Aoi x Inoran - Věděl jsem to od první chvíle. - část 6.

(Inoranův dům)

Inoran

Ino se musí nutně zasmát při Aoiho myšlence na to, že by padali dolů. Dokáže si to celkem živě představit, jak by to mohlo vypadat a je jasné, že tyhle myšlenky nezůstanou skryty. Z druhé strany…Stejně by si to rád vyzkoušel a přece jen se jen tak lehce nezraní. Spíš hrozí, že nebudou moct pokračovat kvůli záchvatu smíchu. Trochu zvážní, když dojde na Yoshikiho a myšlenky na něj. Vlastně vůbec neví, jak skončil Uruha. Nevypadal zrovna nejlépe a pak už se Yo neozval, jak na tom je. Sám Ino si není jistý, co přesně se tam stalo, ale z Uruhy byla cítit démonická podstata a když se k tomu přidalo světlo, těžko říct, jak moc působilo setkání se stíny Temnoty. Pro všechnu starost o Aoiho, se přestal starat o ostatní a nejspíš z toho nakonec pár vrásek mít bude. Naštěstí má teď příjemnou práci s Aoim. Je pro něj prioritní úkol, aby ho naučil, jak aspoň něco vidět. Nikdo jiný to za něj neudělá a on by to ani nikomu jinému nesvěřil. Navíc má možnost se k němu takto tisknout a to se mu rozhodně líbí. Jen má obavy, aby se mu to brzo nelíbilo až moc. Nakonec to bude anděl, kdo bude mít hříšnější myšlenky. Málem by se rozesmál znovu tomu, nad čím právě přemýšlí. Trochu se zkoncentruje a soustředí se výhradně na úkol, který právě má. Dostat se Aoimu do hlavy je pořád dost složité, i když mu to pouto usnadňuje. To platí do chvíle, než Aoi začne přemýšlet nad věcí, kterou mu během vteřiny rozhodně zakáže. +Na to zapomeň.+ Ozve se hlas v Aoiho hlavě, který nezní skoro vůbec jako Ino. Je v něm částečně rozkaz a hlavně je znát strach, jaký by o něj měl. Ne, to prostě nedovolí. +Nepůjdeš s tím za Yoshim.+ Varuje ho rovnou, protože ten by s tím jistě souhlasil a Ino by už s tím neudělal vůbec nic. +Prosím.+ Hlas uvnitř hlavy výrazně změkne. Moc dobře si vybavuje chvilku, kdy ho Mana držel v šachu a jak se cítil, když Aoi zmizel. Nic podobného už nedopustí. A přesto s tím asi nic neudělá, když se Aoi rozhodne. Jediné, co mu zbude je chránit ho všemi možnými způsoby. Nadechne se a dlouze vydechne, protože ho tím Aoi dost vykolejil. Je potřeba, aby se zase soustředil a pomohl mu. To je vlastně to jediné, co teď může udělat. Nakrčí obočí, protože cítí, jak ho to vyčerpává, ale věří, že jakmile na to přijdou a dostatečně natrénují, bude to mnohem lepší. 

"Jen vydrž." Podporuje ho svým konejšivým hlasem. Nakonec dojdou až k židli a podle Ina je to skvělý pokrok. Nepouští jeho boky, ani když se opře a vyčkává tiše, co se bude dít dál. Pomáhá mu, co to jen jde, tlačí mu do hlavy obraz židle, aby ji viděl taky, a pak to přijde a Aoiho myšlenky ho znovu rozesmějí. 

"Dostanu vynadáno za to, že je to zase bílá. No skvěle." Málem by protočil očima v sloup. 

"Než, aby byl rád, že ji vidí, tak mi ještě vynadá." Pokusí se to celé odlehčit. 

"Radši by ses neměl dívat na postel, to se ti taky nebude líbit." I přes svá slova ho vezme jemně za tvář a nasměruje pohled tím směrem. Přijde další soustředění, aby Aoi mohl vidět jeho čistě bílé povlečení. Možná nakonec koupí něco s kytičkami, aby měl Aoi radost. Začíná si být jistý, že ho jednou díky podobným myšlenkám vážně zabije. Nechá ho, aby si vyzkoušel vidět postel, a pak ho něco napadne. 

