Taiji x Shinya - K vašim službám. - část 5.

(Taijiho dům)

Taiji

Taiji si periferním pohledem všimne, že se Shinya okamžitě zabavil a tak přejde k pokladně, kde se pozdraví s majiteli a prohodí pár slov. Nejspíš nikdy zrovna moc neschvalovali jeho styl oblékání a možná ani života, ale na druhou stranu z nich měl pocit, že ho mají rádi za to, jaký je a že vždycky pomohl. Občas tady míval brigády na pár hodin, když přijely těžké bedny se zbožím. Takový skladník na chvilku. Pak vykročí po obchodě s košíkem v ruce a začne nakupovat všechno, o čem si myslí, že by se babičce mohlo hodit nebo čeho si všiml, že tam nemá. Kdyby opravdu chtěl, potřeboval by auto, musí myslet na to, že to musí odtahat v rukách, ale stejně toho není málo. Bohužel zelenina byla těžká a taková aviváž taky. Později si za to neřekne ani korunu. Nebyl boháč, ale ten jeden nákup ho nezruinuje, však babička je taky hostí. Bude to tahanice o peníze, ale na to už je zvyklý. Po očku si prohlíží, které produkty tady poznává ještě ze svého dětství a co je tady za novinky, které by člověk našel i ve velkém městě. Zase tolik jich není, protože tady žili lidé zvyklí léta na klasiku. K pokladně dorazí ve stejnou chvíli jako Shinya a rovnou nahlédne do jeho košíku, co tam všechno má. Skoro to vypadá, že se chystá jíst tři večeře, protože je toho hodně a babička samozřejmě bude trvat na tom, že uvaří. Nic na to neřekne, jenom se usměje a zajímalo by ho, proč se Shinya topí v rozpacích. 

"Vypadá to, že máte konkurenci paní Sakamoto." Řekne. Všechny ty věci byly na prodej, ale málokdo je skutečně kupoval, dokud je paní Sakamoto nenaaranžovala. Byla v tom opravdu dobrá, chodila na nějaké kurzy a bylo to její životní zaměření, koníček a umění. Všichni v okolí to věděli a asi se styděli jenom se pokoušet o něco podobného a tak čekali vždycky na hotový produkt. 

"Shin-chan je totiž taky umělec." Píchne na něj a paní Sakamoto se na Shinyu zkoumavě, i když trochu přísně zadívá. Byla to obyčejná žena, ale v pozici senseie nedala nikomu nic zadarmo. Pak se Taiji nakloní k Shinyovi trošičku blíž. 

"Kdybychom tady bydleli, třeba by ses k ní mohl chodit učit." Řekne mu, ale chudák Shin má už takhle hrozně náročnou práci a hodně cestuje. Než se usadí, paní Sakamoto bude mít květiny už asi jenom na hrobě. To jí raději říkat nebude. Nechá si všechno namarkovat. Na vršku košíku sedí dva kopřivové šampóny. Jsou to pořád ty stejné, co kdysi. Jakmile se ho Shinya zeptá, jestli se květina bude líbit, je mu hned jasné, pro koho je. 

"Myslím, že by ses měl připravit na to, že tě už nikdy nepustí pryč." Řekne mu a vidí, jak paní Sakamoto vrtá hlavou, jestli je to pro nějakou dívku, ale nahlas se nechce ptát, když se neznají.

"Ty žádnou nechceš?" Zeptá se Taijiho a ten se zatváří jako před ukřižováním.

"Pro pána jen to ne!" Zhrozí se na oko a paní Sakamoto ho plácne vějířem s podmračeným výrazem. 

"Takhle se nikdy neoženíš." Zlobí se a Taiji pokrčí rameny. To asi ne… Oba už mají zaplaceno a nákup v taškách a když Shin začne švitořit o snídani, Taiji ho vezme kolem ramen a prostě ho vyvede ven z obchodu. Doslova cítí v zádech pohledy všech uvnitř a otazníky kolem jejich hlav. Vykračuje si jako na vycházce a Shinyu nepouští. 

