Hide x Aki x Uruha - A co přesně říkají tví poradci? - část 1.

(palác)

Hide

Jeho život řídili bohové a kami. Nebo náhlé pohnutky mysli. Nikdy se nikomu nezodpovídal, nikdy nikomu nevysvětloval co ho vedlo jít tam nebo onam nebo naopak nechodit nikam. Teď to bylo poprvé, co ho většinu času trápily výčitky svědomí, že nedal Hitomi nijak vědět kam jde a kdy přijde. Ano výčitky svědomí! Jeho! Nikdy to neříkal. Ani jí ani komukoliv jinému. Jenže se mezi nimi něco stalo a jeho snad poprvé od Velké Války popadne pocit, že se ocitl ve vztahu nebo tak něco. A lidé ve vztahu by asi měli říkat svým polovičkám kam jdou a kdy přijdou? Co kdyby ho potřebovala? Plete se v těch myšlenkách, chvíli je hází za hlavu, protože Hitomi ho přece zná a když si s ním začala, musela s jeho životem souhlasit a pak si zase dělá starosti, ale co se stalo už nejde vzít zpět. Nemá ani ponětí, co se děje v lese a kdo ohrožuje jeho nově vybudovanou pozici. Bylo to snad poprvé po deseti letech, co zamířil do paláce v hlavním městě. Nemá k tomu žádný pořádný důvod kromě náhlé pohnutky, že by tam jít měl. Nikdy sem nechodil, bylo tady moc lidí, moc moderních vymožeností, moc všeho. Hidemu bylo celkem jedno, jak se na něj kdo dívá, ale obecně se vyhýbal místům jako tato, protože mu na nich nebylo dobře. Co si pamatoval, císař osobně se za ním nikdy nestavil. Mluvili spolu jenom dvakrát. Jednou když byl malé dítě a jednou, když byl Aqui malý. Doufá, že ho sem Kami nevedou proto, že by měl na trůn usedat právě Aqui, protože by to znamenalo Akiho předčasný konec. Při své cestě sem musí myslet i na Die. Ani toho neviděl. Roky… dlouhé, dlouhé roky. Die zapomněl, asi to potřeboval, aby se nezbláznil a on ho nechával. Byla to jeho volba. Svoje už zařídil a někdo mu předplatil dlouhý život. Nejspíš se měl dobře. Hide by na koně nikdy nesedl, takže byla jeho cesta dlouhá. Většinu času šel pěšky nebo ho nějaká dobrá duše, která se nebála, vzala na vůz. Často si ho pletli s potulným mnichem, i když na to vypadal dost výstředně. Asi kvůli absenci zavazadel a bot. Do paláce přijde tak, jako do nich přicházel obvykle. Hlavní branou skrz hlavní nádvoří, přímou cestou pro všechny vznešené a samuraje. Většinu stráží tím tak konsternuje, že si myslí, že je někdo speciální a vůbec se mu nepostaví do cesty. Nakonec projde až na vnitřní nádvoří, kde mu cestu zastoupí stráž a koktavě se omluví, že musí sehnat někoho, kdo bude vědět, co si s ním počít a jak, kde a kým ho přijmout. Hide se nebrání, jenom mávne rukou, ale na místě nezůstane ani omylem. Všimne si v podloubí nějakého muže za písařským stolem. Je mu poměrně jedno, co tam sepisuje. 

"Promiňte, mohl byste poslat dopis?" Potká se s jeho zaskočenýma očima. 

"Co-co prosím?" 

"Do-pis!" Opakuje Hide a pořádně artikuluje, protože ten pán asi netuší, co takový dopis je. 

"Já jsem vám rozuměl, ale odsud se dopisy neposílají, já tady sepisuju rýži…!" Koktá ten chlapík. Hide zavrtí hlavou. Jak se pro Kami sepisuje rýže? 

"Máte přece pero, papír i inkoust." Ukazuje Hide. 

