Hromadné - Je na čase vyrazit. - část 5.

(loď)

J, Yusuke

J se ohlédne na Rukiho, když si lehá do postele. Zvláštně se mu sevře hrdlo, protože mu přijde, že Ru tento styl života prostě nedá. To bylo pokaždé něco, byl to hrozný nápor na psychiku. Pokud jste nebyli tak trochu splachovací a záleželo vám víc na sobě, než na ostatních. Takový J byl, tedy do doby, než se objevil Ru a změnil jeho pohled na svět. Ostatním klidně ublíží, když bude muset, ale Rukimu by nikdy nezkřivil ani vlásek a zabil by každého, kdo by mu ublížil. J se na chvíli opře zadkem o hranu stolu, sám si zapálí a dopřeje si několik doušků alkoholu, po kterém se jeho tělo příjemně uvolní. Konečně nemusí dávat pozor a tak si chvilku klidu vážně užije. Nakonec se pomalu přesune na postel a lehne si vedle něj. Klidně pokuřuje i v posteli a nechává Rukiho odpočívat na jeho hrudi. 

"Bude to dobrý, člověk si zvykne úplně na všechno. Chce to jen čas, abys to přestal vnímat. Je to jen práce, nic víc." Snaží se ho dostat na svou úroveň. 

"Komplikujeme si to tím, že se milujeme." Ušklíbne se s krátkým uchechtnutím. 

"Kdybych byl někdo jiný, prostě to odpískáte a zmizíte na druhou stranu planety." Ano, většinou nestálo za to jít si pro nějakého muže na úkor celé vlastní živnosti nebo svého života. Nebylo to fér, ale to nebyl celý jeho svět, který znal. Típne cigaretu do popelníku a pak Rukimu pozvedne bradu, aby mu mohl vidět do očí. Trvá to sotva dvě sekundy, když se mu vrátí trocha energie a už zase vedle něj nedokáže jen tak ležet. 

"Co si dát společnou sprchu a připomenout si první hm společný den?" Trochu se nakloní, aby ho mohl líbnout na rty. Pak ale Ru začne mluvit a je mu z toho zvláštně těžko. Neměl by ho dostávat do takových situací, ale oba ví, jaké to bylo, když byli od sebe. 

"Zvládl bys to i tak." Ujistí ho, že to vidí úplně jinak, než Ru sám. 

"Máš vynikající talent zaseknout se právě v takových situacích a vyřešit to po svém." Rozmluví se malinko víc a trochu si povzdechne. Je za to rád, jen by byl radši, kdyby se to nedělo. 

"Udělal jsi to i ve chvíli kdy jsem tě unesl. Prostě jsi mě přesvědčil, že líp mi bude s tebou." Povytáhne koutky v náznaku pousmání. 

"Nesmíš umřít, Ru-chan. Ani kdyby se mi něco stalo, nesmíš to prostě vzdát. Je toho tolik, co tady můžeš ještě zažít, byla by škoda to zahodit. Slíbíš mi to?" Klesne očima dolů, aby viděl, jak se tváří. 

"Prosím." Dojde i na slovíčko, pro které sahá jen velmi málo, spíš nikdy. 

Yu vidí, že Teru je hodně mimo. Měl s tím nejspíš počítat a stejně je mu z toho prazvláštně. Byl by rád, kdyby si zapamatoval, co nejvíc a neudělal nějakou chybu. J by to s ním rychle skončil, to je mu jisté. Nejde o to, že by neměl tolik trpělivosti, ale když dojde na to, co provedl jeho otec, zdráhat se nebude. Yu má obavy, že oči Teru se mu nepodaří zachránit, ale vážně by to chtěl dokázat. Doufal, že se mu ho podaří uklidnit, ale to se nestane. Je to právě naopak a po doteku na jeho tváři, se Teru posune co nejdál od něj. Vlastně ho to dost zamrzí, ale není čemu se divit. 

"Nebudu, když to nebude nutné, nebudu na tebe sahat." Ujistí ho a povzdechne si. Chvíli váhá a pak se nakloní blíž, když sáhne po jeho pásce a prostě mu ji z očí sundá. Ani neví, co ho to popadlo. Stejně už to nemá smysl, jediný, kdo je v relativním bezpečí je J. Nechá pásku ve svých prstech a usadí se doprostřed malé kajuty na zem. Pokrčí kolena a opře si o ně předloktí. 

