Aoi x Kazuki - Zdálo se mi o tobě. - část 2.

(ulice)

Aoi

Aoi se za chůze zamyslí a pokývá hlavou. 

"Vaření to úplně nebude, ale mohlo by to být v kuchyni." Řekne mu a rozhodne se vyrazit na první místo. Někdy to klapne. Upřímně zadoufá, že nebudou objíždět celé Tokyo po zbytek několika následujících týdnů a škemrat doslova u cizích lidí. Kdyby si Kazukiho vzal pod křídla nějaký jeho známý, byl by mnohem klidnější. Zatváří se trochu zaskočeně, když mu Kazuki řekne, že mu to sluší. Tiše poděkuje a pokračuje k zámečnictví. Je to několik bloků, ale byl nesmysl chodit kvůli tomu do metra a proplétat se městem autem se dneska časově vůbec nevyplatilo. Čekal podobnou reakci ohledně příbuzenstva. Kdyby Kazuki chtěl, vyhledal by jejich pomoc dávno. Aoiho by zajímalo, co se stalo, že se s nimi nechtěl vidět a raději přežíval na ulici, ale ještě mu to nepřišlo jako ten pravý čas, aby otevíral možné rány. Kromě toho se zatím teprve seznamovali a nacházeli si k sobě cestu. Dnešek by se měli pokusit si užít a ne se rýpat v těžkých tématech. Přikývne na jeho slova ohledně toho, že se bude snažit všechno napravit a zbytek cesty jdou mlčky. Aoimu to nepřekáží, nepřipadá mu na tom nic špatného, spíš naopak. Mlčet bylo pro některé lidi umění, on to často nazýval souzněním. Nepomyslel by si, že to Kazuki umí, ale očividně ano. Jakmile ho před zámečnictvím chce opustit, zmateně se za ním ohlédne, ale zastavit ho nestačí. Na několik vteřin dostane strach, že to byla výmluva, aby mu Kazuki mohl utéct. Nestalo by se mu to poprvé. Ale kdyby chtěl, Aoi neměl právo ani možnost přinutit ho zůstat. Navíc by ho Kazuki mohl nahlásit a to už by ho nejspíš s jeho vroubkem poslalo za mříže. Musí mu věřit. Musí si věřit navzájem. Chvíli stojí na chodníku, než zajde dovnitř a vyřídí svou objednávku. Klíče nebudou hned, kvůli bezpečnostnímu zámku, ale zaplatit musí předem. Nakonec se Kazuki doopravdy vrátí a společně vyjdou zase ven. Aoi si musí přiznat, že se mu ulevilo a proto si v první chvíli ani nevšimne, co si Kazuki přinesl. Teprve když s tím medvídkem zamává před jeho očima, zaostří na něj. Po tom poděkování mu dojde, že to je dárek a umí si dát dobře dohromady, co to pro Kazukiho znamená vzít svých pár drobných a utratit je za něco nedůležitého, co není pro něj. Ten medvídek měl najednou hodnotu zlata. I proto na něj Aoi chvílí hledí s mírně pootevřenou pusou. Druhým důvodem bylo, že on dárky nedostával. Od koho taky? Opatrně po medvídkovi natáhne ruku a převezme si ho. Chvíli ho drží v dlani a prostě si ho mlčky prohlíží a pak se doopravdy pousměje. 

"Doufám, že mi tím nechceš připomenout, jaký jsem mrzout." Řekne a připomene mu rozhovor, ve kterém si z něj s Yumetem utahovali. Kde by ho napadlo, jak se moc se mu líbí? 

"Děkuji." Řekne mu upřímně a konečně medvídka uloží do taštičky. Je z toho trochu na rozpacích. 

"Mám známého v jednom malém bistru. Není to úplně v centru, ale není to žádná nebezpečná čtvrť. Zastavují se tam dělníci z práce." Ne, není to nóbl podnik pro lepší lidi, dokonce ani pro střední třídu, ale majitel je slušný člověk. 