"Je to jenom pár vět." Nedá si to vysvětlit. Nemá ani ponětí, kde je tady pošta, holuby nebo kdo ví co, ani neví, kam by to měl poslat. Nakonec vyloví z rukávu maličkou zlatou sošku. Ten stařík málem spadne po zádech napřed ze židle, ale očividně to funguje, protože už se po ní natahuje.

"A kam to psaní chcete poslat?" Vyptává se na adresu. Hide se zamyslí a velmi vážně si zamne bradu. 

"Znáte kněze Taijiho?" 

"Ne, to bohužel neznám, pane." 

"Tak tam přesně to pošlete." Řekne Hide. Chlapík rychle zamrká. 

"Napište tam… napište..." Co se píše ženě do dopisů? 

"Že jsem v pořádku a že se vrátím brzy. Že ji zdraví Meisa!" To by Hitomi mohlo zajímat! A všechno jí dojde. Pak se prostě otočí a vrací se k bráně. 

"Pane!! Pane počkejte, pane!!! A jak vás mám podepsat?!" Volá za ním ten chlapík, ale Hide už stojí přesně mezi překříženými naginatami a strká hlavu za ně, aby viděl, jestli konečně někdo jde.

Uruha, Aki

Život v paláci plynul svým vlastním tempem. Vypadlo to, že se tu neustále něco děje a Uru by nemohl být spokojenější. Od chvíle, když ho jeho otec dovedl do svého domu a představil toho druhého, se jeho život změnil k tomu nejlepšímu, o čem nikdy ani nesnil. Ne, nesnáší vzpomínky na tu dobu a vážně by se naštval, kdyby mu to někdo připomněl. Nyní byl někým, před kým se ostatní klanili a oslovovali ho s úctou, kterou si...No samozřejmě, že zasloužil. Hyde ho vychoval dobře, nikdy mu nic nechybělo a nikomu by vědomě neublížil, i když se mu líbilo, když mu sloužící nosili věci a cupitali za ním. Přesto byla jeho povýšenost a ego legendární a nebál se říct, pokud se mu něco nelíbilo. I jeho druhý otec se opravdu snažil a díky němu si věřil mnohem víc, jenže o to mělo i vedlejší dopad, díky tomu, jakou měl Uru povahu. Nepřišlo mu to špatné, cítil se tak velmi dobře. Rád se hezky oblékal a nosil nákladná kimona čistě proto, že si to mohl dovolit. Díky Hydovi se uměl pohybovat a jeho úklony byly dokonalé, stejně jako chování před těmi výše postavenými. Uměl výborně jezdit na koni a stejně tak dokázal dost dobře vybojovat, ale nebyl to zrovna jeho oblíbený koníček. Radši se držel v paláci a užíval si slavností, dobrého jídla a výborné zábavy. Měl za sebou už několik rozhovorů s Hydem, který ho nabádal, velmi nenápadně a hezky samozřejmě, aby byl pokornější a víc si vážil věcí, které kolem sebe má. Nic neřekl, odkýval mu to, ale myslel si své. On si toho přece váží. Miluje drahé věci, jejich sluhy, kteří pro něj dělají prví poslední a taky blýskavé šperky. Co je na tom špatného? Něco nejspíš bylo a Hyde byl přesvědčený o tom, že Kami v tuto chvíli zasahují. Kolem Uruhy se hromadily zvláštní nehody, které nikdo nedokázal vysvětlit. Jeho sloužící mizeli, děli se jim podivné nehody a nikdo u něj nevydržel příliš dlouho. Postupem času u něj ani pracovat nechtěl. Hyde s tím samozřejmě byl i za Akim a probírali to opravdu dlouho. Ani jeden z nich nenašli řešení, mohli pouze doufat, že změna Uruhova chování s tím pohne. Jenže Uru se změnit nechtěl. Dnešní den si užil na trhu před hlavní bránou do paláce, kde se obvykle sjeli prodejci, aby nabízeli to nejlepší zboží. Něco málo si nakoupil, nechal jim v rukách opravdu hodně zlata a odnášel si drahé látky i šperky. Prostě kapesné, jak se patří. Ve svých nosítkách už míří zpátky, když se najednou zastaví. 

