Hromadné - Zdálo se mi o tobě. - část 5.

(bistro)

Kazuki, Show

Aoi byl na Kazukiho přísný, ale jemu to ani v nejmenším nevadilo. Připadalo mu totiž, že díky jeho slovům má pocit, že na něm Aoimu záleží a to se mu opravdu líbilo. Klidně by na něj mohl být přísný pořád, když to bude kvůli tomu, aby byl v bezpečí. Podobné myšlenky by měl velmi rychle vyhnat z hlavy a taky se mu to nakonec podaří. Může za to Show. Kazukiho z něj vždycky mrazilo a je jen těžko říct, jestli za to mohl tón jeho hlasu nebo pohled, který byl zvláštně ledový. Prostě na něj dělal divný dojem, a přesto se za sebe stydí. Neměl by soudit lidi podle toho, jak vypadají na první dojem. Kdyby jen tušil, že to je jeho vlastní intuice a měl by Showovi vyhýbat, tak už by asi bral nohy na ramena. Kazuki na Showa hledí hodně zmateně, protože je právě pozval na oběd a Aoi to dokonale zabije svým komentářem. Kazuki se neubrání tichému smíchu a tím si získá Shawovu pozornost. 

"Ano, to věřím…" Odvětí mu Show bez mrknutí. 

"Ale třeba by vaše chuťové buňky rády nějaký ten zážitek. Je to vlastně taky bistro, jen na trochu jiné úrovni." Vysvětlí jim oběma. 

"Těší mě." Odpoví Aoimu na představení a zlehka mu ruku stiskne a z jeho předešlého tónu si očividně nic nedělá. Kazuki už zase klopí oči k zemi. Prostě má nepříjemný pocit a se Showem se mu nikam nechce. Kazuki je rád, když ho Aoi odmítne, ale Show se nedá jen tak odbýt, jak se zdá.

"To je ale škoda. Byl jsem rád, že Kazukiho vidím. Na svém bývalém místě, odkud mi tak trochu utekl, ukázal celkem dobré organizační schopni. Umí si ve věcech udělat pořádek a i když…" Odmlčí se. 

"Řekněme nemá tolik pracovních možností ani zkušeností. S radostí bych ho vzal znovu, i když na trochu jiného místo." Hraně si povzdechne, i když to navenek vypadá přesvědčivě.

"To bude asi i odpověď na vaši otázku. Vím, že někoho nezkušeného vzít na jistá místa je risk. Kazuki se však velmi dobře osvědčil a já sháním do jednoho svého bistra schopného člověka, který bude plánovat služby. Možná i časem sestavovat jídelníčky. Sám na to nemám čas a provozní má spoustu práce s chodem podniku a zásobami." Podívá se na Kazukiho, který na něj nevěřícně kouká. 

"Nejsem slepý, Kazu-chan. Byl jsi schopný se naučit za pár dní spoustu věcí. Za jeden podařený oběd, u kterého si povíme víc, mi ta službička rozhodně stojí. Pravdou je, že o podobné zaměstnance mám nouzi. Není to kancelář, ani vysoko postavené místo. Samozřejmě pochopím, pokud už lepší zaměstnání máš." Dává mu prostor uhnout.

"Bude to ale lépe placené, než tvá minulá práce, to ti slíbit můžu." Pak se rozhlédne kolem.

"Takže můžeme pokračovat?" Poukáže směrem, kterým je chce vzít. Pokud to Kazuki vezme, bude ho mít pod dohledem, stejně jako Yumeta a Aoiho. Dá mu sice lepší plat, ale zároveň na něj může poslat kluky, který z něj vymámí každý yen. Možná mu zbytek doplatí Aoi, to by taky nebylo na škodu. Předtím si však zjistí, pro koho pracují, aby si náhodou nezavařil a nenamaloval na záda terč. Chce to pořádně promyslet, ale musí je dostat blíž k sobě.

"Nenechte se přemlouvat pánové." Popostrčí je, protože vidí, že Kazukimu to vrtá hlavou. 

