Aqui x J x Aki - To není slečna. - část 5.

(okolí farmy)

J

Zavrtí nad jeho omluvou jen hlavou. Není za co se omlouvat, protože se mu jeho rozpaky líbí, tedy do doby, než mu začne utíkat. První mu chce odpovědět, ale nakonec to nechá na něm, aby si uvědomil rozdíly mezi těmito zeměmi. 

"Vidíš, to je přesně ono. Tam máš svět skoro jako na dlani, tady nevidí v podstatě za roh." Pokrčí rameny a u toho se usmívá. V Americe se mu líbilo, ale to tady taky. Sice to tu bylo víc striktní a on mohl mít obavy, že nezapadne, ale na ten pocit už si tolik zvykl, že mu to nepřijde. Nezapadal v podstatě nikam a nakonec si z toho udělal výhodu. Co mu taky jiného zbývalo? Užívá si pocit, když ho má u sebe a na klíně. Je to zvláštní, nikdy neměl nějakou velkou potřebu být někomu tak blízko. Jistě, měl kolem sebe rád společnost a rád se bavil, ale takové vazby většinou nevyhledával. Bylo lepší, když se na nikoho příliš nevázat a teď…Možná za měsíc odjede a co bude potom? Mělo by mu to být jedno, Aquimu taky, protože s tím musí oba počítat a stejně na to nechce myslet. Žijí teď a tady, tak to u něj bylo vždycky a měl by se toho držet. Ostatně, pokud to bude jinak, stanou se z toho akorát problémy. Pozoruje Aquiho, když se začne rozhlížet po cigaretách a u toho se široce usmívá. Je jasné, že brzo přijde na to, co tím tlačením myslel a ne, nezačne se stydět ani v tuto chvíli. No co, je to lidské a Aquiho by to tak možná mohlo potěšit. Nic jiného si ani nepřipouští. Rozesměje se, když ho tak roztomile plácne dlaní do stehna. Zveden ruku k jeho tváři a pohladí ho po místech, kde je rudý, jak rajče. 

"Tohle budu asi dělat častěji. Nicméně pokud se chceš vyhnout skandálům, měl by sis najít holku, Aqui-chan." Prohodí pobaveně, než se na chvíli zarazí, protože mu dojde, co mu právě poradil. 

"Rychle zapomeň na to, co jsem ti právě řekl, nikoho nehledej." Dodá, aby bylo jasno, že ho nikomu strkat do náruče nebude. Všichni by si měli od Aquiho držet dostatečný odstup. +Hlavně ta blonďatá holka, které jsem málem vrazil dneska.+ Doplní si v hlavě. Myslí samozřejmě Kamija a jeho marnou snahu, vzít Aquiho s sebou. Su mu vlastně prokázal službu, když ho poslal po své práci. Na něj si dá opravdu pozor. Nakloní se, aby ho mohl líbnout na tvář a pak nad ním zavrtí hlavou. 

"Pochybuju, že na tom není nic zajímavého. Díval ses do zrcadla? Na tom musí být zajímavého úplně všechno." Pozvedne koutky. 

"Chci to slyšet." Dodá, aby bylo jasné, že námitky rozhodně nepřipouští. 

"Věř mi, že můj život jen vypadá zajímavě." Začne teda jako první. 

"Pak budeš vyprávět ty." Upozorní ho ještě, že se své otázky nehodlá jen tak vzdát. 

"Co ti budu vyprávět, zatím jsem jen z každého místa utíkal. Neřeším problémy, prostě zmizím a ono se to vyřeší samo." Už není ve věku, kdy by to zapíral, ví to o sobě a rozhodně mu to zatím vrásky nedělá. 

"U mámy jsem byl úplně mimo. Nebyl jsem synem nikoho z kmene, takže smůla. Jakmile mi to došlo, utekl jsem k otci. Tam jsem byl taky úplně mimo, protože moderní technika a podobné věci mi moc neříkali. Přizpůsobil jsem se, makal a pak přišly další problémy a jsem tady." Odmlčí se na chvíli.