"Tady někdo chce, abych se v těch nosítkách upekl zaživa." Sekne panovačně, než vyhlédne ven, aby se podíval co se děje. Kočičí oči padnou na zvláštního…Muže?? Který střížím blokuje možnost jej pustit. 

"Nevidíš, že chci projet, ustup mi z cesty. Co to máš na sobě? No radši nic." Ozve se pevný hlas a ve zvýrazněných očích se zablýskne. Pak zmizí uvnitř stejně rychle, jako se objevil. To je zase den. Nakonec se mu podaří projet, aniž by znovu vyhlédl a zamíří rovnou do svých momentálních komnat, které využívá, když je v paláci a tady je v poslední době hodně často.

Aki tento den tráví v zahradě a rozmlouvá s velitelem stráží v paláci. Po chvíli je vyruší mladík, který je o pár hodností níže s informací, že u brány je podivný muž, který chce dovnitř. Císaře by s tím neotravoval, ale svého velitele informovat musel. Aki se do toho vloží, a když si vyslechne popis muže, jeho oči se usmějí. Výraz ve tváři se však nezmění. 

"Vyřídím to osobně." Pozvedne hlavu, když vydá příkaz, aby ho doprovodili. Nejradši by šel sám, ale to nejde. Celé procesí dorazí k bráně a stráže jim ustoupí z cesty. Aki pokyne svému doprovodu, aby mohl projít, a pak ho konečně uvidí. Ano, nikdo jiný by takto vypadat nemohl. 

"Hide-san." Osloví ho s přátelským podtónem. Neviděli se tak dlouho, a přesto to nedokázal říct jinak. Nikdy nezapomene na dobu, kdy s ním strávil několik chvil po smrti Seny. To, co mu tehdy řekl, byla jedna z mála věcí, která mu dodala sílu do dalších dnů. Nebál se ho jako ostatní, cítil k němu velký respekt.

"Vítej v paláci, rád tě vidím." Naznačí mu úklonu a pobídne ho, aby jej následoval.

"Omluv mé stráže, jen plní svou povinnost. Řekl bych, že kdybych to věděl, připravím se na tvůj příchod, ale oběma je nám jasné, že to se nikdy nestane." Myslí samozřejmě to, že by se předem ohlásil. Nechá ho klidně kráčet vedle sebe. Jsou věci, které si jako císař může dovolit a Hide má k bohům blízko, ostatní si můžou myslet, že si vyšší moc nechce rozzlobit. 

"Poslali tě Kami nebo máš něco na srdci? Pokud to první, vlastně bych to pochopil." Narazí na události v paláci nebo spíš kolem Uruhy, ale zatím víc neprozradí, ne před ostatními. 

"Pokud to druhé, doufám, že bude v mé moci ti vyhovět." Téměř neznatelně pozvedne pravý koutek tak, aby to viděl jen on. Mezitím dojdou do jednoho z menších a velmi pohodlných salónků. Aki nechá připravit občerstvení pro oba a samozřejmě nesmí chybět ta nejlepší pálenka, která je v paláci k sehnání.

