Aoi x Kazuki - Zdálo se mi o tobě. - část 1.

(Aoiho byt)

Kazuki

Kazuki se probudí hodně brzy. Byl zvyklý stávat ještě za tmy a bez budíku, takže probudit se v podobnou dobu i tady, pro něj není problém i přes fakt, že se mu spalo naprosto královsky. Bylo tu teplo, sucho a ten gauč je pro něj vrchol luxusu. Co víc by si mohl přát? Kromě toho dostal pusu na dobrou noc! Je mu jasné, že do podobných pocitů by se měl držet stranou. Aoi ho nevzal k sobě kvůli tomu, že by se mu líbil, ale proto, že mu chce pomoci. Tím, že se do něj zblázní, ničemu nepomůže a taky tím může hodně zkazit. Pomalu vstane, protáhne se a potichoučku shodí nohy z pohovky. Ohlédne se přes rameno, aby na Aoiho viděl, jak hezky spinká. Tohle bude hodně náročné být tak potichu, aby ho nevzbudil, ale to zvládne. Přecupitá ke kuchyni a nahlédne do ledničky, aby zjistil, jaké jsou jeho možnosti. Něco málo tu je, určitě z toho zvládne vykouzlit královskou snídani. Když už se dostal na místo, kde se dalo vařit, měl většinou u sebe tak málo ingrediencí a stejně si vystačil, zvládne to i tentokrát. Prohlédá mu nadrzo kuchyň, aby našel potřebné koření a další různé přísady, které si vyskládá na linku. Zkontroluje hodiny, ještě si rychle vběhne do koupelny, kde si opláchne obličej, vyčistí zuby a stáhne vlasy do trochu střapatého drdolu. Když se vrátí do kuchyně, projde kolem poličky, kde zahlédne sluchátka a malý přehrávač. Neměl by to dělat, ale s hudbou mu to půjde rozhodně lépe. 

"Promiň, Aoi-chan, jen si to na chvilku půjčím." Omluví se mu šeptem a podívá se na něj. Nějaké nutkání ho donutí přijít němu trochu blíž a chvíli na něj skoro zasněně civět. Jakmile si to uvědomí, tiše si povzdechne. 

"Když s tebou je to těžký." Vynadá mu šeptem, ale s úsměvem a vrátí se ke kuchyni, tentokrát už se sluchátky na uších. Samozřejmě si u toho po chvíli začne tancovat. Brzo se bytem začne nést příjemná vůně. Vajíčka, kousek ryby s toastem a k tomu i nějaká ta pomazánka a lehký salát. Prostě od každého něco, aby si mohl vybrat, na co má zrovna chuť. Přidá i palačinky s trochou ovoce a jogurtu, aby měl i něco sladkého. S cukrem se hned lépe vstává a to mu nikdo nevymluví. Podaří se mu najít větší tác, na který to všechno začne pěkně aranžovat. Je znát, že se v tom vyžívá a baví ho to. To je jak s tím včerejším medvídkem. Nakonec jsou na talířích úhledné kytičky a obrazce a on sám je se svým dílem celkem spokojený. Je už skoro k sedmé a do oken proudí ranní světlo. Aoi pořád hajinká jak mimko a Kazukimu to kouzlí typicky úsměv na tváři. Samozřejmě, že se po něm čas od času otočí. Snaží se dělat, co nejméně hluku, ale stejně se nějakému tomu řinčení neubránil a Aoiho to nevzbudilo. Sotva se mu podaří dokončit i kávu začne se Aoi na svém místě vrtět. To je většinou znamení, že bude brzo vzhůru. Kazuki už má kuchyň uklizenou a vypadá to, že se jí ani nedotkl. První mu k posteli přesune barovou židličku, která postrádá opěradlo a má rovné sedátko. Pak vezme tác, na kterém je jídlo i káva a vykročí k posteli. Položí ho na židličku a natáhne se, aby Aoimu odhrnul pár pramenů z tváře, tomu prostě nešlo odolat. 