"Vidíš, je to celé jen jeden velký útěk. Možná se to stane znovu, co já vím. Můžu to svést na vízum, na cokoliv, vždycky se důvod najde. Zatím nebylo nic, co by mě přinutilo to dělat jinak." Znovu si pomalu opře bradu o jeho rameno. Ruce se mezitím pomalu přesunou z jeho pasu na stehna, kde si jeho odloží. Nevydrží dlouho jen tak v klidu a občas se pohnou v náznaku pohlazení. Nechce ho děsit, ale nemůže si pomoct, aby to nedělal. 

"Jsi na řadě Hvězdičko. Jen povídej všechno, co tě napadne." Nechá víčka pomalu klesnout. Rád by ho viděl, ale dokáže si užít jeho blízkosti jinak. No hlavně těma rukama, které už zase nejsou v klidu.

Aqui

Aqui se zamyslí jenom na krátko. 

"To tedy nevím, jestli by holka něco vyřešila." Narazí na fakt, že skandálům by se nejspíš nevyhnul už jenom proto, že by mohl trpět podobným problémem. Neměl dost zkušeností na to, aby dovedl podobné věci ovládat, připadalo mu to jako něco naprosto nemožného. Vzápětí na to mu ale J zakáže koukat po holkách, on se po něm ohlédne a rozesměje se. Už žárlí? Tak rychle? Je to příjemné… Trochu se na jeho klíně zavrtí a vůbec mu nedojde, že by to neměl dělat nebo že by to po jejich rozhovoru mohlo působit jako provokace. Spíš je to takové spokojené vrtění. Dlouze se nadechne, když J zmíní jeho vzhled. 

"Víš, to není normální dokonce ani tady. Moji rodiče to nevidí moc rádi, i když nejsou tak striktní jako jiní rodiče. Nevadí jim moje vlasy, že jsou barvené nebo delší, ale ten make-up už ano. Na školách, na jaké chodí lidé jako já, vypadají všichni stejně a za podobné věci by mohli být vyloučeni. Mě to tolerují jenom kvůli mým rodičům a jejich štědré finanční podpoře." Odkryje mu kus složitého světa, ve kterém žije. 

"Kdybys mě potkal ráno, než odejdu do koupelny, pravděpodobně bys mě ani nepoznal." Pousměje se a utrhne stéblo trávy vedle jejich nohou, aby si s ním mohl hrát a z nervozity ho oškubávat. J to nakonec jako první vezme na sebe a začne mu o sobě doopravdy povídat. Vůbec si nedovede představit, jaké to musí být, když žijete v nějakém kmeni kdo ví kde a cítíte, že tam nepatříte. Že nemůžete být se svou mámou. Aquiho máma byla možná tradiční žena, ale měla ho ráda a on si upřímně nedovedl představit, že by ji neměl vídat nebo že by se jí něco stalo. Na vylétnutí z hnízda ještě nebyl připravený, v tomhle byl vysloveně dítě. Připadalo mu šílené, že se J jenom tak zvedl a prostě odjel někam do neznáma, za otcem, který ho ani nevychovával. Zahrne si pramen vlasů za ucho. 

"Muselo to být tak strašně těžké. A ty jsi tak neskutečně odvážný a silný." Vydechne a není v tom žádná srdíčková zamilovanost. Myslí to prostě vážně. Nikdy od Akiho nebo Sugiza neslyšel, že by se v horách žilo špatně, ale co byl pro Sugiza vlastně problém? I kdyby na něj někdo plival, našel by si v tom lásku. Tak to Aquimu často připadalo. Aki byl o něco opatrnější, ale na prvním místě vždycky vřelý. Rád by se ho zeptal, co má na mysli těmi dalšími problémy, ale na J by toho mohlo být moc, když se ještě tolik neznají. Snad to není něco vážného nebo kriminálního? Už tak je jeho profil pro oči Aquiho rodičů dost špatný, ještě kdyby se dozvěděli, že je J problematický a nezodpovědný. Když J začne mluvit o tom, že nejspíš uteče zase a že výmluv je po ruce vždycky hodně, Aqui cítí, jak v něm narůstá nespokojenost. Nejraději by začal umanutě vrtět hlavou, ale je to bláhové, když uváží, jak moc jsou si cizí. Teď o něj ale nechce přijít a příliš kvůli tomu nevidí a neslyší. Je ještě naivní, nechá si snadno oblbnout hlavinku a funguje to i teď. Je to trochu hormonální koktejl, doznívající puberta, ale jen těžko by tomu poručil. Ucítí jeho dlaně na stehnech, trochu se jich lekne, ale nedělají nic přehnaného a tak se pokusí soustředit spíš na jeho slova. Netuší, kde by měl začít. 

