Reita, Hitomi
Hitomi se vážně snažila, aby tím lokálem proběhly v podstatě bez zastavení. V tomhle byla její povaha celkem užitečná a nikdo neměl příliš možností se vyptávat. Viděla na Mei, že je tím stejně zmatená, možná ještě víc. Tohle Rei předvedl poprvé a dost jí tím očividně zaskočil. Kdyby ho měla po ruce, asi mu nakonec jednu střelí. Ne kvůli tomu, co se stalo, ale spíš kvůli tomu, jak se teď cítí Mei. Zase jsou tu ty sklony k tomu ji bránit za každé situace. Zarazí se trochu, když se jí zeptá, jestli se jí líbí. "Já nevím. Je hezký a dost v pohodě." Pokrčí zlehka rameny. Nebýt Mei a toho, co si právě pomalu uvědomuje, řekne, že se jí opravdu líbí a že s ním s radostí na rande půjde. Teď si však není jitá, musí to asi trochu prokonzultovat sama se sebou.
"Vlastně máme jít ven. Vsadili jsme se o jídlo." Dodá ještě a je znát, že jí to nevadí, ale zároveň z toho není zrovna paf.
"Víš, jak to vždycky skončí. Přijdou na to, že to co se jim prve líbilo, je vlastně moc." Zavtipkuje, protože většinou je to ona, koho to přestane bavit. Už se ale taky nejednou stalo, že na ně byla příliš sebevědomá a rozhodná. Po očku ji pozoruje, když se k ní tiskne a ví, že takto by si to klidně s radostí představovala. Už jí dochází, že to není kvůli tomu, že není příliš citově založená, ale kvůli tomu, že se dívala na nesprávné osoby. Teď je to totiž úplně jiné. Pozoruje její tvář, kdy se jí zlehka dotýká a musí se pousmát. Ta květinky jí hrozně sluší a najednou má pocit, že by jí klidně donesla celý pugét, jen aby si ho mohla rozprostřít po posteli a lehnout si do okvětních plátků. Začíná děsit samu sebe, protože rozhodně nikdy nebyla romantik. Z romantických filmů měla vždycky spíš legraci, jenže teď by byla schopná úplně všeho.
"Hm." Broukne na oslovení a usměje se ještě víc.
"Moc ti sluší, asi ti přinesu další." Najednou se nedokáže ovládnout, aby neříkala věci, které by rozhodně říkat neměla. Vydechne překvapeně, když se Mei zachytí za její ramena. Jendou rukou ji automaticky chytne za bok a druhou ještě pořád poupravuje kytičku a dotýká se její tváře.
"Nemůže být." Vypadne z ní jako první. Prsty už klouže po její tváři, až na bradu, po které ji konečky prstů pohladí a pak zlehka pozvedne. Ani si neuvědomuje, že už se k ni pomalu naklání.
"Až půjdeme na rande, bude to vypadat plně jinak, mnohem lépe. Tohle bych nemohl odbýt. Zasloužíš si něco lepšího." Pošeptá už a pak to prostě udělá. Bude se hrozně nenávidět, až jí to pořádně dojde, ale prostě to nešlo jinak. Jakmile se jejich rty dotknou, už s tím nedokáže přestat. Pohrává si s Meisinými sladkými rty, propůjčuje polibkům část své vlastní povahy, které se nechce držet zpátky a zároveň je znát, jak moc chce, aby si to Mei užila taky. Ruku na jejího boku poposune dál a obejme jí celou paží, aby si ji mohla víc přitisknout k sobě.
