je vyhazují někam na ulici? Nechce se mu na nohy, ale už je tady taky Yuki a pomáhá Uruhovi, stejně jako několik sestřiček. Aoiho nohy jsou nejisté, ale udrží se na nich a když ho vedou z každé strany několik lidí pryč, pořád se ohlíží na tělo za sebou. Měl mu všechno říct a neudělal dokonce ani tohle. 

"Neberte mi ho." Řekne zoufale a plačtivě, ale kromě Uruhy a Yukiho mu stejně nikdo nerozumí. Pak už jsou na chodbě, studené a neosobní a čeká tam taky pár členů týmu, aby s nimi vyřešili nejnutnější papíry. Obratem jim přišlo oprávnění pro Aoiho, který smí jednat Takeshiho jménem a nakládat s tělem i majetkem a taky kontakt na právníka, se kterým se mají hned zítra sejít. Aoi asi zešílí. Má se sebrat, postarat se o Yukiho i Uruhu, zařídit dokumenty, převézt tělo, ukončit pobyt na lodi. Má zavolat rodině, sejít se s představenstvem Takeshiho firem, má udělat prostě úplně všechno. A nejhorší na tom je, že za zavřenýma očima vidí staříka, jak pokuřuje a směje se mu, že tohle je jeho trest za tu malou nevěru, ale že mu přece dávno nechával volnou cestu. Vzpomene si, jak ho vháněl do Uruhovy náruče, jak se na něj kvůli tomu Aoi zlobil a na několik děsivých okamžiků ho napadne, že v tu dobu už Taskeshi něco tušil a možná to byl jeden z důvodů, které ho k tomu vedly. Nechtěl nebo nemohl to Aoimu říct naplno, možná si sám nebyl jistý, ale jestli pro něj chtěl lepší život, bylo by mu to podobné. Je to trochu očišťující myšlenka, ale na co to Aoi myslí? Na to, aby se sám zbavil viny, místo aby pykal do konce života a myslel jenom na Takeshiho? Měl by si vážně nafackovat. Mluví na něj několik lidí najednou a on se pomalu vrátí do reality. Musí podepsat nějaké papíry ohledně pojištění, uložení těla, převzetí cenností, způsobu nakládání s ostatky do řádného obřadu a tak dále. Takeshi samozřejmě zůstane v nemocnici, než se zařídí převoz. Aoi všechno udělá, ve skutečnosti ani není schopný číst, co se tam píše, ale musí jim věřit. Pak už je vyzývají, aby všichni tři odešli domů a pořádně se vyspali. Na chodbě je najednou podivně prázdno. V jeho srdci je podivně prázdno. Trochu bezradně se podívá po svých jediných zraněných přátelích. Tedy… Yuki asi uteče během pár vteřin.