Hide x Uruha - A co přesně říkají tví poradci? - část 4.

(Uruhova ložnice)

Hide

Uruhova reakce je jedním slovem extrémní. Na jednu stranu očividně není zvyklý na jakýkoliv vpád do soukromí a těžce to nese, ale aby od něj odskočil, jako by byl Hide v plamenech a hrozilo, že ho popálí, to bylo přehnané na kohokoliv. Hide moc dobře ví, co ho k tomu donutilo, ale než se tomu začne věnovat, sklouzne očima na jeho nohy a mimoděk si je dlouze prohlédne. Ono to ani jinak nejde, když vidí málem až do nejzazších míst, ale Uru není děvče. Vlastně se nepodobá nikomu, s kým kdy Hide byl. Dříve měl vztah s někým, kdo takovéhle nohy teda vážně neměl a teď ho má s někým, kdo tomu silně konkuruje, ale jakožto u příslušnice ženského pohlaví s tím tak nějak počítáte. Uruha byl tak trochu obojí a provokoval tím smysly, pokud jeho obdivovatel nebyl striktně jenom na dámy. A to Hide nebyl. Něčím takovým se přece nikdy nemohl nechat ovlivňovat? 

"Dovolil jsi mi to ty sám. Domluvili jsme se na tom v salónku. Řekl jsem, že přijdu večer a ty jsi souhlasil. Je večer. Hodinu jsi nestanovil, tudíž jsi tu denní dobu ničím neomezil, tak proč se teď zlobíš?" Nakloní hlavu k rameni. Zlobit by se mohl jenom sám na sebe, že nebyl vychytralejší. Hide neudělal nic mimo hranice, které si nastavili. Podobně dovedl okecat kohokoliv. S ním bylo těžké pořízení a Uruha na to právě přichází. 

"To je mi jasné, tvoje špatné sny tě musí velmi vyčerpávat. Je škoda, že musíš být tak brzy v posteli, aby to tvoje tělo ještě vydrželo, namísto aby sis užíval večírky a palácovou zábavu jako tví vrstevníci." Promlouvá přímo k němu, ne k té věci uvnitř něj. Je mu jasné, že mladý Uruha pod tím vším by tak brzy spát nešel. Chtěl by být v centru všeho dění, ne odstrčený ve svojí ložnici. Jakmile mu Uruha vyškubne lahvičku z ruky a chce ho vyhodit, Hide pomalu vstane. Zaskočil ho, ale to neznamená, že nedokončí to, proč je tady. 

"Musíš to vypít hned." Řekne mu. Několika kroky se přiblíží až k němu a vidí, jak se Uruhovy svaly napínají, aby od něj odskočil co nejdál a začal dělat rámus a křičet. Hide ho mrštně popadne za ruku, cítí, jak na sebe narazí jeho síla a síla té entity a dlaň ho zapálí. Přesto ho nepustí. Vyškubne lahvičku zpět, palcem ji rychle odzátkuje a přitáhne si ho k sobě blíž nevídanou silou. Musí rychle přehmátnou, aby ho dostal pod sebe a přiměl tak zaklonit hlavu. Stačí mu, když olízne pár kapek na rtech. A to se mu podaří. Pak už se mu Uruha vysmekne a lahvičku odhodí někam daleko. Hide odstoupí o několik kroků a sleduje, jak se stíny zvednou z jeho těla a formují cosi přízračného. 

"Jdi pryč po dobrém." Řekne tomu Hide a ta věc se kroutí a brání a nutí Uruhovo tělo v bolestné agónii klesnout na kolena. Z jeho rtů vychází cizí hlas, nepříjemný a skřípavý. 

"Nikdy. Budeš se dívat na to, jak umírá a všichni kolem něj taky." 

"Co mu chceš? Proč jsi k němu přišel?" Zůstává Hide v klidu, ale tohle celé ho velmi vysává a je to tak nepříjemné, že je těžké s tím bojovat, nevzdat to a prostě neodejít. 