Rei celou dobu čekal, kdy ho Aoi zastaví a řekne mu, že ho to nezajímá. Vůbec by se na něj nezlobil, kdyby to tak bylo po tom, co předvedl uvnitř. Stejně doufá, že se to nestane a zůstane večer s ním. Neodpustil by si, kdyby vážně odešel, jen kvůli jeho výbuchu kamsi do města a musel by řešit problém, kterého rozhodně nebyl strůjcem. Nakonec ani nečekal, že by z něj celý příběh vypadl tak snadno. Vždycky si myslel, že pro něj bude těžké o něčem podobném mluvit a že to v půli vyprávění vzdá, ale nestalo se. Zná Aoiho teprve chvíli a řekl mu o sobě to nejhlavnější, co neví ani Mei. Nebylo to vůči ní fér, jen se na tuto kapitolu svého života snažil zapomenout. To se mu samozřejmě nepovedlo a tak ji tutlal hluboko v sobě. Jednou to prostě přijít muselo a ve výsledku je rád, že to byl zrovna Aoi, ani neví proč. Je to zvláštní, když se na něj po vyprávění podívá a vidí výraz v jeho tváři. Smutně se pousměje a pokrčí rameny, jak kdyby tím dokázal všechna slova ukončit, ale najednou mu přijde cokoliv dalšího žalostně málo. Do očí se mu dostane jisté poděkování a vřelost, když Aoi řekne, že je to k pochopení. Vlastně by si nic jiného nepřál víc.
"Arigato." Poděkuje mu nakonec i slovně a ukloní se mu. Trochu se zarazí, když Aoi pokračuje a zní to trochu všelijak. Jako první ho úplně pitomě napadne, že by si společné bydlení mohl rozmyslet. Ještě víc ho překvapí to, jak se kvůli tomu cítí. Má opravdový strach, že by odešel a už Aoiho nikdy neviděl. Pomalu mu dochází, co to znamená a taky mu dojde, jak moc to vůči Mei není fér. Asi by se rozesmál, kdyby věděl, co se děje o kus dál a že není sám, kdo tápe ve tmě. Všechny myšlenky mu rázem zmizí, když ho Aoi prostě a jednoduše obejme. Na dvě vteřiny celý ztuhne a pak v jeho objetí povolí, protáhne ruce kolem jeho pasu a přitiskne ho k sobě. Nechá víčka klesnout a plně si uvědomí, jak moc by tu hranici chtěl překročit. V ten samý okamžik na něj však dolehne úplně všechno, co v sobě už roky dusí a musí prudce vydechnout, aby nepustil slzy ven. Je to k nesnesení a přitom se mu tak moc uleví.
"Ani nevíš, jak moc jsi pro mě právě udělal, Aoi-chan." Prohodí tiše, prostě chce, aby to věděl. Najednou je mu úplně jedno, jestli je někdo uvidí nebo ne, přeje si jen jediné, aby to neskončilo. Jenže to nejde. Je to on, kdo se začne pomalu odtahovat, ale ne příliš daleko. Zůstane u Aoiho a podívá se mu upřeně do očí.
"Ještě něco bych ti měl říct, když už jsme u té upřímnosti." V očích se mu malinko blýskne.
"Takové sexy tanečky si nechej prosím na doma. Obvykle po kapsách led nenosím a některé věci se dají rozchodit dost špatně. Ale to bys měl vědět." Pousměje se. Aoi by možná rád rozebíral jeho životní příběh, ale on už na to asi nemá sílu. Šlo to ven, opravdu to potřeboval, ale chce to čas, aby to dokázal rozebírat mnohem víc.
"Máš hlad? Vzal bych tě na jídlo jako poděkování, máme to po cestě." Vrátí se velmi obratně do módu starostlivosti o něj, ale pořád tak nějak svírá Aoiho boky. Konečně ho pustí a trochu omluvně se pousměje.
"Nějak jsem se zapomněl." Poškrábá se ve vlasech.
"Asi jsem ti chtěl vynahradit to tancování, jen se bojím, že by to tvé boty nevydržely." Zavtipkuje zase, čímž se trochu kryje. Ostatně pro něj to byla vždycky nejlepší obrana.
