Hide x Uruha - A co přesně říkají tví poradci? - část 5.

(Uruhova ložnice)

Hide

"Dobře." Řekne Hide tiše Uruhovi, když mu řekne, že s tím skoncovat chce. V tónu jeho hlasu jasně zaznívá, jak vážně to myslí. Teď procitl, všechno si plně uvědomuje, ale stejně by mohl couvnout. Dokonce zažil, že se někomu v područí líbilo víc a po jeho nájemníkovi se mu stýskalo a cítil se prázdný! Takovým lidem už zpravidla přeskočilo a bylo skoro divné, že se to Uruhovi ještě nestalo, když byl s tou věcí tak dlouho. Jakmile se na něj Uruha utrhne kvůli tomu, jak ho hodil do postele, na chvíli se na něj důkladně podívá, protože to skoro vypadá, že entita je zpátky, ale ne, je to jenom část jeho povahy, která nezmizí nikdy. Hide se na chvíli opře pěstmi o kolena a důkladně do něj zavrtá svůj podmračený pohled. 

"Tak podívej. Myslíš si, že je nějak jednoduché odolávat té věci, mluvit s ní a pokusit se jí vyhnat? Myslíš si, že sem jenom přijdu, prohodím pár slov a nic mě to nestojí?" Vyjede po něm zase on, na což Uru určitě není zvyklý, ale pak dokončí svůj pohyb v zavrtávání do pelíšku. 

"Neštěkej po mě, nevíš, co všechno pro tebe dělám a co mě to stojí." Napomene ho ještě a uvnitř pocítí jisté zadostiučinění, že ho sprdl. Lidé si někdy mysleli, že je to pro něj snadné a on platil nekonečné daně sebou samým a svou vlastní příčetností, stejně jako do úmoru vyčerpával svoje tělo, které mělo dávno tlít v hrobě nebo lépe řečeno mělo být dávno prachem. Kdo ví, jaká síla jej držela při životě a nutila buňky, aby se dál obnovovaly a držely tak tuto duši při životě? +A co bude, až to všechno jednou skončí?+ Napadne ho a znovu pocítí popíchnutí jisté neodvratnosti, kterou dřív nezažíval. Uruha zůstane daleko jenom malou chvilku a brzy se přisune těsně k němu. Dokonce si jeho ruku sám od sebe přehodí přes tělo a Hide se na chvíli zatváří, jako by něco podobného dělal poprvé v životě a netušil, k čemu je to dobré. Uruha je teď jiný, než u brány, kde jím opovrhoval. 

"Udělám to." Slíbí mu ještě jednou, ale rozhodně by nečekal, že to bude Uru, kdo si bude stanovovat podmínky. Stočí k němu svůj obličej a vytáhne obočí opravdu hodně nahoru. Ty prosby už zní o něco lépe, ale stejně… Začne rukama šátrat pod lemy svého kimona, aby nahmatal malou brašničku, která normálně není vidět. Klidně z ní vytáhne svazek smotaného listí a pak začne hledat nějakou ještě zapálenou svíčku. To by bylo, aby tady žádná nebyla…? Ta první prosba zní víc, než rozumně. Hide neměl problém s tím, aby odjeli. Stejně tyto věci musel udělat sám a v okolí nemohl nikdo být. Ten jedinec by to odnesl. I to už se mu stalo. Bylo to tehdy ve velkém stanu, někdo viděl stíny a slyšel křik, přiběhl na pomoc a stal se objetí toho všeho. Pokud existoval dům, kde by byli sami, bylo to lepší a jestli byla v okolí nemocnice, Hide si byl jistý, že tam pak Uruhu poveze. To mu v žádném případě nemohl říct, ale hodilo se to. Ta druhá podmínka je… Uruha mu popravdě vezme dech. Tohle se mu naopak vůbec nestávalo. Každý chtěl žít, každý s přibližující se smrtí škemral o to, aby udělal všechno proto, aby žil, nikdo nepočítal s tím, že odejde, ale Uruha s tím počítal. Kdyby ho zabil, ten duch by musel ven, ale to ještě neznamená, že by ho Hide přemohl a on se neusídlil jinde. A přesto Uruhu chápe. Nerozhodl by se tak, nejspíš by se to pokusil udělat jinak, ale nikdy nešel proti přání „klientů“. Pokud by mělo vymítání trvat několik dní neúprosné agónie a lámání těla, pak to Hide ukončí a najde jinou cestu. Uruha by to stejně nepřežil. Chvíli hledí jenom tak před sebe, nakonec vyleze z postele a dojde si konečně zapálit. Pomalu se vrátí k němu. 