"Já… nikam neutíkám, ale moje dny znamenají chodit do školy, hodně se učit, být dobře vychovaný a… to je asi tak všechno. Nepřipadám si opravdu nijak výjimečně, nejsem dobrý na sporty a vlastně ani na hudební nástroje a móda není umění. Jediná zajímavá věc o mě je to, že jsme hodně cestovali. Naši mají peníze na všechny ty drahé dovolené, takže mám hodně fotek a hodně vyprávění o hotelích a resortech…" Je jenom dítě, které má to štěstí, že může jezdit na vodním skútru, řídit tátův motorový člun, půjčit si slona a tak podobně. O nic z toho se ale nezasadil sám. 

"Vlastně… rodiče si nemysleli ani to, že bych zvládl být v domě sám, když jsou pryč..." Přizná. Pořád ho to trápí. Nenechají ho vyrůst. A proto je u strýčka Sugiza.

J, Aki

Jovy koutky se zvednou, když mu Aqui prozradí, že holka by nic nevyřešila. Trochu se tím uklidní a nemá tendenci si s nikým vyřizovat účty. V tomto ohledu uměl být opravdu impulsivní, ale to Aqui nemusí vědět. Zatím ne, ono na to taky jednou dojde, až se na něj podívá někdo jinak, než má. Vůbec mu nedochází, že by po prvním dnu nad něčím podobným vůbec přemýšlet neměl. Možná, že nad tím popřemýšlí, až před spaním. Nadechne se, aby mu ještě něco řekl, ale to už se Aqui na jeho klíně vrtí a to je něco na něj. Nechá hlavu trochu padnout dozadu, aby se jí opřel o kmen stromu, a trochu zmučeně vydechne. 

"Aqui-chan, myslím, že ještě chvíli se budeš vrtět a za své chování vážně neručím." Upozorní ho, protože je asi tak vteřinu od toho, aby ho povalil do trávy a s kupodivu dost romantickou atmosférou blížícího se západu slunce, by to prostě udělal. Ne proti Aqui vůli, to v žádném případě, ale má dojem, že by ho zas tak dlouho nemusel přemlouvat, stačilo by pár dobrý doteků. Vážně si na to dost věří. Musí o tom přestat přemýšlet nebo ta odezva přijde mnohem dřív. Už dost na tom, že se ho dotýká a občas trochu stiskne v závislosti na tom, co se mu zrovna prohání hlavou. Nakrčí obočí, když mu začne říkat, co tady zažívá. Nikdo nic neřekne, ale dost lidí si to myslí. Ty pohledy jen tak člověk nepřehlédne. 

"Vážně nevím, proč by mělo, sluší ti to." Chápe, jak to společnost vnímá, v něčem podobném žil, i když to bylo kvůli něčemu jinému. Jenže pokud v takových podmínkách žijete, vnitřně vás to ničí. Podle něj to tak bylo. 

"To víš, že bych tě poznal." Vstoupí mu do toho rozhodně. Aquiho by poznal kdekoliv a kdykoliv i v davu. No vážně. Ostatně umí stopovat, tak co na tomhle může být těžkého. Ani tentokrát mu nedojde, že mu dává najevo, jak moc se na něj kouká a vnímá jednotlivé rysy jeho tváře. J vypadá opravdu zaskočeně, když ho Auqi začne vychvalovat, jak je silný a statečný. Jeho ego už by nemohlo být výš a je jasné, že se to někde projeví. Koutky mu jdou nahoru do širokého úsměvu a u toho naklání hlavu na stranu. 

"Nechceš to říct ještě jednou. Hm, možná tak každý den." Krátce se zasměje, protože kdo by něco takového neposlouchal rád. O to víc, když se musíte celý život chválit sami a nikdo to za vás neudělá. Teď by mohl a Aqui u něj neskutečně stoupne na ceně. Ne, že by už tak nebyl dost vysoko. 

"Děkuju, vážně mě to těší, že to tak vidíš. Jsi asi jediný." Nechce být zase povýšený a arogantní, jeho slova jsou stoprocentně upřímná. Je pravda, že na něj bude asi občas dorážet, aby mu to zopakoval. 