"Chtěl bych se ho zeptat, jestli by tě nenechal v kuchyni. Nemyslím si, že tě bez průkazu a smlouvy nechá vařit, spíš by šlo o nádobí, dodávky zboží a další pomocné práce, ale bylo by to blízko tomu, co jsi říkal. Mám jen strach, že je slušný až moc." Jde samozřejmě o zaměstnávání nezletilého na černo. 

"Asi by nám nedal moc, ale lepší, než nic. Než se třeba rozkoukáš sám a napadne nás něco jiného." Dodá a tentokrát už do metra míří. Čeká je asi půl hodina v soupravě. Tahat bedny se zbožím nebylo lehké. Aoiho trocho štvalo, že mu nemůže zařídit místo v kanceláři, jako má on, ale měl sám co dělat, aby se tam udržel, natož aby tam měl vlivné přátele.

Kazuki

Ani ve snu by Kazukiho nenapadlo, že by Aoi mohl mít strach kvůli jeho možnému útěku. Cítil se v jeho společnosti víc, než dobře. Neměl důvod mu utíkat, teď už ne. Možná kdyby začali trochu jinak a všechno si vysvětlili hned v první chvíli, nestalo by se to ani napoprvé, ale to teď nemá smysl dál rozebírat. Kazuki rád daroval věci ostatním, kdyby na to měl, rozdal by se asi mnohem víc, ale teď je méďa jediná věc, kterou mu může věnovat. Je to možná trochu dětinské, ale stejně ho to neodradilo od toho, aby mu ho koupil. Teď když mu ho dává, ho přece jen napadne, že to možná nebyl dobrý nápad. Kdo ví, jam se na to Aoi bude tvářit. Pozoruje jeho výraz a snaží se odhadnout, co přijde. Jeho reakce ho ale zastihne trochu nepřipraveného, Nečekal, že ho tím tak moc dostane. Byla to přece jen taková hloupost. Určitě dostal mnohem lepší dárky a taky hodnotnější. Vážně si to myslí. Ostatně, kde by mu dárky dávat nechtěl. Kazuki ho zná asi den a stejně si nedokázal pomoct. Trochu se zarazí, když mu Aoi připomene jejich včerejší špičkování a zatváří se jako nevinnost sama. 

"Ty jsi mrzutý? Ještě jsem asi ani nestihl všimnout." Zahraje to do autu, ale přece jen mu to nedá. V očkách se mu blýskne, na tváři se objeví jeho typický úsměv. Je jasné, že tohle nedokáže přejít jen tak. 

"Spíš roztomilost." Dodá, aby bylo jasné, nad čím přemýšlí. Pořád má nutkání ho zkoušet vyvádět z míry. 

"Ostatně viděl jsem tě, jak se probouzíš, to pak nejde jinak." Dojde na další podle něj rozhodně nevinný kompliment a za vteřinu už se tváří tak, že nic podobného vůbec nevyslovil. 

"Není vůbec za co." Doplní ještě na to poděkování. Pak na něj stočí zvědavé oči, když vykročí směrem k metru. 

"Vážně bych mohl pracovat v bistru?" Vypadá tím nápadem nadšeně. Klidně tam bude jen umývat nádobí, to mu vůbec nevadí. Hlavně, když bude na místě, kde se opravdu vaří a třeba se něco naučí. 

"Jasně." Vypadá na vteřinu zklamaně, protože je pravděpodobné, že to majitel odmítne. Sehnat práci v Kazukiho věku byl opravdu oříšek. Ostatně sám už s tím měl zkušenosti a věděl, že většina by ho poslala pryč. Proč by si taky měli dělat problémy, když to není nutné. 

"Určitě to chci vyzkoušet. Budu tam klidně od rána do večera, jen abych přinesl pár yenů navíc." Ujistí Aoiho, že udělá maximum proto, aby nebyl na obtíž a možná zaměstnavatel si nestěžoval. Ostatně pokud už ho někdo zaměstnal, byl s ním většinou spokojený. Na vyhazov došlo ve chvíli, kdy měla přijít nějaká kontrola. S tím už Kazuki nic nedokázal udělat. Jakmile se nasoukají do metra, které je přeplněné…Je pravda, že toho teď může beztrestně využít a stojí Aoimu opravdu blízko. Chvíli se ho snaží nedotýkat, i když mu dochází, že by moc chtěl, ale tlačící se lidé to vyřeší za něj a za pár okamžiků už se na něj tiskne. Zvedne k němu oči a opatrně se pousměje. 