"Zlomím Hyda, s ním zlomím císaře a pak všechny jeho děti." Řekne ta věc svůj záměr. Hide tomu důvodu nerozumí, ale jasně cítí, že je to cosi, co se přišlo pomstít. Ne Hydovi, ne Akimu. Něčemu před nimi. Měl by přijít na to, kde vzal generál tohle dítě a co ho přimělo si ho nechat. Tam dostane odpovědi na svoje otázky. Uruha je nástroj, to je už jasné nade vše. Jakmile bude znát pozadí aféry, přijde na to, co je cíl. Tahle dynastie? Vypadá to tak. Je to horší, než si myslel. Ale kdo a proč? 

"Nepřestanu. Postavím se ti a vyženu tě." Řekne Hide té věci. 

"Zabiju tě taky, čaroději. Konečně..." Dodá jeho nový sok a pak se vypaří. Hide prudce vydechne a z jeho prsou spadne cosi nepředstavitelně těžkého, co ho doslova dusilo. Klesne na kolena, ale není sám, kdo se válí nešťastně na zemi. Ta věc je pryč. Pro dnešek ji definitivně zahnal a Uruhova tvář najednou zkrásní a kruhy trochu zmizí. Hide k němu přeleze po kolenou a přitáhne si horní polovinu jeho těla do náruče. Pláče? 

"Je s tebou od malička..." Řekne něco, co dnes pochopil, ale nikdo to nikdy nevěděl.

Uruha

Uruha na se na něj nevěřícně podívá, když mu Hide řekne, že mu to dovolil. 

"Ale nedovolil jsem ti sem tak vpadnout." Sekne po něm hlasem, protože sem vyloženě vrazil a ještě přímo do jeho ložnice. 

"Sem jsem ti jít nedovolil." Nafoukne se ještě víc. Uvnitř něj něco vře neskutečným způsobem a má pocit, že ještě dvě vteřin a začne na něj vážně řvát. Jindy by ho Hideho pohled vážně potěšil, když mu oči sklouzly na jeho nohy, ale ne tentokrát, teď se vážně moc zlobí a ani znamení, že se mu jeho nohy líbí, na tom nic nezmění. 

"Já se rád vyspím, nepotřebuju být všude. Pokud by o mou pozornost stáli, tak mě požádají, abych přišel." Najde si výmluvu i na tohle. Co Hide ví, jak se tady chová. On je rád zavřený ve své ložnici, aby mohl být brzo v posteli a pořádně se vyspal. No dobře, už lže sám sobě, ale na to teď vůbec nezáleží. Něco uvnitř něj se Hidemu snaží odporovat na každé slovo, které vypustí ze rtů. 