Hide

Na druhé straně chodí hodně lidí, ale nikdo z nich nemíří směrem k němu ani nevypadá, že si ho všiml. Za to si ho všiml někdo za ním v nosítkách, ale Hide tomu nevěnuje pozornost. Za svůj život okolo něj prošlo tolik lidí, že by se musel zbláznit, kdyby si měl všímat všech a nedej bože si jejich slova brát k srdci. Nespokojeně mlaskne s pozorností stále upřenou na vnitřní nádvoří. Většina lidí byla dost pošetilá na to, aby se ho pokoušela dráždit nebo nad ním ohrnovala nos, ale ani tohle už nijak zvlášť nevnímal. Poznal sám od sebe, o koho zakopnout a o koho vůbec. Některé existence byly zkrátka zbytečnější, než jiné. Ohlédne se až ve chvíli, kdy dotyčný znovu promluví. Na malou chvíli ho zahlédne a cosi s ním vnitřně silně škubne. Není to proto, jak vypadá nebo co mu snad říká, ale proto, jak na něj Kami doslova zakřičely. Ještě neví proč, ale podobně silná cukání míval naposled snad v dobách, kdy panovala Velká válka a kdy se potkával s lidmi jako byl Enishi… Dnešní lidé už na něj nejspíš zapomněli a snad je mu konečně země lehká, ale tu duši by nikdy nechtěl přivolat zpět. Nikdy nepomáhal lidem zadarmo. Panovačným lidem nepomáhal vůbec. Tomuhle nejspíš nebylo pomoci. Ustoupí, aby Uruha mohl okázale projet dovnitř a ještě chvíli se za ním dívá. Nepříjemný pocit poleví a posléze úplně pomine. Dlouhou dobu se opět neděje vůbec nic, snad jenom kromě ujištění, že jeho dopis byl odeslán, ale když se objeví císař osobně, Hideho obočí jde prudce nahoru. Není sám, kdo se tomu diví. Lidé padají čelem k zemi, opírají ho o mramor a dláždění a on… stojí jako obvykle. Teprve když k němu Aki dojde a pozdraví ho jako první, hluboce se mu ukloní. Ostatně si to zaslouží a rozhodně ne proto, že je císařem. Tady Kami zpívají úplně jiné písně. Dost osamělé. Ani tomu nedovede pomoct. Řekl by mu, že bordel je kousek odtud, ale nemělo to smysl. Dlouhé roky nemělo… A urazil by tím jeho ženu. Když ho Aki vybídne, aby šel s ním, drží se o krok za ním, jak se sluší a patří a po očku se rozhlíží po všem a všech, co je k vidění. I za nimi se lidé zvědavě otáčejí. Hide se jen pro sebe usměje, když Aki zmíní nemožnost příprav na jeho návštěvu. 

"Víš, že nic nepotřebuji. Není třeba nic chystat." To byla pravda a zároveň vůbec ne. Hide si rád říkal o roztodivné dárky a potřeby, ale takový už byl. Samý protiklad v jednom celku. Aki s ním srovná krok, což je docela příjemný kompliment a dál jdou vedle sebe. Jakmile se ho Aki zeptá, co tady pohledává a že by vlastně tušil, pokud jde o bohy, ta věta ho překvapí a znovu se ozve ten zvláštní pocit. Rád by řekl, že neví, ale začíná tušit. Jakmile vejdou do nitra paláce, padne na Hideho podivná tíseň. Daleko raději zůstává venku a v přírodě, než zavřený mezi takovými velkými zdmi, ale je to jenom stihomam. Těch je taky plný. Kradmo se rozhlíží, jako by už v životě neviděl mnohem horší věcí a pak se posadí na zabuton. 

"Po pravdě jsem se před pár dny prostě zvedl a šel. Nikdy nad tím nijak zvlášť nepřemýšlím, ale možná někdo mou pomoc potřeboval tak moc, že mě sem přivolal, i když o tom vědomě třeba ani neví." Prohodí a zkoumavě sleduje Akiho tvář, protože ten zřejmě naopak ví docela dost. Nemusí jít o stejnou záležitost, ale náhody neexistovaly. Teď už by Hitomi jistě chápala, proč musel jít. Napíše jí o tom v příštím dopise, pokud si na to vůbec vzpomene. 

"Jak se mají děti? Ne, počkej… vím, že dobře." Na chvíli se odmlčí. 