"Možná bychom mohli na chvíli." Podívá se opatrně na Aoiho. Měl takový strach, že by měl problémy v korejské čtvrti, tak třeba tohle bude lepší řešení. Show nebyl podle jeho měřítek špatný zaměstnavatel, rozhodně zažil horší a nepříjemnější. 

"Nezdržím vás dlouho, opravdu ne. Sám mám ještě několik schůzek a ty nesmím zmeškat." Ujistí je oba dva, že to nebude na dlouho. 

"Pořád moc nerozumím tomu, proč nabízíte práci zrovna mě, když ještě nemám…" Zamyslí se, jak obalit svůj věk.

"Tolik zkušeností." Málem by vážně zčervenal.

"Říkejme tomu třeba intuice nebo šestý smysl, to zní víc sebevědomě a občas to dělá i dojem." Je to náznak vtipu ze Showových rtů a koutky se mu opravdu zvednou. 

"Takže půjdeme?" Zeptá se obou s dlaní mírně od těla, aby je vyzval k vykročení a nakonec s nimi srovná krok, pokud se rozhodnou jít.

Aoi

Jistě, každý rád potrápí chuťové buňky, obzvlášť něčím, na co obvykle nemá, ale to musí jít o normální pozvání a ne o něco, co je takto podezřelé. Aoi vlastně nemůže přijít na tom, co mu vadí, je to jako nějaký neobytný hlásek vzadu v hlavě, který si ani pořádně neuvědomujete. Když se Aoi dozví, že Kazuki pro Showa pracoval asi docela dlouho, když si ho tak dobře pamatuje, honem se po něm podívá, ale Kazuki se dívá do země a nevypadá zrovna nadšeně, že ho jeho bývalý zaměstnavatel vychvaluje do nebe. 

"Nejspíš měl ke svému odchodu nějaký důvod." Řekne a už zase zbytečně útočným tónem hlasu, ale nemyslí to nutně tak, že Kazuki prchal z nějakého pekla, spíš se v jeho životě mohlo stát cokoliv, do čeho Showovi prostě nic není a proto musel odejít. Oběma je jasné, že dělal bez smlouvy, takže mohl zmizet, kdy chtěl. Kromě toho Kazuki skončil na ulici bez práce a to bude nejspíš ten důvod. Někdy se do práce chodí špatně, když se nemáte ani kde osprchovat a vypadat nedbale před mužem jako je Show? To Kazuki asi nechtěl nebo nemohl podstupovat. Aoiho myšlenky se ubírají mnoha směry, ale ani za nic si není schopný dát tohle setkání dohromady s jejich malým kanadským žertíkem na ulici, když Kazukiho potkal. Jak by mohl, když Kazuki pro Showa pracoval a nic se mu tam nikdy nestalo? Kdyby to tušil, jeho mozek už by si podivně bohatého muže a ještě podivnější setkání dovedl dát dohromady zrovna s dluhy, které Kazuki má, ale takto? Mělo by mu přijít zvláštní, že Show shání někoho zrovna do restauračního byznysu, mělo by mu přijít divné, že se svým vysokým postavením nemá dostatek kvalifikovaných a ověřených zaměstnanců a raději vezme kluka bez papírů, mělo by mu toho přijít divného hodně a taky, že přijde, ale pořád nemá nic, co by Showovi vpálil a jenom tak odešel. Při pohledu na Showa nebylo pochyb o tom, jak platí a všechno se jevilo lepší, než korejská čtvrť a přesto cosi uvnitř Aoiho naléhalo, aby se nevykašlali na podanou ruku, kterou jim dal před pár hodinami jejich přítel a neobešli to podezřele snadnou nabídkou. Oba dva s Kazukim váhají, až je Show slovně popostrčí a jakmile začne Kazuki polemizovat, jestli by mohli, Aoi si povzdechne a pomalu vykročí po Showově boku směrem, kterým je vede. Ještě nic neslíbili, nic si neřekli, ale mohou si sednout a probrat to. Kazuki si to očividně přeje a on ho nemůže nutit, aby se nechal dobrovolně šikanovat namísto tohoto. Kazuki se rozhodne položit jenu otázku na přímo, ale dostane na ni v podstatě neurčitou odpověď a Aoi si mnohem víc uvědomí, jaký šestý smysl má on sám. Přesto oba pokračují. Posedět a něco si poslechnout ještě nikoho nezabilo a nemůže je to přece nic stát. Není si jistý, jak se Showovi bude případné odmítnutí líbit, ale nesmí dovolit, aby Kazuki skočil po hlavě do něčeho podezřelého. 

