Aoi x Uruha - Tak na tebe a tvé preference. - část 4.

(hotel ve Francii)

Aoi

Uruha se mu vůbec nebrání a Aoimu to zdatně plete hlavu. Je to dlouho, co to dělal podobným způsobem. To byl ještě s dívkou. Od té doby, co je s Takeshim, je to naopak, ale teď je to on, kdo je ten dobyvatel a musí si přiznat, že mu ta role taky chyběla, i když mu to s Takeshim ani tak nevadilo a vyhovovalo. Připomene mu to jeho mužské já, které se teď dere do popředí. Z Uruhových úst zazní jeho jméno a zní to opravdu krásně. Nechá se přitáhnout k jeho horkému tělu a společně s ním se začne posouvat nahoru. Klíny co chvíli narážejí a třou o sebe a jeho to nutí občas si utrápeně povzdechnout. Když ucítí Uruhovy dlaně na zadku, nechá boky zcela klesnout proti jeho a spokojeně se usměje. Uruha ho pouští velmi snadno dál, až jeden zapomíná, že není dívkou a tahle hra má svoje nutná pravidla. Jenže on si vůbec není jistý, že je schopen je dodržet. Nejradši by to udělal hned, přirozeně a plynule, ale ještě se drží. Opravdu vášnivě se líbají, skoro u toho ani nestačí dýchat a proto se na Uruhu trochu zaskočeně podívá, když s tím přestane, ale je to jenom proto, aby na svých rtech mohl ochutnat trochu toho vína. Na vteřinu ho napadne, že to má ještě jeden důvod, ale znovu skončí u polibků a jemu je jasné, že tohle bude muset vzít do vlastních rukou. Dokonce ho napadne, že ani nevnímá, jak to víno chutná, což je docela kacířská myšlenka, ale prostě tady má něco lepšího, čemu zrovna nemůže odolat a co jediné vnímá. Možná by to Uruhovi znělo jako milý kompliment, kdyby to býval dovedl říct nahlas. Uruha už působí velmi nedočkavě, když se boky pravidelně pohybuje proti němu, i když to zatím je jenom tak na prázdno a jakmile Aoi ucítí ve svých vlasech jeho dlaň, rozhodne se konečně jednat. Teď je to on, kdo se mírně oddálí, aby si mohl naslinit prsty. Na víno ani jiné hrátky už nemá čas. Pak jimi zamíří dolů mezi jejich těla a díky škole jejich společného patrona moc dobře ví, co s nimi má dělat a kde. Díky němu si to několikrát vyzkoušel na vlastní kůži a tak postupuje zatím podle sebe, protože Uruhu ještě nezná. +Ještě?+ Zeptá se ho jeho svědomí, ale ani se mu nenamáhá odpovědět. Snaží se naslouchat jeho tělu, ale nedočkavost nakonec zvítězí a on vystřídá svou ruku za vlastní klín možná dřív, než by měl. Není schopný nad tím přemýšlet ani to ovládat. 

"Promiň." Řekne mu trochu nešťastně, protože by býval chtěl, aby to bylo mnohem lepší a propracovanější, obzvlášť když je to jejich možná jediná společná noc, jenže jak si pomoct? Jenže pak se v něm začne doopravdy ztrácet a to doslova a už vnímá jenom jejich společný prožitek. Ani teď není schopný nic z toho vědomě ovlivnit, nějak přemýšlet nad tím, jak se hýbat a jak rychle, vede ho jenom instinkt a pohlcující touha a čím je toho víc, tím intenzivnější je jeho přirážení, dokud se přímo neutopí ve vlastní extázi a nejspíš i té jeho partnera. Chvíli to trvá, než je schopný uvědomit si, že na něm zpola leží, jeho vlasy jsou mokré potem, svaly se mírně chvějí vypětím a to, co má na břiše pro změnu pot není. Oddálí se tak, aby se Uruhovi mohl podívat do očí a opravdu doufá, že mu nijak neublížil. Nikdy nebyl drsný a neurvalý, tak snad ne, ale tohle se mu snad ještě nikdy nestalo. Má strach, že v Uruhově tváři uvidí úlek nebo znechucení, možná ho přímo znásilnil, ale kami vědí, že tomu nešlo poručit. Jestli se mu bránil, nevnímal to. Napadají ho samé pitomé věty jako třeba Umím to líp, nebo dáme si reparát, ale raději mlčí a do tváři se mu hrne trochu červeně, která nesouvisí s pohybem.