"Víš..." Začne s odpovědí, když je konečně nikdo neposlouchá. 

"Já upřímně doufám, že tě zničím natolik, že nevstaneš, ale jinak bude mít určitě velkou radost." Řekne mu a ani se nemusí dívat, aby věděl, jak bude hořet. Ale stejně to udělá, protože tomu pohledu nejde odolat.

"Já mám rád všechno, ale nejradši slaninu a vajíčka a pivo. Za to pivo nás babička vytahá za uši, protože se prý ke snídani nehodí, ale stejně jsem ho koupil. Beztak si taky dá." Řekne a ve vzduchu zamává taškou, kde cinkají piva.

Shinya

Shin po očku pozoruje Taijiho, jak se s paní vybavuje. Pořád se na něj nemůže vynadívat a při takových, zdánlivě obyčejných chvilkách ještě víc. Má sice plné ruce práce, ale má pocit, že tohle by stíhal vždycky. Trochu kriticky pozoruje to, co vytvořil, ale nakonec usoudí, že líp to asi nesvede. Měl by začít trénovat, teď už má i pořádný důvod, aby začal s tím, co ho taky baví. Přemýšlí, co by ještě koupil, ale už ho pořádně nic nenapadá a Tai vypadá, že má plný košík. Nejradši by to celé zaplatil, ale to by se asi nesetkalo s úspěchem a navíc by ho nerad přivedl to nepříjemné situace. Tentokrát to asi bude muset nechat na něm. Rozdal by klidně všechno, co má, jen za ten pocit, jaký měl v domě jeho babičky. Věděl, že patří k Takeshimu a jeho projektům, ale tady se prostě cítil jako doma. Skutečně doma, kde ho někdo rád vidí a není na obtíž, kým je. Příjemně to hřeje jeho nitro. Úsměv mu trochu opadne a zarazí se, když Tai u kasy prohlásí něco o konkurenci. 

"Konkurence určitě ne." Sklopí zahanbeně hlavu k zemi. Najednou mu to nepřijde jako dobrý nápad, nerad by někomu způsobil nepohodlné pocity a ta paní si ho moc dlouho prohlíží, takže se ten pocit jen stupňuje. Když padne Taijiho návrh, vytřeští na něj oči, ale koutky už mu zase lezou nahoru. To by vážně moc rád a vůbec mu nedochází, že to vzhledem k jeho práci asi nebude možné. Jenže Tai ani netuší, že by kvůli obyčejnému životu na takovém místě šel klidně do důchodu. Nechce v tom Takeshiho nechat, ale jsou věci, o kterých vždycky snil a Take by mu to jistě odpustil. Přikývne a pak se tiše rozesměje. 

"Vlastně by mě nic nepotěšilo víc." Dodá, když dojde na babičku a to, že by chtěla Shina u sebe. Shin se trochu zarazí, když se Tai tak vehementně brání kupování kytky. +Řekla pro holku, ty nejsi holka, Shin-chan, tak se uklidni.+ Musí se v duchu napomenout, aby mu to nepřišlo líto. On dostával kytky vážně rád. Jen sklopí očka a zamíří společně s rozloučením s Taijim k východu. Překvapeně na něj zamrká, když ho vezme kolem ramen a rychle se rozhlédne kolem. Napadne ho, že takto by ho vést neměl, protože je někdo uvidí, ale nebrání se. Je rád, že mu může být nablízku. Zrudne opravdu hodně, jakmile mu Tai prozradí důvod, proč by neměl snídani stihnout.

"Tai-chan." Plácne ho volnou rukou doprostřed hrudníku. 

"Tohle neříkej nahlas." Napomene ho, ale už se zase culí. Podobné únavě by se ani trochu nebránil, jen ho malinko děsí představa, že v takovém domě je všechno slyšet. Stejně si dá za úkol, že i kdyby byl na smrt unavený, stejně vstane a zrealizuje svůj nápad a udělám u snídani jakou má rád i s tím pivem. 

