Aoi x Inoran - Věděl jsem to od první chvíle. - část 4.

(snová realita)

Aoi

"Ne? To mě taky ne, tak nevím, proč na mě tak koukáš." Zasměje se Aoi, když vidí ten Inoranův výraz. Jak kdyby snad on zůstával panem svatým. Pak se ale rozesměje nahlas a nepokrytě, protože kdyby tohle někdo slyšel, třeba právě Tora, tak se vážně strhá smíchy. Nudný Inoran čekal na nudného Aiho, aby jim došlo, že už jsou nudní až moc a začali taky trochu vyvádět. Ne, to by nevymyslel ani Taiji, prostě nikdo. 

"Nejlepší na tom je, že si všichni dál budou myslet, že jsme nudní a my je budeme trápit svojí seriózností." Plánuje si spokojeně. Docela se těší, až je bude šikanovat kvůli rovnému sezení nebo kvůli tomu, že jsou na veřejnosti moc nahlas, zatímco v noci bude s Inoranem natáčet svá videa. Nebude se kvůli tomu cítit ani trochu špatně. Musí si znovu zamilovaně povzdechnout, když se mu Inoran zase vyzná a to způsobem, že kromě Aoiho pro něj neexistuje už nic. Jako anděl by neměl podobná slova říkat a on by ho neměl nechávat, ale chce ho mít sobecky pro sebe. Alespoň na čas, než si trochu zvykne, že má i nějaké povinnosti. Kromě toho bez něj bude zase slepý a to nebude nic příjemného. Když se vezme v úvahu jeho zmínka o tom, že ho jako jediný zná úplně, funguje to vlastně na obě strany. Aoi žil celé věky sám a nikoho k sobě nepouštěl a teď odhalil svoje srdce i nitro někomu jinému tak, jak si nikdy nemyslel, že to bude možné. Udělá cosi jako Nah a uhne pohledem do strany, když Inoran chce, aby nahlas vyslovoval své myšlenky, o kterých stejně ví. Zčervená jako by to snad ještě bylo tajemství, ale pak se přiměje podívat se mu pořádně do očí, dokud je má možnost vidět. 

"Myslel jsem na to, že jsem jako Měsíc na nočním nebi. Samotný, nikde nikdo, ve tmě… Měsíc nezáří sám od sebe, mohou za to hvězdy okolo něj a ta největší je přece Slunce. To jsi ty. Nejkrásnější a nejzářivější, to, které dává teplo a život a díky kterému může existovat i Měsíc. Bez tebe by to nešlo." Pokusí se to formulovat ještě o něco lépe, než si původně myslel. I kdyby snad chtěl pokračovat, Ino ho znovu rozverně pohladí přímo tam vzadu a pak ho prostě položí do trávy pod sebe. Moc dlouho to Aoimu nahoře nevydrželo, ale to mu nevadí. Jeho havraní vlasy se rozprostřou po zemi a on si může užívat pohled nahoru. Inovi to sluší, když se takhle sklání. Pozvedne obočí, když dostane novou podmínku. Moc dobře ví, kam tím Inoran míří, stejně jako tuší velký podvod, až mu to nepůjde. Jenže i tak chce, aby s tím rozmazlováním rychle začal. 