"Jak si přeješ." Řekne mu tiše a tím je to stvrzeno. Ani tohle nikomu neřekne, ani Akimu ne. Je to Uruhy život, Uruhy rozhodnutí. +Tak jako kdysi Yukiho… zase to bude tvoje vina...+ Najednou má strach, že mu tento chlapec umře pod rukama.

Uruha

Uru je přesvědčený o tom, že si Hide nedovolí na něj být nepříjemný. Ještě ho pořádně nezná, ale brzo mu dojde, že by se nemohl mýlit víc. Už se hezky uvelebil v posteli, ale dojde na to, že si na něj rozhodně nemůže otvírat pusu. Podívá se na něj způsobem, jako by nevěřil svým vlastním očím a několikrát po sobě rychle zamrká. Je jasné, že se snaží posbírat myšlenky, jak moc ho Hide jen tím, co říká, vyvedl z míry. A taky tím tónem. Tak už s ním vážně dlouho nikdo nemluvil. Otevře pusu, aby mu odporoval, ale vzápětí jí zavře, protože na to nemá co říct. Sám neví, jak těžké to musí být, ale jestli je to jen z poloviny to, co cítil on sám….Ne, nebude na tohle radši říkat nic. 

"Promiň." Prohodí nakonec upřímně a je vidět, že přece jen trochu zkrotl. 

"Nevím, jak těžké to pro tebe je, to máš pravdu." Souhlasí s ním nakonec celkem pokorně. Vzápětí si uvědomí, jak se chová a jak po něm Hide štěká a už je zase skoro zpátky, protože….

"Nikdo tě nenutil, abys mě nosil. Došel bych po svých. Nejsem nevděčný, jen říkám, že nejsem holka, abys mě musel nosit." Pozvedne hrdě bradu a radši se na něj ani nediví. Najednou má pocit, že by mu Hide viděl až do žaludku a přišel by na to, že by se mu to líbilo. Ne, to se nikdy nestane, ještě by se mu smál, na co si tady hraje. Ani na vteřinu ho však nenapadne, že by ho měl poslat pryč. Je to znovu z trochy té sobeckosti, protože se s ním cítí v bezpečí. Vzápětí jeho tvář zase trochu povolí, protože mu Hide slíbí, že jeho první prosbu vyslyší. To potřeboval vědět, aby zase mohl chvíli klidně odpočívat. Nepřenesl by přes srdce, že by tady někomu ublížil, i když se dost často tvářil, že mu někteří lezu krkem. To však neznamená, že by byl vyloženě zlý. Vždycky to vypadá, že se na chvíli uklidní a pak Hide provede zase něco, co ho prostě namíchne. Bylo mu vážně dobře, když byl v podstatě u něj v náruči a už to vypadalo, že by mohl zavřít oči, ale ne. Hide se zrovna teď musí začít cosi hledat a Uru už se začíná mračit. Ještě chvíli se snaží sám sebe uklidnit, ale moc mu to nejde. Hlavně, když uvidí, co zpod záhybů kimona vyloví. Pořád ale čeká na to, až mu stvrdí i druhou prosbu a pak se očividně rozjede. Nějak to nemůže přenést přes srdce, že si tady dělá, co chce. Odtáhne se od něj s mrzutým výrazem a pak zjistí, co to vlastně hledal. Už zase pomalu nafukuje tváře a vydrží mu to přesně do chvíle, kdy mu potvrdí, že v nejhorším případě splní i jeho druhou prosbu. To přesně potřeboval slyšet.