"Vím to proto, že vypadáš jako vždycky a nikde nevisí černé vlajky, ne proto, že mi to řekli Kami." Ušklíbne se. Na tohle jeden nemusí být detektiv a pokud nejde o život a zdraví, nejde o nic. 

"Daleko víc mě vlastně zajímáš ty sám. Není ti trochu málo na podobné postoje? Já vím, všechno bude vedle něj málo, ale přesto… hmm… tvoje žena mě musí nenávidět..." Klidně rýpe do vzpomínek, ale podle něj Aki sesychá jako větývka a ještě ho bude potřeba. Úplně zbytečně tady sesychá, protože Sena už se nikdy nevrátí. Dobře… byl tady tehdy, když dostal Aqui svůj náramek a možná otravuje pořád. Nechce vyvolávat jeho duši. Nechce, aby Aki věděl, že to jde. Jakmile se objeví pálenka, ani nepočká, až mu služebná nalije, natáhne po lahvi i kalíšku obě ruce a už si ji přitahuje k sobě.

Aki

Aki se tváří, že lidi kolem, kteří se mu hluboce klaní, vůbec nevnímá. Musí to tak být, už si na to za ty roky celkem zvykl. Nepřekvapí ho, když to Hide neudělá, spíš ho to vnitřně potěší. Jsou to jakési jistoty, které dodávají jeho životu smysl, i když by je možná nikdo jiný nečekal. Nemusel by se ani poklonit a Aki by mu nic neřekl. Pro něj by mělo větší smysl, kdyby se Hidemu ukláněl hlouběji on sám. Už viděl, čeho je schopný a rozhodně má jeho upřímný obdiv i respekt. Cítí se zvláštně pod jeho pohledem a asi tuší, co se mu prohání hlavou, ale od těch dob, kdy se potkali poprvé nebo spíš od toho setkání, které si opravdu dobře pamatuje, se toho příliš nezměnilo. Na jeho slova o tom, že není nic potřeba chystat, jen přikývne, ale…+Kdyby však v paláci nebyl ani hlt pálenky, to by se ti moc nelíbilo.+ Dělá si z něj takovou přátelskou legraci alespoň v hlavě, ale navenek se tváří úplně stejně. Chvíli se dívá na desku stolu před nimi, než k němu zvedne pohled. Zdá se, že Kami ví přesně kdy Hideho poslat a nebýt toho, tak mu za pár dní, možná týdnů opravdu napíše, aby přijel. Situace začíná být pomalu ale jistě neúnosná a on je císař, měl by si poradit. Ano, je schopný si poradit se vším okolo, vychovávat své děti, ale se sebou samým si nikdy pořádně neporadil. Jenže to ví jen ti nejbližší a nejspíš i Hide. 

"Možná, že dotyčný o tom opravdu neví, možná mu to v tuto chvíli alespoň vrtá hlavou, ale já tuším, že se tu děje něco, s čím si sami nedokážeme poradit, i když mí poradci tvrdí něco jiného." Nakloní hlavu na stranu a je nad slunce jasné, že on jejich názor nesdílí. Podle něj se tu usadil vyšší moc, se kterou ani on, císař nedokáže bojovat bez pomoci někoho povolaného a ten je právě tady. Nadechne se, aby mu odpověděl na jeho otázku, ale Hide si odpoví sám. Koutky mu to zlehka vyžene nahoru. Teprve když osamí úplně a nejsou tu žádní sloužící, znatelně se uvolní a povolí i výraz v jeho tváři. V ten okamžik vypadá mladší, než ve skutečnosti je. Tiše se zasměje, na jeho vysvětlení, jak to ví. Zarazí se trochu, protože Hide jde rovnou na věc a chce rozebírat jeho nitro. Podle Akiho to nemá smysl. Naučil se s tím žít a uchovávat si bolest jako vzpomínku na Senu. Nechce, aby to kdy zmizelo, je tak spokojený, protože si dokáže vybavit ty nejlepší chvíle s ním, stejně jako pocit, jak moc ho miloval a miluje stále. Smutek v jeho očích jen dává okolí najevo, že si něco málo zažil i přes to, že není nejstarší. 