"Dobré ráno." Popřeje mu tiše, aby ho spíš nevyděsil, a pak zamíří pryč. U okna se zastaví, aby ho mírně pootevřel a nechal dovnitř proudit trochu čerstvého vzduchu. Sám se usadí k baru a přitáhne si svůj vlastní šálek kávy. Však on mu to všechno zase brzo vrátí zpátky, to ví. Počká, až se Aoi trochu víc probere a věnuje mu svůj nejlepší úsměv. Už je víc jak dvě hodiny vzhůru a jako vždycky má energie na rozdávání a kopu optimismu k tomu. 

"Jak ses vyspal?" Zeptá se ho po prvním doušku. 

"Přemýšlel jsem, že ti skočím pro noviny, ale nevím, jestli to vůbec čteš a taky, jak bych se dostal zpátky." Pokrčí nenuceně rameny a rozpohybuje nožky na zemí.

Aoi

Zařídit si dovolenou nebyl nijak velký problém. Koneckonců byla to obyčejná kancelářská práce a hodně toho mohl udělat z domova. Nikdo nebyl nemocný ani na dovolené, takže se za ten jeden den nemohlo nic speciálního pokazit. I tak si ale od šéfa poslechl, že by se nemělo stávat, aby to firmě sděloval takto na poslední chvíli a ta přednáška byla docela dlouhá. Aoi měl celé týdny nevyčerpané dovolené a stejně si připadal jako někdo, kdo ob den zaspí a všechny nechává neustále ve štychu. Věděl, proč to tak je. Nešlo jenom o typickou japonskou firemní doktrínu. Šlo taky o jeho minulost, kterou jeho kolegové sice neznali, ale jeho šéf bohužel ano. Aoi ve své práci nebyl spokojený. Nenaplňovala ho a nebyl zvyklý sedět na jednom místě celý den, ale nemohl nic dělat. Obvinění ho sice zprostili, jeho trestní rejstřík byl svým způsobem čistý, ale přes to se ten stín táhl jeho životem jako škraloup a on měl pocit, že má na zádech nálepku Vrah. Proto mohl být rád, že dělá tohle, díky čemuž si může dovolit svoje auto a tento malý byt. Taky mohl uklízet v Tokyo Tower a pak by neměl ani na jídlo. Ale nic z toho ho nedokázalo odradit, aby se ke své dřívější profesi nevracel alespoň v soukromí. Tohle mu přece nikdo nemohl nijak zakázat. Aoi si nikdy příliš neuvědomoval, jak moc unavený je, dokud se neocitl v posteli. Pak byl schopný spát jako dub a to opravdu mnoho hodin. Zřejmě proto ho ráno vstávající Kazuki vůbec neprobere. Navíc, pokud žijete s Yumetem, musíte se proti některým věcem obrnit, protože Yume občas vymýšlel aktivity jako přijít v šest ráno se třemi kamarády a začít si fénovat vlasy. Proti němu Kazuki snad ani neexistuje. Díky Yumetovi je taky zvyklý, že bytem voní jídlo i ve chvíle, kdy on sám jíst nemá, takže ho neprobere ani to. To až vůně kávy přinutí jeho smysly, aby se probraly a když k tomu ucítí i dotek na čele, mírně sebou trhne. Rozlepí oči na malé škvírky. Někdo ho zdraví a není to Yume. Jeho mozek začne rychle naskakovat a honem si vzpomínat, k čemu všemu včera došlo. Brzy na to ucítí na tváři závan čerstvého vzduchu. Dlaněmi se zapře o matraci a vytáhne se do polosedu. Rozespale se rozhlédne okolo sebe. 

"Dobré ráno." Popřeje i on Kazukimu, zatímco očima bloudí po tácu se snídaní. Není toho málo a co víc, vypadá to hrozně dobře. Natáhne ruku po kávě. 