"Co si myslíš…" Už se pomalu rozjíždí, když ho vidí, jak si připaluje. Za prvé, vylezl z postele a jeho připravil o pocit, který měl celou dobu. Za druhé to tady bude příšerně smrdět a to je snad ještě hroší. Už se trochu přesouvá, aby se z té postele zvedl, vynadal mu a típl jakési listí nebo co to je. Jenže v ten samý okamžik se mu podívá do tváře, pak i do očí a zase o slova přijde. Vidí v jeho očích něco, co ho znovu dokázalo rozhodit. Jak kdyby mu v tuhle chvíli došlo, co to při Hideho musí být a taky jak kdyby tušil, že to není poprvé. Jen si téměř neslyšně povzdechne a zvedne lem pokrývky, aby si pod něj mohl vlézt. Počká, až se aspoň na půl uloží a pak se zase přisune k němu a bez ptaní nebo studu si na jeho hrudník odloží hlavu. Prstem na látku jeho kimona kreslí malá kolečka a různé jiné tvary 

"Ať se stane cokoliv, není to tvá vina. Vymaníš jeden život za ohrožení ostatních, to přece není zas taková katastrofa." Vážně se snaží, aby se Hide cítil líp? Asi je mu vážně špatně. 

"Když to neuděláš, pravděpodobně ublížím někomu jinému. To za to přece nestojí no ne?" Pokračuje dál a pak vytočí hlavu vzhůru, aby na něj viděl. 

"V té lahvi je pálenka, jestli chceš." Kývne hlavou k poličce, na kterou dosáhne i z postele. Zkoušel i to, aby mohl spát, ale samozřejmě, že to nepomohlo. 

"Už jsi to zažil hm? A ne jednou." Zkonstatuje, prostě to ví. 

"Nebylo to tvoje rozhodnutí, stejně jako teď a přesto si to dáváš za vinu." Dodá ještě tišeji, aniž by se nepřestal dávat do jeho tváře. Čeká, co přijde za reakci a jak se bude Hide tvářit, podle toho zjistí, jestli se plete nebo ne. 

"Kdo to byl? Ten, na koho teď myslíš?" Vyptává se, i když by neměl. 

"Měl jsi ho rád? Nebo snad něco víc?" Je zvědavý a zároveň…Třeba je první, kdo se ho na to vůbec ptá. Stejně si myslí, že mu Hide neodpoví.

Hide

Hide je spokojený jenom s tím, že vzal Uruhovi slova z úst, ani nečekal, že by se mu snad omluvil, ale ono se to stalo a on k němu stočí udivený pohled. Přesto se pousměje a nic víc už na to neřekne. A možná měl, protože Uruha to přece jenom nenechá jenom tak a prostě si k tomu musí dosadit nějaký dovětek. Hide se znovu zamračí a nejradši by si dal ruce v bok. Je tohle vůbec možné? Tak on není holka? 

"V životě už tě nikam nepoponesu." Řekne mu, aby byl spokojený. +A do té nemocnice se doplazíš.+ Neřekne to nahlas, protože ví, že by mu tím nahnal strach a navíc by mu jasně potvrdil, že ho to čeká. Ne snad, že by s ním měl nějaké slitování, ale některé věci už byly moc i na něj. Někdy… Uruha se na něj pokusí utrhnout znovu, Hide dokonce tuší, proč asi, ale jen se zarazí v půli pohybu zalézání do postele, zatímco Uru zase spolkne větu a několik dlouhých vteřin hledí jeden druhému do očí. Není to o tom, kdo z koho, prostě se jenom může stát, že to Uruha nesnese a Hide nakonec stejně odejde, protože on to rozhodně netípne. Musí si přiznat, že s Hitomi bylo všechno jednodušší, protože ho znala a v ničem o neomezovala. Brala ho takového, jaký je, snad odjakživa. Uru byl svázaný mnoha pravidly, která si sám nastavil a možná si v nich dokonce liboval. Byli každý úplně jiný. A přesto nakonec nic neřekne a poodhrne deku stranou, aby se Hide mohl vrátit k němu. Hide sklouzne do polosedu a přikryje se až po prsa, ale ruce nechá nahoře a spokojeně pokuřuje. Uruhu má okamžitě nalepeného na sobě, ale to mu nevadí. Většinu času byl sám, ale nikdy nepohrdl teplem lidského těla. Byla to ta nejlepší kamínka a navíc to bylo dočista jiné teplo, než jakékoliv jiné. Oheň takhle nehřál. Kdyby to bylo možné a Hide by si něco takového pamatoval, řekl by, že takhle to hřeje u mámy, když jste ještě dítě. Nějakou chvíli je ticho, ale pak Uruha promluví a docela ho tím znovu překvapí. Jako kdyby mu snad před chvílí viděl do hlavy a to se mu opravdu nestávalo. 