"Nemusím vůbec nic, ty musíš akorát odejít. Kdo si myslíš, že jsi, že se ke mně tak chováš? Tváříš se, že mi chceš pomoct, přitom mě jenom štveš." Prskne po něm znovu, ale Hide se očividně nedá a půjde na to klidně násilím. V Uruhových očích se objeví nefalšovaný strach, když ho takovým způsobem popadne. Snaží se mu vysmeknout, ale strach ho ochromí a i přes jeho trénink s otcem, se Hidemu podaří mu pár kapek mezi rty opravdu dostat. To, co se děje uvnitř něj by nikomu nedokázal popsat. Exploze podivné síly uvnitř něj je něco, co nedokáže ovládnout. Jeho tělo se rozechvěje a skrze rty se mu dostane tich zavrčení. Přijde mu, že se ho něco snaží roztrhnout dovnitř a bojuje s tím, co mu Hide nalil do krku. Před očima se mu začne zatmívat, svět kolem něj se smrkne na něco miniaturního. Vnímá hlas, jak opouští jeho rty, ale nepatří jemu. Je cizí a nepoznává ho. Slyší všechno, co si říkají, ale nemůže proti němu bojovat. Je příliš slabý, aby to dokázal ovládnout a neznámá síle je s ním příliš dlouho. Už se mu dostala do těch nejzapadlejších míst jeho myšlenek a zvládne je ovládnout, aniž by byl Uru schopný to zastavit. Hrozně to bolí. Cítí, jak kdyby se mu někdo snažil provrtat skrze v hlavu. V očích mu hučí, je to nepříjemný zvuk, který nechce přestat. Pak to zničehonic všechno pomine. Bolest ustoupí, stejně jako napětí celého těla a svaly se mu začnou třást. Nedokáže se udržet na nohou, jen klekne na kolena, dlaněmi se zapírajíc, aby nespadl úplně. Cítí se slabý a vyčerpaný a ani si nevšimne, že se mu po tváři koulejí slzy. Už to nechce nikdy zažít. Jen se modlí, aby se to už nikdy nevrátilo a konečně ho to nechalo žít. Podaří se mu dosednout na paty a úlevně si vydechnout. Trochu se lekne, když na sobě ucítí něčí ruce, ale je to jen Hide a je náruč teď nechce odmítat. Prostě se k němu přitiskne, jakoby byl jediný středobod jeho momentálního vesmíru a zaboří tvář do látky kousek pod ramenem. Prsty svírá látku na jeho hrudi a zatím nedokáže ovládnout třes svého těla a ani tiché vzlyky. Na jeho slova zvládne jen přikývnout. Ví, že s ním něco žije od toho, co si pamatuje, ale nikdy to nebylo takové. Cítil v sobě přítomnost něčeho, jen to nebylo zlé ani to ostatním ani jemu neškodilo. Teď už to pravda není. Není schopný se uklidnit, ani přestat brečet. Cítí se mnohem lépe, než když se chystal spát, ale hrozně unavený a přitom se vážně bojí zavřít oči. Prostě má strach, že se to všechno vrátí. Pomalu se odtáhne od jeho hrudi, trochu se pootočí a podívá se Hidemu do zvláštní očí. Najednou se na něj nezlobí ani necítí žádné negativní emoce. Má pocit, že je u něj v bezpečí a nic se mu stát nemůže. Je to zvláštně opojný pocit, který už dlouho nezažil. Naposledy asi jako dítě, když v noci se strachem přišel za svými otci do postele. Ale to už je vážně dlouho. Kousne se do rtu, aniž by ho pustil. 

"Zůstaň tu, prosím." Zašeptá naléhavě. Je příliš blízko, stačilo by pár milimetrů a dotýkal by se jeho rtů, ale bojí se, že když bude dál, něco hrozného se stane. Protáhne paže kolem jeho krku, natiskne se na něj a zaboří tvář do jeho vlasů. 

"Mám hrozný strach, že někomu ublížím. Už to dál nevydržím." Teď je to opravdu on, kterého nic neovládá, jen panická hrůza, že se jisté události budou opakovat. Několikrát už přemýšlel, že by to se sebou ukončil sám, aby se nikomu nic nestalo. Neudělal by to jen kvůli svým rodičům a zároveň by to právě kvůli nim udělat měl, aby se jim nic nestalo.

Hide

Hide už vymítání několikrát zažil. Dokonce i velmi náročné a zlé. Po tom nejhorším z nich, které trvalo několik dní, entita sice odešla, ale hostitel zemřel. Jak by mohlo lidské tělo snášet mučení zevnitř, ohýbání těla do šílených úhlů, někdy praskání kostí, napínání svalů po dobu několika hodin… všechno to bylo jako promyšlené mučení a do toho ten psychický teror. Zmenšenou verzi prožil Uruha před chvílí a i to stačilo, aby ho prosil, že to bylo naposled. Hide se nedivil, že si toho až doposud nikdo nevšiml. Když byl dítě a žil s Hydem a Gacktem jinde, entita jenom vyčkávala až přijde její čas. Podobné věci uměly být velmi trpělivé. Uruha se musel od mala cítit hrozně unavený. Nejspíš nikdy nebyl nijak zvlášť nemocný, protože to v něm se staralo o jeho dobré zdraví, ale zároveň nemohl svobodně a radostně dělat všechno to, co jeho vrstevníci. Hlava možná chtěla, ale energie muselo být vždycky málo. Teď to Uruha nepozná, protože nic jiného nezná, ale kdyby se jednou mohl svobodně nadechnout, všechno by mu došlo a jeho otcům taky. Ne, nemohli si toho všimnout, není to jejich vina. Jen je škoda, že to tady nechali všichni zajít tak daleko. Podle něj ho kami zavolali schválně a doslova na poslední chvíli. Někdo mohl zemřít. Nejspíš Aqui. Možná i proto tady Sena pořád byl a hlídal Akiho děti. Možná byl Aqui tak často nemocný, protože i jeho tok energie tohle napadalo. Svírá Uruhu ve svém náručí tak dlouho, dokud je potřeba a pevně ho k sobě tiskne. Zřejmě nikdo v tomto paláci si nedovede ani představit, co se tady odehrává. Jak by na to celé reagovali Aki nebo Hyde s Gacktem? Nejspíš bylo dobře, že nic nevědí a někde tráví normální večer. Uruha se nakonec trochu pohne a natočí tak, aby na Hideho viděl. Oplatí mu pohled a uvědomí si, že je opravdu velmi krásný. Teď, když ho nic neovládá, nemění jeho tvář a rysy a nečiší z něj negativní emoce, je docela jiný. Hide se trochu pousměje. 