"Vím, že máš strach." Řekne něco, co je nad slunce jasné. 

"A taky tuším, že se ptáš, proč zrovna ty a že to není fér." Pokračuje dál. Nedívá se na něj, jen pozoruje pásku mezi svými prsty, jak se přelévá. 

"Není to fér. Ty nemůžeš za to, kdo je tvým otcem, ale realita je jiná. Vždycky byla." Nakonec se pomalu zvedne a sáhne po tácu s jídlem. Velmi pomalu se usadí na postel, dost daleko od něj, aby mu dal dostatek prostoru. Sáhne po hůlkách, nabere kousek masa a natáhne ruku směrem k němu. 

"Je mi jasné, že máš stažený žaludek, ale potřebuješ něco málo sníst. Jen pár soust a nechám tě být.  Říkal jsem, že tě nemáme v plánu mučit a já osobně bych byl rád, kdyby ti zůstaly i oči." Zopakuje něco, co mu řekl před chvílí. Možná by to opravdu šlo. Otec Teru stejně ví, kdo ho unesl anebo se to brzo dozví, ale pochybuje, že by se s tím šířil dál. Kdyby do toho tahal policii, upozorní akorát na sebe a budou šťourat. Nepochybuje o tom, že J bude mít jiný názor, ale Ru by mu mohl pomoci. Podle toho, jak se tvářil, se mu ta myšlenka nelíbí.

Ruki, Teru

"Uhm..." Přikývne Ruki tiše. Zní to trochu dutě. Moc si přál, aby byl stejně dobrý jako oni. Chtěl tenhle život, chtěl se naučit všechny věci, ale jedno ví jistě. Nikdy nedovede nikoho mrzačit a cíleně mu ubližovat. Pokud bude možné třeba jenom krást nebo dělat podobné věci, pak u toho zůstane, ale pokud ne… Jemně se kousne do rtu, ale zatím J nic z toho nahlas neřekne. I on se uchechtne, když si J rýpne do té jejich lásky a zakloní hlavu tak, aby na něj viděl. To je tedy pravda. Kdyby toho nebylo, takovéhle kejkle a nervy by nikdy nemuseli podstupovat. Na druhou stranu by byl Ruki nejspíš mrtvý… Na tváři ucítí jeho dlaň, ale za ta jeho další slova by ho nejraději plácl. I tohle už jednou zažili. Ruki byl k smrti unavený, úplně vyčerpaný a J nemyslel na nic lepšího, než jak ho dostat do postele. Obává se, že po tom všem, co dnes zažil toho opět není schopný. 

"Vlastně sis sehnal hrozně neschopného milence. Podívej se na sebe, na svou energii a apetit a pak se podívej na mě. Jsem proti tobě jak v důchodu. Copak s tebou můžu držet krok?" Povzdechne si a cítí, jak na něj jde zívání. Usměje se zase oči skloní, aby na něj J neviděl. Je to hezké, co si o něm myslí a že věří tomu, že by si poradil, ale Ruki si tím vůbec není jistý. Neměl zdaleka takové prostředky, aby ho našel a mohl odtud odvézt. J by prostě umřel. Mohl by tak jedině sám zmizet, ale ví moc dobře, že by vlastně nechtěl. Tiše se zasměje, když si vzpomene na jejich začátky v podobné kajutě podobné lodi. 

"Jo jasně, ale stálo mě to močovou inkontinenci." Řekne mu. Měl to být vtip, ale nakonec to zase tak vtipné není. Jakmile J začne naléhat na to, aby mu slíbil, že by neumřel, kdyby se mu něco stalo, zůstane dlouho mlčet. Byl tady ještě Yusuke. S ním by to možná nějak zvládl, ale kdyby ho nebylo… Ne, něco takového mu prostě nemůže slíbit. Ne s čistým svědomím. Sice by teď měl lhát jako když tiskne, když dělá tuhle profesi a ne si hrát na morálku, ale před ním chce mít vždy čistý stůl. Pomalu se zase podívá nahoru. 

"To nejde J." Řekne mu a z tónu jeho hlasu je znát, že si nedělá legraci.