"Hide-san." Začne pomalu a na chvíli od něj odvrátí pohled. 

"Oba víme, že Keiko by si zasloužila mnohem víc, přesto si troufám tvrdit, že jí dávám maximum, čeho jsem schopný. Myslím si, že není limitováno věkem, jak se k podobným událostem postavíme. Oba víme, že díky tomu, co se stalo, jsem tím, kým jsem a můžu vládnout, jak nejlépe dokážu. Nechci zapomenout na nic z toho. Ten stín bolesti mě nutí pokračovat dál a prostě to nevzdat. Mám nádherné děti, krásnou ženu, která chápe, co se uvnitř mě každý den děje. Bez ní bych také vládnout nemohl. Co víc vlastně člověk potřebuje k životu?" Pousměje se, když se mu podívá do očí. Samozřejmě si všiml, jak pálenku přitahuje k sobě a výrazně jej to pobavilo. 

"Mám se prostě výborně, jak jen to jde. Jen mi pořád dělá trochu starosti Aquiho zdraví." Obrátí jejich konverzaci jiným směrem. Na téma Seny a Akiho bolesti v nitru už diskutovali několikrát a on si stojí pořád na tom, že tento směr je pro něj to nejlepší. Nepřišel nikdo, kdo by ho donutil přemýšlet jinak. 

"Pamatuješ si Tamakiho?" Zeptá se Hideho, protože se s ním potkal, i když byl Tama hodně mladý. 

"Ten kluk dělá samé potíže. Ostatně z toho nikdy nevyrostl. Pro tentokrát jsem ho za trest nechal v paláci. A představ si, že lhal všem kolem, jen aby dělal Aquimu osobního strážce." Tváří se nadmíru pobaveně. 

"Vlastně jen čekám, co se jeden od druhého naučí." Prozradí mu něco víc, než všem ostatním. 

"Nicméně k tomu proč si myslím, že jsi tady." Vrátí se obloukem k jádru problému.

"Jde o Hydova syna. O Uruhu. Poslední týdny se kolem něj dějí zvláštní věci a postupně se to stupňuje. Ne, není to nic pěkného a začíná tu jít o zdraví jeho okolí." Položí dlaně na stůl. 

"Hide-san, rád bych tě požádal o pomoc. Jsem přesvědčený o tom, že jsi jediný, kdo to dokáže." Podívá se na něj naléhavě.

Hide

Hide sám sobě nalije a hned do sebe jeden kalíšek obrátí. V žaludku se mu rozlije příjemné teplo a mezitím poslouchá Akiho vyprávění. Teprve když nalévá druhou várku, nalije i jemu a uctivě mu kalíšek podá. Začíná mít nepříjemné tušení, kam by Aki mohl mířit. Ještě si pořád není jistý, že je to ten od brány, ale to vnuknutí bylo tak silné a Enishi byl vlastně posedlý taky. Jenom trochu jinak. Hide už dlouho nic podobného neviděl. Nebylo to normální, aby se nějaký duch u někoho usadil jenom tak, když neprovedl nic zlého nebo se nepotloukal na zlých místech. Nechce se mu pátrat po tom, jak se to celé stalo, nechce se mu s těmi silami mluvit vůbec, ale očividně začínají trpět nevinní a jestli to řádění někdo nezastaví, tak tohle byl pořád jenom začátek. V časech Velké války viděl mnoho mutantů, psychopatů, co dávno nebyli lidmi a málo kdo se jim dovedl postavit a tohle by se mohlo časem stát i tady. Hide si promne tvář. Jak by mohl nepít, když celý život čelí podobným věcem? Pamatuje si každou a nemusí jít nutně o skvělé přátelé jako před nedávnem… Proč jen ho Kami nenechají být? Proč ho k tomu vždycky znovu pošlou? Najednou je rád, že Hitomi o ničem neví. Nesmí se k paláci ani přiblížit a už vůbec ne těhotná. Hide ještě netuší, proč se objevilo jeho dítě, kdo to je, co chce, nebo jestli tohle zdědí a jeho čas konečně přišel, ale nic z toho ji zatím netrápí a trápit ani nemusí. Hitomi netušila, co je zač. Ne v plném rozsahu. Netušila, kolik je mu let a co všechno má za sebou. 