"Myslím, že část obyvatel Ameriky by s tebou nesouhlasila. Víš, kolik je tam časopisů a soutěží. Móda podle většiny světa rozhodně umění je." Pokusí se ho vyvést z omylu. Je o tom přesvědčený, i když on se v tom vůbec nevyzná a většinu času je mu taky jedno. Zamyslí se nad tím, protože i ty dovolené…Proč toho nevyužít. 

"Máš možnosti Aqui-chan, jen bys o sobě musel dát světu vědět. Proč to nezkusit?" Obočí mu jde nahoru v náznaku povzbuzení. 

"Jezdíš na místa, kam se běžně jen tak někdo nedostává." Pak krátce zvedne ruku, aby ho pohladil po tváři. Slunce už je vážně nízko, ale on ho přes Aquiho oči prostě nevidí. 

"Vypadáš jako někdo, koho by chtěl mít doma prostě každý." Je znát, že je o svých slovech přesvědčený. U nich klesá jeho dlaň středem Aquiho hrudníku a zastaví se až na štíhlém pase, za který ho vezme a vytočí víc stranou k sobě, aby na něj mohl vidět. 

"Proč jim neukázat, jak moc se pletou a že si dokážeš najít cestu sám, bez jejich pomoci." Nabádá ho k věcem, které rozhodně nejsou v jistém smyslu bezpečné a může u nich šlápnout vedle. Poslední část věty už pronáší hodně tiše. 

"Budu ti klidně každý den říkat, jak výjimečný jsi a že tvůj zadek rozhodně stojí za všechny problémy světa." Dojde na kompliment, i když v jeho osobitém podání. Když se přitiskne na jeho rty v dobyvačnějším polibku, ani si neuvědomí, že ho u toho pokládá do trávy. Ruka pomalu sklouzne z jeho pasu a dotkne se Aqiho v klíně. To už prostě nešlo vydržet. A je tady to přemlouvání. Tedy přišlo by na řadu, kdyby se za nimi neozval hlas Akiho.

"Kdybych to tušil, přijedu o chvilku později." Uchechtne se krátce. Vedle něj stojí jeho kůň a očichává Manyho, který se taky přišel podívat. 

"J měl bych tě asi na místě zabít, jsi tu první den a už ho tady pokládáš do trávy." Odmlčí se na chvíli a udělá krok zpátky, když se J narovná a probodne ho vražedným pohledem. 

"Jen ti závidím, neboj, mě z postele vyhodil." Pokrčí rameny Aki. 

"Jestli nehoří, tak zase mazej zpátky." Vyhodí svého brášku J, teď už s úsměvem. 

"To bych rád, ať si Aqui taky něco užije, ale poslal mě sem táta. Všichni už jsou po večeři a na vás se čeká. Jste teď nejdrbanější dvojce na farmě, protože vás někdo viděl odcházet společně." Práskne jim i tohle. J vypadá, že mu to ani v nejmenším nevadí, právě naopak. 

"Fajn, aspoň dají pokoj." Narazí na Kamija a pak se podívá na Aquiho co on na to. 

"Být vámi tak to vezmu koňmo. Táta se moc zlobit neumí, ale teď by to reálně hrozilo. Ovšem pokud Aqui nechce utíkat za námi?" Pozvedne obočí a podívá se na něj s úsměvem. 

"Neboj, J tě rozhodně nepustí. Bude se na tebe moct tisknout." Vysvětlí mu Aki a J po něm hodí krabičku. 

"Už jsi tě někdo řekl, že za tu drzost jednou dostaneš?" Pozvedne obočí, ale koutky mu cukají.

Aqui

Aqui okamžitě vtáhne spodní ret, zčervená a ustrne jako svíčka, když mu J připomene, že by se mu neměl vrtět na klíně. 

"Promiň." Hlesne vzápětí a chvíli se soustředí jenom na to, jestli je cítit něco hodně nepatřičného nebo ne. 