Uruha

Na Aoiho je naprosto dokonalý pohled. Uru tušil, že to v sobě má, bylo to právě ve chvílích, kdy se mu snažil pomoct a vedl ho k tomu, aby přestal myslet na věci, se kterými by se měl smířit. Hlavně s tím, jak vypadá nebo by mohl vypadat, jakmile by se pořádně uzdravil. Čím víc Aoiho tiskne k sobě a užívá si jeho tělo, tím víc si uvědomuje, co všechno dělal špatně. Tolik by si přál, aby se mu opravdu líbil, vzpomíná na doby, kdy měl o pár kilo navíc a jeho tělo nebyla jen samá kost. Najednou by si moc přál, aby ho tak mohl vidět a taky začíná tušit, že jen díky tomu se nejspíš opravdu uzdraví, i když nebude moct být s ním. Nechává oči po celou dobu otevřené, i když ho přemáhá slast a chtěl by je zavřít. Jenže si nechce nechat ujít ani jediný okamžik a potřebuje nutně vidět každou reakci Aoiho těla i výraz v jeho tváři. Stává se na tom závislý a nic na světě by ho nemohlo přesvědčit o tom, že před sebou nemá nejkrásnější osobu na světě. Ale není jeho. Nenechá se negativními myšlenkami vůbec ovládnout a doteky, které cítí v klíně, mu v tom pomáhají. Prudce vydechne, když vidí Aoiho prsty, jak mizí mezi jeho rty. Je to neskutečně sexy a ani na chvíli se nebojí toho, co se bude dít. Nechce nic jiného, než ho cítit uvnitř sebe a ví, že bez podobné přípravy to nepůjde. Tolik se na něj těší, že by si to užil i tak, ale rozhodně to bude příjemnější. Tiše si zasténá, jakmile ucítí dotek na citlivých místech. Jeho dlaně sklouznou na ramena, která víc stiskne, jak si ho bere slast. Není schopný vnímat nic nepříjemného, jen si plně užívá jeho doteky a je pro něj velmi snadné se mu podvolit. Jindy měl tendence určovat si pravidla sám, ale teď nechce. Moc si přeje vidět Aoiho a poznat ho i v tomto ohledu. Aoi se mu po nějaké době omluví a on na něj upře nechápavý pohled, než mu dojde, čemu to patřilo. Sám už lítá někde v oblacích a doufá, že nebude muset dlouho dolů. 

"Omlouvat se budeš muset, pokud to hned neuděláš." Vydechne roztouženě a trochu panovačně. Ještě vteřinu ho nechá čekat a nejspíš se neukojeným vzrušením propadne někde kilometry pod zem. Koutky se mu zlehka zvednou ve hříšném pousmání, a jakmile ucítí jeho chloubu u svého vchodu, pohled se proti němu, aby mu ukázal, že víc čekat už vážně nepotřebuje. Trochu zakloní hlavu, protože pocity, které projedou jeho tělem, jsou doslova k nesnesení. Rty zformuje jeho jméno, ale zvuk žádný nevyjde, možná je tiché zasténání. Pak už není schopný vnímat nic navíc. Ani si neuvědomí, jak zvedá kolena výš a že Aoiho drží za polovičky a pomáhá mu v pohybech proti sobě samému. Vrchol ho smete neskutečnou silou a sám je několik dlouhých minut úplně mimo. Jakmile mu před očima přestanou svítit hvězdičky, začne rozeznávat Aoiho tvář nad sebou. Musí se hrozně pitomě usmívat, ale vůbec mu to nevadí. Zvedne dlaň k jeho tvář a přejde placem po jeho zčervenalých tvářích. 

"Páni." Vydechne a chvíli mu trvá, než je schopný mluvit dál. 