"Nepůjdu, ale nemusíš se bát, dneska se to nevrátí." O tom je přesvědčený. Někam to uteklo a čeká to, až Uruha zase nabere síly, aby se to mohlo vrátit a usídlit zpět. Zítra to všechno přijde nanovo, ale to mu teď nemůže říct. 

"Dnes v noci budeš spát klidně, slibuju." Řekne mu a ví, že si ten slib může dovolit. Uruha ho najednou obejme a tiskne se k němu silně jako dítě. Hide ho obejme zpět a zatváří se trochu zaskočeně, ale jakmile mu Uru začne sdělovat své obavy, ví, že má pravdu. Mohl by a už to bylo blízko. +Až se to zítra vrátí, zase začneš všemi opovrhovat.+ Rád by ho na to připravil, aby se mohl lépe bránit, ale tím by mu prozradil, že tohle není konec a to vymítání ho čeká zas. Mnohem horší. 

"Chceš se ho zbavit? Chceš ho poslat nadobro pryč?" Zeptá se ho. 

"Jenom s tvým upřímným svolením a pevným odhodláním to půjde." Řekne mu nakonec. 

"Bude ti bránit, bude se tě snažit ovlivnit, přesvědčit, že vám bylo líp a že mě musíš vyhnat stejně jako všechny ostatní. Nesmíš mi bránit dělat, co je třeba. Když budeš věřit víc jemu, než mě, nepodaří se mi to." Musí o tom s ním mluvit teď, dokud jsou jen sami dva. Zatím nepočká na jeho odpověď a pokusí se ho lépe chytit, aby společně s ním mohl vstát. Hide nemá zase takovou sílu, je to docela náročné, ale podaří se mu to a těch pár krůčků k posteli s ním doklopýtá. Tak trochu ho tam hodí, jak už ho brní ruce, ale odklopí deku a chce si vlézt za ním. Jen kdyby mu oči nepadly na ty jeho nahé nohy a nejen to… Málem by nad sebou protočil očima, že se snad červená nebo co, honem pohyb dokončí a přikryje je oba. On má taky to svoje rozevláté kimono, ještě by se mu to stalo taky a co pak?

Uruha

Uru je sice unavený, ale za to po dlouhé době dokáže uvažovat s čistou hlavou, jak kdyby něco jeho nitro na nějakou dobu opustilo, a on se cítí opravdu klidný a spokojený. Je to jen naivní představa, která rozhodně nepotrvá dlouho a přesto je to nádherný pocit. Cítí se příjemně uvolněně a v bezpečí. O to víc se Hideho nechce pustit, protože má najednou pocit, že jen díky němu se tak cítí. Jeho hlava si to neokáže přebrat jinak. Je to vlastně zvláštní pocit, že je po těch letech najednou volný, jakoby se snad i cítil sám. Nesmí tak přemýšlet, nechce už, aby se to opakovalo, a musí se cizí entity zbavit, aby náhodou neublížil někomu dalšímu. To je myšlenka, které se v první chvíli drží. 