"Ty nevíš, že tohle a soustředění nejde dohromady…?" Hlesne a prudce se nadechne, když se Inoran začne sunout dolů. Honem se snaží rukama nahmatat stébla trávy, aby se trochu připravil, ale už jenom při políbení břicha sebou trhne a zatáhne ho. Tohle nepřežije… Přežil Manu a démonickou dimenzi, ale tohle bude jeho konec. Konec v záři Slunce, jen ty plameny budou trochu jiné. Spalující touha místo ohně? To by klidně zvládl… Na tváři mu vyskočí trochu připitomělý úsměv a nechá víčka klesnout. Ve vteřině zapomene, co měl dělat, než mu to Ino v myšlence zase připomene. Trochu přiotráveně si povzdechne, ale touha si ho bere rychle znovu. Celé to pomalé škádlení je k zešílení, ale jakmile ho Ino vezme do úst, loukou se naplno rozezní jeho hlas. Nejlepší na tom je, že tohle se děje i doma a kdyby přišel třeba pošťák nebo kluci… no, řekněme, že by měli o zábavu postaráno. Snese toho docela hodně, než sebou začne neklidně házet, ale ve stejný okamžik už Ino zvedá jeho kolena o něco výše a on ho nevědomky poslouchá. Posune ruce na jeho tělo a znepokojeně si uvědomí, že je oblečené. Vinou vší Inoranovy pozornosti si však nevzpomene na zadanou podmínku, prostě ho jen rozladí, že ho zapomněl svléknout, jenže Ino nepřestává. A jakmile se znovu dostane až dozadu, Aoi si najednou nepřeje víc, než cítit jeho nahé tělo a pokožku a ve stejný okamžik to všechno prostě zmizí. Nemá nejmenší ponětí, jak to udělal. Jenom ví, že to byl výsledek jeho silného a upřímného přání a že teď je naprosto spokojený. Tohle je sen, jejich sen a věci se stanou tak, jak je chce on. Bylo to snadné! Tedy teď si to myslí. 

"Napadlo tě někdy, že tohle by mohla být nebezpečná droga?" Řekne mu mezi povzdechy s četnými pauzami. 

"Co když už dosud nebudeme chtít odejít?" Tady si přece můžou vysnít všechno, bydlení, rodinu… Nebezpečné.

Inoran

"Promiň, to nešlo ovládnout." Uculí se na něj, aby bylo jasno, že svým pocitům ani myšlenkám nedokáže poručit, vlastně ani nechce. Oba dva jsou dokonale uvolnění a on by to tím jen zkazil. 

"Hm, to vlastně není vůbec špatný nápad. Nikdo to nemusí vědět a my se jim můžeme smát." Zarazí se, protože tohle nebylo ani za mák andělské. 

"Jenom trošku." Dodá, ale moc to nevylepšil. Pousměje se něžně, jakmile Aoi zčervená. Ví, že ho trochu trápí, ale taky si je jistý, že nahlas to bude znít mnohem lépe. Užije si jeho slova, zapamatuje a přidá do Aoiho speciálního deníku, který si píše. Začal s tím od prvního setkání. U většiny lidí, které potkal takový deník má, ale ten Aoiho je velmi speciální. Věří, že mu nebude stačit jenom jeden, aby to celé co nejlépe poznal. To, co cítí, to co prožili a ještě prožijí. Už předem ví, že to bude velmi romantické počtení. Měl pravdu, když to Aoi řekne nahlas a ještě to rozvede takovým způsobem, Ino je dojatý. Nic krásnějšího neslyšel a vůbec není schopný pochopit, jak ho někdo může takto vidět. Aoiho znak na jeho hrudi ještě víc zazáří, jak kdyby byl každý podobným výrokem posílen.

"Aoi-koi." Broukne tiše a stydlivě sklopí oči, které nechá na chvíli zmizet za víčky. 

"Nic krásnějšího mi nikdy nikdo neřekl. Děkuji ti." Koutky mu vyběhnou nahoru a podívá se mu zas do očí. 

"Bez tebe by to nešlo." Zopakuje po něm, aby ho ujistil, že to cítí stejně. 

"Málem jsem zešílel, když jsem zjistil, že jsi pryč. Ještě jsem necítil něco tak hrozného, jako strach o tebe." Dodá, aby bylo jasné, jak moc se na něj upíná celou svou bytostí. Teď k tomu mají ještě pouto a je to ještě intenzivnější. Chce mu všechna jeho slova vrátit a udělá to hodně po svém. Když ho naučí, jak používat jejich společné vědomí, bude se mu snáze žít. Ví, že podobné reakce často způsobují ty nejintenzivnější pocity. Proto se to rozhodl zařídit právě takto, a co si budou…Na nic jiného stejně už chvíli nemyslí. 