"O tomhle se mi bude ještě zdát." Prostě ho nenapadají slova, která by popsala, jak úžasné to bylo. Oblízne si rty, než se trochu pozvedne, aby ho mohl políbit. První chtěl jen něžně, dokonce s emu to chvíli dařilo, ale brzo svůj polibek prohloubí. Několikrát se mezi dalšími prolnutími nadechne, ale ani za nic s tím nechce přestávat. Dlaně mu sklouznou na Aoiho ramena a i když mu přijde, že je na pokraji sil, přesto s emu podaří ho svalit do peřina dostat se obkročmo na jeho klín. Prohlédne si ho celého a pak se skloní ke straně jeho krku a začne ho jemně olíbat. Najednou má nutkání využít celou noc a přeje si, aby to nikdy nekončilo. Nakonec se narovná a sáhne po vínu. Trochu se uchechtne, protože Aoi už na sobě nemá jen jeden pozůstatek jejich prvního milování.

"Měl bych se asi omluvit. Moc se mi nechce." Okomentuje to bez váhání a je jasné, že se ani trochu nestydí. Prohlédne si ho ještě jednou, než se napije rovnou z lahve a pak se nakloní nad jeho hruď a nechá kapičky vína přímo ze svých úst dopadat na jeho pokožku. Jakmile nemá v puse nic, skloní se níž a pokračuje dalšími polibky, aby všechnu rudou tekutinu pečlivě očistil. 

"Budeš se na mě moc zlobit, když tě nenechám spát?" Zeptá se a v tu chvíli se rty dotkne jeho bradavky a podívá se mu do očí.

Aoi

V Uruhově tváři není nic z toho, čeho se bál a Aoiho napadne, jestli je na něm něco z jeho myšlenek vidět. Vypadá to, že ne nebo nad tím Uruha prostě nedokáže přemýšlet, protože Aoi to ještě před chvílí taky nedokázal. Když potom vydechne obdivné Páni, připadá mu, že se asi přeslechl, ale přece ještě rozezná tón něčího hlasu? Nemůže uvěřit obsahu jeho slov. To je tak spokojený? To nikdy nezažil nic lepšího? Pro pána, co tady Aoi vůbec dělal? Teď už se mu rozhodně nikdy nepřizná, jaké myšlenky se proháněly jeho hlavou, jak velký strach ještě před chvílí měl. Mimoděk mu trochu zmateně oplatí to políbení, ale ono nekončí a Uruha ho začne vtahovat do nového polibku, kterému se není schopný bránit. Myslel si, že teď prostě sleze, jeho hlavě začne všechno docházet, nějak se spolu rozloučí a on se zamkne na příštích tisíc let v tomto pokoji, ale to se neděje. Vypadá to, že jejich provinění bude ještě mnohem větší. Vůbec by nečekal, že vzápětí skončí na lopatkách a Uruha se ocitne na jeho klíně. Kde se v něm vzala takoví síla a hravost? Dívá se nahoru do jeho krásné tváře a teď, když Uruha vypadá spokojeně a přirozeně, je ještě mnohem krásnější. Na tváři ho pošimrají jeho vlasy, když se nad ním Uruha skloní a jakmile začne škádlit citlivý krk, Aoi si tiše povzdechne, zavře oči a stočí tvář do strany, aby mu udělal víc místa. Některé body jsou přímo k nesnesení a tahají ho za podbřišek, který ještě stále odpočívá, ale jestli to tak půjde dál, nebude to mít dlouhého trvání. Trvá to, než se Uruha zase narovná, Aoi rozlepí víčka a podívá se na něj znovu. Vrtí se mu na klíně a je to velmi příjemné. Nepochopí, čemu se to tak zasmál, to zjistí až mnohem později, až se podívá do zrcadla. Jak bude vysvětlovat Takeshimu tohle, kdyby snad celou noc utajili, to doopravdy neví, ale podobné myšlenky ho ještě nemusí trápit. To přijde až později. 