"Uvidíme, jak to půjde. Třeba se najde i něco jiného, kdyby tohle nevyšlo. Dělal jsem už i ve skladu s barvami. Tam jsem tahal všechno ručně. Vydržím hodě, i když na to nevypadám." Prohodí k jeho překvapení celkem pevným hlasem, i když ho uvnitř sžírají rozpaky. Být Aoimu tak blízko…Naplno teď vnímá, jak moc se mu líbí a že to je tak nějak od první chvíle, kdy si uvědomil, že po něm nic zlého chtít nebude. Nadechne se, aby řekl ještě něco, ale zase do něj někdo strčí. Sice se omluví, ale Kazuki ho skoro neslyší. Teď už má dlaně na Aoiho ramenou, jak se leknutím pustil úchyt nad hlavou. Tiskne se na něj celým tělem a vážně přestává vědět, jak se dýchá. Hledí mu upřeně do černočerných očí, ve kterých se dokonale ztrácí a na tváři se mu objeví trochu omámený úsměv. 

"Přiznej se, že tohle jsi měl celou dobu v plánu." Broukne tiše. Je to takový pokus o vtip, ale moc mu to nejde. Musí se soustředit na úplně jiné věci, jako jsou Aoiho oči, rty, které má tak hrozně blízko a taky tělo, které rozpaluje to jeho asi tak na tisíc stupňů. Tváře už mu podle toho rozhodně hoří. Vždycky na pár vteřin těkne rozpačitě pohledem dolů, ale tím si moc nepomůže, protože pak kouká na konkrétní místa a tak je zase rychle vrátí nahoru do Aoiho tváře. Ne z toho vážně není úniku a teď už ani nemá místo, kam by ustoupil, protože souprava se zase o něco víc naplní.

Aoi

Trvá to asi dvě vteřiny a Kazuki už je zase v kondici se svými poznámkami. Aoi nad tím protočí očima, moc dobře je včera slyšel. Jenže jak dojde na to, že je roztomilý při probouzení, doopravdy zakopne a vrhne po něm vyčítavým pohledem. 

"Ty ses prostě rozhodl, že si užiješ všechny moje slabé stránky, že?" Řekne mu a myslí tím to, jak si Kazuki rochní v Aoiho neschopnosti na ty věci nějak pohotově reagovat a místo toho se jimi nechává pořád dokola vyvádět z míry. Už by na to měl být připravený, totálně nad věcí, má přece Yumetovo školení, ale ono to nejde a on netuší proč. Aoi trochu nešťastně pokrčí rameny. 