"Možná bychom mohli vyzkoušet ještě něco. Dej mi chvilku." Pohladí ho po rameni, aby věděl, že odchází. Přejde k velké knihovně podél zdi a neomylně sáhne po svazku vepředu. První ho pohladí konečky prstů, než se vrátí k Aoimu a pomůže mu se posadit. Otevře před ním knihu na první stránce, kde je vidět jeho kresba, kterou si od něj přinesl. 

"Budu kousek číst a až něco uvidíš, tak mě zastav." Jakmile začne číst je jasné, že je to jejich příběh, od první chvíle, kdy Aoiho potkal. Je tam napsáno úplně všechno i myšlenky, které v tu chvíli měl. Aoi pro něj byl od první chvíle dokonalý, jen prostě příliš smutný a rozhodně bylo znát, že na všechno už rezignoval.

Aoi

Vůbec se mu nelíbí, když ho Ino tak okřikne. Jako by to ani nebyl on a rozhodně to mělo sílu. Aoimu dojde, že by ho nikdy nechtěl vidět rozzlobeného. V Inoranovi dřímá velká síla a kdyby se někdy přestal ovládat a předvedl světu, co v něm je, asi by se všichni hodně divili. Aoi samozřejmě nečekal nic jiného, než zákaz a i když si nepomyslí žádnou konkrétní myšlenku, stejně musí být nad slunce jasnější, že to nemíní dodržet. Potřebuje všem nějak pomoci, být nějak užitečný. Nemůže jen tak přijít do bitvy s démonem o nadvládu nad světem a jenom tam stát, takže udělá to jediné, co v podstatě může. Nechce zemřít, nechce se nechat připravit o budoucnost s Inoranem, ale tím spíš je to jediná správná motivace. Nedělat nic je to samé jako nechat svoje přátele a rodinu napospas, zatímco doma v úkrytu pijete kávu. To se prostě nikdy nestane. Tomu Inovu vzdoru je schopný konkurovat, ale jakmile na něj vytáhne zoufalé prosby, je to mnohem horší. Povzdechne si, ale stejně neřekne nic. Nemůže. Jenom ví, že ho to bude drtit a ničit, ale chápe to. On by jednal a cítil se úplně stejně. Ono na to dojde, protože Ino bude bojovat společně s ním, taky nebude stát stranou a Aoi si prožije totéž, co on. Kdyby se tak tomu mohli vyhnout… jenže ono to nejde. U židle se náhle tíživá atmosféra znovu odlehčí a Aoi trochu úlevně dosedne. 