"Omluvit?" Zeptá se ho opravdu naivně a sleduje ho, jak pije z lahve a vzápětí se k němu zase sklání. Tekutina vůbec nestudí, protože ji Uruha ohřál ve svých ústech, ale několik kapiček si nachází cestičku ze středu jeho těla do stran a lechtají ho. Uruha si dá hodně práce s tím, aby je všechny našel a zase smyl jejich přítomnost a Aoi se přistihne, že má v hlavě příjemně vymeteno a vůbec mu to nevadí. Probírá se prsty vlasy svého milence, rovná je na všechny strany, aby je vzápětí zase něžně rozházel a nechává ho, ať si hraje přesně tak, jak sám chtěl na začátku. Vůbec se k tomu nedostal a teď si s Uruhou nečekaně vyměnili role. Skloní pohled k jeho kočičímu, když se ho Uruha zeptá, jestli nebude vadit, když ho nenechá spát. Taky se mu nechce přestávat, je mu dobře a baví ho to, ale jeho hlava se začíná dostávat ke slovu. Udělali to, stalo se to a měl by to alespoň utnout, omluvit se a poslat ho pryč. Ne v tom dál pokračovat. Jenže není schopný zakročit podobným způsobem a zamilovaný Uruha už vůbec ne. Jakmile potrápí jeho bradavku, povzdechne si a nejraději by se neviděl, ale slyší sám sebe, jak mu odpovídá, že to vadit nebude. A co až se Takeshi vrátí zpátky a bude si chtít jít lehnout? Co řeknou ráno? Jak tohle celé skončí? 

"Nutně potřebuju, abys pokračoval a donutil mě na všechno zapomenout jinak udělám to, co nechceš a co stejně nic nevyřeší." Vysloví nahlas svoje myšlenky ve vší upřímnosti. Jeho pohled je na chvíli opravdu nešťastný. Před tím přejel on jeho, ale teď potřebuje, aby to Uruha vzal do vlastních rukou.

Uruha

První nedokáže vůbec vnímat Aoiho váhání. On ani na vteřinu nepochybuje, že jejich noc ještě nekončí. Nedokáže se poddat výčitkám svědomí, které bude mít. Uměl být takový, a pokud něco chtěl, jen těžko tomu odolával. V hlavě si to obhajuje úplně jednoduše. Takeshi bude mít Aoiho na zbytek života, jedna noc podle něj nic nezmění. On sám je za to neskutečně vděčný, i když už teď ví, že bude hrozně trpět, až se rozloučí. No, spíš se ani loučit nebude. Je mu trochu líto Yukiho, po tomto už s ním rozhodně nebude moci být a prostě to ukončí. Nejde to jinak, lhal by sobě, kdyby v tom pokračoval a co je horší, tak hlavně jemu. To by se mu příčilo a takový nebyl. Trápili by se totiž oba dva. Aoi se nechá vtáhnout do dalšího polibku a trochu ovládat Uruhovým chtíčem, který po prvním kolem rozhodně neopadl. 

"Hm, nakonec budu doufat, že se spíš omlouvat nebudu muset." Nevysvětlí mu to, jen si trochu dobírá sám sebe. Nedokáže vnímat nic jiného, než nádherné Aoiho tělo po sebou a to, jak se na něj kouká. Oblízne si spodní ret, než klesne očima dolů a prohlédne si rudé cestičky na bledé kůži. Hrozně mu sluší a Aoiho tělo by si rozhodně nezasloužilo nic jiného, než velmi drahé a kvalitní pití. Pro kde koho by to bylo plýtvání, protože něco z toho skončí i na posteli, ale pro Uruhu je to to nejkrásnější umění, jaké by si kdy dokázal představit. Vychutnává si do posledního kousíčku jeho chuť i chuť alkoholu, ale Aoi mu plete hlavu mnohem víc. Občas se z jeho rtů ozve tichý povzdech, jak si užívá ruce ve svých vlasech. Přivírá pod jeho dotyk víčka a dost o tím vyvádí z míry. Je těžké se potom soustředit na to, co chtěl udělat. Nechce se mu vůbec oddalovat, ale jednou to stejně bude muset udělat. Koutky mu spokojeně povyskočí, když ho Aoi ujistí, že ještě nekončí. V ten okamžik se mu podívá do tváře a začíná mu docházet, že přišly první pochybnosti. Měl by se zvednout a odejít. Říct mu, že ho to mrzí a nechat ho na pokoji, ale není toho vůbec schopný. Má nutkání ho spíš přesvědčit, že je to to nejlepší, co by mohli udělat. Pro tuto chvíli, pro jedinou noc, kdy můžou být společně. Zarazí se trochu, když Aoi znovu promluví a řekne mu, co má dělat. Teď už ví, že měl pravdu a Aoiho začínají ovládat pochybnosti a výčitky svědomí. Stejně ho neposílá pryč a říká mu, aby pokračoval i přes to všechno. V Uruhových očích se na chvíli objeví smutek, ale ten vzápětí zmizí. 