"Tohle není nutné, nemusíš podobné věci dělat." Řekne honem a zní to trochu nabručeněji, než by chtěl. Jenže ho sem nebral kvůli tomu, aby mu z vděku sloužil. Sáhne na stolek pro cigarety a rovnou si k tomu připálí. Potřebuje ještě chvilku, ale pustí se do toho. Tomu nejde odolat. Pořádně se na Kazukiho podívá, ale místo odpovědi se mu dostane jen toho jeho typického úsměvu. Bezstarostný… tak působí. Pokaždé se na něj takhle usměje, nebude si z jeho slov nic dělat stejně jako Yumeto a Aoi to vzdá. Ne s ním, ale dohadovat se s ním. Nebylo to fér. Ve svém vlastním bytě je nakonec vždycky nejmenším pánem. 

"Děkuji." Dodá nakonec a natáhne se pro první misku. 

"Doufám, že ty jsi jedl." Skoro mu pohrozí, ale v duchu zauvažuje, jestli ho nezaměstnat jako svou vlastní hospodyni. S jeho příjmy by si ale moc nevydělal. 

"Ah, dobře, děkuji. A co ty? První noc v novém bytě, víš co se říká o snech?" Připomene mu a je doopravdy zvědavý. Je to jen pohovka, asi není moc pohodlná. 

"Je to výborné." Upřímně ho pochválí. Kde se naučil tak vařit? Možná by si mohl udělat nějaký kurz a nastoupit někam do restaurace? Pořád nad ním a jeho budoucností musí přemýšlet a tak to bude ještě dlouho. 

"Dneska obejdeme všechny důležité věci. Yume klíče nikdy nevrátí, nechám udělat další." Dá mu je, Kazuki je potřebuje a bez důvěry by stejně nikam nedošli. 

"Yume-chan se nevrátil?" Zeptá se. Sliboval jim to, ale to byl celý on. Kdo ví, kde mu byl konec. Nad těmi novinami se musí pousmát. Zprávy četl v mobilu, ani neví, jak noviny vypadají, ale bylo by to milé gesto.

Kazuki

Aoi je neskutečně roztomilý, když se začne probouzet. Kazukimu díky tomu úsměv z tváře nemizí ani na vteřinu. To odhrnutí vlasů si možná mohl odpustit, ale prostě tomu nedokázal odolat. Možná by si tím mohl vysloužit jízdenku zpátky na ulici, ale když vidí jeho krásnou tvář…To prostě nešlo jinak. Později se mu za to třeba omluví, když to bude potřeba a zkusí mu slíbit, že už to dělat nebude, i když ho to bude stát spoustu přemlouvání. Už je pohodlně uvelebený na židli u baru a koutky mu malinko opadnout, když mu Aoi řekne, že to není potřeba. Třeba vážně nesnídá. Možná na to před všechno své nadšení zapomněl, že mu to včera říkal. Je znát, že ho tím prohlášením dost rozhodil, ale ne na dlouho. Najde svůj pověstný optimismus, který zakryje snad úplně všechno i to, co se mu dělo v minulosti a jen zlehka pokrčí rameny. 

"Udělal jsem to rád, baví mě to." Ujistí ho, že to není nic, co by dělal z donucení, vděku nebo proto, že by musel. 

"Ale jestli ti to nebude chutnat, tak to příště dělat nebudu." Dodá ještě honem, aby bylo jasno, že si zase tolik nevěří a pokud to Aoimu nebude příjemné, radši toho nechá. Poslední, co by chtěl je ho naštvat. Snaží se trochu obrnit, aby před ním a jeho pohledem nebyl nejistý, ale moc mu to nejde. Podívá se ještě rychle na kuchyň, jestli tam náhodou něco nenechal někde, kde to nemá být, ale nic nenajde, tak si trochu oddechne. Nechce mu tu nic měnit a nerad by, aby byl Aoi naštvaný ještě za tohle. Přesto se mu na tvář velmi brzo vrátí jeho typický úsměv. 

"Nemáš vůbec za co." Konečně se zase víc rozzáří a sklouzne ze židle.

"Já no..." Zatváří se rozpačitě. 

"Vlastně jsem ujídal při vaření. Prostě jsem se neovládl, a mám pocit, že jsem toho snědl dvakrát tolik, než máš ty na tácu." Přizná se mu nakonec, i když je to pravda jen částečně. Prostě si nedokázal jen tak něco vzít. Pak poukáže na svůj hrnek s čajem. 