Aoi, Meisa
Aoi byl hezký a dost v pohodě, to měla Hitomi asi pravdu, ale byl hezčí a víc v pohodě, než všichni ti před tím nebo ne? Rozhodně byl jiný, tak působil na Meisu a zrovna tím by si Hitomi mohl získat. Okusuje svůj ret snad čím dál zuřivěji a ani se jí nechce podívat do očí. Když jí navíc Hitomi přizná, že se spolu domluvili na další schůzce, cosi studeného jí klesne na dno žaludku, ale tak to asi bude nejlepší. Alespoň Meisa nebude vymýšlet žádné hlouposti. Hitomi sice pronáší svoje obvyklé věty o tom, že jí to zase nedopadne, ale Meisa má vážně strach, že tentokrát by to mohlo být jiné. Ano, strach, už ten pocit umí dobře pojmenovat. I to je důvod toho, proč se jí musela tak pevně chytit, ale místo, aby se Hitomi strachovala, co jí je nebo aby se dál bavily o Aoim, jí upravuje květinku ve vlasech a hladí po obličeji, jako by ji chtěla ukonejšit. Ta první slova způsobí, že Mei musí zavřít oči a potlačit slzy, které se do nich hrnou. Nemůže být. Ona má pravdu. Vždycky uvažovala mnohem racionálněji, než Meisa, víc mozkem, než poblázněnými city. Jenže co si teď počne? Jak se doma podívá Reitovi do tváře? Hitomi jí lehce zatlačí na tvář, chce, aby vzhlédla a podívala se na ni a Meisa se trochu brání, ale pak to udělá a zároveň k ní jakoby z dálky doléhají Hitomiina další slova. Až spolu půjdou na rande? To je nějaký další výplod její vlastní nemocné mysli nebo to Hitomi doopravdy říká? Místo otázek a dalších slov se jí dostane zcela jednoznačného důkazu. Na svých rtech ucítí rty své kamarádky a zůstane na chvíli celá zkoprnělá, než si ji Hitomi přitáhne k sobě, ona udělá ten nepatrný krůček blíž a povolí v její náruči. Je to naprosto odlišné od způsobu polibků mužských rtů a ona ví, že si s tímhle rozumí víc, že ji to naplňuje mnohem víc a že si právě společensky ničí život, ale že ji to vlastně nezajímá. Možná až budou obě čelit předsudkům a zavržení, začne o tom přemýšlet, ale ne teď. Teď nemyslí ani na chudáka Reitu. Nakonec ten polibek trvá docela dlouho a když se od Hitomi zase oddálí, ve tváři jí sedí trochu neposedný a maličko plachý úsměv. "Myslím na to celý večer." Přizná se jí šeptem.
"Jsem z toho zmatená a vyděšená, moc si neuvědomuju, co všechno to znamená, jenom cítím hrozné provinění vůči Reitovi." Svěřuje se jí. Pak ji vezme za ruku a prostě s ní vykročí domů. Už musí a kromě toho si chce věci ještě trochu přerovnat v hlavě sama doma v posteli. Ne to, že by s ní chtěla být, ale spíš, jak se rozejít a co s rodiči. Dýchá noční vzduch a uvědomí si, že je jí nějak lehčeji a šťastněji.
"Jako kdybychom to měly celou dobu před očima, že?" Narazí na to, že si vždycky rozuměly ze všech nejvíc, ale asi byly vychované tak moc touto společností, že jim to ani nepřišlo na mysl. Domů to netrvá dlouho, není to tady zase tak velké. Zastaví se kousek dál od domu, protože se chce s Hitomi rozloučit trochu jinak. Postaví se k ní čelem a vezme ji za ruce.
"Chvíli na mě počkej, něž všechno vyřeším, ale… chtěla bych být s tebou." Nemůže uvěřit tomu, že to doopravdy říká nahlas.
Aoi cítí to napětí Reitova těla, když ho objímá, ale nepovolí a za chvíli Rei uvolní ramena a obejme ho zpět. Podle Aoiho tohle hrozně moc potřeboval a tím spíš od někoho, kdo slyšel ten příběh. Napadne ho, že je možná jediný na světě, kdo ho zná. Na to, že se znají pár hodin, se dějí neuvěřitelné věci. Ta Reitova úklona byla velice vyrovnaná a vyspělá, pravý opak toho, co se stalo v baru. Všechno to už očividně muselo ven a je dobře, že se to stalo. Jak moc velký dopad to na Reitu muselo mít, když to celý ten čas dusil v sobě? Musel z toho snad i onemocnět. Nevidí mu do tváře, ale slyší jeho povzdechy, možná nepatrné popotáhnutí. Rád by mu řekl, aby plakal, ale mladí Japonci neplakali prostě nikdy, i kdyby se nevím co dělo a tak mlčí. Pořád jsou na ulici.
"Vůbec netuším, jak se mi to povedlo." Řekne mu v odpověď, aby té situaci trochu odlehčil a tiše se zasměje.