"Přísahám, že na všechno zapomeneš. Udělám pro to úplně všechno." Slíbí mu bez váhání a posune se po jeho těle mnohem níž. Na nic nečeká ani na to nejde pomalu a rovnou jeho chloubu uvězní mezi svými rty. Pohrává si s ním jazykem, uvnitř trápí jeho špičku a nedává mu ani na chvíli pohok. Dlaněmi svírá Aoiho boky, občas do nich zatne nehty, když se snaží pohnout a čeká na ten správný okamžik, kdy s tím přestat. Nechce ho dohnat na druhý vrchol, ten přijde až později a proto skončí, když cítí, že už je u něj blízko. Sám už cítí bolestnou touho v klíně a ví, že dál už to dokládat nemůže. Posune se zase trochu nahoru. Nehty se projede po jeho hrudi. Přesune je pak na jeho stehna, o která se zapře a tím, že se musí trochu zaklonit, mu dává mnohem lepší výhled na to, co se bude dít. Nazvedne se a začne pomalu dosedat na jeho připravený klín. Postupuje hodně rychle, je vidět, jak moc nedočkavý byl a jeho hlas to napovídá taky.

"Aoi-koi." Vydechne na celou ložnici, když ho uvnitř ucítí v plné délce. Zakloní hlavu a nechává vlasy přepadnout přes ramena. Netrvá to dlouho, než rozpohybuje boky v krouživém a zatím jen dráždivém rytmu. Chce ho ještě trochu provokovat, aby to byl Aoiho, kdo určí, jak rychlé to bude.