"Snad." Prohodí, protože na Kazukim je vidět, že by se mu to doopravdy líbilo. Nechce, aby musel někde kopat příkopy nebo jezdit s rybářskou lodí. To byly hnusné práce, většinou pro cizince a míšence, prostě trochu podřadné. Kazuki už zase přepíná z módu malý drzoun do módu největší slušnost a ochota a Aoi si nad tím musí v duchu povzdechnout. To už scházejí schody dolů do podzemky a o pár minut později už nastupují do metra. Tokyské metro bylo v konkrétní hodiny přecpané k prasknutí. Teď bylo ráno, všichni spěchali do práce a podle toho to vypadalo. Jenže Tokyo mělo tolik pracovních dob, že prázdné vlaky jezdily jen malou část dne. V dopravní špice museli průvodčí v bílých rukavičkách lidi doslova cpát dovnitř, ale ještě zajímavější bylo dostat se zase ven. Dav nebyl ochotný vás pustit, nedej bože vystoupit a bylo kolem toho dost neurvalosti. Nastoupit se jim podaří ještě celkem bez problémů, ale jakmile se k nim přihrnou další lidé, nezbude jim, než se začít mačkat. Na tohle byli všichni tokyčané zvyklí a bylo to jediné místo, kde bylo přípustné doslova se objímat s úplně cizími lidmi. Někdo si u toho zvládal ještě číst. Aoi byl upřímně rád za to, že se k němu mačká zrovna Kazuki, než někdo zcela cizí. Dívá se někam přes jeho hlavu do prázdna a jednou rukou se snaží držet madla nad hlavou, ale není pevné a s tím, jak se vlak komíhá a dav se přelévá sem a tam, má stejně problém zůstat tak nějak stát. Ne, že by měl kam udělat krok. Jakmile na něj Kazuki promluví, krátce se podívá dolů do jeho tváře, pousměje se a zase pohled zvedne. Do soupravy přistoupí zase pár lidí, všechno se ještě zmáčkne a pak přijde menší náraz a Kazukiho ruce kolem jeho krku. Jak se má soustředit na nějaké povídání o barvách? Dojde mu, že na sobě cítí jeho pohled a jakmile se na něj znovu podívá a uvidí ten konkrétní úsměv, trochu mu všechno dojde a do tváří se mu začne hrnout červeň. +To tedy neměl!+ Utrhne se na něj v duchu, ale není schopný vyslovit nějakou hlásku nahlas. Kazuki je roztomilý, jeho hlava začíná přijímat fakt, že se mu Aoi líbí a taky si moc dobře uvědomuje, že je dítě v tísni a jemu je přes třicet. Ne, žádné románky!! Kam by tohle došlo? Jako by nestačilo, jak moc trpí jeho reputace, ještě aby byl za pedofila, co ovlivňuje psychicky vyčerpaný dorost. Kazuki ani neví, jak složité myšlenky se prohánějí jeho hlavou, zatímco ta půl hodina utíká nekonečně pomalu, zatímco jeho společnosti asi zase neskutečně rychle. Nakonec je potřeba, aby oba vystoupili a Aoi se jako tank začne prodírat davem. Musí u toho chytit Kazuki pevně za ruku a ramenem si klestí cestu, zatímco jeho vede za sebou. S několika omluvami a jedním neurvalým vražením do lidí, aby alespoň nějací vystoupili se jim nakonec podaří dostat ven. Ještě jsou v podzemí, ale Aoi se zhluboka nadechne, jako by to do teď nešlo a pak se vydá s davem ke schodišti. Pořád ho drží, ještě nejsou venku! Někteří lidé se pohoršeně otáčejí, protože to může působit jen jediným dojmem. Aoi to zatím nevnímá.

Kazuki

Nad Aoiho otázkou jen zavrtí hlavou.