Teru dostane ujištění, že už k žádným nechtěným dotekům nedojde, ale ani se nenaděje a páska z jeho očí zmizí. Samozřejmě, že se ho při tom dotkl, jak by nemohl a znovu ho k smrti vyděsil. Už jen proto, co říkal před chvílí. Nikdy v životě nesevřel víčka tak prudce k sobě a pro jistotu si přes ně dá i dlaně. Diví se, že si ty oči sám nevymáčkl. Co mu to dělá? Proč to dělá? Nejdřív mu vyhrožuje, že nikoho vidět nesmí a pak provede tohle? +Ty jsi pěkný hajzl.+ Pomyslí si plačtivě a schovává tvář do obou dlaní a za kolena. Pro jistotu. Nastavuje uši po všech zvucích a že jich na lodi je. Kolébání doprovází všudepřítomné vrzání, ale pozná taky Yusukeho kroky a vzdalují se. Slyší jeho hlas odněkud z druhé strany kajuty, tedy alespoň si to myslí. Příliš nechápe, proč mu tohle Yusuke říká. Pokud dělá takovouto práci, proč ho tady prostě nenechá a nejde si po svých? Proč unáší lidi, když je pak nedovede nechat být a má potřebu s nimi o tom rozmlouvat? Bohužel by ho nikdy nenapadlo, že je vlastně první a že ani sám Yusuke neví, proč se to děje. Uslyší nové kroky a pak vrznutí postele nedaleko. Trhne tam mírně hlavou, ale pořád ji nechává v dlaních. Nepodívá se na něj, takže netuší, že k němu natahuje ruku s jídlem, ale i kdyby, teď by svedl tak jedině zvracet. Nemá ani pomyšlení na jídlo a není to zase tak dlouho, co jedl naposled, takže nouze ho zatím nehoní. Má spíš žízeň, ale to taky ještě dlouho počká. Mírně nakrčí čelo, když dojde na ty oči. 

"Tak mi to vrať." Řekne konečně taky něco a jenom k němu natáhne ruku, aby mu mohl do dlaně vrátit pásku. Nic víc. 

"A pak jdi. Nech mě být a udělej, co můžeš, aby otec splnil vaše požadavky." Hlesne. Stejně jim nevěří, že by ho kdy pustili. Chce se rozbrečet a být sám. Je to k nesnesení a ty emoce už dlouho neudrží.

J, Yusuke

J zatím jen kouká před sebe, než se ozve Ru a s takovými slovy, které ho vlastně trochu naštvou. Nakrčí obočí a je znát, že se mu vůbec nelíbí, co mu říká. Nechce poslouchat, že je Ru špatný, tak to vůbec není. Tohle se prostě nemělo stát a dává to za vinu hlavně sám sobě. Neměl se nechat chytit. Všechno by dopadlo úplně jinak a rozhodně lépe, to ví. 

"Ty se mnou držíš krok od samého začátku, Ru-chan. Nikdo a nic mě nedonutí přemýšlet jinak. Chci s tebou být každou minutu, a když tě nemám u sebe, tak šílím. Nenuť mě to prožívat znovu." Pohladí ho po tváři. 

"Na ten sex si klidně počkám, to je to nejmenší, co můžu udělat po tom všem, co jsem zkazil." Ujistí ho, že jsou věci, které klidně odsune stranou a vůbec mu to nevadí. Ru se zachoval skvěle, není divu, že je unavený. Někteří by se po tom všem, co zažil, nejspíš zbláznili. 

"Jsi natolik odolný, že ti ještě nepřeskočilo. Zdá se ti to málo? Mě teda ne. Uvědom si, jak dlouho podobným způsobem žiju já. Vlastně už si ani moc nepamatuju na dobu, kdy to bylo jinak. Po prvním únosu jsem nespal týden. Zbavit se výčitek mi trvalo dlouho. A taky jsem měl strach, ale touha žít a přežít byla silnější. V tom jsme stejní, Ru-chan. Máš to v sobě, ale není to hned. Nikdy to není hned." Ujistí ho, jak to vidí on sám. Podle něj to Ru zvládá lépe, než on sám na začátku. V tu dobu se po každé akci opil a zůstal v takovém stavu snad měsíc. Teď už by si nedokázal představit, že by měl žít jinak. Po jeho rádoby vtipu, se neusměje a po tom, co mu Ru nic neslíbí, to nejde už vůbec. Mírně se odtáhne a podívá se na něj. 