"Právě, že jde a není to tak úplně o soustředění." Uculí se, než se skloní k jeho klínu, aby pokračoval v jeho slastném trápení. Nejradši by se usmíval, když zaslechne jeho hlas, kterým mu dává najevo, jak moc se mu to líbí. Ještě víc ho začne dráždit, ale pokaždé skončí těsně pod hranicí únosnosti. Ten vrchol bude vážně za odměnu, ale pro oba dva. Očima kontroluje jeho tvář a výrazy v ní. V jednu chvíli má na sobě oblečení a v druhou, kdy už se prstem dostává do jeho nitra, je bez oblečení. 

"Právě včas." Broukne spokojeně, když se podívá na sebe. +Povedlo se ti to na první pokus, můžeš na sebe být hrdý. Já už jsem.+ Pošle mu myšlenku a dovolí mu první vrchol dnešního dne. Konejší ho svými doteky i po doznívajícím orgasmu a přikývne. 

"Ano, napadlo a nejspíš se to někdy někomu už stalo. Jenže pokud bychom tady zůstávali příliš často, nedokážu se plně vrátit zpátky. Moje vědomí by tady postupně zůstávalo, možná díky poutu i to tvé. Pak už by pro nás existovalo jen tohle místo a za lesem už není nic, Aoi-chan. I moje myšlenky mají jistou hranici. Nechceš přece zůstat na místě, které nikam nevede, i přes fakt, že je tu krásně. Ale na občasný výlet se to hodí." Usměje se, protože ho sem klidně ještě vezme. Začne se posouvat po jeho těle výš. Dlaní pravé ruky se zapře kousek od jeho hlavy. Krátce se boky pohne proti jeho a konečně popustí i svůj vlastní hlas s tichým zasténáním. Když se trochu oddálí, dostane mezi jejich těla ruku a začne ho znovu dráždit mezi polovičkami. Chce mu dát čas, aby se zase naladil na vzrušenou vlnu a zároveň na to jde pomalu, aby to pro Aohio nebylo spíš nepříjemné. Skloní se pro jeho rty, aby si užil měkké a vášnivější polibky. Už to nejde ovládnout a nechá se strhnout Aoiho podstatou, která podle něj taková je. Nadiktuje mu tempo ani hloubku, jen ho podporuje v tom, aby dělal, co chce. Příprava jeho nitra mu zabere jen chvíli, je dost uvolněný a jde to snadno. 

"Už to prostě déle nevydržím." Skoro to zní jako omluva, než nasměruje svou vlastní chloub vstříc jeho nitru a začne do něj pomalu pronikat.

Aoi

Podivně ho těší, že Inorana nakazil trochou své škodolibosti. Je to takové osvěžující a lidské, což opravdu od nich dvou sedí, ale co už… Nikdy by si nepomyslel, že se zrovna on někomu bude takto vyznávat, že bude schopen dát dohromady podobná slova, aniž by to neznělo směšně, ale očividně se mu podařilo Inorana dojmout a je rád, že je to právě on, kdo ho tím zaskočil. 

"Kdybys někdy v minulosti chodil s básníkem, byl bych pěkně nahraný..." Řekne mu. S úsměvem přikývne. Zdá se, že věta Bez tebe by to nešlo, bude něco jako jejich společné tajné motto partnerského života. Líbí se mu to. Klidně by to mohli mít na prstýncích nebo tak někde… tedy… Honem se na Inorana podívá, protože teď, když si mohou číst myšlenky navzájem, existuje asi tak devadesáti procentní šance, že mu tohle nezůstalo utajeno. Trochu se zarazí ve všech svých činnostech, když se Inoran odhodlá vyprávět mu, jak mu bylo, když Aoi zmizel. Oběma bylo hrozně, ale pravdou bylo, že Aoi byl příliš zaměstnaný událostmi a neměl čas truchlit a stýskat si. Šlo mu o život, bojoval o každou vteřinu, kdežto Inoran bloudil po světě a netušil, kde Aoi je. Opravdu to muselo být hrozné, to konec konců cítí z jeho nitra. Děje se toho hodně najednou. Na to, co Ino předvádí v jeho klíně, si až podezřele hodně povídají a rozebírají docela zásadní témata, ale to je zásluha taky toho, že Ino vždycky skončí dřív, než by měl. Stane se to hned několikrát a Aoi je pokaždé víc a víc bez sebe a jakmile to Ino udělá naposledy, podmračeně se na něj podívá. Chtěl by ho nějak pokárat, jenže to by Inovi nesmělo zmizet oblečení a to plně zaujme Aoiho pozornost. Tou poznámkou to Ino vážně trefil a Aoi je na sebe najednou hrdý sám od sebe, ale zároveň ho na hrudi hřeje stejný pocit, který patří jeho milenci. 