"A ne? Nemusím se ani snažit. Když bude moje odpověď bílá, trefím se pokaždé a ty ani nepoznáš, že podvádím." Řekne a u toho se usmívá. Přesto si nechá obrátit tvář směrem k posteli a zadívá se na ni. Tedy myslí si to. Nejde to tak snadno, jeho myšlenky jsou už zase roztrhané a courají se, kde je napadne, ale stejně po chvíli celkem slušně popíše její tvar. Pozná kde začíná a kde končí a jakým směrem je natočená. Bohužel nic konkrétnějšího. Inorana napadne ještě něco a tak trpělivě počká, než se k němu vrátí. Zůstal mu sluch predátora a čím víc se na něj soustředí a spoléhá, tím spíš má pocit, že se mu lepší. Dovede dobře vytušit, jak daleko Inoran je a kdy se naopak hodně blíží a vůbec to není na škodu. Ino se k němu vrátí i se zatím neznámými předměty. Jakmile řekne, že bude číst, je Aoimu jasné, že je to nějaká kniha, ale o tom, že je v ní vložená i kresba zatím neví nic. Pouze pozná z Inoranových náhle trochu rozvířených emocí, že to není jen ledajaká kniha, ale cosi jemu drahého. Může to být cokoliv, sbírka básní, nějaká kronika… Jenže s prvními slovy mu okamžitě dojde, co je tohle za předmět. Trhne obličejem k Inoranovi a ve všech jeho rysech hraje nevyřčená otázka, ale Ino se tím nenechá vykolejit a čte dál. Aoi několik dlouhých minut zírá před sebe, s ústy užasle pootevřenými a není schopen snad žádné reakce. Teprve po tom si dlouze povzdechne, víc se v židli schoulí a vloží tvář do obou dlaní. Není to nešťastné gesto, spíš se chce soustředit a nenechat se ničím rušit. Ponoří se do Inoranových slov a na chvíli úplně zapomene na to, že má dělat i něco jiného, než poslouchat. Je to zvláštní slyšet jeho slova o sobě samém, všechny jeho myšlenky a pocity, to, jak ho od začátku viděl. A taky je to opravdu krásné. Trochu bojuje sám se sebou a svým rozpoložením, do očí se mu tlačí slzy, ale je to spíš dojetí a když se v židli konečně zase narovná a posune očima do strany jako tehdy, když ještě viděl, zcela automaticky sáhne po papíru s kresbou. Vůbec si to neuvědomuje. Jenom ji drží a hledí na ni. Je to stejný negativ jako jindy, ale moc dobře ji poznává, stejně jako si vybavuje tu chvíli. A pak pro změnu napadne něco jeho. 

"Dej mi prst..." Řekne cosi nesmyslného a natáhne dlaň, aby mu Ino mohl ruku podat.

Inoran

Vnímá Aoiho myšlenky a vůbec se mu nelíbí, co si k tématu boje myslí. Je mu jasné, že to splní a že si bude stát za svým. Někdo by řekl, že ho nezná tak dobře, za tu krátkou dobu, ale on ví, že to i přes jeho naštvání i prosby udělá. O to víc se zatvrdí v tom, že se Aoimu nic nestane, prostě se o to postará a teď mu vůbec nedochází, že by tím mohl všechno ohrozit. Jak jde o jeho lásku, vůbec nedokáže uvažovat s chladnou hlavou. To je jen další důkaz, že podobné pocity, jako zažívá teď, ještě nevnímal. Koutky se mu malinko pozvednout, když se dál tomuto tématu nevěnují. Oba nejspíš ví, že by se neshodli a oba na to mají svůj názor. Až v daný den se ukáže, jaké to vlastně bude. Stejně se pokusí promluvit s Yoshikim, aby mu to nedovolil, ale to se pokusí nechat pro sebe. Aoi za ním jistě půjde taky. No, nebude to mít jednoduché. Tentokrát už to nevydrží a protočí očima. 

"Jsem anděl, asi nemám nárok na jinou než bílou ne?" Otočí to ve vtip, ale je pravda, že tu barvu má rád. Pasuje úplně ke všemu, vlastně tak jako on. Vždycky se dokázal dost dobře přizpůsobit dané situaci, ať už šlo o cokoliv. 

"Ale asi pořídím jinou, třeba růžovou, jen proto, abys nemohl podvádět." Nabídne mu zrovna tuhle barvu, kterou by jistě mohl odmítnout. Ino mu koupí třeba růžové ponožky. To se pak Aoi bude muset při oblékání taky soustředit. Pozoruje ho, dokud se soustředí a nakonec to přece jen jde. Nechce na něj příliš tlačit, ale rád by ho nenásilně přinutil ještě chvíli trénovat. Jinak to nikdy nepůjde. Má o něj starost, aby nebyl příliš vyčerpaný, na sebe si samozřejmě ani nevzpomene. Je vážně zvědavý, co Aoi řekne na jeho další nápad. Ještě se mu nesvěřil s tím, co píše. V této knihovně je popsáno nesčetné množství osudů tvorů, které potkal. Za ty roky je to vlastně dost velké množství svazků. Některé jsou delší, jiné jen na pár stránek. Moc si přeje, aby ten Aoiho byl na několik obsáhlých dílů. Ideální by bylo, kdyby potřeboval celou poličku podél zdi domu. Chvíli čte, dokud si není jistý, že Aoi vnímá. Pak na chvíli přestane, aby se ujistil, že je v pořádku.