"Dobře." Kývne hlavou, aby mu ukázal, že mu věří. Slovíčko dneska ho ale trochu vyvádí z míry. Není to definitivní a to ho malinko děsí, protože to znamená, že se to celé bude opakovat. Nepustí se ho ani na vteřinu, aby mu dal najevo, že chce, aby tu zůstal, i když mu slibuje, že se dnes v noci nic dít nebude, prostě má pořád strach, aby se to náhodou nevrátilo dřív. Ne, že by mu nevěřil, ale už je poznamenaný dobou, kdy nežil sám. Hideho otázky ho zastihnou trochu nepřipraveného. Samozřejmě, že se toho chce zbavit a zároveň se hrozně bojí toho, jaké to bude. To, co se stalo před chvílí, bylo příšerné, co když to bude ještě horší? Pak si však vzpomene na všechny kolem, hlavně na své rodiče a nad odpovědí už nemusí déle přemýšlet. 

"Chci, chci se toho zbavit." Prohodí odhodlaně a najednou v sobě pocítí zvláštní přísun síly a energie, která v něm doteď nebylo. Nic ho nevyčerpává a je to příjemná změna. 

"Chci být konečně sám sebou. Věřím ti, že mi můžeš pomoct. Pokusím se mu odolat." Slíbí mu, že udělá všechno, co je v jeho silách. Překvapeně zamrká, když si ho Hide začne posouvat a pak tiše vydechne, když se ocitne nad zemí. Nikdy ho tak nikdo nenosil a je to vlastně hrozně příjemné. Celá ta starost o jeho osobu, se mu vážně líbí, že ani nemá čas řešit, kam se jeho oděv posunul nebo ne. Co ale nečeká je to, že ho Hide v podstatě zahodí na postel. Tiše vyjekne, jak se lekne a pak ho probodne uraženým pohledem, kterým dává najevo, že jeho panovačnost, kterou násobí přítomnost cizí entity tam někde je, jen v jiné míře. 

"Měl jsi říct, že to nezvládneš, šel bych sám." Dotkne se trochu jeho ega svou poznámkou. Měl by mlčet a být vděčný, ale to prostě nešlo ovládnout. Chvíli si ho prohlíží a taky si všimne, jak na něj kouká. Líbí se mu? Kdyby ne, možná si ho prohlédne, ale nekouká na něj tak dlouho. Koutky mu to na vteřinu vyžene nahoru do spokojeného pousmání. Takové pohledy si vždycky užíval. Využije toho, než Hide zapluje za ním do postele a prohlédne si ho taky. Klidně v tom pokračuje, když si k němu přilehne. Teď má skvělý výhled na jeho tvář. Má nádherné rysy, to se nedá jen tak přehlédnout. Kupodivu zvládne pominout i to, jak je nedbale oblečený. Pomalu se k němu přisune blíž. Vezme ho za ruku a přehodí si ji přes své tělo. Jde o ten pocit bezpečí, který s ním má, potřebuje ho blízko, aby se to opakovalo. 

"Věřím ti, Hide-san. Musíš to vyhnat, aby se to už nikdy nevrátilo." Prohodí tichým hlasem a kouká mu zblízka do tváře. 

"Ale mám dvě podmínky, možná spíš prosby." Nebojí se říct, i když by měl mlčet a být jen vděčný. Jenže tohle je důležité. 

"Pokud je to možné, vezmi mě odtud. Mám strach, že někomu ublížím. Můj otec má dům na kraji města. Je to blízko nemocnice a je tam minimum sloužících. Tak je jen malé riziko, že bych někomu ublížil." V očích má starost a taky něco zranitelného, co se bojí, že bude mít na svědomí mnohem víc. 

"A druhá věc je, že kdyby se to nepodařilo…" Odmlčí se na chvíli a sám víc sevře jeho bok, protože toho se bojí opravdu nejvíc. Nejde o to, že nevěří jeho schopnostem, ale entita je tu příliš dlouho a má strach, že je moc silná. 

"Kdyby se to nepodařilo, chci, abys mě zabil. Proto taky chci pryč, aby u toho nebyla má rodina. Už takhle dál žít nechci. Ne s vědomím, že to nejsem já." Je toho hodně, co po něm chce, ale potřebuje ujistit, že to skutečně udělá, a pak bude klidnější a možná i odhodlanější.