"Buď na ni hodný." Napomeneš ho ještě, aby dostál své vlastní povaze, ale už asi tuší, jak bude ráno vypadat a hrozně se na to těší. Radši ho chytne za ruku, která zvedá tašku, aby ji spustil dolů a tolik necinkal. Lidi totiž koukají a moc doufá, že to není zrovna na něj, i když silně pochybuje, že ho tu někdo pozná, přesto vyčnívá. On nebyl z těch, kdo by si přílišnou pozornost užíval, právě proto byl radši v zákulisí a všechny chystal. 

"Pojďme radši." Zatahá ho za svršek, aby si pospíšil. Těší se, až budou zase u babičky, kde bude v klidu a uvolněný. Po cestě se vyptává na věci a místa, která nestihl při cestě do obchodu a někde se dokonce zastaví, než za nimi zapadne branka a Shin se přistihne, že teprve teď pořádně vydechl. Předá babičce kytku, kterou pro ní vytvořil a doufá, že se jí bude líbit. Pak už společně s ní naběhne do kuchyně a pomůže jí s večeří. U toho si povídají a sem tam Shinovi něco unikne z doby, kdy byl doma. Vždycky se včas zarazí, aby neřekl příliš. Navíc ho vzpomínky na rodinu pořád dost bolí, nikdy se přes to pořádně nepřenesl. Nakonec se všichni usadí u malé televize. Shin už se uvolněně opírá o Taijiho rameno. Vysílají část soutěže, která měla premiéru před pár dny. Je tam dokonce i rozhovor s ním a u toho má tendenci program přepínat. Je hrozné dívat se na sebe. 

"Já bych to radši přepnul." Červená se a schovává tvář do Taijiho ramene. 

"Nesnáším rozhovory, na to se prostě člověk nemůže připravit." Mumlá si pro sebe.

Taiji

Musí se rozesmát, když ho Shinya napomene a plácne. Byl vždycky úplně k sežrání, když se styděl a pro Taijiho je to samozřejmě pobídka, aby toho tím spíš nenechával, ale jsou zrovna na ulici a tak je milosrdný. Smát se jen tak nepřestane, protože Shin ho napomene i za chování k babičce. No jo, ti dva budou rozhodně jedna ruka! Na to se musí připravit. Škoda, že už nežije děda… Na ulici nepotkají nikoho z jeho starých přátel, ale mnoho se jich odtud i dostěhovalo. Za to minou starého pána, kterého Taiji zná moc dobře, ale pán jej nepozná. Taiji se zatím nepřipomene, protože by se tu zase na dlouho zapovídali, ale kdyby se sem jednou přestěhovali… Už zase na to myslí… Někde na kraji mysli má Shinyův kontrakt s Takeshim, fakt, že u něj bere hodně, cestuje a buduje si kariéru, ale zároveň to nedovede upřednostnit a vést ho tím směrem. Jejich budoucnost je ve hvězdách, kdo ví, co jim přinese a on se nechá nést větrem tam, kam je mu to příjemné. Není plánovač, nikdy nebyl, prostě to nedokáže. Shin ho docela žene domů a on má tendence všechno zdržovat, na všechno ukazovat a všechno mu vyprávět, ale nakonec se zdárně dostanou zpět k babičce. Následují dohady ohledně placení nákupu, pak ohledně obsahu večeře a nakonec si Taiji dokonce stihne vyložit nohy nahoru a dát si cigaretu a pivo, když babička se Shinyou vaří a povídají si u toho. Nechává je být, sedí venku a neposlouchá a prostě si jenom užívá trochu té obyčejnosti a spokojenosti. Je si jistý, že pokojíček už mají jako klícku. Když babička obdržela květinu, hned věděla, kde k ní přišli, ale jakmile jí Taiji vysvětlil, že ji Shinya vázal sám, byla jako u vytržení. Pořád dokola mu děkovala, klaněla se a opakovala mu, že vůbec není poznat, že ji nedělala paní Sakamoto a že by to neměla říkat nahlas, protože by se jí tím měla dotknout, ale chtěla Shinyovi prostě složit nejvyšší poklonu. Pak ji vystavila na čestném místě poblíž budhistického oltáře, kde odpočíval dědův popel společně s jeho fotografií a obětinami pro Kami v podobě saké a jídla. Dříve byly podobné oltáře součástí každé domácnosti, ale dnes už se tolik neviděly. Taiji ani netušil, jestli byly nejdřív shintoistické a později budhistické nebo vůbec ne a vlastně mu to bylo jedno. Díval se na dědu a říkal si, jestli je taky spokojený, když jsou teď všichni tady. Možná už se ale dávno reinkarnoval a byl někde úplně jinde. Kdo ví? Nakonec s večeří neskončí spořádaně u stolu, ale na malé pohovce u ještě menší televize. Babička sedí v křesílku, deku na klíně a oni dva na té malé sedačce s háčkovaným přehozem. Před ní se nestydí se k sobě tisknout, ale ono to tady ani jinak nejde. Taiji má misku na klíně, od nudlí co chvíli caká rovnou na Shinyu a u toho komentuje pořad. 