"Píšu je už hodně dlouho. Pořád mám obavy, že bych na něco mohl zapomenout, proto to dělám. Ale tento svazek je hodně speciální." Pošeptá mu a pak se vřele usměje, když Aoi sáhne po kresbě a to dost neomylně. Funguje to, pokud je v tom citelnější pouto, jde to očividně snáze, než u nábytku. 

"Jsem rád, že ti to pomohlo. Jednou si to přečteš sám, uvidíš." Ujistí ho, jak moc v něj věří a že to dokáže. Vůbec o tom nepochybuje. Ino nechápavě nakrčí obočí, když ho Aoi vyzve, aby mu podal prst. Počítal s tím, že budou dál pokračovat ve čtení, ale očividně ho něco napadlo. Neváhá skoro vůbec, než mu podá dlaň a čeká, co se stane. První ucítí příjemné teplo, když se jejich kůže dotkne a pouto zařídí, aby se jeho tělem proběhly hřejivé pocity, znásobené jejich propojením. Pořád mu ten pocit přijde naprosto úžasný a vůbec nepochybuje o tom, že se to ani léty nezmění. Podívá se Aoimu upřeně do tváře. Místo prázdného pohledu vidí nekonečnou temnotu, která tam byla dřív. Nedokáže ho prostě vidět jinak. Vybavuje si do detailu jeho hloubku.

"Co tě napadlo?" Zeptá se ho tiše a v hlase je patrná zvědavost. Při delším doteku vnímá Aoiho pocity, které uvnitř sebe má mnohem intenzivněji. Bude to chtít ještě nějakou dobu, než to bude cítit i na kilometry. 

"A ne, nenechám se přimluvit, že si půjdeme lehnout." Napadne ho úplně jiná varianta, i když ví, že to rozhodně nebude ono. Má pořád potřebu mu zvedat náladu. Podle něj si zažil v Temnotě hotové peklo a Ino je neskutečně vděčný osudu, že to přežil, i když s trvalými následky. Pořád je tu ale s ním. Možná je to sobecké, ale nedokáže to vnímat jinak.

Aoi

Aoi se předstíraně kysele ušklíbne na tu bílou. 

"Měl bys jí tady, i kdybys jím nebyl." Je o tom přesvědčený. S andělstvím to nemělo nic společného! Následuje další úšklebek, když dojde pro změnu na tu růžovou, ale když se nad tím tak zamyslí, některé prvky nebyly zase tak špatné…? Ne snad, že by od zítra chtěl chodit v růžovém tričku, to by se Tora strhal smíchy, ale módní by to být mohlo, no ne? Doopravdy o tom uvažuje a tím zkazí Inoranovi celou pointu tohoto popichování, protože mu to nejspíš mělo bytostně vadit. Jak říkal, někdy překvapí! Momentálně i sám sebe. Pak ale dojde na to, co mu to Ino vlastně předčítá. Je to zajímavé odůvodnění. Aoiho by tohle nikdy nenapadlo, ale tak, jako někdo fotil, mohl Ino psát. Možná to nakonec mělo větší výpovědní hodnotu, protože z fotky už jste nemohli cítit, jak tehdy chutnal vítr, jaké jste měli emoce, co přesně jste prožívali nebo ten den snídali, ale na papíře to bylo všechno. Úplně všechno. Kdyby to někdy mělo třeba shořet, oplakal by to určitě společně s ním. 

"Jsi neuvěřitelný. Napadají tě naprosto neskutečné věci." Řekne mu tiše a velmi obdivně. On by tohle nikdy vymyslet nedokázal. 

"Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel. Nevím o tom, že by někdo někdy psal to samé. Možná kroniky, data, ale tohle?" Rozhodí mírně rukama. Skutečně úžasné. 