Aoi

Ne, pořád tu jeho poznámku s omluvou nechápe, jak by taky mohl, když na sebe nevidí, ale zato si všiml výrazu v Uruhových očích, když ho požádal, aby pokračoval hned, jinak by se mohlo stát, že už to nedokončí. Chápe, že by byl raději, kdyby spolu mohli být a nesvazovaly by je žádné myšlenky a černé svědomí, jenže takhle jim to osud nepřichystal a pokud Aoi někoho miloval, bylo to pro něj napořád a velmi osudově. A jak se chová teď? Porušuje všechno, v co kdy věřil, co vyznával, sám sobě se nedovede podívat do očí. Myslel si, že je dost zásadový na to, aby se mu tohle nikdy nestalo, ale je slabší, než očekával. A nebo… nebo možná Takeshi vážně není ten pravý? Napadne ho to úplně poprvé, ale na začátku se mu bránil a vyhýbal. Ne… tuhle myšlenku rychle setřese. Ví, co k němu začal cítit, ví, že je to upřímné a bude ho to ničit, až si Take bude myslet, že ho Aoi vyměnil za mladšího nebo krásnější. Tak to nebylo, ale jen těžko by popsal slovy, jak to tedy ve skutečnosti je. Co se to právě děje a proč… Uruha mu slíbí, že na všechno doopravdy zapomene. Neodchází, nenechává ho být, prostě nechce a Aoi nechá víčka klesnout. Vlastně v to zapomnění upadnout chce a přijde mu to jako to nejhorší provinění vůči Takeshimu. Jakmile se ho Uruha dotkne v klíně, Aoi ví, že nad ním vyhrál a to teprve začíná. Tak jako si sebevědomě počínal už při jejich prvním milování, to teď nebude o nic méně skvělé, tím si je jistý a vlastně se na to hodně těší. Jeho zvláštní rty přitahují pozornost neustále a on chce vědět, jaké jsou, když se vás dotýkají zrovna tam. Ostatní o tom mohou jenom snít, ale on to právě teď prožívá. I kdyby stačil mít nějaké fantazie, tohle by je dalece překonalo. Aoi nikdy nic lepšího nezažil a dokonce se za to už nestačí ani stydět. Ať je to jak je to, Uruha je nepřekonatelný a dělá s ním věci, o kterých ani nevěděl, že je jeho tělo schopné prožívat. Nutí ho nahlas sténat, kroutit se pod ním do stran, jak je to k nesnesení a pokaždé se dočká kočičího zatnutí drápů do vlastní kůže, což sice bolí, ale je to ještě lepší. Rychle se začíná vracet tam, kde byl, když chtěl Uruhu poprvé. Bere si ho živelný chtíč a touha, která se přestává ohlížet na cokoliv. Tohle je hotel, pokoje tu opravdu nejsou zvukotěsní a kdyby si někdo stoupl blízko ke dveřím a přitiskl k nim ucho, nejspíš by toho hodně slyšel. Má vrchol opravdu na dosah ruky, ale Uruha s tím udělá rychlý konec, když ho pustí ze svých úst. Aoi trochu procitne, podívá se na stop nad sebe a ztěžka polkne. Jeho hruď se divoce zvedá, pod zády má zpocené prostěradlo a je zmačkané od toho, jak jej svírá mezi prsty. Nechce ho nutit, ale nejradši by na něj zakřičel, aby pokračoval. Uru se posune, poškrábe jeho prsa a začne jej pohlcovat sebou samým. Aoi se v něm doslova ztratí. Jde to rychle a jeho hlava si bere další dovolenou. Uru je uvolněný a roztoužený a brzy zařídí, že skutečně zapomene na úplně všechno. Jakmile uslyší své jméno z jeho úst, otevře oči a naskytne se mu neskutečný výhled na jeho rozpálené tělo a na to, jak slastí zaklání hlavu. Okamžitě položí dlaně někam na jeho prsa a začne si pohrávat s jeho pokožkou tam i na břiše a všude, kam dosáhne. Brzy najde i jeho klín a začne mu trochu oplácet všechny jeho provokace. S tím, jak se začne ztrácet i Uruha, se začne také zvyšovat jejich vzájemné tempo, až se znovu doženou na neskutečný vrchol, který je snad ještě intenzivnější, než ten první. V Aoim doslova vybuchnou slastné prožitky a spokojenost a všechno se odrazí v jeho lehce se usmívající tváři, kterou najednou pohltí absolutní klid, naprosto odlišný od všech pochyb a nervozity, které cítil ještě před chvílí.