"Ty víš, co to je empatie?" Řekne trochu kousavě, ale zároveň mu tím jeho tvrzení v podstatě potvrdí. Uruha měl pravdu. Tehdy to bylo jiné. Srovnatelné by to bylo, pokud by se na přání Akiho pokoušel vzkřísit Senu. Ale tohle byl jiný případ. Uruha se ho o nic neprosil a navíc byl posedlý. Neplnil si vlastní přání. 

"Nemám právo rozhodovat o tom, kdo zemře. Vždycky se mi to nějak vrátí." Řekne mu, aby to trochu víc chápal. I kdyby Kami chtěli Uruhu mučit sebevíc, správně by do toho neměl zasahovat. Stočí pohled za lahví, když mu o ní Uruha řekne. To je víc, než velké lákadlo. Kdo mu řekl, že na to slyší? Zatím ale vlastně nemá chuť, teď kouří. Jenže Uruha nezůstane potichu dlouho a otevře téma, které si pití vyžaduje. Natáhne se po lahvi, na chvíli nechá listí mezi rty a otevře ji. Za chvíli už drží v každé ruce něco jiného a u toho se ještě snaží objímat Uruhovo tělo. 

"Právě, že bylo." Řekne mu nakonec. 

"Rozhodl jsem se to udělat. Rozhodl jsem se vyhovět žádosti, i když jsem znal následky. Udělal jsem to, protože někdo chtěl a protože to byl jeho život a jeho přání. Ale byl jsem ten prostředek, uvolil jsem se k tomu..." Těžko to vysvětlovat. Uruha by musel znát jeho pohled na život. Kdo byl on, aby ostatním říkal, co mají dělat? Další otázka je ještě víc na tělo. Na tohle se ho neptal nikdo. Nikdy. Proč to Uruhu zajímá? Zdá se to být upřímné… úplně jiné, než u brány. 

"Myslím na víc lidí." Řekne upřímně. 

"Myslím i na toho, kterého jsem měl rád. Je to už dávno." Řekne a na chvíli se odmlčí. Nechce o Yukim mluvit. Nechce oživovat tenhle příběh a nechce, aby někdo zjistil, s kým je spojený. Stačí, že to jméno slyšel Aki a mohl by se někoho vyptávat, zda o podobném jménu neslyšel. 

"Nedělám si přátele, ale jestli v mém životě někdo takový existoval, byl to ten druhý..." Řekne nakonec. 

"Spi už." Mimoděk ho políbí do vlasů.

Uruha

"To ani nemusíš, zvládnu dojít sám." Pohodí Uru hlavou, i když byl před chvíli rád, že nemusel po svých, ale to mu ani za všechny šperky světa nepřizná. Měl by z něj legraci a to se nestane. Musel aspoň trochu dostát své vlastní povaze. Už mu tu vlastně dovolil kouřit a to nemohl nikdo. Jak hluboko ještě klesne, stačí, že s ním leze do postele. Málem by nad sebou protočil očima, ale to by se prozradil a tak si jen povzdechne. Věří mu, ví, že jestli se z toho má dostat bez něj to nepůjde a zároveň to není jen o tom. Zase je u pocit bezpečí a klidu, který s ním má, i když ho vytáčí. Je to divné, ale je to tak. To mu taky neřekne, ještě by si moc myslel a bylo by to s ním k nevydržení. Úplně ignoruje fakt, že ten, kdo je tu nesnesitelný, je většinou on sám. Taky to mělo svoje důvody samozřejmě a navíc k tomu ho to občas i bavilo. Měl by se za sebe stydět, ale v tomto ohledu prostě nevidí důvod. Nakonec je vlastně rád, že se k němu může přitulit. Je to ve své podstatě sobecké gesto, ale snad si je po tom všem může dovolit. Hide se tomu nebrání, to znamená, že mu to nevadí a Uru není z těch, kdo by se styděl za to, že něco podobného dělá. Ostatně proč by měl, je to jeho volba, že se na něm tak pohodlně uvelebil. Už je vážně dost unavený a přesto ještě drží víčka otevřená. Za prvé ho zajímá, na co Hide v tuto chvíli myslí a za druhé má pořád trochu obavy, jestli jeho spánek bude opravdu klidný. Je to takový ten vnitřní pocit, který prostě nedokáže ovládnout. Zvedne prudčeji hlavu a s káravým výrazem se mu podívá do očí.