"Ne, já přece vyzdvihuju tvoje silné stránky." Uculí se na něj s nevinným výrazem v očích. Aoi by určité věci měl brát jako pozitiva, protože podle Kazukiho je tak ostatní vidí, ale to bude asi běh na dlouho trať. Na jeho snad jen kývne hlavou, protože je mu jasné, že tohle Aoi příliš neovlivní. Je jen na majiteli, jestli to riskne a zaměstná ho nebo ne. Je vděčný, že to vůbec jdou zkusit a on by mohl chodit normálně do práce a nemusel by spát venku. To je teď momentálně jeho nejvyšší cíl. Možná ještě přivádět dál Aoiho do rozpaků, protože pořádně vynadáno za to ještě nedostal. To je hlavní podnět k tomu, aby v tom bezostyšně pokračoval. Však Aoi přijde na to, že jsou to vlastně komplimenty na jeho osobu, i když to s jeho povahou asi bude trvat déle, než se původně zdálo. S jeho talentem na smetávání pozitivních věcí ohledně něj samotného ze stolu rozhodně. Kazukimu není úplně příjemné, když se na něj zezadu někdo lepí. Je to trochu vina i toho, jak se k němu doma chovali a taky toho, co zažil na ulici. Naštěstí to netrvá dlouho a jeho pozornost si krade Aoiho blízkost, která…To černoočko ani neví, jak moc mu teď zatápí. Kdyby mu viděl do hlavy, třeba by si konečně jeho komplimentů začal všímat a bral je vážně. Musí zapojit veškeré své ovládání, aby to nakonec nebylo i cítit. Počká až se na něj Aoi podívá a čeká, co mu na to řekne, ale nedočká se ani slova. Přepískl to a nebere to jen jako dobírání nebo ho přistihl při činu. Spíš to první, to je mu jasné, ale možná ho opravdu vykolejil natolik, že prostě neví co říct. Zůstane u té třetí varianty a obočí mu jde malinko nahoru, jak kdyby ho pobízel, aby mu opravdu odpověděl. To se ale nestane. Škoda. Byl vážně zvědavý, co mu na to řekne a vážně by nejspíš skákal radostí, kdyby alespoň trochu zčervenal. I když tady by nejspíš někomu šlápl na nohu, kdyby se pokusil povyskočit. Nicméně ruce z jeho krku nestáhne a pořád to zdárně maskuje za fakt, že už nemůže udělat krok nikam jinam a s tím, jak se na něj někdo lepí zezadu, už asi ruce dát dolů nemůže. Ne, že by mu to vadilo. Aoiho dál svým pohledem netrápí a skloní ho, aby se mohl dívat na jeho hrudník. V duchu si gratuluje za skvělý odhad, protože Aoiho postava je všechno, ale rozhodně není jako medvídek. A je zpátky u toho, že z něj bude mít brzo problém a zas takové dobírání praktikovat vážně nechce. Tedy ne v metru, kde je dalších milión lidí. +A jinde ano?+ Ptá se sám sebe pobaveně a málem nad sebou zavrtí hlavou. Tohle už je opravdu vážné. Nemělo by to být vůbec žádné, protože s Aoim není proto, aby cokoliv bylo, ale proto, že mu chce pomoct. Vlastně mu to přijde nevděčné a stejně… Kdy ho Aoi vezme za ruku a vede ven z metra, první na spojené dlaně jen nevěřícně zírá a ani nevnímá kolik lidí cestou porazí. Už jen to hejno motýlků, které cítí v břiše je dost usvědčující a co teprve to, co se mu prohání hlavou. Není schopný mu cokoliv říct, jen si to užívá a nemá v plánu ho pouštět dřív, než je to nutné. Kazuki po chvíli začne vnímat i pohledy okolí a místo toho, aby se styděl, se jen usmívá. Ať si klidně myslí, že jsou spolu. On sám si to taky chvíli myslet bude, aspoň na pár vteřin, než to Aoimu dojde. 

"Jé, podívej." Prohodí, když vyjdou z metra, ale ne, zatím ho nepustil. 

"Sem jsem chodil hrozně rád, můžeš si tu všechno poslechnout. Máme chvilku, že jo?" Ostatně nic o domluveném čase nepadlo a on tomu obchůdku nedokáže odolat. Tady se trochu projeví jeho neschopnost podobným věcem říct sbohem. Když by měl jít do práce, vyhne se tomu obloukem, ale ne teď, když má pocit, že je nic netlačí. Teď je to on, kdo ho táhne s sebou za ruku. Vejde společně s ním dovnitř. Je to takový malý, útulný krámek plný hudby, hlavně Cdček.

"Nevypadá to, ale mají tu snad úplně všechno." Rozplývá se dál a jeho nadšení rozhodně není přehlédnutelné. Samozřejmě, že si tu nikdy nic nekoupil, ale když měl chvilku, zašel si něco poslechnout. Majitel ho nikdy nevyhnal, asi nebyl jediný kluk, který si tu chodil jen tak poslouchat a měl pro to pochopení.

"Co máš rád?" Ptá se ho s krátkým pohledem přes rameno a ne, ještě pořád ho nepustil.