"Někdy překvapím..." Hlesne touhou zastřeným hlasem. Pnutí v klíně je už k uzoufání, ale Ino ho konečně vyslyší a nechá dojít na vrchol. Aoi se proti němu silně propne a nechá všechen prožitek a emoce projít skrze vlastní hlas i tvář. Na těch několik okamžiků vůbec netuší, co se okolo něj děje, nebo co dělá on sám. Teprve potom jeho tělo povolí. Má pocit, že mu snad musely popraskat všechny kosti, jak to bylo intenzivní. Ino ho nechá trochu vydechnout, ale to neznamená, že by se jeho ruce vzdálily z Aoiho těla. Cítí, jak hladí jeho rozdrážděnou pokožku a zároveň naslouchá jeho hlasu, který trochu boří jeho počínající závislost. Podle něj by si mohli v představách dostavět i to, co je za lesem, ale Ino má pravdu. Jejich těla musela fungovat, jíst, hýbat se, jinak by o ně přišli a zemřeli by. Kromě toho by Ino nemusel zůstat příčetným, přesně jak naznačuje. Každá droga nakonec stojí život. Je to smutné, ale útěk od reality se nekoná. Aoi se ponoří do částečného smutku, ale je to jen okamžik, protože Ino už je u něj a svými boky mu připomene, na čem skutečně záleží. Probere se a upře černé oči do těch jeho. Miluje tón jeho hlasu, když se tohle děje a rovnou mu ten vzkaz pošle v myšlenkách. Brzy mu Inoranovy dlaně připomenou, po čem velmi touží a společně s těmi představami a vzpomínkami, se začne plně probouzet i jeho tělo. Chvíli to trvalo, ani upír není stroj, ale mají teď na sebe plno času. Na realitu tam venku Aoi nemyslí. Je naprosto uvolněný, hravě pouští jeho prsty dovnitř, jako by se tam nic zvláštního nedělo, plní vzduch svým hlasem a dusí jej v polibcích, které jsou čím dál prudší. Jakmile do něj Inoran začne vstupovat, utlumí svůj hlas v ohybu jeho šíje. Okamžitě ucítí Inoranovu rozbouřenou, lákavou krev, nevydrží to a opatrně se do něj zakousne. Nejde to jinak… ví, že když není upírem, jen stěží mu to může být příjemné, ale je to silnější, než on.

Inoran

Musí se tiše zasmát, když Aoi narazí na jeho minulost. 

"Popravdě, pár jsem jich potkal a nebyli špatní, ale věř mi, že pokud to říkáš ty, dostává to úplně jiný rozměr." Pokusí se mu vysvětlit svůj vlastní náhled na věc. On sám psal a hodně, ale když v tom byly opravdové city, které někdo věnoval jemu, dostala slova úplně jiné kouzlo. On ho dokázal vnímat. Obočí mu jde malinko nahoru, když se k němu dostanou Aoiho myšlenky, které se točí kolem prstýnků a svatby. Vůbec nečekal, že by ho to napadlo. To Ino byl ten, který podobné závazky vyhledával a dokázal by si představit, že to opravdu udělají. 

"Aoi-chan." Broukne měkce. 