"Pravdou je, že nějaké pracovní místo už dohodnuté máme." Řekne, aby Show počítal s konkurencí. 

"Není to to, co nabízíte vy, ale jsou to dobří přátelé, které nemůžeme urazit." Uvede to na pravou míru, aby Show pochopil, proč není tak snadné odmítat pomoc. To lepší bistro není zase tak blízko, koneckonců je jasné, že bude sídlit také v o něco lepší čtvrti, ale nakonec tam společně dorazí a Aoi si na hodinkách povšimne, že je skoro o hodinu víc. Čas najednou hrozně letí. Je to přesně tak, jak si myslel. Složením pokrmů to možná bistro je, ale zařízením a druhem ingrediencí jen sotva. Tady na rychlo baští jenom smetánka. Připadá si trochu nepatřičně a to se nemusí ani dívat na Kazukiho v jeho obnošených věcech, ale následují Showa až ke stolku. +Vypadáme jako tvoje nové kuchtičky k nádobí.+ Pomyslí si Aoi hořce.

Kazuki, Show

Showovo obočí jde mírně nahoru, když Aoi zmíní důvod Kazukiho odchodu. 

"Ano, to pravděpodobně měl. Jen doufám, že to nebylo právě kvůli práci u mě nebo snad mému chování. Pokud ano, opravdu rád bych to věděl." Nasadí své nejlepší chování, které má už za roky pečlivě nacvičené. Když se tak musíte chovat od dětství, tak je to pro vás jako druhá kůže. Pomalu, stočí oči ke Kazukimu a ten se jen velmi nejistě pousměje. Cítí se se Showem zvláštně, když je jen s Aoim je o hodně uvolněnější. Ani neví proč, možná za to může to, co se v okruhu jeho práce dělo, než aby to bylo přímo Showem samotným.

"Ne, nebylo to kvůli práci ani vám." Zlehka se mu ukloní, aby potvrdil, že svá slova myslel vážně. Show mu asi dá nabídku, která se prostě neodmítá a on si to rozhodně nechce zkazit tím, že by prohodil něco neuvážené, třeba to s kým se zapletl. Navíc Showova nabídka rozhodně nezní jako nabídka předtím. Aoi by neměl starosti, Kazuki by mohl chodit do práce a měl by slušné peníze. Nad čím vlastně vůbec váhají, vždyť je to nádherná příležitost. V jeho věku rozhodně a navíc si myslí, že reference od někoho, jako je Show by mu mohly v budoucnu opravdu pomoci. Show se trochu zarazí, když mu Aoi prozradí, že Kazuki už místo má. To mu trochu nehraje do karet, ale není to nic, s čím by si nedokázal poradit. Musí o tom být přesvědčený, jinak by už si neškrtl vůbec nikde. 

"Opravdu? Ale to pro mě rozhodně není dobrá zpráva." Když však společně s ním vykročí, pousměje se, i když je to pořád pečlivě naučené pozvednutí koutků. 

"V tom případě mi nezbývá, než mu dát dostatečné důvody, aby tuto práci pustil z hlavy a byl to pořádný důvod vaše přátele přece jen odmítnout a udobřit si je jinak." Podívá se stranou na Kazukiho, který kráčí vedle Aoiho a vypadá pořád dost zakřiknutě. +Bojíš se? Máš čeho.+ Baví se nad tím v duchu, na povrch se ale nic z toho nedostane. 

"Pořád nechápu, že o mě tolik stojíte." Vykloní se trochu, aby na Showa viděl. To už ale vchází do bistra a je nad slunce jasné, že Kazukimu se to místo hodně líbí. Jde vidět, jak roztěkaný je, když se rozhlíží kolem. 