"A co přesně říkají tví poradci?" Může to být legrační, ale někdy bylo dobré vyslechnout si, jak se na to dívali. Pak si poslechne i Akiho obvyklou odpověď na to, proč se vyhýbá lásce. Jistě Keiko taky miloval, ale prostě trochu jinak. Ne tak, jak by muž ženu milovat měl. Ale kdo byl on, aby mu o tom kázal? Sám se lásce dlouhé roky vyhýbal. Sám si v sobě nese něco velmi podobného. O tom Aki neví. Zahloubá svoje dlaně do protilehlých rukávů a na chvíli se ponoří do vzpomínek. 

"Máš pravdu." Řekne mu nakonec, protože kdyby řekl cokoliv jiného, byl by pokrytec. To všechno se muselo stát, ale stejně se domnívá, že tohle ještě není všechno. Nechá si však další podobné myšlenky pro sebe a přestane ho trápit. +Třeba budeš mít taky ženu a krásné děti...+ Napadne ho a pousměje se. Řeč se pomalu stočí na císařského prince a Hide pokývá hlavou. Ano, Kami si od Aquiho brali hodně a nebylo jasné, proč nebo kam až by to mělo zajít. Všichni cítili, že ten chlapec byl na trůnu správně, ale zároveň jako by byl jednou nohou v záhrobí a Hide se domníval, že za to vlastně může Sena a to, že toto místo nikdy neopustil. Jako by byl s Aquim nějak ve spojení a ani jeden tak nemohli plnohodnotně odejít do svého světa. Neděly se podivné věci i okolo něj? Rodiče to ale očividně nedokázali příliš vnímat. 

"Ano, pamatuju se na něj." Přikývne. Byl malý kluk, když ho Hide viděl. Rozený potížista, ale v jádru nejspíš dobrák. Hide se na něj nikdy nijak zvlášť nesoustředil, ale když se dozví, že se až moc stará o prince, pozvedne obočí. Takové osoby už nebyly obyčejné, měly tady úkol. Hide si znovu promne tvář. Od kdy dělá císařského rádce a pomocníčka? Nechtěli by po něm náhodou, aby se sem rovnou odstěhoval, dělal Akimu jasnovidce a všichni žili šťastně až do smrti? +Bolí mě hlava. Chci domů.+ Pomyslí si teskně a raději se pořádně napije a hned si zase dolije. Z ničeho nic vyprskne smíchy. 

"Myslíš, že se spolu budou učit?" Proč chce asi mladý kluk plný život trávit tolik času s překrásným princem? Aqui měl v sobě Senovu esenci, tak to bylo. I když jeho nikdy nebyl. Tohle by asi Akimu jako jeho tátovi neměl říkat, ale kruci… Vyprskne znovu. Aki znovu ve velkém změní téma a jde rovnou ke své žádosti vůči Hidemu. Hydův syn. Hide zvážní a znovu si promne tváře. Ne… tohle prostě nechce dělat. Ví moc dobře, kdo je Hyde, však znal Isseye dost a dost a stejně tak dobře ví, s kým Hyde žije. Přivedli si domů nějaké dítě. Tohle dítě… Dívá se dlouhou dobu do desky stolu a mlčí. Jakmile bude jednou souhlasit, už se to nebude dát vzít zpět.

"Jde o zdraví?" Vyzvídá opatrně.