"Ano." Řekne ještě tišeji a mírně přikývne. Rád by si to přečetl sám. Opravdu ano. I tohle je motivace, protože to je něco, co prostě chcete znát. Stejně přinutí Inorana, aby mu to přečetl dřív, než to sám zvládne, jinak ho sežere zvědavost. Ino nezaváhá a svou ruku mu podá, ale je stejně užaslý, jako bývá Aoi, když na sebe něco takového navzájem vytáhnou. Jako by si normálně nemohli dopředu říct, co se chystá. Asi potřebují mezi sebou alespoň nějaké to maličké překvapení. Mimoděk se tomu usměje, ale skrz jeho tělo projede stejné teplo jako skrz Inoranovo. Je to velmi příjemné. Trochu vyprskne smíchy, když ho Ino obviní z toho, že si chce jít lehnout. On by klidně šel, ale nakonec by asi nespali… Pak si zvedne jeho prsty před rty jako už mnohokrát, opatrně je do nich vloží a protne pokožku. Na jazyku ucítí jeho krev, ale tentokrát ji nepije, i když je to velmi lákavé. Místo toho ji drží všechnu v ústech a Inoranovy prsty zase propustí. A pak se začnou dít věci. Aoi nechá svoje víčka klesnout, sáhne konečky prstů do vlastních úst, aby na ně nanesl Inoranovu krev a zvedne je před sebe, jako by skládal skautskou přísahu. V ten okamžik se krev jakoby zhmotní, snad jako by ožila, odloučí se od jeho těla a začne tvořit ve vzduchu linie a tvary, jako když Aoi kreslí na plátno. Je to Inoranova krev a Aoiho magie a v tu chvíli ji Aoi vyšle před sebou do prostoru a opatrně vstane. Krev se prožene vzduchem, obkrouží místnost a začne mu vysílat jasné signály, kde jsou její okraje nebo kde stojí překážky. Není to stejné, jako když vidíte, ale je to stejné jako když se orientuje netopýr podle sonaru. A to je Aoimu velmi blízké, vzhledem k jeho podstatě. Vypadá to trochu děsivě, rozhodně je to náročné, protože při tom Aoi využívá svou magii a tudíž čerpá energii a navíc je to cizí krev. Nevydrží mu věčně a on nemůže chodit a vysávat Inorana do kyblíčku, ale Aoi je přesvědčený, že v té andělské krvi je velká síla a že by to mohlo fungovat jako zbraň. A taky si to chce vyzkoušet. Pootočí se neomylně směrem ke kuchyňské lince, kde na pultu stojí nějaké skleničky. Ví o nich jen díky okrajům, co mu řekla krvavá magie a díky vlastním zkušenostem z doby, kdy viděl, jak věci vypadaly a kde pravděpodobně stály. Krev se velkou rychlostí rozletí proti sklu, narazí do něj a sklenice se roztříští na tisíce kousků. V tu chvíli zafunguje Aoiho temná stránka, když se tomu začne smát. Najednou není zase tak bezbranný, jak se zdálo. Malíř může kreslit i jinak.

Inoran

Ino se na chvíli zarazí a popřemýšlí nad tím, co mu Aoi řekl. Nejspíš má pravdu a tu bílou by tu vážně měl. Připadá mu, že díky ní je celý dům vzdušnější a ta barva se prostě hodí k místu, kde se nachází. Nic víc v tom samozřejmě není a vůbec to nesouvisí s jeho obvyklou povahou, která se díky Aoimu trochu mění. Spíš vytahuje na povrch něco, co neměl nikdo jiný možnost vidět. Překvapeně zamrká, protože podobná slova od něj prostě nečekal. Neměl ani tušení, že by jeho deníky mohly mít pro někoho takového kouzlo. Byla to pro něj částečně praktická věc a taky trochu souvisela s jeho jizvami. Některé věci si prostě chtěl pamatovat, aby příště nemohl dělat chyby. Samozřejmě se to nedařilo vždycky, ale dost často mu to pomáhalo. Jendou mu o některých případech bude vyprávět, možná tím Aoi pochopí ještě víc z jeho nitra a povahy. Někomu by to mohlo přijít zbytečné, protože mají pouto, ale pro Ina je to velmi důležité. 