"Páni, to je moc hezké místo." Kazukiho hlas se ozve s jistým nadšením. Líbí se mu ta atmosféra, nic přehnaného a zároveň útulné a je vidět, že to nestálo zrovna málo. Kéž by jednou mohl pracovat na takovém místě. Už to je pro něj dost vysoký cíl. Ani ho nenapadne, že by mohl přemýšlet nad nějakým vyšším postem. 

"Prosím, tady budeme míst dostatek prostoru a trochu soukromí." Pobídne je oba k volnému stolu trochu stranou od ostatních. Kývnutím hlavou se pozdraví s obsluhou a sám převezme jídelní lístky, aby si mohli vybrat. Kazuki vypadá, že se ani nepohne z místa, jak moc se rozhlíží kolem. Nakonec rychle vykročí za nimi, aby je dohnal a mohl se usadit u stolu. 

"Vyberte si úplně cokoliv, to pozvání jsem myslel vážně." Dodá ještě Show, který si sám objedná jen lehčího a k tomu sklenici vody. Dodržuje poctivě svůj jídelníček, k tomu byl taky vychován. Když si vzpomene na jeden večer a polévku ze sáčku, málem neuhlídá svůj výraz. 

"Nabídl bych Kazukimu výhodnou smlouvu, ale bohužel by ji nemohl podepsat." Narazí na problém, který má jistě všude. 

"Jsem ale ochotný sepsat dané podmínky s vámi Aoi-san. Pokud vás to uklidní a dá vám to potřebnou jistotu, že to místo je pro něj to pravé. Samozřejmě s tímto místem jsou spojené i obědy na účet podniku a taky jisté zaměstnanecké výhody, na které si opravdu potrpím. Poukazy na nákupy, volné vstupenky na akce. Není toho příliš, nemůžu své podřízené příliš rozmazlovat, ale je pravdou, že podobné výhody zas tak často nebývají." Zní to skoro jako vtipkování, hlavně při slovech o rozmazlování.

"Ze začátku ti nemůžu slíbit danou pracovní dobu, budeš se toho muset opravdu hodně naučit a na školení tě poslat nemůžu, ale věřím, že to brzo zvládneš a pracovní doba se ukotví. To je vlastně další důvod, proč hledám někoho mladšího, aby to vydržel." Je to další z jeho stylu humoru, který si pro tuto chvíli dovolí.

"A jaká by to tedy byla přibližně pracovní doba?" Zeptá se Kazuki, který už má viditelný zájem v očích. Rád se učil nové věci a navíc to bude v podniku s jídlem, to vždycky chtěl dělat. Z druhé strany by taky rád stihl třeba Aoiho doma a přichystal mu večeři. Pořád chce dodržet to, co si umanul v hlavě, aby mu mohl všechnu starost vrátit, i kdyby kvůli tomu musel vstávat ve tři ráno. 

"No, myslím si, že první dny se dřív jak v šest domů nedostaneš. Možná o něco později. Ale je to jen na tobě, jak moc šikovný budeš. Samozřejmě do toho zahrneme i menší příplatky za přesčas." Dodá show a podívá se na Aoiho, aby odhadnul, jak se mu to zamlouvá. Začíná mu být jasné, že bez jeho svolení do toho nepůjde.