"Většinou lidi spíš doháním k šílenství." Rei se po chvíli trochu odtáhne a tak ho samozřejmě nechá, ale zaskočí ho, že to není úplně a pořád se ho drží. I on ho nepouští, i když je to spíš tím překvapením a udiveně na něj zírá, co mu chce ještě říct. Rei ho svými slovy doslova odešle do kolen. Prudce se nadechne, hrozně zčervená a zakloní hlavu. Nejen, že právě dostal kompliment, jaký mu nikdy nikdo neřekl, ale ještě ke všemu – když si to spojí s tím, že Reitovi se kluci líbí – tady stojí vážně dost intimně a on neví, jestli ho má plácnout, uskočit o tři metry dozadu nebo rezignovaně svěsit hlavu. Nakonec si vybere to třetí a sleduje špičky svých bot, protože hoří rozpaky. To je kvůli tomu ledu, co Rei neměl a co mu Aoi nejspíš způsobil… Pomalu z něj stáhne ruce dolů.
"Hmm..." Zahučí na nabídku večeře, že klidně můžou, nic vlastně nejedli.
"Nech toho." Napomene ho, když si Rei znovu rýpne, jak se zapomněl.
"Právě sis nadrobil spoustu hříchů a já vím, jak je odčiníš. Na to tancování půjdeme." Řekne mu a konečně se na něj podívá. Z očí mu září cosi vítězoslavného. +A taky jdeš s Hitomi na večeři.+ Protočí nad sebou v duchu očima, ale to sem teď tahat nebude.
Reita, Hitomi
Hitomi se dost uleví, když jí Mei v náruči povolí. Pro ni je to znamení, že to není špatně a že jí třeba později nevynadá. O to víc si chce polibek a její blízkost užít. Jak ještě včera netušila, proč jí nic nevychází, teď ten důvod má jasně před očima. Byla zamilovaná, uměla se zamilovat, jen nevěděla, do koho to vlastně bylo. Vtloukali jí od mala do hlavy, že si musí najít pořádného kluka a tak se toho držela a přitom se stačilo podívat vedle sebe. Přidržuje Mei a nepouští ji, jak kdyby vycítila její slabost, a nedovolí, aby se jí cokoliv stalo. Najednou do sebe začíná všechno zapadat a v duchu se omluví Aoimu. Na to jídlo s ním půjde, ale tam mu řekne, co se o sobě právě dozvěděla. O Mei samozřejmě nepadne ani slovo, ale Hitomi uměla být vždycky dost upřímná, takže cokoliv by kromě přátelství s Aoim mohlo být, utne hned ze začátku. Ještě pořád jí svírá, i když se jejich rty oddělí a podívá se jí do oči s mírným úsměvem, který doplňují vesele jiskřící oči. Prozrazují, jam moc velkou radost má. Mei jí pořád nenadává ani nic podobného, pořád má naději, že to třeba dobře dopadne. "Já taky." Přizná se bez váhání.
"A nebyly to jen polibky." Uculí se, protože tohle si prostě nedokázala odpustit. Mei by měla vědět, jak moc sil jí stálo snažit se od ní držet zpátky. Zlehka jí pohladí po tváři.
"Já to chápu, taky jsem zmatená a zároveň vím, co bych opravdu chtěla." Nechce po ní vůbec žádná vyznání ani podobné věci, je jí jasné, že se s tím Mei musí první srovnat sama a může jen doufat, že si to třeba nerozmyslí. Bylo by to logické, s Reitou by jí nic hrozného nečekalo, za to spolu…Asi tuší, co bude následovat, až třeba jednou vyjdou ruku v ruce na ulici a někdo pozná, že nejsou jen kamarádky. Vykročí po jejím boku a nemůže se přestat umívat. Krátce se zasměje na její slova.
"Ale no ták, přece víš, jak mi občas něco dlouho dochází. Tohle bylo právě ono." Svede to klidně celé na sebe, jak kdyby za to mohla. Srdce jí poskočí, když se Mei zastaví kousek dál a doufá, že by to mohl být kvůli loučení. Ještě jednou by chtěla ochutnat její rty a přitáhnout jí k sobě. Kdo ví, kdy bude mít příležitost to udělat znovu možná už nikdy. Za ruce si ji přitáhne blíž k sobě a po jejích slovech si opře čelo o to její.