"No promiň." Zatváří se pohoršeně a hlavně uraženě. 

"Samozřejmě, že vím. To, že ji nepoužívám, neznamená, že nevím co to je. Chvíli mi přišlo, že si jí trochu zasloužíš. Už si to nemyslím." Prskne po něm dotčeně a na chvíli od něj odvrátí tvář a zase se opře, aby se na něj nemusel dívat. Dlouho mu to nevydrží a za chvíli už na něj zase zvědavě kouká a očima ho pobízí, aby mu řekl víc. 

"Nebuď na mě takový, vážně se snažím, i když mě neskutečně štveš." Dodá ještě, aby náhodou nebyl úplně mimo sebe. Nebylo to řečeno ve zlém, spíš jen takové malém, uvolněné dobírání. Nakrčí trochu obočí, když mu Hide začne vyprávět, jak to bylo. 

"A kdybys to neudělal, nebylo by to tak, že by ses stavěl osudu? Víš, mohl jít za kýmkoliv jiným, ale nešel. I kdybys to neudělal, našel by se někdo, kdo ano. I když jsi to udělal, pořád si myslím, že to nebyla tvá volba." Pokrčí rameny. Možná to opravdu vidí až příliš jednoduše, ale nezná okolnosti, jen chod událostí, kterým by Hide stejně nejspíš nezabránil. Přebírá si jeho další vyprávění a je mu jasné, že o tom Hide mluvit nechce. Stejně by to rád znal dál a věděl, co všechno se může stát. Asi to nebude dneska, ale nenechá se jen tak doradit. 

"Neděláš, abys pak nemusel litovat toho, že jsi udělal něco, co jim ublížilo." Vlastně to měl dost podobně. Nepouštěl si nikoho k tělu, aby mu vzápětí neublížil víc, než už se mu povedlo. Ne, nedokázal pochopit Hideho podstatu a to, co vnímá on, ale ten přístup možná ano. Zavrtí se zpátky na své místo a už se na něj nepodívá. Teď je chvíli sám se svými myšlenkami. 

"Musíš být hrozně osamělý." Broukne tiše a měkce. On sám si tak taky často připadá, nejspíš proto je tak nepříjemný na některé lidi. Hlavně na ty, kteří by mu jednou mohli být blízko, chce je odehnat. Přivře spokojeně víčka, když ucítí rty ve svých vlasech a už nemá daleko k tomu, aby skutečně usnul. Ještě na pár vteřin pozvedne hlavu a líbe ho bez stopy červenání a tvář. 

"Dobrou noc, Hide-chan, hezky se vyspi. A ne, že tu vyhoříme." Popřeje mu s jemným úsměvem a pak už se skutečně uvelebí a nechá víčka klesnout. Nezapomene nic z toho, co mu řekl a později se k tomu vrátí, ale ne dnes. Přesto to, že mu Hide odpověděl, zařídilo větší důvěru v něj. Promne si rty o sebe a za chvíli už opravdu klidně oddechuje a užívá si poklidnou noc bez nočních můr. Má krásné sny, plné klidných dní a taky příjemných vzpomínek. Na to, co by ho mohlo čekat, ani na vteřinu nepomyslí. Později za to Hidemu alespoň v duchu poděkuje.