"Věř mi, že teď už mi nevymluvíš, abych tě nepožádal. Pokusím se, aby to bylo to nejlepší, cos kdy zažil." Teď, když už ví, co má v plánu se bude muset opravdu hodně snažit, ale pokud šlo o romantické věci…To bylo něco pro něj. Musí si věřit, že to zvládne. Na radu se radši nikoho ptát nebude, protože ani jeden z jejich známých rozhodně nebyl rozený romantik. Radši si ani nebude představovat, co by na to řekl třeba Tai. 

"Mě vždycky překvapíš." Prohodí rozněžněle, když už je nad ním a dál ho hladí a hýčká, aby si dozvuky svého vrcholu užil. Není kam spěchat, pořád ještě mají dost času, a kdo ví, co se bude dít dál. Tato chvilka je jen jejich a nikdo ani čas jim ji nevezeme. Aoiho tělo začne znovu reagovat a pak už se v tom ztratí i on. Nechá hlavu na chvíli spadnout mezi lopatky, když se k němu dostane další Aoiho myšlenka a je to skvělý kompliment. Sám by neřekl, že jeho barva hlasu je něčím zvláštní, ale Aoimu se právě v tomto rozpoložení líbí a tak to nebude rozporovat. Je moc, že to tak je. 

"Já miluju tebe." Broukne mu do rtů, když se zase na chvíli skloní, aby ho dlouze políbil. S těmi polibky už nepřestanou a z Inových křídel začne zářit světlo, které se společně se slastnými pocity probouzí. Musí to být nádherná podívaná, ale asi ani jeden němá teď myšlenky na to, aby to zkoumal. Má hromadu příjemné práce s tím, že si užívá své pocity, které se pomalu prolínají s Aoiho. Je to zvláštní vědět, co cítí, ale v tomto rozpoložení rozhodně příjemné a opojné. Je mu jasné, že na tomto bude mít závislost zase on sám. Pohne se několikrát proti Aoiho bokům a svůj hlas už zase nedokáže ovládat. Nechává víčka klesnout, aby si vychutnal každou myšlenku, kterou Aoi má a pak prudce otevře oči. Nečekal, že se to stane a Aoi to vezme takto od podlahy, jenže nic nepříjemného necítí. Jejich pouto zařídí mnohé a teď i to, že Ino necítí bolest. Mnohem víc se do jeho hlavy dostává Aoiho touha po jeho krvi a opojný pocit z ní. Je to k nesnesení skvělé. Ozve se další zasténání a teď už nebrzdí své boky, které se začnou pomalu pohybovat proti Aoiho nitru. Nespěchá, pořád není schopný hnát se k vrcholu příliš rychle a vlastně ani nemusí. Jeho krev už není pro Aoiho nebezpečná. Má velmi speciální chuť, ale už to není o závislosti jako takové. Možná se mu z ní ve výsledku bude točit hlava, ale nemá na něj takový účinek, jako předtím. Drží váhu na levé paži, pravou podsune pod Aoiho tělo, aby ho víc přitáhl k sobě. Nebude se mu bránit, na to se mu to až příliš líbí. Bylo to tak poprvé a teď je to ještě znásobené tím, co cítí navzájem. Na chvíli vyklouzne z jeho nitra a pomůže mu dostat se nad něj. Chce si ho užít i takovým způsobem. Pomůže mu, aby se na něm lépe usadil a sám se zvedne, aby mu byl blíž. Teď už za šíji ho zlehka tiskne k sobě, a nedochází mu, že by to mohlo být příliš. Zatím se jeho podstata nebrání, asi ještě není na pokraji. Nasměruje Aoiho pozadí znovu proti své chloubě a vstoupí do něj podruhé. Nechá Aoiho, aby se pohyboval sám a určil si tempo, které zrovna potřebuje. Sám se cítí příjemně vláčný, a jakmile pokoří jistou hranici, ozve se uvnitř jeho hlavy hlas, stejně zní u Aoiho. Nabádá ho, aby přestal a ozve se známé brnění uvnitř jejich hlavy. Je to první varování. Brzo přijde i další a to už tak jemné nebude.