"No tak, Ru, tohle je důležité. Pro mě ano." Nakrčí obočí s tichým povzdechem. 

"Nemůžu jít do akce se strachem." Pokouší se mu to vysvětlit. 

"Není to strach o mě, ale o tebe. Když budu vědět, že ty vyvázneš a budeš žít, můžu se do toho pořádně opřít, rozumíš? O to je větší šance, že se mi nic nestane." Další povzdech na sebe nenechá dlouho čekat.

"Promysli to, zeptám se tě znovu." Skloní se, aby ho mohl líbnout do vlasů. 

"A teď už spi." Pošeptá mu do nic, než ho přitiskne víc k sobě.

Yusuke se tváří hodně smutně, když vidí, jak se Teru schovává. Nikdy předtím podobným pocitem netrpěl a přemýšlí, čím to vlastně je. Možná, že na něj měl vliv život, který žil ještě před pár dny. Zvykl si na lidi a už nedokázal být takový jako dřív. Zajímavé, že u těch hajzlů, co chytli J, mu to nevadilo. Možná to bude jen tím, jak na něj Teru působí. Vůbec si nic podobného nechce připouštět, je to jen další komplikace. Když mu řekne, aby mu pásku vrátil, krátce si povzdechne. 

"Chtěl jsem ti říct, že se mnou ji mít nemusíš. Kvůli mě o oči nepřijdeš." Snaží se mu to nějak vysvětlit, ale jde to špatně. Nemůže mu nic slíbit, není v tom sám. Teru ho rovnou pošle ke všem čertům a on…asi vážně půjde. Zdá se, že není v jeho moci jej přesvědčit, že se tu děje něco, čemu sám nerozumí a že by mu rád pomohl. Vtiskne mu pásku do ruky, posune k němu blíž jídlo a podá lahev s vodou. Zůstane nad ním ještě chvíli stát. Nechce mu přidělávat další traumata. 

"Myslím, že i ty tušíš, že to neudělá. Já si tím jsem jistý. Neohrozí svou celoživotní práci ani kvůli tobě." Dojde na upřímnost. 

"Je mi to líto, ale lhát ti nebudu." Nechce mu ještě přikládat, ale celý jeho život byl ve lži, není důvod, aby v tom pokračoval. 

"Teď už půjdu, něco sněz a hlavně pij." Dojde k bedně vedle postele a vytáhne mu přikrývku a polštář. Nadechne se, aby mu něco řekl, ale pak už vykročí ke dveřím, asi to nemá smysl. U nich se však stejně otočí a prohlédne si ho. 

"Věř tomu nebo ne, ale je mi to líto, Teru-chan. Opravdu ano." Je mu jasné, že mu nebude věřit ani slovo a pak už za sebou zavře dveře. Vyjde na palubu, kde se opře o zábradlí předloktími v mírném předklonu. Potřeboval by mluvit s J, ale teď je nechce rušit, Ru ho potřebuje a dva už by na něj byli moc. Sám zaleze do své kajuty, kde sedne k notebooku a začne sbírat podklady pro Teru ohledně jeho otce. Donese mu je a pak záleží na něm, co s tím udělá.

Ruki, Teru

+To je proto, že jsi zamilovaný.+ Povzdechne si v duchu, ale na druhou stranu, je to krásný důkaz lásky. 

"Máš růžové brýle. Jsi roztomile sexy, ale nevím, jestli pro to ostatní budou mít pochopení." Řekne mu, ale teď už si ho spíš dobírá. Teď je to Ruki, kdo se po J prudce ohlédne a zamračí se. 

"Ty jsi nic nezkazil." Řekne mu. Copak J mohl vědět, jaký parchant s nimi bude chtít vypéct?

"Vrátili jsme mu to..." Zamumlá, ale čím víc nad tím přemýšlí, tím větší má strach, že ten chlap svého syna ochotně obětuje. Co kdyby jim řekl, že je jim jedno, co s Teru bude a žádné výkupné ani nic jiného jim nedal? To ho opravdu hodí svázaného přes palubu a nechají ho zemřít? Tahle možnost tady byla vždycky, ale… Ruki se znovu jemně kousne do rtu. 