"Divím se, že ta televize ještě není černobílá..." Říká zrovna a babička se na oko durdí. Je to jedna z těch typických japonských televizních show, kde se přes ikonky moderátorů a diváků a všudypřítomných bláznivých nápisů málem ani nedostane na to, co tam vlastně má být vidět nejvíc. Babička se směje, Taiji kroutí očima a pak dojde na Shinyu. 

"To jsi ty?" Vyhrkne Taiji. 

"No!" Rozhodí hned rukama směrem k babičce. 

"Já jsem to říkal, že máš mít dávno větší úhlopříčku!!" Zlobí se a teď kroutí očima babička. 

"Máš ho snad vedle sebe, ne?" Zlobí se na oko. 

"Dej to hlasitěji!" Napomíná ji Taiji a babička vstane a zakroutí kolečkem, protože tady není žádný ovladač. Shinyu očividně neposlouchají ani jeden.

Shinya

Samozřejmě protestoval stejně jako Tai, aby babička cokoliv platila. Už tak mu přišlo moc, že se tu v podstatě nacpali na noc, ale pravdou je, že by si nic nepřál víc. Chtěl chvíli zažít něco z toho úplně obyčejného dne, který ostatním poslední dobou záviděl. Nešlo o ten způsobem, jakým ho prožije, ale s kým. Bylo na něm vidět, že si chvilky s nim užívá na maximum a podle toho taky zářil a na tváři mu celé odpoledne seděl upřímný úsměv. Není to tak, že by byl ve své práci nešťastný, to vůbec. Dělal to, co ho od malička bavilo. Spíš šlo o pocit, který ho občas přepadl. Prostě toho na něj bylo někdy až příliš, ale nebyl by to on, kdyby si stěžoval. Takeshi to na něm vždycky poznal a dělal všechno proto, aby se cítil lépe. Jakmile mu babička začala skládat komplimenty ohledně květiny, myslel si, že se studem propadne na druhou stranu planety. Byl rád, že se jí líbí, o to mu celou dobu šlo, ale slyšet to takto…Neustále se ukláněl a děkoval za její slova a skočili by tak nejspíš do večera, kdyby to Tai nerozsekl. Během přípravy večeře, se toho dozvěděl poměrně dost, stejně jako hodně prozradil sám o sobě. Byl tam moc uvolněný, že se nedokázal ovládnout a došlo i na nějaké detaily z dětství. Podařilo se mu taky nenápadně vytáhnout telefon a v nestřežený okamžik si Taijiho vyfotit, jak si užívá pohody po svém. Když se usadí na pohovce, je rád, že se nemusí hlídat a klidně se může přitulit. Ani si nevšimne, že díky Taijiho jídlu, bude mít asi špinavé oblečení. Je mu to úplně jedno. Sám už je po jídle a sleduje televizi společně s nimi. Tiše se pochechtává, když se ti dva dohadují a samozřejmě si neodpustí Taijiho zlehka plácnout po stehnu, aby nebyl takový. Náhodou pro něj má ta malá televize taky jisté kouzlo a prostě sem sedí. Kdyby byla černobílá, myslel by si to o to víc. Klopí očka, když se ho Tai zeptá, jestli je to on. Už zase se červená a tentokrát obírá lem jeho svršku. Nejradši by vstal a přepnul to. Vždycky bylo divné, dívat se sám na sebe v televizi a vždycky to radši rychle přepínal. 