Aoi

Jakmile se Show zeptá na důvod Kazukiho odchodu, natáhne Aoi uši, aby mu nic neušlo, ale Kazuki je jen ubezpečí, že kvůli Showovi to nebylo a Aoiho to vnitřně trochu uklidní. Prý udobřit si vaše přátele jinak. Show mu samozřejmě nedá návod na to jak. Sice žádnou práci ještě domluvenou neměli a jeho přítel z bistra ocení dobrou lahev a přátelské popovídání, ale to Show vůbec nemusel vědět. Jen ať si láme hlavu, kde to mělo být a později musí Kazukimu říct, ať mu nic neprozrazuje. To by se jim Show asi hodně vysmál. Kdykoliv se na něj podívá, vidí andělsky nevinnou tvář a příjemný úsměv, ale pořád mu na něm něco nesedí. Nechápe proč, pro ostatní musel být hotovým miláčkem, ale jeho pořád svrbělo něco vzadu v hlavě. Kazuki není sám, kdo nechápe, proč o něj Show tolik usiluje. Kdyby si nalili pohár čistého vína, bylo by jim všem jasné, že podobně šikovných kluků najde v Tokyu desítky. Ne, bylo to nějak divné… A pak uvidí nadšení v Kazukiho očích, když vejdou do bistra. Nejraději by si povzdechl, protočil očima a promnul dlaní tvář. Je to jako když máte dítě a chcete mu dát všechno, i když zrovna nemáte vůbec nic. Prostě to někde seženete…. Ten stolek stranou už z dálky působí jako takové to manažerské místo, kde je věčně cedulka reservé a hosté si tam prostě nesedají. Aoi si najednou připadá jako někdo VIP. +Nebo kuchtička na pracovním pohovoru...+ Připomene mu jeho hlava a trochu nervózně se rozhlíží. Černé oči těkají po personálu, kamerách, hostech… Nikdo se netváří zničeně, nikdo nevypadá unaveně, lidé se usmívají, prostě normální podvečer. Upře krátký, nedůvěřivý pohled na obsluhu a pak si od Showa s tichým díky převezme jídelní lístek. Je celkem přehledný, není plný cizích slov a jídel, o kterých člověk netuší, z čeho se vyrábějí, ale je to celé povznesené na úplně jinou úroveň a z prvotřídních ingrediencí. To je vidět už jenom podle toho, co se nosí okolo hostům, co už tady jsou. Nemá zase takový problém něco si objednat za Showovy peníze, spíš začíná mít problém si vybrat a trochu se za to nenávidí. Nechce mu sednout na lep kvůli něčemu tak přízemnímu, jako je jídlo. Je to vážně těžké. Nakonec si přece jen objedná a pobídne Kazukiho, aby to taky udělal. Jakmile je jídlo na stole, Show se vrátí k možné dohodě mezi nimi. Aoi pozvedne černé obočí, když dojde na nabídku jakési dohody. Stejně je tak trochu k ničemu, když je předmětem nezletilá osoba, na kterou nemá žádný právní nárok, ale pro pocit… Ještě nestačí ani odpovědět a Show už je láká na zaměstnanecké výhody, které jsou rozhodně víc, než nadstandardní. On sám takové rozhodně nemá a asi ani nezná nikoho, kdo ano. Takhle japonský byznys nefungoval. A Show to moc dobře ví. O něco mu prostě jde. A jakmile dojde na Dřív, jak v šest, Aoi nepokrytě vyprskne smíchy, až málem bouchne čelem o stůl a musí honem sáhnout po ubrousku, aby si zakryl ústa a nějak se ovládl. Dokonce se po nich otáčejí hosté. Tohle bylo směšné… Japonská pracovní doba do šesti byl ráj na zemi. Lidé jezdili domů o půlnoci i déle a v pět už zase vstávali. Tohle bylo bistro, jedlo se tady do kolika? Do půlnoci? Déle? Ani Aoi nechodil tak brzo z práce, ne každý den a Show mu tady říká, jak je to hrozné, že bude mít pár dní do šesti? On si z nich dělá blázny? 

"Promiňte..." Pronese, když se trochu opanuje, beze slova se zvedne a zamíří ven, aby si tam mohl zakouřit, nějak se sebrat a hlavně přijít konečně na kloub tomu všemu. Tohle nešlo jinak, prostě musel ven na vzduch. Ani jednomu z nich neřekl, co se mu honí hlavou, vlastně neřekl skoro nic. Oni to tam spolu chvíli přežijí.