"Ještě mám pozůstatek tady." Dodá, aby bylo jasno, že si přece jen něco vzal. V očích se mu blýskne, jakmile dojde na první noc tady a na to, jak se vyspal.

"Skvěle, po dlouhé době opravdu skvěle." Přece jenom spát na ulici a na matraci. I kdyby tady spal na podlaze, byl by na tom mnohem lépe.

"Máš hrozně pohodlný gauč." Pochválí ho. +Postel vypadá ještě lépe.+ Dodá si v hlavě, ale tohle nahlas vážně říkat nebude.

"Zdálo se mi o tobě." Vypálí na něj bez přemýšlení. Vlastně ani nelže, jen to předtím jaksi vynechal. Jen doufá, že se u toho Aoi nepolije kávou. Na jeho výrazu není poznat, jestli si dělá legraci nebo to myslí vážně.

"Co myslíš, že to znamená?" Neodpustí si ještě menší otázku, kterou ho trochu popíchne. Ukloní se mu, když mu jídlo pochválí.

"Jsem hrozně rád, že ti chutná. Můžu ti klidně vařit, vážně mě to baví, rád zkouším nové věci, ale zatím jsem k tomu moc neměl prostor." Přizná se ke svému koníčku a pak přikývne podruhé. 

"Já nechci ti být na obtíž. Co půjde, to si klidně oběhám sám. Arigato." Poděkuje za klíče. Neví, jak je na tom Aoi s časem a nerad by ho zdržoval od důležitých věcí. 

"Jsem ti hrozně vděčný za to, že jsi mě vzal k sobě a jistě máš hromadu důležité práce." Doplní, aby věděl, že nejde o to, že by nechtěl jeho společnost, ale o obavy, aby mu příliš nekomplikoval život. 

"Yume tu nebyl. Rozhodně ne od té chvíle, kdy jsem vzhůru. Důkaz je i to, že v lednici vůbec něco zbylo, co jsem si tak stačil všimnout." Dělá si z něj trochu legraci, ale to snad smí. 

"Už jsem byli koupelně, takže ti tam nebudu překážet." Oznámí mu i tohle, protože by nerad, aby si Aoi myslel, že mu s nějakou samozřejmostí pobíhá po bytě. Jen chtěl, aby měl pak volno, pokud má nějaké ranní rituály, už tak mu je nejspíš narušuje jen tím, že tu je. 

"Mohl bych tě ještě poprosit o cigaretu?" Zeptá se a nahodí naprosto nesmělý výraz, kdy trochu mrká jako panenka. Když ho vidí kouřit v posteli…Tuhle otázku prostě nemohl nechat nevyřčenou. Třeba se Aoi rozhodne, že si to za tu snídani zaslouží.

Aoi

Aoi stočí pohled na Kazukiho hrnek a převrací v hlavě jeho tvrzení o ujídání. Není si jistý, jestli mu věřit, vypadá, že na to, jak má prořízlou pusu, se vlastně v ostatních věcech velmi zdráhá a možná to odmítá jenom ze slušnosti. V tomhle byl Kazuki zvláštní. Byl drzý, nebál se říct svoje a při tom byl vlastně plachý. Šlo to vůbec nějak dohromady? Nebo to pomine, až se tady rozkouká? Aoi se přistihne při myšlence, že vlastně nechce, že se mu líbí takhle. Kdyby ne, mohl si dávno začít s Yumetem. Kromě toho Kazuki toho v poslední době asi moc nesnědl, takže mohl mít sražený žaludek. I když… viděl ho jíst v tom bistru… Pokývá hlavou, když se dozví, že se mu spalo dobře. Aoi byl rád. Po tom, co spíte plno nocí na chodníku, vám asi připadá cokoliv jako královské lože, ale stejně. Prudce k němu zvedne černočerný pohled, když mu řekne, že se mu zdálo o něm samotném. Kazuki vypadá pořád stejně, ani to s ním nehne a Aoiho napadne, že se ho pokouší vykolejit úmyslně. 