Hide

Tohle je něco, co Uruhovi rozhodně připomene a že se ta chvíle hodně rychle blíží. Ještě že zrovna pije a kouří, protože když se do něj Uruha pustí nanovo pro změnu kvůli tomu, že si nezaslouží kousek soucitu, musel by ho tou lahví bacit po hlavě a byl by klid. Pak by se s žádným vymítáním nemusel vůbec namáhat. Klidně by Akimu nějak řekl, že Uru to prostě nevydržel a odjel by domů. Pousměje se, když mu Uruha řekne, že ho štve. To se mu stávalo docela často a hlavně Uru vypadal jako typ, kterého štvou úplně všichni prostě čímkoliv, co ho zrovna napadne. Třeba tím, že jsou moc hodní, moc dokonalí, moc hnusní, moc vlasatí… 

"Mohl jít za kýmkoliv jiným. Po pravdě neznám široko daleko nikoho..." Na chvíli se odmlčí a hledá vhodná slova. 

"Nikoho jako jsem já. Mám vážné důvody obávat se, že ten někdo by to mohl pěkně zpackat, ale vlastně nemám žádné záruky, že jsem to neudělal já sám. Možná si myslím, že jsem menší zlo a vůbec to tak není..." +Možná bych už dávno neměl existovat a čím víc toho napáchám, tím horší pak můj trest bude…+ Hide chodil po světě mnoho let a nepotkal nikoho sobě byť jen trochu podobného. Možná nikdo takový ani neexistoval nebo byl někde hodně, hodně daleko. Úplně mimo tuto zemi. A možná byl Hide jenom raritou, která už se znovu nikdy nezopakuje. Třeba je posedlý taky a ani o tom neví. Třeba je vtělením něčeho… Najednou ho ta představa hrozně vyděsí, ale ledacos by vysvětlovala. Přitiskne si dlaň na ústa a chvíli zírá před sebe. 

"Já ti ani nevím..." Povzdechne si po tom, když dojde na ty přátele. 

"Za ty roky si jeden zvykne na společnost sebe samého. Lidé začnou být jiní, tak moc odlišní, že sis s nimi přestaneš rozumět. Raději odejdeš někam, kde tě nikdo z nich neotravuje a když narazíš na někoho, kdo je jen trochu jiný, je to velká vzácnost. On byl jiný… Měl podobný pohled na život jako já. Velký respekt k odlišnostem, k tomu, co si kdo zvolí… Nikdy nic neposuzoval, nehodnotil, nevyčítal… Zním zamilovaně? Tak to nebylo..." Ušklíbne se pobaveně, ale dovedl by si představit, že s Yukim stráví víc žhavých chvilek. Mluví o něm až moc. Die bude mít neklidné sny. 

"Kdyby někdy řekl, že nechci udělat něco, co by mu ublížilo, vysmál bych se mu, že je mi jedno, co se mu stane a on by se smál taky, chápeš?" Pokusí se mu přiblížit jeho náturu. To o té osamělosti ho zaskočí. Nebyl sám, teď už rozhodně ne. Najednou měl rodinu, ale dřív… Dřív by si to ani za nic nepřipustil. A teď, když to trochu hrozí, raději mlčí. Za chvíli mu na tváři přistane políbení a on před sebe vytřeští oči podruhé. Co mělo zase tohle být? Proč ho líbá na tvář nejprotivnější stvoření v císařství? Ještě před chvílí ho popichoval. A ještě mu řekne Hide-chan… Na rozdíl od Uruhy on neusne. Obecně spával málo, jeho noci byly neklidné a plné všeho, co zažil nebo stínů, které se pokoušely vracet, škemrat, vyčítat, mstít se… Kromě toho má obavy, že by se v průběhu noci mohlo vrátit to něco. Někdy nad ránem, pár hodin před rozedněním by se to mohlo pokoušet vplížit na svoje místo a on Uruhovi slíbil, že to nedopustí. Vyspí se později, až bude světlo a kolem cvrkot mnoha lidí. Stačí mu jen pár hodin. Klidně pokuřuje a nechá hořet těch několik málo svic opodál. Má toho hodně, nad čím přemýšlet. Od tohoto paláce, po svou novou rodinu. Napadne ho, zda-li Hitomi dostane jeho dopis a co na něj asi řekne a taky, jestli se tu potká s jejím otcem. Nebo s Die… Povzdechne si a sklouzne v posteli trochu níž. Zavře oči, ale smysly má pořád na stopkách. A do rána se vůbec nic nestane…