Uruha

Aoiho tělo mu odpoví víc, než by si kdy dokázal představit. Hrozně se mu líbí pocit, že je to díky němu. Dodává mu sebevědomí, když vidí, jak si to užívá. Je to nepopsatelný pocit, který kdyby zažíval v minulosti, mnohem víc neskončil by v takovém stavu, v jakém právě je. Najednou má pocit, že tak by to mělo být. S Aoimu mu přijde všechno správné a takové, jaké si kdyby mohl přát. Jeho hlava se mu snaží připomínat, že to není trvalé a nikdy nebude, ale on to zatím zdárně ignoruje. Zvládne to do okamžiku, dokud neopustí tuto ložnici a neocitne se ve svém pokoji a to snad ještě chvíli potrvá. Už jen ten pocit, kdy musí zatnout jeho malý zbytek svalů, aby ho úplně udržel. Bude to mít před očima do konce života. Svrchu je pohled snad ještě lepší. Je teď trochu sobecký a snaží se hnát k vrcholu hlavě sebe samého. Jenže taky podprahově vnímá, že není sám, kdo je k tomu bodu hodně blízko. Prodlužuje to, jak jen to jde. Nechává Aoiho, aby se dosyta vynadíval, a doufá, že to má patřičný efekt. Tak moc by se mu chtěl líbit a doufá, že se to děje. Když po chvíli skloní hlavu níž, aby se mohl do Aoiho tváře podívat a vidí ten temný plamen, který mu z nich sálá ví, že je zase ztracený. Zničil by je oba, jen aby to mohl vidět zase. Klidně by u toho i zemřel, jen aby to nemuselo nikdy skončit. Jsou to jen přání, která se nikdy naplní, ale stejně může na chvíli snít. Uruhův hlas už naplňuje ložnicí a všem kolemjdoucím nejspíš musí být jasné, co se tu děje. Nezáleží na ničem z toho, teď momentálně je ve svém vlastním světě, kde si může dělat úplně cokoliv a tak to udělá. Jakmile na své kůži ucítí Aoiho dotek, zasténá si ještě o něco víc. Už je neskutečně blízko vrcholu a je to jen další pobídnutí, aby se s ním do nebe podíval znovu. Dlaň v klíně, už je snad příliš, ale ještě chvíli vydrží odolávat ryzí extázi, než společně s Aoiho vrcholem vyletí do vesmíru. Před očima nemá nic jen černočernou tmu, která nápadně připomíná pohled pod sebou, který viděl. Vnímá napnutí svých vlastních svalů, které ho drží snad nekonečně dlouho, než povolí a on se napůl položí na rozpálené tělo pod sebou. Tiskne rty k hraně Aoiho čelisti a není si vůbec jistý, kdo z nich se vlastně chvěje. Nedokáže rozeznat nic, kromě jeho vůně, která se mu hluboce zarývá do paměti. Pomalu otevře kočičí očka, aby se na něj mohl podívat a jho výraz…Nedokáže si představit, že viděl něco hezčího. Je tak klidný a vyrovnaný, jak kdyby tohle byla realita všedního dne a ne něco, co rozhodně dělat neměli. Jenže Uru je klidný taky a vůbec nepřicházejí výčitky svědomí. Už zase ho dostává pocit, že tohle je správné místo, kde má být v jeho náruči. 

"Nejradši bych si tě vyfotil." Broukne sotva slyšitelně, spíš zapřede. Konečky prstů pohladí Aoiho po tváři a zlehka se u toho usmívá. Je trochu níž tak doufá, že Aoi neuvidí, jak moc zamilovaný úsměv to je. Myslel si, že tím se všechno vyřeší, ale je to ještě horší. O to víc, že si to vážně usmívá. 

"Je mi trochu zima." Prohodí stejně tiše, protože jeho tělo začíná pomalu vychladat. Posune se velmi pomalu vedle něj a sáhne po pokrývce, kterou přes oba přehodí. Ví, že se musí za chvíli zvednout, ale vůbec se mu nechce. Ještě mají pár minut, tedy snad. 

"Aoi-koi." Pošeptá mu skoro do ouška. Prsty mu položí na rty, jakoby mu chtěl zabránit v mluvení. 

"Vím, že už to víš, ale chci, abys to slyšel ode mě a upřímně. Miluju tě." Ví, že mu nic podobného neřekne a ani to po něm nechce. 

"Byla to nádherná noc a taky vím, že to nikdy nikdo nepřekoná." Složí mu další kompliment a užívá si své rozněžnělé rozpoložení, které je u něj vidět jen velmi málo. Pozvedne se na předloktí, aby mu zaujatě začal rovnat sametové prameny. Pozorně sleduje své prsty, jak kdyby si chtěl zapamatovat každý detail. 

"Kdybys kdykoliv cokoliv potřeboval… Budu tu vždycky pro tebe. Nezapomeň na to." Slíbí mu, ale je v tom mnohem víc. Tak mu slibuje, že sám sebe dá do pořádku jen proto, aby tu pro něj mohl být, když by mu opravdu zavolala, i když tuší, že se to nejspíš nestane. Když bude Aoi číst hodně mezi řádky…Vlastně se s ním trochu loučí.

Aoi

K Aoiho uším se konečně probojují Uruhova slova, tedy spíš jeho hlas, protože mu chvíli trvá, než pochopí obsah jeho věty. Otevře oči a zamrká. 