Aoi

Ano, tak by se na to Kazuki mohl dívat, ale Aoi ještě nepřišel na to, jestli to je pravda nebo jenom další dobírání. Na podobné věci by potřeboval nějakého poradce a to třeba Yumeto rozhodně není. A nikomu jinému by se stejně nesvěřil, takže mu nezbývá, než dál tápat. Kdyby jenom tušil, co všechno se Kazukimu honilo v metru hlavou, co s ním Aoiho přítomnost prováděla… nejspíš by se červenali oba dva zbytek dne a byli jenom schopni sedět na lavičce vedle sebe. Možná by zvládli dýchat. A to by ho ani ve snu nenapadlo, že si na něj Kazuki myslí tak moc, že by si třeba mohl jenom představovat, že spolu chodí. Tohle dělali dospívající lidé docela často a děti si zase hrávaly, že mají imaginárního přítele z řad nějakých celebrit. Ale aby Aoiho napadlo, že by mohl mít podobnou roli? Vyloučeno. Zatím si razí cestu z metra ven a jakmile jsou zase na denním světle, chce zamířit rovnou na autobus. Už jsou to jen dvě zastávky. Jenže Kazuki ho zarazí a ukáže na nějaký obchod. Aoi k němu trhne tváří, trochu se mračí, jak se jeho mozek nakopává k přemýšlení nad odpovědí na otázku, zda mají chvilku a býval by vážně řekl, že to rozhodně nemají, ale Kazuki už ho táhne ke dveřím. Aoi poslušně jde, ale je z toho celý rozčarovaný. Nejdřív chtěl mít vyřešené všechny starosti a teprve potom si užívat. Když neuspějí, budou muset na další místa a to se jim může stát hned několikrát. Tokyo bylo veliké, přejezdy trvaly dlouho a co když nakonec nic neseženou? Aoi další den dovolené neměl a Kazuki by se o všechno musel starat sám. Už jak mu oči padnout na věci vystavené ve výloze, je mu jasné, že to nebude návštěva na pět minut a že ho odtud potáhne… +Rozhodně mu nic nekoupíš!+ Nařídí sám sobě. S protočením očí v sloup vejde dovnitř a porozhlédne se. Nechá se Kazukim odtáhnout ke konkrétnímu regálu a jakmile ho pustí, aby se mohl věnovat Cdčkům, zaboří na protest ruce do kapes. Cítí na sobě pohled prodavače, ale teď si to nedovede spojit s možností, že by to mohlo být kvůli tomu, že sem přišli za ruce. Kazuki sem očividně chodil často a dosud bez něho, takže to muselo vypadat dost jednoznačně. Prostě nová láska. 

"Zajímavé je, že Tokyo je tak obrovské a my narazíme na tvůj oblíbený krámek doslova kousek od baráku." Jeli sem sice půl hodiny, ale to bylo pořád velmi blízko. Aoi ani omylem neznal všechny tokyské čtvrti a místa a tam, kde nepracoval a nebydlel, pro něj nastávalo naprosto cizí území. To aby jim to bistro vážně raději nevyšlo nebo bude Kazuki pracovat víc tady, než tam. Na vteřinu mu bleskne hlavou nápad, že by se snad i zeptal a ohlédne se po prodavači, ale pak to honem zamítne. Na tohle byli vždycky lepší známí… Prodavač to pochopí jako pobídku a vykročí směrem k nim. Aoi se musí zamyslet. 

"Mám rád Metallicu. Obecně rock a tvrdší hudbu." Řekne, což občas někoho překvapí, když se na něj podívá. 

"Tady máme všechna starší alba." Chytne se toho prodavač a ukáže mu je. Aoi je všechny má, ale pak si všimne jednoho, které mu chybí. Je to jenom singl, ale ve speciální edici. Nadechne se nosem. +Ani omylem.+ Řekne si, ale stejně natahuje ruku, aby si to mohl prohlédnout víc zblízka. Hmmm…. Pěkné… sice mu Cdčka většinu času zabírají tak akorát místo v poličce, ale stejně je hezké je vlastnit, než mít všechno někde jenom tak online. Rád se kochal pohledem na věci, jakkoliv byly zbytečné. +Ukradne ti to Yumeto už jen proto, že si všimne, že je to nové...+ Znovu ten nápad zavrhne a raději přejde ke Kazukimu, aby se podíval, co si vybírá on.