"To nevím, neřekl jsi mi, co přesně se ti zdálo. Jestli něco neurčitého, bude to jen intenzita nového zážitku." Shodí cokoliv dalšího ze stolu, jak je jeho dobrým zvykem a odloží prázdné nádobí stranou. Konec konců, Kazuki před ním vyděšeně utíkal, honila se za nimi mafie, Yumeto tam mával ukradenou zbraní… Byla to nevšední noc. Vzápětí na to Kazuki zase vezme zpátečku, začne se svou pokorou a snahou nebýt mu na překážku a Aoi vyhlédne z okna, zatímco ho poslouchá. 

"Můžeš vařit, obstarám jiné věci." Řekne z ničeho nic. On vaření nemusí, je rád, že zvládne tu kávu, takže jestli to Kazukiho opravdu baví, mohou si rozdělit domácí práce. Ať nakupuje a vaří a Aoi zase vypere a udělá další věci… Na okamžik skloní oči, když ho Kazuki ubezpečí, že Yume tady doopravdy nebyl a pohrává si s myšlenkou na další cigaretu. Ohlédne se po něm, když mu řekne, že mu vyklidil i koupelnu. Při dotazu na cigaretu mu nabídne krabičku a pak sám beze slova vykročí ke skříni a ke koupelně, aby se dal trochu dohromady. Jakmile se vrátí, zastaví se u linky pro ještě jeden šálek kávy. 

"Mám dovolenou, ale jenom pro dnešní den, takže bychom měli vyrazit. Zámečnictví má otevřeno. Mám pár známých ohledně práce na černo, ale není to nic moc." Řekne mu. Už se nějakými možnosti, co si s Kazukim počít, v hlavě probíral, ale bez dokladů a svolení rodičů bylo všechno hrozně těžké. 

"Máš nějakou představu, co jsi chtěl dělat? Kde pracovat, kam se podít, kdybys měl možnost dostat se na chvíli z ulice? Známé? Příbuzné?" Je to hodně otázek, ale musí si to nějak ujasnit. Včera toho bylo hodně a není si jistý, jestli si všechno pamatuje správně. Venku už je docela teplo, ale přes to má na sobě klasicky černé kalhoty a černé tričko s dlouhým rukávem, do kterého rád schovává dlaně a prsty. Jediné, co jeho vzhled trochu rozbíjí, jsou poměrně výrazné šperky, které do práce nesmí nosit, takže teď toho rád využije. Aoi se uměl hodit do gala, nebál se ani barev, dokonce se tady někde od Yumeta válelo růžové tričko, ale jakmile neměl důvod, byl jako důchodce. 

"Jestli jsi opravdu dojedl, můžeme vyrazit." Řekne mu.

"Povídat si můžeme i po cestě." Dodá a sahá pro klíče, telefon a sluneční brýle. Nezapomene ani na cigarety, všechno nastrká do malé černé taštičky křížem přes tělo a vyrazí ke dveřím. Vždycky měl hrozný pocit, že času je málo a on nestíhá, takže dokud všechno neobejdou, nenechá toho, i kdyby ve dvanáct neměli co dělat. A co si budou povídat, rád by si užil i trochu toho dovolenkového volna, alespoň k večeru.

Kazuki

Kazuki doufá, že mu jeho výmluva ohledně jídla projde. Tehdy v bistru se do toho pustil hlava nehlava, protože si myslel, že to bude na dlouhou dobu naposledy, kdy se bude moci pořádně najíst. Proto si s tím nedělal příliš hlavu. Teď to však vypadá, že tu vážně zůstane delší dobu a bude se v podstatě živit sám. Tedy pokud sežene nějakou brigádu. Proto se mu do jídla zrovna pouštět nechtělo, nají se pořádně, až si na něj vydělá. Taky má v plánu dát mu co nejvíc, aby mu vykompenzoval střechu nad hlavou. Když na to přišlo, vyžil opravdu z mála, a když bude mít stálou práci, tak to nebude takový problém. Jen se trochu bojí těch kluků na ulici, co po něm jdou, ale snad ho nenajdou. Oplatí mu pohled, když Aoi zvedne černočerné oči a podívá se na něj. S nevinným výrazem a dalším úsměvem jen pokrčí rameny. Je to jak kdyby mu říkal, že to chtěl vědět, tak mu to řekl. Aoi to samozřejmě zabije svým prohlášením a Kazuki na chvíli sklopí oči a pousměje se. Má pocit, že ho v tomto začíná poznávat, ale pořád si není úplně jistý, kde je ta hranice, za kterou by mohl strčit nohu a co už by byl příliš. +Co bys řekl, kdybys právě lezl ze sprchy a bez ručníku?+ Pomyslí si, ale zůstane to jen v jeho hlavě. Tohle by zatím mohlo být opravdu přes čáru. Zvedne k němu oči a s radostným výrazem přikývne. 