"Co je s mým řidičem? Chtěl bych ho odměnit." Začne mluvit úplně o něčem jiném, jinak se z tématu Teru zblázní. Protáhne obličej a podívá se jinam. Zdá. Zdá se mu to málo. Je to proto, že nezná začátky J. Neví, jak je trávil, řešil nebo prožíval. Zná ho jenom takhle a myslí si, že to zvládá odjakživa, stejně jako Yusuke nebo party jiných grázlů. Bylo zvláštní, jaký hajzl uměl J být a jak ho zná on. Jako někoho velmi citlivého, milujícího… Znovu se na něj pomalu podívá, když mu J prozradí, jak dlouho po prvním únosu nespal a že má Ruki ještě opravdu hodně času na normální adaptaci. Pořád si před nimi připadá jako slaboch. 

"Ale já to nepotřebuju k tomu, abych mohl přežít." Řekne mu. Potřeboval to tehdy, když byl na tom místě, co je teď Teru, ale nyní už má na výběr a žádný boj o přežití ho k ničemu nenutí. Ne, dokud se má J dobře a zajistí jeho potřeby. Kdyby o něj přišel, pak by se asi všechno rázem změnilo. Jakmile J neocení jeho humor, je mu jasné, že je zle a taky že ano. Ruki trochu našpulí rty, ale poslouchá ho a v jeho očích se začne objevovat vzdorovitost. Tenhle pohled už J moc dobře zná. Je to ta jankovitá paličatost, kterou mu předváděl už při vlastním věznění v kajutě. 

"Nevydírej mě s tím." Řekne mu a začne znovu uhýbat očima. 

"Půjdeš do akce úplně normálně, protože když ji nezkopeš, já neumřu. To je nejlepší motivace ne?" Vlastně se vydírají navzájem. On si nepotřebuje nic promýšlet, prostě to ví a cítí a nemá smysl J slibovat něco, co nemá v plánu dodržet. Byl by schopný mu zalhat? Je si jistý, že J by to taky vycítil. Beze slova se nechá přivinout k jeho tělu a jeho víčka klesnou. Je to těžké téma, nad kterým je potřeba přemýšlet, možná bude vážně nejlepší se na to vyspat a zítra všechno uvidí jinýma očima. 

"Oyasumi, J-koi. Já neumřu. A ty taky ne." Řekne mu, než se propadne do hlubokého spánku.

Teru mírně nakrčí čelo, ale pořád se hodně bojí dát druhou ruku dolů a pořádně se na toho muže podívat. Přesto maličko povolí svůj sevřený posed a po chvíli oči otevře. Dívá se na vlastní dlaň a kolena, ne na něj a svou tvář má schovanou za hradbou z vlastního těla, ale kdo ví proč mu zrovna tohle věří. Nemyslí si, že by tady Yusuke seděl s hůlkami v ruce a jenom čekal, kdy ho s nimi bude moci škodolibě bodnout a pak mu říct, že už to má alespoň za sebou. Takové ohavné věci se děly ve filmech, ale na realitu už to přijde moc i jemu. Asi se mu to v hlavě začíná hodně míchat. Dlaň má pořád ještě nataženou a páska mu v ní kupodivu přistane. Měl by se rozhodnout, jestli si ji honem uváže nebo ne. Zatím ji tiskne jako nějakou příšernou plyšovou hračku a dívá se jenom na ni. Ten plyšák by mu teď vážně bodl. Něco měkkého a příjemného, co by mohl objímat a vybrečet se do toho. Trhne očima do strany, když se Yusuke pohne a s ním i tác s jídlem. Zahlédne tak jeho ruce a náramek na jedné z nich. Jeho další slova ho zraňují víc, než by si kdy pomyslel. Jsou jako hořké nože, které trýzní jeho srdce. Nechce to poslouchat. Je to jeho otec. Dost na tom, že mu celý život lhal, ale přece mu Teru nebyl jedno? To by to za celý život a dětství vážně nepoznal? Drží svoje emoce zuby nehty až do chvíle, než se Yu zastaví u dveří a řekne mu, že mu to je líto. Pak už to nevydrží a štkavě se rozpláče do dlaní. Všechno to musí někudy ven. Sveze se na posteli na bok a pláče dlouho, tak dlouho, dokud z toho neusne. I kdyby na něj klepali a on měl mít pásku na očích, nevěděl by o tom. Tak hluboce nakonec usnul.