"Podle mě je důležité pomatovat si lidské osudy, které tě zasáhnout. Od některých ti vyplynou pozitivní emoce a od některých ne, ale na tom zas tolik nezáleží. Je jen o to, kolik z toho vezmeš." Prozradí mu prapůvodní myšlenku toho všeho. 

"Jendou to projdeme společně a možná ti budu moci nějaké věci objasnit." Ujistí ho, že jej klidně nechá nahlédnout. Je tam pár věcí, za které se stydí, ale jde spíš o vlastní selhání, než cokoliv jiného. Měl se v určitých situacích zachovat jinak. Teď už to ví a přesto to nedokáže vrátit zpátky. Může se jen snažit, aby se to příště nestalo. Je vážně zvědavý, co Aoiho napadlo. Nikdy by mu nic neodmítl a proto i teď velmi ochotně zvedne ruku, aby ji přiblížil k jeho rtům. Okamžitě projede jeho tělem vlna příjemného zabrnění. Některé věci už asi nebudou moci dělat jen tak, aby neměl hříšné myšlenky. Jednou mu ta křídla opravdu upadnou.

"Promiň." Omluví se mu rovnou, protože Aoi samozřejmě ví, co ho napadlo. Dál ho ale neruší a trpělivě vyčkává, co se bude dít. Dojde mu hned, že bude hlavně o krvi. Všechno se točí kolem ní, vlastně celá Aoiho podstata. Nechá paži volně klesnout podél těla, když ji Aoi propustí a pak už s pootevřenými rty a překvapeným výrazem sleduje, co se bude dít. Je mu hned jasné, že to bude něco, co nikde jinde neuvidí. Aoi využívá svou schopnost úplně jiným způsobem a jemu to přijde jako velmi krásné a elegantní. Nemůže si pomoct, aby podobné pocity nevnímal. Měl by to jako anděl odsoudit, ale to se nestane. V Aoiho případě nikdy a s jeho povahou už vůbec ne. Vlastně ani nemrká, když sleduje krev, jak se obepíná kolem předmětů v místnosti. Nepoznamená je, jen kopíruje jejich obrysy. Nikdy nic podobného neviděl a je mu jasné, že zachytit to slovy bude problém, přesto se o to pokusí. Dlouho zůstává potichu, jen vše kolem pozoruje. Přistihne se, že ani nedýchá. Když znovu najde ztracenou rovnováhu, Aoi ho překvapí podruhé. Vidí, jak se sklo tříští, je to jako zpomalený záběr ve filmu. Je tím vyloženě nadšený, protože to znamená, že by se Aoi mohl bránit. Přece jen měl obavy, že by cokoliv při boji mohlo odvést jeho pozornost. 

"Jsi tak silný." Vydechne upřímně, opravdu mu to tak přijde, chce to jen…

"Potřebuješ mou krev mít pořád u sebe, ať se děje cokoliv." Je to to jediné, co ho zajímá. Nezáleží na množství, jen ví, že mu jí dá tolik, kolik vůbec bude moci.

"Musíme mluvit s Torou. Určitě má něco, co by zabránilo srážení." Vymýšlí způsob, jak to udělat. 

"Když jí budeš mít dostatečně množství, jistě dokážeš mnohem víc." Natáhne k němu svou ruku.

"Zkus si jí vzít víc." Pobídne ho bezmyšlenkovitě a je mu jedno, co ho to bude stát. Musí vědět, jaké možnosti můžou mít. Jde hlavně o to, aby byl Aoi v co největším bezpečí a takto by se to dalo zařídit.