"Ano, jsem." Pípne sotva slyšitelně.

"A taky jsem rád, že ta televize je tak malá." Dodá šeptem, protože na něj není pořádně vidět, což pro tuto chvíli bere jako velké plus. Na co ale úplně zapomněl, byla jedna část rozhovoru. Pozoruje sám sebe, jak mluví o práci s Takeshim a pak se rozvor plynule stočí na práci, kterou k tomu v tu dobu měl. Vedle Shina se na obrazovce objeví draze oblečený muž. Je mladší, než Takeshi, ale rozhodně starší, než Tai. Když si stoupne vedle Shina a položí mu ruku na rameno, Shin sebou i před kamerami prudce trhne a pak k němu pomalu stočí oči a pousměje. Od té chvíle už víceméně nemluví, jen stojí s dlaněmi spletenými před tělem a kouká do země. Skoro to vypadá, že má najednou strach, aby něco neřekl špatně. Shin se vedle Taijiho zlehka zachvěje a odvrátí oči od obrazovky. Tohle vidět rozhodně nechtěl a pár vzpomínek se mu vrací. Pomalu se vyhrabe na nohy a podaří se mu vykouzlit úsměv. 

"Jen si odskočím." Ujistí je, že bude za chvilku zpátky. Propluje domem a skončí venku přede dveřmi na nízkém schodku. Tohle potřebuje nutně rozdýchat. Jsou věci, o kterých si myslel, že už na ně zapomněl, ale když to teď měl před očima…Přejede si dlaněmi po pažích, kde mu naskakuje husí kůže. Ne, nezbavil se toho pocitu vůbec. Pokrčí si nohy v kolenou, složí na ně předloktí, na která si položí bradu a kouká před sebe. Ujišťuje sám sebe, že už se není čeho bát. Má přece Taijiho a s ním se mu nic podobného nikdy nestane. Opravdu tomu věří. Žádná kontrola nad jeho životem, ani nic podobného. Vidí to přece sám každou minutu, kdy s ním je. Nechává jej dělat, co chce a kdy chce. Mohl si prohlížet jeho pokoj, mohl vázat kytku v obchodě, mohl dělat každou pitomost, na kterou si jen vzpomene. O tom to celé je. Byl sice křehký a měl strach cokoliv udělat, ale taky potřeboval prostor, aby to vůbec chtěl zkoušet. Pokud mu někdo říkal, co má dělat, jeho podvědomí se upnulo a přizpůsobilo.

Taiji

Taiji dokonale odignoruje Shinyovo zbožné přání, aby v televizi nebyl vidět. Stejně ho má vedle sebe na pohovce v životní velikosti, tak co? Když se však na obrazovce objeví nový muž a po pár chvilkách začne být jasné, že je to někdo, kdo mu v té době byl nějakým způsobem důvěrný, maličko mu zatuhnou rysy ve tváři. Zvážní a víc se na pohovce narovná, ale nespouští z něj oči. Může to být jenom kolega, ale on vidí ten Shinyův výraz, už ho přece jenom trochu zná a taky vidí ten majetnický postoj toho druhého. Září to na kilometry, pokud víte, na co přesně se máte dívat. Kdyby někdo neměl tušení, nenapadne ho v tom cokoliv hledat, ale on to tušení má. Je to jeden z těch okamžiků, kdy o sobě na vteřinu nebo dvě zapochybuje, ale mnohem víc se mu v hlavě objevují otazníky ohledně toho, proč je teď Shinya kruci zrovna s ním. Tenhle muž vypadá bohatý, úspěšný a zvyklý řídit úplně všechno. Taijiho život neřídilo vůbec nic. Byl toho naprostým opakem od hodnoty jeho bankovního konta po fakt, že měl do ředitele firmy v obleku kruci hodně daleko. Pod dlaní ucítí to zachvění, konečně odtrhne oči od televize a stočí je na Shinyův profil. Ve stejnou chvíli se Shinya zvedne a řekne, že jde na toaletu. Taiji nemá důvod mu nevěřit, ale stejně mu to přijde podivné. Babička jen kývne hlavou a dál se dívá. Očividně si ničeho nevšimla. Taiji taky ještě chvíli pokračuje ve sledování televize, ale stačí mu pouze chvíli natahovat uši, aby moc dobře věděl, že dveře od záchoda neklaply a že nikdo nesplachuje. Když se zvedne taky, babička vytuší, že se něco děje. On už to ví.