"Děkuju." Pookřeje vzápětí, když mu J řekne, že mu to sluší, ale musí se po něm překvapeně ohlédnout ve chvíli, kdy mu tak přesvědčeně tvrdí, že by ho poznal kdykoliv. Je to zvláštní, znají se jen pár chvil, ale přísahal by, že tohle nejsou jenom takové ty plané řečičky, ale realita. Jenže jeho mozek teď věci neposuzuje zrovna objektivně. No a co? Jaký má smysl nechávat se pohltit pochybnostmi? Je to zkrátka takhle a je to krásné. Trochu stydlivě se zatetelí a hned si zase připomene, že vrtět se přece nesmí. Radši si uškubne další stéblo trávy a pohrává si s ním. 

"Klidně ti budu říkat každý den, co je pravda." Řekne mu s očima sklopenýma. Ohlédne se po něm, když mu řekne, že lidé v Americe by to tak neviděli. Lidé v Americe jsou hodně divní, jak právě zjišťuje. A pak, že Japonsko je přísné. Řeč se stočí na módu, ale Aqui nestudoval na návrháře, to už mu rodiče nedovolili. Nevěděl, jak na to, neuměl šít ani nic podobného. V tuto chvíli mu možnost, že by se něčím takovým živil, připadala tak vzdálená, jako hvězdy. I v Japonsku to byl velký byznys, ale taky tady byla velká konkurence a ta se vychovávala od malička. Rád by mu vysvětlil, proč to nezkoušet, J to možná viděl moc jednoduše, protože nebyl ani z města ani z jeho prostředí, ale nechat se povzbuzovat je příjemné a taky mu nechce říkat, že jeho slova jsou nesmysl. Zněl by jako svůj otec a možná, že to takový nesmysl není. Aqui ale nemá příliš odvahy to zkoušet. J má pravdu, měl velkou možnost, kde čerpat inspiraci, vlastně by se mohl i vydat někam za zkušenostmi, zatímco se rodiče opalovali, ale to by ho nejdřív museli pustit do města samotného. Pořád ten stejný začarovaný kruh. Znovu se usměje, když ho J pohladí po tváři a složí mu další kompliment. 

"To ano, peníze chce každý." Zasměje se, když jeho slova postaví maličko na hlavu. 

"Třeba nedokážu… a nikdy to před nimi neříkej, zakázali by mi s tebou mluvit." Hlesne. Vzali by to, jako že mu J našeptává, aby se postavil proti rodičům, kteří ho živí. 

"Můj zadek?" Prudce se k němu otočí, celý červený. Tedy… normálně se mluvilo o očích a rtech a jeho zadek… cítí, jak ho zavaluje rudá. Moc dobře ví, co se s takovým zadkem dělá a… asi omdlí. Než se stačí vzpamatovat, J ho začne líbat způsobem, jako by se mu na ten zadek chtěl hned podívat a Aqui začne trochu panikařit. Přesto se s ním zatím nepře a polibky mu udýchaně vrací. Cítí, jak se s ním svět otáčí do jiné polohy a brzy ho na pažích polechtá tráva. Už leží, ale to rozhodně není všechno, protože J na nic nečeká a klidně mu sáhne rovnou do klína. Chce vykřiknout, že to ne, ale někdo je rychlejší. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Leknutím sebou škubne tak prudce, že je div, že to J neodhodilo na druhou stranu louky, jako lasička se z pod něj vyštrachá a klopí přistižené oči před nově příchozím. Teprve teď jeho mozek začne zpracovávat, kdo to je. To je vlastně asi ta nejlepší verze. Ještě pořád cítí ruku J ve svém klíně a zároveň se stydí za to, že Akiho vyhodil z postele. J chce bratra vyhodit a Aqui po něm vrhne pohledem Ne, nechoď, ale Aki se stejně nenechá. Normálně by za to byl Aqui rád, protože tohle na něj bylo příliš rychlé, ale když se dozví, že se strýček Sugizo zlobí, kousne se do spodního rtu a je mu to vážně líto. 

"To mě mrzí." Hlesne. Nechce tady dělat problémy a nechce, aby se o tom dozvěděli rodiče. Někdo je viděl… jsou to cizí kluci, k Aquimu si snad nic nedovolí, ale Kamija teď taky moc potkat nechce. Neví, co by mu řekl a nechce se mu postavit v nějaké hádce. Jakmile dojde na to, že by měli jet na koni, aby tam byli rychleji, Aqui zvedne vyděšené oči k Akimu. Hned je zase sklopí, když si Aki rýpne do toho tisknutí se k sobě. Jak to teď asi celé vypadá…?