"Vyfotil? Co s tím pořád všichni máte..." Takeshi kolem něj chodil s foťákem neustále a pak si klidně přímo před ním prohlížel všechny snímky a hlavně jisté přiblížené detaily. Vůbec mu nevadilo, jak se při tom Aoi mračí, jak nad ním kroutí hlavou nebo jak vrčí, že má tyhle hrozné fotky okamžitě smazat. Zároveň je mu ale příjemný ten kompliment, že se jim tolik líbí, že mají potřebu na jisté záběry koukat pořád dokola. I on uměl mít své hýčkané ego a ne, že ne. Konečně ovládne svoje tělo, které se také uklidní a propadne do stavu hluboké relaxace, kdy se mu nechce hnout ani palcem u nohy. Uruha leží pořád na něm, on sám se v něm stále ztrácí a nechává se jím hřát. Cítí na čelisti jeho rty a sám ho lehce šimrá konečky prstů podél páteře, ani si to pořádně neuvědomuje, ale jinak mu ke štěstí stačí zírat na strop. Trochu sebou škubne, když Uruha promluví a řekne mu, že je mu zima. Úplně zapomněl se o něj nějak starat a něco s tím udělat. Jemu samotnému zatím bylo stále příjemné teplo. Než se ale pohne, Uru se pomalu přemístí vedle něj a sám sáhne po přikrývce. Přehodí ji přes ně oba a tím dá jasně najevo, že nehodlá nikam odcházet ani se jinak vzdalovat. Aoimu to nevadí, tedy ne v tuto chvíli, ale má trochu strach z toho, co bude, až se Takeshi vrátí a dveře jeho ložnice budou zamčené. Až se půjdou podívat s Yukim do té Uruhovy a zjistí, že v ní nikdo není. +A co když s tím trochu počítá?+ Připomene mu hlásek v jeho hlavě a on musí na chvíli stisknout víčka. Přesto pořád stejně jemně hladí Uruhu po pokožce, kam dosáhne konečky prstů a dokonce se ani necítí podivně prázdně poté, co z něj vystoupil. Jako kdyby to všechno bylo v pořádku a rozhodně ne naposled. Pootočí tvář za Uruhou, když z jeho rtů uslyší své jméno, ale nemůže nic říct a tak jenom sleduje jeho oči. Znovu to s ním pořádně vnitřně trhne, když mu Uruha řekne, že ho miluje. Upřímně a do očí a je mu najednou líto, že mu nemůže říct totéž. Všechno se mu to odrazí v očích a podivný, bolestivý tlak se usadí na jeho prsou. Ubližuje jim oběma. Uruhovi i Takeshimu. A je to jenom jeho vina. A pak tu byl Yuki. Přítel, o kterého přijde hned ráno a možná už o něm nikdy neuslyší. Kvůli jedné ukradené noci. Kdyby aspoň tušil, jestli tohle celé Uruhovi v čemkoliv pomůže… Jak by mohlo… Uruha ale ještě pokračuje a když mluví o tom, že to nikdy nikdo nepřekoná, je to ještě horší. Rád by mu řekl, že tak to není, že se jednou objeví někdo, kdo mu bude moci dát všechno a nebude mezi nimi nic stát, ale to teď stejně nebude chtít slyšet. Uruha se zvedne na předloktí a Aoi ho následuje očima. Nechává ho dělat cokoliv chce, teď už stejně nemá smysl brát jakoukoliv zpátečku, ale jeho slova vyznívají velice jasně. Ne, nikdy by ho neobtěžoval, ale zároveň si nějak nedovede představit, že by se teď jejich cesty rozdělily. Kdyby Uruha jenom tušil, co se mu prohánělo hlavou o těch trojkách… Jenže po něm nemohl chtít, aby se zdržoval poblíž, ne po tomhle všem. Sklopí oči a na nějakou chvíli vypadá velice smutně. Je si jistý, že to končí úplně všechno. Tenhle výlet, jeho vztah s Takeshim, celý ten podivný sen. Ráno bude všechno jinak. Je o tom přesvědčený. Cítí to až v kostech. Zvedne volnou dlaň, kterou nemá pod ním a pohladí ho po tváři. 

"Ale teď už spi." Pošeptá mu. Alespoň chvíli, než se budou muset postavit realitě.