Kazuki, Show

Show se rozhodně příliš netrápí s tím, jak na ně působí. Dělá všechno proto, aby byl zdvořilý a ukázal opravdový zájem. Taky dělá všechno proto, aby ho nemohli odmítnout. Na Kazukim jde vidět, že jde správným směrem, protože ten zájem dokáže v jeho očích odhadnout. Aoi je ale mnohem opatrnější a na něj si prostě musí dávat pozor. Možná je to i jeho věkem, protože je jednoznačně straší, ale na tom nezáleží. Nesmí dopustit, aby odtud odešli a nedohodli se. Druhou šanci už určitě neodstane. Kazuki se na Show podívá s pozvednutým obočím, když mu řekne, že to bude jen do šesti. Přijde mu to trochu málo, ale zatím se bojí vůbec zeptat, aby si Show nemyslel nic špatného. Pořád chce jeho nabídku využít a ne, aby si myslel, že třeba není zdvořilý. Všichni si objednají. Kazuki se snaží držet zpátky, ale Show ho několikrát pobídne, aby se nestyděl a sám mu nabídne ještě několik věcí navíc a Kazuki nechce být nezdvořilý, aby ho odmítl. S tou prací je přece jen opatrnější, ale na jídle nevidí nic špatného. Asi s tím Show počítal, když už je pozval. Na Showovi se mu pořád něco nezdá, jde o tom pocit, který má v hlavě. Přesto začíná převládat pocit, že je na něj vlastně hrozně hodný. I kdyby ho v práci hnal od čerta k ďáblu, tak stejně nevyváží to, co se právě tady děje a že je na ně hodný, i když by vůbec nemusel. Showovo obočí jde zrovna nahoru, když se Aoi začne takovým způsobem smát. Kazuki to očividně nechápe a nedochází mu to. On sám by byl rád, kdyby se dostal tak brzo domů. Vypadá skoro vyděšeně, když se Aoi rozhodne opustit stůl i celou restauraci a nechá ho tam se Showem samotného. Nelíbí se mu to, připadá si najednou hrozně zranitelně a už vůbec ne sebejistě. 

"Tvého přítele jsem zdá se pobavil. Z jedné strany má pravdu, že tato pracovní doba je pro tuto zemi dost normální. U nás ale pracují na kratší směny. Už se mi osvědčilo, že v podobných zařízeních jsou pak lidi mnohem nadšenější do práce." Vysvětluje Kazukimu, jak kdyby tam tomu celému měl šéfovat. Ale čím víc informací mu dá, tím věrohodnější bude, o tom je přesvědčený. Kazuki si ho zkoumavě prohlédne a pak se mírně pousměje. Musí tu s ním nějak vydržet, než se Aoi vrátí, ale upřímně mu to má trochu za zlé, že tak odešel. Sám neví, co si má se Showem povídat a je z toho značně nesvůj, už jen kvůli tomu, jak na něj působí, by byl. 

"A nemáte s tím problémy v okolí?" Zajímá se trochu o jiné detail, než by nejspíš měl, ale tím si dává čas, aby po něm nechtěl Show náhodou odpověď. 

"Vlastně trochu ano, ale naštěstí kvalita jídla a služeb brzo zařídila, že prázdno nemáme, i když jde spíš o mladší generace, které nejsou tolik…Zatížené na tradice." Prozradí mu Show, jak to celé vypadalo, když podnik převzal a začal měnit pořádky. 

"Nemyslím si, že by ti prospělo, kdybys chodil domů po půlnoci, ráno potřebuju, abys byl ve čtyři na místě, odpočinutý a plný energie. Bude to náročné, v tom ti lhát nebudu, ale myslím si, že to bude stát za to. Rozhodně budeš mít spoustu zkušeností do budoucna, i když bych byl radši, kdybys na svém místě zůstal." Nastíní mu bez váhání plány do budoucna. 

"Teď mi řekni, Kazu-chan. Je to pro tebe reálné představa?" Zeptá se ho narovinu s upřeným pohledem do jeho očí. Kazukimu se moc rovnou souhlasit nechce, když tu není Aoi, ale asi už moc nemá na výběr. 

"Je to nereálné, ale spíš z hlediska toho, jakou práci mi nabízíte. Zrovna mě." Prozradí mu nakonec, co se mu celou dobu prohání hlavou. 

"Ale nejspíš bych byl blázen, kdybych něco podobného chtěl odmítat." Musí s tím souhlasit. Aoi nechce, aby šel do korejské čtvrti a tohle se tomu ani vzdáleně nepodobá, i kdyby měl ve výsledku spát hodinu denně. 

"Nad tím už nepřemýšlej, buď to chceš dělat nebo ne. Nic mezitím není." Usměje se na něj Show. 

"Ve věcech práce nemám ve zvyku žertovat. To do podnikání nikdy nepatřilo."