"Dojdu si pro pivo, chceš něco?" Zeptá se jí. 

"Ne, děkuji, jsem už unavená, půjdu si brzy lehnout, ale nechce se mi. Nechci přijít o ten čas s vámi." Řekne mu babička a zvedne k němu oči. Taiji se vřele usměje, udělá krok k ní a skloní se, aby ji políbil na čelo. 

"My jsme taky hodně unavení, babi. Myslím, že Shin-chan toho má dost. Asi ho odvedu do postele, hn? Neboj, ráno se ještě uvidíme a slibuju, že přijedeme, jak to bude možné. Zůstanu tu dlouho, hn?" Ujistí ji a zároveň jí dá najevo, že se dnes už možná nevrátí, aby na ně nečekala. Babička přikývne. Taiji nikdy nelhal. Málokdy sliboval, aby ty sliby nerušil, ale když tohle řekl, tak se to stane a babička to ví. Staví se v kuchyni, vezme si v lednici to pivo a pak zamíří ven. Shinya nemůže být vzadu, protože by na něj z domku viděli, takže je před domem a taky, že ano. Sedí přímo na prahu, kousek od ulice, kde ale v tuhle hodinu nikdo nechodí a navíc je schovaný za babiččinými keři. Určitě musel slyšet jeho kroky. Taiji zůstane stát nad ním, protože kdyby se pokoušel nacpat vedle něho, asi by vyvrátil dveře z pantů nebo zbořil polovinu zdi. 

"Zeptám se, co se děje a kdo to byl, ale až v posteli..." Řekne mu konejšivým tónem hlasu. Tohle znělo… no asi ne nejlépe, ale třeba to Shinyovi zvedne koutky. Položí mu obě dlaně na ramena a pomalu ho zvedne. Snaží se ho při tom nepolít pivem. 

"Lokni si. Na nervy..." Když vidí, jak Shinya vypadá zepředu, tváří se to jako velký průšvih. 

"Babičce už jsem řekl dobrou za oba." Řekne tiše, aby je neslyšela, když míří chodbou rovnou ke schodům nahoru a s hlasitým vrzáním prken pod nohama, ho tam odvede. Měl pravdu. Pokojíček je v rámci možností jako klícka. Tedy jsou převlečené peřiny a je setřený prach. Víc tady toho babička nezmůže. Taiji přejde k posteli, odloží pivo mezi věci a odhodí přehoz stranou. Možná by si Shin dal sprchu a takové ty věci, ale podle něj si dá spíš nohy nahoru a trochu toho objetí. Ukáže mu gestem ruky, aby přišel blíž a začne mu rozepínat knoflíčky košile pod krkem. 

"Nikdy bych si nemyslel, že tě budu svlékat a zároveň to nebude předehra..." Má potřebu odlehčovat tuhle podivnou situaci.