"Není kam spěchat, až budeš rozhodnutá, udělej to nejlepší pro tebe, Mei-chan. Teď už vím, co opravdu chci a počkám na tebe tak dlouho, jak bude potřeba. Jen mám obavy, že naše dámské jízdy budou teď vypadat trochu jinak." Nechce kazit vážnou atmosféru, ale nemůže si pomoct.
"Dobrou noc." Popřeje jí, než trochu natočí hlavu, aby mohla dosáhnout na její rty a naposledy jí políbit. Pak už ji popožene domů a čeká tak dlouho, dokud za ní nezacvaknou dveře, aby si byla jistá, že dorazí v pořádku. Pak se sama vydá domů a je jí jasné, že dneska asi spát nebude.
Rei se zasměje, když mu Aoi prozradí, že většinu lidí spíš štve. To si vlastně dokáže představit, už ho začíná malinko poznávat, a pokud dojde na hlubší mušky, bude to asi ještě zábavnější. Vážně nad tím nejde ani přemýšlet jinak. Rei byl vlastně hodně splachovací, pokud se mu někdo nechtěl hrabat v hlavě nebo neměl nevhodné narážky na jeho blízké. Pokud to někdo zkoušel na něj, poslal ho s klidem do háje.
"Věřím ti ale, že se o to u mě taky pokusíš. Vlastě se dost těším." Prozradí mu, jaký na to má názor. Nakonec to dopadne tak, že se ho Aoi bude snažit dohnat k šílenství a pokud nepoužije podpásovku, je si Rei jistý, že mu bude dlouho odolávat. Jakmile po jeho komplimentu Aoi sklopí hlavu, nakloní tu svou trochu na stranu a vykloní se, aby mu viděl do tváře.
"No ne ne, dostal jsem tě do rozpaků." Pojmenuje to klidně, i když ví, že za to minimálně dostane do zubů. Stejně to musel udělat.
"To budu zkoušet častěji." Slíbí mu a v tu chvíli není jasné, kdo koho bude přivádět k šílenství.
"Ale už bys mohl vědět, že moc nelžu a takové věci myslím vážně." Dodá ještě, aby bylo jasno, že takovou legraci si z něj nikdy dělat nebude.
"No tak, nenechám, právě mě to začalo bavit." Uculí se, ale vzápětí mu koutky opadnout. Aoi má pravdu, dneska to byla jeho vina a měl by se snažit to odčinit. Jídlo očividně nezabralo. Začíná mít strach, co si na něj Aoi vymyslí. Jeho intuice byla správná a Aoi vytáhne tu nejhorší možnou variantu.
"Chceš mě zabít?" Vystřelí rovnou a je v rozpacích tentokrát on. Hned to samozřejmě zamaskuje, ale ta vteřina tam byla.
"Zařiď pohřební službu, tolik mrtvých na jednom místě ještě neviděli. Buď umřou smíchy, nebo tím že je ušlapu." Povzdechne si a je jasné, že se mu do toho nechce.
"Vážně tam nemáš něco jiného?" Podívá se na něj s prosbou v očích, ale nemá to smysl.
"Tak dobře půjdeme tancovat a teď pojď, mám chuť si jít zaplavat při měsíčku." Vezme ho za zápěstí a táhne za sebou. Pak se ohlédne a rozesměje.
"Dělám si legraci, voda je dost studená, ale na tebe pořád málo." Dostojí svého plánu ho přivádět do rozpaků.
"Ne, dneska už tě nechám, můžeš mi zahrát na kytaru a pak usnu jako mimino, dneska toho bylo až nad hlavu." Ujistí ho a neovládne zívnutí. Domů je to ještě daleko a vlastně si dost dobře popovídají a nakonec dojde i na detaily s Aoiho života a taky některé z toho Reitova. Doma si ještě dají pivo na terase. Zítra je čeká náročné stěhování a to ještě neví, že ho Rei bude ráno budit, aby s ním šel běhat. Ono není šílenství jako šílenství.
Žádné komentáře:
Okomentovat