"Opravdu mě to baví." Ujistí ho ještě jednou.

"Budu vařit vážně rád." Dodá rychle, aby bylo jasné, že s tím vážně souhlasí. 

"Děkuju moc." Ukloní se zlehka hlavou, když u nabídne krabičku a hned si zapálí. U toho pokuřování stihne ještě dojít k Aoiho posteli, posbírat nádobí zatím naskládat na linku, jakmile dokouří, zvládne to i rychle opláchnout, aby příliš nezdržoval. Naštěstí on sám už nachystaný je a může ven. 

"Nebojím se práce, zvládnu vážně cokoliv." Už je zvyklý na to, že musí dělat psí kusy, aby vydělal alespoň něco. Kvůli jeho věku musel vzít opravdu všechno.

"No, když jsem sem přijel, vážně jsem si myslel, že bych se mohl dostat k vaření a kuchyni. Realita byla někde jinde, to jsem zjistil velmi brzo. Teď mám jen jediný cíl. Vydržet do plnoletosti a možná mít střechu nad hlavou, o kterou se dokážu postarat." Prozradí Aoimu, jak moc přehodnotil své myšlení během doby, kdy se musel postarat sám o sebe. To už následuje Aoiho ven z bytu. Neví, co všechno chce oběhat, ani jak dlouho to bude trvat, ale pokud má volno celý den, mohli by si to vážně užít. Aspoň ten čas, který jim zbude. 

"Sluší ti to." Dodá před domem, když si ho na sluníčku prohlédne. On sám má na sobě svoje věci, které jsou sice obnošené, ale sedí mu přesně. Ráno je ještě stihl protáhnout pračkou a sušičkou. Na sobě má bledě modré tričko, které má hluboký výstřih do vé a upnutější kalhoty. Vlasy pečlivě upravené a oči malinko zvýrazněné. Aoiho šperky jsou nádherné, on sám na nic podobného asi nikdo mít nebude. 

"Příbuzní jsou daleko." Odbude to rovnou a je jasné, že se tím směrem ani nehrne. 

"Myslel jsem, že se dokážu postarat sám o sebe. Trochu jsem to přecenil a příliš se do toho zapletl." Povzdechne si s hlavou sklopenou k zemi. Jakmile ji zvedne, už má zase na tváři úsměv. 

"Ale vynasnažím se to, co nejdřív napravit." Dodá rychle, aby věděl, že mu nechce viset na krku. Za chvíli dojdou až k zámečnictví, kde by měli Aoimu udělat klíče. 

"Hned půjdu za tebou." Uteče mu ode dveří. 

"Jen se chci na něco podívat." Dodá ještě a zmizí za rohem. Prošli totiž kolem stánku, kde mu něco padlo do oka. Má jen pár drobných, ale to by mu mohlo stačit. Za pár minut už je u něj v zámečnictví právě akorát, aby slyšel cenu, kterou Aoi za klíče zaplatil. To si připíše na svůj seznam toho, co mu dluží. Jakmile vyjdou na denní světlo, kousne se do rtu a natáhne k němu ruku a na ukazováčku se mu houpe malý plyšový méďa. Je tak akorát na klíče, i když Kazuki pochybuje, že by ho nosil. Stejně mu ho koupil. 

"Vážně moc děkuju." Prohodí tiše a tváři se tak, jak kdyby mu vůbec nedocházela spojitost se včerejším rozhovorem a tím medvídkem.