Aoi

I Aoimu chvilku trvá, než se zbaví vlastní fascinace z nově objevené schopnosti, ale když na něj Ino promluví, pomalu se otočí čelem k němu. Teď ho nevidí, musel by se snažit skrze Inovu schopnost nebo k němu vyslat krev, ale když používá magii krve, je to vyčerpávající a tak si šetří síly. Nikdy si silný nepřipadal, ale tohle mu připadá vážně skvělé. Nikdy na to nepřišel, protože k tomu neměl důvod. Konflikty nevyhledával, všech se stranil, nikdy se neúčastnil válek ani nepokojů. To až teď všechno dopadlo takto a přivedlo ho na tuto cestu. Hruď se mu nadme pýchou, když ho Ino tak obdivně pochválí. Cítí z něj všechny doznívající emoce, které měl, když ho sledoval. Neměl čas se na ně v té chvíli soustředit, ale nyní ho zaplavují a zvolna kolují jeho tělem. 

"Doufám, že když ti to přijde krásné a elegantní, zrcadlí to přímo mě." Řekne mu a usměje se. Dívá se při tom přímo na něj, i když ho nevidí. Cítí ho tam. Krev mezitím vyprchá a on si vzpomene i na okamžik, kdy bral Inovy prsty do úst a na to, co při tom Ino cítil. Má takový dojem, že se ještě projdou do postele a něco si trochu zopakují. Přikývne na tu Inovu větu o tom, že potřebuje jeho krev u sebe. Možná by stačil nějaký šperk, ampulka nebo tak něco, ale Ino myslí v mnohem větším měřítku. Asi má strach, aby měl Aoi dostatečně silné zbraně. Kolty nestačí, je potřeba celý tank, minimálně! Tiše se zasměje. 

"Určitě ano. Podobné věci se dávají do zkumavek na odběry krve. Podle mě pro něj nebude těžké to sehnat. Mohli bychom za ním zajít hned." Napadne ho, ale to nemá ani ponětí, že Toru u Taijiho rozhodně nenajde. Kromě toho to stejně nebylo moc bezpečné. On už ale začíná mít tendence něco podnikat. Díky Inoranovi se hodně rychle oklepal ze všech hrůz, které se jim přihodily a teď by potřeboval jít do akce, dokud je dostatečně nabitý a odhodlaný. V tuto chvíli by jistě nakopal zadek komukoliv! Překvapeně pozvedne obočí, když ho Inoran pobídne, aby to zkusil znovu a vzal si víc. Podle Aoiho se toho dneska stalo už opravdu hodně a oni oba si zasloužili odpočinek. Přišli na nevídané věci, ale když se teď budou vysilovat přehnaným tréninkem, Hyde by je mohl snadno zničit. Natáhne ruku směrem, kde by měla být ta Inoranova. Chvíli ji hledá, musí to vypadat vážně směšně a pak ji sevře ve své, ale před ústa si ji nezvedne. Opatrně ho dojde a pokusí se vzpomenout si, kde v téhle místnosti byla ta postel. Je to marné, vůbec neví, kde stojí, co má po jaké ruce ani jak to bylo a tak se pokusí napojit na Inorana a jeho oči. Jde to o hodně jednodušeji, když něco hodně chcete. Taky ho podezřívá, že z jeho myšlenek už dávno poznal, o co mu jde a sám mu hodně pomohl. Znovu se pousměje a odvede ho s sebou k té jeho bílé posteli, kde se opatrně posadí. 

"Protože jsem dneska hodně pracoval, budeš na mě hodný a svlékneš se sám, protože tvůj Aoi-chan už je unavený a nechce trénovat a mizení věcí tady nedokážeme." Řekne mu poměrně otevřeně, ale kdo by se teď styděl? Hned po tom se chystá znovu upadnout do komatu až do chvíle, kdy je zavolá Yoshiki, ale pokud by se tak nestalo a Hyde si to nějakým zázrakem rozmyslel, taky by se vůbec nezlobil. Víc se na posteli posune dozadu. Boty si zout zvládne i poslepu a nechá je spadnout na zem. Když se chce sexy položit, hmátne rukou do prázdna za sebou za okraj postele a málem přepadne na druhou stranu. Tohle bylo vyloženě erotické dusno. Hned se zamračí a i když neví, kde přesně Ino je, jeho výraz hlásí Ani slovo a vůbec se nesměj! Pak už se ale nechá strhnout atmosférou a udělají to znovu…