Shinya

Shin doufá, že tady chvíli zůstane sám a pak se za nimi vrátí, jakoby se nic nestalo. Je to hrozné, když jim takto utekl, ale nešlo to jinak. Je přesvědčený o tom, že si toho nikdo nevšiml, ale nemohl by se mýlit víc. Už by si měl zvyknout na fakt, že Taijimu na něm asi opravdu záleží a i když často házel rameny, stejně o něj měl starost. Bylo to prostě znát a vlastně dělal přesně to, co Shin vždycky chtěl. Ví už chvíli, že nikoho lepšího by potkat nemohl, jen jeho hlava je plná pochybností o sobě samém. Je vůbec možné, aby ho někdo jako Tai měl rád…Opravdu rád. Položí si bradu na kolena a podívá se před sebe. Koutky mu jdou pomalu nahoru, i když je na očích vidět, že k slzám neměl daleko. Nebylo to hezké období, které se mu připomnělo a nebýt Takeshiho, asi je s tím mužem pořád a přesvědčuje sám sebe, že je to tak v pořádku. Teď už ví, že rozhodně nebylo a že byl jen využíván a týrán, i když spíš jen psychicky. Musí se několikrát dlouze nadechnout, aby v sobě zase všechno pohřbil. Nestihne to včas, za sebou už slyší kroky. Doufá, že to není babička, protože by mu bylo líto, kdyby pokazil to, co při dnešním dni cítil. Když to bude Tai…asi to nebude o moc lepší, ale třeba se mu podaří to nějak vysvětlit. Trhne sebou, když se ozve i jeho hlas a rychle se po něm ohlédne. Jeho oči jsou trochu vyděšené a dost větší, než obvykle, když na něj odspodu kouká. Z jedné strany o tom chce mluvit a z druhé vůbec. 

"D-dobře." Vydechne trochu koktavě a je znát, že se bojí, co se bude dít. 

"Promiň." Pípne ještě. Tolik by se mu chtěl omluvit za to, že to celé pokazil, ale víc ze sebe nedostane. Nechá se klidně zvednout a nepřestává se mu koukat do tváře, aby mohl zkusit odhadnout, co si o tom všem myslí. Klesne očima na pivo a koutky mu vyběhnou nahoru. Sáhne tedy po plechovce a napije se. Ušklíbne se, jak kdyby to byl panák něčeho ostřejšího a je jasné, že tohle jeho oblíbení pití není, má radši sladší. 

"Děkuju." Trochu posmutněle se na něj pousměje a pak jen přikývne. Chtěl ji popřát dobrou noc sám, ale v tomto stavu by to nebylo nejlepší. Nechá se odvést nahoru a rychle se rozhlédne. Líbil se mu i předtím. Teď je tu uklizeno a je to ještě útulnější. Pozoruje ho celou dobu, kdy odkládá pivo a pak poslušně přijde blíž. Překvapeně zamrká, když ho začne svlékat a u toho už rudne. Dojde mu, jak moc mu na Taijim záleží. Cítí se u něj v bezpečí a milován. Je to opojný pocit. Pořád se toho trochu bojí, ale vypadá to, že tomu začíná konečně věřit. Sklopí očka kamsi mezi ně, ještě než mu tu košili svlékne úplně. 

"Nějak mě to vzalo, ale jedna věc mi došla. To, co bylo předtím…Bylo to špatné a byl jsem v tom uvězněný už dost dlouho." Začne mluvit sám od sebe. Prostě chce, aby to Tai věděl. 

"Ale taky mi díky tomu došlo, jak moc jsi pro mě udělal. Ty mi řekneš, že to nic nebylo a já ti řeknu, že teda bylo." Mluví tiše, spíš šeptá. 

"Děláš pro mě neskutečně moc, už jen tím, jak se ke mně chováš. Chtěl bych ti za to poděkovat. Díky tobě můžu dělat věci, které jsem vždycky chtěl a nemusím se stydět si o to říct nebo se bát. S tebou se nebojím." Zase k němu pomalu zvedne oči. 

"Už nechci být ničí panenka na hraní. Moc bych si přál být tvůj přítel, Tai-chan." Pomalu zvedne ruce a sevře látku na jeho hrudníku, aby si ho trochu víc přitáhl k sobě. Košili už má rozepnutou, tak mu překáží už jen Taijiho svršek. 

"Já…" Odmlčí se na chvilku a už se zase červená. Je vidět, že neví, jestli to může říct nebo ne, ale nakonec přece jen sebere veškerou odvahu. 

"Miluju tě, víš." Kousne se do rtu, než se nakloní, aby ho mohl procítěně políbit.